V německém Bundestagu (Spolkovém sněmu) se debatovalo o návrhu strany AfD (Akce pro Německo), aby 15. únor byl prohlášen Dnem pronásledovaných křesťanů. Projekt AfD měl být odpovědí na vzrůstající násilí proti vyznavačům Krista v mnoha zemích světa – poslanci jiných stran ale podrobili tento návrh kritice. Někteří tvrdili, že prý údaje o utrpení křesťanů pro svoji víru jsou nadsazené, jiní zase, že věnování jednoho dne pronásledovaným křesťanským věřícím by prý bylo nespravedlivé vůči vyznavačům jiných náboženství.
Předkladatelé návrhu stanovit Mezinárodní den pronásledovaných křesťanů byli k tomu inspirováni brutální vraždou 21 vyznavačů Krista v Libyi r. 2015, kterou muslimští teroristé spáchali právě 15. února. Ve svém návrhu poukázali poslanci AfD na to, že vyznavači Krista představují dnes skupinu nejvíce pronásledovanou represemi z náboženských důvodů. Odvolali se přitom na data fundace Open Doors, která se už léta věnuje této problematice. Iniciátoři zdůraznili také stále častější útoky na křesťany a křesťanské symboly v německém veřejném prostoru ze strany levicových aktivistů a politiků.
Návrh nezískal podporu parlamentu. Proti jeho přijetí se postavily všechny ostatní tam zastoupené politické strany. Podle sociálně demokratického poslance Falka Drossmanna návrh AfD je prý pokusem využít utrpení pronásledovaných k vlastním propagandistickým účelům. Politik rovněž zpochybnil pravdivost informací o represích s jediným zdůvodněním, že je předkládá křesťanská instituce (tou Open Doors skutečně je, pozn.
Papež František 25. ledna v rozhovoru pro agenturu AP se opět dotkl problému homosexuality. Odsoudil ty země, které považují praktikovanou homosexualitu za trestný čin a kritizoval jejich biskupy, že takové zákony podporují. Řekl doslova, že „tito biskupové by měli projít procesem změny a uznat důstojnost každého člověka“. Dále prohlásil: „Všichni jsme Boží děti a Bůh nás miluje takové, jací jsme.“
Zákony kriminalizující praktikované jednopohlavní styky mají některé státy Afriky a Blízkého východu, především ty, v nichž je státním náboženstvím islám. Nedávno se k těmto slovům papeže vyjádřil africký Sudán, a kategoricky je odmítl.
Zároveň František v rozhovoru podpořil údajná „práva“ osob LGBT+. Již dříve, např. v biografickém dokumentárním filmu „Francesco“ rusko-amerického režiséra Jevgenije Afinejevského, papež řekl doslova: „Homosexuálové mají právo žít v rodině. Jsou to děti Boží a mají na rodinu právo… To, co je nutné udělat, je vytvořit zákon o registrovaných partnerstvích, aby tímto způsobem měli právní ochranu.“
Přitom ale v uvedeném rozhovoru pro AP František konstatoval: „Homosexualita není zločin, ale hřích ano.“ Měl pravdu, že to hřích je, ale „pořádně si naběhl“. Katolická morálka učí, že člověk hřeší nejen tím, že sám hříchy páchá, nýbrž i svým podílem na hříších někoho jiného, na tzv. cizích hříších. Katolický katechismus vypočítává jako spolupodíl na cizích hříších mimo jiné „hřích netrestat“.
Papež František opakovaně odsoudil klerikalismus, označil ho jako „nemoc“. Přitom ale vůbec nebylo jasné, co tím papež mínil. Ve skutečnosti smutný příklad klerikalismu poskytl nyní apoštolský nuncius v Kostarice.
František pod pojmem „nemoc klerikalismu“ míní pouze skandální sexuální zneužívání neplnoletých ze strany kleriků. Jenže zneužíváním jsou tytéž činy kleriků i vůči dospělým, v každé situaci. Považuje František za „nemoc klerikalismu“ také právě mezi kleriky hojně rozšířenou homoherezi, která je příčinou toho, že 80 procent případů zneužití ze strany duchovních je homosexuální povahy?
Klerikalismem je však i jiné zneužití, o němž se František vůbec nezmiňuje, např. to, jehož se dopustil apoštolský nuncius v Kostarice mons. Bruno Musarò. 5. ledna celebroval zádušní mši za zesnulého papeže Benedikta XVI. v katedrále hlavního města San José. Bylo to přenášeno televizí i internetem.
Při podávání sv. přijímání přistoupila k nunciovi jedna žena a poklekla. On ji ale rychlým a arogantním pohybem ruky vyzval, aby vstala, a vložil jí bleskově proti její vůli konsekrovanou hostii na ruku. Když jiná žena chtěla přijmout Tělo Kristovo do úst, nuncius jí silou rozepjal složené ruce a vložil konsekrovanou hostii na dlaň. Totéž opakoval i u jiných věřících, chtějících přijímat do úst.
Tato gesta, zvláště pak při Requiem za Benedikta XVI.
Katolický katechismus vždycky dělil Církev na „bojující“, tj. tu na této zemi, „trpící“, tj. duší v očistci, a „vítěznou“, tj. spasených v nebi. Na II. vatikánském koncilu byl zaveden pro Církev zde na zemi termín „putující církev“ (Lumen Gentium čl. 7). V diskusi k tomuto bodu biskup z chorvatského Splitu Frane Franič požadoval, aby k pojmu „putující církev“ byla připojena i tradiční formulace „bojující církev“. Otcové koncilu to zamítli s tím, že tento termín zní pro svět agresivně.
Nelze však popřít, že slovní spojení „bojující církev“ znamená především duchovní boj, válku s tělem, světem a ďáblem, která je údělem každého katolického křesťana, jenž chce žít v posvěcující milosti.
Jak je to ale se skutečným bojem proti vnějším nepřátelům? Hlásá tady Církev opravdu totální pacifismus, tj. mír za každou cenu, odmítá veškerou obranu proti agresi?
Zbytečně bychom uváděli množství citátů z evangelií, kde Ježíš Kristus vystupuje jako hlasatel pokoje, tj. míru. Jde až tak daleko, že přikazuje i lásku k nepřátelům, jimž má křesťan odpouštět a modlit se za ně. Vylučuje to ale z principu každou ozbrojenou obranu proti útoku na život, zvláště když se jedná o život nikoli můj, ale mého bližního?
I na to nalezneme v evangeliu odpověď. Sám Spasitel říká, že nepřišel přinést na svět pokoj, nýbrž meč (Mat 10,34).
Je mravní povinností chodit k volbám? Je jistě pravdou, že modernisté považují demokracii a volební právo za svaté, za bezprostřední důsledek lidské důstojnosti přímo spojený s jejich humanistickým náboženstvím.
Poněvadž víme, jak je volební systém nespravedlivý, a uvědomujeme si, nakolik moderní demokracie vychází z falešné liberální zásady lidské svobody, která odmítá každý objektivní Boží i mravní zákon, jsme si vědomi nepatrných rozdílů mezi kandidáty, a také protože máme dojem (třebaže nesprávný), že hlas jednoho člověka v tomto sekulárním, bezbožném systému ve skutečnosti nic neznamená, můžeme v reakci na to snadno dojít k závěru, že člověk není vůbec povinen chodit k volbám.
Nauka Církve v této věci však není vůbec nová. Církev sice neschvaluje moderní demokratický systém a jeho falešný princip suverenity lidu, ale přesto nás zavazuje, abychom přispívali ke společnému dobru společnosti, povinností zákonné spravedlnosti. Tuto zásadu dobře vyjádřil papež Pius XII. v proslovu k italské Katolické akci 20. dubna 1946:
Lidé jsou vybízeni k tomu, aby se stále více účastnili veřejného života národa. Tato účast s sebou nese vážnou odpovědnost. Proto je nutné, aby věřící jasně, solidně a přesně znali své povinnosti v mravní a náboženské oblasti, pokud jde o uplatňování jejich občanských práv, a zejména práva volit.
Papež Pius XII.
„Ne, ne, ne, to přece nemůže být pravda, ona se snad dočista pomátla, jí už úplně haraší v kuli…,“ říkal si polohlasně starý Brandner, když nastupoval do výtahu svého činžáku. Otevřel dveře bytu a usedl bezmocně na židli. Měl ještě v plánu, až něco málo sní, zajít na dvě piva a v hospodě s kamarády jako každý den povzpomínat na „staré časy“. Teď mu ale náhle bylo jasné, že dnes už nepůjde nikam. To, co uviděl u poštovních schránek, ho úplně konsternovalo, tento den nestojí vůbec za nic, takový šok se nedá jen tak vytěsnit z paměti.
Spíš naopak, Brandner si náhle s mučivou silou ducha připomenul ta léta svého života, o nichž se domníval, že jsou dávno pryč, symbolicky utopena v bájné řece Léthé, ze které nebožtíci ve starém Řecku pili, aby zapomněli. Teď náhle všechno ožilo a běželo před ním jako nervy drásající akční film.
Začalo to v sedmdesátých letech za éry tak zvané husákovské normalizace. Brandner, mladý ambiciózní středoškolský profesor matematiky a aktivní komunista byl dosazen jako ředitel na strojní průmyslovku, aby tam zpacifikoval pedagogický sbor, známý svými „reakčními“ postoji v osmašedesátém roce. Ihned zahájil prověrky jednotlivých učitelů. Všichni se poníženě káli a uznali svou „pomýlenost“. Nebylo divu, měli přece rodiny.
Trefně vystihl básník Vladimír Holan podstatu marnosti spoléhání se na člověka: „Spoléhat na člověka je jako nevěřit v Boha, a přesto chtít zázrak.“ Dennodenně nás při mši svaté kněz vyzývá: „Vzhůru srdce!“, načež my odpovídáme: „Máme je u Pána“! Představme si tu nádheru – mít skutečně své srdce u Pána, nechat je konejšit, hýčkat v Jeho náruči, setrvávat v nevýslovnosti Jeho objetí, nestarat se o nic a plně se spoléhat na tu hřejivou Otcovskou náruč, na její ochranu, zakoušet v ní ustavičné bezpečí a pokoj, cítit tu bezbřehou lásku, takřka se jí zalykat…
To nás čeká, jak v to doufáme a usilujeme o to, jednou v nebi, ale už nyní se můžeme vášnivě vrhnout do Boží náruče a ukrýt se v ní, co nám naše pozemské schopnosti, či lépe řečeno neschopnosti dovolí. Buďme si vědomi toho, že bez Něj nemůžeme zhola nic – leda hřešit. Spoléhejme se na Něj, nikoli na člověka či na sebe.
Počínání mučedníků vědomých si své slabosti tváří v tvář mukám a smrti popsal v jedné větě francouzský básník Pierre Emmanuel: „A aby nevykřikli, zaryli svoje nehty do nebes!“
Zarývejme své nehty do nebes i my, zarývejme je do nich dennodenně, abychom nevykřikli strachem, bezradností či zmarem, abychom je nezarývali do půdy této země či do člověka po této zemi chodícího, a marně pak čekali na zázrak.
Zemřel kardinál George Pell, bývalý arcibiskup australských arcidiecézí Sydney a Melbourne, poté prefekt vatikánského sekretariátu pro ekonomiku. Měl 81 let. Byl znám svými konzervativními postoji. Jeho pohřeb se konal 14. ledna ve Vatikáně za účasti papeže Františka, jenž pronesl homilii.
V minulém roce italský internetový blog „Settimo Cielo” zveřejňoval ostrou kritiku Františkova pontifikátu. Její autor se podepisoval pseudonymem „Demos”. Známý vatikanista Sandro Magister v den pohřbu prozradil, že za tímto kryptonymem se skrýval právě zesnulý kardinál Pell.
Kritika se týkala především financí a ekonomických skandálů za pontifikátu papeže Františka, nicméně kardinál Pell neopomenul ani další body pochybného řízení Církve tímto pontifikem. Psal o „oslabování” hlásání evangelia papežem Františkem, o „porušování práva” a korupci u Svatého stolce.
„Komentátoři každé školy, i když z různých motivací, se shodují, že tento pontifikát je v mnoha ohledech katastrofou pro Církev” – psal kardinál. Roli Františka při vyzvedávání ideologie LGBT a kněžství žen pod záminkou „synodality” nazvala Jeho Eminence kardinál Pell „toxickou hrůzou”. Kritizoval také „prohlubující se zmatek, útok na tradiční morálku a vtažení Církve do neomarxistické debaty o vyloučení, identitě, LGBTQ a o zřeknutí se křesťanské nauky o odpuštění, hříchu, oběti, uzdravení a vykoupení”.
Kardinál Pell strávil ve své vlasti více než rok ve vězení.
Apoštolský stolec plánuje zavedení změn v katolické liturgii. Jaké to budou? Má být údajně více „synodální“ a „inkluzivní“. Má být prostorem pro „setkání“ a „čerpání energie“. „Liturgické celebrace“ mají umožnit „zapojení“ těch, kteří jsou „vyloučeni“, proto je prý nutno redukovat „prioritu celebranta“ a přistoupit na „opravdovou aktivní účast věřících“. Co to může v praxi znamenat?
Transsubstanciace už není dogmatem? Roku 2017 italský liturgista profesor Andrea Grillo z Papežské univerzity San’Anselmo v Římě napsal na sociálních sítích, že „transsubstanciace není dogamtem“, neboť prý „odporuje metafyzice“. Někdo řekne: je to názor jednoho z mnoha liturgistů, nota bene evidentního modernisty nebo kryptoprotestanta – proč se tím tedy zabývat? Je to nutné, neboť prof. Grillo je jedním z čelných liturgických ideologů pontifikátu nynějšího papeže. To on několik let před publikováním Traditionis custodes (TC) prohlásil, že František „čeká na smrt“ Benedikta XVI., aby mohl „odvolat Summorum pontificum”. Grillo ještě dlouho předtím, než uvedené motu proprio TC fakticky vytlačilo tradiční mši na okraj, napsal, jak má být liturgická otázka chápána a jaké je třeba provést restrikce… Inu, nebyl prorokem, ale člověkem bezprostředně zapojeným do práce v tomto oboru. Když v únoru r. 2021 papež přijal rezignaci kardinála Roberta Saraha, jenž dosáhl věku předepsaného pro odchod do důchodu, z úřadu prefekta kongregace kultu a svátostí, cesta k úderu na tridentskou liturgii se otevřela.
Benediktinský pater povzbudil lidi, aby zůstali věrni katolické víře a nenechali se zmást moderními myšlenkovými proudy. Za to jej stihl trest.
Pater Joachim Wernersbach OSB, kněz působící ve Wittichenau (biskupství Görlitz), ve svém kázání na půlnoční mši svaté o Vánocích r. 2022 bránil klasickou rodinu, kterou tvoří „muž, žena a dítě“. Zároveň kritizoval moderní myšlenkové proudy, např. ideologii LGBTIQ. Za své výroky, které odpovídají biblické nauce, je nyní vystaven ostrým útokům. Kázání bylo natočeno na video a šířeno na sociálních sítích.
Dvě účastnice této půlnoční mše ve Wittichenau, malém městě v Sasku se 6 tisíci obyvateli, ihned zorganizovaly petici proti P. Joachimovi. Jedna z nich přiznala v rozhovoru pro t-online, že tento benediktinský pater hlásal nauku Církve. Podle jejího názoru ale „takové výroky“ do kázání na půlnoční mši „nepatří“.
Mons. Wolfgang Ipolt, biskup z Görlitzu, konstatoval v rozhovoru pro CNA Deutsch, že témata, kterými se P. Joachim zaobíral, jsou toho času „uvnitř Církve i mimo ni předmětem diskuse“. Patří „do debaty mezi námi křesťany a musejí být vyjasněna světlem evangelia“. Dále prohlásil: „K tomu ale není kázání tím správným místem.“ Neexistuje prý žádný důvod zabývat se na vánoční bohoslužbě „otázkami sexuální morálky Církve, potažmo kriticky se vyjadřovat k formě života jednotlivců.
Apologie Církve
