Pane doktore, kdybyste měl vysvětlit nejmarkantnější rozdíly mezi svobodnými zednáři 18. stol. a dnešními, jaké to jsou?

Zednářstvo 18. stol. působilo jako organizace budící zájem značné části tehdejších elit. Bylo jakýmsi vyznamenáním být členem zednářské lóže, organizace se štítem „lidumilnosti“. To platí i dnes, rozdíl je pouze v tom, že tenkrát šlo spíše o jakýsi módní „snobismus“ vábící i katolíky, kteří chtěli být „světoví“, kdežto dnes je příslušnost k zednářství jakousi trampolínou ke kariéře.

Nyní po všech odsouzeních zednářství papeži je členství praktikujících katolíků v lóžích nižší než v 18. stol., a to navzdory faktu, že někteří hierarchové v posledním desetiletí zpochybňovali neslučitelnost katolické víry s členstvím v zednářské lóži.

Pokud se ale jedná o základní ideologii zednářstva, tak se v posledních 200 letech nic nezměnilo. Zednářstvo chce nadále budovat svět plně antropocentrický, postavený výlučně na vůli člověka, jenž se zásadně nechce ničemu podřídit.

Proč je nejdůležitějším cílem zednářů zničení Církve a řádu vybudovaného křesťanskou civilizací? Členy zednářských lóží bylo přece a stále je mnoho vlivných katolíků, kněží a dokonce biskupů, kteří o tom otevřeně hovořili, dokonce se tím chlubili?

Problém je tento: papežové odsoudili zednářství, protože šlo o tajná shromáždění, takže nebylo možno poznat jeho cíle. To za prvé. A za druhé: skutečným cílem zednářstva, nakolik ho bylo možno identifikovat, bylo a stále je svržení křesťanského řádu a Církve v pozemské sféře.

Vášně kolem nešťastného paskvilu jménem Fiducia supplicans neutichají a stále zaznívají do éteru zprávy o tom, jak se k němu stavějí různé biskupské konference či jednotliví biskupové nebo kněží. Dvě diametrálně odlišné si přiblížíme zde.

Ta první pochází, světe div se (pokud jsi až doteď spal), ze samého středu katolictví – z Baziliky sv. Petra. Kardinál Mauro Gambetti, jenž je arciknězem hlavního chrámu křesťanstva, se nechal slyšet, že v souladu s papežovým postojem vyřčeným ve FS budou kněží v bazilice moci udělovat požehnání homopárům. Odůvodnil to srdceryvnými slovy o snaze „ukázat světu mateřskou tvář Církve“. Pomineme-li fakt, že podle tohoto pojetí matku těší, že její děti vesele hřeší praktikováním zapovězených svazků a ještě jim k tomu dává své požehnání, připomeňme, že kard. Gambetti je tentýž muž, který v roce 2021 více než ochotně uváděl do života předpisy omezující v bazilice sloužení mše všech věků a zavádějící co nejvíce koncelebrované mše. Nedlouho poté, co byl do úřadu arcikněze Svatopetrské baziliky jmenován, hádejte kým.

Druhá zpráva pochází z „černého kontinentu“, kde se na svém sympóziu biskupských konferencí Afriky a Madagaskaru jeho účastníci usnesli, že neexistuje, aby Afrika žehnala homosvazkům, poněvadž by to bylo v rozporu s kulturním étosem africké společnosti.

Konžský kardinál Fridolin Ambongo, předseda biskupských konferencí Afriky a Madagaskaru, na toto téma uvedl, že Církev by sice měla skutečně ke každému přistupovat s náležitou úctou, nicméně že žehnání stejnopohlavní páry se neslučují s Boží vůlí, proto nemohou dostávat požehnání. Přiznal též, že FS způsobil v Africe velký rozruch, zmatek a neklid mezi mnoha věřícími, ale i zasvěcenými osobami. Není to tak dávno, co za odpor proti FS děkoval kard. Robert Sarah, jenž v tom vidí odpor proti herezi, keňský biskup Paul Kariuki Njiru prohlásil, že FS je třeba zavrhnout jako celek a kamerunský episkopát připomněl, že homosexualismus je ohavný v očích Božích a něčím, co je proti lidské přirozenosti.

Tak se po dokumentu „Fiducia Supplicans“ (dále jen FS) vatikánského Dikasteria pro nauku víry, který umožňuje, aby kněží žehnali jednopohlavním a vůbec ve hříchu žijícím párům, mnozí katolíci ptají. Odpověď je jednoduchá: Ke schizmatu nedojde, protože schizma uvnitř Církve tady už dávno existuje, a to již od dob II. vatikánského koncilu.

Od 60. let 20. stol. probíhá systematická a řízená revoluce v Církvi. Tzv. progresisté v duchu svobodného zednářství a marxistické ideologie usilují o změnu věrouky a mravouky Církve, o její přizpůsobení se novodobému ateismu a pohanství. Ti postupně po koncilu byli ve stále větším počtu nominováni do biskupských a kardinálských hodností. Věrní katolíci naopak hájili tradiční nauku, zejména ve věci liturgie, eucharistické a mariánské úcty, manželství a rodiny. Vytvořily se tak dva tábory: neomodernistických bludařů a pravověrných katolíků, mezi nimiž není možný žádný smír. Všichni pokoncilní papežové se sice snažili vytvářet dojem, že žádné schizma uvnitř Církve není, jedná se údajně o oprávněný „pluralismus názorů“, ale takto zavírat oči před realitou nelze natrvalo. Pokoncilní papežové se totiž pokoušeli o nemožné: o koexistenci pravé nauky s bludem uvnitř jedné Církve. Jenomže „království proti sobě rozdělené spustne“, říká sám Božský Spasitel. Dnes za Bergogliova pontifikátu tuto spoušť vidíme více než markantně.

Téma křížových výprav dnes ožívá v souvislosti s islámským fundamentalismem. Radikální muslimské kruhy často označují jakékoliv ozbrojené akce proti islámským teroristům „novověkým křížovým tažením“, atentáty těchto fanatiků v Evropě jsou často prezentovány agresivními mohamedánskými duchovními jako „pomsta za křižácké výpravy“. Středověké kruciáty mají už od osvícenství nálepku něčeho špatného a podlého. V učebnicích dějepisu jsou tyto akce hodnoceny negativně jako projev zvůle, krutosti, nesnášenlivosti a rozpínavosti tehdejší Katolické církve. Jaká je ale skutečnost?

Nejprve je třeba stanovit, kdo byl agresor a kdo se bránil. Podle všeobecného klišé byly středověké křížové výpravy 11.–13. stol. válečnými akcemi proti mohamedánským seldžuckým Turkům, tak zvaným Saracénům, kteří okupovali Palestinu včetně míst, spjatých s životem Ježíše Krista, a proto drahých každému křesťanu. Už tato základní historická poučka nese ale v sobě zárodek lži. Navozuje totiž představu, že křesťané se nerozpakovali zaplavit celé kraje krví ve jménu svého nábožensky motivovaného nároku na Palestinu.

Ve skutečnosti již v 7. stol. dobyli muslimští Arabové Svatou zemi. Tehdejší křesťanský svět nic nenamítal, když se tito mohamedánští vládci chovali k tam žijícím křesťanům tolerantně a umožňovali evropským katolíkům konat poutě do Jeruzaléma, Betléma a Nazareta. Tak to fungovalo bez potíží až do 11. stol. Křesťanská Evropa nepodnikala žádné vojenské akce do Palestiny a respektovala muslimskou správu nad ní. V 11. stol. se ale změnily poměry. Muslimští Arabové byli z Palestiny vytlačeni po bitvě u Mansekertu r. 1071 Turky, kteří byli rovněž muslimové. Křesťanským poutníkům i palestinským křesťanům nastaly zlé časy. Turci je zajímali a prodávali do otroctví – a to v tom lepším případě. Ten horší znamenal, že je týrali, mrzačili a vraždili. Krom toho turecký sultán vedl dobyvačnou válku proti Byzanci a byl to právě její císař Alexios I. Komnen, který, ač pravoslavný, se obrátil o pomoc k papeži a katolickému Západu.

Záleží na tom, co si kdo pod pojmem „demokracie“ představuje. Pokud by mělo jít pouze o státní zřízení s volenými orgány, tak tady Magisterium Církve nemá žádnou kompetenci vyjadřovat se k tomu. V takovém případě se jedná o ryze pozemskou záležitost organizace a techniky správy státu, kdežto Církev má poslání hlásat nadpřirozené pravdy o Božím zjevení člověku.

Proto ani v katolickém středověku se Učitelský úřad Církve nikdy závazně nevyjadřoval, jestli je lepší autoritativní monarchie francouzského typu nebo republikánské zřízení malých severoitalských městských států s volenými institucemi. Zaujímal stanovisko pouze tehdy, když došlo ke zneužití moci ze strany vládců, neboť tady se jednalo nikoli o ryze technickou, pozemskou záležitost, nýbrž o morálku – a to už je jeho kompetence. Tak např. papež Innocenc III. na počátku 13. stol. podpořil anglický parlament proti krutému králi Janu Bezzemkovi a vyslovil souhlas s Velkou listinou svobod r. 1215, na niž se dodnes britští demokraté odvolávají.

Něco jiného je však demokracie jako forma státního zřízení – a něco jiného ideologický základ, na němž stojí. A tady závazná vyjádření Magisteria Církve skutečně existují, ať už se to komu líbí či nikoliv. Už totiž sám název „demokracie“, znamenající v překladu „vláda lidu“, je zmatečný. Poprvé byl použit francouzskými osvícenci a svobodnými zednáři v 18. stol. Jean Jacques Rousseau, Charles Montesquieu, Nicolas de Condorcet a další popřeli dosavadní tezi, kterou Církev vždycky hájila, že vládce je ustanoven „z milosti Boží“ a Bohu se bude zodpovídat. Podle osvícenců má ale vladař spravovat zemi nikoli „z milosti Boží“, ale „z vůle lidu“ – a lidu se má zodpovídat.

Rádi mlsáte? Pak nejste sami. Čokoládové výrobky značky „Ferrero Rocher“ nebo „Ferrero Raffaello“ – to je opravdu pochoutka, alespoň pro mnohé z nás určitě! Málokdo ale ví, že tyto sladké produkty jsou spjaty s podnikatelem svatého života Michelem Ferrerem, který byl jejich výrobcem.