„Nebudeš mít jiných bohů mimo Mne“ – říká 1. Boží přikázání. Evidentně na ně zapomněl biskup Shane Mackinlay – ordinář australské diecéze Sandhurst. Tento hierarcha dovolil umístit ve své katedrále pohanskou sochu, čímž se dopustil v Božím domu formální svatokrádeže.

Tři měsíce bude socha vystavena v katolické katedrále v Bendigo v Austrálii. Souvisí to s vystavením pohanských figur organizovaných tímto městem. Událost zahrnuje celkem 5 výstav, které mají symbolizovat karty tarotu „Pět hůlek“ (pozn. překl.: Jde o 5 věšteckých čarodějnických hůlek). Kromě katedrály je místem výstavy též katolická nemocnice sv. Jana z Boha.

Katedrála má být jednou z pěti těchto „hůlek“ a samotná socha vypadá jako karta tarotu. Nutno ale mít na zřeteli, že všechny okultní praktiky jsou v rozporu s Božím zákonem, protože vzdávají předmětům nebo zaklínacím formulím úctu náležející pouze Bohu.

Katechismus Katolické církve (par. 2116) říká jasně: „Je třeba odmítat všechny způsoby věštění: vzývání satana nebo zlých duchů, vyvolávání mrtvých nebo jiné praktiky, o nichž se neprávem soudí, že ´odhalují´budoucnost. Uchylovat se o radu k horoskopům, k astrologii, k hádání z ruky, k výkladu předtuch a věšteb, k jevům jasnovidectví, ptát se věštců (médií), v tom všem se skrývá vůle mít vládu nad časem, nad dějinami a konečně nad lidmi a zároveň touha naklonit si skryté mocnosti. Je to v příkrém rozporu se ctí a úctou spojenou s láskyplnou bázní, jakou dlužíme pouze Bohu.“

V této středoamerické zemi komunistická vláda zakázala slavit velikonoční svátky mimo vnitřní prostory kostelů. Aby to náhodou některý kněz neporušil, stáli kolem chrámů, zejména kolem katedrály v hlavním městě Managui, policisté.

Procesí o velikonoční vigilii a tradiční ohňostroj se letos nesměly konat. Stalo se tak přímo na návrh prezidenta Daniela Ortegy. Stejně tak byly zakázány venku na ulicích mimo prostory kostelů obrazy Zmrtvýchvstalého a jiné náboženské výjevy.

Od r. 2023 platí totiž v zemi zákaz veškerých veřejných náboženských procesí, ať už se jedná o Květnou neděli, o křížovou cestu na Velký pátek nebo o průvod na velikonoční vigilii. Kněžím, kteří by tento zákaz porušili, hrozí vězení.

Zahraniční komentátoři se shodují v tom, že nemožnost pořádat veřejné církevní slavnosti ve Svatém týdnu představuje těžký úder náboženskému životu země. Vláda zakázala taktéž veřejné modlitby u příležitosti citlivých témat, jakými jsou migranti, političtí vězni, spravedlnost a lidská práva.

Od potlačení sociálních protestů r. 2018 reaguje sandinistický režim prezidenta Daniela Ortegy represemi proti opozici, obráncům lidských práv a Církvi. Papež František za této situace vícekrát vyzval k modlitbám za Církev v Nikaragui.

Zdroj: Článek „Nicaragua: Öffentliche Osterfeiern verboten“ in www.kath.net 18. 4. 2025

Duch, který vládne v současném Vatikánu, již dávno není katolický. Ukazuje na to mimo jiné i následující epizoda. Papež František asi nebyl těsně před smrtí ani zaopatřen svatými svátostmi. Portál www.kath.net publikoval oficiální vatikánskou zprávu o posledních okamžicích jeho života. Průběh byl dle ní následující: Na velikonoční pondělí v 5:30 se papeži udělalo nevolno. Jeho ošetřovatel ihned kontaktoval lékařský personál a příslušná místa ve Vatikánu. Zhruba v 6:30 upadl papež do kómatu a v 7:35 zemřel. Zpráva vůbec nesděluje, jestli těsně před smrtí mu byla udělena svátost posledního pomazání, dle NOM nazývaná svátost nemocných. V případech úmrtí předchozích papežů to bylo vždy publikováno jako samozřejmost.

František tuto svátost sice přijal v době, kdy předtím pobýval na klinice Gemelli, jenže to už bylo déle než před týdnem. Za tu dobu se ještě mohl dopustit řady hříchů. Proto tváří v tvář realitě okamžité smrti by bylo logické a adekvátní požadavku blíženské lásky, kdyby zavolali kněze, aby mu v kómatu alespoň udělil podmínečné rozhřešení (sub conditione). Papežové Pius XII., Jan XXIII. a Jan Pavel II. v časovém úseku cca 2 dnů před smrtí přijali tuto svátost dokonce dvakrát. Pokud se odpovědní činitelé ve Vatikánu tím vůbec neráčili obtěžovat, pak je to doopravdy skandál! Co potom můžeme od takového Vatikánu čekat?

V roce 711 začali arabští muslimové ze severní Afriky, zvaní Maurové, s invazí do jihozápadní Evropy a zakrátko ovládli na dlouhá staletí téměř celý Pyrenejský poloostrov, tedy území dnešního Španělska a Portugalska. Křesťané se však s tímto stavem nesmířili a tak se v průběhu několika dalších staletí realizovala reconquista, tedy znovudobývání těchto území křesťany. Úspěšnému průběhu reconquisty výrazně napomohly křížové výpravy, které významně oslabily vliv islámu v Evropě. Pozitivní přínos křížových výprav pro rozvoj křesťanství je nezpochybnitelný. Vedle všech svých nedostatků křížové výpravy významně přispěly k tomu, že západ Evropy byl uchráněn od hrozby stát se obětí islámského barbarství tak, jak tomu bylo v případě Malé Azie, severní Afriky a později Balkánu.

Reconquista na Pyrenejském poloostrově byla završená v roce 1492, kdy křesťanští bojovníci obsadili poslední maurskou enklávu v okolí Granady. Od té doby byl Pyrenejský poloostrov znovu křesťanský.

Staletí maurské přítomnosti však zde zanechala početné stopy. Arabové zazářili v dějinách lidstva v 8. – 13. století, kdy dosáhli pozoruhodných úspěchů v rozvoji matematiky, astronomie, medicíny a jiných vědních disciplín. Arabové vynikli i v architektuře a vybudovali nádherná města, ve kterých vznikaly univerzity, knihovny, hvězdárny či botanické zahrady. Vytvořili pozoruhodný arabský sloh, vyznačující se symbiózou arabských a byzantských prvků. Dodnes obdivovány jsou arabesky, bohaté ornamenty, které patřily k ušlechtilým prvkům tohoto slohu. Rozvíjela se kultura a vzdělanost, díky čemuž Arabové významně přispěli k rozvoji lidské civilizace. Toto období je považováno za zlatý věk arabsko-islámské civilizace. Po jeho skončení se však sláva Arabů ve světě rozplynula a od té doby se Arabové už nikdy nezaskvěli tak, jako v dobách zlatého věku arabské vědy a kultury. Po celá následující staletí Arabové zaostávali za vyspělým světem a i dnes jsou jen matným stínem zašlé slávy. Z dob největšího rozkvětu arabské architektury však zůstaly po Arabech architektonické skvosty. Jedním z nich je Mezquita-Catedral de Córdoba, původně středověká mešita ve španělské Córdobě, do které byla v 16. století vestavěná katedrála zasvěcená Nanebevzetí Panny Marie.

Teoreticky se má jednat o ochranu před krutými pronásledováními. Jenže jak to vypadá v praxi? Boj s „řečí nenávisti“ se rozpoutal v Bidenově Americe, v Evropě ovládané levicovými liberály a všude tam, kam dosáhlo šílenství tzv. politické korektnosti. Také v Polsku již jsou nezřídka stíhané tzv. „nekorektní“ názory – ačkoliv stále ještě máme čas postavit hráz sebevražedné cenzuře.

V lednu r. 2020 byl francouzský spisovatel Renaud Camus odsouzen na dva měsíce vězení s podmínečným odkladem a k pokutě 3 600 euro za to, že ve své knize „Velká výměna“ vylíčil masovou migraci jako invazi, kolonizaci a záměrné podrobení obyvatelstva.

V červenci r. 2020 Evropský tribunál práv člověka ve Štrasburku zamítl stížnost Islanďana odsouzeného k pokutě 100 tisíc islandských korun (pozn. překl.: cca 20 tisíc Kč) za kritiku zavádění výuky LGBT do škol. R. 2015 obvinil na fóru místního rozhlasu úřady Hafnarfjörður z „indoktrinace dětí“ a nazval homosexualitu sexuální úchylkou.

V srpnu r. 2020 obvodní soud v německém Kasselu odsoudil biologa Ulricha Kutscheru k pokutě 6 tisíc euro za kritiku legalizace jednopohlavních svazků a s ní spojeného práva na adopci dětí. Vědec to nazval sponzorováním pedofilie. Soud třetí instance ho však zprostil viny.

V prosinci r. 2021 30letý Adolfo Martinez byl soudem amerického státu Iowa odsouzen na 16 let vězení za krádež a spálení vlajky LGBT. „Měl spálit vlajku USA, to by mu postavili pomník,“ napsal ironicky autor jednoho z komentářů na sociálních sítích.

Doris Tehová (42 let): „Nevím proč, ale pokaždé, když jsem se modlila tuto novénu, nemohla jsem zadržet slzy – a potom jsem zakoušela pokoj“.

Jeden buddhistický přítel z dětských let poradil Indonézance Doris Tehové, aby se modlila novénu spočívající v modlitbě Zdrávas Maria třikrát denně. On sám se jí svěřil, že právě díky ní zakouší zvláštní milosti. Pohyboval se na invalidním vozíku, poté ho už ale nepotřeboval, bere také stále méně léků. O případu informuje velký azijský katolický zpravodajský portál „UCA News“ ve svém pozoruhodném seriálu „Kristus volá – Aziaté odpovídají“.

Doris Tehová (42 let) se cítila být ve své práci ve firmě spravující nemovitosti již delší dobu stresovaná. Nebyla si jistá, jestli ji vyhodí nebo jestli zůstane ve své vedoucí pozici. Potom ji navštívil v lednu r. 2023 uvedený přítel. Jeho návrh ji překvapil, protože „byli jsme od našeho dětství buddhisty, ale přijala jsem jeho radu“.

„Nevím proč, ale pokaždé, když jsem se tuto novénu modlila, nemohla jsem zadržet slzy – a potom jsem zakoušela pokoj,“ sdělila „UCA News“ 6. dubna. Po devíti dnech modlitby byla Tehová zvědavá na Pannu Marii. Chtěla ji vidět jaksi „zblízka“. Hledala na internetu, narazila na jedno mariánské poutní místo v provincii Banten asi dvě hodiny jízdy vlakem západně od Djakarty.

Papež František zemřel. Hodnotit jeho pontifikát nebudeme, učinili jsme to mnohokrát za jeho života. Nezbývá, než se modlit, aby mu Pán byl milostivý. Velmi to potřebuje – a my velice dobře víme, proč.

Nicméně jeho úmrtí nabízí jednu velmi nosnou myšlenku. Není člověka na této zemi, který by neměl právo na naši modlitbu (výjimku představuje pouze Jidáš, o němž máme morální jistotu jeho věčného zavržení). Má je i každý papež včetně Františka – a to bez ohledu na to, jak jeho pontifikát vypadal.

Jsme opět u jedinečnosti a originality Katolické církve. Ona jako strážkyně věčné pravdy musela mnohokrát v dějinách říci své kategorické „non possumus“ – a to často se vší rázností a tvrdostí vůči mnoha lidem vně i uvnitř Církve, jak to činil její Božský Zakladatel. Dělala to i vůči papežům, když se zpronevěřili svému poslání, vedli pohoršující způsob života nebo si troufali měnit Božskou nauku, již dostali, aby ji střežili – a nikoli upravovali.

Ano, Církev má od Pána poslání hlásat v každé době a generaci hodnoty věčné pravdy. Věroučné i mravoučné. Vhod i nevhod podle sv. Pavla. A podle vztahu lidí k této pravdě Církev lidi též hodnotí: nic jiného jí nezbývá. Zde není žádná rovnost. Na jednom pólu stojí světci, na druhém nejtěžší hříšníci a zločinci. Mezi nimi je ale obrovský, různě odstupňovaný zástup těch, kteří konají někdy dobro, jindy zlo – a záleží na tom, co u koho převáží.

Lidská historie zná ojedinělé případy vzkříšení mrtvých z hrobu. Některé jsou doloženy (např. Kristovo vzkříšení Lazara), jiné méně. Ježíšovo Zmrtvýchvstání je ale jedinečné a neopakovatelné. Od všech ostatních se výrazně liší tím, že např. Lazar se opět vrátil zpátky do tohoto pozemského života, tzn. prodloužil si o pár let svoji lidskou existenci na této zemi, jenže Kristus byl vzkříšen k věčnému životu s oslaveným tělem, které už neumírá. Tělo Božského Spasitele procházelo hrobovým kamenem i zavřenými dveřmi, mizelo a náhle se objevovalo, Pán se ne vždy dal poznat ihned, ale až za nějakou chvíli (emauzští učedníci, Marie Magdaléna u hrobu). Bohočlověk Ježíš Kristus již nezemřel, ale v den Nanebevstoupení byl před očima apoštolů a dalších věřících vyzdvižen do sféry mimo prostor a čas.

Tím se nemůže prokázat žádné jiné náboženství. V pohanských kultech se sice vyskytují bohové, kteří berou na sebe lidskou podobu, jsou dokonce i zabiti a znovu oživeni (např. Krišna v hinduismu), jenže jde o lidové podání nedoložené žádným osobním svědectvím, tito bohové nejsou vůbec historickými osobnostmi, pouze vybájenými bytostmi. V případě vzkříšeného Krista máme ale co do činění se svědectvím řady očitých svědků, kteří za jeho pravdivost položili svůj život.

Kristovo vzkříšení nikoli ke starému pozemskému životu, který jednou skončí, ale k životu v jednotě oslavené duše a oslaveného těla, jenž trvá věčně, je přesvědčivým dokladem, že Jeho nauka je pravá a správná. Ta nauka, kterou nám Církev po staletí předává. Jenže toto se nelíbí ďáblovi a jeho služebníkům, kteří nechtějí přijmout Jeho přikázání a proto ignorují veškeré důkazy, které nám podávají Písmo sv., posvátná Tradice a dějiny Církve.

Je to již více než dvacet let, kdy jsem vycházel z kina, v němž mi bylo dopřáno vidět film Mela Gibsona „Umučení Krista“. Cítil jsem se zdrcen tou krutostí židovské velerady a římských vojáků vůči Božímu Synu, ale hlavně – hluboce zahanben. Poprvé jsem si uvědomil svůj strašlivý hřích nevděčnosti, který Blaise Pascal líčí jako „svátostný mechanismus“.

Ano, byl jsem – možno říci – poctivým katolíkem, který pravidelně chodí na mši sv. a pravidelně se zpovídá. Bral jsem to jako samozřejmost. Zhřešil jsem? No dobře, je mi to líto, ale vyzpovídám se z toho a bude zase všechno OK. Takto mechanicky jsem to chápal, dokud mi právě Gibsonův film neotevřel oči a nedal mi poznat, kolik drzosti, nevděčnosti a neúcty v tomto mém postoji vězelo. Vždyť proto, aby mi mohly být ve svátosti pokání odpuštěny hříchy a já mohl v posvěcující milosti přijímat Kristovo Tělo a Krev, musel On projít těmito všemi hrůzami, které mi byly předvedeny na filmovém plátně!

V Getsemanské zahradě mu ďábel při modlitbě, kdy se potil krví, ukázal všechny hříchy světa až do soudného dne, které Jeho láskyplné srdce drtilo. Po zatčení ty kruté facky přímo do tváře, zvláště před veleradou. Poté bičování před Pilátem na hradu Antonia – Jeho předrahá Krev zaplnila celé nádvoří! Přesvatá Matka Panna Maria ji bílým plátnem stírala. Pro mne a pro tebe – jaká působivá symbolika! Ona, Matka Boží, je tou, která uchovává Krev Spasitele tekoucí za mé hříchy. Krev, jež mi dává posvěcující milost. Panna Maria je prostřednicí všech milostí. To, že já je mohu mít, stálo však mého Boha a Vykupitele tuto příšernou bolest, která je nad lidské síly. Uvědomuji si to vůbec, když jdu ke zpovědi a ke svatému přijímání?