Liberální a ekumenické mýty o slovanských věrozvěstech
Pravděpodobně každý z nás slyšel v kostele nebo četl v oficiálním církevním periodiku o sv. Cyrilu a Metoději jako o „průkopnících ekumenismu“, „předchůdcích II. vatikánského koncilu“ atd. Ani světská mainstreamová média nezůstávají pozadu s pozitivním oceněním soluňských bratří a vysoce hodnotí jejich přínos pro literaturu a kulturu, občas se objevuje i nějaká poznámka o jejich „toleranci“, jíž se prý vymykali ze striktní ortodoxie své doby. Není to nic neobvyklého, i největší nepřátelé křesťanství jsou schopni, když se jim to hodí, „přivlastnit si“ katolické světce, např. ekologisté sv. Františka, němečtí nacionální socialisté českého sv. Václava, ruští bolševici sv. Vladimíra, čeští komunisté svaté soluňské bratry, kteří prý orientovali naši kulturu a civilizaci politicky na východ a nikoli na západ atd.
Památku obou velikánů našeho katolického křesťanství zneužili v českých zemích již v 19. stol. katoličtí liberálové kolem kněze Františka Náhlovského, jenž uspořádal v revolučním roce 1848 v Praze dle německého vzoru samostatnou „synodu“, jež mimo jiné požadovala liturgickou reformu se změnou bohoslužebného jazyka z mrtvé latiny na živou češtinu. Prý je to odkaz sv. Cyrila a Metoděje, ti to na Velké Moravě provedli a prosadili.
Jenže jde o kolosální a účelově vytvořený nesmysl. Liturgickým jazykem, který k nám svatí věrozvěstové přinesli, byla církevní slovanština, nepřesně nazývaná „staroslověnština“. Konstantin Cyril, opravdový polyhistor a jeden z největších géniů své doby, ji vytvořil z už mrtvého dialektu slovanských kmenů na Balkáně, nepříliš odlišného od živého slovanského jazyka, který obohatil o katolickou náboženskou terminologii. Zmíněný dialekt totiž zanikl ještě předtím, než tamní slovanské obyvatelstvo přijalo křest, proto se v něm křesťanská náboženská terminologie nevyskytovala, Konstantin ji proto musel jaksi „doplnit“.