Při sledování servility většiny hodnostářů Katolické církve vůči dnešnímu covidovému a vakcinačnímu diktátu je nutno se ptát: Bylo tomu tak i v minulosti, nebo jde pouze o fenomén současného tzv. aggiornamenta (doslova „zdnešnění“) vyhlášeného papežem Janem XXIII. v předvečer II. vatikánského koncilu?
Politologie v anglosaském prostředí činí zajímavý rozdíl mezi pojmy peacebuilding a pacification. První z nich znamená budování míru a vztahuje se k procesu, který usiluje o dosažení míru pomocí dialogu mezi aktéry konfliktu. V druhém případě se k míru naopak dospívá donucovací vojenskou akcí, která účastníky hrozbou násilných represálií přiměje přestat vznášet požadavky.
Toto schéma lze aplikovat i na interpretaci toho, co se v posledních letech událo v Církvi v souvislosti s tradiční mší svatou. Konflikt, který se rozvíjel již od okamžiku promulgace nového misálu papežem Pavlem VI., se téměř vyřešil s motu proprio Summorum pontificum Benedikta XVI., který se tak stal „mírotvůrcem“. Překvapivým vydáním Traditiones custodes před několika týdny papež František nejen vyhodil do vzduchu dialog a mír, jehož bylo ve věci liturgie dosaženo, nýbrž stal se pacifikátorem v anglosaském smyslu slova: někým, kdo mír vnucuje silou a těm, kdo se s jeho plány nesmíří, vyhrožuje tresty.
Většina těch, kdo církevní a liturgickou situaci analyzují, například kardinál Müller, kardinál Burke, Mons. Rob Mutsaerts či P. Guillaume de Tanouärn, to chápou právě takto a docházejí k závěru, že Traditiones custodes (TC) je v zásadě dokumentem hluboce antipastoračním, který vytváří rozdělení a opět otevírá bolestný konflikt, jenž mnoha věřícím působí velké utrpení. To je bezpochyby nejdůležitější charakteristika posledního motu proprio, možná ale nebude nejzávažnější vzhledem k tomu, že z teologického hlediska TC demontuje konstrukci, již zbudoval Benedikt XVI., a vytváří ožehavý problém, který se stává neřešitelným.
LifeSite: Mohl byste pro naše čtenáře nejprve shrnout svou počáteční reakci na motu proprio Traditionis custodes a doprovodný dopis k němu?
Mosebach: Motu proprio Traditionis custodes (TC) doposavad analyzovalo tolik významných osobností, že je zbytečné se tím znovu podrobně zabývat. Proto bych rád zdůraznil jen dva body, jež představují problém, který budou muset řešit kanonisté – mně k tomu scházejí předpoklady v oblasti církevního práva.
Za prvé papežské rozhodnutí patrně vychází z nesprávných premis. Neustále se objevují zvěsti pocházející od lidí, kteří tvrdí, že příslušné dokumenty viděli a že průzkum mezi biskupy týkající se jejich zkušeností se starým ritem dospěl k přesně opačným výsledkům, než se říká v papežském dokumentu. Protože průzkum se drží v tajnosti, nelze tyto zprávy vyvrátit.
Za druhé jsou nesprávná také fakta uvedená v TC: Mešní obřad promulgovaný papežem Pavlem VI. koneckonců není jediným ritem katolické Církve. Papež František si pro sebe nárokuje údajné právo, na základě kterého i papež Pius V. měl údajně vytvořit římský ritus. Problém je v tom, že Pius V. nový mešní obřad nevytvořil, nýbrž jako univerzální zavedl ritus, jemuž v té době bylo již více než tisíc let, ritus Řehoře Velikého, který byl ritem papežů a ani Řehoř ho nevytvořil, ale pouze uspořádal.
Lockdowny a další omezení v rámci proticovidových opatření vlád zasáhly také výraznou měrou náboženský život a Církev. Právem lze mluvit o „covidové perzekuci“. Jenže ta by nebyla možná a myslitelná bez dřívějších „předcovidových“ podkladů, bez pronásledování ještě před epidemií covidu. 21. století se vyznačuje jeho nárůstem, jak potvrzují i zprávy nadnárodních organizací zabývajících se touto problematikou.
Dvě komunistické diktatury uplatňují dnes krvavé represe vůči křesťanům. Na prvním místě Severní Korea, kde jsou jakékoliv náboženské obřady zakázány a je přikázán pouze státní kult komunistické strany a jejího vůdce Kim Čong una. Křesťané za vyznání své víry jsou odváženi do koncentračních vyhlazovacích táborů, které málokdo přežije. O pravé podstatě severokorejského režimu vypovídá svědectví jedné katoličky, jíž se složitou cestou podařilo dostat za hranice. Vyprávěla, že když byla školou povinným dítětem, tak jí doma rodiče večer předčítali z Písma sv. Ve škole žákům jednou učitel rozdal papíry a řekl: „Děti, zahrajeme si takovou hru, ale rodiče o tom nesmějí vědět, bude to pro ně překvapení, proto jim nic neříkejte. Napište na papír, co večer doma před spaním čtou a podepište se.“ Hrdinka příběhu, aniž něco zlého tušila, napsala, že rodiče čtou bibli. Tentýž den večer vtrhli do jejich bytu tajní policisté, při domovní prohlídce Písmo sv. skutečně našli, otce i matku zatkli a dívce řekli: „Teď už své rodiče nikdy v životě neuvidíš.“ Dali ji do dětského domova, kde jí vymývali mozek, ona si ale přesto uchovala zbytky víry rodičů ve svém srdci a po dosažení dospělosti nalezla cestu k emigraci.
Apologie Církve
