Zvyk vysazovat „zahrádky Panny Marie“ – celé zahrady, zákoutí v zahradě, dnes však třeba i jen záhon či truhlík nebo květináč na balkóně – z květin, které nějak připomínají Pannu Marii, sahá až do středověku. Již o svatém Benediktovi se ví, že měl ve 4. století v klášteře růžovou zahradu nazývanou rosarium, neboli „růženec“; růže byla vůbec typickou rostlinou středověkých klášterních zahrad a z růžového dřeva se růžence vyráběly. První zmínka o zahradě skutečně zasvěcené Panně Marii je však v životopisu sv. Fiakra, irského patrona zahradníků, který ji v 7. století vysadil kolem oratoře Panny Marie u svého proslulého útulku pro chudé a nemocné ve Francii.

Středověký způsob chápání, podle něhož určité květiny charakterizovaly ctnosti a vlastnosti Panny Marie, ilustrují slova sv. Bernarda (12. stol.): „Růže lásky, lilie čistoty, fialka pokory a zlatý karafiát nebes.“ První zmínka o zahradě Panny Marie pod tímto názvem se nachází v účetních záznamech kláštera v anglickém Norwichi, kde sakristán zapsal nákup rostlin „pro zahradu Panny Marie“. V moderní době se o znovuobjevení a propagaci tohoto krásného způsobu uctívání Panny Marie zasloužil americký konvertita ke katolicismu John S. Stokes Jr., který v roce 1951 založil Hnutí mariánských zahrad.

Krása a určité vlastnosti různých květin středověkému člověku připomínaly Pannu Marii; v tomto věku víry se říkalo, že květiny uctívají Marii, nejkrásnější Květinu ze všech, Růži mystickou. Každý věděl, že to o ní zpíval Šalamoun v Písni písní: Já jsem růže šáronská, lilie v dolinách. Mnoho květin proto nese lidové názvy upomínající na Pannu Marii. Jejich seznam v angličtině je opravdu dlouhý; skoro dělá dojem, že téměř každá květina s Pannou Marií tak či onak souvisí. Někdy jde o jejich vzhled: orlíčku se proto říká „střevíček Panny Marie“. Podle legendy prý orlíčky vyrážely ze země tam, kam blahoslavená Panna šlápla, když šla navštívit svatou Alžbětu. Květy srdcovky upomínají na její Neposkvrněné Srdce. Lidový název pro sladce vonící zimolez s křehkými dlouhými stonky je „prsty Panny Marie“ a pro pomněnky má angličtina označení „očka Panny Marie“.

Slovenská Trnava uvítala v sobotu 7. května vzácného hosta. Byl jím známý biskup ze středoasijského Kazachstánu Jeho Excelence mons. Athanasius Schneider, pocházející z německé národnostní menšiny v Rusku, který statečně vystupuje na obranu katolické pravověrnosti. Stalo se tak u příležitosti vydání jeho knihy Christus Vincit ve slovenštině. Vydal ji Spolok latinskej omše r. 2022. Biskup Schneider měl také v Trnavě přednášku na téma současné církevní krize.

Jasnost, přímočarost a úder na hlavičku konkrétního problému, čímž je mons. Schneider pověstný, prokázal i tentokrát. Podle něj se dnes nacházíme uprostřed 4. velké krize Církve. Tou první byla hereze arianismu ve 4. stol., druhou papežské schizma 14. stol., třetí protestantská reformace 16. stol.

J.Exc. mons. Schneider ostře zkritizoval dnešní pastýře za to, že „opustili věřící“. Právě toto popisuje ve své knize. Nicméně to nemůže být pro nás dispensem k opuštění služby vojáka Kristova, k níž jsou povoláni duchovni i laici. „Nikdy se nesmíme stydět za katolickou víru, protože je to víra všech dob,“ řekl biskup Schneider. Připomenul též, kolik lidí v této víře a pro ni zemřelo a zdůraznil, že „toto je jediná víra, která může obnovit civilizaci“. Ale „není možné být dobrým vojákem bez toho, abychom správně porozuměli Kristovým rozkazům“, pokračoval mons. Schneider. Proto je podle něj nutné stále se v pravé víře Kristově vzdělávat. Křesťané se narodili proto, aby bojovali, a čím více odvahy tváří v tvář nepříteli projeví, tím jistější bude vítězství. „Vždyť Kristus už svět porazil,“ připomněl biskup v souvislosti s Pánovým vítězstvím na kříži a s jeho Zmrtvýchvstáním.

Tato invokace se v loretánských litaniích, které právě tento měsíc zpíváme při májových pobožnostech, nenachází. Co ale brání, abychom jí poskytli prostor ve svých soukromých modlitbách? Zvláště když si to samotná Panna Maria přála? Jsou některá mariánská sdružení, která se k Marii, Matce dobrého díla, skutečně modlí.

Má to svoji historii. R. 1582 v klášteře sester Neposkvrněného početí v ekvádorském hlavním městě Quitu zemřela mladičká 19letá řeholnice Mariana de Jesus Torres. Uložili ji do rakve a připravili, jak bylo tenkrát obvyklé, na třetí den pohřeb.

Jenže stalo se něco úžasného. Když vstoupili do kaple, kde ležela rakev se zesnulou, ona najednou vstala živá a zdravá. Přítomné sestry a kněz se stali svědky zázraku. Sestra Mariana vypověděla, k čemu vlastně došlo. Modlila se v kapli a uprostřed modlitby náhle zemřela. Její duše se odloučila od těla a spatřila, jak ze svatostánku vystupuje Božský Spasitel doprovázen svojí přesvatou Matkou. Mariana uslyšela svůj věčný ortel: jsi navěky spasená, pojď do mého království!

Poté ale Pán dodal, že má pro ni jednu nabídku. Může se vrátit zpět do pozemského života, bude ale hodně trpět. Kristovým přáním bylo, aby toto utrpení obětovala za lidi 19. a 20. století, kdy se rozšíří v dosud nevídané míře odpad od pravé Církve a její pronásledování, nevěra a těžký hřích. Pán Ježíš ale ponechal Marianě naprostou svobodu volby, k ničemu ji nenutil. Když nabídku odmítne, nic se nestane a půjde s ním rovnou do nebe.

Ve středověku žili všichni příslušníci křesťanské obce pod vládou společného zákona: zákona Evangelia, jak mu učila Církev. Neexistovaly dva světy, dvojí norma, posvátná a světská. Byla jen jedna, která všechno sjednocovala kolem kříže. Proto byla tato společnost hierarchická, nikoli však klerikální. Klerikalismus je skleróza hierarchie. Dochází k ní, když hierarchie přestává být vitálním vnitřním principem soudržnosti, chápaným jako mluvčí všeobecného křesťanstva, a místo toho se stává něčím vnuceným zvnějšku.

Sledujeme-li nauku svatého Tomáše Akvinského o manželství, která velmi dobře charakterizuje jeho dobu, můžeme říci, že manželský život se nepovažoval za světský ve smyslu vyloučení požadavků posvátného, ani život kněžský a řeholní nebyl pokládán za posvátný ve smyslu nezájmu o potřeby tohoto světa. Oba byly vnímány jako posvátné skutečnosti, jakožto vyjádření katolického života náležející Církvi, a oba měly nést plody pro Boží království, manželství tím, že manželům pomáhá plodit a vychovávat občany Království, a kněží a řeholníci tím, že především hledají Boží království svou liturgickou modlitbou, a dále tím, že vyučují věřící a živí je duchovními (a velmi často i hmotnými) dobry. Manželství jako takové už v nebeském království nebude existovat, ale s výjimkou Adama a Evy, které Bůh stvořil přímo, jsou všichni občané nebe jeho vítanými plody, a právě v tom je jeho velká důstojnost: je nepřekonatelně živým symbolem a pokornou služebnicí nejvyšší radosti v nebi, nepostradatelnou porodní bábou slavné Boží obce.

V USA byla vydána kniha o zednářství ve Vatikánu. Jejím autorem je P. Charles Murr, který v 70. letech pracoval v Římě. „Vražda ve 33. stupni" (angl. Murder in the Thirty-Third Degree) zní název práce, která vyvolává za oceánem velké pozdvižení.

20. listopadu se v tradičním římském kalendáři slaví svátek svatého Felixe z Valois (†1212). Možná se ptáte, co je to za obskurního světce a proč se nám plete v kalendáři. Nebylo by lepší ho zrušit? A přesně k tomu v kalendáři k novus ordo z roku 1969 skutečně došlo: Felix zmizel, nebo spíš se odebral na příslušnou stránku martyrologia, kde si ho připomene jen nemnoho duší.

Rád bych tvrdil, že svatá matka Církev jako vždy postupovala s moudrostí přesahující její věk, ale odstranění tohoto světce a mnoha dalších z kalendáře je jen dalším příkladem církevního alzheimera.

Sv. Felix byl údajně příslušníkem francouzského královského dvora. Každopádně se ví, že opustil všechen svůj světský majetek a stal se poustevníkem. Vyhledal ho svatý Jan z Mathy, který se doslechl o jeho svatosti, a společně založili Řád Nejsvětější Trojice pro vykupování zajatců, obvykle nazývaný trinitáři. Členové řádu měli cestovat do Svaté země a v případě potřeby nabídnout i sami sebe výměnou za propuštění křesťanů držených v muslimském zajetí. Podobný řád – Řád naší Milosrdné Paní – založili v roce 1218 svatý Petr Nolasco, svatý Raymund z Peñafortu a král Jakub Aragonský.

O čem se můžeme poučit od sv. Felixe? Na rozdíl od mnoha dnešních prelátů Církve, kteří lpějí na moci, prestiži a požitcích a odmítají změnit sebe i instituce, jež jsou jim svěřeny, byl Felix ochoten opustit všechno kvůli „perle veliké ceny“, Ježíši Kristu. Vzdal se vyhlídek na povýšení, úřady a vliv, aby mohl vykonat to, co ze své podstaty stálo za tu námahu pro jeho nesmrtelnou duši a pro zdraví Církve. V tomto ohledu je Felix antitezí zesvětštělého biskupa či kněze, jehož bychom mohli nazvat „anti-Felix”: nešťastného ve svých hříších, ať je spáchal sám nebo je přehlížel příčiny neštěstí svého stáda.

Evropský parlament přijal rezoluci o pronásledování menšin z důvodů přesvědčení nebo náboženství. Zatímco velkou část dokument věnuje „ateistům, agnostikům, humanistům“ nebo komunitám LGBT, téma křesťanů, nejvíce pronásledované sociální skupiny na světě, omezuje na absolutní minimum.

V přijaté rezoluci dne 3. května název „křesťané“ čteme pouze jednou, a to ve všeobecném vyjmenování pronásledovaných příslušníků všech náboženství: „Evropský parlament (…) je hluboce znepokojen vysokou úrovní nátlaku, diskriminace, týrání, násilí a represe vůči osobám hlásícím se k náboženským menšinám. Tento jev má globální charakter a v některých regionech sílí; parlament pozoruje, že toto násilí se týká mnoha náboženských komunit, např. buddhistů, křesťanů, hinduistů, muslimů, židů a příslušníků jiných náboženství“ – čteme v dokumentu.

Křesťanská právnická skupina ADF International přiznala, že první návrh obsahoval soupis pronásledování křesťanů na celém světě, ale komise pro zahraniční záležitosti Evropského parlamentu text radikálně změnila. „Pronásledování křesťanů na Blízkém východě a v Africe byla úplně škrtnuta a všechny zmínky o křesťanství – s výjimkou jedné – odstraněny“ – uvedli představitelé ADF International.

Přitom křesťané představují nejvíce pronásledovanou náboženskou společnost dnešního světa. Podle „Světového indexu pronásledování 2022“ fundace Open Doors až 360 milionů vyznavačů Krista na celém světě zakusilo diskriminaci, útlak nebo násilí jen proto, že měli odvahu vyznávat svoji víru.

Vylhaná a prolhaná mytologie moderního „humanismu“ tvrdí, že bílí křesťané zavedli otroctví indiánů a černochů na africkém a zejména na americkém kontinentě. Jeho obětmi byli prý nekřesťanští (animističtí čili pohanští) indiáni a černoši. Fuj, vy bílí křesťané, styďte se! To je poselství, které adresuje hnutí Black Live Matter (BLM) současné bělošské, potažmo celé křesťanské civilizaci. Poselství, jehož součástí jsou stržené nebo zdevastované chrámy, kříže a sochy světců v USA i v Evropě.

Jenže jaká je historická pravda? Úplně jiná. Zcela odlišná nejen od té, kterou hlásají zločinní demagogové BLM, ale i od té, kterou jsme čerpali ve škole z učebnic dějepisu.

1. Novověké otroctví domorodců na americkém a africkém kontinentu nebylo vynálezem bělochů, ale existovalo hluboce zakódované v samotné kmenové civilizaci pohanských indiánů a černochů. Bylo naprosto samozřejmé, že jednotlivé kmeny mezi sebou válčily. Vítěz u poražených vyvraždil ty, kdo nemohli „být užiteční“, ze zbytku učinil své otroky.
2. Když Španělé inspirovaní tímto příkladem (a zhnusení lidskými obětmi Mayů a Aztéků) brali na americkém kontinentu indiány do otroctví, král a císař Karel V. toto zakázal na nátlak katolických misionářů a papeže Pavla III., jenž vydal proti tomu r. 1537 zvláštní bulu. Totéž opakuje zhruba o třicet let později jeho nástupce sv. Pius V. a poté další papežové v 17. stol.
3. Otroky z černé Afriky začaly dovážet na americký kontinent koloniální státy: v 17. stol. protestantská Anglie, později v 18. stol. Francie a Portugalsko v čele s osvícenskými panovníky, jejichž dvory ovládali svobodní zednáři. Papež Benedikt XIV. (1740–59) vydal proti zotročování černochů a obchodu s nimi ostrou bulu, zatímco koryfej protikřesťanského osvícenství a „otec novodobé tolerance a svobody svědomí“ Francois Arouet Voltaire přesně v téže době investuje nemalou část svého majetku právě do obchodu s černými otroky, dopravovanými z Afriky na americký kontinent. Ve svých „Esejích o mravech“ Voltaire píše, že černoši prý nejsou lidmi, nýbrž jakýmisi zmetky vzniklými z pohlavního styku lidí a opic. Také papežové 19. století nekompromisně vystupovali proti zotročování černochů a obchodu s lidmi, nejradikálněji Řehoř XVI. v bule „In Supremo Apostolatus“ r. 1839. Brazílie jako poslední stát v Jižní Americe zrušil otroctví černochů r. 1888 na nátlak papeže Lva XIII. a brazilských biskupů.
4. Je pohádkou, která překonává i bratry Grimmy a Boženu Němcovou, že bílí otrokáři černochy v Africe chytali kdesi v pralesích, jak jsme se to učili ještě v učebnicích dějepisu za mých mladých let. Nikoho chytat nemuseli, to by bylo příliš nákladné a nebezpečné. Způsob, jak si v Africe opatřit černé otroky, byl mnohem lehčí a prozaičtější. Prodali jim je sami černí kmenoví náčelníci, kteří – jak je uvedeno v bodě 1) – otroky vlastnili. Platidlem ze strany bělochů byly buď zlato, nebo sudy pálenky. V mnoha případech nemuseli bílí otrokáři ani vážit dlouhou cestu z přístavu v Africe za černými kmenovými náčelníky do vnitrozemí, protože přímo v přístavních městech vystavovali své „lidské zboží“ mohamedánští obchodníci ze severní Afriky, neboť v islámu otroctví bylo a je dosud normální sociální institucí, stejně tak obchod s otroky. Muslimští kšeftaři je prostě odkoupili od černošských kmenových náčelníků a v přístavech prodávali severoamerickým nebo jiným otrokářům.
5. Novověké otroctví, zvláště pak obchod s lidmi, je z morálního hlediska něčím absolutně neobhajitelným. Docházelo při něm i k takovým zvěrstvům, že se fingovalo ztroskotání lodi a koupení otroci byli při tom házeni do moře, aby otrokáři mohli vyfasovat peníze, neboť už tenkrát existovalo pojištění a s ním i pojišťovací podvody. Vinu na obchodu s otroky však nenesou jenom bílí otrokáři, ale stejnou, ne-li ještě větší měrou černí pohanští kmenoví náčelníci v Africe (srvn. b. 1)) a hnědí mohamedánští obchodníci s „lidským zbožím“. Ideovým podkladem bělošského otrokářství byly: a) radikální směry angloamerického protestantismu, které považovaly černochy za méněcennou rasu; b) protikřesťanské osvícenství a zednářství, jež zejména v 18. století ovládlo politickou scénu v Anglii a později v USA, ve Francii a v Portugalsku, čili v zemích, které hojně obchodovaly s otroky a otroctví pěstovaly. Názory Voltairea, nejvýraznější myšlenkové autority osvícenců té doby (srvn. b. 3), byly směrodatné.
6. Katolická církev nenese na novověkém otroctví vůbec žádnou vinu, neboť její magisterium, především papežové, jednoznačně odsuzovali toto zlo (srvn. b. 2, 3), katoličtí misionáři indiány a černochy bránili, což platí zejména o sv. Juniperu Serrovi, františkánovi a zakladateli města San Francisco v 18. stol., jehož sochy se staly nyní terčem řady devastací přívrženců Black Live Matter. Prý to byl „bělošský kolonizátor“. Pokud se někteří španělští nebo portugalští otrokáři hlásili ke katolicismu, tak se ocitli v rozporu s církevní naukou a s církevní autoritou. Viníkem bělošského otrokářství nebyly proto Katolická církev a její nauka, nýbrž naopak odvrat od ní, nejprve protestantská apostaze a poté osvícenské bezbožectví.
7. Navzdory veškerému jasnému odmítnutí novověkého otroctví je však třeba říct, že černým otrokům v jižanských státech USA v 19. století se přece jen dařilo lépe než otrokům u afrických kmenových náčelníků téže barvy pleti nebo u muslimů. Někteří plantážníci na jihu USA je sice krutě trestali (bičování), ale jiní, hluboce věřící protestanté, si přece jen zachovali smysl pro křesťanské chování a zacházeli s nimi lidsky, někdy je považovali téměř za členy rodiny. Proto nepřekvapuje, že ve válce Jihu proti Severu (1861–5) vytvářeli mnozí černí otroci dobrovolnické domobrany na obranu svých otrokářů a bojovali na straně jižanské Konfederace proti severské Unii, která otroctví zrušila. V průmyslových státech Unie dominoval ekonomicky i politicky liberální kapitalismus, který si cenil člověka jen podle výkonnosti, jinak jej nezajímal. Paradoxně tedy černoch na severu v New Yorku či v Chicagu, byť formálně svobodný, se velmi často měl materiálně hůř než černoch–otrok u jižanského farmáře, neboť dostával nezřídka nedostatečnou mzdu nebo byl bez práce a hladověl, zatímco jeho nesvobodný krajan „pod bičem otrokáře“ se nemusel hladovění obávat.
8. Emancipace černochů do americké společnosti po zrušení otroctví r. 1865 probíhala sice pomalu, ale nezadržitelně. V řadě států USA platila rasová segregace, která však nepředstavovala nerovnoprávnost černochů. Znamenala pouze to, že existovaly oddělené školy od základních až po univerzity pro černé a pro bílé. V průběhu 20. století se zformovala černošská inteligence a černošská podnikatelská elita. Za éry prezidentů Johna Kennedyho (1960–3) a Lyndona Johnsona (1963–9) byla rasová segregace zrušena a zavedena ve prospěch černochů „pozitivní diskriminace“, což znamenalo, že černoši mají mít přednost při přijímání k univerzitnímu studiu nebo do zaměstnání, zvláště na vedoucí posty. Od šedesátých let 20. století má černoch právě kvůli barvě své pleti větší šanci udělat profesní kariéru než běloch. Paradoxně veliteli policie, která je v agendě BLM nejvíce napadanou institucí kvůli domnělému protičernošskému rasismu, bývají velice často právě černoši. Tito Afroameričané, jak se dnes oficiálně nazývají, jsou zastoupeni v obou komorách Kongresu i ve vládě, jeden z nich (Barack Obama) se stal dokonce prezidentem USA. O nějakém útlaku černých občanů nemůže být proto ani řeči.
9. Antagonismus bílých a černých vedl často k rasově motivovaným aktům nenávisti a bojům. Bylo to oboustranné. Běloši měli svůj Ku Klux-Clan, černoši zase své ozbrojené organizace používající násilí, současná Black Lives Matter je jejich dědicem. Je pravdou, že bílý policista použil proti černochu G. Floydovi, mimochodem narkomanovi a výtržníkovi, nepřiměřený zákrok, jenž měl za následek jeho smrt. To se hájit nedá, jenže podobného násilí se na oplátku často dopouštějí černí policisté proti bělochům, o čemž média z důvodů politické korektnosti mlčí. Bělošský rasismus je dnes velice slabý, neboť bílí Američané a také Evropané jsou neustále bombardováni mediálním lynčem, jakoby mohli za otroctví a všechno zlo, které v minulosti černochy potkalo. Mezi bílými převládá v důsledku toho jakýsi podvědomý pocit viny jen proto, že se narodili jako běloši. Radikální černošský rasismus naproti tomu ukazuje svou pravou tvář.
10. Černošské hnutí v USA žel postrádalo morálně příkladnou integrující osobnost, která by vzbuzovala úctu. Baptistický pastor Martin Luther King, zavražděný r. 1968, je sice některými za takového považován, ale neprávem. Snažil se uplatnit v černošském hnutí metody nenásilného odporu Mahátmy Gándhího, ale neúspěšně. Jeho osobní život byl nemravný, což dokazuje i jeho manželka Correta, která napsala po jeho násilné smrti r. 1968 knihu „Můj život s M. L. Kingem“. Byl to erotoman, který ještě v noci před svým zavražděním měl u sebe v hotelovém pokoji jednu černou a jednu bílou prostitutku.
11. BLM je inspirována neomarxismem a podporuje agendu LGBTQ+ . Údajně vede boj na obranu utlačovaných menšin, jimiž kromě černochů jsou prý homosexuálové, lesby a transsexuálové, jakož i ženy, jimž zákony neumožňují zcela svobodně se rozhodnout pro potrat. V Evropě jsou podle ní utlačovanou menšinou migranti. V boji za údajné „osvobození černochů“ je průsečíkem veškeré její agendy otroctví před 150 a více lety. Pokrytecky přitom mlčí o současném, reálném otroctví, které je mnohem strašnější. V muslimských státech dodnes existuje buď oficiálně (Sudán), nebo neoficiálně (Saudská Arábie). Otroci a otrokyně černé pleti (!), především děti, jsou unášeni a kupováni právě v Africe. Jejich osud ale BML, jež tolik bojuje za údajná práva utlačovaných černochů, vůbec nezajímá. Otrokáři v tomto případě nejsou totiž běloši.

Nicméně je nezajímá ani současné otroctví ze strany bílých Evropanů, které také reálně existuje, ačkoliv se to zdá neuvěřitelné. Katolické hnutí „Solvodi“ (zakladatelka Lea Ackermannová r. 1985) již léta pomáhá v Německu i v zahraničí ženám a mladým dívkám z Azie a z Afriky, které se stávají obětmi „obchodníků s lidským masem“. Lákají je nabídkami pracovních příležitostí v pohostinství nebo v cestovním ruchu, potom je ale zavřou do hampejzů a přinutí k prostituci. A nejen to. Někteří z těchto západoevropských nebo amerických zločinců a čuňáků kupují své oběti od muslimských kšeftařů, jiní zase posílají na jistá místa v Africe nebo v Azii své gangy, aby unášely především nezletilé děti, případně je odkoupily od samotných rodičů nacházejících se v těžké ekonomické situaci, jimž nabídnou horentní sumu peněz. A neběží pouze o dívky, nýbrž také o chlapce, kteří poté skončí v některém homosexuálním hampejzu. Solvodi několikrát zveřejnilo konkrétní údaje, které se setkaly s absolutním nezájmem vlád.

Kterého státníka nebo politika možno nazvat „katolickým“? Toho, který byl katolicky pokřtěn a chodí pravidelně na nedělní mši? Ne, to ještě zdaleka nestačí. Katolickým státníkem je takový, který se snaží v politice realizovat sociální nauku Církve a sociální království Kristovo, jak je definoval papež Pius XI. ve své encyklice Quas Primas r. 1925.

Opravdový katolický státník bude proto usilovat o to, aby stát poskytoval maximální podporu Katolické církvi a její nauce a starat se, aby zákonodárství nebylo v rozporu s katolickou morálkou. Je jasné, že v současné sekularizované společnosti je to téměř nerealizovatelné, nicméně cení se veřejně deklarovaný úmysl a snaha, i když nebude korunována úspěchem. Další podmínkou k tomu, aby daný státník mohl být označen za katolického, je mravně bezúhonný život bez sexuálních nebo finančních skandálů.

Sociální království Kristovo

Na prvním místě zde stojí otázka, které státní zřízení skutečně odpovídá sociální nauce Církve a požadavku sociálního Kristova království? Není třeba dlouhého vysvětlování, že totalitní diktatury komunismu, nacionálního socialismu a islámského fundamentalismu jsou z toho absolutně vyloučeny, neboť všechny tři systémy se netají svým úmyslem zničit Katolickou církev a všude, kde měly příležitost, to také uskutečňovaly. Komunismus je ateistický, nacismus chtěl nahradit křesťanství starogermánskou pohanskou mytologií, islámský fundamentalismus spočívá na falešném náboženství.

Jako člověk, který strávil mnoho let života studiem i výukou filosofie, jsem vždy – nebo alespoň od chvíle, kdy jsem se prvně dozvěděl o její existenci a o tom, koho je patronkou – choval ve zvláštní úctě svatou Kateřinu Alexandrijskou. Můj starý Denní misálek sv. Ondřeje mi pod datem 25. listopadu věrně líčí příběh jejího života a smrti, jak ho všichni křesťané po staletí přijímali: