Zakladateli křesťanství, Bohočlověku Ježíši Kristu, ani ti největší nepřátelé nebyli schopni dokázat jediný hřích, jediný mravní poklesek. Je to logické, neboť Bůh nemůže hřešit. Apoštolé byli ovšem hříšnými lidmi jako všichni ostatní. Pán si je však ve své škole zformoval – a zbytek dokončil o Letnicích Duch Svatý. Stali se mravními velikány své doby budícími úctu. Taktéž apoštol národů sv. Pavel byl významnou autoritou s vysokým morálním profilem. Většina papežů, nástupců Krista a sv. Petra ve vedení Církve, vynikala mravní bezúhonností a často i svatostí života. Je sice pravdou, že v historii se žel často i u katolíků vyskytovaly těžké hříchy lží, podvodů, smilstva, násilí, krutosti atd., nicméně pramen křesťanství trvale zůstává křišťálově čistý. Se zcela bezhříšným Ježíšem Kristem tady stojí eticky vysoce kvalitní apoštolé, učedníci a vůbec prvotní křesťané. Lze říci totéž i o zakladatelích nekřesťanských náboženství a o původcích protikřesťanských ismů? Ani omylem, všude tady narazíme na zločince a amorální individua.

Jak např. vypadal mravní stav pronásledovatelů prvotních křesťanů? Především se jednalo o zkorumpovanou židovskou veleradu s Annášem a Kaifášem, loutkami v rukou místodržícího Pontia Pilata. Potom o římské císaře, z nichž Nero jako první začal křesťany ve velkém pronásledovat, byl to sadista, sexuální zvrhlík a masový vrah, taktéž jeho nástupci a pokračovatelé v likvidaci křesťanů.

Dne 24. června Nejvyšší soud Spojených s tátů amerických zvrátil rozhodnutí v případu Roeová vs. Wade z roku 1973, napravil ústavní vulnus [zranění] a současně po téměř padesáti letech vrátil svrchovanost jednotlivým státům [USA].

Rozhodnutí Nejvyššího soudu nezrušilo „právo na potrat“, jak tvrdí mainstreamový narativ, nýbrž zvrátil „povinnou legalizaci potratu ve všech státech USA“ a vrátil moc rozhodnout o „hluboké mravní otázce potratu“ lidu a jeho voleným zástupcům, jimž ji rozhodnutí Roeová vs. Wade v rozporu s ustanoveními Ústavy USA odebralo.

Pokus zastrašit soudce Nejvyššího soudu, který příslušníci propotratové lobby zahájili zlovolným únikem konceptu rozhodnutí, tedy selhal. Stejně tak neuspěla rétorika smrti užívaná levicovou Demokratickou stranou a živená extremistickými hnutími a skupinami, které financuje Open Society George Sorose. A je výmluvné, jak násilná a netolerantní je reakce rádoby liberálů od Baracka a Michelle Obamových po Hillary Clintonovou, od Nancy Pelosiové po Chucka Schumera, od nejvyššího státního zástupce Merricka Garlanda po Joea Bidena, nemluvě o prohlášeních politiků a hlav států z celého západního světa.

Útoky skupin hájících „právo volby“ proti prolife organizacím, znesvěcování kostelů, hysterické scény podporovatelů práva zabíjet nevinné nenarozené děti by měly stačit k tomu, aby lidé pochopili důležitost tohoto rozhodnutí. Je typické, že jsou zajedno členové Demokratické strany financované organizací Planned Parenthood, která je na oplátku financovaná vládou [USA]; progresivistická levice; příznivci globalismu Klause Schwaba; členové mezinárodního zednářstva; ideologové zelené změny a snížení populace; propagátoři genderové teorie, LGBTQ+ ideologie a duhových vlajek; satanisté, kteří potrat považují za jeden za svých rituálů; ti, kdo odebírají a prodávají lidské plody z klinik smrti; obchodníci s „vakcínami“ vyrobenými s použitím lidských plodů; propagátoři pandemické frašky a jejich groteskní suita „expertů“ – ti všichni se shodují, že je teď ohrožena jejich kulturní hegemonie, která od roku 1973 ve Spojených státech způsobila smrt 63 milionů dětí přinesených jako lidská oběť molochovi politické korektnosti.

Zdánlivě nic (krom toho, že jsou typicky „červencovými“ svatými, jejichž svátky po sobě následují) – a přesto hodně. Zdánlivě nic, neboť soluňští bratři žili a působili v 9. století, byli to učenci, mniši, církevní hodnostáři a misionáři, zatímco Maria Gorettiová vešla do církevního martyrologia jako obyčejná vesnická dívka, dokonce ještě dítě, z přelomu 19. a 20. století. Kdyby nedošlo k jejímu ubodání násilníkem Serenellim, před nímž bránila svoji mravní čistotu, svět by o ní vůbec nevěděl.

Nicméně podobnost je tady mnohem větší, než si myslíme. Naše věrozvěsty a o tisíc let mladší mučednici svaté čistoty spojuje totiž 6. Boží přikázání a jeho obrana. Sv. Konstantin-Cyril a Metoděj přišli na Moravu nikoli proto, aby zvěstovali pohanům evangelium (Velká Morava již byla z velké části křesťanská), ale proto, aby naše pokřtěné předky naučili křesťansky žít, to znamená na prvém místě zachovávat Boží přikázání. Moravané tenkrát, ač formálně křesťané, žili ve skutečnosti jako pohané. Holdovali mnoha pohanským pověrám, mj. i vampyrismu, a jejich sexuální život charakterizovaly promiskuita a polygamie. Proto oba světci-misionáři sestavili zákoník a zpovědní zrcadlo (Nomokánon a Zakon sudnym luďom), kde zejména pokání za mimomanželský sex bylo velmi tvrdé (několik let o chlebu a vodě s výjimkou nedělí a svátků).

Sv. Metoděj již jako arcibiskup a metropolita moravsko-panonský se dostal do ostrého konfliktu s knížetem Svatoplukem právě kvůli 6. a 9. přikázání. Sv. hierarcha Metoděj mu podle anonymního spisu Život Metodějův ostře vytýkal, že je „otrokem ženských rozkoší“, což byl důvod, i když asi ne jediný, proč si ho znepřátelil a on mu potom působil mnohá příkoří. Můžeme tedy naše věrozvěsty, jejichž svátek slavíme 5. července, pokládat mimo jiné i za velké obránce a obhájce manželské čistoty a nerozlučitelnosti a sexuální abstinence mimo manželství, jak předepisuje Boží zákon.

Tradiční katolický katechismus jasně definuje pravou Církev Kristovu: jde o společenství platně pokřtěných, kteří mají viditelnou hlavu, tj. papeže, 7 svátostí a vyznávají zjevenou nauku obsaženou v Písmu sv. a v posvátné Tradici. Pokud některá z těchto složek chybí, nejedná se o pravou Církev.

Právě toto nám připomíná svátek sv. Petra a Pavla 29. června. Sv. Petr byl samotným Spasitelem ustanoven hlavou sboru apoštolů a potažmo celé Církve. Máme 4 doklady přímo z Písma, které jsou nezpochybnitelné. U Mat 16,13-20 Pán poté, co Petr ho označil za Mesiáše a Božího Syna, mu řekl známá slova, že je skála a na ní vznikne Církev. Komu to nestačí, tak u Jana 21,15-17 Kristus říká Petrovi poté, co mu vyznal, že jej miluje více než ostatní, aby pásl jeho beránky a ovce. A ještě lze poukázat na Luk 22,31, kdy Pán vyzývá Petra, aby posiloval své bratry. Petrův úřad potvrzuje i apoštol národů sv. Pavel, který píše v Gal 1,18, že přišel do Jeruzaléma, aby „osobně poznal Petra“. Proč právě jeho, proč ne Jakuba nebo Jana? Odpověď je jasná: protože Petr byl hlavou začínající Církve a Pavel to plně respektoval.

Petr se po svém příchodu do Říma stal také hlavou tamní církevní obce a zemřel r. 64 za Neronova pronásledování ukřižováním hlavou dolů. Podle Origena (3. stol.) si to tak sám přál, protože se necítil hoden zemřít stejnou smrtí jako Spasitel. Pavel zemřel o tři roky později stětím.

Svátek Nejsvětějšího Srdce Ježíšova bude již navždy přelomovým dnem nikoli jen v dějinách Spojených států amerických, ale v celé části světa, jež k USA vzhlíží jako k svému mentorovi. Vědělo se, že se to může stát, přesto je to pro mnohé překvapením. Nejvyšší soud USA, tedy země, vyvážející křesťanskou víru i přirozený řád destruující progresivismus do celého světa, zrušil rozhodnutí Roe vs. Wade z roku 1973, kodifikující potrat jako federální lidské právo.

Toto jsou jména hrdinů, píšících tečku za takřka padesát let trvajícím zločinným a neústavním stavem: Samuel Alito, který většinové stanovisko soudu prezentoval, Clarence Thomas, Neil Gorsuch, Brett Kavanaugh a Amy Coney Barrett. Ať už si o Donaldu Trumpovi myslíme cokoli, nikdo soudný nemůže popřít, že nebýt jím tří posledně jmenovaných soudců, vražda nenarozeného dítěte by federálně uznaným právem ženy zůstalo. Stoupenci největší genocidy v dějinách lidstva utrpěli porážku, s níž se budou jen těžko smiřovat. První reakce politiků Demokratické strany a liberálních médií se nesou v duchu tvrzení, že pětice extremistů v taláru vnutila zbytku Ameriky morální kodex, který je jí cizí. Jako by se oni ptali těch nejbezbrannějších, umírajících rukama samozvaných katů, zda s jejich perverzní antimorálkou souhlasí. Bylo by naivní očekávat, že propagátoři potratů a proponenti průmyslu smrti, kterým dnes a denně protékají miliony dolarů, uznají svou prohru a začnou se věnovat méně démonickým činnostem. Mnozí z nich – například členové teroristické Jane´s Revenge (Janina odplata) – nyní naplno projeví svou zvrhlost, až začnou útočit, jak předem ohlásili, na kostely, sídla organizací a politiky, hájících nenarozený život.

Katolická církev slaví letos 24.6. svátek Nejsvětějšího Srdce Ježíšova. Srdce bylo vždycky v minulosti chápáno jako symbol lásky, proto i láska Božského Spasitele k lidem byla už ve středověku zpředmětněna jako láska jeho Srdce. Vizionářce sv. Markétě Marie Alacoque sám Pán ve zjevení v letech 1673–5 sdělil své přání, aby Církev zavedla pobožnosti prvních pátků v měsíci k poctě jeho Nejsvětějšího Srdce spojené se zaslíbeními těm, kteří se jich účastní po 9 měsíců.

Svátek Božského Srdce je tedy oslavou Ježíšovy lásky. Tak to prezentují i všechny papežské dokumenty potvrzující oprávněnost jeho úcty, posledním je encyklika Pia XII. Haurietis Aquas z r. 1956. On nás miloval nekonečnou láskou, která šla až na kříž a podstoupila tu nejkrutější možnou smrt jen proto, abychom my, lidé, mohli nezaslouženě dosáhnout věčného života v nebi. Od nás očekává, že se v mezích svých lidských omezených možností, schopností a situací budeme snažit jeho lásku zpřítomňovat a následovat.

Nadpřirozená a přirozená rovina lásky

Ta má ovšem dvě roviny: přirozenou a nadpřirozenou. Kristova nekonečná láska měla svoji nadpřirozenou formu v tom, že Boží Syn se pro naši spásu vydal do krajnosti, až k ukřižování na Kalvárii, což se týkalo nadpřirozeného života člověka. Ta přirozená forma naopak spočívala v Ježíšově službě druhým v rámci tohoto pozemského života a pozemských dober: Pán sytil hladové, uzdravoval nemocné, proměnil na svatbě vodu ve víno, aby pomohl mladým novomanželům atd.

Italský vědec Giulio Fanti působí jako profesor fyziky na univerzitě v Padově a zabývá se hlavně mechanickým a tepelným měřením. Je praktikujícím katolíkem. V posledních letech na sebe upozornil tím, že podrobil známé turínské plátno s otiskem mrtvého muže usmrceného přesně tak, jako Kristus podle evangelií, pokusům s ultračervenými paprsky. Výsledkem bylo, že tím učinil definitivní konec báchorkám o falzifikaci plátna ve středověku. Fanti rovněž prokázal, že k tomu, aby tělo mohlo opustit rubáš a zanechat na něm otisky, bylo zapotřebí obrovské tepelné energie podobné radioaktivní, což ukazuje na Pánovo Zmrtvýchvstání. Fantiho výzkumy tak potvrzují víru katolického lidu, že člověkem na plátně je sám Božský Spasitel.

Rakouský katolický měsíčník Glaube und Kirche 5/2022 publikoval s tímto učencem rozhovor, v němž on uvádí, že kromě turínského plátna jsou předmětem jeho zkoumání též eucharistické zázraky, kterých existuje v Evropě během cca tisíce let více než stovka. Právě tyto výzkumy, kdy měl co dělat s mimořádnými, fyzikálně nevysvětlitelnými jevy, z něj učinily kategorického odpůrce podávání sv. přijímání na ruku. Řekl mimo jiné:

„Bádal jsem nad následujícím případem. V říjnu r. 2020 v jednom severoitalském kostele upadla během sv. přijímání konsekrovaná hostie na podlahu. Byla zvednuta a podle předpisů vložena do nádoby s vodou, aby se rozpustila. Jenže se zbarvila do ruda, začala z ní vytékat krev.

Božítělové průvody jsou dnes svědomitě zachovávány pouze u tradičních komunit tridentského ritu (upozorňuji v Brně na Faměrově náměstí ve čtvrtek 16.6. v 10 hod.). Ve farnostech NOM jen tu a tam, většinou je nahrazuje adorace před Sanctissimem (někde už ani to ne). Podle některých heterodoxních katolíků jsou Božítělové průvody triumfalismem, světskou parádou, analogií ke komunistickým prvním májům a manifestacím k výročí říjnové revoluce.

Pamatuji si živě na dobu, kdy se s Velebnou svátostí chodilo přes celé město nebo vesnici. Navzdory kruté perzekuci Katolické církve se průvody se Sanctissimem v celé řadě obcí konaly i v 50. letech, až v r. 1959 byly definitivně zakázány. Srovnávat je s profánními slavnostmi politicko-ideologického charakteru je absurdní.

Promiňte mi trošičku nostalgie. Co jsme se ještě v dětském věku natěšili na Božítělový průvod, nemohouce se dočkat! A nepodlehli jsme ani lákadlům ve formě různých zábavních atrakcí pořádaných Pionýrem a Svazem mládeže právě proto, aby nás odvedly od účasti. A s jakou radostí jsme ještě v předškolním věku recitovali spolu s rodiči modlitbičku „Andělíčku, můj strážníčku, zejtra bude Boží Tělo, dej nám při něm dobré nohy, a aby nám nepršelo….“

A kolik tu bylo estetického půvabu! Kněz ještě v kostele zanotoval „Člověk jeden…“, za hlaholu zvonů vyšel s Tělem Páně ven, družičky, květiny, ministranti, dechová kapela. Při průvodu nikdy nechyběl „betfótr“ – ze zkomolené němčiny přeloženo „modlící se otec“. Byl to muž s obzvlášť silným hlasem, který předříkával sloky písně. Když zakřičel „Ježíši Králi nebe a země“, slyšeli ho i lidé na samém konci dvousetmetrového průvodu, bez mikrofonu. Muzikanti ihned foukli do trumpet, nádherný a nadšený zpěv zástupu se nesl ulicemi. „Tělo mé je vpravdě pokrm a Krev má je vpravdě nápoj…“, toto evangelium se zpívalo u jednoho ze čtyř oltářů – a vždycky chytlo za srdce. Nebo slova žalmu „Hospodin popřeje příhodného počasí“ s aklamací „A země vydá úrodu svou!“ Na závěr u čtvrtého oltáře svátostné požehnání a Te Deum. Věřící se radostí téměř objímali, nádherná atmosféra, která tak honem nevyprchala.

Katolická církev vytvořila během své požehnané existence kulturní památky nedozírné ceny: architektonické, malířské, sochařské, literární… Nikdy se nebránila zpřístupnit je i nekatolické veřejnosti, pokud projevila upřímný zájem o jejich uměleckou hodnotu. Už na přelomu 19. a 20. století, kdy se poprvé objevil turistický ruch, sloužili zájemcům o umělecké skvosty bez ohledu na vyznání kvalifikovaní průvodci v katedrálách i v dalších chrámech, kněží, řeholníci i laici.

Vždycky ale bylo jasné, že kostel není totéž co hrad, zámek nebo muzeum. Je to především svatyně, kde se přináší oběť samotnému Bohu – a tento aspekt museli respektovat i její nekatoličtí návštěvníci. Prohlídka chrámu se stala skvělou příležitostí k evangelizaci a ke katechezi. Schopný průvodce dokázal vždy při výkladu u krucifixu nebo obrazu Matky Boží vysvětlit, čemu Katolická církev věří a učí.

Pokud by Noc kostelů, kdy se chrámy otevírají k bezplatné prohlídce pro veřejnost, byla takto pojata, potom nic proti. Jenže obávám se, že tak tomu není. Nepokoj budí zejména fakt, že každoročně v den, kdy celá akce ve večerních hodinách započne, se u nás v Brně zruší všechny večerní mše. Už toto je špatně. Chrám je přece místem kultu, kde se sám Bohočlověk při liturgii obětuje a tak sesílá na nás i na celý svět mohutné proudy milostí. Logicky by snad toto mělo mít absolutní přednost před turistickou prohlídkou, nebo snad ne? Ta může klidně počkat až po liturgii, co tomu brání?

Víme, že existují dobří a svatí kněží, obrazy nejvyššího Velekněze a Dobrého pastýře, kteří nám neúnavně slouží, kteří opravdově pracují pro naši spásu a jsou jedním z důvodů, proč být katolíkem představuje největší radost na světě. Snad každý z nás zná nějakého takového dobrého kněze, nebo jich známe několik či mnoho. Víme, že jsou často nedoceňovaní a v dobách, jako je tato, vystaveni nezaslouženým pochybám a podezírání jen kvůli vinám některých spolubratří – vinám, které oni sami zavrhují a odsuzují stejně jako laici.

My všichni, laici v lavicích i kněží u oltáře, si však musíme klást těžké otázky. Patrně nejdůležitější zní: Co umožnilo, že tolik „mužů Božích“, včetně biskupů, se stalo rukojmími ďábla? Dá se identifikovat nějaká příčina – kromě všeobecných příčin, jako je Adamův pád, nezřízená žádostivost a nebezpečí, která provázejí pozice spojené s výkonem nějaké autority – specifická pro posledních 50 let, tedy období, do něhož spadá většina případů kněžského zneužívání?

Systémovou příčinou odchýlení se od kněžských povinností, mravní laxnosti a zhýralosti je atmosféra nevázaného antinomismu či anarchie, která doprovázela liturgické reformy a deformace šedesátých a sedmdesátých let, kdy neukázněné sebeoslavy nahradily katolický ideál (jehož se nedosahovalo všude, jenž se však všude vyžadoval) kněze podřizujícího se kázni náročné liturgické formy s jejími úctyplnými rubrikami a vštěpováním bázně Boží. Kněz býval mužem vysvěceným k přísné a střízlivé službě u oltáře. Jelikož se v těchto desetiletích všechno rychle změnilo, stal se zničehonic centem pozornosti, „předsedajícím“, který mluví lidovým jazykem a manipuluje shromážděným lidem. Kněží byli vrženi do lví jámy marnivostiof minors, popularity, sentimentálnosti a uvolněnosti, a ne každý byl Danielem, který unikl bez újmy. V dohledu nebyla žádná askeze; jakékoli zlo, jež by předtím zastavil stavovský kodex cti, dostalo nyní volnou ruku.

Doba příprav k oslavě svátku Seslání Ducha Svatého poněkud odsunula památku světce, kterého lze právem označit za mučedníka katolické nauky, jež nekompromisně klasifikuje praktikovanou homosexualitu jako hřích. 3. června si Církev připomíná sv. Karla Lwangu, afrického hrdinu, který následoval Krista a obětoval svůj život, protože nechtěl být po vůli perverznímu chtíči krále Mwangy. Pro dnešek je to opravdu aktuální světec, v časech, kdy ideologie LGBT už bohužel našla své domovské právo i v Katolické církvi. Právě tato ideologie byla příčinou mučednické smrti sv. Karla Lwangy a druhů.

Dnes žel tyto bludy a hříchy, jimž sv. Karel vzdoroval až k prolití krve, se pozvolna stávají oficiální agendou Vatikánu a lokálních církví, zejména německé s její tzv. Synodální cestou. Máme dnes dokonce i organizace nazývající se „katolíci LGBT”, aniž hierarchie reaguje jasným odmítnutím a uplatněním kanonických trestů v případě neposlušnosti. Přesně tak jako u všech dalších projevů modernismu, který, ačkoliv byl jasně odsouzen sv. Piem X. jako „snůška všech herezí“, pronikl po II. vatikánském koncilu hluboko do Církve. Jde o fenomény typu synkretický ekumenismus, rovnost všech náboženství nebo náboženská svoboda bez jakéhokoliv vztahu k pravdě. Nejnovějším projevem této heterodoxie je zhoubný pansexualismus jako vzpoura nekontrolovaných chtíčů proti Božímu řádu. Tuto rukavici vhodili Bohu vyznavači homosexuálně-genderové ideologie.

Bez Ducha Svatého by vůbec nebyl možný nadpřirozený život Církve. Bez toho Ducha, který se ukázal apoštolům ve večeřadle v podobě ohně. Tam došlo k faktickému vzniku Kristovy církve, která dodnes hlásá světu Božskou nauku Páně a vysluhuje svátostmi.

V každé svátosti uděluje milosti Duch Svatý. Při křtu zbavuje duši člověka dědičného i osobního hříchu, poskytuje mu tím posvěcující milost a zároveň jej naplňuje sedmerými dary: rozumu, moudrosti, rady, síly, umění, pobožnosti a bázně Boží.

Při biřmování dochází z moci Ducha Svatého k rozmnožení a prohloubení darů a milostí získaných při křtu, zvláště pak milosti být bojovníkem Kristovým, umět víru statečně vyznat, obhájit a nebát se pronásledování pro jméno Spasitelovo.

Při svátosti pokání se rozhřešení uděluje rovněž skrze Ducha Svatého, sám Spasitel řekl po svém vzkříšení apoštolům: „Přijměte Ducha Svatého! Kterým hříchy odpustíte, těm se odpouštějí….“ (Jan 20,23).

Také proměnu chleba a vína v Tělo a Krev Krista při mši sv. vykonává za spoluúčasti Otce i Syna Duch Svatý, jak věří Církev. Ve východní liturgii sv. Jana Zlatoústého, kterou slaví naši řeckokatoličtí bratři a sestry ve víře, mešní kánon obsahuje tzv. epiklezi, tj. vzývání Ducha Svatého, aby tak učinil. Kánon tradiční římské liturgie sv. Pia V. tuto prosbu adresuje celé Boží Trojici.