Kritika Františkova pontifikátu z úst kardinála Pella a podivné souvislosti


Zemřel kardinál George Pell, bývalý arcibiskup australských arcidiecézí Sydney a Melbourne, poté prefekt vatikánského sekretariátu pro ekonomiku. Měl 81 let. Byl znám svými konzervativními postoji. Jeho pohřeb se konal 14. ledna ve Vatikáně za účasti papeže Františka, jenž pronesl homilii.

V minulém roce italský internetový blog „Settimo Cielo” zveřejňoval ostrou kritiku Františkova pontifikátu. Její autor se podepisoval pseudonymem „Demos”. Známý vatikanista Sandro Magister v den pohřbu prozradil, že za tímto kryptonymem se skrýval právě zesnulý kardinál Pell.

Kritika se týkala především financí a ekonomických skandálů za pontifikátu papeže Františka, nicméně kardinál Pell neopomenul ani další body pochybného řízení Církve tímto pontifikem. Psal o „oslabování” hlásání evangelia papežem Františkem, o „porušování práva” a korupci u Svatého stolce.

„Komentátoři každé školy, i když z různých motivací, se shodují, že tento pontifikát je v mnoha ohledech katastrofou pro Církev” – psal kardinál. Roli Františka při vyzvedávání ideologie LGBT a kněžství žen pod záminkou „synodality” nazvala Jeho Eminence kardinál Pell „toxickou hrůzou”. Kritizoval také „prohlubující se zmatek, útok na tradiční morálku a vtažení Církve do neomarxistické debaty o vyloučení, identitě, LGBTQ a o zřeknutí se křesťanské nauky o odpuštění, hříchu, oběti, uzdravení a vykoupení”.

Kardinál Pell strávil ve své vlasti více než rok ve vězení. R. 2017 byl obviněn, že v 90. letech jako arcibiskup Melbourne sexuálně zneužil po mši sv. v sakristii katedrály dva nezletilé ministranty. Jeden z nich je již nějakou dobu mrtvý, zemřel na předávkování drogami. R. 2019 soud uznal hierarchu vinným a odsoudil ho na šest let do vězení. On se však odvolal k Nejvyššímu soudu, který r. 2020 konstatoval, že skutek není prokázán. Kardinál po více než roce opustil tedy vězení.

Není třeba mít právnické vzdělání, aby soudný člověk rozpoznal, že tady šlo o křivé obvinění. Vše bylo postaveno pouze na výpovědi jediné osoby, psychicky nevyrovnaného narkomana. V jeho svědectví byly rozpory, nedokázal např. vysvětlit fyzickou nemožnost takového skutku v sakristii a přilehlých prostorách, kam neustále za kardinálem chodili věřící apod., nota bene rodiče zesnulé druhé oběti údajného kardinálova činu sdělili, že jejich syn si nikdy na chování hierarchy nestěžoval. Přesto soud první instance rozhodl, že kardinál je vinen. Taková justice není ničím jiným než krutým výsměchem spravedlnosti.

Někdo měl na tomto křivém obvinění kardinála Pella evidentní zájem. Dosvědčují to již dřívější obvinění, že prý se on jako mladý kněz dopouštěl sexuálního násilí na ministrantech, nicméně všechna se ukázala jako vylhaná, v jednom případě např. kardinál Pell prokázal, že v době, kdy mělo ke zneužití z jeho strany dojít, pobýval v Římě. Rovněž tak mons. Pell spolehlivě vyvrátil všechna nařčení, že kryl pedofily mezi kněžími. Australská policie veškerá tato hlášení odmítla jako nedoložená, až r. 2017 vznesla obvinění, které potom uznal soud za pravdivé – a to na základě výpovědi jediné osoby, jejíž nevěrohodnost byla natolik zřejmá, že odvolací soud pak musel, aby se odborně neblamoval, uznat kardinálovu nevinu.

Zbývá otázka „cui prodest”? Komu to prospívá? Věděl toho kardinál Pell opravdu tak mnoho, že musel být „zavřen do díry” jako Edmond Dantés z Dumasova románu „Hrabě Monte Christo”, aby tam nakonec v průběhu šesti let zemřel, neboť už měl na to léta? Nebo se jednalo o pomstu někoho, případně o varování pro ty, kteří by se chtěli „šťourat” ve věcech, jež mají zůstat tabu? Nevíme, pohybujeme se v rovině nedokazatelných spekulací, nicméně zdravý selský rozum nás nutí klást si takové otázky. Nápadná je i smrt mons. Pella v Římě. Zemřel při banální operaci výměny kyčelního kloubu. Ta se podařila, ale on ihned po ní prý „dostal infarkt”.

Podobnost s dřívějším případem kardinála Groëra

Cela kauza připomíná nám dobře známý osud vídeňského kardinála Hanse Hermanna Groëra z konce 90. let. Konzervativní arcibiskup Vídně, nástupce „pokrokového” kardinála Koeniga, zjistil, že v arcibiskupské kurii zaujímají vlivná místa členové zednářských lóží, propustil je tedy. Ihned poté došlo k jeho obvinění ze sexuálního zneužívání. Mons. Groër byl v 70. letech rektorem katolického chlapeckého internátu v Hollabrunnu a jeden tehdejší psychicky nemocný chovanec jej r. 1995 obvinil, že se na něm dopouštěl sexuálního násilí. Aféru mediálně rozpoutal magazín Profil. Protože skutek byl podle rakouských zákonů promlčen, orgány činné v trestním řízení nevznesly žádnou žalobu. Groër obvinění popřel. Protože měl předepsaný věk pro odchod do důchodu, rezignoval. Masmédia však zahájila štvavou kampaň na nejvyšší úrovni, i když všechno stálo pouze na výpovědi jediné osoby s pochybnou věrohodností.

Pár měsíců na to však nejvlivnější média oznámila, že se prý přihlásily další tři oběti údajného Groërova „zneužívání”, mimo jiné i z benediktinského kláštera Goettweig, k němuž kardinál, původně benediktinský mnich, náležel. Nápadné ale je, že nebyla a dodnes nejsou schopna uvést jejich jména, což ukazuje na záměrné výmysly a dezinformace. Ostouzení kardinála nebralo konce, tudíž z popudu Groërova nástupce kardinála Schönborna 4 rakouští biskupové vydali prohlášení, v němž konstatují, že prý dospěli „k morální jistotě” o Groërově vině. Vatikán se postavil na jejich stranu a Groërovi přikázal pobyt v klášteře nazaretánek v Goppelnu u Drážďan. R. 2003 tento kardinál zemřel.

V posledních letech rakouští katoličtí publicisté Ildefons Fux a Gabriele Wasteová vydali knihy (Fux: Victor quia victimo; Waste: H.H.Groër, Realitaet und Mythos), v nichž předkládají konkrétní fakta O Groërově nevině. Jeho jediná jmenovitě známá údajná oběť z Hollabrunnu (srvn. výše) nakonec odvolala své obvinění a sdělila, že k němu byla donucena, nota bene i poté, co se měl Groër na ní dopustit údajného „zneužití”, se u něj pravidelně zpovídala. Na základě toho arcibiskup Georg Eder ze Salcburku, který nejprve uvěřil v pravdivost obvinění proti Groërovi, se mu potom omluvil.

Případy Pell a Groër se nápadně podobají především reakcí vysokých církevních představitelů. Rakouský episkopát (čestnou výjimkou byl tenkrát biskup Kurt Krenn ze St. Poeltenu) odsoudil Groëra pouze na základě mediálního lynče a pochybného svědectví psychicky chorého muže. Kardinála Pella, ačkoliv předtím působil jako vysoce postavený muž ve vatikánské kurii, se z Vatikánu nikdo včetně papeže Františka nezastal navzdory zjevným absurditám ve výpovědi stěžovatele.

Nevinné pronásledují, neboť se jim to hodí, zato však skutečné sexuální predátory z řad duchovenstva vyloženě kryjí. Případ kardinála Theodora McCarricka je jasným dokladem. I když ve druhé půli minulého desetiletí měl Vatikán již desítky věrohodných svědectví o McCarrickově zneužívání bohoslovců, mj. i díky exnunciovi arcibiskupovi Carlovi Marii Viganovi, který papeže Františka osobně informoval, on zůstával neustále v jeho přízni a z jeho pověření dokonce vyjednával s čínskými úřady o „úpravě” vztahů s tamním komunistickým režimem, ve skutečnosti o likvidaci v ilegalitě žijící Církve mučedníků. McCarrick byl postižen teprve poté, kdy tíha faktů se stala neúnosnou.

Podobně se chová Vatikán v případě jezuity Marka Ivana Rupnika, z něhož byl sňat trest exkomunikace, on nadále může vykonávat kněžskou službu a dávat exercicie všude ve světě (srvn. článek „Ohavnost nejnovějšího dvojího metru Vatikánu”). Proč ten rozdíl? Nápadné je, že zatímco Pell a předtím Groër zastávali v klíčových otázkách správné katolické postoje, McCarrick v USA bojoval za „právo” propotratových politiků přistupovat ke sv. přijímání a Rupnik veřejně prezentoval své liberální názory ohledně 6. přikázání. To hodně napoví. Když je někdo svým zásadovým postojem nepohodlný, musí být zkompromitován i za cenu bídáckých pomluv, když ale někdo zednářskému mainstreamu oddaně slouží, potom se může dopouštět čehokoliv – a vše odpuštěno. Samozřejmě lítost a pokání jsou rekvizity ze starého železa.


Zdroj: „Toksyczny koszmar” i „katastrofa” – pośmiertny głos kard. Pella o pontyfikacie Franciszka, in www.pch24.pl 14. 1. 2023; dále články v kath.net, Glaube und Kirche aj.