Trefně vystihl básník Vladimír Holan podstatu marnosti spoléhání se na člověka: „Spoléhat na člověka je jako nevěřit v Boha, a přesto chtít zázrak.“ Dennodenně nás při mši svaté kněz vyzývá: „Vzhůru srdce!“, načež my odpovídáme: „Máme je u Pána“! Představme si tu nádheru – mít skutečně své srdce u Pána, nechat je konejšit, hýčkat v Jeho náruči, setrvávat v nevýslovnosti Jeho objetí, nestarat se o nic a plně se spoléhat na tu hřejivou Otcovskou náruč, na její ochranu, zakoušet v ní ustavičné bezpečí a pokoj, cítit tu bezbřehou lásku, takřka se jí zalykat…

To nás čeká, jak v to doufáme a usilujeme o to, jednou v nebi, ale už nyní se můžeme vášnivě vrhnout do Boží náruče a ukrýt se v ní, co nám naše pozemské schopnosti, či lépe řečeno neschopnosti dovolí. Buďme si vědomi toho, že bez Něj nemůžeme zhola nic – leda hřešit. Spoléhejme se na Něj, nikoli na člověka či na sebe.

Počínání mučedníků vědomých si své slabosti tváří v tvář mukám a smrti popsal v jedné větě francouzský básník Pierre Emmanuel: „A aby nevykřikli, zaryli svoje nehty do nebes!“

Zarývejme své nehty do nebes i my, zarývejme je do nich dennodenně, abychom nevykřikli strachem, bezradností či zmarem, abychom je nezarývali do půdy této země či do člověka po této zemi chodícího, a marně pak čekali na zázrak. Zarývejme je do nebes a dennodenně budeme opravdově říkat, že srdce máme u Pána, zarývejme je do nebes a dočkáme se zázraku. Zarývejme je do nebes a ocitneme se v Boží náruči.