V Buenos Aires mají od 26. května nového arcibiskupa, a Argentina tím pádem primase. Jmenuje se Jorge García Cuerva a ve své domovině je dobře známý. Možná spíše špatně známý. Proč? Hodně mírně řečeno kvůli svým poněkud nestandardním krokům a názorům.

Svého času (r. 2012) totiž pokřtil děti Roberta Carlose Trinidada i Pabla Goycochey. Prvně jmenovaný je však již několik let úředně Florencií de la V (nejprve se ovšem tituloval jménem Karen) a v Argentině patří k mediálně známým osobnostem. V 17 letech zjistil, že se cítí býti ženou, a podstoupil proces změny pohlaví zakončený úředním uznáním za ženu. Roku 2010 uzavřel „svatbu“ se svým dlouholetým partnerem Pablem Goycocheou.

Roberto alias Florencia a Pablo poté skrze náhradní matku získali dvojčata – chlapečka a holčičku – a chtěli je pokřtít. Zatímco jiní kněží je odmítli s poukazem na fakt, že jeden z rodičů byl pokřtěn jako muž, tehdy ještě P. Cuerva jim vyhověl se slovy plnými chvály na adresu obou pánů a jejich živé víry: „Skutečnost, že takovéto přání vyslovili, je dostačující pro to, aby se mu vyšlo vstříc. Chtěl bych, aby rodiče přinášeli své děti ke křtu s takovou mírou svědomitosti. Je to znamení toho, že Flor a Pablo chtějí skutečně víru v Ježíše Paulovi a Isabelle předávat.“ Nezapomněl se s rodinkou okázale vyfotit (snímek „zdobil“ titulní stránku časopisu Gente) a podle svědků oběma pánům nejenom požehnal, ale podal jim i svatokrádežné přijímání, čímž de facto legalizoval jak změnu pohlaví Roberta, tak samotný „sňatek“. Aby bylo nehoráznostem učiněno zadost, za kmotry šli dětem jejich biologičtí rodiče…

Dělal někdy někdo anketu mezi běžnými občany, co vědí o svátku Božího Těla? Většině Církvi vzdálených osob to asi už nic neříká. Ti vzdělanější nebo ti, kteří ještě prošli alespoň částečně v dětství katolickou výchovou, odpoví, že jde o průvody s monstrancí a hostií, katolíci NOM samozřejmě budou vědět, že se jedná o slavnost Těla a Krve Páně, jak se v tomto kalendáři nazývá.

Jenže hřebík na hlavičku nutno uhodit jinde. Eucharistické průvody, známé pod názvem „Boží Tělo“, zavedl r. 1264 papež Urban IV. na základě zjevení vizionářky a augustiniánské řeholnice sv. Juliány z Lutychu. Byla to doba šíření albigenských a valdenských herezí, které popíraly reálnou přítomnost Krista v Nejsvětější svátosti. Proto Pán vyslovil skrze omilostněnou duši svaté mystičky své přání, aby katolíci veřejnými průvody s konsekrovanou hostií manifestovali pravou víru, že On, Spasitel, je zde opravdově přítomen pod způsobami, pod vnějšími atributy chleba a vína. Vere, realiter, substantialiter – pravdivě, skutečně, podstatně, jak definovaly už první synody ve starověku, později potom papež sv. Řehoř VII., nejdůrazněji však v 16. stol. tridentský koncil. Eucharistická procesí se tak měla stát veřejnou manifestací obrany pravověrnosti proti bludům, odhodlaným vyznáním víry, že tato malá hostie v monstranci je skutečný Kristus se svým Božstvím i lidstvím, Bůh i Člověk, Bohočlověk. On potvrdil pravdivost této nauky desítkami eucharistických zázraků, nejmarkantněji v italském Lancianu, kde v 7. stol. při vyslovení konsekračních slov se v rukou kněze na hostii objevily kousek svalu a krev. Ty tam zůstaly na místě dodnes jako evidentní zázrak dokazující, že Kristova slova nejsou žádnou metaforou, nýbrž realitou.

V pondělí 22. května si k sobě Pán života a smrti povolal P. Lubomíra Štulu. Týden nato, 29. května, proběhlo v kostele Navštívení Panny Marie v Ostravě-Zábřehu poslední rozloučení s ním. Pochován posléze byl na hřbitově u kostela sv. Bartoloměje v Ostravě-Nové Vsi.

U oltáře stanuli čtyři kněží. Zádušní mši sv. sloužil farní vikář a nemocniční kaplan P. Tomiczek, kázání pronesl P. Majkov. Vyšel v něm jednak z pradávného zpěvu Dies irae, který coby sekvence zazněl před evangeliem, jednak ze samotného evangelního čtení pojednávajícího o posledním soudu a stavění ovcí po pravici a kozlů po levici (Mt 25,31–46).

O tom, že „onen den, den hněvu lkavý, zruší čas, dým vzejde tmavý“, což jsou první slova hymnu Dies irae, pohovořil jako o neměnném faktu, který jednou přijde. A tento soud bude probíhat, poznamenal, i v rovině posuzování toho, co kdo zanedbal udělat. Proto ho, jak se přiznal, zasáhla slova z nebožtíkova parte: „budeme prosit Pána, aby mu milostivě odpustil všechno, co nevykonal podle Jeho vůle“. Dost možná i v této souvislosti během své promluvy podotkl, že P. Štula v lecčems zastupoval „nás, běžné kněze“…

Není snad třeba zacházet do podrobností a vypisovat, v čem všem. Čtenáři tohoto webu vědí. Jeho věrná a neúnavná služba na poli tiskového apoštolátu ve prospěch Tradice, dnes tak často vysmívané, přehlížené a opovrhované kolikrát i oněmi běžnými kněžími, jejichž poslání takto zastupoval, je lidem dozajista známa.

Mariánský měsíc květen končí, nikoli však láskyplná pomoc Boží i naší Matky Panny Marie. Modlitba sv. růžence, k níž tolikrát vybízela ve svých zjeveních, dělá opravdu divy. Dovolím si podělit se s Vámi, milí čtenáři, o krásný příběh, který se opravdu stal a za jehož pravdivost ručí kaplan z Telče P. Martin Hoenig, jenž osobu, co toto vypráví, dobře zná a může se zaručit za její hodnověrnost.

Redaktorku Pražského deníku navštívila zhruba před třemi lety jedna dáma se žádostí o publikování následujícího mimořádného zážitku (není známo, zda ke zveřejnění došlo, spíše ne). Jela autem z Brna do Prahy a uvízla v zácpě u Humpolce, kde došlo k havárii. Musela dlouho čekat. Najednou ji pořád nějaký vnitřní hlas nabádal, aby se pomodlila růženec za oběti této autonehody. Dotyčná patřila k typu tzv. „svátečních katolíků“, do kostela chodila jen na velké svátky. Přesto se růženec za postižené havárií pomodlila. Záchranka odvezla raněné a kolona aut se po pár hodinách opět dala do pohybu.

Zhruba po pár měsících od události najednou u bytu této ženy někdo zazvonil. Když otevřela, stála tam paní s kyticí a řekla jí: „Přišla jsem, abych vám poděkovala za záchranu života.“ Adresátka odpověděla: „Ale to musí být nějaký omyl, vždyť já vás vůbec neznám.“ „Ano, vy mne neznáte, ale já znám vás.“ A pokračovala s tím, že ona byla tenkrát obětí oné autohavárie, upadla do stavu klinické smrti a viděla své tělo z ptačí perspektivy. Náhle však spatřila, jak z jednoho auta stojícího v koloně, z červeného renaulta, začala vycházet prudká zář, která vrátila její duši zpět do těla již připraveného na odvoz sanitkou do nemocnice. Stačila si ještě všimnout značky, zapamatovat si ji a po uzdravení zjistit, kdo je majitelem tohoto auta.

Ne, tento článek nebude teologickým pojednáním o Duchu Svatém, na toto téma existují jasné katechismové definice, které by měl katolík znát. Každý věřící Ducha Svatého potřebuje – a to nejen při přijímání svátostí a při modlitbě. Velmi často se ocitáme – takový už je život – v situacích „na křižovatce“, kdy nevíme, jak se rozhodnout správně. Prosba o osvícení Duchem Svatým je tady zcela na místě.

A jak poznáme, že nás opravdu osvítil Duch Svatý? Víme přece, že i zlí duchové si dělají nárok na naše rozhodování a působí na naše rozumové uvažování, na smysly a city, aby nás ovlivnili směrem, kterým potřebují – a dodejme: směrem, jenž vede do pekla.

Existují kritéria, která jsou spolehlivá. Tím prvním je, že Duch Svatý mne nemůže vést ke hříchu a k souhlasu s ním. Jestliže těhotná žena v obtížné sociální situaci prosí Ducha Svatého o osvícení, jak jednat – a neustále se jí ukazuje jako jediné řešení potrat – potom určitě nejde o osvícení Duchem Svatým, nýbrž jiným duchem, tím z pekelných hlubin. Podobně by tomu bylo též u manželů, u nichž z objektivních důvodů by početí dalšího dítěte mohlo přinést komplikace – a pořád by se vracela myšlenka umělé antikoncepce, i když mravně akceptovatelným řešením jsou tady zdrženlivost nebo přirozené metody plánování rodičovství. Ne, Duch svatý je Bůh, třetí Božská Osoba – a proto nemůže nikdy a za žádných okolností nabádat ke hříchu.

Duchovní osoby nebo laičtí pracovníci v církevních vzdělávacích zařízeních ve Španělsku tvoří pouze 0,45 % z celkového počtu obviněných z pedofilie za jeden rok. Vyplývá to z oznámení španělské generální prokuratury. Autoři jejího dokumentu upřesnili, že z 15 tisíc žalob za rok 2022 se 68 týkalo tzv. lidí Církve, tj. duchovních různých vyznání nebo laických zaměstnanců církevních škol a jiných institucí.

Tato statistika prokuratury je identická se zprávou Fundace Anar, která se zaměřuje na ochranu dětí a nezletilých. Z materiálů této organizace za léta 2008–19 plyne, že katoličtí kněží představují pouze 0,2 % osob odsouzených za pedofilní trestné činy. Nejvyšší počet agresorů vykazovali v této statistice otcové rodin – 23,3 %.

V únoru r. 2023 internetový portál 20minutos uspořádal mezi Španěly anketu, z níž je zřejmé, že 88 % občanů očekává zkoumání sexuálních deliktů vůči nezletilým ve všech společenských vrstvách a profesních skupinách. Pouhých 6 % se vyslovilo, aby se tato perlustrace zaměřila jenom na náboženské instituce.

Zdroj: Článek „Hiszpania: Ksiądz – pedofil? Osoby z kręgów religijnych stanowią mniej, niż 0,5 proc. oskarżonych o nadużycia“, in www.pch24.pl 19. 5. 2023

Praktikující věřící katolíci uvádějí jako odpověď na tuto otázku různé důvody, převážně subjektivně motivované. Víra pomáhá v životní orientaci nebo v různých těžkostech, Bůh buď přímo nebo prostřednictvím Matky Boží či některého světce uzdravil z nemoci nebo vyslyšel prosbu, pro někoho je svědectvím o existenci Boha a pravdivosti katolické nauky ušlechtilý život nebo morální postoj konkrétního katolického křesťana apod., pro jiné je zase argumentací k obhajobě víry náboženská výchova, kterou získali od rodičů či prarodičů a jejich příklad atd.

To všechno je správné a díky za to! Lze říci, že každý katolík má svůj subjektivní důvod, proč věří, proč se modlí, přistupuje ke svátostem a snaží se žít podle Božích a církevních přikázání. Ten je nepochybně důležitý a potřebný, leč – a nikdo si to nevykládej špatně – sám o sobě nestačí. Nutno připojit ještě známý výrok sv. Pavla „Vím, komu jsem uvěřil!“ Věřím na prvém místě Ježíši Kristu, Božímu Synu. Věřím tomu, co On jako Bůh lidstvu zjevil. Církev, kterou založil, mi o tom poskytuje informace platné pro všechna staletí. Věřím – to znamená, že přijímám všechno jako pravdu, neboť to řekl sám Ježíš Kristus, Boží Syn, jenž dokázal nejpřesvědčivěji své Božství tím největším zázrakem – vzkříšením z mrtvých. To je obsaženo v Písmu svatém a v Tradici, čili nauce, kterou Církev převzala od Krista a aktualizuje ji v každé době, aniž by tím popřela jedinou větičku z toho, co dříve učila. Věřím – to znamená, že přijímám tyto pravdy svým rozumem a svou vůlí, neboť vím, že za tím vším stojí hned na prvopočátku osobní svědectví apoštolů, učedníků a vůbec všech Ježíšových vyznavačů, kteří ho osobně poznali, a většina z nich za toto svědectví položila život na popravišti. Nikdo neobětuje život za něco, o čem ví, že je to nepravda, leda blázen. Ty stovky prvotních mučedníků, kteří dosvědčili, že se osobně setkali s Kristem, viděli ho konat zázraky, stanuli před jeho prázdným hrobem nebo se jim on sám zjevil jako Zmrtvýchvstalý, ti blázny být nemohli, tak hromadný výskyt duševně nemocných se nikdy nikde nekonal a je i podle psychologie a sociologie nemyslitelný a absurdní. Ani tento souhlas rozumu a vůle však ještě nestačí. Věřím – to neznamená říci pouze „ano je to pravda, co Církev učí“.

Vpravdě vhodno a spravedlivo jest, slušno a spasitelno, abychom Tobě vždy a všude díky vzdávali, Hospodine svatý, Otče všemohoucí, věčný Bože, skrze Krista, Pána našeho, Jenž se po svém Zmrtvýchvstání všem učedníkům svým zřejmě zjevil a před jejich zraky se vznesl do nebe, aby nás Božství svého účastnými učinil. A proto s anděly i s archanděly, s trůny a panstvy, i se všemi zástupy vojska nebeského pějeme chvalozpěv slávě Tvé, bez konce volajíce: Svatý, Svatý, Svatý, Pán Bůh zástupů, nebe i země jsou plny slávy Tvé, Hosana na výsostech, požehnaný, Jenž přichází ve jménu Páně, Hosana na výsostech!

Římský misál r. 1945, přeložil ThDr. Antonín Stříž, kanovník na Vyšehradě, vydalo nakl. Vyšehrad r. 1945, Imprimatur 8.2.1944 prelát ThDr. Bohumil Opatrný, kapitulní vikář arcidiecéze pražské.

Svou první mši jsem celebroval 26. listopadu 1972. Použil jsem tehdy platný ritus, to znamená ten, který zavedl Pavel VI. Autor: zednář Annibale Bugnini. Samozřejmě španělsky; jen některé tiché modlitby celebranta byly nadále v latině. Nikdy mě nenapadlo vrátit se ke „mši svaté všech věků“, té, kterou jsme se modlili v semináři po všechny roky mé formace, s tou novinkou, že se sloužila – v kapli filosofů, každý den – versus populum. Nikdy mě nenapadlo vrátit se v rozporu s pokojně akceptovaným kanonickým zákazem ke starému formuláři, ani poté, co ho Benedikt XVI. svým motu proprio Summorum Pontificum připustil jako „mimořádnou formu římského ritu“. Navzdory studiu teologie a liturgie, které mi poskytlo jasný pohled na zapomenutý obřad, se u mě nedostavily žádné ideologické výhrady, ani nostalgie; zvyk se ustálil a snad z pohodlnosti jsem se nikdy neodvážil se mu bránit a novinku vzniklou po druhém vatikánském koncilu, během něhož k žádným liturgickým inovacím nedošlo, kriticky posuzovat.

Dnes se domnívám, že Pavel VI. mohl provést některé úpravy ve „mši svaté všech věků“, která platila po staletí, aby ji aktualizoval, a ne vynalézat novou mši. Mohu s chladnou hlavou posuzovat tu „odvahu“, pro mnohé nečekanou ukázku progresivismu. Mnoho staletí bylo odvrženo, odváto smrští změn.

„Raduj se, Maria Panno: všechny bludy jsi zničila samojediná na celém světě.“ Toto je modlitba Církve, jak ji uvádí P. Konrád Kubeš SJ ve svém úžasném díle „Ve šlépějích Neposkvrněné“. Proč Církev dala Matce Boží mimo jiné právě titul „přemožitelka bludů“, který tolik zdůrazňovali především sv. Ludvík Maria Grignion z Montfortu a sv. Alfons z Liguori? Na tuto otázku nepřímo odpovídá v eseji zveřejněném na webu www.katholisches.info známý historik a statečný obhájce katolické víry Roberto de Mattei: Panna Maria totiž jako jediná jak před ukřižováním Spasitele, tak i po něm, neztratila víru a nepropadla herezím. Všichni ostatní, tj. apoštolé, učedníci i zbožné ženy doprovázející Pána, ano.

Zní to tvrdě, ale apoštolé se k tomu sami pokorně přiznávají, jak ukazují evangelia. Kristus jim mnohokrát říkal, že bude ukřižován a třetího dne vstane z mrtvých. Nevěřili, brali to nejspíš jako jednu z jeho tajuplných řečnických nadsázek. Nebyli ochotni toto přijmout, protože jejich nitro plně ovládala falešná, heretická představa politického Mesiáše, vytvořená židovskými nacionalisty. Mesiáše, který zázračně zlikviduje římskou nadvládu s jejími velekněžskými kolaboranty a nastolí celosvětovou izraelskou říši. Oni, apoštolé, v ní budou předními potentáty s mocí, bohatstvím a vlivem. Matka Zebedeových synů, prosící Pána, aby je ustanovil po své pravici a levici, je nejjasnějším důkazem takové představy (Mat 20,20–3; Mar 10, 35–40). Kristus ukřižovaný by tomuto ideálu protiřečil – a Kristus zmrtvýchvstalý? To už je něco mimo realitu tohoto života, mimo moc, bohatství a vliv – a o tyto hodnoty jim přece šlo.