Stát Izrael se dožije míru, jedině když Židé masově přijmou Ježíše Krista za svého Vykupitele


Konflikt Hamásu s Izraelem

Dne 7. října 2023 byl celý svět šokován rozsáhlou ofenzívou palestinských militantních skupin, vedených hnutím Hamás, proti Izraeli. Byla spojena s hroznými masakry izraelského civilního obyvatelstva. Vyžádala si celkově na 1400 mrtvých a přes 240 lidí bylo uneseno do Gazy jako rukojmí. Izrael v odvetě zahájil masivní bombardování Pásma Gazy, v němž Hamás vládne, a způsobil masovou likvidaci civilního obyvatelstva. Celkem Izrael zabil podle zdroje z 2. listopadu 20231 „na 9000 lidí.“

Jenže to nebyl konec. Počet obětí na obou stranách dodnes neustále roste a podle neověřených zpráv bylo k 1.12.2023 zabito v pásmu Gazy přes 14 000 civilních osob. Nikdo nedokáže předvídat, jak se situace vyvine v budoucnosti.

Musíme odsoudit palestinský terorismus stejně jako sionistický, jenže alfou a omegou celé té krvavé historie je vznik státu Izrael v roce 1948 na uloupené palestinské půdě a dlouhá desetiletí genocidy Palestinců, které se dopouštěl a dodnes dopouští židovský stát.

Stát Izrael je od svého vzniku dne 14. května 1948 jako soudek střelného prachu, který hrozí rozpoutáním světového konfliktu s nepředvídatelnými důsledky. Ne náhodou. Izrael totiž vznikl na uloupené půdě, zbrocené krví palestinských Arabů, které začala židovská teroristická komanda vyvražďovat už před vznikem státu Izrael. A tato loupež země, která Židům nepatřila a byla násilím odebrána obyvatelům Palestiny ve 20. století, byla provázená postupnou systematickou likvidací arabských muslimů i křesťanů, kteří tam žili. Tento ohavný zločin sionismu je trvalým zdrojem krvavých konfliktů, které obyvatele této nešťastné země neustále doprovázejí. Předkové Židů sice na území Palestiny před mnoha staletími žili, ale v 1. století po Kristu byli vyhnáni a rozptýleni do diaspory, čímž definitivně ztratili vlastnické právo na toto území. Uplatňovat si dnes toto domnělé vlastnické právo a ukrást vlast jinému národu je zločin, který volá do nebe.

Náboženské kořeny

Ale začněme od Adama. V židovském národě byli od počátku jeho existence lidé ušlechtilí, ale také zkažení. Dobří i špatní. Lidé ctnostných mravů i lidská spodina. Nikdo však nemůže zpochybnit fakt, že Židé jsou příslušníci vyvoleného národa, který si sám Hospodin vybral, aby jeho prostřednictvím uskutečnil spásu světa. Z tohoto národa povstal Spasitel Ježíš Kristus, jeho Matka Maria vždy Panna i Spasitelův adoptivní, pozemský otec svatý Josef, apoštolové i židokřesťané, první členové Kristovy církve, která si dodnes zachovala nepřetržitou kontinuitu v jedině pravé, svaté a apoštolské Katolické církvi. A později se členy této Církve stali i mnozí židovští konvertité, kteří se zřekli učení svých rabínů a přestoupili na katolickou víru.

Z vyvoleného národa povstala spása, ale tento nestálý, věrolomný národ se jako celek nejednou zpronevěřil svému poslání vést národy světa k jedinému pravému Bohu. Sám Hospodin se vyjádřil, že „je to lid tvrdé šíje“. (Ex 32, 9)

Byl to nepoddajný národ, jehož příslušníci zabíjeli proroky a kamenovali ty, kteří byli k němu posláni. (srov. Mt 23, 37) Židé byli a dodnes zůstali národem dvou tváří. Jedné andělské a druhé ďábelské. Toto rozdělení tragicky poznamenalo celou dosavadní historii vyvoleného národa. I po začátku spasitelské mise Ježíše Krista byli Židé nadále národem dvou tváří, národem rozděleným na dobré a špatné. Ti dobří přijali učení Ježíše Krista, ale zlí ho odmítli a stali se nepřáteli Krista i jeho učení. Neexistuje národ, ve kterém by byla tak obrovská propast mezi dobrými a špatnými. Absolutní dobro v podobě Spasitele lidstva Ježíše Krista, podle těla Žida. Naproti tomu stálo absolutní zlo v podobě židovských předáků, kteří se svými stoupenci přivodili smrt Bohočlověka. Velký zápas dobra a zla doprovázel Židy v celých jejich dějinách.

Z vyvoleného národa vyšli ti nejlepší lidé, jaké kdy země nosila. Především Spasitel Ježíš Kristus, který přinesl světu spásu, jeho Matka Panna Maria i jeho adoptivní, pozemský otec svatý Josef, ale také proroci, apoštolové a všichni ušlechtilí židokřesťané, kteří se stali následovníky božského Spasitele. Tento nesmírný přínos židovského národa pro blaho lidstva je nezpochybnitelný.

Právě Židé, kteří se stali křesťany, měli největší zásluhu na explozivním šíření křesťanství do světa v počáteční fázi jeho existence. Zasloužili se o to především apoštolové, zvláště apoštol národů, svatý Pavel, který si pro své misionářské poslání hodně vytrpěl od židovských náboženských vůdců. Dokud byl židovským farizejem Saulem, on sám krutě pronásledoval křesťany a sotva už někdy zjistíme, zda někteří z nich nezaplatili toto pronásledování i svým životem. Z Písma svatého víme, že Saul měl účast na ukamenování jáhna Štěpána, prvního křesťanského mučedníka. Když však sám konvertoval a stal se apoštolem Pavlem, pocítil bolestný úděl pronásledovaného židokřesťana. Nelze zapomínat na to, že apoštolové byli Židé a kromě svatého Jana evangelisty byli všichni násilím usmrceni a stali se mučedníky. Mezi prvními oběťmi židovského pronásledování křesťanů byli tedy především samotní Židé, kteří přijali křesťanství. Proto vnímáme historické poslání Židů v pozitivním i negativním světle.

Katolická církev musí vždy odmítat judaismus, který je neslučitelný s katolickým učením, nemůže však v žádném případě zpochybňovat výjimečné postavení národa, který si sám Boží Syn Ježíš Kristus tak vroucně zamiloval a vybral ho za svůj vyvolený. Apoštol Pavel píše: „Bratři, nechci vás nechat v nevědomosti, jak je to s tímto tajemstvím, abyste se proto nespoléhali jen na svůj vlastní názor. Část Izraele se zatvrdila, dokud nevstoupí (do církve) pohané v plném počtu, a tak bude zachráněn celý Izrael, jak je to v Písmu: ‘Přijde ze Siónu vykupitel a odstraní od Jakuba bezbožnost. A v tom bude záležet moje smlouva s nimi, že zahladím jejich hříchy.’ Pokud jde o evangelium, jsou (Božími) odpůrci, a to k vašemu prospěchu. Pokud však jde o vyvolení, jsou mu drazí kvůli svým praotcům. Když totiž Bůh někomu něco daruje nebo když někoho povolá, je to neodvolatelné.“ (Řim 11, 25–29)

Jenže z vyvoleného národa vzešli nejen ti nejlepší, ale i ti nejhorší lidé, jaké kdy země nosila. Proradná část vyvoleného národa zůstala zaslepená a zatvrdila se ve zlobě a vzpouře vůči svému Mesiášovi. Ta zůstala i nadále „lidem tvrdé šíje“, který odmítal sklonit hlavu před Božím majestátem a přijmout Ježíše Krista za svého Spasitele. Byla zde hrozná záplava zla židovských farizejů, zákoníků a celé té pokřivené struktury tehdejší židovské společnosti, plné pýchy a pokrytectví. Židovští náboženští vůdci poté, co přivodili Kristovu smrt, začali pronásledovat Židy, kteří přijali křesťanskou víru, a to velmi krutě a nemilosrdně. Chtěli v zárodku zničit dílo božského Spasitele Ježíše Krista a zlikvidovat raně křesťanskou Církev, Katolickou církev, která „je řízena Petrovým nástupcem a biskupy ve společenství s ním.“ (Lumen gentium, č. 8). Toto počínání nemohlo zůstat bez odezvy z nebe.

Bůh tak, jako často v minulosti, musel udělit vyvolenému národu výchovnou lekci, aby ho přivedl na správnou cestu. Ti dobří Židé museli přijmout utrpení, zaviněné zradou, které se dopustili zlí příslušníci židovského společenství. Pohromu, připravenou pro vyvolený národ, předpověděl již Ježíš Kristus před svým ukřižováním, když adresoval židovským předákům tvrdá slova:

„Hadi, zmijí plemeno! Jak budete moci uniknout před odsouzením do pekla? Hle, proto k vám posílám proroky, lidi moudré a učitele Zákona. Některé z nich zabijete a ukřižujete, jiné budete ve svých synagógách bičovat a pronásledovat z města do města. Tak na vás padne všechna spravedlivá krev na zemi prolévaná, od krve spravedlivého Ábela až po krev Barachiášova syna Zachariáše, kterého jste zabili mezi chrámem a oltářem. Amen, pravím vám: To všechno padne na toto pokolení. Jeruzaléme, Jeruzaléme! Zabíjíš proroky a kamenuješ ty, kdo jsou k tobě posláni. Kolikrát jsem chtěl shromáždit tvoje děti, jako shromažďuje kvočna svoje kuřátka pod křídla, ale nechtěli jste. Proto váš dům zůstane opuštěný.“ (Mt 23, 33-38)

Božský Spasitel plakal nad pyšným Jeruzalémem a vyslovil chmurnou předpověď: „Kéž bys v tento den poznalo i ty, co je pro tebe k pokoji! Nyní však je to tvým očím skryté. Neboť přijdou na tebe dny, kdy tě tvoji nepřátelé obklíčí náspem, oblehnou tě a sevřou ze všech stran, srovnají tě se zemí, (vyhladí) tvé děti a nenechají v tobě kámen na kameni, protože jsi nepoznalo čas, kdy ti Bůh nabídl svou přízeň.“ (Lk 19, 42-44)

Pohroma však nepřišla okamžitě. Hospodin dal vyvolenému národu ještě téměř čtyři desetiletí k obrácení. Projevil obdivuhodnou trpělivost vůči těm, kdo odmítli jeho evangelium a přibili na kříž jeho Syna. Jenže Boží shovívavost ještě utvrdila jeho protivníky v jejich vzdorovité nevěře. Židovská velerada dále krvavě pronásledovala křesťany a snažila se zničit Kristovo dílo. A tak se všechny Kristovy předpovědi o pohromě, která postihne vyvolený národ, beze zbytku splnily.

Po katastrofální porážce vojsky Římanů v roku 70 Židé ztratili svou vlast a museli po staletí žít roztroušení v cizím světě, aby konali pokání a odčinili své podlé jednání. Vztahy mezi Židy, kteří nepřijali křesťanství, a jinými národy, byly velmi napjaté.

Židé se po prohrané válce s Římany rozptýlili do diaspory, kde mnozí slídili po křesťanech a udávali je římským úřadům. Tím se u křesťanů zakořenil instinktivní odpor vůči Židům en bloc, který přetrvával v křesťanské pospolitosti dlouhá staletí. Projevilo se to i v dílech církevních Otců sv. Bazila, sv. Jan Zlatoústého a sv. Ambrože, v nichž nacházíme radikální protižidovské polemiky. Mírnější postoj zaujímá svatý Augustin, upozorňující na kontinuitu Starého a Nového zákona.

Po oficiálním uznání křesťanství v Římské říši se situace radikálně změnila. Zatímco křesťané mohli svobodně vyznávat svou víru, Židé se ocitli v menšině prakticky ve všech zemích, kde žili. V jejich životě se střídala období relativního rozkvětu s obdobími krvavých pogromů, které decimovaly židovskou populaci. V této svislosti je však důležité připomenout, že církevní autorita, zejména papežové, nenese na organizování těchto pogromů prakticky žádnou vinu. Vždyť „za celé období 9.-20. stol. máme dochováno téměř 300 papežských dokumentů, odsuzujících každé násilí na Židech.“2

Není posláním tohoto článku podrobně rozepisovat dějiny konfliktů Židů, kteří nepřijali křesťanství, s jinými národy. Jsou poměrně podrobně popsány v jiném článku, publikovaném dne 9.8.2021.3

V každém případě je faktem, že Židé museli často utíkat z jedné země do druhé před pronásledováním. Všechny ty problémy si přitom mohli ušetřit velmi jednoduchým způsobem. Stačilo přijmout Ježíše Krista, který tak vroucně miloval svůj vyvolený národ, za svého Spasitele a Vykupitele a akceptovat jeho božské učení. Mohli se stát členy Katolické církve Kristovy a významnou měrou přispět k jejímu rozkvětu. Mohli tak své vyhnanství proměnit v ušlechtilou misijní službu.

Nedá se říci, že by bylo málo Židů, kteří se během staletí stali členy Katolické církve. Často se zapomíná na to, že Židé jsou národem konvertitů. Mnozí z nich konvertovali na katolickou víru a zařadili se k tomu nejlepšímu, co kdy Katolická církev měla. Snad nejznámější z nich byla Edith Steinová, která v roce 1922 konvertovala na katolickou víru, a zahynula v roce 1942 v koncentračním táboře Osvětim jako řádová sestra Terezie Benedikta od Kříže, svatá panna a mučednice, spolupatronka Evropy. Nikdy však nedošlo k masové konverzi všech nebo alespoň drtivé většiny Židů na katolickou víru.

Úskalí sionismu

Místo toho mnozí Židé tvrdošíjně začali hledat nebezpečné cesty vytvoření vlastního suverénního státu na úkor některého jiného národa či státu ve světě, ačkoli tyto snahy byly spojeny s mnoha neznámými riziky. Jednou z těchto cest se stal sionismus. Toto nacionalistické hnutí, které vzniklo ve druhé polovině 19. století, si dalo za cíl vytvořit židovský stát v Palestině (podle hory Sion v Jeruzalémě). Židé si však neuvědomovali, že si takto připravují tu nejhorší alternativu své budoucí existence jako národa na této planetě.

Za zakladatele sionismu v moderním smyslu slova je považovaný filozof a spisovatel Moses Hess, který ve své knize Rom und Jerusalem, die letzte Nationalitätsfrage, publikované v Lipsku v roce 1862, požadoval vytvoření židovské společnosti v Palestině. Na jeho myšlenky později navázal Lev Pinsker v roce 1882 svou publikací Auto-Emancipation!, ale nejvíc se v rozvoji sionistického hnutí angažoval Theodor Herzl. Ten vystoupil v roce 1897na sionistickém kongresu v Basileji s myšlenkou na „veřejně uznaný a legálně zaručený židovský domov v Palestině.“4

To byl praktický začátek dlouhé cesty sionistů k vytvoření státu Izrael. Je nutné jednoznačně konstatovat, že vznik státu Izrael nelze ospravedlnit žádným předchozím pronásledováním Židů v minulosti nebo pochybnými nevědeckými postuláty sionistů. Ti zdůvodňovali své rozhodnutí vytvořit stát Židů na území Palestiny historickými vazbami jejich předků k území Palestiny ještě z předkřesťanské éry. Neuvědomovali si, že uplatňovat si dědické nároky na toto území po staletí diaspory je přinejmenším problematické. Pokud bychom totiž zobecnili takovou logiku v mezinárodním právu, musely by například Spojené státy americké vytvořit na svém území indiánský stát, vrátit vládu do rukou původním obyvatelům Ameriky a hromadně odtud deportovat přistěhovalce, kteří přišli na toto území po dobytí Ameriky Evropany.

A abychom byli blíže reáliím v ČR i SR, uveďme zde argumenty Miloše Mendela z jeho Předmluvy k publikaci Alfreda M. Lilienthala, která vyšla tiskem v Praze v roce 1988 pod názvem „Sionismus“:

„Představme si, že by dnes někdo začal zpochybňovat existenci maďarského národa v jeho dnešních hranicích jen proto, že na území historické Panonie, kam se maďarské kmeny přistěhovaly v 10. století, předtím žilo slovanské obyvatelstvo…. Také si představme, že by dnes Němci žádali od České republiky vrácení území české kotliny, na kterém žili před půldruhým tisíciletím jejich germánští předkové! Už na první pohled to zní absurdně! Jenže přesně toto požadovali Židé od palestinských Arabů!“

Je nutno poznamenat, že myšlenka vystěhování Židů do nové vlasti nebyla židovským specifikem a zabývaly se jí i nežidovské osobnosti. Přitom kromě Palestiny připadala v úvahu i mnohá jiná území, na kterých by mohla vzniknout nová vlast Židů. Šlo především o ostrov Madagaskar, ale i území Keni, Argentiny, atp.

Ale toto je rozsáhlá problematika na samostatný dlouhý článek, proto ji na tomto místě nebudeme rozebírat. Kdo ze čtenářů by měl zájem o její podrobnější prostudování, lze mu doporučit jiný článek autora.5

Nakonec však triumfovali sionisté a jejich požadavek vytvoření židovského státu v Palestině. Sionismus výrazně zesílil během první světové války, ale především po ní. K významnému posunu při realizaci sionistických plánů došlo v roce 1916, kdy britská vláda přislíbila nezávislost většině území východního arabského světa včetně Palestiny za podporu Velké Británie v první světové válce. S významnou podporou Arabů Britové porazili Osmanskou říši, podporovanou Německem. Vůči Palestincům se však Britové dopustili zrady vyhlášením Balfourovy deklarace, slibující sionistickému hnutí židovský národní domov v Palestině. Britové na tomto území vytvořili mandát, kterým nahradili tureckou okupaci Palestiny. Proradní Britové hráli na dvě strany. Leccos naslibovali Arabům, ale pak je podvedli a vyšli vstříc sionistům, čímž přispěli významnou měrou k naplnění tragédie Palestinců v pozdějším období.

Je však nutné připomenout, že ne všichni Židé se se sionismem ztotožňovali. Bylo mezi nimi a dodnes je mnoho antisionistů. Mimochodem i Albert Einstein, velký učenec se židovskými kořeny, myšlenku židovského státu odmítal a počiny sionistů kritizoval. Jedním z mnoha antisionistů byl také americký židovský intelektuál Alfred M. Lilienthal, který ve své publikaci The Zionist Connection, vydané nakladatelstvím Dodd, Mead & Company v New Yorku v roce 1978, podrobil praktiky sionistů tvrdé kritice. V tomto článku jsou mimo jiné použity i údaje ze zkráceného českého překladu této knihy Alfreda M. Lilienthala.6

Publikace ani po dlouhých letech od svého vydání neztratila nic ze své aktuálnosti a je klíčem i k pochopení krize, kterou je zmítán současný Izrael. Snaha vytvořit židovský stát na území Palestiny vyvolala četné protesty židovských antisionistů i mnoha Arabů. Nic to však nepomohlo. Sionisté svůj záměr nakonec uskutečnili, museli však čekat až do roku 1948.

Vznik státu Izrael v roce 1948 na území obydleném majoritním arabským obyvatelstvem tedy logicky způsobil, že se tento region stal jednou z nejvýbušnějších oblastí naší planety. Pokud by byli sionisté obsadili některé neobydlené, respektive velmi málo obydlené území, bylo by takové řešení méně bolestivé. Palestina však byla obydlena palestinskými Araby. Vyznavačů židovské víry tam bylo velmi málo. Ještě i „na přelomu 19. a 20. století jich zde nebylo více než 50 000.“7

I v roce 1917 tvořila židovská populace v Palestině pouze 7 % ze 700 000 obyvatel území. Ostatní „byli muslimové (570 000) a křesťanští Arabové (70 000).“8 Nic však sionisty nemohlo zastavit v jejich počínání. Při realizaci svého snu se sionističtí vůdci s nikým „nemazlili“ a nikoho nenechávali na pochybách, že jsou ochotni dopustit se i těch nejobludnějších zločinů. Jejich teroristická komanda pracovala se stále preciznější brutalitou. Výpočet zločinů sionistického terorismu po celou dobu jejich působení by byl dlouhý a mimořádně krvavý. A ani zdaleka nebyl zaměřen jen na Araby, ale na všechny, kteří jim stáli v cestě při realizaci jejich zločinného plánu. Oběťmi jejich teroristických masakrů byli také Britové a příslušníci jiných národů, dokonce i Židé.

Pro sionisty bylo typické, že při svých teroristických akcích nejednou zmasakrovali i vlastní soukmenovce. Když šli za svým cílem, počet obětí ze strany samotných Židů hrál podružnou roli. Důležitý byl konečný cíl: vytvoření židovského státu v Palestině. Za jakoukoli cenu.

Po druhé světové válce intenzita sionistického terorismu v Palestině narůstala. Do tohoto období zapadá i jeden z nejotřesnějších masakrů palestinského obyvatelstva, ke kterému došlo ve vesnici Dajr Jásín dne 9. dubna 1948. Zorganizovala ho sionistická teroristická komanda Irgun a Lechi, která vyvraždila 254 lidí, včetně žen a dětí. Bylo mezi nimi i 35 těhotných žen. Jejich těla teroristé po činu naházeli do studny. Později byla pod hromadami mrtvých těl nalezena živá šestiletá dívka. Hrůzu masakru ve vesnici Dajr Jásín lze porovnat jen s hrůzou zločinů německých nacistů v Oradouru a Lidicích. Masakr byl tak děsivý, že se od něj distancovali i mnozí židovští intelektuálové. Oficiálně se od něj distancovala i Židovská agentura, ale to jí nebránilo později využít psychologického účinku masakru k zastrašování Arabů. Využila k tomu letáky a auta s ampliony, která jezdila po arabských vesnicích, aby arabsky zastrašovala vesničany, že pokud neopustí své domovy, stane se osud Dajr Jásínu i jejich osudem. Židovský spisovatel Don Peretz popsal účinky Dajr Jásínu jako „masovou psychózu strachu, která se zmocnila celého arabského společenství.“9

Papež Pius XII. a sionismus

V této souvislosti je vhodné připomenout, že geniální papež Pius XII. již před vznikem státu Izrael projevoval vážné obavy o osud palestinských Arabů a energicky vystupoval na jejich obranu. Proto radikálně vystupoval proti vzniku židovského státu a nikdy ho neuznal. Vývoj událostí v tomto neklidném regionu až do dnešních dnů mu dává v plném rozsahu za pravdu. Přitom právě Pius XII. byl velký ochránce Židů. Židovský teolog a historik Pinchas Lapide odhaduje, že jich nejméně 700 000 zachránil před usmrcením nacisty, ale pravděpodobně dokonce až 860 000.10

Papež Pius XII. skrýval Židy, kde jen mohl. Jen v samotné papežské rezidenci Castel Gandolfo našlo útočiště kolem 8 000 uprchlíků. Ovšem nejen tam. Na papežův příkaz skrývaly Židy všechny katolické instituce v Římě. Celkem více než 150 klášterů a církevních zařízení jim poskytovalo střechu nad hlavou. Za své počínání si papež Pius XII. vysloužil přezdívku „tichý zachránce“. Úcta židovských osobností k papeži Piovi XII. byla tak velká, že římský vrchní rabín Israel Zolli konvertoval v roce 1945 na katolickou víru a zvolil si křestní jméno Eugenio k uctění papežova občanského jména Eugenio Pacelli. Spolu s ním konvertovala také jeho manželka.

V den úmrtí papeže zaznělo mnoho pochvalných slov na jeho adresu ze strany mnoha židovských představitelů. Pro ilustraci to byla například izraelská ministerská předsedkyně Golda Meirová, římský velerabín Elio Toaff a jiní.11

Právě Katolická církev během pontifikátu Pia XII. měla největší zásluhy na záchraně Židů před nacistickým terorem a zaplatila za to mimořádně vysokou cenu. Přes 4 tisíce kněží, řeholníků a řeholnic připravili nacisté o život proto, že pomáhali Židům.12

Jenže papež Pius XII., který měl tak velké zásluhy při záchraně Židů během druhé světové války, byl podobně jako jeho předchůdci Pius X., Benedikt XV. a Pius XI. rozhodným odpůrcem sionismu.

Sionismus hrozbou pro svět

Sionismus vždy byl a dodnes je pro Katolickou církev hrozbou, dokonce Řím i se sídlem papeže je jedním z cílů jaderných zbraní státu Izrael. Potvrdil to Martin van Creveld, prominentní profesor vojenské historie na prestižní Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě, který v roce 2002 řekl pro nizozemský časopis Elsevier mimo jiné následující věty: „Máme několik stovek jaderných hlavic a raket, které můžeme shodit kamkoli, dokonce i na Řím. S letadly je většina evropských hlavních měst dokonce naším cílem… Máme možnost stáhnout svět s sebou, pokud my padneme. A mohu vás ujistit, že to uděláme dříve, než bude Izrael zničen.“13

Toto vyjádření jednoznačně dokazuje, že sekulární stát Izrael zvažuje jako jednu z možností zničení Říma i se sídlem papeže jadernými zbraněmi. Není to ostatně nic nepochopitelného a nelogického. Boj proti Katolické církvi má v židovské pospolitosti hluboké kořeny a sahá do vzdálenější minulosti. Mnozí židovští liberálové se stávali zednáři a všemožně se snažili oslabit postavení Katolické církve ve světě. Ze židovského prostředí vzešel i marxismus, který vznikl v 19. století na základě spisů židovských autorů Karla Marxe a Friedricha Engelse.

Jako katolíci musíme kategoricky odmítnout marxistickou teorii přeměny reálných společenských poměrů, včetně násilné změny vlastnických vztahů pomocí revolučního třídního boje. Vývoj marxismu ve 20. století vyústil do krvavého revolučního teroru, který zdevastoval mnohé země světa. Způsobil nesmírné utrpení příslušníkům mnoha národů a připravil o život miliony lidí.

Právě židovští přívrženci Marxe a Engelse byli hlavními iniciátory bolševické revoluce v Rusku v roce 1917, známé také pod názvem Velká říjnová socialistická revoluce. Byli to především Lev Trockij (rozený Bronstein), Lev Kameněv (rozený Rosenfeld), Grigorij Zinovjev (rozený Apfelbaum), Karl Radek, ale i další židovští revolucionáři.

Zajímavý je původ Vladimíra Iljiče Lenina, vůdce bolševiků. Leninův otec, Ilja Nikolajevič Uljanov, byl Rus. Leninova matka, rozená Maria Alexandrovna Blank, byla dcerou Alexandra Blanka, Žida, který přijal křesťanství, ale její matka byla napůl Němka a napůl Švédka. Jelikož se židovství dědí po matce, podle židovského náboženského práva Leninova matka nebyla Židovka, a tedy ani Lenin nebyl Žid, ačkoli jeho děd měl židovský původ.

V zájmu objektivity je však třeba konstatovat, že židovští bolševici tvořili součást sekulární menšiny židovské populace Ruska. Židé v carském Rusku většinou bolševickou revoluci odmítali. A také značná část pravé ruské inteligence.

Sionisté ucítili obrovskou šanci dovést svůj zločinný plán do konce již po rezoluci OSN z 29. listopadu 1947, neúspěšně rozdělující Palestinu na dva státy. Ještě i v té době však bylo možné přijmout méně krvavé, a hlavně spravedlivější řešení. Zvláštní výbor pro Palestinu (UNSCOP), vytvořený OSN v květnu 1947, totiž 31. srpna téhož roku navrhl dvě koncepce: vytvoření federálního dvounárodního státu a rozdělení. Naneštěstí právě většinový návrh rozdělení Palestiny „přijalo Valné shromáždění OSN 29. listopadu 1947 jako rezoluci číslo 181. Usnesení prošlo díky energické podpoře amerického prezidenta Harryho Trumana.“14 33 států hlasovalo pro rezoluci, 13 ji odmítlo a 10 států se zdrželo hlasování. Židé povětšině plán přijali, většina arabských představitelů a arabských států však odmítla samotnou možnost vzniku židovského státu, ve kterém se Arabové stanou podřadnou minoritou, a kritizovala i velikost a kvalitu území židovského státu. Proto Arabové tuto rezoluci OSN odmítli a požadovali zachování nedělitelnosti území Palestiny. Byli však převálcováni vývojem událostí, které nabraly nezvratný trend. Vznik státu Izrael dne 14. května 1948 definitivně zpečetil tragický osud Palestinců. Židé, kteří byli kdysi národem bez vlasti, oloupili Palestince o jejich vlast, kterou si neprávem přivlastnili.

Vznikem státu Izrael teror vůči původním obyvatelům území Palestiny nabyl obludných rozměrů. Araby sionisté hromadně vyháněli z jejich domovů, aby se do nich už nikdy nevrátili. Tento scénář realizovali několik následujících desetiletí. Politika ničení palestinských obydlí, ba celých arabských vesnic na celém území kontrolovaném Izraelem, se stala velmi účinným nástrojem sionizace Palestiny.

Vznik státu Izrael patří k nejnešťastnějším a nejspornějším momentům v dějinách lidstva i v dějinách židovského národa. V momentě jeho zrodu dne 14. května 1948 tak vznikl „dědičný hřích“ státu Izrael, který je zdrojem soustavného nepokoje tohoto výbušného kousku světa. Izrael totiž povstal na uloupené půdě, která byla násilím odebrána jejím původním obyvatelům. Toto je dědičný hřích státu Izrael, ke kterému sionističtí vrahové přidávají nové a další hříchy systematickou likvidací původního obyvatelstva Palestiny.

Celá existence státu Izrael je obdobím neustálého pošlapávání práv palestinských Arabů, kteří se po desetiletí marně domáhali spravedlnosti. Nepomohly jim ani rezoluce OSN, ani tlak světového společenství na Izrael. Za židovským státem totiž stály vlivné síly ve světě, především nejmocnější z mocných protektorů, USA.

Izrael se od svého vzniku v roce 1948 snažil vybudovat stát s rozhodující židovskou většinou. To však bylo prakticky nepředstavitelné bez postupné systematické likvidace původního obyvatelstva Palestiny. Sionistické hnutí v první řadě uvedlo do pohybu dva migrační proudy: židovské přistěhovalectví do země a nucenou emigraci Arabů ze země. Většina arabských rolníků ztratila svou půdu již během první arabsko-izraelské války v letech 1948-1949. Po zásahu ozbrojených sil se orné půdy arabských vesnic zmocnily nejbližší kibucy (pozn. redakce: židovské zemědělské komunity na družstevním základě). V zájmu vytvoření židovské většiny probíhalo masové vysídlování zchudlých Arabů. Tisíce Palestinců byly v roce 1948 přinuceny uprchnout ze svých domovů. Později se k nim v exilu připojili další, „kteří byli vyhoštěni, když válka skončila.“15

V Palestině žilo tenkrát asi 600 000 Židů v porovnání s 1,2 miliony Arabů. I když Židé tehdy vlastnili jen 6 % palestinské půdy, plán na rozdělení země přisoudil sionistickému státu více než polovinu země, a to tu nejúrodnější.16 Ještě v roce 1948 bylo v sionisty obsazené části Palestiny, která se v roce 1948 stala Izraelem, 475 vesnic a měst. Dnes z tohoto počtu zbylo už jen 90. Zbývajících 385 podle zprávy Izraelské ligy pro lidská a občanská práva z roku 1973 srovnali se zemí sionističtí usedlíci. Dne „11. prosince 1948 přijalo Valné shromáždění OSN rezoluci č. 194, potvrzující Palestincům vyhnaným Izraelci právo na návrat do svých domovů nebo odškodnění pro ty, kteří se vrátit nechtějí. Každý rok přijímá Valné shromáždění podobné rezoluce, které Izrael jednoduše odmítá plnit.“16

Palestinci se nikdy nedočkali vytvoření vlastního státu navzdory tomu, že „rezoluce Valného shromáždění č. 3236 potvrzuje právo palestinského lidu na sebeurčení a vytvoření vlastního nezávislého státu.“16

Sionismus má na svědomí genocidu arabského obyvatelstva Palestiny. Sionističtí vůdci pochopili, že největší hrozbou pro realizaci jejich zrůdného plánu představují vzdělaní představitelé arabského obyvatelstva Palestiny, proto zavraždili tisíce palestinských vůdců, včetně učenců, duchovních vůdců, filozofů, básníků a každého, kdo inspiruje Palestince k vlastenectví. Tyto vraždy uskutečnila sionistická teroristická komanda po celém světě, dokonce i v USA.

Mezi oběťmi sionistického teroru však nejsou jen vzdělaní Palestinci, ale i obyčejní obyvatelé země, mezi nimi dokonce i tisíce dětí. Jak uvedl ve svém článku dne 5.4.2021 turecký autor Mustafa Deveci, od září 2000 izraelské bezpečnostní síly na okupovaných a obléhaných palestinských územích zabily 2 013 palestinských dětí a tisíce dalších zadržovaly. Autor přitom vycházel z údajů izraelské organizace pro lidská práva B’Tselem.17

Obzvlášť těžký je životní úděl obyvatel pásma Gazy, tohoto největšího koncentračního tábora na světě, v němž žije v nelidských podmínkách 2,3 milionu obyvatel. Zločinné praktiky izraelského státu v lednu 2022 podrobně popsala organizace Amnesty International v rozsáhlém dokumentu s názvem „Izraelský apartheid vůči Palestincům: Krutý systém nadvlády a zločinu proti lidskosti.“ Správa „odkrývá masové vyvlastňování palestinského majetku a půdy, nezákonné vraždy, nucené přesuny, drastická omezení pohybu, ale také odepření svobodného přihlášení se k národnosti a občanství. Jedná se o zločiny, které vytváří systém apartheidu a tedy zločiny proti lidskosti, jak je definuje Římský statut Mezinárodního trestního soudu a Mezinárodní úmluva o potlačení a trestání zločinu apartheidu. Amnesty proto vyzývá Mezinárodní trestní soud, aby začlenil zločin apartheidu do své současné investigace okupovaného území Palestiny. Zároveň apeluje na všechny státy, aby využily možnosti i pravomoci a postavily pachatele apartheidu před spravedlnost. Report organizace se opírá o dlouhodobou a pečlivou práci Palestinců, Izraelců i mezinárodních nevládních organizací.“18

Přitom ke spáchaným zločinům apartheidu přiřazuje i vraždy dětí. Agnès Callamard, generální tajemnice Amnesty International, při uveřejnění reportu uvedla: „Náš výzkum odhaluje skutečný rozsah apartheidu ze strany izraelského režimu. S Palestinci totiž zachází jako s podřadnou rasou, ať už žijí v Gaze, východním Jeruzalému nebo na Západním břehu Jordánu. Jsou navíc segregovaní a systematicky připravovaní o svá práva. Mezinárodní komunita má proto povinnost jednat.“18

Sionistický terorismus podnítil vznik palestinského terorismu, jehož posledním šokujícím projevem byla již zmiňovaná rozsáhlá ofenzíva palestinských militantních skupin, vedených hnutím Hamás, proti Izraeli dne 7. října 2023. Musíme odsoudit palestinský terorismus stejně jako sionistický, jenže – jak už bylo uvedeno - alfou a omegou celé té krvavé historie je vznik státu Izrael na uloupené palestinské půdě a dlouhá desetiletí genocidy Palestinců, které se dopouštěl a dodnes dopouští židovský stát.

V této souvislosti se naléhavě vnucuje otázka: Je možné smýt „dědičný hřích“ i všechny další hříchy státu Izrael? Je možné přinést klid a blahobyt neklidnému židovskému národu? Určitě ano, jenže nejprve by musela být společnost v Izraeli od základů přebudována. Především by se Izrael musel zříct své rakoviny: sionismu. Vždyť i OSN v rezoluci z 10. listopadu 1975 nekompromisně přirovnala sionismus k rasismu a k rasové diskriminaci. Židé by museli jako národ projít totální konverzí. Zřeknout se minulých hříchů a přijmout Ježíše Krista za svého Spasitele a Vykupitele. Přiznat Palestincům právo na sebeurčení a všechna lidská práva, o která je připravili. A také omluvit se za zločiny, které na nich napáchali v minulosti. A především neustále konat pokání.

Je to tak jednoduché a přitom tak těžké. Jenže bez toho Židé nikdy nenajdou pokoj na tomto světě. Příslušníci vyvoleného národa už jednou musí pochopit, že cesta k míru a blahobytu nevede skrze budování silného státu s odstrašujícími zbraněmi, ale skrze Ježíše Krista. Pozitivní zprávou je, že nezanedbatelná část Židů již našla cestu ke Kristu. Svědčí o tom i případ „Icchaka, polského Žida, který po několika desetiletích přišel z Izraele do Polska, aby se vyrovnal se svými adoptivními rodiči, vedl je ke smíření s Bohem ve svátosti pokání a ukázal jim milujícího Ježíše, který odpouští a umožňuje odpuštění, který je Pravda a Milosrdenství samotné.“19

Toto je vzor, inspirace a cesta do budoucnosti pro všechny příslušníky vyvoleného národa. Jiné cesty k vytouženému pokoji a blahu není. Buď vyvolený národ přijme Ježíše Krista za svého Spasitele a Vykupitele a osvojí si jeho učení, nebo stát Izrael čeká postupná likvidace v neustálých vojnách na území Palestiny. Třetí cesty není.

Pozn. redakce:

Náš web se zabývá prioritně náboženskou problematikou. Profánním tématům se věnuje pouze tehdy, když mají vztah k náboženským a mravním hodnotám. Publikovat dle těchto kritérií zde může každý, kdo „umí psát“ a jehož články jsou schopny stylisticky zaujmout čtenáře. Nezbytnou podmínkou ale je, aby tyto statě byly v plném souladu s autentickou katolickou naukou, proto nemůžeme přijmout takové, které jsou např. poplatny duchu současného neomodernismu rozšířeného uvnitř Katolické církve.

Názory jednotlivých autorů v otázkách politických, ekonomických apod. nemusí být ve shodě s názory redakce. Akceptujeme i takové články, pokud nejsou hloupé, zmatené nebo nesmyslné. Rovněž tak nepřijímáme články od autorů známých svým nemravným životem nebo pohoršujícím chováním odporujícím katolické morálce.


Pozn.:


  1. „Bojovali jsme několik hodin, když jsem vyšel z kibucu, čekalo tam 500 vojáků a stáli na místě,“ diví se přeživší masakru. Online. ECHO MEDIA, A.S. Echo24.cz. 2023. Dostupné z: https://echo24.cz/a/HkJGZ/zpravy-svet-izrael-nekolik-hodin-jsme-bojovali-armada-cekala-pred-kibucem↩︎

  2. Imaculata. Online. roč. 2004, č. 6. Konvent minoritů v Brně, 2004. Dostupné z: https://immaculata.minorite.cz/images/immaculata/pdf/IM76.pdf, s. 19 ↩︎

  3. srov. DUČÁK, Karol. Židé nejsou zavrženi Bohem. Online. 2018. Dostupné z: https://www.fatym.com/view.php?cisloclanku=2018090051↩︎

  4. LILIENTHAL, A. M.: Sionismus. Vydání první. Praha: Orbis 1988, s. 28 ↩︎

  5. srov. DUČÁK, Karol. Lze smýt dědičný hřích státu Izrael? Online. 2023. Dostupné z: https://cz24.news/karol-ducak-lze-smyt-dedicny-hrich-statu-izrael↩︎

  6. srov. LILIENTHAL, A. M.: Sionismus. Vydání první. Praha: Orbis 1988 ↩︎

  7. LILIENTHAL, A. M.: Sionismus. Vydání první. Praha: Orbis 1988, s. 27 ↩︎

  8. LILIENTHAL, A. M.: Sionismus. Vydání první. Praha: Orbis 1988, s. 87 ↩︎

  9. LILIENTHAL, A. M.: Sionismus. Vydání první. Praha: Orbis 1988, s. 91 ↩︎

  10. srov. SENNINGER, G.: Glaubenszeugen oder versager? Katholische Kirche und Nationalsozialismus. Fakten-Kritik-Würdigung. 4.überarbeitete und erweiterte Auflage. St. Ottilien: EOS-Verlag, 2009. ISBN 9783830673149, s. 219 ↩︎

  11. srov. SENNINGER, G.: Glaubenszeugen oder versager? Katholische Kirche und Nationalsozialismus. Fakten-Kritik-Würdigung, s. 213 ↩︎

  12. srov. SENNINGER, G.: Glaubenszeugen oder versager? Katholische Kirche und Nationalsozialismus. Fakten-Kritik-Würdigung, s. 362 ↩︎

  13. Interview door Ferry Biedermann met Van Creveld, In: Elsevier, jaargang 2002 nr. 17 (27 april 2002), s. 52-53 ↩︎

  14. Plán rozdelenia Palestíny zlyhal už na začiatku a spustil nekonečnú sériu konfliktov. Online. MAFRA SLOVAKIA A.S. HNonline. 2017. Dostupné z: https://hnonline.sk/history/nove-dejiny/1069491-plan-rozdelenia-palestiny-zlyhal-uz-na-zaciatku-a-spustil-nekonecnu-seriu-konfliktov↩︎

  15. LILIENTHAL, A. M.: Sionismus. Vydání první. Praha: Orbis 1988, s. 74 ↩︎

  16. VEĽVYSLANECTVO ŠTÁTU PALESTÍNA. O Palestíne. Online. 2023. Dostupné z: https://www.palestine.sk/sk/content/o-palestine. [cit. 2023-12-08]. ↩︎

  17. srov. ANADOLU AGENCY. İsrail güçleri 2000 yılından bu yana 2 bin 100’den fazla Filistinli çocuğu katletti. Online. 2023. Dostupné z: https://www.aa.com.tr/tr/dunya/israil-gucleri-2000-yilindan-bu-yana-2-bin-100den-fazla-filistinli-cocugu-katletti/2198347. [cit. 2023-12-08]. ↩︎

  18. AMNESTY INTERNATIONAL ČESKÁ REPUBLIKA. Izrael páchá vůči Palestincům zločiny proti lidskosti. Online. 2023. Dostupné z: https://www.amnesty.cz/zprava/5297/izrael-pacha-vuci-palestincum-zlociny-proti-lidskosti-amnesty-vydava-novy-report. [cit. 2023-12-08]. ↩︎

  19. DUČÁK, Karol. Uveril v Ježiša – Mesiáša. Online. PriestorNet. 2023. Dostupné z: http://www.priestornet.com/2018/12/uveril-v-jezisa-mesiasa.html. [cit. 2023-12-08]. ↩︎