Mučednice Maria Magdolna Bodi z Veszpremu v Maďarsku byla prohlášena blahoslavenou. Tato mladá katolička se stala na konci II. světové války obětí jednoho sovětského vojáka, který ji zastřelil, když se bránila jeho pokusu znásilnit ji.

Kanadská provincie Quebec je historicky nejkatoličtější v celé zemi. Nicméně paradoxně tato provincie má speciálního „ministra pro laicitu“, který má záměr zakázat modlitbu na veřejných místech.

Obyvatelé provincie Quebec jsou hlavně potomci přistěhovalců z Francie – proto tam převládá francouzský jazyk a katolické náboženství. V minulém století to byla nejkatoličtější provincie Kanady, až 86 procent občanů tvořili právě katolíci. Dnes se ale situace silně změnila. I když nadále většinu občanů Quebeku představují katolíci (53 proc.), do kostela pravidelně chodí sotva 5 procent obyvatelstva – což je mnohem méně než v jiných částech země.

Současná vláda provincie bojuje s náboženstvím a prosazuje ideu „laického státu“. Mají tam i speciálního „ministra pro laicitu“, tuto funkci plní Jean-François Roberge. Ten 28. srpna informoval na sociálních sítích, že plánuje zakázat modlitbu na veřejných místech. „Nárůst modliteb v ulicích je vážným a delikátním problémem v Quebeku,“ napsal Roberge na platformě X a dodal, že již v prosinci 2024 vláda této provincie vyjádřila svou vůli zakázat veřejné modlitby.

„Premiér Quebeku mne pověřil úkolem posílit laicitu a mám silný záměr splnit toto poslání s největší pečlivostí. Díky odezvě v parlamentním klubu a zprávě příslušné komise už naše práce nad mnoha aspekty laicity značně pokročily,“ napsal ministr. „Na podzim předložíme návrh zákona na posílení laicity v Quebeku, zvláště pak zákazem modliteb v ulicích,“ dodal.

Mše svatá byla po Druhém vatikánském koncilu (DVK) „radikálně redukovaná“ a její „krásné prvky“ přitom odstraněny. To řekl kardinál Raymond Burke v rozhovoru s Raymondem Arroyem pro televizní stanici EWTN. Kardinál dále připomenul důležitost celebrace „ad orientem“, tedy aby kněz byl obrácen ke svatostánku, a poukázal na souvislost se správnou bohoslužbou a morálkou.

Arroyo uvedl, že vidí na tradičních mších svatých stále více mladých lidí a ptal se kardinála Burkea, čím je tato mše pro ně přitažlivá. Ten odpověděl, že je to především krásou, již starý ritus vyzařuje už od časů papeže sv. Řehoře Velikého (590–604) až do DVK a následné liturgické reformy. Masivní změny liturgie po DVK jsou podle kardinála „zneužitím“ nauky Církve a měly „negativní účinek“.

Dále kard. Burke řekl, že srovnávat liturgickou reformu po tridentském koncilu (1545–63) a po DVK je nesprávné. Reformy po tridentském koncilu se dotkly jenom některých nepatrných prvků, ale forma ritu a jeho kontinuita zůstaly zachovány 15 staletí. Po DVK ale – ne podle nauky koncilu (pozn. překl.: samotná konstituce DVK „Sacrosanctum Concilium“ trvá na zachování tradičního ritu), ale jejím zneužitím – byl ritus „radikálně změněn“.

Jakási kontinuita mezi tradiční latinskou mší a novým ritem (NOM) sice existuje, ale je velmi „napnutá“. „Nepřijímá se totiž to, co je tak bohaté na krásu a zavádí se něco, co tyto krásné elementy odstřihuje, což má negativní účinek,“ řekl doslova kard. Burke. Podstatným principem starého ritu, který právě mladé lidi nejvíc přitahuje, je zřejmost, že zde koná Kristus, nikoli člověk. Kněz koná pouze „in persona Christi“, ustupuje do pozadí a Kristus se stává v tomto obřadu tím hlavním.

Tridentský koncil na svém čtvrtém zasedání vyhlásil, že Písmo sv. a Tradice jsou místy, v nichž je obsaženo autentické Duchem Svatým inspirované Boží zjevení. Tradice je v Církvi rovnocennou formou předávání Zjevení na stejné úrovni s Písmem. Nelze ji chápat jako nějaký doplněk Písma nebo prvek, který ho jenom jaksi doprovází. Lze dokonce říci, že v jistém ohledu Tradice je podstatnější, neboť Písmo vzniklo v jejím lůně.

V běžném pojetí je tradice nepsaný zvyk předávaný z generace na generaci, který buduje identitu a posiluje kulturu. Katolíci jsou někdy náchylní takto chápat i posvátnou Tradici, domnívají se, že jde o kulturní fenomén – soubor zvyků, zásad a rituálů, které v daném historickém kontextu podle dané mentality vyjadřují biblické Zjevení. S tímto přístupem by ale Tradice byla pouze živou aktualizací Písma a podléhala by změnám spolu s rozvojem kultury. V tom případě by ale neměnným prvkem zůstával pouze obsah biblického Zjevení, ale formy jeho vyjádření by se mohly měnit. Tento proces bývá nazýván „živou Tradicí“. Je to ale mylný názor.

Za prvé, Tradice není omezena kulturními zvyklostmi. Mnohé spisy otců a učitelů Církve jsou nositeli Tradice hlavně tím, že vyjadřují neměnnou a všeobecnou víru a nikoli lokální či dobově podmíněné názory. Tradice obsahuje rovněž zvyky a rituály, příkladem toho je kánon římské mše. Čím je tedy Tradice, odkud se vzala a jaký má vztah k Písmu svatému?

Nástup papeže Prevosta, jenž přijal jméno Lev XIV., na stolec sv. Petra, signalizoval od prvopočátku jistou změnu k lepšímu proti předchozímu dvanáctiletému pontifikátu papeže Františka: přišel na balkon oblečen jako papež, jeho slova byla duchovní a nikoli ekologicko-humanitní. V tomto Lev XIV. pokračuje dodnes. Mons. Stanislav Přibyl, docent církevního práva sloužící tradiční liturgii, se v jednom internetovém rozhovoru vyjádřil k rozdílu mezi Františkem a Lvem, že Lev se na rozdíl od Františka opravdu chová jako papež.

Konzervativní aktivista a autor knih Charlie Kirk byl zastřelen v Utahu během svého vystoupení. Tragická ironie je mimo jiné v tom, že nad ním při proslovu visel transparent s nápisem „Dokaž mi, že se mýlim“. Bohužel vrah, který se objevil na univerzitní slavnosti, nepostřehl, že musí používat argumentů, aby dokázal svá tvrzení. Čelný reprezentant americké vlastenecké pravice zemřel v nemocnici krátce poté, co byl postřelen. Zanechal po sobě manželku a dvě děti.

31letý Charlie Kirk byl autorem několika knih, např. Right Wing Revolution (Pravicová revoluce), How to Beat the Woke and Save the West (Jak přemoci woke a zachránit Západ) a MAGA Doctrine: The Only Ideas that Will Win the Future („Doktrína Make America Great Again: jenom tyto ideje vytvoří budoucnost). Byl zakladatelem hnutí Turning Point USA („bod obratu USA”), jehož cílem je aktivizovat Američany ke kulturnímu boji proti barbarství, které se pokouší zničit rodinné tradice opřené o ústavní zákony vyplývající z přirozeného práva. Měl také svůj kanál na YouTube, který sledovaly více než 4 miliony osob.

K tragické události došlo při vystoupení Kirka před studenty na Utah Valle University. Na nahrávkách na platformě X je vidět přednášejícího a jsou slyšet výstřely. Kirk byl převezen do nemocnice, kde zakrátko zemřel.

„Připuštěním veřejné mše svaté pro organizace LGBTQ+ v Římě a umožněním jejich průchodu Svatou bránou baziliky sv. Petra demonstrovaly orgány Sv. stolce před celým světem rozpor mezi oficiální naukou Církve a jejím praktikováním. Nejvyšší představitelé Církve fakticky odvrhli doktrínu, kterou jsou povinni střežit,“ prohlásil biskup Athanasius Schneider z kazašské Astany o tzv. „pouti LGBTQ+” do Vatikánu. Hierarcha nazval tuto rouhačskou iniciativu „ohavností spustošení na svatém místě“.

V rozhovoru s Dianou Mantagnovou biskup Athanasius Schneider zaujal stanovisko k rouhačské „pouti“ homosexuálních osob do Vatikánu, která se uskutečnila 6.–7. září 2025. Jak řekl v interview, jeho první reakcí na tuto událost byl „němý výkřik hrůzy, pobouření a smutku“. „Všichni opravdoví věřící v Církvi – jak laici, tak i duchovní – kteří stále uznávají závažnost Božích přikázání a berou Boha vážně, musejí vnímat tuto provokaci jako drzý políček,“ prohlásil pomocný biskup Astany.

Jak dále upozornil, jubileum Svatého roku je zvláštní příležitostí k obrácení a pokání. Takový je též smysl pouti a procházení Svatou bránou: získání plnomocných odpustků za své hříchy. Ale „pouť LGBTQ+” nebyla aktem pokání, nýbrž manifestací hříšného životního stylu. Biskup poznamenal, že to byla „profanace Svaté brány a výsměch Bohu“.

„Deklarovaným cílem organizací LGBTQ+, které shromáždily své stoupence a aktivisty na tuto jubilejní pouť, bylo, aby Církev uznala a legalizovala tzv. práva gejů včetně homosexuálních činů a jiných forem mimomanželského sexuálního soužití,“ řekl biskup Dianě Montagnové. „Neexistovaly žádné známky pokání a zřeknutí se objektivně těžkých homosexuálních hříchů ze strany organizátorů a účastníků této poutě. Průchod přes Svatou bránu a účast na slavnostech jubilea bez pokání při současném vynášení ideologie, jež otevřeně odmítá 6. Boží přikázání, je profanací Svaté brány a výsměchem Bohu z daru odpustků,“ vysvětlil prelát.

Katolická církev je vystavena častým neoprávněným útokům ze strany laické i odborné veřejnosti z nekatolického prostředí, ale často musí čelit i neobjektivní kritice ze strany katolických teologů nebo laiků. Argumenty této kritiky mají mnohdy různorodý charakter nebo původ. Kořeny některých z nich sahají k pohnutým obdobím v historii Katolické církve. Jedním z významných předmětů kritiky Katolické církve je koloniální období především po dobytí amerického kontinentu španělskými dobyvateli koncem 15. století. Zmíněné období je poznamenáno genocidou původního obyvatelstva tohoto kontinentu – Indiánů. Značná část zodpovědnosti za provedené bezpráví se zcela neprávem, především v důsledku neznalosti historických skutečností, připisuje Katolické církvi. Kritika přitom přichází nejen z nekatolického prostředí, ale i ze strany některých představitelů Katolické církve či věřících. Jeden z významných představitelů teologie osvobození, brazilský teolog Frei Betto (vlastním jménem Carlos Alberto Libânio Christo), v souvislosti s dotčeným obdobím uvádí:

Pod vedením kněží z Institutu Dobrého Pastýře (pozn. red.: společnost apoštolského života, složená z kněží, sloužích pouze tridentskou mši sv.) skupina mladých Francouzů znovu objevuje víru v Tradici Církve tím, že obnovuje chátrající kláštery a kaple.

Jak píše National Catholic Register, už čtvrtým rokem P. Mathieu Raffray z Institutu Dobrého Pastýře zve mladé lidi na sociálních sítích, aby se připojili k projektu „obnovy křesťanské Francie“. V posledních letech Institut zorganizoval několik renovačních akcí, mj. též opravu semináře a jiných katolických objektů blízko Chartres a Mont-Saint-Michel. P. Raffray se obzvlášť soustředil na zaangažování právě mladých do této činnosti.

„Je to nádherný způsob, jak propojit několik aspektů – vysvětlil P. Raffray v rozhovoru pro National Catholic Register. – Být užitečným a zároveň nabídnout mladým lidem, kteří jsou často izolováni ve svém každodenním životě, šanci na setkání s jinými mladými katolíky, s kněžími a na kladení otázek. Je to též příležitost k objevování tradiční mše svaté a k angažovanosti pro zachování dědictví víry,“ dodal.

Letos se akce, která se uskutečnila ve dnech 13.–20. července, účastnilo 28 mladých mužů a žen, s nimiž P. Raffray navázal kontakt na sociálních sítích, zejména pak na Instagramu, který ve Francii sledují hojně věřící i nevěřící.

Jak informuje NCR.org, navzdory faktu, že většina z nich byla katolíky, v letošní skupině se octli i ateisté, pokřtění nepraktikující a také nově pokřtění v dospělosti. Tato různorodost přinesla plody bohatými diskusemi a společnými chvílemi modlitby, kdy mnoho účastníků čerpalo inspiraci od osob s hlubší vírou.

Zatímco čeští katolíci nedokázali dosud přivést ke cti oltáře ani jednoho z mučedníků komunistické éry, Slováci mají již čtyři: řeckokatolické biskupy Petra Pavla Gojdiče a Vasila Hopka, kněze redemptoristické kongregace Dominika Trčku a řeholní sestru Zdenku Cecilii Schelingovou. Právě jí chceme věnovat tento medailónek, neboť letos 31. července uplynulo 70 let od její smrti. Toho dne má také v církevním kalendáři svůj svátek.

Pocházela ze severoslovenské vesnice Krivá, kde se narodila roku 1916. Již v 15 letech vstoupila do řeholní kongregace Sester sv. Kříže, které se věnovaly ošetřování nemocných. V rámci své řehole absolvovala střední zdravotní školu. Působila v nemocnicích na různých místech Slovenska, roku 1936 byla povolána do Bratislavy jako laborantka a asistentka u rentgenu. Tam působila až do svého zatčení roku 1952. Biskup Pavol Hnilica, jenž byl roku 1948 hospitalizován, takto na ni vzpomíná: „Tehdy v Bratislavě v nemocnicích ještě pracovaly řeholní sestry, protože za ně nebyla náhrada. Všiml jsem si jedné z nich, která přímo vyzařovala ducha oběti. Pomyslel jsem si: Toto je skutečně ideál řeholní sestry. Měl jsem často příležitost s ní hovořit. Má radost se změnila přímo v jásot, když byla roku 2003 blahořečena.“ Dodejme, že biskup Hnilica, velký mariánský ctitel a šiřitel poselství Matky Boží z Fatimy, uprchl roku 1951 do exilu, kde pobýval až do své smrti r. 2006.