Božský Spasiteli, věřím, že jsem přijal Tebe, Boha a Vládce světa a vesmíru, v malé hostii. Věřím ale také, že je tomu ve skutečnosti daleko více i naopak. Ne tolik já Tebe, jako spíše Ty jsi přijal mne. Ty, přítomný v podobě maličkého oplatku, ve skutečnosti celou moji bytost, mou duši i tělo, zahrnuješ svým tajemným objetím a bereš do svého duchovního přijímacího salonu, v němž neexistují žádné výroky odsouzení, jen slova láskyplného přijetí. Mne, který si to vůbec nezaslouží, kdo Tě denně zrazuje svými hříchy, a potom prosí o slitování a milosrdenství. A Ty odpouštíš pokaždé, nikdy neřekneš jako ve starém Římě Cicero Catilinovi: Kam až budeš napínat moji trpělivost? Chválím Tě a děkuji Ti, můj Pane a Spasiteli, že Tvá trpělivost se mnou se nikdy nevyčerpá, protože Ty nejsi, jak říká Tvůj apoštol Pavel, tím, kdo nemá soucit s námi, slabými.

Ty odpouštíš ve svátosti Eucharistie mé všední hříchy a dáváš mi stále po každém sv. přijímání nové milosti, abych lépe a účinněji odpíral pokušením. A nejen to, ale také milosti, abych svůj každodenní život, všechnu svoji práci, veškeré kontakty s lidmi a reakce na to, co se děje kolem mne a ve světě, uspořádal podle Tvého laskavého vedení, abych byl nástrojem v Tvých rukou. Děkuji Ti, že mne neodmítáš, i když jsem špatným nástrojem, že mi odpouštíš a dáváš zase nové milosti, abych byl příště lepším. Chválím a velebím Tě, že po každém vstupu do Tvého Božího království ve svátosti Eucharistie mi ve chvilce ticha poskytuješ inspiraci, jak v konkrétních situacích rodiny, práce, vztahů s lidmi a rozhodování v obtížných záležitostech jednat, co dělat lépe nebo jinak, než jsem dosud dělal. Tato chvíle po sv. přijímání je vždycky nejdůležitějším a nejradostnějším okamžikem dne, neboť se setkávám s nejdražší bytostí. Nikdo jiný není schopen mít mne tak rád, jako Ty, můj Pane, jenž jsi na Kalvárii prolil za mne svoji Krev. Kladu před Tebe ve sv. přijímání také všechny úmysly, za něž se modlívám, zvláště pak ty, v nichž prosím za svou rodinu, přátele, blízké a potřebné.

„Buď věrný až do smrti, a dám ti věnec života!“ (Ap 2,10). Tato slova řekl náš Pán Ježíš Kristus skrze svého anděla první generaci křesťanů v knize Apokalypsa, tj. Zjevení sv. Jana. Buď věrný, zachovej víru, pravdivou víru, jedinou, katolickou a apoštolskou víru! I. vatikánský koncil oficiálně učil: „Není učení víry, jež Bůh zjevil, předloženo lidem jako nález filozofický, aby svými vlohami je zdokonalovali, nýbrž jako Božský poklad svěřeno Nevěstě Kristově, aby ho věrně střežila a neomylně je vysvětlovala. I jest se povždy držeti toho smyslu posvátných dogmat, který jednou svatá matka Církev prohlásila, a nikdy není dovoleno od smyslu toho pod záminkou a pod jménem vyššího porozumění se odchýliti. Ať tedy roste a hojně a silně se vzmáhá jak jednotlivců, tak veškerenstva, jak člověka každého, tak celé Církve, po stupních dob a věků, poznání, umění, moudrost; ale ve svém arci řádu, v témže totiž dogmatu, v témže smyslu, v témže smýšlení.“ (Vincenc z Lerina, Commonitorium, 28).” (Dei Filius, kap. 4)

Na přelomu 19. a 20. století byla v Katolické církvi pociťována stále naléhavější potřeba reformy církevní hudby, provozované v liturgii mše svaté. Hudba a zpěv se kriticky vzdalovaly od liturgie. Hudba, která se vyvíjela na kůrech, se stala samoúčelnou a přizpůsobovala se světu. Při mešní oběti stále častěji zaznívaly opery a oratoria, plné světských prvků, které s liturgií mše svaté neměly nic společného. Už to nebyla hudba, která měla být součásti liturgie, ale byly to spíše koncerty hudby s liturgickou přítomností. Nejhorší to bylo v Itálii, ale situace nebyla mnohem lepší ani v mnoha jiných zemích. V Německu byla sice úroveň církevní hudby o něco vyšší, ale i zde se vyskytovaly závažné nedostatky.

Proč Katolická církev, když měla ve středověku tak obrovský vliv, nebyla schopna zabránit válkám, krvavým masakrům, sociálním nespravedlnostem, křivdám, zločinům apod.? Taková otázka je už tradičně pořád „na talíři“. Argumentují tím všichni odpůrci katolicismu, počínaje osvícenskými zednářskými liberály a konče současnými konzumistickými agnostiky a globalisty. Na to existuje jedna jediná možná odpověď: Církev nikdy neslibovala, že tomu zabrání, a neříkala, že je toho schopna. Ani její Božský zakladatel Ježíš Kristus nic takového nesliboval, naopak zdůrazňoval, že „na tomto světě budete mít soužení…“

Slibovat ráj na zemi je utopie. Realizace utopických vizí vedla pokaždé k nastolení vlády zločinu, jak dokazují nejnověji naše zkušenosti s nacismem a komunismem. Církev byla vždycky poctivá a utopii nikdy nehlásala. Nemohla ani, protože byla povinna tradovat (předávat dále) to, co převzala od Pána: dokonalá spravedlnost bude až v nebi, jedině tam je pravý ráj, zde na zemi nikoliv, protože lidé byli, jsou a budou hříšníky. Co však Církev mohla a vždycky dělala, bylo to, že se snažila alespoň zmírnit existující zlo, když už se nedalo odstranit.

Ihned po roce 313, kdy jí císař Konstantin udělil svobodu, prosazovala zákonodárství, které by bylo v souladu s křesťanskou morálkou nebo se k ní alespoň blížilo. Tak došlo k zákazu zabíjet otroky, když už nebyli schopni práce, k zákazu potratů a také vražd čerstvě narozených dětí, které otec odmítl přijmout, což pohanský zákoník umožňoval. Mučení při výsleších a soudech se omezilo na minimum, monogamní manželství a rodina se staly základní buňkou společnosti a muž nemohl svévolně kvůli jiné ženě vyhodit manželku na dlažbu. Péče o trpící a nemocné byla nařízena zákonem a stala se v rámci křesťanské charity masovou.

Proč Katolická církev tak radikálně mění svůj vztah k judaismu a židům? Jsou to opravdu „starší bratři“ křesťanů, a pokud ano – tak co by to mělo vlastně znamenat? O tom hovořil v televizi PCh24 TV redaktor Paweł Lisicki.

Vedle Michaela, Gabriela a Rafaela se občas vynořují i jména jiných archandělů, kteří jsou od některých křesťanských denominací uznáváni. Nicméně katolická nauka zná pouze tři archanděly, totiž Michaela, Gabriela a Rafaela, i když na internetu se často objevují též jména Uriel a Raguel. Církev ale trvá na tom, že katolík se k Urielovi a Raguelovi nesmí modlit.

Bývalý pražský arcibiskup a primas kardinál Dominik Duka byl častým terčem útoků našich českých neomodernistů. Jeho nástupce mons. Jan Graubner není na tom o nic lépe. Nejnověji to „schytal“ za svůj pastýřský list k zahájení školního roku. Portál www.christnet.eu zveřejnil 18. září kritiku arcibiskupova listu od matky jedné gymnaziální studentky – a také nesouhlasné vyjádření její dcery. Na webu www.getsemany.cz si zase vzal na mušku tento pastýřský list, jenž mons. Graubner v hlavních bodech zopakoval při kázání ve Staré Boleslavi 28. září na svátek sv. Václava, známý neomodernistický teolog Martin Vaňáč. Arcibiskup a předseda ČBK prý jen poučoval a moralizoval, ale nenabídl žádnou motivaci.

Motivaci k čemu? Nejsou snad dostačující motivací tato slova z jeho pastýřského listu?: „Dnes se často mluví o problémech dětí… Mluví se o nesoustředěnosti a depresích, o nadváze a nedostatku fyzických zdatností, o tom, že přes velké užívání komunikačních prostředků mají problém s komunikací, s počítáním či užíváním selského rozumu, pochopením obsahu delšího textu než je sms, a řada z nich má problém s vlastní identitou. Nestrkám všechny do jednoho pytle a vím, že se to netýká ve stejné míře všech. Vidím i mnohé, kteří jsou důvodem k radosti a naději a děkuji všem rodičům a učitelům, kteří na tom mají podíl. Nebyli bychom však dobrými lidmi, kdybychom nemysleli na pomoc slabším… Klíče k řešení máme… Děti potřebují, aby jim rodiče naslouchali, ale nejen na půl ucha, aby jim pomáhali nacházet odpovědi na jejich otázky. Protože je důležitější to, čím děti jsou než to, co mají… potřebují rozvinout osobní přátelství s Bohem, protože bude-li Bůh opravdu přítomen v jejich životě, nebude je trápit samota. Potřebují objevit, že Bůh je miluje a záleží mu na nich, že na lásku se odpovídá láskou…“

Růženec je prostředkem spásy, jednou z nejmocnějších a nejúčinnějších zbraní, jaké nám Boží Prozřetelnost nabízí v boji proti satanovi a jeho následovníkům, kteří si přejí záhubu duší. Růženec řeší četné problémy a přibližuje nám království Neposkvrněného Srdce Panny Marie.

Volnost, rovnost, bratrství – nebo smrt. Tento známý slogan francouzských revolucionářů může být brzy trvale uzákoněný v Katolické církvi – nejen ve smyslu deklarativního přijetí revolučních ideálů, ale též ve formě konkrétních strukturálních změn.

Skandál! Byly uplatněny sankce proti nemocnicím, které odmítly potraty! Národní fond pro zdraví (nejvyšší kontrolní orgán pro zdravotnictví, pozn. překl.) potrestal už dvě nemocnice za to, že odmítly potraty. A vrahové se teprve rozehřívají – terčem jsou další zařízení!