Otázka, kterou zákoník položil Pánu Ježíši, je stále aktuální a v různých obměnách ji lidé opakují: „Kdo je můj bližní?“ Spasitel odpověděl podobenstvím o milosrdném Samaritánovi, který se ujal člověka zraněného lupiči, i když patřil k politickým a náboženským odpůrcům. Tím Kristus říká jasně: Tvůj bližní je každý, i kdyby byl tvým osobním nepřítelem, příslušníkem nepřátelského národa nebo nepřijatelné politické skupiny. Když potřebuje pomoc, jsi povinen mu ji poskytnout. Není to ale vždycky snadné a často vyžaduje mnoho vnitřních bojů, než se člověk k tomu odhodlá.

Proslulý ruský spisovatel Fjodor Michailovič Dostojevskij jednou napsal: „Milovat člověka znamená vidět ho tak, jak ho zamýšlí Bůh.“ Těžko to lze vyjádřit lépe a precizněji. Aby člověk mohl poskytnout obětavou pomoc též darebákovi a zločinci, i tomu, kdo jej do morku kostí nenávidí, k tomu potřebuje právě tento Boží pohled na bližního. On je třeba gaunerem, amorální kreaturou, mým osobním nepřítelem —jenže Bůh jej takového nezamýšlel. Bůh má s každým člověkem svůj plán, dal mu své hřivny, aby konal konkrétní dobro. To je jeho osobní ideál. To, že jej tento člověk nerealizuje, že jde zcela opačnou cestou, že naslouchá našeptávání zlého ducha, je jeho problém, neboť má svobodnou vůli, kterou mu Pán dal.

Milovat bližního a prokazovat mu dobro však neznamená, že budu ignorovat jeho špatné skutky. To by odporovalo Dostojevského výroku „vidět druhého tak, jak ho zamýšlí Bůh“. Láska k bližnímu naopak předpokládá brát jeho nesoulad s Božím zákonem jako stěžejní faktor, neboť Bůh to také tak bere, proto využívá všech možností, aby pohnul vůlí hříšníka a přivedl ho na správnou cestu, ztotožnil jej s ideálem, který mu vytyčil. Napomínat bližního, projevit nesouhlas s jeho špatným jednáním, je tedy také láskou k němu, jak dokazuje bezpočet míst v Novém zákoně a také katolický katechismus ve svém výčtu skutků duchovního milosrdenství. A kde je každé napomínání marné, kde je hříšník obzvlášť zatvrzelý, tam zbývá modlitba za obrácení. Ta je skutkem blíženské lásky v každém případě. Samozřejmě nesmí být nikdy výmluvou pro neochotu vykonat fyzický skutek lásky ve formě hmotné nebo situační pomoci, to by byla její farizejská karikatura. Konám-li ale fyzický skutek lásky vůči bližnímu, neměl bych nikdy opomenout také modlitbu za něj. Zvláště pak, když se jedná o někoho, kdo mi ublížil nebo o zatvrzelého hříšníka, člověka nízkých mravů nebo nepřítele Katolické církve. Propojení skutku blíženské lásky ve fyzické oblasti s modlitbou za toho, komu poskytuji pomoc, má potom tu nejautentičtější hodnotu nejen v přirozené, ale také v nadpřirozené rovině.

Čím dál víc lidí si stěžuje na špatnou kvalitu zboží v obchodech. Také mám tu zkušenost, riziko, že koupíte za drahé peníze šmejd, je stále častější. Jenže mnohem závažnější je duchovní šmejd, který nám servírují masmédia a pseudokultura. Zesnulý papež Jan Pavel II. označil současnou civilizaci za „výrobek, který je nekvalitní, má ovšem úzkou souvislost s nekvalitním myšlením, s nekvalitní morálkou a nekvalitní kulturou“. Duchovní šmejd je vlastní příčinou fyzického, ekonomického šmejdu.

Obojí nás doslova pohlcuje. To, co nemá žádnou uměleckou hodnotu, co je plytké, vulgární a dryáčnické, převládá v televizi, rozhlase, novinách, v kinech, divadlech, na koncertech pochybných kapel, v produkci internetu atd. Provází nás na každém kroku a co je nejhorší – těší se popularitou a úspěchem. Kýč, převaha formy nad obsahem, hloupost, primitivismus, ignorance, lež, pornografie… to jsou jevy, které se staly dominující v naší kultuře a žel i v našem životě. Ty se nám již nenabízejí, ale přímo vnucují. Jen zdánlivě nepatrná maličkost: Když si chci v televizi pustit nějaký dokumentární pořad nebo dobrý film (kterých je čím dál méně), s železnou pravidelností se jeho začátek pokaždé posune o pět až deset minut, aniž to hlasatel dopředu oznámí. Předchází mu spousta stupidních nebo přímo nemravných reklam, na které se divák musí, pokud chce vidět zvolený pořad od začátku, se skřípajícími zuby a vzteklými nadávkami proti své vůli „dodívat“ a netrpělivě čekat, kdy konečně naskočí to, co si vybral. To je svoboda? Nikoliv, tady jde o násilné vnucování něčeho, co nechci a odmítám.

Biskup Athanasius Schneider vyzval Sv. Otce, aby obnovil svobodu sloužit mši svatou v tzv. tridentském ritu. Americký publicista Christopher Wendt publikoval nahrávku rozhovoru s mons., Schneiderem, kde je obsažena tato výzva.

Zajisté ano, ale nesmí to být zvrácená, nemorální láska. Pokud je to zdravá a přirozená láska ke zvířatům, shoduje se i s učením Katolické církve. Potvrzuje to Katechismus Katolické církve, ve kterém najdeme i takový text:

Matka Tereza se stala ve 20. století přímo synonymem blíženské lásky. To ocenil i nekřesťanský svět, proto dostala r. 1979 Nobelovu cenu míru. Nyní ale mainstreamová média stupňují ty nejhorší pomluvy vůči ní. Portál www.seznam.cz publikoval například 15.7.2025 článek „Světice Matka Tereza: Fanatička a podvodnice, která lidi spíše týrala, než aby jim pomáhala“.

Jako tradiční katolíci nejsme a nemůžeme být vůči Matce Tereze nekritičtí. Po II. vatikánském koncilu podlehla ekumenické a synkretistické euforii. Jsou známy její výroky typu: „Pro smíření všech náboženství bude nezbytné, aby každý křesťan se stal ještě lepším křesťanem, každý muslim ještě lepším muslimem, a každý hinduista ještě lepším hinduistou.“ To je z pohledu zjevené pravdy absolutně nepřijatelné. Matka Tereza tady podlehla synkretismu papeže Jana Pavla II., jenž proslul podobnými větami, což vyvrcholilo všenáboženským setkáním reprezentantů všech světových náboženství v Assisi r. 1986, kde se společně modlili za mír. Toto je bezesporu nejslabší stránka pontifikátu Jana Pavla II. navzdory jeho hodnotným dokumentům. Matka Tereza tomuto trendu rovněž podlehla.

Jinak ale kromě charitativní práce nutno ocenit její hlubokou eucharistickou úctu a pravou víru v reálnou přítomnost Krista v Nejsvětější svátosti. Zásadně odmítala podávání Těla Páně na ruku a veřejně proti tomu vystupovala. Velký dík jí také náleží za její nekompromisní nasazení proti potratům, které považovala za největší hrozbu světového míru.

Biskup Robert Reed z USA měl příležitost celebrovat tradiční mši sv. Svěřil se věřícím se svými dojmy. Řekl, že po odsloužení liturgie klekl a plakal.

Mons. Reed je světícím biskupem arcidiecéze Boston v USA. Dostalo se mu možnosti odsloužit mši sv. v tradičním ritu. Využil jí. Poté vydal svědectví na sociálních sítích:

„Poprvé jsem odsloužil tradiční mši. Po svlečení liturgických rouch jsem poklekl v zadní lavici a plakal” – napsal 66letý biskup Robert Reed z Bostonu. Hierarcha ve svém příspěvku neprecizuje, kdy celebroval a za jakých okolností, rovněž tak nesdělil, jestli slouží tuto liturgii pravidelně. Jeho slova o modlitbě vkleče a pláči hned poté však jasně ukazují na hluboký zážitek při této nekrvavé oběti vykonané přesně podle platných předkoncilních rubrik. Sdělení biskupa se setkalo s mnoha pozitivními odpovědmi a komentáři ze strany věřících.

„Mnoho z nás tzv. tradicionalistů se cítí být od našich duchovních nechtěnými a dokonce nenáviděnými jen proto, poněvadž milujeme Tradici Církve. Ani nevíte, jak mnoho pro nás znamená toto vyjádření biskupa. Děkujeme, Excelence,“ – napsal jeden z uživatelů servisu X.com,

Jak upozorňuje portál ncregister.com, veřejné svědectví biskupa Roberta Reeda se objevilo ve chvíli, kdy katolíci na celém světě čekají, jak papež Lev XIV. bude postupovat v záležitosti tradiční mše svaté – zejména ve světle diametrálně různých přístupů jeho dvou předchůdců.

V 19. století působil požehnaně biskup v německé Mohuči Wilhelm von Ketteler, známý především svojí angažovaností pro sociální spravedlnost. Ten měl jednou jít na vizitaci do jistého ženského kláštera. Předtím měl ale vidění, že tam žije jedna sestra, byla mu ukázána jako velmi mladá, a slyšel hlas z nebe: „Ta ti vyprosila kněžské povolání.“ Biskup měl již k šedesátce, předpokládal tedy, že tato sestra bude už ve vysokém věku. Jenže když do kláštera přijel, viděl tam ke svému překvapení tuto mladou sestru z vidění, jehož se mu dostalo. Vzal si ji tedy stranou a zeptal se jí: „Sestřičko, vy mne odněkud znáte?“ A dostal odpověď: „Vůbec ne, Excelence, vidím vás poprvé v života, znám pouze vaše jméno, vím, že jste naším biskupem, nic víc.“ Ketteler pokračoval: „Jaké je vaše poslání v tomto klášteře?“ Ona řekla: „Dostala jsem vnuknutí od Boha, abych se intenzivně modlila a obětovala za nová kněžská povolání, to je můj specifický úkol, který se snažím plnit co nejlépe.“

Tehdy biskup pochopil, že síla modlitby působí mimo čas, protože u Pána žádný neexistuje. Tato sestra mu vyprosila kněžské povolání jaksi „dopředu“. Bůh věděl, když se mladý Ketteler rozhodoval o svém budoucím životě, že tato sestra, která tenkrát ještě nebyla na světě, se jednou bude modlit za kněžská povolání – a přijal tuto modlitbu „dopředu“ právě za něj.

V izraelském národě žilo mnoho zbožných a bohabojných žen, a jedné z nich se dostalo té milosti, že byla Boží Prozřetelností zvolena, aby se stala matkou panenské Rodičky Spasitelovy Marie. Její jméno bylo Anna, tj. omilostněná. Po otci pocházela ze starozákonního kněžského pokolení Levi a po matce z rodu Davidova. Její mládí bylo čisté, naplněné bázní Boží, modlitbami a prací. V dospělém věku se zasnoubila s Jáchymem, bohabojným a velmi váženým mužem, pocházejícím rovněž z rodu Davidova a z pokolení Judova. Tito manželé zachovávali všechna Boží přikázání.

Ruské bludy nejsou jenom komunismus – ale především to, z čeho se on skládá. Potraty, rozvody, sexuální revoluce, ateismus, podřízení státu úplně všeho. Tak o tom hovořil v rozhovoru pro www.pch24.pl prof. Mirosław Szumiło, profesor Katolické univerzity v Lublinu a znalec fatimského zjevení Panny Marie.

Mluvil o aktuálnosti Fatimy a správném porozumění ruským bludům, které – jak varovala Matka Boží – se skutečně rozšířily po celém světě. V ruských bludech nejde pouze o samotný komunismus. Ten je složen z konkrétních plánů, jejichž účinky jsou dodnes patrné. Může se zdát, že obrácení Ruska po rozkladu komunismu již není zapotřebí. Tak tomu ale není.

Učenec jmenoval na prvním místě potrat, který byl v Sovětském svazu legalizován jako v první zemi světa r. 1920. V Rusku to trvá dodnes – a to ve velkém rozsahu. Totéž se týká rozvodů, jejichž snadnou dosažitelnost umožnili právě bolševici. Dále je to ateismus. Většina Rusů se sice dnes označuje za pravoslavné, ale to je pouze politicko-národní termín, který identifikují s ruskou národností. V chrámech ale většinou nejsou vidět žádné davy. Statistické údaje říkají, že praktikujících Rusů je cca 5–8 procent, což je méně než v některých jiných evropských zemích. Dalším z ruských bludů je podřízenost duchovní moci moci světské.

Katolická církev je stále předmětem pomluv, že prý kolaborovala s vražedným nacistickým politickým systémem, mlčela k jeho zločinům, případně s ním přímo spolupracovala. Jde o jednu z největších historických lží, které podléhá česká i evropská veřejnost. Německý nacismus, přesněji „národní socialismus“, ve skutečnosti nenáviděl Katolickou církev a pronásledoval ji – nejzjevněji v okupovaném Polsku – stejně krvavě jako komunisté.

Ideologický podklad nacistické nenávisti ke křesťanství

„Biblí“ nacismu se staly 2 knihy: Hitlerův „Můj boj“ (něm. Mein Kampf) a od Alfreda Rosenberga „Mýtus 20. století“. Zatímco Hitler se ve svém spisu dotýká náboženské problematiky jen letmo (Katolickou církev kritizuje za její odmítání Darwinovy evoluční teorie) a největší pozornost upíná na rasovou a národnostní otázku, Rosenberg, hlavní šéfideolog nacistické strany jí věnuje podstatnou část své knihy. Doslova píše: „Křesťansko-židovský mor musí být zničen!“ Rozlišuje 2 Ježíše: Ten první, jehož nazývá Kristus, byl prý ztělesněním nadčlověka a někým úplně jiným, než jakým ho líčí evangelisté, ten druhý, Ježíš z Nazareta, naopak „špinavý židovský spratek“, jehož zhoubnou nauku roznesli apoštolé, všichni do jednoho Židé, do světa a „zaneřádili“ ho naukou o lásce a milosrdenství, čímž prý zabrzdili lidstvo v jeho vývoji k dokonalé árijské rase „nadlidí“. V tomto zkázonosném díle pokračuje prý Katolická církev, proto musí být zničena. Rosenbergův Kristus, naprosto odlišný od historického Ježíše, je velkým filozofem na stejné úrovni se Zarathustrou a dalšími starověkými mudrci, zdůrazňujícími sílu a moc.

Navzdory tvrzením Vatikánu byli biskupové na celém světě spokojeni ze svobody celebrace mše sv. v tradičním ritu, píše novinářka Diane Montagnová a odvolává se na zveřejněný zlomek důležitého dokumentu Kongregace pro nauku víry.

Papež František vydal r. 2021 motu proprio Traditionis custodes (TC), kterým omezil svobodu sloužit tradiční mši sv. Předtím Vatikán vedl obšírné konzultace s biskupy. Apoštolský stolec sestavil dokument z těchto konzultací, který ale nikdy nebyl publikován. Vatikán tvrdí, že mnoho biskupů prý poukazovalo na závažné problémy spojené s tradiční mší. O těchto problémech hovořil také sám papež František.

Nyní ale americká novinářka Diane Montagnová předložila nové informace. Jak píše, podle nyní zveřejněného zlomku tohoto výše zmíněného dokumentu mnoho biskupů zastávalo názor, že není třeba omezovat rozsah svobody celebrace staré liturgie. Z dokumentu sestaveného Kongregací pro nauku víry v r. 2021 vyplývá, že většina biskupů zabývajících se touto záležitostí byla spokojena s dosavadním stavem věci. Jde o změny, jež zavedl papež Benedikt XVI. r. 2007 svým motu proprio Summorum pontificum, které poskytuje značnou svobodu pro celebraci mše sv. v tradičním ritu. Podle Montagnové je z dokumentu zřejmé, že problémy, na něž upozorňovali biskupové, byly později Vatikánem zveličeny, aby se dala ospravedlnit omezení.

Diane Montagnová neviděla celý dokument, ale publikovala na síti pětistránkové „obecné hodnocení“ Kongregace pro nauku víry, které představovalo pozitivní bilanci celé záležitosti. Z „obecného hodnocení“ plyne, že ti biskupové, kteří dovolili ve svých diecézích aplikovat v plném rozsahu motu proprio Summorum pontificum, to považovali za velký úspěch a oceňovali popularitu staré liturgie hlavně u mladých lidí.

Farář farnosti sv. Josefa v Dorkingu (hrabství Surrey) Ian Vane odmítl podat sv. přijímání svému farníkovi Chrisovi Coughlanovi, poslanci Dolní sněmovny. Důvodem bylo, že tento politik hlasoval pro legalizaci eutanazie a odmítal přiznat své pochybení, což znamená „zatvrzelé setrvávání ve stavu hříchu“. Ještě před hlasováním P. Vane poslance vyzval, aby zvedl ruku proti návrhu zákona. Dva dny po hlasování jmenoval potom Coughlana z kazatelny jako veřejného hříšníka.

Coghlan označil jednání duchovního za „zcela nepatřičné“ a tvrdil, že prý „překračuje pravomoc náboženských institucí“. Dle jeho názoru tento incident vyvolal „povážlivý zájem veřejného mínění“ o nátlak, jakému prý byli podrobeni věřící zákonodárci kvůli hlasování. Nazval to „totálním nedostatkem úcty vůči mé rodině, mým voličům včetně těch věřících a vůči demokratickému procesu“.

Veřejná kritika poslance vyvolala reakci na sociálních sítích, kde mnozí bránili P. Vaneho a kritizovalo chování Coghlana. Několik komentátorů připomenulo tomuto politikovi „Doktrinální nótu k jistým otázkám spojeným s účastí a postojem katolíků v politickém životě“ ze 24. listopadu r. 2002.

Ta mimo jiné praví, že „správně zformované křesťanské svědomí nikomu nedovoluje dát svůj hlas realizaci politického programu nebo konkrétního zákona, který podkopává základní principy víry a morálky alternativními návrhy nebo takovými, které jsou s nimi v rozporu“.

Dále zdůrazňuje, že „na všech, kteří se bezprostředně účastní práce v zákonodárných sborech, spočívá konkrétní povinnost čelit jakémukoliv zákonu, jenž představuje hrozbu pro lidský život. Zavazuje je – tak jako každého katolíka – zákaz účastnit se propagačních kampaní pro tyto typy zákonů, není dovoleno je podporovat nebo jim dát svůj hlas“.