Jeden z nejužívanějších šlágrů protikatolické propagandy! Církev prý upálila 9 milionů nevinných lidských obětí, jak tvrdili už v 18. století osvícenci.

A jaká je skutečnost? Především je nutno vyjasnit si, o čem mluvíme. Je rozdíl mezi prokázaným užíváním satanských rituálů a s nimi spojených čar a kouzel (magie), a lidmi, kteří byli nevinně odsouzeni za domnělé „styky s ďáblem“. Pohanské národy starověku rozličovaly dobrá a zlá božstva, kdo se spojil magickými obřady s těmi zlými, byl bez milosti potrestán smrtí. Římské právo na to stanovilo trest upálení na hranici.

Obětí se stalo též mnoho nevinných. Stačilo jenom být ve společnosti nějak zvláštním – a hned při nějaké přírodní katastrofě byl tento člověk obviněn ze spolku se zlými bohy nebo duchy s úmyslem škodit. Tortura, čili vynucování doznání mučením, byla v těchto případech hojně používána. Na mučidlech se obžalovaní přiznávali k nejstupidnějším skutkům.

Po nástupu křesťanství se církevní autority od prvopočátku vyslovovaly kategoricky proti trestání skutečných i domnělých čarodějnic a čarodějů smrtí (nejradikálněji ve 4. stol. sv. Jan Zlatoústý). Protičarodějnické běsnění bylo nejvíce rozšířené u starých Keltů a zvláště Germánů, kteří tomu holdovali i poté, co přijali křest. To bylo spojeno s mnoha nesmyslnými pověrami: čarodějství ve spojení se zlými božstvy a duchy se věnují prý hlavně ženy, ty létají na koštěti na čarodějnická shromáždění, kde mají se zlými nadpřirozenými bytostmi pohlavní styk. To jim potom umožňuje škodit lidem na majetku, zdraví i na životě, požírají nemluvňata, mění se v různá zvířata apod.

K neslýchané svatokrádeži došlo v brazilské arcidiecézi Londrina, kde její ordinář vědomě podal Tělo Páně na ruku duchovnímu muslimské komunity oblečenému tak, že nebylo pochyb o jeho příslušnosti k islámu. Na závěr ale muslim litoval svého skutku, avšak z úst katolického hierarchy nevyšlo jediné slovo lítosti kvůli skandálu, který vyvolal.

K profanaci Nejsvětější svátosti došlo při pohřební mši za zesnulého kardinála Geralda Majelli Agnela. Účastnil se jí též vůdce muslimské komunity Sheiki Ahmad Saleh Mahari, který bez skrupulí se postavil do řady, když arcibiskup Geremias Steinmetz podával sv. přijímání „na ruku“.

Situace vyvolala údiv přítomných kněží a ministrantů, lokální katolická média to označila za skandál. Mons. Steinmetz ale necítil žádnou povinnost omluvit se za tuto svatokrádež. Ačkoliv podal Tělo Páně muslimovi osobně, pověřil „vysvětlením“ situace svého vikáře, jenž se vypravil k Maharimu, aby se zeptal, proč přistoupil ke stolu Páně.

Sheiki je známý v různých sférách společnosti a udržuje s Katolickou církví vztahy plné úcty… Jako přítel se účastnil eucharistické celebrace, zařadil se a přijal Tělo Kristovo – vysvětlil poté arcibiskup a komicky se bránil tím, že prý video pouze ukazuje, jak islamista „jenom přijímá Eucharistii“, ale „nepožívá ji“.

K věci se vyjádřil sám Mahari, který potvrdil, že když usedl v lavici, požil Tělo Páně. Ujistil přitom, že neměl v úmyslu „prokazovat nedostatek úcty vůči Katolické církvi“. Zemřelý kardinál mu dle jeho slov již dříve vysvětlil, že „Eucharistie je tělem Ježíše, považovaného za proroka islámu“.

Mainstreamová média toto neustále tvrdí. Říkají to i světoví globalističtí politikové, mluví o tom i papež František, nejnověji na tiskové konferenci v letadle při zpáteční cestě z Mongolska, kde byl na návštěvě. Stalo se z toho klišé, lidé to opakují, aniž si uvědomují, co to vlastně ideologie je.

V přesném překladu to znamená nauku o myšlence. V konkrétní aplikaci rozlišujeme mezi filozofií, potažmo světovým názorem, a ideologií. Zatímco ty první dva zůstávají v teoretické rovině, ideologií rozumíme uvedení filozofie nebo světového názoru a hlavně od nich odvozených myšlenek do veřejného života, což má souvislost se vzdělávacím procesem, kulturou a politikou. Na tom není nic mravně špatného, když se jedná o správné myšlenky (ideje) a dobré zásady, naopak jde o něco prospěšného pro celou společnost, ano, můžeme mluvit o ctnosti toho, kdo pěstuje takovou „ideologii“. Pokud však někdo tady prosazuje špatné, zvrácené myšlenky, a chce je vtělit do legislativy a do školní výuky, např. tzv. „manželství pro všechny“ nebo „svobodnou volbu ženy pro potrat“, pak se jedná o zvrhlost a těžký hřích.

Pojmy jako „ideologie“ nebo „ideologizace“ (tj. agitace ve prospěch konkrétní ideje) jsou samy o sobě mravně irelevantní, dobrými nebo špatnými se stávají až svým obsahem, tj. tím, o jaké myšlenky jde. Jenže světovému mediálnímu mainstreamu se podařilo své nemyslící konzumenty zmanipulovat tím, že „každá ideologie“ je „fuj“, tzn. špatná. Opravdu každá? Pojem „ideologie“ v negativním významu se totiž používá výhradně pouze proti zastáncům správných hodnot a postojů. Žel činí to i papež František, když obranu tradiční mše sv. a autentické katolické věrouky i mravouky označuje jako „ideologii“ a mluví o ní v tomto smyslu jako o „velkém nešvaru“ uvnitř Církve.

Revoluce zrychluje každým krokem. Síly, které jí slouží, chtějí úplně rozbít jednotu Církve. Její univerzalita má být nahrazena tzv. tribalismem, tj. barbarskou kmenovou rozdílností. Tomuto cíli slouží vyzvedávání nových liturgických ritů – amazonského a mayského, do toho zapadá i boj s tradiční latinskou mší. Agenti revoluce touží po všeobecném chaosu, z něhož má vygenerovat nový bezbožný systém. Ale Kristus zahladí nepravost jediným „dechem svých úst“.

Zneužití II. vatikánského koncilu

Katolická média píší už několik desítek měsíců o intenzivních pracích nad vytvořením dvou nových indiánských liturgických ritů, amazonského a mayského. Podkladem k tomu má být konstituce Sacrosanctum concilium II. vatikánského koncilu. Otcové sněmu v b. 37 – 40 obrátili zřetel na problém inkulturace a napsali: „Církev ve věcech, které se netýkají víry nebo obecného dobra, nechce ukládat strohou jednotu formy ani v liturgii. Má v úctě duchovní dědictví různých národů a někdy to přijímá i do liturgie. Oceňuje všechno, co rozvíjí duchovní dary a hodnoty různých kmenů a národů a není spojeno s pověrami a bludy. Užitečné přizpůsobení schvaluje Apoštolský stolec buď trvale nebo na zkoušku.“

Je zřejmým zneužitím využívat koncilní nauku o možnosti přijetí do liturgie nějakých prvků místní tradice k vypracování úplně nového obřadu od zeleného stolu. Před Františkem se to stalo jednou, a sice v případě tzv. zairského ritu, schváleného Svatým stolcem r. 1988. Nicméně tento stav věci František označil ve své adhortaci Querida Amazonia jako neuspokojivý, psal, že „Církev učinila ohledně inkulturace liturgie jen nevelké pokroky“ (QA 82). K tomu papež připojil krátkou poznámku: „Na synodu (šlo o tzv. synod pro Amazonii r. 2019, pozn. překl.) se proto objevil návrh na vypracování tzv. ‚amazonského ritu‘ “. To znamenalo prakticky papežský souhlas s návrhem tohoto tzv. amazonského synodu.

Moderní svět odmítá Boha a Jeho přikázání, což se projevuje mj. tím, že i těžké hříchy, které jsou zároveň i zločiny proti lidskosti, prohlašuje dokonce za „lidská práva“. Markantními příklady jsou tady legalizace potratů a pornografie.

Co je to vlastně „pornografie“? Jde o řecké slovo a v překladu znamená „smilnopis“. Jedná se o zobrazení intimních částí lidského těla nebo soulože za účelem sexuálního podráždění. Katolická morálka toto zařazuje jednoznačně mezi hříchy proti 6. přikázání.

Bůh dal člověku po pádu do prvotního hříchu stud, aby chránil svoji sexualitu, nástroj k rozmnožení lidského rodu. V ráji nebylo studu zapotřebí, neboť sexualitě prvních lidí nehrozila žádná deformace. Teprve po pádu v důsledku dědičného hříchu došlo k porušení i této sféry, proto Bůh – aby chránil člověka před satanovým pokušením ke hříchům proti řádu rozmnožování – jej obdařil studem. Proto již Adam po prvotním hříchu se před Hospodinem skrývá, protože „je nahý“, stydí se.

Stud dává Bůh k ochraně nejhlubší intimity člověka a jeho respektování náleží k základním přirozeným, nikoli uměle vykonstruovaným lidským právům. Mé pohlavní orgány má právo vidět z opačného pohlaví pouze manželský partner, jemu jsou určeny za účelem početí nového člověka. Jinak s výjimkou situací, kdy je to nezbytné z hlediska pomoci bližnímu, nikdo. Touto výjimkou je vyšetření u lékaře nebo příslušný zákrok, kdy intimní části těla musím odhalit i před kompetentní osobou druhého pohlaví, kterou představují lékař nebo zdravotní sestra. Výjimkou je také péče o vážně nemocného člena rodiny (dítěte, rodičů, sourozenců), která se bez toho neobejde, nebo pomoc raněnému při neštěstí atd. Jakékoliv jiné odhalování intimních partií svého těla před opačným pohlavím je podle katolické morálky těžkým hříchem, což žel v dnešní novocírkvi téměř neuslyšíme.