Často slyšíme i z úst vysokých církevních hodnostářů, že jde o monoteistické mírumilovné náboženství. Teror páchaný ve jménu Alláha (tímto arabským slovem nazývají Boha) organizacemi Boko Haram v Nigérii, al Kajdá a al Nusrá v Sýrii nebo Islámský stát na Blízkém východě a v Evropě, kdy jsou zajatcům odmítajícím konvertovat k islámu uřezávány hlavy a lidé hromadně stříleni nebo roztrháni výbušninami v rámci tzv. sebevražedných atentátů, je prý pouze dílem fundamentalistických extrémistů. Islám sám o sobě je prý „mírumilovným náboženstvím“. Různí fundamentalisté jsou údajně v každém náboženství, i v katolickém.

To má ale háček. Tzv. „katoličtí fundamentalisté“, samozřejmě nijak blíže nedefinovaní, na rozdíl od těch muslimských nikoho ve jménu víry nepřepadávají, nebijí a nevraždí. Potom zcela logicky musí být přímo u islámu něco špatně.

Korán a Hadith

Zakladatel islámu, samozvaný prorok Mohamed žil v 7. století po Kr. Byl obchodníkem ve městě Mekka na Arabském poloostrově a při jedné cestě se mu prý zjevil archanděl Gabriel a nadiktoval mu posvátnou knihu Korán. Jsou to teologické a mravoučné teze. Nebudeme popírat, že se mu mohl nějaký archanděl zjevit, v tom případě se ale nejednalo o Gabriela, nýbrž jiného anděla, nikoli nebeského ducha, ale toho padlého. Kdyby šlo skutečně o archanděla Gabriela, tak ten zvěstoval Panně Marii, že bude Matkou Syna Božího. Jak mohl tentýž Gabriel potom o 6 století později sdělit Mohamedovi něco jiného, totiž že Bůh nemá žádného Syna? Jak by si mohl posel z nebe, potažmo Bůh sám, takto zásadně odporovat?

Stalo se to 5. srpna večer v hlavním městě Francie, dějišti letošních olympijských her. Katolická agentura CitizenGo sledující pronásledování křesťanů ve světě se rozhodla nezůstat lhostejná k urážlivé parodii poslední večeře Páně, jak jsme o ní psali v předchozích článcích. Proto vypravila autobus obsazený pracovníky a dobrovolníky CitizenGo, který 5. srpna od 9 hodin ráno jezdil neustále po Paříži s nápisem „Zastavte útoky na křesťany!“ Přitahoval pozornost kolemjdoucích i policistů, kteří dosud neměli žádné námitky.

Ve večerních hodinách bylo ale všechno jinak, policie cca v 17 hodin autobus zastavila u Triumfálního oblouku. 6 členů týmu CitizenGo bylo zatčeno pod záminkou organizování „nepovolené demonstrace bez souhlasu francouzské vlády“, ačkoliv se jednalo pouze o jízdu dopravního prostředku s plakátem, který nebyl ani urážlivý, ani nenávistný. Na řidiče autobusu policisté mířili zbraněmi. Členové CitizenGo byli odvezeni na policejní služebnu v poutech a drženi 12 hodin v naprosto nehygienických podmínkách. Na stanici je svázali řetězem a umístili v celách společně s kriminálními delikventy. Sebrali jim mobilní telefony. Museli se svléknout do naha, prý kvůli kontrole, jestli nemají u sebe drogy. Cely byly bez oken a teplota v nich přesahovala 35 stupňů. Po celou dobu věznění jim ani jednou neposkytli jídlo a pití. Při výslechu jim bylo vyhrožováno, že když nebudou spolupracovat, tak si je zde nechají 24 hodin a poté je obviní z trestného činu organizování nelegální manifestace a šíření nenávisti. V totálním rozporu se zákonem jim odmítli kontakt s rodinou a advokátem.

Francouzské dominikánky Ducha Svatého se zdají být pro Vatikán příliš tradiční. Právě proto jim byla nařízena účast na nové mši…

Apoštolský stolec se začal zajímat o ženskou řeholi zvanou Dominikánky Ducha Svatého, která je svázána s tradiční liturgií. Nejprve k nim Vatikán vyslal P. Henryho Donneauda, který měl za úkol „upravit“ u nich liturgické záležitosti, což znamená přesvědčit je k účasti na novém ritu. Nyní byly sestrám nařízeny konkrétní postupy.

Dominikánky letos 25. července vydaly prohlášení v této záležitosti. Uvedly, že rozhovory s Vatikánem o tom byly zahájeny v létě r. 2023; úmyslem Apoštolského stolce bylo, aby se sestry sice mohly nadále účastnit staré mše, ale ne už výlučně, měly akceptovat nějakým způsobem i nový ritus.

Vatikán nyní sáhl ke konkrétním rozhodnutím. Od 1. prosince r. 2024, čili od nového liturgického roku, musí sestry používat výlučně liturgický kalendář podle NOM.

Mše sv. starého ritu může být sloužena každou neděli a ve většinu všedních dnů, ale každý jeden týden v měsíci se musí ve všední dny celebrovat pouze NOM. Čtení na každé mši sv. – nezávisle na ritu – musí odpovídat lekcionáři NOM, rovněž tak při tradičním ritu mají být užívány preface z misálu Pavla VI.

Dominikánky v prohlášení oznámily, že zachovají poslušnost Sv. Otci a doufají, že zavedené modifikace přinesou dobré ovoce. Spoléhají též na to, že všichni v Církvi budou pamatovat na hlavní poslání liturgie – oslavu Boha a posvěcení člověka.

Upálení tohoto odpadlého dominikána r. 1600 v papežském Římě je dodnes terčem protikatolické propagandy a prezentuje se v učebnicích dějepisu jako „doklad“ katolické netolerance a surovosti. Aniž bychom chtěli ospravedlňovat krutý trest smrti pro Bruna, je třeba mít na paměti, že tento muž nebyl v žádném případě světec a mučedník. Americký historik John Bossy vydal v 90. letech o tomto bývalém mnichovi dominikánského řádu publikaci, kde shromáždil všechna dostupná fakta. Ta vůbec nesvědčí o jeho mravních kvalitách, spíš naopak. Historická realita je taková, že Giordano Bruno se dopouštěl kriminálních zločinů. Byl to vrah a také agent a konfident cizí mocnosti.

Profil

Narodil se r. 1548 v Nole u Neapole. Jako 15letý vstoupil r. 1563 do dominikánského řádu, kde brzy proslul jako „enfant terrible“ pro svoji totální neochotu podrobovat se příkazům a rozhodnutím. Odmítal např. mít ve své cele obrazy svatých a popřel také některá dogmata. Přesto však nakonec dosáhl kněžského svěcení a doktorátu teologie.

Dominikánský řád proti němu vedl r. 1576 proces kvůli herezi, Bruno však opustil svůj konvent v Římě a uprchl z italského území. Když mu v tom chtěl převor kláštera zabránit, hodil jej údajně do Tibery, jak uvádí P. Konrád Kubeš. Za tento kriminální delikt byl pak hledán církevní inkvizicí i světskými soudy po celé Evropě.

Člověk by po předchozích zkušenostech řekl, že veřejná profanace Eucharistie modernistickými kněžími už dosáhla svého dna. Avšak ejhle, stále tomu tak není. Prokázal to jistý španělský salesián, jenž toto dno zase o pěkných pár mil prohloubil.

Jmenuje se Marco Antonio Martínez Moreno a působí v salesiánské komunitě v Cádizu. Před pár dny vyvolal nemalé pozdvižení fotografiemi ze salesiánského tábora v Islantille, které se objevily na sociálních sítích.

Na jedné stojí s roztaženýma rukama oděný v albě a štóle a něco povídá. Po jeho pravici stojí v plavkách „oblečený“ „ministrant“ a stejně „oháknutá“ „ministrantka“, která má podle všeho, jak prozrazuje fotografie, v pupku piercing. Nedosti na tom – dívka drží v úrovni své hlavy kalich a hoch Hostii. Tuto naprosto neuvěřitelnou scénu korunuje fakt, že oba „ministranti“ patrně krátce předtím vylezli z bazénu, ježto jsou oba viditelně mokří.

Že nejde o podvrh, svědčí sám Moreno, který fotografii osobně zveřejnil na sociálních sítích. Připojil k nim své přesvědčení, že mši svatou je třeba sloužit tak, „jak jsou mladí zvyklí, ne pouze ve výjimečných chvílích“, navíc je záhodno mít na paměti, že jde o „mladé lidi, kteří se chtějí bavit“. Na jiném snímku sedí tento kněz na pokraji bazénu, v němž jsou mladí lidé, čvachtá si nohy ve vodě, přičemž si v ní smáčí okraj alby. Je též vidět improvizovaný oltář.

V Praze v těchto dnech opět probíhá tzv. Prague pride, tj. „pochod hrdosti“ homosexuálních osob. Ministerstvo školství vyslovilo této iniciativě svoji podporu, stejně tak učinili i někteří další vládní i parlamentní politikové. Jenže pro nás katolíky je závazné Písmo sv. jako jeden ze dvou pramenů Božího zjevení. V Novém zákoně sv. Pavel píše na adresu tehdejších pohanů: „Zaměnili totiž Boží pravdu za lež a ctili a klaněli se tvorům místo Tvůrci, jenž má být veleben na věky. Amen. Proto vydal je Bůh hanebným náruživostem. Vždyť jejich ženy zaměnily přirozené obcování za protipřirozené. Podobně i muži zanechali přirozeného obcování se ženami a zahořeli ve svých touhách k sobě navzájem a hanebné činy páchali muži s muži a docházeli na sobě samých zasloužené odplaty za své poblouznění…“ (Řím 1, 25–8).

Bůh tedy podle sv. Pavla považuje homosexuální jednání za „hanebnost“ a trestá ji. Starý zákon je ještě tvrdší a požaduje za jednopohlavní styk trest smrti (Lev 20,13; Deut 22,5). Druhý z pramenů Božího zjevení, posvátná Tradice, mluví stejně jako sv. Pavel. Katechismus Katolické církve označuje homosexuální styky za „mravně nezřízené“. I přirozený mravní zákon se bouří proti homosexuálnímu chování, jak dokazují dějiny mnohých mimokřesťanských civilizací, jež trestaly takové kontakty podobně jako Starý zákon.

Papež Pius XII. během svého pontifikátu, trvajícího téměř dvě desetiletí, udělal mnoho užitečného pro Katolickou církev. Ne všechno se mu však podařilo tak, jako by si sám přál. Uvažoval například o svolání koncilu, avšak Druhý vatikánský koncil se podařilo svolat až jeho nástupci Janu XXIII.

Inaugurace letošních Olympijských her byla úzce spojena s protikřesťanským fanatismem krvavé Francouzské revoluce. Ti, kteří se v duchu LGBT vysmívali křesťanům, se ale nebudou smát dlouho. Revoluce je jak Saturn, vždycky požírá vlastní děti. Píše o tom kard. Gerhard Müller:

Naprosto nelidské scény, jimiž se ideologové LGBT při ceremonii zahájení Olympijských her vysmívali nejen Poslední večeři, ale i své vlastní lidské důstojnosti, navazují otevřeně na kampaň jakobínů v době Francouzské revoluce pro dechristianizaci Francie. Na vrcholu antikatolického šílenství 10. listopadu r. 1793 francouzští revolucionáři uvedli do pařížské katedrály Notre Dame nahou ženu jako bohyni rozumu, která předváděla na oltáři své sexuální perverze.

Rouhačská obscénnost zaměřená proti náboženství je nerozlučně spjata s fyzickým i psychickým násilím vůči věřícím křesťanům. S „kultem rozumu a svobody“ byl spojen velký teror, jehož obětí se staly statisíce a miliony nevinných lidí v různých ateistických totalitních systémech – počínaje jakobíny, mistry gilotiny – přes nacisty a komunisty až do dneška, kdy křesťané jsou nejpronásledovanější skupinou na světě.

Ideologie woke (pozn. překl.: ideologie krajního rovnostářství a údajné ochrany menšin, zejména sexuálních) na Západě má výrazné ateistické kořeny, je prosáklá nenávistí k Ježíši Kristu a maximálním odporem ke Katolické církvi. Projevuje se diskriminací křesťanů počínaje brutálními urážkami a konče soudními výroky za domnělé „zločiny proti lidskosti“, na jejichž základě např. jsou odebírány děti rodičům, kteří nesouhlasí s mrzačením jejich genitálií ve jménu „sebeurčení o vlastním pohlaví“.

Nejprve obecně o utrpení

Součástí lidských dějin jsou neustálé stížnosti na Boha: Proč dopouští přírodní katastrofy, zákeřné nemoci doprovázené velkým utrpením, smrt malých dětí atd. Písmo sv. zná odpověď, starozákonní kniha Job je v tomto signifikantní, v Novém zákoně se tohoto tématu několikrát dotýká sám Spasitel. Zjevená pravda obsažená v Písmu i v katolickém katechismu říká, že veškeré toto fyzické zlo je důsledkem dědičného hříchu, stavu, do něhož nás naši prarodiče svojí pýchou a revoltou zlákáni mámením zlého ducha přivedli, Bůh sám je nechtěl a neustanovil. Osvobozeni od něj budeme až na věčnosti v nebi. Ani Boží Syn nebyl tohoto fyzického zla ušetřen, sám je z lásky k nám dobrovolně přijal jako prostředek našeho vykoupení, tj. možnosti dostat se do nebe.

Bůh tedy může ve své nekonečné dobrotě využít každé naše utrpení v náš prospěch a způsobit, aby právě ono nám pomohlo dosáhnout věčného života. Za stigmatizovaným sv. Otcem Piem přišel jednou slepý mládenec a ptal se, jestli ho může uzdravit, aby viděl. P. Pio odpověděl: „Mohu to udělat, ale varuji tě. Když budeš vidět, neubráníš se pokušení ďábla a skončíš v pekle. Jako slepý budeš toho ušetřen a přijdeš do nebe.“ Muž řekl: „Tak to raději chci zůstat slepý.“ „Dobře sis vybral,“ odpověděl světec. Mnoho lidí si stěžuje: „Modlil jsem se za uzdravení – a nic. V jiných případech Pán udělal zázrak, proč u mě ne?“ Utrpení konkrétního člověka je obrovské tajemství, na něž neznáme odpověď, jedním si ale můžeme být jisti: Bůh ve své vševědoucnosti velmi dobře ví, jestli je pro věčnou spásu této osoby lepší trpět nějakou formou fyzického zla nebo naopak být od toho osvobozen, buď přirozeně, nebo zázračně. Pán během svého pobytu v Palestině mnoho lidí uzdravil, ale zdaleka ne všechny. Když později sv. Pavel Ho prosil ve vidění, aby jej uzdravil, On mu to odmítl se slovy: Máš moji milost, a to ti stačí. Proto Bůh fyzické zlo v lidském životě dopouští s tím, abychom ho přijali jako pomoc pro dosažení věčného života u Něj, kde žádné utrpení již neexistuje. My se díváme na věci pohledem ryze pozemským, tzn. hodnotíme je podle toho, jak nám prospívají nebo škodí v tomto časném životě, Bůh ale má na zřeteli náš věčný život a z tohoto zorného úhlu vše hodnotí.

Nezdravé zacházení s agresí je jevem obecně velmi rozšířeným, a to nejen u věřících lidí. Pojem agrese je často spojován výhradně s její destruktivní podobou – násilím a ničením. Téma agrese výborným způsobem zpracoval Karl Frielingsdorf ve svých knihách Agrese vytváří vztahy a Falešné představy o Bohu. Prezentuje v nich, že slovo agrese pochází z latiny „aggredi – ad gredi“. Aggredi znamená kráčet, přibližovat se k někomu, vejít s ním ve styk. Zpočátku je význam tohoto slova hodnotově neutrální, přikročení k druhému člověku může být pozitivním setkáním nebo ničivým útokem.

S pojmem agrese jsme zvyklí spojovat destruktivní jevy – války, vraždění, týrání, demolování věcí, ironické poznámky, urážení druhých, posmívání se a pohrdání druhými, utiskování slabších a podřízených. Tohle jsou příklady agrese projevované navenek, vůči okolí. Ale agrese se může obrátit i proti sobě samému, a to v případě, že agresívní impulsy nelze přijatelným způsobem vybít či zpracovat. Autoagresívní lidé se ničí různým způsobem – odmítáním potravy, nadměrným pitím alkoholu, workoholismem, odmítáním prožitku radosti. Často mají psychosomatická onemocnění a nezřídka spáchají i sebevraždu.

Zvláštní kapitolou je agrese křesťanů. Protože je často brána jako nevítaný jev, často se připisuje druhým lidem. A mnohdy se projevuje formou kritizování a devalvování jinak smýšlejících. Z některých příspěvků v tisku agrese přímo čiší.

Katolický křesťan má být radostným. K tomu vybízí sv. Pavel v 5. kapitole listu Galaťanům: „Plody Ducha však jsou láska, radost, pokoj…“ Co je to ale radost v křesťanském pojetí? Znamená to, že se budu vesele smát a vtipkovat nad tím, když mi tragicky zemře dítě, když mi voda při povodni zatopí dům nebo když nenadále ztratím zaměstnání? Nikoliv, taková „radost“ by byla něčím absurdním a nelogickým, co není v souladu s přirozeným řádem. To Kristus nechce. Zármutek, lítost, obavy, spravedlivý hněv, pocity úzkosti … to vše k lidskému životu patří a Pán Ježíš sám tím vším prošel, neboť byl nejen plně Bůh, ale také plně Člověk. Radost nemůže být nikdy „na povel“. Bezděčně lze vzpomenout na filmové zpracování Švandrlíkových „Černých baronů“, kde svobodník Halík při tréninku mužstva křičí na nováčky, s nimiž nacvičuje plížení: „Plížím se radostně, radostně, radostně…“ Být radostný a pouze se „radostně tvářit“ je ovšem něco naprosto odlišného.

Radost, která plyne z katolické víry, je především záležitostí lidského nitra. V tom tkví podstatný rozdíl mezi tím, jak radost chápe Písmo sv. a církevní nauka a jak ji vnímá současná konzumně materialistická mentalita. Nynější mediální propaganda představuje jako „radostného“ takového člověka, který je bohatý a úspěšný, maximálně vychutnává světské požitky včetně hříchů proti 6. a 9. přikázání, ve společnosti srší vtipem a – většinou pod vlivem alkoholu nebo drog – baví všechny kolem sebe tak, až se mohou potrhat smíchy, i když jsou to často vulgarity nejhrubšího zrna. „Radostný“ je ve smyslu tohoto vymývání mozků především takový člověk, který nemá žádné skrupule s morálními zásadami a jejich respektováním. Ano, lidé tohoto typu se mohou jevit navenek radostnými. Skutečnost bývá ale velice často úplně jiná. Psychiatři a psychologové by mohli podat spoustu svědectví, kolik lidské beznaděje a zoufalství se skrývá pod pozlátkem vnějškové úspěšnosti, bohatství, bujarého veselí a furiantství, které se nezastaví ani před těžkým hříchem.