Před 25 lety Jan Pavel II. políbil korán
Centrální pravda o spáse pouze v Kristu má své důsledky, k nimž náleží i zásadový postoj vůči jiným náboženstvím: lze – a často je i vhodné je tolerovat – ale nikdy ne uznat. Evangelizaci nutno začít hned od prvopočátku: od prvního přikázání. To nesnáší žádné kompromisy v duchu relativismu.
14. května r. 1999 papež Jan Paveł II. políbil korán. Sv. Otec tenkrát přijal ve Vatikánu delegaci muslimů z Iránu. Ti mu dali jako „prezent“ právě „svatou knihu“ islámu. Papež ji spontánně políbil. Snímek z toho oběhl celý svět a vyvolal vlnu diskusí. Není to nic divného, neboť asi žádná jiná událost nezobrazila tak výrazně patologii ekumenismu pokoncilní epochy.
Papežové samozřejmě jsou neomylní, ale určitě ne v každém svém slovu a gestu. Políbení koránu Karolem Wojtylou je těžké hájit – a to bez ohledu na to, jaké měl papež úmysly. Tvrdí se, že tím chtěl pouze dát najevo úctu ke svým hostům. Možná, ale je těžké nevidět v tom ještě něco víc.
Přímo se vnucuje myšlenka, že políbení koránu má souvislost – ať už vědomě či nikoli – se snahou posvětit liberální dogma o náboženské svobodě: to bylo přijato do dokumentů II. vatikánského koncilu na základě diktátu z relativistických USA. U příležitosti tohoto „podivného“ výročí políbení koránu je vhodné říci, že můžeme tady vidět zřetelnou niť spojující mnoho událostí v době koncilu i po něm: zjevnou nechuť papeže Pavla VI. vůči Španělsku za katolické vlády generála Franciska Franka, relativistické koncilní dokumenty, podpis konkordátu Sv. stolce s Itálií r. 1984 rušícího ochranu státu nad Církví, Světový den společných modliteb všech náboženství za mír v Assisi r. 1986, v Polsku potom zavedení přímo v Církvi tzv. Dne judaismu a Dne Islámu, procesí s figurkou pachamamy ulicemi Říma r. 2018, podpis deklarace z Abú Zabí o Bohu přejícím si „různost“ náboženství papežem Františkem a velkým imámem Ahmadem al Tayyebem r. 2019 atd.
Apologie Církve














