Téma křížových výprav dnes ožívá v souvislosti s islámským fundamentalismem. Radikální muslimské kruhy často označují jakékoliv ozbrojené akce proti islámským teroristům „novověkým křížovým tažením“, atentáty těchto fanatiků v Evropě jsou často prezentovány agresivními mohamedánskými duchovními jako „pomsta za křižácké výpravy“. Středověké kruciáty mají už od osvícenství nálepku něčeho špatného a podlého. V učebnicích dějepisu jsou tyto akce hodnoceny negativně jako projev zvůle, krutosti, nesnášenlivosti a rozpínavosti tehdejší Katolické církve. Jaká je ale skutečnost?

Nejprve je třeba stanovit, kdo byl agresor a kdo se bránil. Podle všeobecného klišé byly středověké křížové výpravy 11.–13. stol. válečnými akcemi proti mohamedánským seldžuckým Turkům, tak zvaným Saracénům, kteří okupovali Palestinu včetně míst, spjatých s životem Ježíše Krista, a proto drahých každému křesťanu. Už tato základní historická poučka nese ale v sobě zárodek lži. Navozuje totiž představu, že křesťané se nerozpakovali zaplavit celé kraje krví ve jménu svého nábožensky motivovaného nároku na Palestinu.

Ve skutečnosti již v 7. stol. dobyli muslimští Arabové Svatou zemi. Tehdejší křesťanský svět nic nenamítal, když se tito mohamedánští vládci chovali k tam žijícím křesťanům tolerantně a umožňovali evropským katolíkům konat poutě do Jeruzaléma, Betléma a Nazareta. Tak to fungovalo bez potíží až do 11. stol. Křesťanská Evropa nepodnikala žádné vojenské akce do Palestiny a respektovala muslimskou správu nad ní. V 11. stol. se ale změnily poměry. Muslimští Arabové byli z Palestiny vytlačeni po bitvě u Mansekertu r. 1071 Turky, kteří byli rovněž muslimové. Křesťanským poutníkům i palestinským křesťanům nastaly zlé časy. Turci je zajímali a prodávali do otroctví – a to v tom lepším případě. Ten horší znamenal, že je týrali, mrzačili a vraždili. Krom toho turecký sultán vedl dobyvačnou válku proti Byzanci a byl to právě její císař Alexios I. Komnen, který, ač pravoslavný, se obrátil o pomoc k papeži a katolickému Západu.

Záleží na tom, co si kdo pod pojmem „demokracie“ představuje. Pokud by mělo jít pouze o státní zřízení s volenými orgány, tak tady Magisterium Církve nemá žádnou kompetenci vyjadřovat se k tomu. V takovém případě se jedná o ryze pozemskou záležitost organizace a techniky správy státu, kdežto Církev má poslání hlásat nadpřirozené pravdy o Božím zjevení člověku.

Proto ani v katolickém středověku se Učitelský úřad Církve nikdy závazně nevyjadřoval, jestli je lepší autoritativní monarchie francouzského typu nebo republikánské zřízení malých severoitalských městských států s volenými institucemi. Zaujímal stanovisko pouze tehdy, když došlo ke zneužití moci ze strany vládců, neboť tady se jednalo nikoli o ryze technickou, pozemskou záležitost, nýbrž o morálku – a to už je jeho kompetence. Tak např. papež Innocenc III. na počátku 13. stol. podpořil anglický parlament proti krutému králi Janu Bezzemkovi a vyslovil souhlas s Velkou listinou svobod r. 1215, na niž se dodnes britští demokraté odvolávají.

Něco jiného je však demokracie jako forma státního zřízení – a něco jiného ideologický základ, na němž stojí. A tady závazná vyjádření Magisteria Církve skutečně existují, ať už se to komu líbí či nikoliv. Už totiž sám název „demokracie“, znamenající v překladu „vláda lidu“, je zmatečný. Poprvé byl použit francouzskými osvícenci a svobodnými zednáři v 18. stol. Jean Jacques Rousseau, Charles Montesquieu, Nicolas de Condorcet a další popřeli dosavadní tezi, kterou Církev vždycky hájila, že vládce je ustanoven „z milosti Boží“ a Bohu se bude zodpovídat. Podle osvícenců má ale vladař spravovat zemi nikoli „z milosti Boží“, ale „z vůle lidu“ – a lidu se má zodpovídat.

Rádi mlsáte? Pak nejste sami. Čokoládové výrobky značky „Ferrero Rocher“ nebo „Ferrero Raffaello“ – to je opravdu pochoutka, alespoň pro mnohé z nás určitě! Málokdo ale ví, že tyto sladké produkty jsou spjaty s podnikatelem svatého života Michelem Ferrerem, který byl jejich výrobcem.

Tuto nádhernou větu vyslovil před několika dny známý kuriální kardinál Walter Brandmueller, církevní historik a obránce katolické pravověrnosti, signatář posledních dubií kritizujících nepravověrnost papeže Františka, jak jsme o tom psali na našem webu. K jeho krásnému výroku pouze dodáme, že nejen Narození, nýbrž i celý život Božího Syna, zejména smrt na kříži a Zmrtvýchvstání, jsou touto nejvýznamnější událostí. Narození Páně nelze chápat odděleně od Jeho celého pozemského života.

Lidová zbožnost vytvořila kult dítěte Ježíše, pro Něhož český jazyk vynalezl zdrobnělinu „Ježíšek“. Na svátek Jeho Narození si symbolicky dáváme dárky pod stromečkem, jak tuto tradici ve 13. stol. zavedli sv. František z Assisi a jím založený řád Menších bratří. Vznikla, jak říká básník Jan Zahradníček, „z ponoru víry nepřetržitě křišťálové“. Dárky pod stromečkem mají lidem připomenout, jak Pán úžasně obdaroval každého z nás. Největším darem je totiž On sám, neboť přišel na tento svět, aby svým umučením a smrtí na kříži na Kalvárii nám získal věčný život. To zpečetil největším zázrakem dějin, svým Zmrtvýchvstáním. Katolík proto bude vždy slavit Vánoce v této myšlenkové a duchovní jednotě.

V 50. letech 20. stol. československý komunistický prezident Antonín Zápotocký v jednom svém vánočním projevu vykládal, že prý my, socialističtí lidé, už Ježíška neslavíme, protože Ježíšek nám vyrostl a stal se z něho „děda Mráz“. Tato v Sovětském svazu uměle vykonstruovaná pohádková bytost nosící dárky dětem měla odvést člověka od vánočního Ježíška. Jeho tradici chtěli komunisté vymazat z myslí občanů. Nejinak si ale počínali na tzv. demokratickém Západě zednářští liberálové a neomarxisté, kteří usilovali o nahrazení Ježíška tzv. Santa Clausem, figurkou z americké reklamy na Coca Colu. Nápadné přitom je, že oba tito pajduláci, tj. děda Mráz i Santa Claus, vypadají úplně stejně: tentýž rudý plášť, dlouhé vousy a beranice na hlavě, jakoby z téže líhně. A ona tatáž skutečně je: pekelná satanova.

Polsko má velký skandál. Z iniciativy nově zvoleného maršálka (předsedy) Sejmu Szymona Holowni, který se deklaruje jako liberální katolík podporující potraty, měl proběhnout na chodbě Sněmovny náboženský rituál židovského svátku chanuka vedený židovskými rabíny za účasti prezidenta a dalších státních činitelů. Chanuka neboli svátek světel je slaven ortodoxními židy na památku znovuposvěcení jeruzalémského chrámu za makabejského povstání r. 165 před Kristem. Na chodbě v budově Sejmu byla zapálena velká menora, tj. sedmiramenný svícen. K němu mohli účastníci přidávat další zapálené svíčky. Poslanec pravicové Konfederace Grzegorz Braun však 12. prosince vzal hasicí přístroj a všechen oheň jím uhasil. Rozptýlený prášek vytvořil na chodbě mlhu, jež znemožnila vykonání obřadu.

Nebudeme se vyjadřovat ke vhodnosti či nevhodnosti formy, jakou poslanec Braun zvolil. V sázce jsou mnohem závažnější témata s tím související. Pan Braun je tradičním katolíkem, který se pravidelně účastní tridentské mše sv. a odmítá pokoncilní zřeďování zjevené pravdy z motivace falešného ekumenismu a pseudodialogu. Vystupuje bojovně proti potratům a genderové ideologii jako těžkým zločinům současnosti, v době covidového šílenství odvážně napadal opatření omezující svobody občanů kvůli pseudopandemii, zejména zákaz bohoslužeb. Je polským patriotem, odpůrcem diktátu EU, monarchistou a stoupencem trestu smrti. Před vstupem do politiky byl filmovým režisérem nábožensky motivovaných dokumentárních filmů bránících katolickou nauku. Za komunistické vlády zažil perzekuci pro svoji opoziční aktivitu, podporoval i český disent, mj. mluví výborně česky (autor tohoto článku se s ním osobně zná, vystupoval v jednom z jeho dokumentárních filmů).

Všechno nejdůležitější v Ježíšově životě se uskutečnilo za spoluúčasti Panny Marie. Není proto nic divného, že když se Jeho opětovný příchod jeví jako něco, co je nám stále blíže, Ona… se vrací taktéž. A stejně jako před 2 000 lety Ho znovu ohlašuje, prosí o milosti a setrvává věrně uprostřed těch, kteří ztratili víru.

Panna Maria se jako první dozvěděla, že po staletí očekávaný Mesiáš přichází, že se narodí již za několik měsíců. Oznámil jí to archanděl Gabriel. Věděla o tom jako úplně první ze všech lidí, mohla vcelku přesně určit datum Jeho příchodu a podělit se o tuto radostnou zprávu s těmi, které uznala za hodné to vědět.

A taky se o tuto novinu podělila. Věděla totiž, že je natolik významná, že stojí za to překonat všechny těžkosti, aby byla oznámena světu! Stává se tak první apoštolkou a první učitelkou Církve, ukazujíc, že neexistují překážky, které by se nedaly překonat kvůli ohlašování Spasitelova příchodu! Vydává se tudíž v požehnaném stavu pěšky přes hory ke své příbuzné Alžbětě. Ujde přitom více než 100 km! A to kvůli tomu, aby hlásala slávu Toho, který shlédl na poníženost své služebnice a učinil, že od této chvíle ji budou blahoslavit všechna pokolení!

Vždy se Synem

Kristus Jí věnuje třicet let svého života, aby následně učil svět po dobu… tří let. Když má vykonat svůj první zázrak, uskuteční se tak… na Její přímluvu. Vždyť správcové svatby v Káně Galilejské se obracejí na Ni a prosí Ji o pomoc v momentě, kdy pochybělo víno. A Ona se za ně u svého Syna přimluví! Kristus Pán přece až po Matčině přímluvě vykoná zázrak proměnění vody ve víno.

Čtyři italské soudy přepisují historii nedávného očkování proti covidu. V Itálii Vatikán a Italská biskupská konference se tenkrát poslušně podřídily tehdejší vládě premiéra Maria Draghiho a vyvinuly zcela podle jejího nařízení morální i mocenský nátlak na lidi, aby se nechali proti covidu očkovat. Prý jde o „projev lásky k bližnímu“, jehož je třeba chránit před nákazou. Papež František nařídil, aby se všichni zaměstnanci Sv. stolce a Státu Vatikán dali naočkovat. Odmítnutí bylo trestáno degradací nebo přímo propuštěním z práce. Totéž uplatnila italská vláda proti některým profesním skupinám jako jsou policisté, vojáci, lékaři (také zvěrolékaři) a zdravotnický personál a též učitelé. Čtyři nejnovější rozsudky italských soudů však předkládají úplně jiná fakta než oficiální. Zde jsou v krátkém shrnutí:

Tyto rozsudky budou směrodatné i pro vyšetřovací výbor pro covid italského parlamentu. Všechny čtyři judikáty mají velký význam pro svobodu a základní práva občanů, která byla v době covidu svévolně pošlapána. Rozsudky slouží jako precedens. Tři ze čtyř jsou pravomocné.