Katolická církev prý byla spojencem fašismu a podporovala jeho zločiny, tak se to učilo ve školách za komunismu, tak je to hlásáno médii hlavního proudu dodnes. Slovo „fašista“ se stalo nadávkou pro všechny „politicky nekorektní“: odpůrce potratů, homosexuální a genderistické agendy, covidového a klimatického šílenství, katolické „fundamentalisty“ atd. Přitom se tady záměrně matou pojmy. Fašismus se ztotožňuje s německým nacismem, což není jedno a totéž.

Vinohradníci mají svého patrona, svatého Urbana. I rolníci mají patrona. Je jím sv. Izidor. Družstevníci však dosud svého patrona nemají. Ale to se může časem změnit. Možná se jednou stane patronem družstevníků José María Arizmendiarrieta Madariaga, jehož proces blahořečení v současné době probíhá. Právě tento katolický kněz, původem Bask, se výrazně zasloužil o rozvoj družstevnictví ve své rodné zemi.

Pojem družstevnictví byl v myslích mnoha obyvatel bývalé ČSSR zprofanován. Vinu na tom měly neblahé vzpomínky na násilnou kolektivizaci v padesátých letech 20. století a vznik JZD v mnoha obcích proti vůli majitelů půdy v totalitním státě. Jenže samotné družstevnictví je v tom zcela nevinně. Vzniklo mnohem dříve než totalitní režim v tehdejší ČSR v roce 1948.

Družstevnictví má v historii lidstva bohatou tradici. I když o archaických formách družstevnictví nacházíme zmínky již ve středověkých pramenech, moderní družstevnictví v jeho současné podobě se zformovalo až v 19. století. Za první skutečně moderní se považuje Rochdale Society of Equitable Pioneers (Rochdalské družstvo poctivých průkopníků), založené v roce 1844 ve Velké Británii. Družstvo mělo fungovat na principech svépomoci a vzájemné spolupráce. Jen o 50 dní později, 9. února 1845, byl na území Slovenska založen Spolok gazdovský v Sobotišti, druhé moderní družstvo a vůbec první úvěrové družstvo na světě. Později vznikala družstva i v mnoha jiných zemích, včetně Čech, Moravy a Slezska, a družstevnictví se stalo celosvětovým fenoménem.

Francouzská revoluce znamenala podle učebnic dějepisu a médií hlavního proudu počátek éry svobody a lidských práv. T. G. Masaryk v závěru své „Světové revoluce“ (str. 608 vydání z r. 1930) napsal: „… teprve Francouzská revoluce kodifikovala práva člověka a tím i úplnou svobodu svědomí a uskutečnila ji v ohledu náboženském…“. Pan prezident Osvoboditel zapomněl jenom dodat jednu maličkost: Francouzská revoluce „uskutečnila“ lidská práva a svobodu svědomí „v ohledu náboženském“ gilotinou a genocidou katolického obyvatelstva ve Vendeé i jinde způsobem, který si vůbec nezadá s pozdějším nacistickým vyhlazením Židů.

Francouzská revoluce, neprávem nazývaná „velká“, byla ve skutečnosti ďábelským počinem kriminálních zločinců a nejhorších vyvrhelů, kteří proměnili zemi v krvavé moře. Ideově ji připravili v 18. století francouzští osvícenci, z nichž ani jednoho nelze nazvat slušným člověkem. Tím spíše to platí o strůjcích Francouzské revoluce, tragického dědictví osvícenství.

Základní historické údaje o této revoluci jsou známé. Málokdo ale ví, že dobytí Bastily 14. července r. 1789 vůbec nebylo spontánním lidovým hnutím, za jaké je vydáváno, nýbrž pečlivě připraveným spiknutím proti katolickému, i když slabému králi Ludvíku XVI., jež vyvolal jeho bratranec Filip Orleánský, svobodný zednář, chtějící se zmocnit trůnu. Nechal rozhlásit, že v Bastile jsou političtí vězni. Byla to záměrná lež, povstalci tam nalezli pouze 7 kriminálních delikventů. Útok na Bastilu provázely těžké zločiny. Poštvaná lůza zcela bezdůvodně zavraždila brutálním způsobem velitele věznice de Launaye, šlechetného muže, jenž vycházel povstalcům všestranně vstříc.

Podle papeže Františka ano. On totiž v talk show v italské televizi 14. ledna prohlásil doslova: „To, co se chystám říci, není dogma víry, ale můj osobní pohled: Rád si představuji peklo jako prázdné, doufám, že je…“

Katolík, a papež zde není výjimkou, má samozřejmě právo mít na některé teze svůj pohled, jenže pouze na ty, které nejsou předmětem zjevené nauky. Církev např. uznala více než 20 soukromých zjevení za pravá, nicméně soukromá zjevení nezavazují k víře. Kdo tedy zaujme např. ke zjevení Panny Marie v Lurdech nebo ve Fatimě „svůj pohled“, jenž se neshoduje s oficiálním pohledem Církve, která na tato místa pořádá poutě, má na to právo a nijak se neprohřešuje proti víře, i když jedná nemoudře.

Jinak je tomu ale se zjevenou naukou obsaženou v Písmu sv. a v dogmatických definicích Učitelského úřadu. Mezi ně patří i pravda o pekle, které není prázdné, ale kromě zlých duchů jsou tam i duše zavržených. A tady nemůže mít žádný katolík, ani papež, svůj „osobní pohled“ a „doufat“ v jeho správnost, neboť nauka je dána samotným Božím zjevením. Kdo zaujímá svůj „osobní pohled“, jenž tomu odporuje a šíří jej, proviňuje se jednoznačně herezí, i kdyby to byla samotná viditelná hlava Církve.

Edward Gibbon ve svém autoritativním historickém díle Úpadek a pád římské říše označil ztrátu občanských ctností za „skrytý jed“, který podkopal rozrůstající se globální impérium a nevyhnutelně vedl k jeho zániku. Katolická Církev se nerozpadne stejným způsobem, jak se to stalo římské říši, zdá se však, že její jednota, založená na neomylném papežském magisteriu, se drolí a její věčné nauky již nejsou v bezpečí před radikálními změnami.

V Církvi patrně dokážeme izolovat několik takových jedů, které podkopávají poklad víry, ale jeden je obzvlášť zákeřný. Zahrnuje odklon od toho, co liberální teologové považují za „sexofobní morálku“, a je odpovědný za profánní dokumenty, jako je Fiducia supplicans. Jak už touto dobou každý ví, toto prohlášení Dikasteria pro nauku víry dovoluje žehnání homosexuálním dvojicím a párům v neregulérních situacích, pokud takové žehnání není liturgické a nevyvolává dojem, že se jedná o manželství.

Fiducia supplicans přímo vychází z principů a premis formulovaných v apoštolské exhortaci Amoris laetitia. Ta sleduje dekadentní dráhu morální teologie sedmdesátých let a autoritativní Boží přikázání dezinterpretuje jako „pravidla“, která vyjadřují „ideály“, o něž bychom se všichni měli snažit. Ignoruje skutečnost, že některá z těchto přikázání, například Boží zákaz cizoložství, nedovolují žádné výjimky. „Pravidla“ naopak výjimkám, omluvám a polehčujícím okolnostem podléhají. Vzhledem k naší slabosti a dispozici k noetické i mravní křehkosti není každému možné tato pravidla dodržovat, zejména ne ta, která se týkají sexuální morálky. Podle Amoris laetitia někteří katolíci „nejsou ve stavu plně…praktikovat objektivní požadavky zákona“ (295). Papež dále vysvětluje, že lidé v neregulérních situacích, například rozvedení katolíci, kteří uzavřeli nový sňatek bez anulace předchozího manželství, nežijí nutně ve stavu smrtelného hříchu, i když příslušnou normu znají. „Dotyčný, přestože dobře normu zná, …se může nacházet v konkrétních podmínkách, které mu nedovolují jednat odlišně a přijmout rozhodnutí, k němuž by se nepojily další viny“ (301).

Pane doktore, kdybyste měl vysvětlit nejmarkantnější rozdíly mezi svobodnými zednáři 18. stol. a dnešními, jaké to jsou?

Zednářstvo 18. stol. působilo jako organizace budící zájem značné části tehdejších elit. Bylo jakýmsi vyznamenáním být členem zednářské lóže, organizace se štítem „lidumilnosti“. To platí i dnes, rozdíl je pouze v tom, že tenkrát šlo spíše o jakýsi módní „snobismus“ vábící i katolíky, kteří chtěli být „světoví“, kdežto dnes je příslušnost k zednářství jakousi trampolínou ke kariéře.

Nyní po všech odsouzeních zednářství papeži je členství praktikujících katolíků v lóžích nižší než v 18. stol., a to navzdory faktu, že někteří hierarchové v posledním desetiletí zpochybňovali neslučitelnost katolické víry s členstvím v zednářské lóži.

Pokud se ale jedná o základní ideologii zednářstva, tak se v posledních 200 letech nic nezměnilo. Zednářstvo chce nadále budovat svět plně antropocentrický, postavený výlučně na vůli člověka, jenž se zásadně nechce ničemu podřídit.

Proč je nejdůležitějším cílem zednářů zničení Církve a řádu vybudovaného křesťanskou civilizací? Členy zednářských lóží bylo přece a stále je mnoho vlivných katolíků, kněží a dokonce biskupů, kteří o tom otevřeně hovořili, dokonce se tím chlubili?

Problém je tento: papežové odsoudili zednářství, protože šlo o tajná shromáždění, takže nebylo možno poznat jeho cíle. To za prvé. A za druhé: skutečným cílem zednářstva, nakolik ho bylo možno identifikovat, bylo a stále je svržení křesťanského řádu a Církve v pozemské sféře.

Vášně kolem nešťastného paskvilu jménem Fiducia supplicans neutichají a stále zaznívají do éteru zprávy o tom, jak se k němu stavějí různé biskupské konference či jednotliví biskupové nebo kněží. Dvě diametrálně odlišné si přiblížíme zde.

Ta první pochází, světe div se (pokud jsi až doteď spal), ze samého středu katolictví – z Baziliky sv. Petra. Kardinál Mauro Gambetti, jenž je arciknězem hlavního chrámu křesťanstva, se nechal slyšet, že v souladu s papežovým postojem vyřčeným ve FS budou kněží v bazilice moci udělovat požehnání homopárům. Odůvodnil to srdceryvnými slovy o snaze „ukázat světu mateřskou tvář Církve“. Pomineme-li fakt, že podle tohoto pojetí matku těší, že její děti vesele hřeší praktikováním zapovězených svazků a ještě jim k tomu dává své požehnání, připomeňme, že kard. Gambetti je tentýž muž, který v roce 2021 více než ochotně uváděl do života předpisy omezující v bazilice sloužení mše všech věků a zavádějící co nejvíce koncelebrované mše. Nedlouho poté, co byl do úřadu arcikněze Svatopetrské baziliky jmenován, hádejte kým.

Druhá zpráva pochází z „černého kontinentu“, kde se na svém sympóziu biskupských konferencí Afriky a Madagaskaru jeho účastníci usnesli, že neexistuje, aby Afrika žehnala homosvazkům, poněvadž by to bylo v rozporu s kulturním étosem africké společnosti.

Konžský kardinál Fridolin Ambongo, předseda biskupských konferencí Afriky a Madagaskaru, na toto téma uvedl, že Církev by sice měla skutečně ke každému přistupovat s náležitou úctou, nicméně že žehnání stejnopohlavní páry se neslučují s Boží vůlí, proto nemohou dostávat požehnání. Přiznal též, že FS způsobil v Africe velký rozruch, zmatek a neklid mezi mnoha věřícími, ale i zasvěcenými osobami. Není to tak dávno, co za odpor proti FS děkoval kard. Robert Sarah, jenž v tom vidí odpor proti herezi, keňský biskup Paul Kariuki Njiru prohlásil, že FS je třeba zavrhnout jako celek a kamerunský episkopát připomněl, že homosexualismus je ohavný v očích Božích a něčím, co je proti lidské přirozenosti.

Tak se po dokumentu „Fiducia Supplicans“ (dále jen FS) vatikánského Dikasteria pro nauku víry, který umožňuje, aby kněží žehnali jednopohlavním a vůbec ve hříchu žijícím párům, mnozí katolíci ptají. Odpověď je jednoduchá: Ke schizmatu nedojde, protože schizma uvnitř Církve tady už dávno existuje, a to již od dob II. vatikánského koncilu.

Od 60. let 20. stol. probíhá systematická a řízená revoluce v Církvi. Tzv. progresisté v duchu svobodného zednářství a marxistické ideologie usilují o změnu věrouky a mravouky Církve, o její přizpůsobení se novodobému ateismu a pohanství. Ti postupně po koncilu byli ve stále větším počtu nominováni do biskupských a kardinálských hodností. Věrní katolíci naopak hájili tradiční nauku, zejména ve věci liturgie, eucharistické a mariánské úcty, manželství a rodiny. Vytvořily se tak dva tábory: neomodernistických bludařů a pravověrných katolíků, mezi nimiž není možný žádný smír. Všichni pokoncilní papežové se sice snažili vytvářet dojem, že žádné schizma uvnitř Církve není, jedná se údajně o oprávněný „pluralismus názorů“, ale takto zavírat oči před realitou nelze natrvalo. Pokoncilní papežové se totiž pokoušeli o nemožné: o koexistenci pravé nauky s bludem uvnitř jedné Církve. Jenomže „království proti sobě rozdělené spustne“, říká sám Božský Spasitel. Dnes za Bergogliova pontifikátu tuto spoušť vidíme více než markantně.

Téma křížových výprav dnes ožívá v souvislosti s islámským fundamentalismem. Radikální muslimské kruhy často označují jakékoliv ozbrojené akce proti islámským teroristům „novověkým křížovým tažením“, atentáty těchto fanatiků v Evropě jsou často prezentovány agresivními mohamedánskými duchovními jako „pomsta za křižácké výpravy“. Středověké kruciáty mají už od osvícenství nálepku něčeho špatného a podlého. V učebnicích dějepisu jsou tyto akce hodnoceny negativně jako projev zvůle, krutosti, nesnášenlivosti a rozpínavosti tehdejší Katolické církve. Jaká je ale skutečnost?

Nejprve je třeba stanovit, kdo byl agresor a kdo se bránil. Podle všeobecného klišé byly středověké křížové výpravy 11.–13. stol. válečnými akcemi proti mohamedánským seldžuckým Turkům, tak zvaným Saracénům, kteří okupovali Palestinu včetně míst, spjatých s životem Ježíše Krista, a proto drahých každému křesťanu. Už tato základní historická poučka nese ale v sobě zárodek lži. Navozuje totiž představu, že křesťané se nerozpakovali zaplavit celé kraje krví ve jménu svého nábožensky motivovaného nároku na Palestinu.

Ve skutečnosti již v 7. stol. dobyli muslimští Arabové Svatou zemi. Tehdejší křesťanský svět nic nenamítal, když se tito mohamedánští vládci chovali k tam žijícím křesťanům tolerantně a umožňovali evropským katolíkům konat poutě do Jeruzaléma, Betléma a Nazareta. Tak to fungovalo bez potíží až do 11. stol. Křesťanská Evropa nepodnikala žádné vojenské akce do Palestiny a respektovala muslimskou správu nad ní. V 11. stol. se ale změnily poměry. Muslimští Arabové byli z Palestiny vytlačeni po bitvě u Mansekertu r. 1071 Turky, kteří byli rovněž muslimové. Křesťanským poutníkům i palestinským křesťanům nastaly zlé časy. Turci je zajímali a prodávali do otroctví – a to v tom lepším případě. Ten horší znamenal, že je týrali, mrzačili a vraždili. Krom toho turecký sultán vedl dobyvačnou válku proti Byzanci a byl to právě její císař Alexios I. Komnen, který, ač pravoslavný, se obrátil o pomoc k papeži a katolickému Západu.