Bolševická revoluce v Rusku 7. listopadu r. 1917 otevřela dveře nejhrůznějšímu teroru a nejstrašnější masové genocidě v dějinách. Jen umělý hladomor na Ukrajině a v Povolží ve 30. letech si vyžádal životy 5–8 milionů lidí. Oběti se počítají během necelých sta let existence tohoto satanského systému na více než 100 milionů osob, mezi nimiž podstatnou část tvoří věřící křesťané, pravoslavní a katolíci.

Nazývali ho „biskupem Ameriky“. Jeho pastýřské listy a promluvy publikované v médiích a na sociálních sítích posilovaly autentickou víru pravověrných katolíků. Patřil k jedněm z nejlepších a nejváženějších biskupů USA, jeho popularita se blížila popularitě proslulého arcibiskupa Fultona Sheena z 50. a 60. let 20. stol. Jeho diecézní seminář v Tyleru v Texasu byl – na rozdíl od většiny ostatních – plný. Charitativní péče v jeho tylerské diecézi vynikající. Nikdo jej nemohl obvinit z nějakého krytí sexuálního zneužívání. Biskup Strickland osobně žil zbožně, skromně, bezúhonně, a obětavě se věnoval všem, kdo potřebovali pomoc. Lze bez nadsázky říci, že tak má vypadat správný pastýř podle Srdce Ježíšova, mons. Strickland se stal vzorem pravého katolického hierarchy.

Jenže papež František smýšlel jinak. Mons. Strickland totiž vždycky hájil pravou nauku Církve – a nebál se kritizovat i její samotnou viditelnou hlavu, když s ní nebyla v souladu. Už r. 2015 zaujal kritický postoj k adhortaci Amoris Laetitia otevírající dveře podávání sv. přijímání osobám žijícím ve smilstvu a cizoložství. Za covidového šílenství odmítl zavřít kostely a varoval před vakcinací. Otevřeně podporoval hnutí pro život a nepodával sv. přijímání propotratovým politikům. Stavěl se nekompromisně proti genderové ideologii a propagaci homosexualismu. Podporoval tradiční mešní ritus a sám jej také často sloužil. Když papež František vydal r. 2021 dokument „Traditionis Custodes“, v němž požadoval omezit práva mše všech časů, biskup Strickland odmítl provést jakákoliv omezení s tím, že nemůže „nechat část svých věřících vyhladovět“.

Nevezmeš jméno Boží nadarmo! Každý katolík toto přikázání zná – a mnoho z nich ho neustále porušuje. Sakrování, ježíšmarjování, krucifixování… Kolika z nás toto ulítne v hněvu nebo při nečekané události!

Klení, ulevování si svatými jmény v těžkých nebo nečekaných situacích, ale i při projevech radosti nebo i v běžném všedním hovoru. Víme o této své slabosti, zpovídáme se z ní, ale spíše ji podceňujeme. Nic s tím neděláme, protože jsme si už na to „zvykli“.

Mylně se domníváme, že jde „jen“ o lehký hřích. Nikoliv, objektivně se jedná o hřích těžký, neboť je to projev neúcty k Bohu, ke Kristu, k Matce Boží a ke svatým. Ve většině případů ale, protože člověk vysloví neuctivě svatá jména ve stavbu polodobrovolnosti (k těžkému hříchu je zapotřebí plného vědomí a plné dobrovolnosti při zcela svobodném rozhodnutí), kdy se plně neovládá, se jedná formálně o hřích lehký, jenže pozor!

Těžkého hříchu se člověk klením nebo braním jména Božího nadarmo dopouští tehdy, když sám tento skutek podceňuje, když si namlouvá, že o nic tak mimořádného nejde. Ve skutečnosti by měl prolévat slzy lítosti nad tím, že takto denně uráží Boha, a snažit se usilovně tohoto zlozvyku zbavit. Ještě horší potom je, když si někdo v tom libuje, slyšel jsem dokonce názor, že „život by byl nudný, kdyby si jej člověk nezpestřil nějakým tím sakrem“. Tady už je těžký hřích naprosto jasně spáchán. Známý český vydavatel katolické literatury ze Staré Říše u Jihlavy v době mezi světovými válkami Josef Florian byl známý svojí pohostinností, ale běda, když někdo v jeho domě začal klít nebo brát Boží jméno nadarmo. Takového okamžitě vyhodil ven.

Kvůli odmítání potratu se dnes může člověk dostat i do vězení. Některé státy tak trestají osoby, které stojí v tiché modlitbě před klinikou, kde se vraždí nenarozené děti. Ale ti, kteří tyto bytosti usmrcují, do vězení nepůjdou.

Kvůli odmítání potratu dnes může být člověk diskriminován. Toto sociální stigma leží na těch, kdo veřejně odmítají tezi, že dítě v mateřském lůně je pouhým „shlukem buněk“ – a proto může být kdykoliv usmrceno až do porodu, nebo dokonce i po něm.

Vládci to nenazývají potratem, mají na to termín „reprodukční zdraví“ nebo „přerušení těhotenství“. Je povinností v rámci politické korektnosti to nazývat tímto orwellovským novým jazykem, A titíž lidé, kteří onen strašlivý zločin proti nevinnému lidskému životu skrývají za tyto výrazy, současně propagují také mrzačení už předpubertálních dětí, aby vypadaly jako ti, jimiž ve skutečnosti nejsou. Nazývají to „změnou pohlaví“. Ti, kdo jsou pro potraty a možnosti „změny pohlaví“, jsou zároveň i pro usmrcování nemocných, starých, dementních a postižených a vůbec všech, které stát nebo jiný subjekt prohlašuje za „neschopné hodnotného života“. V jejich novomluvě to ale není žádná legalizovaná vražda, nýbrž „eutanazie“, „pomoc při umírání“ apod. Během psychopandemického šílenství jeden severoevropský stát vyzýval všechny staré lidi, aby nezatěžovali zdravotnický systém, a posílal jim domů balíčky se smrtícími preparáty, které jim měly zajistit bezbolestnou smrt. Kdo na to přistoupil, tak jeho rodině stát zaplatil i pohřeb.

„Mne pronásledovali — i vás budou pronásledovat!“ Tato slova Krista Pána se v dějinách splnila do důsledků. Ihned po odchodu Ježíše Krista k Otci nastalo pronásledování křesťanů v celé Římské říši, které s krátkými přestávkami trvalo až do roku 313, kdy císař Konstantin vydal svůj Milánský edikt, jímž udělil křesťanům svobodu. Všichni apoštolé s výjimkou Jana (i on však byl odsouzen k smrti uvařením v kotli, ale zázrakem zachráněn), Štěpán, Polykarp, Ignác, Justin, Irenej, Kornelius, Cyprián, Kosma, Damián, Vít, Anežka, Cecílie… to jsou alespoň některá jména obrovského zástupu mučedníků pro Krista té doby, martyrů, čili svědků. Jejich počet je odhadován na stovky tisíc. Položit život pro Krista bylo pro ně radostí, měli jistotu, že tím se dostanou rovnou do nebe. Od tohoto cíle je neodstrašilo ani mučení nejrůznějšího druhu. Jáhen sv. Štěpán vidí při kamenování „nebesa otevřená“ a „Syna člověka po pravici Všemohoucího“, sv. Ignác z Antiochie přímo touží, aby ho zuby šelem v amfiteátru „rozemlely jako pšenici pro Boží království“.

Ani po roce 313 nepřestala téct mučednická krev, i když ne v takové míře. Různí bludaři připravili katolíkům krvavou lázeň, především stoupenci bludu Ariova (popíral Božství Ježíše Krista) a Donatova (popíral hierarchickou strukturu Církve) ve 4. a 5. stol. v severní Africe. Byzantští monoteletisté, popírající lidskou vůli u osoby Ježíše Krista a chráněni v 7. stol. císařem Konstantem II., vyřízli svatému opatu Maximovi jazyk a usekli ruku. Asi o sto let později zase císař Konstantin V., zastánce hereze ikonoklasmu (odmítající úctu svatých obrazů), nechal popravit řadu obhájců katolické pravověrnosti, jež s úctou soch a obrazů počítá. Nejznámější je opat sv. Štěpán. Mnoho křesťanů položilo svůj život pro Krista po nájezdu mohamedánů v 7. stol. do severní Afriky a Španělska. Četní misionáři byli zavražděni, když hlásali evangelium pohanům, např. patron Německa sv. Bonifác, český sv. Vojtěch…

Neomodernističtí teologové posledních desetiletí (Kueng, Schillebeeckx, Haag, Zulehner, Schockenhof aj.), hlásající bludnou nauku, odmítnutou mnoha dokumenty církevního magisteria, tvrdili a tvrdí, že prý katolická víra v podání tradičního katechismu nehlásá „radostnou“, ale „hrozivou“ zvěst. Němčina má pro to jadrné vyjádření „Frohbotschaft“ proti „Drohbotschaft“. Pokud prý Církev mluví o pekle a snadné možnosti věčného zatracení, je to „Drohbotschaft“ (hrozivé poselství). Radostným poselstvím („Frohbotschaft“) je prý naopak teze, že všichni (nebo téměř všichni – snad s výjimkou Nerona, Jacka Rozparovače, Lenina, Stalina nebo Hitlera) budou spaseni a nemusí se ničeho obávat, protože „Bůh je láska“ a nikdo, ani ten největší dareba nebo popírač Boha, nebude v okamžiku smrti schopen odolat síle této věčné lásky.

To zní sice nádherně, jenže má jednu podstatnou vadu. Já jako člověk si vlastně vůbec nemusím dělat starosti s Božími přikázáními a životem podle evangelia, ba ani s vírou v Boha ne, když Bůh si mne nakonec stejně tak či onak „přitáhne“ do nebe. Proto, milý člověče, není třeba mít žádné výčitky svědomí z života v cizoložství, z potratů, z užívání antikoncepce, z finančních podvodů, z krádeží apod., vždyť Boží láska tě stejně nakonec spasí.

Je toto skutečně „radostná“ zvěst? V žádném případě! Neraduji se přece z toho, o čem vím, že automaticky s jistotou nastane, aniž se o to musím starat, např. že během několika minut přijede tramvaj, na kterou na zastávce čekám. To přijímám jako běžné a normální. Pokud by měla má spása nastoupit s toutéž snadnou samozřejmostí, byl by to důvod k radosti? Nevedlo by mne to spíše ke lhostejné apatii, která nemá s věčnou radostí blažených v nebi nic společného? Spása je nezasloužený Boží dar, na jehož počátku stojí kříž s obětí Bohočlověka z pouhé lásky ke mně osobně, abych se já, zatížený dědičným hříchem, mohl dostat do nebe, do věčného společenství s Ním. Ke společenství je však třeba dvou bytostí, ne pouze jedné.

Tak už to chodí v parlamentní demokracii. Politický subjekt, který jednou volby vyhraje a octne se u moci, musí počítat s tím, že to nebude navždy. Jednou prohraje a bude nucen uvolnit místo jiným. V Polsku konzervativně-národní strana Právo a spravedlnost (PiS), která se mj. odvolávala i na katolickou tradici národa, byla u moci 8 let. Teď sice volby vyhrála, ale proti předchozím volebním výsledkům ztratila, takže fakticky prohrála. Zůstává sice stranou s největším počtem odevzdaných hlasů, jenže nemá v parlamentě potřebnou většinu k sestavení vlády. Musí si vzít někoho do koalice, ale nikdo s ní jít nechce. Druhou v pořadí je liberální strana Donalda Tuska Občanská platforma (PO), s níž jsou ochotny jít do vládní koalice komunisté z uskupení Levice a umírnění liberálové z uskupení tzv. Třetí cesty. Tento slepenec bude s maximální pravděpodobností vládnout v Polsku následující období.

Prohrát – a to nejen v politice, ale i ve sportu, v soutěži, v soudním sporu atd. – zdaleka ne vždycky je hanbou. Čestná prohra může být i morálním vítězstvím. Z dějin antiky je známá porážka spartského vojska od Peršanů u Thermopyl, kde hrdinní Řekové pod vedením krále Leonidase se bili až do posledního muže. Získali obdiv všech pozdějších generací.

„Co to máš, má milá, za pasem?“ „Růženec sobě vzala jsem.“ „Zahoď jej pryč – neb máme spěch!“ – zní zkrácený dialog z Erbenovy Svatební košile. Mrtvý milý růženec zahazuje a hned „byli skokem dvacet mil“. O dvacet mil blíže hřbitovu, o dvacet mil blíže zatracení díky předchozím nehodným dívčiným prosbám. Jen včasným obrácením se k Bohu a k Boží Máti se na poslední chvíli tato dívka zachrání.

Podobně jako na mrtvého milého může působit růženec na lidi (doufejme, že ne až tak démonického charakteru) i dnes – odmítat jej, zahodit… a proč? No, „neb máme spěch“ a takovéto dlouhé modlitby, neustále dokolečka se opakující, působí jako přítěž. Žijme moderně, s dobou, s tím vším, co k ní patří. Růženec působí hezky na předním zrcátku auta, toť vše, stejně tak tam ale lze pověsit třeba Mickey Mouse. Cetka jako každá jiná, k modlení to ale není, je zastaralý, nepotřebný, omezující, „jako had tebe otočí, zúží tě, stáhne tobě dech“, zúží nás, vezme nám čas. Jo, pro ty svíčkové báby prosím, ale my, křesťané dneška, musíme i v modlitbě uvažovat pragmaticky, hospodárně. A navíc – má vůbec smysl? Nestačí modlit se po svém, bez toho, aniž by mi někdo něco předepisoval?