Lidé současnosti ve značné míře pohlížejí na katolické duchovní optikou „co kněz, to pedofil“. Stalo se tak pod vlivem mainstreamových médií. Nepopíráme závažná provinění, která se skutečně stala a rozhořčeně odsuzujeme činy těchto nehodných služebníků oltáře, nicméně nelze nevidět také fakt, že mnoho těchto kauz je vylhaných.

Nám jde ale v článku o něco jiného. Média neustále připomínají, pravdivě i nepravdivě, hříchy katolických kněží minulosti a přítomnosti. Jenže když se na věc podíváme komplexně s veškerou objektivitou, tak musíme konstatovat, že mnohem více bylo a dosud je u příslušníků tohoto stavu hrdinských ctností než mravních selhání. Jedním z dokladů je chování tří katolických kněží na palubě Titaniku, obří britské lodi, jež – jak známo – ztroskotala po srážce s ledovcem v severním Atlantiku v dubnu r. 1912. O nich média i historické studie zarytě mlčí. Proč asi?

Kdo byli tito duchovní? Jejich jména jsou: P. Juozas Montvila (Litevec), P. Thomas Byles (Angličan) a P. Joseph Peruschitz (Němec). Všichni cestovali na lodi II. třídou (Titanic měl 3), seznámili se a vzájemně si ministrovali při mši sv., kterou každý denně na lodi sloužil.

P. Juozas Montvila se narodil r. 1885 v rolnické rodině praktikujících katolíků v Gudynách na Litvě, která byla tehdy součástí carského Ruska. R. 1908 přijal po seminárním studiu kněžské svěcení. Ve své duchovenské službě ostře vystupoval proti ruské politice násilného nucení katolických Litevců k přestupu na pravoslaví, proto byl pronásledován carskou policií. Když se ho její agenti pokusili zavraždit, rozhodli církevní představení o jeho emigraci do USA. Vděční farníci vybrali mezi sebou peníze na zaplacení jeho plavby na Titaniku.

29. listopadu začíná novéna před svátkem Neposkvrněného Početí Panny Marie. Ráz této novény jest radostný:

• obírá se odvěkým vyvolením Matky Spasitele;
• jest očekáváním a přípravou na příchod vítězné Panny zaslíbené v ráji, jež potře hlavu starého hada a svým příchodem bude lidstvu zvěstí spásy a smíru;
• můžeme blahopřát svaté Panně k milostem, jimiž byla ve svém Neposkvrněném početí vyzdobena;
• konat ji na poděkování Pánu, že se konečně smiloval a poslal tu, jež zrodí lidstvu Osvoboditele, nebo
• jako přípravu na výroční obnovu svého zasvěcení nejbl. Panně.

Cosi posvátného mají v sobě tyto dny radostného očekávání, blahého toužení, pečlivé přípravy a výzdoby svatyně našeho srdce.

Podle zprávy italského listu La Nuova Bussola Quotidiana papež František prohlásil na setkání prefektů vatikánských dikasterií 20. listopadu doslova: „Kardinál Burke je můj nepřítel, proto mu odnímám byt a služné.“ Tato zpráva byla později potvrzena i z jiných zdrojů.

Arcibiskup Poznaně a předseda polského episkopátu mons. Stanislaw Gądecki napsal 9. října letošního roku otevřený dopis papeži Františkovi, v němž podrobuje zdrcující kritice pracovní dokument římské biskupské synody „Instrumentum Laboris“. Portál pch24.pl jej publikoval 15. listopadu. Arcibiskup uvádí, že snahy o revoluci v oblasti morálky, které se na synodě projevily, jsou „inspirované levicově-liberálními ideologiemi“.

Mons. Gądecki dále píše, že prosazované změny na téma morální nauky Církve a požadavky jáhenského a kněžského svěcení pro ženy jsou motivovány úsilím „přizpůsobit se současné demokracii“. Polský hierarcha však varuje, že „Církev skutečně oceňuje demokracii, ale pouze tehdy, když spočívá na správném pojetí lidské osoby. Pokud ne, tak se lehce změní buď v otevřenou, nebo zakamuflovanou totalitu“. Dále konstatuje, že „demokracie se opírá o správné chápání lidské osoby pouze tehdy, když chrání lidský život od početí až do přirozené smrti. Protože toto nečiní, nelze nazvat současnou liberální demokracii dobrým zřízením“.

Dále mons. Gądecki připomíná, že snaha účastníků synody dát laikům v Církvi stejná rozhodovací práva jako duchovenstvu je právě signifikantní pro úsilí vnést do Církve praxi současné liberální demokracie. „To ale ve svém důsledku znamená dozor laiků nad duchovními a jejich poručníkování ve věci obsazování církevních úřadů. Vláda papeže a biskupů má být omezena a podrobena dozoru laiků organizovaných podobně jako hierarchická struktura Církve…“ píše arcibiskup.

Asi bychom v dějinách nenašli epochu, kdy by si lidé, zejména ti vzdělaní, nestěžovali na morální zkaženost tehdejší společnosti. Jsou tedy naše dnešní stížnosti, především nás, věřících katolických křesťanů, v něčem výjimečné? Není to jednoduše tak, že se hřešilo vždycky zhruba stejně a nedá se tvrdit, že v minulosti to bylo lepší než dnes?

Jenže tyto otázky jsou položeny špatně. Klepnutím na hlavičku není dotaz na kvantitu hříchů, ale jak společnost konkrétní provinění proti přirozenému mravnímu zákonu a Desateru Božích přikázání vnímá a posuzuje. A tady diametrální rozdíl dneška a minulosti skutečně a hmatatelně existuje.

Hřešilo se vždycky, i v křesťanském středověku, leckdy i mohutně. Vraždy, násilí, krutost, cizoložství, smilstvo… Vždycky se ale „vědělo“ a nezastíralo, že toto je zlo, které nutno trestat. Tomu odpovídalo i tehdejší zákonodárství. Dnes jsme ale v postavení, kdy se hřích a zlo vydávají za dobro a v tomto duchu se upravuje i legislativa – a v tom je podstatný rozdíl proti minulosti.

Uveďme jen pár reprezentativních příkladů ze současného světa. Usmrcení nevyléčitelně nemocného nebo přestárlého člověka (oficiálně z „humánních“ důvodů, aby prý netrpěl, ačkoliv paliativní medicína je schopna fyzickou bolest téměř eliminovat) bylo ještě v nedávné minulosti klasifikováno jako vražda a zákon toto stíhal. Ještě soudní tribunál v Norimberku po II. světové válce odsuzoval hitlerovské prominenty mj. i za tyto těžké zločiny zvané „eutanazie“.

Za komunistické éry jsme se ve škole v hodině ruštiny učili zpaměti báseň Maxima Gorkého o revoluci. Nazývá ji „svatou věcí“. Co je to vlastně „revoluce“ ve smyslu katolické nauky? Jak ji máme hodnotit? Toto slovo pochází z latinského „revolvere“, což znamená převracet, vyvracet, podvracet. Z dějin víme o krvavých revolucích, které přinesly mučení a smrt milionům nevinných lidí.

Jenže pozor na jeden obrovský omyl! Revoluce vraždami a krutostmi nikdy nezačíná, ale jimi vrcholí a končí. Každá revoluce v dějinách byla nejdříve pečlivě připravena za psacím stolem filozofů a ideologů. Již ve starověku povstání manichejských a donatistických heretiků započala napřed ve světnicích a domech jejich zakladatelů — a vyústila v krvavá jatka katolíků (donatisté upalovali katolíky vápnem). V křesťanské Evropě heretikové albigenští v jihofrancouzských hradech nejprve filozofovali nad Biblí, aby posléze vyjížděli vraždit kněze a řeholní osoby. Krvavá husitská revoluce u nás také započala nejdříve kázáním a spisy jednoho univerzitního mistra, aby posléze vyvrcholila shazováním věrných katolíků z oken na vztyčená kopí a jejich upalováním v sakristiích kostelů, jak popisuje samotný husita Vavřinec z Březové ve své Kronice.

A mohli bychom pokračovat ještě dále, ale ponechme středověk středověkem. Pro nás je mnohem víc signifikantní novověk. Bestiální a zločinnou Francouzskou revoluci koncem 18. století, kterou známý novinář a přítel papeže Jana Pavla II. Vittorio Messori nazval „první novověkou genocidou“, kdy jakobínští vojáci vraždili katolíky, kteří se nechtěli vzdát své víry, jejich děti probodávali bajonety a ženy potápěli na děravých lodích, myšlenkově připravili osvícenští filozofové a literáti Voltaire, Diderot, d’Alembert a další v tichu svých pracoven. Bolševická říjnová revoluce v Rusku byla také nejdříve ideově zkonstruována Marxem a Engelsem v jejich kancelářích a u piva v hospodách, aby potom přinesla své hrůzné krvavé plody ve formě umělého hladomoru a masových poprav, často jen na základě doznání vynuceného krutým mučením. Tato revoluce si vyžádala desítky milionů obětí. Základy Hitlerovy nacionálně socialistické revoluce v Německu také položili nejdříve myslitelé a ideologové Nietzsche a Rosenberg, výsledkem byly potom strašlivý holocaust židovského národa a miliony nevinných obětí celé Evropy.

Pokud někomu připadá tento titulek nadsazený, tak neprávem. Stačí jen projít si slova kajícího úkonu mše svaté. Vyznáváme se tam z hříchů „myšlením, slovy i skutky“. Myšlení je zde uvedeno na prvém místě. Nemyslíme, neuvažujeme tak, jak Pán Bůh po nás žádá skrze Písmo sv. a katolickou nauku, proto tedy není žádnou přehnaností říct, že „nemyslíme katolicky“, i když se ke Katolické církvi hlásíme a chodíme ke svátostem. A pokud správně katolicky nemyslíme, tak ani nemluvíme a nejednáme, neboť základ naší řeči a našeho chování spočívá v našem myšlení. Co vlastně znamená „katolicky myslet“? Katolík vzdělaný v katechismu by jistě odpověděl, že „přijímat úkonem vůle a rozumu všechny věroučné a mravoučné pravdy, které Církev předkládá k věření“. „Ale to přece děláme, to je pro nás samozřejmé…,“ řekne většina věřících.

Opravdu? Jenže tady se nejedná pouze o teoretické přijetí těchto pravd, nýbrž o jejich naplnění v konkrétním životě. Jak je například možné, že existují katolíci, kteří chodí ke svátostem a ústy přijímají katolickou nauku o nepřípustnosti potratů jakožto vražd nenarozených dětí, ale stejnými ústy vyjadřují své uspokojení nad potraty prováděnými „odborně“ v nemocnicích, neboť prý „kdyby to nebylo, tak budou ženy vyhledávat neodborné zákroky u andělíčkářek a tak riskovat své životy“? Je smutné, že tyto názory zaznívají i z úst některých kněží. Je toto opravdu „katolické“ myšlení? V žádném případě. A lze připojit další doklady absence opravdového katolického myšlení u nás, praktikujících věřících.

Někteří čtenáři se na mne obracejí s tím, abych vysvětlil, jak je to vlastně s odpustkovou modlitbou „na úmysl Sv. Otce“. Jistě, za pontifikátu Pia XII. nebo sv. Pia X. nebyl problém, nikdo nemohl mít pochybnosti o pravověrnosti těchto pontifiků. Ale co s papežem Františkem? Modlíme se „na jeho úmysly“ za získání odpustků pro duše v očistci. Ale co když těmito jeho úmysly jsou podávání sv. přijímání cizoložníkům a smilníkům? Prosazení homosexuální a genderové agendy v Církvi? Teze, že „Bůh si přeje různost náboženství…“ - jak zní společné prohlášení s předním muslimským imámem Tayyebem? Co když tímto úmyslem papeže je totální likvidace tradiční mše sv.? To se máme i na tyto „úmysly“ papeže modlit?