Petr byl prvním papežem Církve, její první viditelnou hlavou po odchodu Spasitele do nebe. Zemřel za Neronova pronásledování r. 64 mučednickou smrtí ukřižováním hlavou dolů. Pavel se stal největším teologem apoštolské církve a nejvýznamnějším mezi jejími biskupy. I on podstoupil mučednickou smrt pro Krista r. 67 stětím.

Nebudeme líčit životopisy obou apoštolských knížat, neboť jsou známy z mnoha jiných zdrojů. Oba poznali Krista osobně, Petr patřil k jeho průvodcům od počátku Pánova veřejného působení, Pavlovi se Ježíš zjevil před Damaškem a poté se mu zjevoval pravidelně, jak apoštol sám o tom ve svých listech píše. Samozřejmě si také vše ověřil přímo na místě v Jeruzalémě, čerpal z osobního svědectví ostatních apoštolů a dalších očitých svědků Pánova života.

Kristus se stal pro oba první a nejdůležitější hodnotou. Tak závažnou, že za vyznání Jeho Božství a za pravdu nauky, kterou hlásal, raději podstoupili smrt, než by zapřeli. Byli mučedníky rané církve. České slovo mučedník je volným překladem řeckého martyr, tj. svědek. Martyr (mučedník) vydává svědectví, že život zde na zemi není nejvyšší hodnotou. Tu představuje až věčný život v nebi. Mučedník raději obětuje svůj život, než by popřel to, o čem se sám přesvědčil, subjektivně i objektivně, i když světská autorita po něm žádá buď odvolání, nebo smrt.

Michele Lujan – Grishamová je guvernérkou státu Nové Mexiko v USA za demokratickou stranu. Ostentativně se prohlašuje za katoličku, i když radikálně prosazuje potraty podobně jako prezident USA Joe Biden. Tato „katolická“ politička nyní odhalila svoji pravou tvář, když ženám chtějícím jít na potrat veřejně jménem státu, jehož je guvernérkou, doporučila několik adres, mezi nimiž se nachází i ta, kterou provozuje… svatyně satanova!!!

Když Nejvyšší soud USA r. 2022 prohlásil rozsudek v záležitosti Roe versus Wade z r. 1973, povolující bez omezení potraty na celém území USA, za neplatný, Lujan-Grishamová se zaangažovala ve vraždění dětí ve státě Nové Mexiko, v jehož čele stojí. Tato politička demokratické strany si zřídila za peníze daňových poplatníků vlastní infolinku vybízející ženy k vraždám svých nenarozených dětí.

Občané, kteří na ni kliknou, mohou tak získat informace o potratových „klinikách“ a dalších zařízeních, kde lze podstoupit potrat. Jak zveřejnila organizace New Mexico Alliance for Life, mezi těmito doporučovanými vražednými „klinikami“ figuruje i ta, kterou provozuje tzv. „svatyně satanova“, jež zabíjí nenarozené děti procedurou, kterou nazývá „náboženským obřadem“.

Kdo si dále klikne na tuto instituci, otevřou se mu na počítači přímo detailní informace o tzv. svatyni satanově a a o tom, jak probíhá „satanistický potratový rituál“. Podmínkou je, aby žena „souhlasila se svým rozhodnutím před i po vykonání aktu“.

Dikasterium pro podporu jednoty křesťanů vydalo dokument pod názvem „Římský biskup“. Cílem má být nové promyšlení „Petrova primátu“, tj. papežství tak, aby bylo přijatelné i pro křesťany jiných vyznání. Tady ovšem je třeba se vyrovnat s dogmatickými definicemi I. vatikánského koncilu r. 1870, které jsou překážkou tohoto úsilí. Dokument říká:

Máme měsíc červen, tradičně zasvěcený Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu. Bylo předmětem úcty již od starověku: Origenes, sv. Jan Zlatoústý, sv. Augustin – všichni tři psali o Srdci Krista jako zdroji útěchy. Ve středověku oživil tento kult sv. Bernard z Clairvaux, na něhož navázala řada mystiků, zejména sv. Gertruda Velká, sv. Kateřina Sienská, sv. Terezie z Avily aj. Největší rozvoj této pobožnosti nastal ale v 17. stol.

Spasitel na obraze podle vidění sv. Markéty Marie Alacoque, skromné řeholnice z kongregace sester Navštívení Panny Marie v klášteře Paray-le-Monial ve Francii, ukazuje své Božské Srdce jako ohnisko nekonečné lásky. Zjevoval se sv. Markétě Marii v letech 1673–5. V litanii k Nejsvětějšímu Srdci se nachází invokace „Srdce Ježíšovo, planoucí ohnisko lásky…“.

Člověk odedávna považoval srdce za symbol slitování a milosrdenství. Vždycky, když chceme někoho pochválit, jak je dobrý k druhým, říkáme: „On má dobré srdce…“. Nikdo však není schopen být tak dobrý jako Pán Ježíš, nikdo nikdy v dějinách nepodstoupil tak strašlivou smrt s tak příšernými mukami jen proto, aby nás zachránil pro věčnost. Jeho Srdce není jen dobré a milosrdné, nýbrž i Svaté, dokonce Nejsvětější, Jeho láska je lidsky nepochopitelná a nenapodobitelná.

Proto vedle křížů s corpusem existuje v Církvi také mnoho obrazů a soch představujících milujícího Spasitele. Nejznámější monument Krista je v brazilském Rio de Janeiro o výšce 35 m. Poněkud menší je socha Krista v portugalském Lisabonu, postavená za vlády obdivuhodného katolického premiéra Antonia Salazara (vládl v letech 1932–68). Na jednom z vrcholů pohoří And na hranici států Argentiny, Chile a Bolívie stojí socha Božského Srdce jako symbol ukončení války a smíření mezi těmito zeměmi. Velké množství katolických kostelů ve světě je zasvěceno právě Božskému Srdci, nejpověstnější je Sacré Coer v Paříži. Svatyně, v níž chybí obraz Nejsvětějšího Srdce, jsou spíše výjimkou.

„Já si Krista vážím, ale…“ Víme, Pilát byl první, který si Krista vážil, a vydal Ho na smrt! Vážil si ho, ale nevěřil v Něho; jako on, vydávají Krista na smrt všichni, kdož si Ho „váží“ včetně T.G.Masaryka, jenž sice pronesl krásnou větu „Ježíš, ne César!“, ale v Jeho Božství nevěřil. D.F. Strauss jménem všech: „Já jsem ho stáhl s trůnu Syna Božího a Vykupitele, na němž byl dosud uctíván a vykázal mu místo v lavici geniálních lidí, aby se mu tam dostávalo cti, jíž obdarujeme velké duchy.“ Srazit Mu z hlavy korunu, vyrazit z rukou žezlo Božského majestátu, prohlásit Ho za pouhého člověka! „Uctívejte si ho jako největšího genia všech věků, jenom ne jako Syna Božího.“ Masaryk řekl v rozhovoru s Emilem Ludwigem: „Ježíš, neříkám Kristus….“ To znamená: „Ne Kristus (Mesiáš, Vykupitel), jen Ježíš z Nazareta“ – syn Josefův, pouhý člověk!

Je málo pravd, proti kterým nevěra zuřivě bojuje. Existence osobního Boha, Božstvi Ježíšovo, existence nesmrtelné duše, oprávněnost Církve. Proč právě proti těmto pravdám? Poněvadž za všemi stojí požadavek: „Zapři sám sebe!“

Božství Kristovo: „Uznáváme vám, že Ježíš je filozof, učitel, největší učitel lidstva…“ Proč? Poněvadž filozof má nejednu upotřebitelnou myšlenku, kterou s radostí a vděčně přijmeme; ale koho napadne prohlašovat každé jeho slovo za neomylnou pravdu, každý jeho požadavek za závazný? Sami filozofové to nežádají, a kdyby, za blázny by je každý prohlásil. Jejich mravní požadavky jsou jen návrhy, pokusy o řešení mravních a sociálních problémů. Činí-li Ježíš Kristus nárok na jméno a autoritu filozofa, rádi mu obojí přiřkneme, dokonce řekneme spolu s ateistou Ernestem Renanem: ´Ježíš nebude nikdy překonán!´; činí-li nárok na důstojnost a autoritu Syna Božího, nemožno – museli bychom uznat každý jeho požadavek za závazný, přiznat mu právo dávat zákony všeobecně závazné a tudíž uznat za svou povinnost je plnit; proti tomu naše vášně protestují.“

Rozhodně netvrdím jednoznačně, že „šaty dělají člověka“, jak praví jedno staročeské lidové přísloví. Nelze to aplikovat vždy a všude. Jenže tady nejde o člověka, nýbrž o Boha. Rozdíl mezi nedělní mší svatou „dříve“ a „nyní“ (tradiční a NOM) je zřejmý i z toho, jak se lidé oblékali do kostela tenkrát – a jak dnes. V mém dětském věku (50. léta minulého stol.) rodiče i kněží nám zdůrazňovali, abychom si do chrámu Páně brali ty nejlepší sváteční šaty.

A dnes? Je zcela normální vidět na nedělní liturgii muže i ženy v otrhaných džínách nebo ve špinavých kraťasech, nechybí ani trička s nevkusnými malůvkami, někdy dokonce přímo satanistickými. V letních měsících potom u některých dívek a mladých žen si musí člověk položit otázku, jestli náhodou nezabloudily do kostela omylem při cestě na pláž. A ještě horší je, když místní duchovní správce dokonce takovou osobu vyzve, aby četla čtení nebo přímluvy. Za mých dětských a mladých let by sami věřící takto oděného návštěvníka bohoslužeb vyvedli z kostela.

Jak se tedy do chrámu Páně na nedělní liturgii oblékat? Nečekejte ode mne žádný výčet garderoby, co „ještě“ ano a co „už“ ne. Princip tkví v něčem úplně jiném. Nutno si položit otázku: Jaký oděv bych si vzal/a, kdybych šel/šla na audienci nebo jednání k ministrovi, k premiérovi nebo dokonce k prezidentovi? Džíny, šortky, minisukně, nebo oblek, bílou košili s kravatou, ženy pěknou dlouhou sukni nebo slušivý kostým? V kostele je ale někdo mnohem větší než ministr, prezident nebo premiér! Podle toho se také věřící oblékali, některé dámy měly na hlavě i závoj. Otázka „co na sebe“ vyvstává také, když mám jít na svatbu, na pohřeb nebo na větší oslavu někoho/něčeho. Mše svatá je však něčím daleko víc než svatba, pohřeb či jakákoliv jiná společenská akce. Zde se za mne obětuje nekrvavým způsobem sám Boží Syn, zpřítomňuje svoji krvavou oběť na Kalvárii. Když je mi toto jasné, budu ihned vědět, jak se do Božího domu obléct.

Pražská Katolická teologická fakulta (KTF) už má za sebou během posledních více než 20 let bouřlivý vývoj, samozřejmě k horšímu, jak jinak. Nejprve museli odejít oba po sobě následující děkani profesoři Václav Wolf a Jaroslav V. Polc (oba již zesnulí), kteří smýšleli pravověrně a nemínili na fakultě trpět modernistické bludy, loňského roku vyvolala rozruch kauza prof. Tomáše Petráčka, jemuž děkan prof. Vojtěch Novotný zkrátil úvazek, což vedlo k Petráčkovu odchodu z fakulty. Petráček byl známý svými radikálními postoji pro LGBT a teologickým modernismem. Děkan Novotný se stal kvůli tomu terčem nepřátelské mediální kampaně a rezignoval.

Nynější děkan doc. Jaroslav Brož je přece jen lepší volbou než jeho protikandidát prof. Albert Peter Rethmann německé národnosti, těžký modernista, kněz, který nedostál svým celibátním závazkům a oženil se. Přesto ale neomodernisté mají na KTF i na církevních postech trvale silnou pozici a děkan Brož, pokud se chce udržet, musí s nimi víceméně „držet linku“. To se nejnověji ukázalo v případu dr. Jakuba Kříže, právníka vyučujícího na KTF, jenž měl být jedním ze čtyř nových proděkanů fakulty, děkan Brož ale na nátlak zevnitř i zvenčí jeho nominaci stáhl. Dejme ale prostor vyjádření internetového magazínu www.christnet.eu 31. 5. 2024:

„Proděkanem pro organizaci a legislativu se měl stát právník Jakub Kříž, který v lednu tohoto roku dokonce uvažoval o kandidatuře na děkana, ale přihlášku nakonec nepodal. Kříž v letech 2007–2011 působil jako ředitel odboru na Ministerstvu kultury a v roce 2013 založil vlastní advokátní kancelář. Na KTF pracuje od roku 2018. Dlouhodobě také spolupracuje s organizacemi Aliance pro rodinu a Hnutí pro život. V roce 2022 jej část lidoveckých senátorů navrhla na zástupce veřejného ochránce práv, ale jeho kandidatura byla kritizována desítkami organizací a nakonec nebyl zvolen. Nyní se nestal ani proděkanem. ‚Rozhodl jsem se v důsledku naslouchání situaci na fakultě a zohlednění bezpečnosti a dobra všech zainteresovaných osob,‘ okomentoval ne příliš konkrétně své rozhodnutí Kříže stáhnout pro magazín Christnet.eu děkan Brož.“

Už i německy píšící světská média jsou znechucena dechristianizací Církve na západ od řeky Odry. Na stránkách švýcarského deníku Neue Zürcher Zeitung se objevil článek věnovaný letošnímu Katholikentagu (Katolickému sjezdu, pořádanému každý rok), v němž známý publicista Alexander Kissler, který není katolík, nenechal na tomto tradičním celonárodním setkání německých katolíků jedinou suchou niť. Píše doslova:

„Levicové katolické společenství slaví svůj svátek. Politický aktivismus je cennější než duchovno. Dogma nahrazuje zelená politika. To ona vytváří nové idoly,“ říká Kissler. Podle autora letošní Katholikentag se stal prostě velkou manifestací levicového světového názoru. Publicista si všiml, že na slavnostním zahájení Katholikentagu vystoupily i … dvě muslimky. Kissler zdůraznil, že Katholikentag působí dojmem vytváření jisté „státní zbožnosti“. Problém je ale podle něho v tom, že toto vůbec nepatří k podstatě křesťanství.

Publicista kritizoval také vystoupení německého prezidenta Franka-Waltera Steinmeiera, jenž v proslovu na Katholikentagu chválil Katolickou církev za … boj s „nepřáteli demokracie”. Měl na mysli samozřejmě stranu Alternativa pro Německo (AfD). Steinmeier ale mlčel na téma těch hnutí, která se dožadují přeměny Německa na muslimské kalifáty, jež by byly absolutně nedemokratické, zaznamenal Kissler.

Podle autora nelze brát vůbec vážně tvrzení organizátorů Katholikentagu, že tato událost podporuje „demokracii a rozdílnost“. Místo rozdílnosti – politická jednosměrnost, místo demokracie – jednokolejné levičáctví. Bylo umožněno promlouvat od mikrofonu muslimkám v hidžábech, ale politikům nejpopulárnější politické strany v Durynsku – AfD – už nikoliv.

Český básník Josef Svatopluk Machar na počátku 20. stol. vydal dvě básnické sbírky: „V záři helénského slunce“ a druhou pod titulem „Jed z Judey“. Snadno každý uhodne, že „helénské slunce“ je pohanství a antické myšlení, zatímco „jed z Judey“ křesťanství. Machar velebí řeckořímské pohanství za jeho údajnou výchovu ke statečnosti a hrdinství, zatímco křesťanství vedlo prý ke zbabělosti a falešnému soucitu. Zároveň Machar obviňuje křesťany, že prý zničili vyspělou kulturu a civilizaci antiky. Tyto výtky vznesl vůči křesťanství, zvláště vůči Katolické církvi, už v 19. stol. německý filozof Friedrich Nietzche. Jeho argumenty převzal i hlavní ideolog nacismu Alfred Rosenberg do své knihy „Mýtus 20. století“. Dnes, v době systematicky vzrůstajících útoků na Církev se setkáváme s podobnými tezemi stále častěji. Historikové Christopher Knight a Robert Lomas v knize „Druhý Mesiáš“, vydané r. 2001, píší: „Vznik pořímštělé křesťanské éry znamená počátek temného věku, období západních dějin, kdy zhasla světla nad veškerou vzdělaností a poznání nahradila pověra.“

Byla pohanská antika dobrodiním pro lidstvo?

Nepochybně si ceníme výdobytků řeckořímské kultury, především filozofie, dramat, literatury a sochařství. Obdivovatelé antiky však rádi zapomínají, že to byla právě Církev, kdo uchoval a zpřístupnil všechno to hodnotné z řeckořímské civilizace dnešním generacím. Co bychom věděli o Platonovi, Tacitovi, Vergiliovi nebo Ovidiovi, kdyby jejich díla neopisovali benediktinští mnichové v klášterech? Kam bychom se chodili dívat na sochy antických bohů, na díla Myrona a Feidiase, kdyby je papežové a jiní církevní hodnostáři neshromažďovali ve svých sbírkách? Odkud bychom znali dramata Sofoklova, Aischylova nebo Aristofanova, kdyby je neprovozovaly na veřejnosti děti z církevních škol?