Tak zní jedna z invokací litanií k Nejdražší Krvi Páně, jejíž svátek si připomínáme v tradičním ritu 1. července. Tento měsíc lze chápat jako měsíc Nejdražší Krve Páně. Proč úcta k ní? To souvisí už s židovskými starozákonními obětmi přinášenými za hříchy lidu, kdy krev z obětovaného zvířete vytekla a kněz jí pokropil věřící. Ty ale, jak píše sv. Pavel v listu Židům, byly neúčinné. Tento účel splnila pouze oběť Ježíše Krista, jehož drahocenná Krev, „krev Beránka bez vady a poskvrny“ (1 Petr 1,19), vytekla na kříži pro naši spásu.

Krev byla považována ve Starém zákoně za zdroj života. Židé věřili, že nesmrtelná duše sídlí právě v krvi člověka. Proto Spasitel při poslední večeři, kdy zpřítomnil svoji kalvárskou oběť pro všechny generace, nemluvil pouze o proměně chleba ve své Tělo, ale také o proměně vína ve svou Krev, ačkoliv krev je součástí těla, stačilo tedy pouze proměnit chléb v Tělo. Jenže Pán tím chtěl demonstrovat, že jeho oběť na Kalvárii má všechny atributy starozákonních obětí, kdy se prolévá krev zvířat. Podstatný rozdíl proti nim tkví ale v tom, že oběť Kristova byla naprosto dokonalá, proto starozákonní zvířecí oběti ztratily poté jakýkoliv smysl.

Krev člověka, zdroj jeho pozemského života! Když krev odejde, život definitivně končí. Boží Syn dává za nás svoji Krev, to znamená svůj pozemský život, který dobrovolně a z lásky k nám vzal na sebe a obětoval při strašlivém utrpení, abychom my mohli mít život věčný, který jsme si nezasloužili. Tak velice nás miloval. Úcta k Nejdražší Krvi Páně je pokračováním úcty k Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu, jíž byl zasvěcen předchozí měsíc červen. Má to svoji přirozenou logiku. Krev pulzuje v těle díky srdci, které ji „pohání“. Přesvědčení, že v krvi je život, muselo nutně považovat srdce, jež uvádí krev do pohybu, za motor života. U Bohočlověka Ježíše byl jeho celý pozemský život Láskou, proto i jeho Srdce bylo uctíváno jako zdroj, „motor“ této Božské lásky, což Spasitel sám vyjádřil svými větami při zjevení sv. Markétě Marii Alacoque r. 1675.

Petr byl prvním papežem Církve, její první viditelnou hlavou po odchodu Spasitele do nebe. Zemřel za Neronova pronásledování r. 64 mučednickou smrtí ukřižováním hlavou dolů. Pavel se stal největším teologem apoštolské církve a nejvýznamnějším mezi jejími biskupy. I on podstoupil mučednickou smrt pro Krista r. 67 stětím.

Nebudeme líčit životopisy obou apoštolských knížat, neboť jsou známy z mnoha jiných zdrojů. Oba poznali Krista osobně, Petr patřil k jeho průvodcům od počátku Pánova veřejného působení, Pavlovi se Ježíš zjevil před Damaškem a poté se mu zjevoval pravidelně, jak apoštol sám o tom ve svých listech píše. Samozřejmě si také vše ověřil přímo na místě v Jeruzalémě, čerpal z osobního svědectví ostatních apoštolů a dalších očitých svědků Pánova života.

Kristus se stal pro oba první a nejdůležitější hodnotou. Tak závažnou, že za vyznání Jeho Božství a za pravdu nauky, kterou hlásal, raději podstoupili smrt, než by zapřeli. Byli mučedníky rané církve. České slovo mučedník je volným překladem řeckého martyr, tj. svědek. Martyr (mučedník) vydává svědectví, že život zde na zemi není nejvyšší hodnotou. Tu představuje až věčný život v nebi. Mučedník raději obětuje svůj život, než by popřel to, o čem se sám přesvědčil, subjektivně i objektivně, i když světská autorita po něm žádá buď odvolání, nebo smrt.

Michele Lujan – Grishamová je guvernérkou státu Nové Mexiko v USA za demokratickou stranu. Ostentativně se prohlašuje za katoličku, i když radikálně prosazuje potraty podobně jako prezident USA Joe Biden. Tato „katolická“ politička nyní odhalila svoji pravou tvář, když ženám chtějícím jít na potrat veřejně jménem státu, jehož je guvernérkou, doporučila několik adres, mezi nimiž se nachází i ta, kterou provozuje… svatyně satanova!!!

Když Nejvyšší soud USA r. 2022 prohlásil rozsudek v záležitosti Roe versus Wade z r. 1973, povolující bez omezení potraty na celém území USA, za neplatný, Lujan-Grishamová se zaangažovala ve vraždění dětí ve státě Nové Mexiko, v jehož čele stojí. Tato politička demokratické strany si zřídila za peníze daňových poplatníků vlastní infolinku vybízející ženy k vraždám svých nenarozených dětí.

Občané, kteří na ni kliknou, mohou tak získat informace o potratových „klinikách“ a dalších zařízeních, kde lze podstoupit potrat. Jak zveřejnila organizace New Mexico Alliance for Life, mezi těmito doporučovanými vražednými „klinikami“ figuruje i ta, kterou provozuje tzv. „svatyně satanova“, jež zabíjí nenarozené děti procedurou, kterou nazývá „náboženským obřadem“.

Kdo si dále klikne na tuto instituci, otevřou se mu na počítači přímo detailní informace o tzv. svatyni satanově a a o tom, jak probíhá „satanistický potratový rituál“. Podmínkou je, aby žena „souhlasila se svým rozhodnutím před i po vykonání aktu“.

Dikasterium pro podporu jednoty křesťanů vydalo dokument pod názvem „Římský biskup“. Cílem má být nové promyšlení „Petrova primátu“, tj. papežství tak, aby bylo přijatelné i pro křesťany jiných vyznání. Tady ovšem je třeba se vyrovnat s dogmatickými definicemi I. vatikánského koncilu r. 1870, které jsou překážkou tohoto úsilí. Dokument říká:

Máme měsíc červen, tradičně zasvěcený Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu. Bylo předmětem úcty již od starověku: Origenes, sv. Jan Zlatoústý, sv. Augustin – všichni tři psali o Srdci Krista jako zdroji útěchy. Ve středověku oživil tento kult sv. Bernard z Clairvaux, na něhož navázala řada mystiků, zejména sv. Gertruda Velká, sv. Kateřina Sienská, sv. Terezie z Avily aj. Největší rozvoj této pobožnosti nastal ale v 17. stol.

Spasitel na obraze podle vidění sv. Markéty Marie Alacoque, skromné řeholnice z kongregace sester Navštívení Panny Marie v klášteře Paray-le-Monial ve Francii, ukazuje své Božské Srdce jako ohnisko nekonečné lásky. Zjevoval se sv. Markétě Marii v letech 1673–5. V litanii k Nejsvětějšímu Srdci se nachází invokace „Srdce Ježíšovo, planoucí ohnisko lásky…“.

Člověk odedávna považoval srdce za symbol slitování a milosrdenství. Vždycky, když chceme někoho pochválit, jak je dobrý k druhým, říkáme: „On má dobré srdce…“. Nikdo však není schopen být tak dobrý jako Pán Ježíš, nikdo nikdy v dějinách nepodstoupil tak strašlivou smrt s tak příšernými mukami jen proto, aby nás zachránil pro věčnost. Jeho Srdce není jen dobré a milosrdné, nýbrž i Svaté, dokonce Nejsvětější, Jeho láska je lidsky nepochopitelná a nenapodobitelná.

Proto vedle křížů s corpusem existuje v Církvi také mnoho obrazů a soch představujících milujícího Spasitele. Nejznámější monument Krista je v brazilském Rio de Janeiro o výšce 35 m. Poněkud menší je socha Krista v portugalském Lisabonu, postavená za vlády obdivuhodného katolického premiéra Antonia Salazara (vládl v letech 1932–68). Na jednom z vrcholů pohoří And na hranici států Argentiny, Chile a Bolívie stojí socha Božského Srdce jako symbol ukončení války a smíření mezi těmito zeměmi. Velké množství katolických kostelů ve světě je zasvěceno právě Božskému Srdci, nejpověstnější je Sacré Coer v Paříži. Svatyně, v níž chybí obraz Nejsvětějšího Srdce, jsou spíše výjimkou.

„Já si Krista vážím, ale…“ Víme, Pilát byl první, který si Krista vážil, a vydal Ho na smrt! Vážil si ho, ale nevěřil v Něho; jako on, vydávají Krista na smrt všichni, kdož si Ho „váží“ včetně T.G.Masaryka, jenž sice pronesl krásnou větu „Ježíš, ne César!“, ale v Jeho Božství nevěřil. D.F. Strauss jménem všech: „Já jsem ho stáhl s trůnu Syna Božího a Vykupitele, na němž byl dosud uctíván a vykázal mu místo v lavici geniálních lidí, aby se mu tam dostávalo cti, jíž obdarujeme velké duchy.“ Srazit Mu z hlavy korunu, vyrazit z rukou žezlo Božského majestátu, prohlásit Ho za pouhého člověka! „Uctívejte si ho jako největšího genia všech věků, jenom ne jako Syna Božího.“ Masaryk řekl v rozhovoru s Emilem Ludwigem: „Ježíš, neříkám Kristus….“ To znamená: „Ne Kristus (Mesiáš, Vykupitel), jen Ježíš z Nazareta“ – syn Josefův, pouhý člověk!

Je málo pravd, proti kterým nevěra zuřivě bojuje. Existence osobního Boha, Božstvi Ježíšovo, existence nesmrtelné duše, oprávněnost Církve. Proč právě proti těmto pravdám? Poněvadž za všemi stojí požadavek: „Zapři sám sebe!“

Božství Kristovo: „Uznáváme vám, že Ježíš je filozof, učitel, největší učitel lidstva…“ Proč? Poněvadž filozof má nejednu upotřebitelnou myšlenku, kterou s radostí a vděčně přijmeme; ale koho napadne prohlašovat každé jeho slovo za neomylnou pravdu, každý jeho požadavek za závazný? Sami filozofové to nežádají, a kdyby, za blázny by je každý prohlásil. Jejich mravní požadavky jsou jen návrhy, pokusy o řešení mravních a sociálních problémů. Činí-li Ježíš Kristus nárok na jméno a autoritu filozofa, rádi mu obojí přiřkneme, dokonce řekneme spolu s ateistou Ernestem Renanem: ´Ježíš nebude nikdy překonán!´; činí-li nárok na důstojnost a autoritu Syna Božího, nemožno – museli bychom uznat každý jeho požadavek za závazný, přiznat mu právo dávat zákony všeobecně závazné a tudíž uznat za svou povinnost je plnit; proti tomu naše vášně protestují.“

Rozhodně netvrdím jednoznačně, že „šaty dělají člověka“, jak praví jedno staročeské lidové přísloví. Nelze to aplikovat vždy a všude. Jenže tady nejde o člověka, nýbrž o Boha. Rozdíl mezi nedělní mší svatou „dříve“ a „nyní“ (tradiční a NOM) je zřejmý i z toho, jak se lidé oblékali do kostela tenkrát – a jak dnes. V mém dětském věku (50. léta minulého stol.) rodiče i kněží nám zdůrazňovali, abychom si do chrámu Páně brali ty nejlepší sváteční šaty.

A dnes? Je zcela normální vidět na nedělní liturgii muže i ženy v otrhaných džínách nebo ve špinavých kraťasech, nechybí ani trička s nevkusnými malůvkami, někdy dokonce přímo satanistickými. V letních měsících potom u některých dívek a mladých žen si musí člověk položit otázku, jestli náhodou nezabloudily do kostela omylem při cestě na pláž. A ještě horší je, když místní duchovní správce dokonce takovou osobu vyzve, aby četla čtení nebo přímluvy. Za mých dětských a mladých let by sami věřící takto oděného návštěvníka bohoslužeb vyvedli z kostela.

Jak se tedy do chrámu Páně na nedělní liturgii oblékat? Nečekejte ode mne žádný výčet garderoby, co „ještě“ ano a co „už“ ne. Princip tkví v něčem úplně jiném. Nutno si položit otázku: Jaký oděv bych si vzal/a, kdybych šel/šla na audienci nebo jednání k ministrovi, k premiérovi nebo dokonce k prezidentovi? Džíny, šortky, minisukně, nebo oblek, bílou košili s kravatou, ženy pěknou dlouhou sukni nebo slušivý kostým? V kostele je ale někdo mnohem větší než ministr, prezident nebo premiér! Podle toho se také věřící oblékali, některé dámy měly na hlavě i závoj. Otázka „co na sebe“ vyvstává také, když mám jít na svatbu, na pohřeb nebo na větší oslavu někoho/něčeho. Mše svatá je však něčím daleko víc než svatba, pohřeb či jakákoliv jiná společenská akce. Zde se za mne obětuje nekrvavým způsobem sám Boží Syn, zpřítomňuje svoji krvavou oběť na Kalvárii. Když je mi toto jasné, budu ihned vědět, jak se do Božího domu obléct.