Brazilský biskup Joel Portella Amado z města Petropolis a předseda Komise pro věrouku Brazilské biskupské konference veřejně podpořil právo mladých katolíků na tradiční ritus. Učinil tak na tiskové konferenci po generálním shromáždění Brazilské biskupské konference v Aparecidě. Informovala o tom katolická zpravodajská agentura ACI Prensa (CNA). Biskup odpovídal na otázku jednoho novináře o „možném oživení nějakého tradicionalismu“.

Mons. Amado připomenul výsledky sčítání obyvatelstva v Brazílii z r. 2022, které ukazují na dosud nejvyšší počet lidí ve věku 19–39 let, již udávají, že jsou „nenáboženští“, ale nikoli ateisty. Nemají žádnou vazbu k Církvi, ale hledají – a mnozí z nich nacházejí pravdu v katolické Tradici. Proto podle něj je nutné nahlížet na tradiční ritus a nauku pozitivně jako na něco, co přivádí lidi zpět k víře a do Církve. Současně biskup zdůraznil legitimitu takového vývoje, jemuž je třeba v této pluralistické společnosti dát náležitý prostor. Tradiční ritus však nesmí být podle něho vnucován všem katolíkům, což ale platí i o NOM mši.

Mons. Amado byl vysvěcen na kněze r. 1982 a dosáhl licenciátu kanonického práva. R. 2016 ho papež František jmenoval pomocným biskupem arcibiskupství Sao Sebastião do Rio de Janeiro, r. 2018 se stal členem římského Dikasteria pro laiky, rodinu a život, r. 2019 byl zvolen předsedou Komise pro věrouku Brazilské biskupské konference, r. 2024 jej papež František ustanovil biskupem v Petropolisu.

V italské farnosti sv. Vavřince na jihu země si věřící přímo v kostele mohli vyslechnout muslimskou katechezi. Uvnitř katolického chrámu muslimský imám jako host přednášel základní nauku svého falešného náboženství. Účastníkem toho byl i místní arcibiskup.

Stalo se tak ve středu 15. dubna v Brindisi v kostele sv. Vavřince. Věřící byli pozváni na setkání s imámem pod názvem „Znáš islám?“ Organizátoři na plakátu zvoucím na tuto akci psali: „Poznejme společně základy, smysl života a svátky muslimské víry“. Vše bylo dopředu připraveno diecézní komisí pro mezináboženský dialog a ekumenismus ve spolupráci se „Světovou radou církví“. Imám místní mohamedánské komunity Khaled Bouchelaghem vykládal přítomným katolickým věřícím principy muslimské nauky. Přítomen byl také arcibiskup Brindisi mons. Giovanni Intini.

Nevíme, jestli si pan arcibiskup uvědomuje, že podle mohamedánského učení každý objekt, kam vstoupí noha vyznavače proroka Mohameda, je považován za dobyté území. Muslimové tak mohou uplatňovat na tento kostel nárok. Žel toto není první případ, kdy v Itálii mohamedánský duchovní kázal nebo přednášel v katolické svatyni. Vývoj modernistické novocírkve jde neustále dál a dál. Ještě před cca 40 lety bylo sice běžné, že v katolických kostelech veřejně vystupovali, zejména v Týdnu modliteb za jednotu křesťanů, protestantští pastoři, ale muslimští imámové? To bylo nepředstavitelné, mohamedáni přece odmítají Boží Trojici a Božství Ježíše Krista, popírají Jeho ukřižování a Zmrtvýchvstání. To považují dokonce za rouhání Alláhovi.

Na tradiční mši svaté se někdy můžete setkat se zajímavou součástí ženského oděvu: modlitebním závojem. Může se zdát jako jednoduchý kousek látky, ale ve skutečnosti má hluboký význam. Tato tradice zahalování hlavy při modlitbě provázela Církev po staletí a má své kořeny jak v Písmu svatém, tak v církevní disciplíně.

Biblické kořeny této tradice

Nejznámější biblický text o zahalování hlavy nacházíme v 1. listu Korinťanům, kde apoštol Pavel píše:

„Každá žena, která se modlí nebo prorokuje s nezahalenou hlavou, hanobí svou hlavu, neboť je to jedno a totéž, jako kdyby se oholila. Neboť jestliže si žena nezahaluje hlavu, ať se už také ostříhá. A jestliže je pro ženu potupou dát se ostříhat nebo oholit, ať se zahaluje. Muž si nemusí zahalovat hlavu, neboť je Božím obrazem a jeho slávou, žena pak je slávou mužovou. Muž totiž není z ženy, nýbrž žena z muže. Vždyť nebyl stvořen muž kvůli ženě, ale žena kvůli muži. Proto musí mít žena na hlavě znamení moci kvůli andělům.“ (1. Kor 11/5–10)

A dále:

„Sami posuďte: je vhodné, aby se žena modlila k Bohu nezahalená?“ (1. Kor 11/13)

Církevní otcové o zahalování žen

Podle svatého Augustina z Hippa je závoj viditelný znak neviditelného řádu. Ve svých spisech se zmiňuje o rovnosti muže a ženy v podstatě, ale o hierarchii v uspořádání. Zahalení či přikrytí znamená podřízení.

Není možné dělat a prožívat úplně všechno a už vůbec ne všechno zaráz. Chtíc-nechtíc musíme vždy volit. A je velmi dobré, pokud má člověk nějaké záchytné body, kterých se přidržuje. Dnešní době se také říká doba relativizace hodnot. Zpochybňuje se všechno možné, počínaje rodinným životem a vědeckými výzkumy konče. Pomyslný žebříček hodnot má každý z nás a teď se podívejme, jak by měl vypadat u křesťanů.

Ježíš Kristus hovoří jasnou řečí: „Miluj Boha nade všecko a bližního svého jako sám sebe“. Na prvním místě by tedy měl být Bůh. A když Bůh, tak samozřejmě i Boží zákony a styl života, pro jaký nás Bůh stvořil. A milovat svůj život? Milovat bližního? Když někoho mám rád, přeji si jeho dobro a chci mu činit dobře. Výčet toho, jak můžeme lidem činit dobře, by byl dlouhý, tak aspoň to nejdůležitější: sdílet s ním určité hodnoty, přijímat jej, naslouchat mu, radit, pečovat o něj.

Vzpomínám si na jednu duchovní obnovu, kde nám bylo doporučeno zhruba takové pořadí priorit pro manželský pár:

1. Bůh,

2. náš manželský pár,

3. děti,

4. zaměstnání,

5. zájmová činnost

a na dalších místech ostatní příbuzní, přátelé, další pracovní poměr, atd. U svobodných samozřejmě s vynecháním manžela a dětí.

Takhle je to jasné a průhledné a znám páry, které toto pořadí priorit mají. Je na nich vidět, že jsou šťastní. Žel, není jich mnoho. Ale je nádherné, když si manželé každý den udělají čas na to, aby byli chvíli spolu. Je krásné, když se věnují svým dětem. Lidé si často myslí, že to nejdražší, co mohou dát svým dětem, jsou dary a peníze. Ale největším darem je čas strávený s nimi. Je úžasné vědět, že žije někdo, komu na mě opravdově záleží, komu je milejší být se mnou než v práci. Pro koho znamenám víc než kdokoliv jiný.

Ústavní soud (ÚS) podle zprávy ČTK z 1. dubna letošního roku rozhodl, že prý dva články smlouvy ČR s Vatikánem, kterou r. 2024 podepsal tehdejší premiér Petr Fiala, jsou „v rozporu s neutralitou státu a zákazem diskriminace“. Konkrétně se jedná o zpovědní tajemství, jež dosud platilo i vůči státním orgánům bez výjimek, a o přístup k církevním archivům, který dosud mohli církevní představitelé badatelům omezit.

Již prezident Petr Pavel se několikrát vyjádřil, že právě zpovědní tajemství mu vadí. Chtěl by – tak jako mnoho jiných našich politiků – aby katoličtí kněží museli oznamovat pachatele trestných činů, o nichž se dozvědí ve zpovědnici. Mlčenlivost zpovědníků by tak již nebyla absolutní. Do důsledků domyšleno by tak kněží byli postaveni před volbu: buď poslechnout církevní, nebo státní zákony. Když by se rozhodli pro první řešení, vystavili by se perzekuci ze strany státních orgánů činných v trestním řízení a následovali tak příklad sv. Jana Nepomuckého a sv. Jana Sarkandera.

K něčemu takovému nesáhli ani komunisté během své čtyřicetileté totality. Při veškerém pronásledování Církve a státním dozoru nad ní není známo, že by nutili kněze vyzradit zpovědní tajemství, toto církevní ustanovení respektovali.

Námitka, že zpovědní tajemství umožňuje pachatelům trestných činů spáchat zločin a uniknout spravedlnosti, je ve skutečnosti totálně absurdní. Představa, že zločinec, který se chystá vyloupit banku nebo někoho zavraždit, jde nejprve ke zpovědi, aby získal už předem rozhřešení, je opravdu výplodem chorého mozku. Může se maximálně stát – a tyto případy se opravdu udály – že pachatel takového skutku trápen výčitkami svědomí po jeho realizaci toto vyzná ve zpovědnici. Kněz mu ale nemůže udělit rozhřešení, jestliže se nezaváže nahradit způsobenou škodu nebo jít na policii sám se přiznat. Dozví-li se zpovědník jména dalších spolupachatelů, je taktéž vázán mlčenlivostí, nicméně s tím souvisí, že penitent, jehož vyzve k sebeudání, buď oznámí na policii i je nebo vezme veškerou vinu na sebe, což ale již nespadá do kompetence zpovědníka, nýbrž orgánů činných v trestním řízení. Nejde tedy o žádné „krytí zločinu“, jak namítají odpůrci katolické víry.

Přes 4 roky trvala ve Finsku právní bitva na téma křesťanských názorů Päivi Räsänenové. Nyní Nejvyšší soud, poslední instance, uznal šéfovou křesťanskodemokratické strany vinnou „urážkou homosexuálních osob jako skupiny kvůli její sexuální orientaci“.

Obvinění se týkalo 3 trestních oznámení včetně knihy napsané touto političkou pod názvem „Stvořil je jako muže a ženu“. Publikována byla r. 2004 – a 15 let později byla její autorka obžalována z „šíření nenávisti“. Totéž obvinění padlo i na adresu evangelického luteránského hierarchy Juhana Pohjola, který tuto knihu propagoval.

Dva soudy nižší instance v Helsinkách jednomyslně tuto političku osvobodily. Prokurátor se ale odvolal až k Nejvyššímu soudu Finska. Ten 26. března letošního roku vynesl odsuzující rozsudek v poměru 3 ku 2 hlasům. Podle komentáře soudu kniha, jež brání manželství jednoho muže a jedné ženy a biblicky motivuje fakt, že homosexuální svazky jsou v rozporu s křesťanskou antropologií, „zveřejňuje a šíří názor, který uráží homosexuální osoby jako skupinu kvůli sexuální orientaci“.

Räsänenová i Pohjola byli odsouzeni k pokutě ve výši 1800 a 1100 euro. 5000 euro má zaplatit Finská luteránská federace, která knihu vydala. Soud také přikazuje „odstranit z online publikace knihy pasáže uznané za nezákonné“. Zároveň ale Nejvyšší soud odmítl druhou žalobu prokurátora týkající se příspěvku Räsänenové na Twitteru, v němž citovala verš z listu sv. Pavla Římanům (1,24–7) o homosexualitě. Podle žalobců prý urážel homosexuální komunitu a podněcoval nenávist. Uvedená finská politička v příspěvku kritizovala finskou luteránskou církev za podporu ideologie LGBT a pochodu gejů v Helsinkách r. 2019. Tehdy byla na ni zahájena mediální štvanice.

Aleluja! Vzkříšením Spasitele se naplnila starozákonní víra izraelského lidu o Mesiáši, který bude vládnout nad celým světem. Naplnila se jinak, než si Izrael představoval, totiž lépe a radikálněji. Ježíš Kristus odhalil a ukázal, kdo je ve skutečnosti Pánem světa, vesmíru a lidských dějin. Z historie lidstva víme, že došlo ke vzkříšení některých zemřelých, Spasitel sám tak učinil ve třech případech. Ale byl to návrat k pozemskému způsobu života, který stejně dříve nebo později opět skončil smrtí – a to definitivně. Pán Ježíš ale vstal z mrtvých ve svém oslaveném Těle, které už smrti nepodléhá. A nejen to. Všechny ostatní, kteří byli ze smrti opět probuzeni do života, vzkřísil Bůh – Kristus ale vzkřísil sám sebe. Ano, On sám sebe vzkřísil, nikdo jiný to nedokázal. Modernistická teologie toto popírá, pokud vůbec Zmrtvýchvstání Pána uznává, tak mluví o Otci, Jenž vzkřísil Syna. Jenže Syn je Bohem na stejné úrovni s Otcem, proto Jeho Vzkříšení bylo dílem celé Boží Trojice. Ježíš Kristus, jak píše sv. Petr, „podle těla byl sice usmrcen, ale zůstal živý podle duše“ (1 Pt, 3,18). Když Pána ukřižovali, usmrtili Jeho tělo, duše však – tak jako každá lidská duše – žila dále. Ta Kristova byla navíc spojena s Jeho Božstvím, proto mohl bez problému své mrtvé lidské tělo v hrobě vzkřísit v oslavené formě, aby už nikdy nezemřelo a smrt nad ním už neměla pražádnou moc.