Matku Boží vzýváme v loretánských litaniích jako „Královnu mučedníků“. Přitom ale víme, že ona nezemřela mučednickou smrtí, ani nemáme zprávy, že by jí tím někdo hrozil. Přitom mučednictví pro Krista je – a bylo především takto chápáno v prvotní církvi – jako nejvyšší vyznamenání pro křesťana. Všichni apoštolé šli s radostí vstříc mučednické smrti včetně sv. Jana, který byl z vařícího kotle, kam jej za císaře Domiciána hodili, vytažen zázrakem živý. Proč Panně Marii, která byla přece – jak zpíváme v krásné mariánské písni – „po Bohu ta nejprvnější“, Všemohoucí tuto poctu odepřel? Jenže omyl! Mučednictví Panně Marii odepřeno nebylo. Neexistuje totiž pouze mučednictví krvavé, ale i nekrvavé, které může někdy být ještě horší. A Matka Boží jím prošla v nejvyšším stupni.

Vzpomeňme si na situace v našem životě, kdy jsme byli svědky těžkého utrpení a bolesti někoho z našich drahých: manželského partnera, dětí, rodičů. Prožívali jsme vnitřně tuto bolest s ním, trpěli jsme ne sice fyzicky jako on, ale psychicky. A trpěl snad v dějinách fyzicky někdo víc než Ježíš Kristus, náš Božský Spasitel? Mystikové (bl. Anna Kateřina Emerichová, Marie z Agredy aj.) potvrzují na základě svých vidění, že nikdy neexistovalo větší a strašlivější utrpení nějakého jiného člověka v historii, než utrpení Kristovo.

Libanonský poustevník sv. Šarbel Makhluf (1828–1898) je uznáván nejen jako jeden z největších světců Katolické církve maronitského obřadu, ale také jako jeden z největších divotvůrců po své smrti. Většina jeho zázraků spadá do 20. století. Po otevření jeho hrobu v r. 1952 jen během dvou let bylo shromážděno až 1200 svědectví mimořádných milostí. Dodnes katolíci všech ritů prosí v modlitbě o jeho přímluvu a zakoušejí zázračná uzdravení. Je jich už několik desítek tisíc a stále jsou dopisována nová.

Slyšeli jste už o fotografickém zázraku? 8. května r. 1950 čtyři maronitští misionáři navštívili klášter a poustevnu v libanonském městečku Annaya. Pomodlili se před hrobem Šarbela Makhlufa a pořídili si skupinovou fotografii se strážcem hrobu. Na tom by nebylo nic divného, kdyby ihned po vyvolání snímku se na něm neobjevila postava mnicha s kapucí, který při fotografování tam vůbec nebyl. Starší řeholníci v něm poznali samotného… od r. 1898 mrtvého Otce Šarbela. Co je zajímavé – byl to jeho první fotografický snímek, on se totiž za svého života nikdy nenechal fotografovat. Fotomontáž? Odborníci to vyloučili.

Svatý opojený Bohem

Youssef Antoun (Józef Antoni) Makhluf (1828–1898) měl 23 let, když vstoupil do kláštera a přijal jméno Šarbel – syrsky to znamená „historie Boha“, nebo „vyprávění o Bohu“, nebo „zpráva o Bohu“. Učinil tak potají, protože rodina chtěla, aby se oženil. Studoval filozofii a teologii, stal se knězem a posléze poustevníkem. V poustevně poblíž kláštera v Annai nazývané dnes „libanonskými Lurdami“ žil 23 let. Praktikoval a šířil pobožnost k Nejsvětější Panně Marii, dlouhé hodiny se modlil sv. růženec. Centrem jeho života se stala Eucharistie – někdy i celé noci se modlil před Nejsvětější svátostí. Mši svatou celebroval zpravidla v poledne – půl dne předtím totiž se na ni modlitbami připravoval, po ní zase další půlden v modlitbách děkoval. Pracoval, konal kající skutky a postil se. Spal na prosté rohoži s hlavou na tvrdém dřevě, jedl pouze jednou denně, pod hábitem nosil košili z kozí kůže a železný pás a do kapuce měl vložené kameny, což mu působilo bolest. Říkalo se o něm, že je to „světec opojený Bohem“. Už tehdy měl pověst divotvůrce. Stalo se, že věřící ho jednou prosili o pomoc při záchraně sklizně obilí, ohrožené náletem sarančí. On požehnal vodu, rolníci jí postříkali pole – a úroda byla zachráněna.

Proměňování nebo připomínka?

Představte si, že by vás přátelé pozvali na večeři. A to ne ledasjakou. Půjde přímo o slavnostní večeři. Týden předem se budete olizovat a těšit se na ten jejich výborný gulášek, pečené kuřátko či grilovanou krkovičku. Jsou vlídní hostitelé a dobře vaří.

Jaké by však bylo překvapení, kdyby před vás na stůl položili obrázek guláše (kuřátka, krkovičky…), a s naprosto vážnou tváří vám sdělili, že nejde o opravdovou večeři, ale jen o její připomínku. Jak byste reagovali? “To je snad špatný vtip!” “Si děláte srandu?” Někteří by zrozpačitěli, druzí by se urazili a přátelské vztahy s nimi ukončili. Jejich chování by označili přinejmenším za bláznivé a samozřejmě za trapné.

Co nám to připomíná? Pravověrní katolíci věří v reálnou přítomnost Ježíše Krista v Nejsvětější svátosti oltářní. Nejdůležitější část mše svaté je proměňování, kdy k nám živý Bůh sestupuje na oltář. Bůh nám dal jíst své Tělo. Proč? “Já jsem chléb živý, jenž s nebe sestoupil Bude-li kdo jísti z chleba toho, živ bude na věky. A chléb, který já dám, Tělo Mé jest (které dám) za život světa.” (Jan 6,51).

Tímto se lišíme od protestantů. Ti nevěří v reálnou přítomnost Ježíše Krista v Eucharistii. Jejich bohoslužby jsou jen jakousi připomínkou večeře Páně. Proč se dobrovolně připravují o to nejdražší, co nám sám Bůh nabízí? Zajeďme trochu na hlubinu. Kde to všechno začalo? Luther z celé duše nenáviděl mši svatou. Opravdu velmi nerada čtu a reprodukuji jeho slova, ale nedá se nic dělat. V kontextu tohoto tématu je vynechat nemůžu, proto je s těžkým srdcem ocituji: “Všichni vrazi, ničemové, zloději a smilníci jsou méně zavrženíhodní, než ošklivost jedné papistické mše” (zdroj: Tischreden).

Probíhá světová válka proti dětem – píše italský publicista Luca Volontè. V r. 2024 v rámci předporodní genocidy zvané potrat bylo na celém světě povražděno 73 milionů lidí. Tato genocida dětí byla hlavní příčinou smrti u 52 procent všech dětských úmrtí.

Odborníci uvádějí, že celosvětově během II. světové války zahynulo 50–70 milionů osob včetně obětí nemocí a hladu způsobených touto líticí. Právě proto počet obětí potratů může být nazván „světovou válkou proti dětem“, jak to učinil Luca Volontè na stránkách „La Nuova Bussola Quotidiana”.

Zločin potratu je tím ohavnější, poněvadž je páchán na úplně nevinných a zcela bezbranných lidech, navíc v situaci, kdy existuje povinnost zahrnout je mimořádnou ochranou. Strašlivé je, že tento zločin páchají nejbližší lidé – především matka. Lze říci, že potrat je nejkřiklavějším zničením autentické lásky a stává se tak její satanskou karikaturou par excellance.

Opravdová globální potratová statistika je stále podhodnocená. Neznámý počet lidí hyne v důsledku užívání „pilulek po“, které mohou působit u žen raný potrat. To žádná statistika nezachycuje. Data týkající se uvedených 73 milionů lidí povražděných potratem se opírají o informace Světové zdravotnické organizace.

„Příliš mnoho lidí udává, že neví nic o tom, že každé z dětí zabitých potratem je lidskou bytostí usmrcenou v lůně matky. Každý plod již měl unikátní DNA odlišné od matky. Toto DNA stanovilo pohlaví dítěte, barvu očí a vlasů a vzrůst” – napsal Luca Volontè. „V absolutní většině případů při výkonu potratu srdce dítěte už bije,“ dodal. Vraždění dětí je praktikováno ve všech regionech světa, připomíná Volontè. Tento zločin má globální charakter.

Tak tvrdí protestanté a ateisté. Jenže fakta jsou úplně opačná. Neexistuje žádný dokument Učitelského úřadu Církve s univerzální platností, který by toto zakazoval. Máme dochována ze středověku pouze vyjádření některých biskupů, která zakazují laikům číst Bibli bez dohledu kněží, což se týkalo oblastí silně zasažených působením heretiků, především valdenských a albigenských v Itálii a ve Francii a viklefistů v Anglii. Ti vykládali Písmo sv. bludně, proto Církev v zájmu vlastní sebeobrany musela přistoupit na dotyčných územích k takovému řešení.

V prvních zhruba pěti staletích nevznikla žádná zvláštní potřeba překladu Písma sv. do živých jazyků. Originální staré řečtině, v níž byl sepsán celý Nový zákon a do které byl přeložen z hebrejštiny Starý zákon (tzv. Septuaginta), řecky mluvící obyvatelstvo na východě rozumělo, lišila se od živé hovorové řečtiny jen nepatrně. Totéž platilo i o překladech do syrské aramejštiny (Pešitó) a koptštiny na Blízkém východě a v Egyptě. Také latinské překlady Bible (Itala, později Vulgáta od sv. Jeronýma) nepředstavovaly pro tehdejší latinsky mluvící obyvatelstvo Itálie, severní Afriky a západní Evropy žádnou jazykovou bariéru, neboť běžná hovorová latina se od té mrtvé, tzv. ciceronské latiny, lišila jen maličko. Bible byla používána hojně v liturgii a při vyučování katechumenů, kdo byl gramotný, tak si též mohl svitky s jejími texty snadno opatřit. Pouze ariánský biskup Wulfila ve 4. stol. přeložil Bibli do živé gótštiny, jazyka, jímž mluvili na Balkáně Gótové, kteří nerozuměli žádnému z biblických jazyků. To však nebyl katolický překlad.

Nový arcibiskup Detroitu mons. Edward Weisenburger řídí diecézi teprve od února r. 2025, jmenován byl ještě papežem Františkem. Během této krátké doby však stačil již propustit tři konzervativní přednášející tamního semináře. Byli uznávanými odborníky a horlivými katolíky. Odvážili se ale upozornit na nejednoznačnost nauky papeže Františka, mimo jiné v otázce rozvodů. Poctivá reflexe je stála místo.

Seminář Nejsvětějšího Srdce v Detroitu (Sacred Heart) formuje seminaristy teologicky i filozoficky. Studují v něm kandidáti na kněžství z několika amerických i zahraničních diecézí, péči nad ním má diecéze Detroit s jejím biskupem.

V únoru r. 2025 jmenoval papež František do tohoto úřadu arcibiskupa Edwarda Weisenburgera. Tento hierarcha v červnu tohoto roku téměř úplně zakázal tradiční mši sv. a dokonce též celebraci mše NOM ad orientem (zády k lidu). Než přišel do Detroitu, byl biskupem v Tucsonu v Arizoně. Tam podporoval pandemické restrikce a povinné očkování, zakázal dokonce kněžím vydávat speciální dokumenty osvobozující od povinných očkování z náboženských důvodů. Nejvíce ale pobuřují jeho názory na téma osob s homosexuálními sklony – biskup totiž tvrdil, že tyto poruchy jsou něčím zdravým a normálním.

Nyní se arcibiskup Weisenburger rozhodl provést čistky v semináři Nejsvětějšího Srdce a odstranit odtud konzervativní vyučující. 23. července propustil Ralpha Martina i Eduarda Echeverriu, dva dny později vynikajícího církevního právníka Edwarda Peterse. Všichni tři pracovali v semináři již několik desetiletí. Byli uznávanými odborníky a horlivými katolíky.

Kanonizace Carla Acutise vyvolala živelnou diskusi mezi italskými teology. Při této příležitosti architekt boje s tradiční mší svatou ukázal, jakým směrem se má ubírat liturgie v synodální církvi.

Kanonizace Carla Acutise a nečekaná kritika

7. září r. 2025 proběhne kanonizace bl. Carla Acutise, Itala, který zemřel v mladém věku a věnoval se během života propagaci informací o eucharistických zázracích a kultu Nejsvětější Svátosti. Kanonizace 15-letého chlapce vyvolává velký zájem jak kvůli věku budoucího světce, tak kvůli jeho aktivitám. Carlo šířil eucharistickou pobožnost především na internetu, založil stránku prezentující mnoho eucharistických zázraků.

Zdálo se, že kanonizace Carla Acutise se setká se všeobecným přijetím, i když proces možná probíhal poněkud rychle, což je ale typickým znakem beatitikačních i kanonizačních procesů posledních desetiletí. S ostrou kritikou kanonizace vystoupil ale známý italský katolický učenec profesor Andrea Grillo.

Grillo je dobře známý. Jde o přednášejícího na Papežském Ateneu sv. Anzelma v Římě, zvaného populárně Anselmianum. Ještě před publikováním motu proprio „Traditionis custodes” Grillo předpověděl, že František odvolá rozhodnutí Benedikta XVI., které „osvobodilo“ tradiční mši svatou. Když to papež učinil, Grillo se angažoval na obranu tohoto dokumentu. Mnoho publicistů se domnívá, že tento profesor byl skutečně hlavním architektem „Traditionis custodes”.

Kritickou kampaň proti kanonizaci Carla Acutise profesor Grillo zahájil v polovině června. Vyvolala obrovské vzrušení nejen v Itálii, ale i v mnoha jiných zemích, zejména anglojazyčných. Došlo k tomu, že Anselmianum se od profesora distancovalo. Aniž by uvedla jeho jméno, tato instituce vydala prohlášení, v němž deklaruje naprostou věrnost nauce Katolické církve, nastolení solidní teologické debaty a distanci od soukromých výpovědí svých přednášejících na internetu s tím, že plnou zodpovědnost za ně nesou pouze oni, nikoli ústav.

Předseda německé biskupské konference nemile překvapil mnoho katolíků v otázce potratů. Bránil soudkyni, která požaduje právní ochranu člověka teprve od okamžiku porodu.

Němci se totiž přou o nominaci do Ústavního soudu (ÚS). Sociálně demokratická strana (SPD) ohlásila jako svoji kandidátku soudkyni Frauke Brosius-Gersdorfovou. Ačkoliv soudci ÚS mají povinnost chránit aktuální ústavní řád, Brosius-Gersdorfová je jiného mínění. Podporuje legalizaci vražd nenarozených dětí v prvních dvanácti týdnech těhotenství.

V současném právním systému Německa je zabíjení dětí v tomto věku oficiálně nelegální bez návštěvy speciální poradny. Teprve s papírem od ní je potrat beztrestný. Brosius-Gersdorfová však požaduje plnou legalitu bez povinnosti ženy navštívit nejprve poradnu, to by mělo platit dle ní až po 12. týdnu gravidity.

Požaduje také, aby plná ochrana života platila teprve po narození, předtím by měla být menší. Kandidatura Frauke Brosius-Gersdorfové byla kritizovaná mnoha konzervativními politiky, mimo jiné z Alternativy pro Německo (AfD) a také některými z řad CDU. Samotný šéf CDU Friedrich Merz však nepovažuje kandidaturu propotratové Brosius-Gersdorfové za kontroverzní.

Proti jmenování této soudkyně do ÚS se vyslovilo několik německých biskupů, nejhlasitěji arcibiskup Herwig Gössl z Bamberku, Rudolf Voderholzer z Řezna a Stefan Oster z Pasova. Poukázali na nauku Katolické církve a na přirozené právo. V Německu – především v Německu, argumentovali – lidský život musí být zahrnut právní ochranou v každém stadiu vývoje včetně doby před narozením.

Otázka, kterou zákoník položil Pánu Ježíši, je stále aktuální a v různých obměnách ji lidé opakují: „Kdo je můj bližní?“ Spasitel odpověděl podobenstvím o milosrdném Samaritánovi, který se ujal člověka zraněného lupiči, i když patřil k politickým a náboženským odpůrcům. Tím Kristus říká jasně: Tvůj bližní je každý, i kdyby byl tvým osobním nepřítelem, příslušníkem nepřátelského národa nebo nepřijatelné politické skupiny. Když potřebuje pomoc, jsi povinen mu ji poskytnout. Není to ale vždycky snadné a často vyžaduje mnoho vnitřních bojů, než se člověk k tomu odhodlá.

Proslulý ruský spisovatel Fjodor Michailovič Dostojevskij jednou napsal: „Milovat člověka znamená vidět ho tak, jak ho zamýšlí Bůh.“ Těžko to lze vyjádřit lépe a precizněji. Aby člověk mohl poskytnout obětavou pomoc též darebákovi a zločinci, i tomu, kdo jej do morku kostí nenávidí, k tomu potřebuje právě tento Boží pohled na bližního. On je třeba gaunerem, amorální kreaturou, mým osobním nepřítelem —jenže Bůh jej takového nezamýšlel. Bůh má s každým člověkem svůj plán, dal mu své hřivny, aby konal konkrétní dobro. To je jeho osobní ideál. To, že jej tento člověk nerealizuje, že jde zcela opačnou cestou, že naslouchá našeptávání zlého ducha, je jeho problém, neboť má svobodnou vůli, kterou mu Pán dal.

Milovat bližního a prokazovat mu dobro však neznamená, že budu ignorovat jeho špatné skutky. To by odporovalo Dostojevského výroku „vidět druhého tak, jak ho zamýšlí Bůh“. Láska k bližnímu naopak předpokládá brát jeho nesoulad s Božím zákonem jako stěžejní faktor, neboť Bůh to také tak bere, proto využívá všech možností, aby pohnul vůlí hříšníka a přivedl ho na správnou cestu, ztotožnil jej s ideálem, který mu vytyčil. Napomínat bližního, projevit nesouhlas s jeho špatným jednáním, je tedy také láskou k němu, jak dokazuje bezpočet míst v Novém zákoně a také katolický katechismus ve svém výčtu skutků duchovního milosrdenství. A kde je každé napomínání marné, kde je hříšník obzvlášť zatvrzelý, tam zbývá modlitba za obrácení. Ta je skutkem blíženské lásky v každém případě. Samozřejmě nesmí být nikdy výmluvou pro neochotu vykonat fyzický skutek lásky ve formě hmotné nebo situační pomoci, to by byla její farizejská karikatura. Konám-li ale fyzický skutek lásky vůči bližnímu, neměl bych nikdy opomenout také modlitbu za něj. Zvláště pak, když se jedná o někoho, kdo mi ublížil nebo o zatvrzelého hříšníka, člověka nízkých mravů nebo nepřítele Katolické církve. Propojení skutku blíženské lásky ve fyzické oblasti s modlitbou za toho, komu poskytuji pomoc, má potom tu nejautentičtější hodnotu nejen v přirozené, ale také v nadpřirozené rovině.

Čím dál víc lidí si stěžuje na špatnou kvalitu zboží v obchodech. Také mám tu zkušenost, riziko, že koupíte za drahé peníze šmejd, je stále častější. Jenže mnohem závažnější je duchovní šmejd, který nám servírují masmédia a pseudokultura. Zesnulý papež Jan Pavel II. označil současnou civilizaci za „výrobek, který je nekvalitní, má ovšem úzkou souvislost s nekvalitním myšlením, s nekvalitní morálkou a nekvalitní kulturou“. Duchovní šmejd je vlastní příčinou fyzického, ekonomického šmejdu.

Obojí nás doslova pohlcuje. To, co nemá žádnou uměleckou hodnotu, co je plytké, vulgární a dryáčnické, převládá v televizi, rozhlase, novinách, v kinech, divadlech, na koncertech pochybných kapel, v produkci internetu atd. Provází nás na každém kroku a co je nejhorší – těší se popularitou a úspěchem. Kýč, převaha formy nad obsahem, hloupost, primitivismus, ignorance, lež, pornografie… to jsou jevy, které se staly dominující v naší kultuře a žel i v našem životě. Ty se nám již nenabízejí, ale přímo vnucují. Jen zdánlivě nepatrná maličkost: Když si chci v televizi pustit nějaký dokumentární pořad nebo dobrý film (kterých je čím dál méně), s železnou pravidelností se jeho začátek pokaždé posune o pět až deset minut, aniž to hlasatel dopředu oznámí. Předchází mu spousta stupidních nebo přímo nemravných reklam, na které se divák musí, pokud chce vidět zvolený pořad od začátku, se skřípajícími zuby a vzteklými nadávkami proti své vůli „dodívat“ a netrpělivě čekat, kdy konečně naskočí to, co si vybral. To je svoboda? Nikoliv, tady jde o násilné vnucování něčeho, co nechci a odmítám.

Biskup Athanasius Schneider vyzval Sv. Otce, aby obnovil svobodu sloužit mši svatou v tzv. tridentském ritu. Americký publicista Christopher Wendt publikoval nahrávku rozhovoru s mons., Schneiderem, kde je obsažena tato výzva.