Na tradiční mši svaté se někdy můžete setkat se zajímavou součástí ženského oděvu: modlitebním závojem. Může se zdát jako jednoduchý kousek látky, ale ve skutečnosti má hluboký význam. Tato tradice zahalování hlavy při modlitbě provázela Církev po staletí a má své kořeny jak v Písmu svatém, tak v církevní disciplíně.

Biblické kořeny této tradice

Nejznámější biblický text o zahalování hlavy nacházíme v 1. listu Korinťanům, kde apoštol Pavel píše:

„Každá žena, která se modlí nebo prorokuje s nezahalenou hlavou, hanobí svou hlavu, neboť je to jedno a totéž, jako kdyby se oholila. Neboť jestliže si žena nezahaluje hlavu, ať se už také ostříhá. A jestliže je pro ženu potupou dát se ostříhat nebo oholit, ať se zahaluje. Muž si nemusí zahalovat hlavu, neboť je Božím obrazem a jeho slávou, žena pak je slávou mužovou. Muž totiž není z ženy, nýbrž žena z muže. Vždyť nebyl stvořen muž kvůli ženě, ale žena kvůli muži. Proto musí mít žena na hlavě znamení moci kvůli andělům.“ (1. Kor 11/5–10)

A dále:

„Sami posuďte: je vhodné, aby se žena modlila k Bohu nezahalená?“ (1. Kor 11/13)

Církevní otcové o zahalování žen

Podle svatého Augustina z Hippa je závoj viditelný znak neviditelného řádu. Ve svých spisech se zmiňuje o rovnosti muže a ženy v podstatě, ale o hierarchii v uspořádání. Zahalení či přikrytí znamená podřízení.

Není možné dělat a prožívat úplně všechno a už vůbec ne všechno zaráz. Chtíc-nechtíc musíme vždy volit. A je velmi dobré, pokud má člověk nějaké záchytné body, kterých se přidržuje. Dnešní době se také říká doba relativizace hodnot. Zpochybňuje se všechno možné, počínaje rodinným životem a vědeckými výzkumy konče. Pomyslný žebříček hodnot má každý z nás a teď se podívejme, jak by měl vypadat u křesťanů.

Ježíš Kristus hovoří jasnou řečí: „Miluj Boha nade všecko a bližního svého jako sám sebe“. Na prvním místě by tedy měl být Bůh. A když Bůh, tak samozřejmě i Boží zákony a styl života, pro jaký nás Bůh stvořil. A milovat svůj život? Milovat bližního? Když někoho mám rád, přeji si jeho dobro a chci mu činit dobře. Výčet toho, jak můžeme lidem činit dobře, by byl dlouhý, tak aspoň to nejdůležitější: sdílet s ním určité hodnoty, přijímat jej, naslouchat mu, radit, pečovat o něj.

Vzpomínám si na jednu duchovní obnovu, kde nám bylo doporučeno zhruba takové pořadí priorit pro manželský pár:

1. Bůh,

2. náš manželský pár,

3. děti,

4. zaměstnání,

5. zájmová činnost

a na dalších místech ostatní příbuzní, přátelé, další pracovní poměr, atd. U svobodných samozřejmě s vynecháním manžela a dětí.

Takhle je to jasné a průhledné a znám páry, které toto pořadí priorit mají. Je na nich vidět, že jsou šťastní. Žel, není jich mnoho. Ale je nádherné, když si manželé každý den udělají čas na to, aby byli chvíli spolu. Je krásné, když se věnují svým dětem. Lidé si často myslí, že to nejdražší, co mohou dát svým dětem, jsou dary a peníze. Ale největším darem je čas strávený s nimi. Je úžasné vědět, že žije někdo, komu na mě opravdově záleží, komu je milejší být se mnou než v práci. Pro koho znamenám víc než kdokoliv jiný.

Ústavní soud (ÚS) podle zprávy ČTK z 1. dubna letošního roku rozhodl, že prý dva články smlouvy ČR s Vatikánem, kterou r. 2024 podepsal tehdejší premiér Petr Fiala, jsou „v rozporu s neutralitou státu a zákazem diskriminace“. Konkrétně se jedná o zpovědní tajemství, jež dosud platilo i vůči státním orgánům bez výjimek, a o přístup k církevním archivům, který dosud mohli církevní představitelé badatelům omezit.

Již prezident Petr Pavel se několikrát vyjádřil, že právě zpovědní tajemství mu vadí. Chtěl by – tak jako mnoho jiných našich politiků – aby katoličtí kněží museli oznamovat pachatele trestných činů, o nichž se dozvědí ve zpovědnici. Mlčenlivost zpovědníků by tak již nebyla absolutní. Do důsledků domyšleno by tak kněží byli postaveni před volbu: buď poslechnout církevní, nebo státní zákony. Když by se rozhodli pro první řešení, vystavili by se perzekuci ze strany státních orgánů činných v trestním řízení a následovali tak příklad sv. Jana Nepomuckého a sv. Jana Sarkandera.

K něčemu takovému nesáhli ani komunisté během své čtyřicetileté totality. Při veškerém pronásledování Církve a státním dozoru nad ní není známo, že by nutili kněze vyzradit zpovědní tajemství, toto církevní ustanovení respektovali.

Námitka, že zpovědní tajemství umožňuje pachatelům trestných činů spáchat zločin a uniknout spravedlnosti, je ve skutečnosti totálně absurdní. Představa, že zločinec, který se chystá vyloupit banku nebo někoho zavraždit, jde nejprve ke zpovědi, aby získal už předem rozhřešení, je opravdu výplodem chorého mozku. Může se maximálně stát – a tyto případy se opravdu udály – že pachatel takového skutku trápen výčitkami svědomí po jeho realizaci toto vyzná ve zpovědnici. Kněz mu ale nemůže udělit rozhřešení, jestliže se nezaváže nahradit způsobenou škodu nebo jít na policii sám se přiznat. Dozví-li se zpovědník jména dalších spolupachatelů, je taktéž vázán mlčenlivostí, nicméně s tím souvisí, že penitent, jehož vyzve k sebeudání, buď oznámí na policii i je nebo vezme veškerou vinu na sebe, což ale již nespadá do kompetence zpovědníka, nýbrž orgánů činných v trestním řízení. Nejde tedy o žádné „krytí zločinu“, jak namítají odpůrci katolické víry.

Přes 4 roky trvala ve Finsku právní bitva na téma křesťanských názorů Päivi Räsänenové. Nyní Nejvyšší soud, poslední instance, uznal šéfovou křesťanskodemokratické strany vinnou „urážkou homosexuálních osob jako skupiny kvůli její sexuální orientaci“.

Obvinění se týkalo 3 trestních oznámení včetně knihy napsané touto političkou pod názvem „Stvořil je jako muže a ženu“. Publikována byla r. 2004 – a 15 let později byla její autorka obžalována z „šíření nenávisti“. Totéž obvinění padlo i na adresu evangelického luteránského hierarchy Juhana Pohjola, který tuto knihu propagoval.

Dva soudy nižší instance v Helsinkách jednomyslně tuto političku osvobodily. Prokurátor se ale odvolal až k Nejvyššímu soudu Finska. Ten 26. března letošního roku vynesl odsuzující rozsudek v poměru 3 ku 2 hlasům. Podle komentáře soudu kniha, jež brání manželství jednoho muže a jedné ženy a biblicky motivuje fakt, že homosexuální svazky jsou v rozporu s křesťanskou antropologií, „zveřejňuje a šíří názor, který uráží homosexuální osoby jako skupinu kvůli sexuální orientaci“.

Räsänenová i Pohjola byli odsouzeni k pokutě ve výši 1800 a 1100 euro. 5000 euro má zaplatit Finská luteránská federace, která knihu vydala. Soud také přikazuje „odstranit z online publikace knihy pasáže uznané za nezákonné“. Zároveň ale Nejvyšší soud odmítl druhou žalobu prokurátora týkající se příspěvku Räsänenové na Twitteru, v němž citovala verš z listu sv. Pavla Římanům (1,24–7) o homosexualitě. Podle žalobců prý urážel homosexuální komunitu a podněcoval nenávist. Uvedená finská politička v příspěvku kritizovala finskou luteránskou církev za podporu ideologie LGBT a pochodu gejů v Helsinkách r. 2019. Tehdy byla na ni zahájena mediální štvanice.

Aleluja! Vzkříšením Spasitele se naplnila starozákonní víra izraelského lidu o Mesiáši, který bude vládnout nad celým světem. Naplnila se jinak, než si Izrael představoval, totiž lépe a radikálněji. Ježíš Kristus odhalil a ukázal, kdo je ve skutečnosti Pánem světa, vesmíru a lidských dějin. Z historie lidstva víme, že došlo ke vzkříšení některých zemřelých, Spasitel sám tak učinil ve třech případech. Ale byl to návrat k pozemskému způsobu života, který stejně dříve nebo později opět skončil smrtí – a to definitivně. Pán Ježíš ale vstal z mrtvých ve svém oslaveném Těle, které už smrti nepodléhá. A nejen to. Všechny ostatní, kteří byli ze smrti opět probuzeni do života, vzkřísil Bůh – Kristus ale vzkřísil sám sebe. Ano, On sám sebe vzkřísil, nikdo jiný to nedokázal. Modernistická teologie toto popírá, pokud vůbec Zmrtvýchvstání Pána uznává, tak mluví o Otci, Jenž vzkřísil Syna. Jenže Syn je Bohem na stejné úrovni s Otcem, proto Jeho Vzkříšení bylo dílem celé Boží Trojice. Ježíš Kristus, jak píše sv. Petr, „podle těla byl sice usmrcen, ale zůstal živý podle duše“ (1 Pt, 3,18). Když Pána ukřižovali, usmrtili Jeho tělo, duše však – tak jako každá lidská duše – žila dále. Ta Kristova byla navíc spojena s Jeho Božstvím, proto mohl bez problému své mrtvé lidské tělo v hrobě vzkřísit v oslavené formě, aby už nikdy nezemřelo a smrt nad ním už neměla pražádnou moc.

V poselství pro Francouzskou biskupskou konferenci, kterou jménem Svatého otce podepsal kardinál Pietro Parolin, Lev XIV. komentuje nejdůležitější témata, která jsou předmětem jarního zasedání biskupů shromážděných v Lurdech.

Katolické učení nemůže existovat bez odkazu na Krista

Prvním z témat je situace katolických škol, které v současné době čelí obrovskému tlaku, mimo jiné v důsledku zprávy parlamentní komise, která jim vytkla nedostatečný dohled v otázkách ochrany před zneužíváním, a také kvůli tlaku na zařazení prvků, které jsou v rozporu s katolickými hodnotami, do školních osnov. „Vaše práce se odehrává v atmosféře rostoucího nepřátelství vůči katolickým školám a zpochybňování jejich charakteru,“ čteme v listu. „S úctou k přesvědčení každého a vždy s ohledem na široké přijetí vás papež vybízí, abyste s odhodláním bránili křesťanský rozměr katolického školství, které bez odkazu na Ježíše Krista ztrácí svůj smysl.“

Katolické školy ve Francii zaznamenávají v posledních letech rostoucí zájem. Podle údajů z roku 2024 jich je více než 7,2 tisíce, navštěvuje je přes 2 miliony žáků a pracuje v nich více než 138 tisíc učitelů a vychovatelů.

Hledat jednotu v otázce liturgie

Citlivým tématem, na které jménem papeže upozorňuje kardinál Parolin, je liturgie a rychlý růst společenství, která se scházejí na mši svaté celebrované podle tradičního římského ritu (lat. vetus ordo). „Je znepokojivé, že se v církvi stále otevírá bolestivá rána spojená s celebrováním mše svaté, svátosti jednoty,“ čteme ve zprávě. „Aby se mohla zahojit, je zajisté zapotřebí nový pohled na bližního, s větším porozuměním pro jeho citlivost; pohled, který umožní, aby se bratři, jejichž bohatstvím je jejich rozmanitost, mohli navzájem přijímat v milosrdenství a jednotě víry.“ Jménem Lva XIV. vyjádřil kardinál Parolin naději, že Duch Svatý napoví biskupům „konkrétní řešení, která umožní široké začlenění lidí upřímně oddaných vetus ordo, při respektování pokynů II. vatikánského koncilu v otázce liturgie.

Od obhájců potratů často slyšíme: Když je plodu v matčině lůně diagnostikován Downův syndrom (trizomie), tak je přímo zločinem nutit ženu donosit ho, bude to pro ni celoživotní utrpení starat se o takto postižené mentálně retardované dítě, nota bene i pro ně samotné se život stane nesnesitelným. Této zrůdné filozofii oponoval katolický lékař a badatel v tomto oboru Jérome Lejéune, kandidát blahořečení a velký obhájce nenarozeného života, jenž poukazoval na to, že mnozí nemocní trizomií se zařadili mezi normální lidi a dokonce vystudovali. Jednou z takových, jak informuje web www.kath.net, je i Mexičanka Ana Victoria Espino de Santiago. Zprávu publikujeme v českém překladu:

27letá Ana Victoria Espino de Santiago z mexického města Zacatecas je na světě první osobou s Downovým syndromem, která úspěšně ukončila právnické studium. R. 2024 s úspěchem složila závěrečnou státní zkoušku na univerzitě svého rodného města. Když se ale hlásila před 5 lety k přijímacímu pohovoru, tak rektor univerzity řekl, že jeho ústav „nemá žádné možnosti“ nechat studovat někoho s trizomií. Ustoupil teprve po nátlaku jednoho z profesorů, kterého si Ana získala svou neústupností a slíbil jí všestrannou podporu a pomoc. Nyní je Ana nositelkou mexického vysokoškolského titulu „licenciát práv“.

Ana sama později v rozhovoru se stanicí NTR TV řekla: „Jsem ráda právničkou, neboť to mi umožňuje bránit účinně lidi s postižením, mezi něž sama patřím, a obecně lidská práva jako taková. Jsem ráda, že mohu pomáhat lidem s postižením, kteří nemají žádný hlas. Proto jsem se rozhodla studovat práva.“

Polští biskupové šokovali. Skoro se chce na to odpovědět známým výrokem Caesara, když mezi svými vrahy uviděl přítele Bruta: „Et tu, Brute?“ (I ty, Brute?). Episkopát našich severních sousedů byl vždycky konzervativnější než ty západoevropské. Byl, teď už není, to již je minulostí.

Letos v neděli 22. března (tzv. Smrtná neděle) byl totiž v polských chrámech přečten pastýřský list biskupů (díky Bohu ne všichni kněží tak učinili, někteří jej bojkotovali, za což jim patří dík) ke 40. výročí návštěvy papeže Jana Pavla II. v římské synagoze, která se uskutečnila 13. dubna r. 1986. Jde především o nauku. Obsah listu vyvolává přímo údiv a zděšení. Čteme tam například: „Je nutno číst učení Ježíše a Jeho žáků v židovské perspektivě, v kontextu živé tradice Izraele.“ Tuto „nutnost“ měl prý potvrdit Sv. stolec svým dokumentem z r. 2015 pod názvem „Komise Apoštolského stolce pro náboženské vztahy s judaismem“. V listě polských biskupů se mj. píše: „Židé jsou nadále Bohem milováni, neboť On je povolal nezrušitelným pozváním. Bůh totiž, věrný svým slibům, neodvolal první smlouvu. Izrael nadále zůstává vyvoleným národem.“

Jak píše publicista Pawel Chmielewski, „Židé skutečně jsou Bohem milováni, protože On miluje všechny lidi. Je pravdou, že Bůh neodvolal svoji první smlouvu, protože On nikdy nic neodvolává. Tato dávná smlouva se ale naplnila v Ježíši Kristu. Proto též náš Pán mohl mluvit a také mluvil o ‚nové smlouvě‘. Právě Církev je lidem této nové smlouvy. Tvrzení, že ‚Izrael nadále zůstává vyvoleným národem‘, je tedy teologicky vadné. Přece podle nauky Církve je právě ona ‚novým Izraelem‘.“ Významný polský biblista prof. Waldemar Rakocy k tomu napsal, že „vyvolení je kategorií spásy, nikoli etnicity. V tomto vyvolení má účast každý, kdo odpoví na Boží výzvu. Cílem vyvolení Izraele bylo zvěstovat světu příchod Mesiáše, Krista. Cílem byla spása lidstva, pro ni byl Izrael vyvolen, nikoli pro svoji etnicitu, pro svoji národnost.”