„Nejhorší formou krize v Církvi je taková, kdy papež a biskupové rezignují na své závazky (to sice již v dějinách Církve bylo, ale ne v takové míře jako v době od II. vatikánského koncilu). Samozřejmě v tomto případě hierarchové, kteří jsou vlastní příčinou krize, tuto situaci za krizi neoznačí, protože buď jsou doktrinálně příliš zmanipulovaní na to, aby krizi viděli, nebo morálně tak zkažení, že nechtějí změnit status quo,” přesvědčuje známý apologeta a badatel v oboru tradiční liturgie dr. Peter Kwaśniewski.

Tento historik na lifesitenews odpovídá ve svém textu na tezi Woutera J. Suenense na stránkách Catholic Herald, jakoby současná krize v Církvi se významně nelišila od jiných bouří zmítajících mystickým Tělem Kristovým v minulosti.

„Existovaly již krize značně horší od té naší: skandál spojený se západním schizmatem (protestantským, pozn. překl.), korupce v kurii, simonie, otročení politice a morální dekadence v Římě… Tvrzení, že naše krize je tak bezprecedentní, že veřejná neposlušnost se stala nutností, vykazuje zvláštní nedostatek historické paměti,“ píše Suenens v reakci na nedávná biskupská svěcení Bratrstva sv. Pia X. (FSSPX) bez souhlasu Vatikánu.

Kwaśniewski tomu rozhodně oponuje. Podle něj se jeví naprosto zřetelně, že současná (modernistická) krize je mnohem horší než všechny předchozí dohromady. „I kdybychom je všechny spojili, tak nezískáme nic, co by se rovnalo současnému pozvolnému pronikání modernistické ideologie do Církve, rezignaci na misie, globální liturgické devastaci a demografickému zhroucení, čili nedostatku kněžských a řeholních povolání a odchodu lidí z Církve, jak jsme pozorovali v průběhu posledních šesti desetiletí. Za tuto dobu nenajdeme ani jednu doktrinální, morální nebo liturgickou pravdu, která by nebyla mnohokrát a všeobecně zpochybňována nebo v praxi narušována, což vedlo ve svém výsledku k deformaci přesvědčení milionů lidí,“ přesvědčuje tento historik.

Jak je známo z médií, tak v německé katolické arcidiecézi Hamburg v církevních školách se bude od podzimu letošního roku učit nejen nemravná sexuální výchova, ale dokonce též podle osnov vypracovaných univerzitním profesorem Helmutem Kentlerem, nechvalně proslulým homosexuálem a pedofilem. To vše se souhlasem tamního arcibiskupa Stefana Hesseho.

Katoličtí rodiče jsou rozhořčeni a bouří se. Matka 3 dětí původem z Peru Varinia Arauco Verová byla zvolena jako předsedkyně výboru matek a otců, co chtějí chránit své děti před tímto hnojem. V rozhovoru pro týdeník „Welt am Sonntag“ uvedla, že přihlásila svého syna na katolickou školu proto, aby si ještě více prohloubil katolické morální hodnoty, v nichž jsou její děti doma formovány. Nyní ale s úžasem, nevěříc vlastním očím, si přečetla brožuru biskupa Hesseho pro církevní školy ohledně sexuální výchovy, jejíž výuka má začít od nového školního roku. Nazývá se „Mužsky, žensky, různě: Rámcový koncept pro sexuální vzdělání na katolických školách v arcidiecézi Hamburg“. Už na str. 16 této brožury arcibiskup uvádí jméno „kvalifikovaného odborníka“ na problematiku sexuální výchovy profesora Uweho Sielerta. Ten až do svého odchodu do důchodu vyučoval na univerzitě v Kielu. Patřil k nejužším spolupracovníkům berlínského profesora Helmuta Kentlera, který zemřel r. 2008 a po jeho smrti bylo odhaleno nejen to, že sám sexuálně zneužíval nezletilé chlapce, ale též za peníze zprostředkovával prodej dětí z chudých rodin přistěhovalců pedofilům doma i v zahraničí. Kentler ve svých publikacích ospravedlňoval homosexuální pedofilii s tím, že prý „pedofilové mají k dětem zvláštní náklonnost plnou lásky“.

Protestantská zásada „sola Scriptura” (pouze Písmo) je mylná už ve své základní rovině. Když řekneme „pouze Písmo“, tak to znamená, že nemůžeme věřit v nic, co v Písmu není. Tak argumentuje holandský katolický biskup Robert Mutsaerts, pomocný biskup diecéze Hertogenbosch v Holandsku.

Protestanté podle něj často tvrdí, že např. dogma o Nanebevzetí Panny Marie je falešné, protože není nikde v Bibli. Všechno to, co katolíci nazývají Tradicí a pokládají za paralelní zdroj víry na stejné úrovní s Písmem sv., je prý vymyšlené a nepravdivé. Pravdou je údajně pouze to, co je napsáno v Písmu.

Biskup Mutsaerts učí: „Samotná Bible vyrostla přece z Tradice. Už tento fakt je podstatným argumentem proti zásadě sola Scriptura — ‚pouze Písmo‘. Její první potíž je poněkud paradoxní: zásada, že jenom Písmo sv. je neomylnou normou křesťanské víry, odporuje totiž – právě textům Písma sv. Sv. Pavel např. píše: ‚Nuže, bratři, stůjte pevně a zachovávejte podané nauky, kterým jste se naučili ať naším kázáním ať naším listem!‘ (1 Sol 2,15). To má velký význam. Pavel neklade proti sobě Písmo jakožto věrohodné – a ústní předávání nauky jako podezřelé. Říká naopak, že křesťané se mají držet toho, co jim bylo předáno od apoštolů – ať už ústně, nebo písemně,“ upozorňuje mons. Mutsaerts a pokračuje:

Papež Lev XIV. potvrdil heroické ctnosti řeholnice Marie od Nejsvětějšího Srdce Ježíšova (1887–1957), občanským jménem Mary Glowreyové. Od 22. 11. 2025 může být uctívána jako „ctihodná služebnice Boží“. Kdo byla tato žena, která směla na základě papežova svolení r. 1920 jako první řeholnice v dějinách být lékařkou?

Narodila se 23. června r. 1887 jako třetí z 9 sourozenců v australské Birreguře (spolkový stát Victoria). Její rodiče byli katoličtí přistěhovalci z Irska. Otec Edward Glowrey vlastnil obchod se smíšeným zbožím, později si koupil hotel ve městě Garvoc. Mary byla také neteří západoaustralského poslance Johna Glowreye, který též zastával funkci starosty ve městě Coolgardie. Rodina Glowreyových se vyznačovala pracovitostí, skromností a důvěrou v Boha. Mary ve škole vynikala a na základě skvělých výsledků studovala v letech 1901–4 na koleji v Melbournu, kde žila v internátu Good Shepherd Convent v Albert Parku. Odtud odešla studovat na univerzitu v Melbournu, kde získala r. 1905 titul bakaláře v oboru humanitních věd.

Poté na popud svého otce začala na melbournské univerzitě studovat medicínu se zaměřením na chirurgii a r. 1910 se stala lékařkou. Odjela však na Nový Zéland do města Christchurch, kde byl lékařů nedostatek. Ten se ještě prohloubil vypuknutím I. světové války, kdy značná část mužů včetně lékařů christchurchské nemocnice musela na frontu.

Je užitečné si připomenout případ z historie, kdy se jeden velký světec ocitl před následujícím dilematem: volbou mezi zachováním jednoznačné integrity katolické víry a kanonickým uznáním papežem. Tímto světcem byl církevní otec ze 4. století, sv. Atanáš z Alexandrie. V roce 357 papež Liberius poté, co podepsal nejednoznačné vyznání víry (v němž vynechal klíčový doktrinální termín „soupodstatný“), přikázal sv. Atanášovi, aby vstoupil do společenství s ariánskými a semiariánskými biskupy – biskupy, s nimiž sám papež, pod tlakem císaře, do společenství bohužel vstoupil. Svatý Atanáš odmítl papeže poslechnout, načež ho papež, podle svědectví svatého Hilária z Poitiers a dalších historických zdrojů, exkomunikoval a obvinil z narušování pokoje v Církvi. Přestože byl papežem exkomunikován, svatý Atanáš nadále spravoval svou diecézi v Alexandrii a dokonce projevil pochopení pro politováníhodné chování papeže Liberia. Papež sv. Damasus, nástupce papeže Liberia, však sv. Atanášovi poděkoval a radil se s ním o záležitostech východních biskupů. Papež Liberius byl prvním papežem, který nebyl svatořečen, zatímco Atanáš byl nejen svatořečen, ale také prohlášen za učitele církve.

Dnes by byl svatý Atanáš podle definice „schizmatu“ v platném Kodexu kanonického práva považován za schizmatika, jelikož odmítl být ve společenství se členy Církve (heretickými a semiheretickými biskupy), kteří byli kanonicky uznáni a tedy podřízeni papeži.

Brigitte Stegemann byla 83letou zbožnou křesťankou a prababičkou. Žila poslední 2 roky v jednom pečovatelském domově ve městě Belleville v kanadské provincii Ontario. Cca 5 měsíců před její smrtí jí byla diagnostikována rakovina žaludku v posledním stadiu. Nabízeli jí eutanazii (v kanadské terminologii Medical Assistance in Dying, zkratka MAID), ona však jako věřící křesťanka vytrvale kategoricky odmítala. Argumentovala, že to odporuje její víře a přeje si přirozenou smrt. Její vnučka Brigitte Kranendonková vypráví její příběh na Facebooku.

Navzdory jejímu přání jí byla přirozená smrt odepřena. Zatímco její vnučka Brigitte Kranendonková, která již 12 let fungovala jako její právní zplnomocněnkyně a nejbližší mluvčí jejich zájmů, byla 10 dnů na dovolené, vedli pracovníci domova s touto klientkou rozhovory o eutanazii, přičemž lstivě využili její nedoslýchavosti. Rodina nikdy neobdržela jasnou odpověď, kdo tyto rozhovory inicioval. Ústav sám jednal bez právní zplnomocněnkyně, jíž byla právě vnučka paní Stegemannové. Ta projevovala již silnou demenci, nevěděla například, že měla 14 sourozenců a někteří ještě žijí. Přesto ošetřující lékařka ji prohlásila za schopnou samostatného rozhodování. V jejím stavu nebylo obtížné manipulativně od ní získat podpis souhlasu s eutanazií. Ústav k tomu využil i některé její příbuzné, kteří se připojili k přesvědčovací kampani.

Pro smrtící injekci byl stanoven termín 10. července 2026, když předtím ústav k tomu vybavil všechny podklady. Vnučka se ale mezitím vrátila z dovolené a ptala se babičky, jestli opravdu chce zemřít pomocí MAID. Ta odpověděla zmateně a s pláčem: „Tak já mám v pátek zemřít? Oni mne chtějí v pátek zabít?“

Není náhodou, že svátek sv. Maxmiliána Kolbeho, mučedníka lásky k bližnímu, slaví Církev 14. srpna, to znamená v předvečer velikého svátku Nanebevzetí Panny Marie. Sv. Maxmilián věnoval Matce Boží celý svůj život, v dějinách Církve najdeme málo tak výrazně a prioritně mariánských světců.

Je znám především jako mučedník lásky k bližnímu, který šel na smrt hlady za svého spoluvězně Franciszka Gajowniczka, otce rodiny. Pro tento heroický čin je v Církvi ctěn a dáván za vzor. Samozřejmě tento důvod už sám o sobě stačí ke svatořečení. Cudně se ale mlčí o dalších ctnostech tohoto světce, které jsou dnes v době převládajícího neomodernismu nepopulární, i když by některé z nich mohly být chápány i jako hrdinské. To všechno, jak ukáže tento článek, je právě důsledkem hlubokého a trvalého sepětí s Pannou Marií, která jej vedla a formovala.

Na to, jak je v Církvi znám a od věřících vzýván jako přímluvce, existuje velmi málo jeho životopisů (nejzdařilejší vydali u nás bratři minorité r. 2005, jde o překlad práce jejich polského spolubratra otce Leona Dyczewského). Proč asi? Protože tento světec, kdyby se dožil dnešní doby, by se nejspíš octl na pranýři médií a možná i před soudem jako „antisemita“, „nacionalista“ a „pravicový extrémista“. A takoví – jak zní nepsané liberální dogma – přece nikdy svůj život za druhého z opravdové křesťanské lásky nepokládají. A pokud přece jenom, tak nejspíš z psychologických důvodů, pomýšlel asi na sebevraždu.