Historie vědy zná pojmy, které v jisté době se zdály být nevyhnutelnými k popisu světa, později se ale ukázaly jako zbytečné. Nejznámějším příkladem je éter – o jeho existenci se dlouho nepochybovalo, byl považován za neviditelnou substanci naplňující svět. Dnes již fyzika s tímto pojmem nepracuje. Podobné otázky se kladou též ohledně lidské duše. Neurologie stále přesněji popisuje činnost lidského mozku a my se musíme ptát, jestli pojem duše nenáleží do téže kategorie jako éter, tj. jestli tento pojem také nebyl kdysi užitečný, ale dnes je nepotřebný.

Jenže duše není toho druhu jako éter, nespadá do fyziky, nýbrž do metafyziky. Tento pojem nebyl vynalezen proto, aby vysvětlil nějaký fyzikální jev, ale aby odpověděl na podstatně hlubší otázku: Kým je člověk a jaká je jeho duchovní činnost?

Návrat velkých otázek

Dynamický rozvoj vědy někdy působí dojmem, že nové interpretace zpochybňují všechno, co bylo pokládáno dříve za jisté. Po Newtonově fyzice v 17. století se myslelo, že ve světě a ve vesmíru již nemohou být žádná tajemství. Všechno mělo být předvídatelné a – jak zpívá polský zpěvák Grzegorz Turnau – člověk je „mechanicky dokonalým systémem“, v němž se ale náhle cosi pokazilo. Objev kvantové mechaniky ve 20. století ale odhalil, že svět se nedá popsat pouze jediným způsobem a vzájemné prolínání fyzikální a duchovní úrovně (označované často samotnými fyziky jako „skryté“) je dnes přijímáno mnoha učenci, kteří podobně jako David Bohm mluví dokonce o stavu trvalé provázanosti metafyzické a fyzikální roviny. Ještě donedávna se předpokládalo, že úspěch experimentálních věd učiní metafyziku zbytečnou. Dnes ale stále větší počet filozofů přiznává, že bez metafyziky věda není schopna obhájit ani své vlastní principy. Otázka nezní „jestli“, ale „jaká“ metafyzika je potřebná pro dnešní vědu.

17. července r. 1936 povstali španělští patrioti, konzervativci a monarchisté proti republikánské vládě. Nebyl to však běžný politický konflikt, nejednalo se pouze o svržení režimu nenáviděného značnou částí obyvatelstva. V sázce bylo něco mnohem vyššího. Ozbrojené střetnutí mělo civilizační rozměr. Povstalci chtěli zastavit pochod revoluce. Na Iberském poloostrově měla ona podobu vícehlavé hydry, široké fronty liberálů, zednářů, socialistů, anarchistů, stalinských komunistů a komunistů trockistických. Tehdejší stále narůstající vlivy levice rozežíraly jako rakovina morální tkáň vlasti Cervantese. Přišel čas postavit se na odpor.

Ozvěny bouře

Je nesnadné určit pravý počátek tohoto dramatu. Před staletími Španělsko šťastně uniklo neštěstí protestantské revoluce. Pozdější inklinace jeho elit k osvícenství a poosvícenským novotám vak umožnily dohnat toto „zpoždění“. V 19. století liberální centra ovládána svobodnými zednáři se neustále pokoušela zničit tradici. Vyvolávala pronásledování Církve a vůbec nebrala ohled an to, jakou roli sehrál katolicismus v historii země, třeba v hrdinském boji s francouzskou okupací let 1808–1814. Liberální vlády vyháněly duchovenstvo ze země, konfiskovaly církevní majetek a řídily nenávistnou kampaň proti katolicismu. Nejednou docházelo i ke krvavým pogromům vůči kněžím, k vojenským pučům a k domácím válkám. Teprve po svržení tzv. I. republiky r. 1874 a restauraci bourbonských králů byla činnost antiklerikálů poněkud omezena.

Přelom 19. a 20. století přinesl radikalizaci levicových hnutí, především socialistů a anarchistů. Celou zemí otřásl masakr v Barceloně, způsobený výbuchem bomby vržené na účastníky Božítělového průvodu r. 1896. Uplynulo několik let a v tom samém městě zfanatizovaný dav r. 1909 spálil 21 kostelů, 33 klášterů a 33 katolických škol. Veřejně na náměstí upálil také přes 100 nejaktivnějších katolíků. Během čtvrtstoletí 1897–1923 teroristé zavraždili 3 premiéry a pokoušeli se zabít čtvrtého, jakož i samotného krále Alfonse XIII., zabili také arcibiskupa Zaragozy kardinála Juana Soldevillu. Levicový extremismus na nějakou dobu zpacifikoval generál Miguel Primo de Rivera, který se stal premiérem r. 1923, ale nedostatečně.

Bývalá poslankyně tzv. Reformní strany, předtím působila v Konzervativní straně, byla nalezena dne 9. června ve svém domu v hrabství Devon mrtvá. Měla 78 let. Vyšetřování potvrdilo, že zemřela násilnou smrtí.

Anne Widdecombová vyrůstala v rodině, jež se hlásila k menší protestantské denominaci. Na studiích ztratila víru v Boha. Později ji opět získala a stala se věřící anglikánské denominace. Tu však opustila r. 1993, kdy konvertovala do Katolické církve. Anglikány kritizovala již předtím, že „obětovali víru duchu doby“. Poslední kapkou, která přetekla, bylo rozhodnutí světit ženy na kněze. Na katolicismu ji dle vlastních slov fascinovalo, jak řekla v rozhovoru pro televizní stanici EWTN, „jasné rozlišení mezi pravdou a lží, mezi hříchem a ctností“.

Paní Widdecombová působila 23 let jako poslankyně Dolní komory britského parlamentu za konzervativní stranu až do r. 2010. R. 2016 se stala krátce europoslankyní za Brexit Party Nigela Farage, to ale skončilo, když téhož roku Velká Británie vystoupila z EU. Jako poslankyně vystupovala především na obranu nenarozeného života. Netajila se svým požadavkem na jejich úplný zákaz, poněvadž ale toto bylo nereálné, navrhovala alespoň radikální zákonné omezení tohoto zla, např. omezení aktivity a počtu potratových klinik, povinnost lékařů informovat rodiče nezletilých dívek o potratu apod. Stejně bojovně vystupovala i proti eutanazii. Kategoricky též požadovala, aby agenda LGBT nebyla protlačována do legislativy a do školství, odmítala homosexuální manželství, rodové sebeurčení a propagaci homosexuality ve školách. Odmítala též členství Velké Británie v Evropské unii. Nadále zůstala i po odchodu z politické scény veřejně aktivní

Den po národním svátku Francie 14. července parlament odhlasoval zákon o eutanazii, eufemisticky nazývaný „právem na důstojnou smrt“. 291 hlasů bylo pro, 241 proti a 29 se zdrželo hlasování. Tím to ale nekončí. Premiér Sébastien Lecornu a předseda senátu Gérard Larcher oznámili, že text zákona pošlou Radě pro ústavu (pozn. překl: obdoba našeho Ústavního soudu).

Macronův slib

Zákon stále vyvolává kontroverze a rozděluje politiky nezávisle na politických barvách. Souhlasí s ním prezident Emmanuel Macron, který hrdě prohlásil, že to byl jeho předvolební slib: „… r. 2022 jsem se zavázal otevřít tuto cestu francouzskému národu. S úctou, pokorou a s plným respektováním naší demokracie byl tento slib splněn. Ústavní rada určitě také bude postupovat ve shodě se zákony našeho státu.“

Bývalý premiér a generální tajemník prezidentovy strany Renesans Gabriel Attal se vyjádřil, že „parlament po 4 letech… konečně přijal zákon o péči nad osobami na sklonku života, což je klíčové pro hodnoty, které bráníme“. V tomto prohlášení vidíme celý podvod předkladatelů tohoto zákona. Zabíjení osob na sklonku života nazývá „zákonem o péči“.

Nicméně projekt tohoto zákona se nesetkal s jednomyslným souhlasem ani v prezidentském táboře. „Žádný francouzský občan se nesmí domáhat smrti proto, poněvadž mu nelze zmírnit utrpení, zajistit odpovídající péči a přítomnost blízkých osob,“ zareagoval poslanec Karl Olive a požadoval referendum v této záležitosti.

Letos dne 10. čevence v polském městečku Jedwabne na východě země se za účasti předsedů obou komor parlamentu a zástupce vlády konal pietní akt u příležitosti 85. výročí masakru místních Židů, kteří i se ženami a dětmi v počtu přes 400 byli nahnáni do stodoly na okraji obce a hromadně upáleni. Kdo se pokusil utéct, byl zastřelen. Hrůzné divadlo se odehrálo pár dní poté, co Jedwabne obsadil německý wehrmacht (Němci zaútočili na Sovětský svaz 22. června r. 1941). Předtím ho od září r. 1939 okupovali Sověti na základě paktu Molotov-Ribbentrop.

Oficiální narativ z r. 2003 zní, že tohoto příšerného zločinu se nedopustili němečtí okupanti, nýbrž spontánně místní polské obyvatelstvo v čele se starostou Karolakem. K tomuto závěru se dospělo na základě knihy polského historika a žurnalisty židovského původu žijícího v USA Jana Tomasze Grosse, jenž v publikaci „Sousedé“ vydané r. 2000 v USA tvrdí, že drtivá většina polského obyvatelstva z počtu cca 600 osob se na masakru Židů aktivně podílela – jak jinak než na na popud místního katolického faráře P. Mariana Szumowského a jeho kaplana P. Józefa Keblińského, antisemitů, kteří štvali lid ke konečnému zúčtování se Židy, jichž žilo v Jedwabném cca 700. Zhruba 300 jich stačilo před masakrem utéct.

Toto indické náboženství, přesněji řečeno nesourodý konglomerát obrovského počtu kultů, je dnes velikou módou v Evropě i mezi křesťany. V rámci současného neomodernistického všenáboženského synkretismu často slyšíme o údajně „ušlechtilých“ zásadách hinduismu, které jsou prý na stejné úrovni s křesťanstvím. Fakta jsou ovšem jiná.

Původ hinduismu

Hinduismus krom uctívání velkého množství bohů považuje za hlavní božstva Višnu, Šivu a Brahmu. To ovšem nemá nic společného s katolickou vírou v Boží Trojici. Trojjediný Bůh v křesťanství je totiž pouze jeden, i když ve třech osobách, kdežto hinduistická trojice jsou tři různí bohové. Ti jsou známí svými avatary, tj. převtěleními, z nichž nejznámější je hrdina Krišna, avatar Šivy a Višnu. Šiva prý sídlí v Himalájích, má tisíc očí, tisíc rukou a tisíc nohou a je „hrůzostrašný“. Jeho symbolem je lotosový květ a Phallus, čili mužský pohlavní úd.

Hinduističtí bohové mají také své družky, bohyně. Družkou (manželkou) Šivy je příšerná bohyně Kálí, která je zobrazována nahá s náhrdelníkem z 50 lidských lebek a s ozdobami z lidských useknutých rukou. Má vyplazený jazyk, v ruce srp a někdy sedí na tygru.

Katolická víra podle nauky Starého zákona i nauky sv. Pavla (1 Kor 10. kap.) odedávna hlásá, že pohané, když přinášejí své oběti bohům, přinášejí je vlastně démonům. To je v hinduismu markantně zjevné především u lidských obětí, které byly v Indii přinášeny ještě i ve 20. století navzdory všem zákazům britské koloniální správy. Bl. Matka Tereza se ještě r. 1948 setkala s obětováním lidí v chrámu bohyně Kálí v Kalkatě. Hinduismus se též vyznačuje tím, že manželka zemřelého muže je spolu s jeho mrtvolou spálena na hranici. Tyto zřejmé antihumánní praktiky jsou jasným dokladem démonického původu hinduismu, rovněž tak i obnažený penis jako symbol boha Šivy.

V izraelském národě žilo mnoho zbožných a bohabojných žen, a jedné z nich se dostalo té milosti, že byla Boží Prozřetelností zvolena, aby se stala matkou panenské Rodičky Spasitelovy Marie. Její jméno bylo Anna, tj. omilostněná. Po otci pocházela ze starozákonního kněžského pokolení Levi a po matce z rodu Davidova. Její mládí bylo čisté, naplněné bázní Boží, modlitbami a prací. V dospělém věku se zasnoubila s Jáchymem, bohabojným a velmi váženým mužem, pocházejícím rovněž z rodu Davidova a z pokolení Judova. Tito manželé zachovávali všechna Boží přikázání.

Nově vysvěcený biskup Kněžského bratrstva sv. Pia X. (FSSPX) J. E. Pascal Schreiber pronesl kázání, kde srovnává nedávné svěcení nových biskupů Bratrstva bez souhlasu Sv. stolce se svěcením nových biskupů, taktéž bez souhlasu Sv. stolce, které udělil r. 1977 ukrajinský řeckokatolický kardinál mons. Josip Slipyj. Kázání biskupa Schreibera v němčině zveřejněné na YT je na konci našeho článku. To nás nutí k následující reflexi.

Kardinál Slipyj byl mučedníkem sovětského komunistického režimu. Působil jako řeckokatolický tzv. velký arcibiskup ve Lvově na území předválečného Polska, po II. světové válce, když po anexi tohoto území Sovětským svazem odmítl souhlasit s násilným připojením ukrajinské řeckokatolické církve k pravoslaví, strávil 18 let v gulagu. Propuštěn byl na základě intervence papeže Jana XXIII. u sovětské vlády r. 1963, poté mu sovětské úřady umožnily odjezd do emigrace v Římě. Odtud tajně podporoval ilegální pastoraci řeckokatolické církve na Ukrajině, která byla zakázaná.

Papež Pavel VI. (1963–78) prováděl vůči komunistickým režimům ve východní Evropě vstřícnou politiku spočívající na nominaci komunistům povolných hodnostářů na biskupské stolce. S tím souviselo též odmítání podpory ilegální řeckokatolické církve na Ukrajině, což kardinál Slipyj těžce nesl. Snažil se proto alespoň dosáhnout papežova souhlasu se jmenováním a vysvěcením nových ukrajinských řeckokatolických biskupů z řad kněžské emigrace, narazil však u Pavla VI. na hluché uši. Proto, aby zachránil existenci ukrajinské řeckokatolické církve, neboť měl již 85 let, vysvětil r. 1977 bez papežského mandátu 3 kněze na biskupy, což podle kanonického práva podléhalo církevním trestům, podobně jako v případě arcibiskupa Lefébvrea a jím vysvěcených biskupů FSSPX r. 1988 a letos 1. července.

Vídeňský kardinál Schoenborn zveřejnil v článku „Judentum und Christentum“, který vyšel v židovském časopise „Das juedische Echo“ (v r. 2014, pozn. red.) stanovisko, že prý proces s Ježíšem a rozsudek smrti nad ním byly podle židovského práva „plně regulérní“, protože židovské právo stanovilo trest smrti pro toho, kdo se vydával za Boha. Oni prý podle pana kardinála „nemohli vědět, že Ježíš je doopravdy Božím Synem“ (chudáčci). Jenže Kristovy zázraky, zejména vzkříšení mrtvých, krátce před Velikonocemi Lazara, jenž byl už 4 dny v hrobě, byly dostatečným důkazem pro jeho Božství a pro to, aby jej židovští předáci mohli jako takového přijmout a uznat. Oni o těchto zázracích věděli, jenže jak je interpretovali – o tom vypovídá kniha židovského historika Petera Schaefera, jejíž recenzi od rakouského historika Friedricha Romiga zveřejňujeme:

Nový pohled na představení Spasitele ve starém Talmudu

recenze doc. dr. Friedricha Romiga

V Německu vyšla v překladu kniha profesora univerzity v americkém Princetonu Petera Schaefera pod názvem „Ježíš v Talmudu“. Setkala se s jednomyslným souhlasem všech jeho židovských kolegů, což znamená výslovné ztroskotání křesťansko-židovského dialogu, neboť oni schvalují to nejpustší rouhání, jehož se Talmud vůči Kristu dopouští. Teze o židech jako „starších bratřích ve víře“ se tak stávají mýtem. Ježíš byl odsouzen na smrt Sanhedrinem, židovskou veleradou, Římané se stali pouhými vykonavateli rozsudku.