Co se stalo před pár dny v polském Krakově, víme. Zločinec vjel autem na Hlavní náměstí (Rynek Glówny) a začal střílet. 6 mrtvých a nejméně 16 raněných – to je výsledek, následně ještě policie zjistila, že doma zavraždil své oba rodiče a sestru. Příšerné!

Polsko bylo dosud považováno za jednu z nejbezpečnějších zemí Evropy. V posledních letech se tam stěhovali zejména Švédové, kteří se doma potýkali s násilnými akcemi migrantů. Polská migrační politika nebyla tak vstřícná jako na Západě, přistěhovalců z muslimských zemí zde proto žilo podstatně méně.

Vrahem byl mladý 24letý Polák Michal O., jenž po zásahu policie a zranění, které při tom utrpěl, zemřel v nemocnici. Snaha celou tragédii zpolitizovat je nechutná, objevily se dokonce dezinformace, že tento zločinec byl „ultrapravicový radikál“. Ne, jeho krvavý masakr neměl žádný politický nebo ideologický motiv. Zjištěno je pouze to, že již ve škole se tento mladík vyznačoval chorobnou zálibou v malování katů a smrti. O jeho přesvědčení není známo nic, neboť byl uzavřeným a nekomunikativním člověkem. V dětství sice chodil do náboženství, ale v pubertě a dospělosti víru tichou cestou opustil a přestal praktikovat. Podle polských zdrojů existují též nějaké indicie, že se někdy nějakým způsobem odevzdal satanovi, uvrhl tím na sebe prokletí a nechal se manipulovat démony.

Polští liberálové v čele s premiérem Donaldem Tuskem, kteří jsou momentálně u moci, ukázali své ostré totalitní zuby. Zákeřně se pokusili o ústavní puč, obsadili policií Ústavní soud (Trybunal Konstytucyjny, dále jen TK), protože v něm měli většinu soudci, kteří jim nevyhovovali. Využili k tomu víkendu o Dušičkách (30.10.–2.11.), kdy většina polských občanů jako vždycky tradičně navštěvovala hroby svých blízkých a hodně cestovala, tudíž neměla myšlenky na to, aby se zabývala politikou. Krátce předtím Tuskova vláda jmenovala do TK některé nové soudce, které potvrdil parlament, v němž mají strany vládní koalice většinu. Prezident Karol Nawrocki však tyto nové soudce nepotvrdil, což zákon vyžaduje, proto se legitimně nemohli stát členy TK.

Tusk, který má plná ústa demokracie, sáhl tady k opravdu „demokratickému“ řešení. Poslal na TK policii a s její pomocí nové soudce nastolil. Prezident Nawrocki byl právě v zahraničí. Když ho zastihla zpráva o nelegálním obsazení TK, okamžitě se vrátil, přišel k soudní budově, probil se přes zátarasy a prohlásil nové soudce za nelegitimní. Noví soudci, ačkoliv nesložili přísahu, prohlásili ty dosavadní jmenované předchozím kabinetem pravicové strany PiS za sesazené. Tusk se přitom opírá o orgány EU, kde má velikou podporu, proto nehodlá ustoupit. Konzervativní síly v čele s prezidentem Nawrockým rovněž ne. Vyostřená situace se zdá být v současnosti neřešitelná.

Profesor církevních dějin dr. Ed. Mazza poskytl rozhovor portálu LifeSiteNews, v němž předložil doklady, že v Církvi od raných dob platila praxe sv. přijímání do úst a podávání na ruku se nepřipouštělo. Během té části rozhovoru, která se věnovala tomuto tématu, Dr. Mazza citoval několik závěrů církevních synod, papežů a biskupů rané církve, kteří přijímání Eucharistie na ruku výslovně zakazovali. Uvedl také, že vědci považují za pochybnou autenticitu citátu připisovaného sv. Cyrilovi Jeruzalémskému, v němž popisuje přijímání Eucharistie na ruku.

Papež sv. Lev Veliký, Učitel Církve v 5. století, napsal: „Člověk přijímá do úst to, čemu věří vírou.“ Vůbec nejstarším dokladem, který prof. Mazza na toto téma nalezl, je vyjádření papeže sv. Sixta I., který stál v čele Církve v letech 115–25, tedy v ještě bezprostředně poapoštolských dobách, mohl proto přímo osobně znát buď někoho z apoštolů, nebo některého z jeho žáků či posluchačů. Tento papež Sixtus říká doslova: „Věřícím (laikům) je zakázáno dotýkat se i posvátných nádob nebo je brát do ruky.“ Jestliže laikům nebylo dovoleno dotýkat se rukama ani nádob, tím spíše potom ne Těla Páně! Mnoho synod a vyjádření jednotlivých papežů a biskupů potom v průběhu 4. – 9. století výslovně zakazovalo podávání konsekrované hostie na ruku.

Opět jeden důvod, proč se Církev octla na pranýři současných mainstreamových médií. Podle katolické nauky se nelze rozvést a uzavřít nový sňatek. Kdo tak učiní, dopouští se hříchu cizoložství a dokud neuvede tento stav do pořádku, nelze mu udělit rozhřešení ve sv. zpovědi a podat sv. přijímání, protože v takovém případě přijímá svatokrádežně. Ó, jak nelidské a antihumánní! – lkají odpůrci Církve. Nejsmutnější ale je, že vnitrocírkevní neomodernisté dnes hovoří úplně tímtéž jazykem, tj. jazykem tohoto světa a nikoli jazykem Pána Ježíše Krista.

Ten se vyjádřil naprosto jednoznačně: „Bylo řečeno: ´Kdokoliv propustí svou manželku, ať jí dá propustný list!´Já však pravím vám, že každý, kdo by propustil svou manželku – vyjma pro cizoložství – uvádí ji v cizoložství; a kdo by propuštěnou přijal, cizoloží…“ (Mat 5,31–2). A na jiném místě říká farizeům, když argumentovali, že Mojžíš přikázal tomu, kdo chce svou ženu propustit, dát jí propustný list: „Pro tvrdost vašeho srdce dovolil vám Mojžíš propouštět vaše manželky; ale zpočátku tak nebylo. Pravím však vám: Kdokoli propustí svou manželku – vyjma pro cizoložství – a vezme si jinou, cizoloží; a kdo si vezme propuštěnou, cizoloží…“ (Mat 19,8–9). A v Markově evangeliu na stejnou námitku farizeů říká totéž: „Na počátku stvoření však stvořil Bůh lidi jako muže a ženu. Proto opustí člověk otce i matku a přilne ke své manželce, a ti dva budou jedním tělem….Proto co Bůh spojil, člověk nerozlučuj!…Kdokoliv propustí svou manželku a pojme jinou, cizoloží proti ní; a propustí-li žena svého muže a vdá se za jiného, cizoloží….“ (Mar 10, 6–12).

Na tuto otázku odpovídá katolický katechismus jasně. Pokud zemřeme v posvěcující milosti a dojdeme spásy (P. Ždánský na poutním místě v Žarošicích se vždycky loučil s poutníky slovy: Na shledanou v nebi a ať tam nikdo nechybí…), tak budeme na věky prožívat nevýslovné štěstí a blaho, naším posláním se stane věčné chválení a oslavování Boha. Ano, jenže jakou konkrétní podobu to bude mít?

Zajisté máme jako praktikující pravověrní katolíci nějakou ušlechtilou náplň života, která nám přináší vnitřní uspokojení. Žijeme tím, může to být naše profese a zaměstnání, případně nějaká zájmová činnost (koníček). Pedagogové, zdravotníci, řemeslníci, zemědělci … nebo i včelaři či zahrádkáři – ti všichni se věnují, samozřejmě za předpokladu respektu k Božím přikázáním, prospěšné a bohulibé činnosti, která svým způsobem dává jejich životu smysl. Smrt to ale všechno ukončí. Jenže – nestyďme se ptát poněkud naivně – nebude mít to, čím jsme tady na zemi žili a co nám působilo vnitřní radost, tam na věčnosti opravdu žádné „pokračování“?

Měl jsem jednou sen. Přivedli mne před Boží trůn a bylo mi řečeno: Ty ses na zemi věnoval přednáškové a publicistické práci, tak to budeš dělat i tady v nebi. Velmi dobře vím, že sny nemáme brát vážně, pokud Bůh přímo nedá jasně najevo, že tím chce sdělit člověku něco závažného, jako např. sv. Josefovi. Samozřejmě – pokud budu spasen, za což se modlím – tak určitě nebudu anděly a svaté v nebi vzdělávat nebo psát pro ně články, ti to v žádném případě nepotřebují. Jenže za malinké zamyšlení tento sen podle mne přece jen stojí.

Konzervativní katolicismus odporuje tomu, co chtěla Francouzská revoluce. Naopak ale liberální katolicismus se snaží o porozumění s hesly revoluce a s osvícenstvím. Tento problém souvisí se změnami v Církvi, které probíhají od II. vatikánského koncilu (DVK), což jasně ukázala koncilní konstituce „Gaudium et spes“. O tom mluvil v rozhovoru s publicistou Janem Pospieszalskim P. prof. Andrzej Kobyliński, filozof a etik z Univerzity Kardinála Stefana Wyszyńského ve Varšavě.

V dlouhé rozmluvě tento učenec poukázal na hluboké kořeny dnešních sporů uvnitř Katolické církve, které se týkají hlavně vztahu k současnému světu charakterizovanému osvícenskou revolucí autonomie člověka. P. Andrzej Kobyliński připomenul, že r. 1962 za pontifikátu Jana XXIII. ve francouzských Metách byla uzavřena „dohoda“ mezi představiteli Sovětského svazu a Vatikánu.

„Iniciátorem setkání byl Vatikán, který usiloval o to, aby plánovaný DVK byl ekumenickým (všeobecným) koncilem. Pro zachování ekumenicity byla dle představ Jana XXIII. nezbytná přítomnost zástupců ruského pravoslaví, tj. moskevského patriarchátu, což ale vyžadovalo souhlas vlády v Kremlu. Pravoslavnou církev v Sovětském svazu infiltrovali agenti státní bezpečnosti. Z velké části byla zlikvidovaná a její kněží zavřeni v gulagu. Navenek působil pouze jakýsi symbolický zbytek, který byl agenturou tajné policie KGB. Tak to tenkrát v Sovětském svazu fungovalo,“ uvedl.

V Metách byla podepsána tajná dohoda, v níž Sovětský svaz (SSSR) garantoval vyslání delegace moskevského patriarchátu do Říma, aby koncil mohl mít „ekumenický“ charakter. Na oplátku Vatikán slíbil, že v koncilních dokumentech nebude odsouzen komunismus.