Štědrý den utekl jako voda a stejně tak i Hod Boží vánoční. Oslava Božího Narození neprobíhala pouze v soukromí našich domovů a rodin, ale též veřejně jako každým rokem. Na náměstích našich měst byly umístěny jesličky s Ježíškem a Svatou Rodinou, do předvánočního mumraje kolem tržních stánků zněly koledy, televize vysílala půlnoční mši sv. V mnoha západních zemích toto již dávno není samozřejmostí. Ve Francii, ve Velké Británii, v Německu, v Belgii a jinde již nesmějí být veřejně vystavovány jesličky s Ježíškem na základě stížností ateistů, že prý toto je v rozporu s „laickým charakterem státu a ústavy“, nebo muslimů, že toto je „uráží“.

Takže si můžeme s uspokojením oddechnout: u nás v Čechách, na Moravě a ve Slezsku to přece jenom ještě není tak zlé. Ježíšek nikomu nevadí, i v nenáboženských rodinách mají stromeček a betlém a poslouchají nebo snad i zpívají koledy. Je ale toto opravdu důvodem k nějaké formě opatrného optimismu? Troufám si říci, že ani omylem. Naopak, svátek Mláďátek, tj. dětí povražděných zločinným šílencem Herodem, který slavíme 28. prosince, tj. hned třetí den po Narození Páně, nám ukazuje schizofrenní pokrytectví takového sebeuspokojení.

Konkrétně: Znám rodinu, v níž se při štědrovečerní večeři u stromečku a jesliček s Jezulátkem zarosí oči dojetím nad něžným Děťátkem uprostřed Svaté Rodiny, třech králů a zvířátek. Jenže titíž rodiče, otec a matka, nutí svou dceru, která nečekaně otěhotněla, k potratu. Svátek Mláďátek je symbolicky jak známo připomínkou nenarozených dětí zabitých umělým potratem. Na jedné straně tedy dojetí až k slzám nad krásou nemluvňátka Ježíška, na druhé straně ale otrlý a krutý cynismus, jenž toto děťátko zabíjí, neboť Ježíš-Dítě se duchovně ztotožňuje s každým malým človíčkem ohroženým na životě.

Spisovatel Jan Čep ve své povídce „Cesta na jitřní“ píše o sedlákovi Cyrilu Nedomovi, jak kráčí se svojí starou matkou na půlnoční. A hle – najednou vidí, jak spolu s ním a jeho sousedy absolvují tuto cestu zástupy už zemřelých osob z jeho příbuzenstva i z celé vesnice. Tisíce lidí před ním šly v noci 24. prosince stejným směrem, s nimi všemi tvoří teď, v tuto radostnou chvíli, duchovní jednotu v jásotu nad narozením Spasitele. Čepovi se tak podařilo mistrovsky vyjádřit, co jsou vlastně Vánoce. Pro většinu nábožensky lhostejných občanů tento svátek degradoval na pouhé konzumní šílenství při shánění dárků. Avšak ani mnozí křesťané nejsou na tom o mnoho lépe. Je to pro ně pouhá připomínka narození Ježíše Krista – a to je trochu málo. V betlémské jeskyni Bůh bezprostředně jako člověk vstoupil do lidských dějin – a tím vlastně propojil minulost se současností a budoucností.

Celá historie naší planety je tak posvěcena, není to už pouhý „čas“, nýbrž „Boží čas“, daný nám ke spáse. Jen v tomto „Božím čase“ mohu považovat i lidi z minulých staletí a generací za své bratry a sestry. Už to pro mne nejsou exempláře, nad jejichž kosterními pozůstatky bádají archeologové, ale lidé z masa a kostí s nesmrtelnou duší, kteří tak jako já chodili na půlnoční mši slavit velkolepou událost Božího narození. A pokud z různých důvodů nechodili, tak i za ně tekla předrahá Kristova Krev na Kalvárii, i pro ně se narodil, i pro ně zemřel, i pro ně vstal z mrtvých.

Miluji Vánoce. Nejen kvůli oslavě narození Božího Syna, našeho Vykupitele a Spasitele. To je samozřejmé a to nejdůležitější, o tom není sporu, alespoň mezi námi křesťany. Teď se ale chci zaměřit na věci trochu víc „přízemní“, a to jsou vánoční dárky.

I v dobách komunistického útlaku jsme Vánoce slavili. A co si z dětství pamatuji, tak ve všech rodinách naděloval Ježíšek. I v těch totálně ateistických. Neznala jsem rodinu, kde by to bylo jinak. A to i přes masívní propagandu, že „Ježíšek neexistuje“ a přes snahy odvrátit lid od slavení Jeho narození výhradně k tomu konzumnímu stylu slavení Vánoc (viz např. písničku Vánoce, vánoce přicházejí). (Pozn.aut.: v dětství jsem rovněž byla ateistkou.)

Pamatuji si to radostné překvapení, kdy se někde ozval zvoneček… a v pokoji, kam děti před tím nesměly, se třpytil zářící stromeček s pravými svíčkami a prskavkami, a hlavně: byla pod ním spousta dárků. Bývalo to pro mě něco úžasného, tak jako asi pro každé dítě. Z informace, že toto radostné překvapení chystají rodiče dětem, jsem se nezhroutila, a naopak se ráda podílela na chystání této „pohádky“ pro mladší sourozence.

Později, už jako dospělá, jsem se setkala i s názorem, že není správné dětem lhát v tak zásadních věcech, hrát pro ně jakési divadlo a vykládat „bajky“ o Ježíškovi, co nosí dárky… Pak se prý naruší důvěra k rodičům a kdesi cosi… Ne, neinspirovala jsem se těmito zásadami a když byly děti malé, tak jsme pro ně také tuto „pohádku“ zahráli. Bývalo to úžasné, a žádné z nich se nezhroutilo při zjištění, že je to všechno tak trochu jinak. Naopak, starší syn byl rád, že se může podílet na našem „spiklenectví“ a pomáhat s překvapením pro malou sestřičku.

Když jsem byla ještě malé dítě, přála jsem si, aby Vánoce byly každý den. To bych měla dárků! A cukroví kolik bych chtěla. Ale bylo mi vysvětleno, že to nejde, vždyť co bych s tolika věcmi dělala? Navíc bych se pak už neměla na co těšit a Vánoce by mi zevšedněly, což jsem nakonec i uznala. V období dospívání už jsem se z Vánoc tolik neradovala. Pořádaly se téměř závody v uklízení, v pečení cukroví, a zejména ženy dost nadávaly, co s tím mají práce a starostí. Shánění dárků, když nejsou peníze, je taky stres. Řečem o tom, že „nejvíce potěší vlastnoručně vyrobené dárky“ jsem moc nevěřila – stačilo se podívat, jak s nimi obdarovaní zacházeli. Nakonec i ty dárky už pak byly spíše zklamáním – hračky a knížky z velké části nahradilo teplé spodní prádlo, utěrky „do výbavy“ a jiné praktické věci, které by se stejně tak jako tak musely koupit. A navíc muset předstírat radost z takových dárků, které vlastně ani žádnými dárky nebyly… Všechny ty oslavy a stresy kolem nich mi připomínaly povídku ze stejnojmenné knihy Roberta Fulghuma: Už hořela, když jsem si do ní lehal. Ostatně i notoricky známá písnička Vánoce, vánoce přicházejí to celkem vtipně komentuje, ale vůči našemu Spasiteli je až neuctivá.

Katolický filozof a autor četných publikací Sebastian Ostritsch měl 27. listopadu na jezuitské vysoké škole v Mnichově představit svoji novou knihu o důkazech Boží existence ve světle kritiky Immanuela Kanta. Na nátlak studentů byla ale jeho přednáška dva dny předtím odvolána.

Předcházela tomu kampaň na sociálních sítích spolu s výzvami k protestům proti tomuto údajně „pravicově extrémistickému fundamentalistovi“. Původci byli studenti této jezuitské vysoké školy. Objevilo se tam např.: „Prosíme pomozte nám, přijďte k nám na naši vysokou školu a ukažte své vlajky a tváře! My ozdobíme budovu tohoto učiliště citáty z Ostritsche a budeme informovat o jeho nebezpečné politické agendě.“

Proč má být Ostritsch „pravicově extrémistický fundamentalista“ a v čem je jeho agenda „politicky nebezpečná“, nebylo vysvětleno. Na dotaz kath.netu Ostritsch řekl, že se jedná o jeho mimoakademické publikace a články, ale nikdo nikdy nevznesl proti nim konkrétní výtky.

25. listopadu proběhl „moderovaný rozhovor“ mezi vedením vysoké školy a zástupci studentstva. Na jejich základě potom vedení školy stáhlo pozvánky na Ostritschovu přednášku jak z internetu, tak i z nástěnek v budově. Podle informace serveru Corrigenda, který se odvolává na přímé účastníky tohoto rozhovoru, studenti nepokrytě hrozili násilím. Jestliže vedení školy přednášku neodvolá, proběhne prý „nikoli bez kraválu“, jak řekl jeden student. Další studentka údajně prohlásila: „Pan Ostritsch si přeje být jako Charlie Kirk, my vás ale můžeme uklidnit, střílet ho nebudeme.“

Protestantismus a poté osvícenství odstranily mrtvou latinu jako univerzální dorozumívací jazyk diplomatů a intelektuálů. Její místo zaujaly národní jazyky, přičemž velké národy se často snažily vnutit svoji řeč těm malým, aniž by respektovaly jejich jazyková práva. V naší zemi za osvícenských vlád Marie Terezie a Josefa II. byla česká národní existence po stránce jazykové nejvíce ohrožena administrativně vnucovanou germanizací.

Na záchraně české řeči mají v 18. století největší zásluhu katoličtí kněží a řeholníci, což se dnes ignoruje. Počáteční obrozenecký proud byl ortodoxně katolický, ostře vyhraněný proti osvícenskému panovnickému dvoru. Obrana českého jazyka a české národní svébytnosti byla úzce spojena s obranou katolické víry proti byrokratickým zásahům státních úřadů do interních záležitostí Katolické církve a snaze vmanévrovat ji do postavení poslušné služky osvícenského státu, která nehlásá pravou nauku Kristovu, ale osvícenské bludy. V čele těchto národně a nábožensky obrodných snah stáli jezuité Jan Tesánek, Josef Stepling, Stanislav Vydra aj., dále piaristé Mikuláš Adaukt Voigt a Gelasius Dobner, pauláni Václav Fortunát Durych a František Faustin Procházka aj. Odvolávali se hlavně na odkaz vlasteneckého jezuity Bohuslava Balbína ze 17. století, který bránil český jazyk proti už tehdy se vzmáhající němčině a poukazoval na to, že českou řečí mluvili velcí národní světci Václav, Vojtěch a Jan Nepomucký. K tomu je nutno připočíst velké množství obětavých venkovských farářů a kaplanů, kteří povzbuzovali a utvrzovali prostý lid ve věrnosti jak katolické víře, tak i českému jazyku a národnímu dědictví svatováclavskému a svatojanskému. Těmto katolickým duchovním postavil ve svém románu „F.L.Věk“ krásný pomník sám odpůrce katolicismu Alois Jirásek.

S laskavým svolením redakce Fatymu přebíráme krátký, ale výstižný článek mučedníka blíženské lásky z koncentračního tábora v Osvětimi sv. Maxmiliána Kolbeho k svátku Neposkvrněného Početí:

Mluvíc lidským jazykem, Boží Srdce je podobné srdci dobrého otce rodiny. Když se některé z dětí čímsi proviní, otec ho musí potrestat, neboť si to žádá spravedlnost, či dokonce samotná láska k dítěti, aby nezlehčovalo viny. Ale tentýž otec by dítěti nechtěl ublížit, ačkoli by si samo zasloužilo trest a chtěl by mít nějaký dostatečný důvod, aby nemusel vyměřit trest.

Odpustit bez dostačujícího důvodu by znamenalo viníka činit opovážlivým. Ale chtěl by, aby se přece někdo za něj přimluvil, a tak učinil zadost jak spravedlnosti, tak vroucí lásce.

A tak Božské Srdce Pána Ježíše, které hoří láskou k nám viníkům, nachází k tomu prostředek hodný Božské moudrosti. Dává nám za matku a ochránkyni svou nejmilejší a nejmilovanější Matku, bytost svatější než svatí a andělé, tu, které nedokáže nic odmítnout jako nejdůstojnější a nejdražší Matce.

A dal jí takové srdce, aby nemohla nevidět ani jednu slzu na zemi, aby se nemohla nestarat o spásu a posvěcení každého z lidí. A takto je připraven most k Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu.

Pokud někdo v hříších padne, hluboce se ponoří v neřestech, pohrdne Božími milostmi, nehledí už na dobré příklady jiných, nevšímá si spasitelných vnuknutí a stává se nehodným dalších milostí, má si snad zoufat? Ne, nikdy! Má totiž Bohem mu danou Matku, která laskavým srdcem sleduje každý jeho skutek, každé slovo, každou myšlenku. Ona nehledí na to, jestli je hodný milosti slitování. Ona je pouze Matkou milosrdenství, nicméně spěchá, i když ji nevzývají, tam, kde je nejvíce bídy v duších.

Papež Lev XIV. se vydal na svoji první zahraniční cestu – a sice do Turecka a na Blízký východ. Proběhla ve dnech 27. 11. – 2. 12. Stěžejním bodem programu byla návštěva města Izniku v Turecku, které se ve starověku jmenoval Nicea (Nikaia), u příležitosti 1700. výročí konání I. nicejského koncilu r. 325. Biskupové na něm shromáždění tam odsoudili blud alexandrijského kněze Aria, jenž popřel Božství Ježíše Krista, kterého prohlašoval pouze za jakéhosi „eóna“, tj. nadanděla stvořeného Bohem.

Dnešní mentalitě to již připadá cizí a vzdálené. Přít se úporně o nějakou teorii, o přesnost teologického vyjádření – dnes máme přece pluralismus a toleranci, kdy respektujeme především, jak a v jakém slova smyslu chápe danou tezi ten druhý. Biskupové na nicejském sněmu se ale tvrdě střetli s Ariem kvůli jedinému řeckému slovu „homousios“ (soupodstatný), tj. hájili a závazně definovali, že Kristus je jedné podstaty s Otcem, tj. Bohem na stejné úrovni s Ním, zplozený od věčnosti a nestvořený, jak vyznáváme v Credu při mši sv.

To neexistovaly důležitější záležitosti než takto bazírovat na jediném slovíčku? Tak se totiž ptá člověk odchovaný současnou kulturou, nota bene když krátce po nicejském koncilu se vyskytli tzv. semiariáni (poloariáni), tj. biskupové v čele s Akaciem z Cesareje, kteří usilovali o jakýsi kompromis mezi zastánci pravověrné definice koncilu reprezentovanými sv. Athanasiem, sv. Basilem a sv. Hilariem z Poitiers a ariány. Tito semiariáni používali termín „homoios“, tj. že Kristus je Otci pouze „podobný“, nikoli soupodstatný s Ním. Ortodoxní strana v čele se sv. Athanasiem však toto kategoricky odmítla a trvala na termínu „soupodstatný“ i za cenu pronásledování (Athanasius byl celkem 5krát poslán do vyhnanství). To vyvolává u člověka současné mentality kritiku: Takoví byli tehdejší katolíci, hádali se až do krve o pouhá dvě písmenka ( us: homousios a homoios).

Tato otázka byla aktuální při nedávných parlamentních volbách a stále rezonuje, diskuse na toto téma trvá i u tradičních katolíků. Naše Česká biskupská konference (ČBK) zveřejnila před volbami prohlášení, v němž varovala před odevzdáním hlasu volebnímu subjektu Stačilo, neboť jehož součástí byla i Komunistická strana Čech a Moravy (KSČM). Do Sněmovny se jak známo toto uskupení nedostalo.

Dovoluji si poněkud neskromně, za což se omlouvám, upozornit, že mi právě vyšla v nakladatelství Sypták má nejnovější kniha „Nejkrvavější genocida minulosti a současnosti. Málo známé informace o pronásledování křesťanů.“ Je to v podstatě nepatrně upravená reedice staršího vydání. Publikuji toto oznámení proto, poněvadž si to mnozí čtenáři našich stránek přáli. Kniha je k dostání buď v nakladatelství Sypták (kontaktní a korespondenční adresa):

nebo v kterémkoliv katolickém knihkupectví v republice. Žádejte si knihu i tehdy, když ji nebudou mít vystavenou za výlohou.

Pokud ale očekáváte, že půjde o „vědecky fundovanou“ a „vyváženě objektivní“ studii, tak jste na omylu. Právě tím toto dílo být nechce a není. Proč? Důvod je jednoduchý. Babylonské zmatení jazyků v rámci současného protikatolického newspeaku dává totiž termínům „vědecky fundovaný“ a „vyváženě objektivní“ jiný obsah, než tomu bylo dříve. Nutno vycházet z toho, že o Katolické církvi a jejich dějinách se systematicky již od osvícenských, nebo spíše ještě od protestantských dob lže. To tedy trvá nejméně dvě stě nebo dokonce až čtyři sta let. Tak se v podvědomí už řady generací včetně věřících katolíků hluboko zakódovalo přesvědčení, že Katolická církev má na svědomí obrovskou část, ne-li dokonce většinu krvavých zločinů, které kdy byly v dějinách lidstva spáchány – křížové výpravy, upalování kacířů, inkvizice, náboženské války…. To všechno je aksiomatem, dogmatem novověké společnosti jakéhokoliv ražení. Ať už se jednalo o liberální, nacistické nebo komunistické školy, vždycky si žáci odtud odnášeli tento stejný pohled na Katolickou církev. Kdo se k němu staví kriticky, není „vědecky fundovaný“ a „vyváženě objektivní“. Pravda je ovšem taková, že právě katoličtí křesťané byli a dosud jsou nejpronásledovanější skupinou lidstva.