Známý francouzský katolický časopis La Vie zveřejnil 50 otázek o Ježíši Kristu spolu s odpověďmi. Tyto dotazy položili čtenáři. Vybíráme několik málo z nich, které považujeme za důležité pro náboženské vzdělání katolíků.

Uměl Ježíš číst a psát?

Samozřejmě, že ano. Nevíme sice, jestli se to učil jako dítě v synagoze, ale i kdyby ne, tak znalost čtení a psaní vyplývala nepochybně z toho, že byl nejenom člověkem, ale také Bohem. V Novém zákoně máme dva jasné důkazy, že byl gramotný. V nazaretské synagoze předčítal text proroka Izajáše (Lk 4, 16n), a když mu přivedli cizoložnou ženu, psal do písku (Jan 8, 1–11).

Mluvil Ježíš hebrejsky?

Jako Bůh by samozřejmě byl schopen i tímto jazykem mluvit, ale v kontaktu s lidmi zcela určitě hebrejsky nehovořil. Tento jazyk byl v jeho době už mrtvý, pouze liturgický, používaný jenom kněžími při bohoslužbách v chrámu. Hovorovou řeč izraelského národa představovala tenkrát aramejština, tou Kristus běžně mluvil. Nemůžeme také vyloučit, že někdy užil i řečtiny, protože ta byla tenkrát za římské okupace Palestiny úředním jazykem a také řečí vzdělanců. Řecky mluvili král Herodes Antipas, místodržitel Pontius Pilatus a římští vojáci. Proto s nimi při svém procesu a odsouzení Pán Ježíš možná komunikoval řecky.

Měl Ježíš lidské city?

Určitě. Evangelia píší, že byl laskavý k dětem, rozhněval se, když viděl obchodníky v chrámu, měl soucit s malomocnými, plakal u hrobu svého přítele Lazara a nad budoucí zkázou Jeruzaléma, v Getsemanské zahradě pociťoval úzkost před svým utrpením. Pouze o jednom se evangelia nezmiňují: že by se Ježíš někdy smál, což samozřejmě neznamená, že to nikdy nedělal. Na svatbě v Káni Galilejské se určitě účastnil svatebního veselí, typického pro tyto situace v každé kultuře a civilizaci. Když se Bůh stal člověkem, přijal se svým lidstvím i přirozené lidské city. Tím se křesťanství liší od pohanské řecké tradice, podle níž je Bůh vzdálený každému lidskému utrpení a cítění. Podle zjevené pravdy v katolické nauce se ale Bůh stal člověkem a „podobal se nám ve všem, kromě hříchu“.

Evangelická farářka v německém Berlíně Lena Müllerová se na Instagramu „pochlubila“, že oddala hromadně 4 homosexuální muže žijící ve společné domácnosti. Nazvala to „polysvatbou“, tj. hromadnou svatbou. Doslova napsala: „V pátek večer jsem mohla požehnat první polysvatbě. 4 mladí muži řekli společně své ano s tím, že se budou mít vzájemně rádi a k tomu si chtějí vyprosit požehnání. Zvolili si jako svatební verš ‚Láska nikdy nepřestává‘ podle 1. listu Korinťanům sv. Pavla. Že oni tomu pevně věří, bylo zřejmé už z rozhovoru, který jsem s nimi předtím vedla. Mluvili o své srdečnosti, velkodušnosti a otevřenosti při společném sexuálním soužití. Bylo pro mne ctí, že tito 4 muži plni důvěry se odvážili přijít do našich starých zdí a prosit o požehnání. Jsem za to velice vděčná. A jestli se mne někdo zeptá, co na to říká Ježíš, tak mu odpovím: Ježíš řekl: ‚To je čtyřnásobek lásky – to se mi líbí!‘ – a vztáhl svoji ruku plnou jasu nad námi všemi.“ Pastorkou uvedená slova Kristova se ale samozřejmě nikde v Bibli nenacházejí.

Tato informace na Instagramu byla opatřena fotografií, jak tito 4 „kandidáti“ stojí před farářkou bez jakéhokoliv svátečního oblečení. Ona sama má na sobě obřadní talár, její vlasy jsou nabarveny na růžovo. Druhý evangelický farář stojí vedle, mohlo jít o vojenského duchovního, jehož Müllerová ve zprávě na Instagramu zmiňuje.

Reportérka Diane Montagnová zveřejnila v pondělí stanovisko známého biskupa z Kazachstánu mons. Athanasia Schneidera k doktrinální nótě Vatikánu o mariánských titulech „Spoluvykupitelka“ a „Prostřednice všech milostí“. Hierarcha vysvětlil, že je nemožné, aby světci, Učitelé a papežové Církve po staletí „uváděli věřící kontinuálně do omylu nepatřičným užíváním“ vzpomínaných označení.

Jak v úvodu tento kazachstánský biskup připomenul, v průběhu staletí Magisterium Církve spolu s četnými světci a církevními učiteli hlásalo nauku o Panně Marii a užívalo přitom mezi jinými i tituly „Spoluvykupitelka“ a „Prostřednice všech milostí“.

„Proto není možné tvrdit, že řádné magisterium spolu se světci a Učiteli Církve mohlo tolik staletí uvádět věřící do omylu nepatřičným užíváním těchto mariánských titulů. Co více, tato označení vyjadřovala rovněž v průběhu staletí sensus fidei – smysl víry věřících. Proto také, když se držíme tradiční nauky řádného magisteria o Spoluvykupitelce a Prostřednici všech milostí a uznáme jejich pravost, rozhodně nesejdeme z cesty víry ani z cesty zdravé zbožnosti vůči Kristu a Jeho Matce,“ čteme ve vyjádření mons. Schneidera.

Již ve 2. stol. Učitel Církve sv. Irenej položil základy k mariánské doktríně o spoluvykupitelství a prostřednictví. „Maria, když ukázala svoji poslušnost, se stala příčinou spásy jak sebe, tak i celého lidského pokolení,“ napsal. Tyto myšlenky potom Učitelé Církve a papežové dále rozvinuli.

Buddhismus dnes čítá ve světě cca 300 milionů vyznavačů a je rozdělen do různých směrů, které si leckdy navzájem příkře odporují. Hlavní rozdíly mezi křesťanstvím a buddhismem jsou tyto:

V současné době jsme svědky opětovných snah snížit roli Panny Marie při vykupitelském díle. Je Panna Maria „jen“ Bohorodičkou nebo jí byly svěřeny i další úlohy?

Spasitel by se nám nenarodil, kdyby nebylo souhlasu Jeho Matky, Panny Marie, jejího: „fiat.“ (což v tomto případě není značka auta). V evangeliu sv. Lukáše nacházíme zmínku o tom, jak Panna Maria navštívila Alžbětu, která byla rovněž v požehnaném stavu. Když Alžběta uslyšela Mariin pozdrav, pohnulo se dítě v jejím těle, byla naplněna Duchem svatým a zvolala velikým hlasem: „Požehnaná jsi nade všechny ženy a požehnaný plod tvého těla. Jak to, že ke mně přichází matka mého Pána? Hle, jakmile se zvuk Tvého pozdravu dotkl mých uší, pohnulo se radostí dítě v mém těle. A blahoslavená, která uvěřila, že se splní to, co jí bylo řečeno od Pána.“ (Lk 1,41–45) Následuje nádherná pasáž v Písmu (aspoň mně se velice líbí), Mariin chvalozpěv: „Duše má velebí Pána a můj duch jásá v Bohu, mém Spasiteli, že se sklonil ke své služebnici v jejím ponížení. Hle, od této chvíle mne budou blahoslavit všechna pokolení, že se mnou učinil veliké věci ten, který je mocný.“ (Lk 1,46–49)

Události Ježíšova narození jsou popsány dramaticky a spíše stručně: nenašlo se pro ně místa pod střechou, nikdo jim nepomohl, děťátko bylo položené do jeslí. V evangeliích stojí Panna Marie spíše skromně stranou a v popředí je její Syn, náš Mesiáš. Jinak je tomu ovšem v knize Zjevení, v kapitole Poražený nepřítel: „A ukázalo se veliké znamení na nebi: Žena oděná sluncem, s měsícem pod nohama a s korunou dvanácti hvězd kolem hlavy.“ (Zj 12,1) Dále čteme, jak veliký ohnivý drak chtěl pohltit její dítě hned, jak se narodí. Neuspěl však. „A strhla se bitva na nebi: Michael a jeho andělé se utkali s drakem. Drak i jeho andělé bojovali, ale nezvítězili, a nebylo již pro ně místa v nebi.“ (Zj 12,7) „Drak v hněvu vůči té ženě rozpoutal válku proti ostatnímu jejímu potomstvu, proti těm, kdo zachovávají přikázání Boží a drží se svědectví Ježíšova.“ (Zj 12, 17) Ostatně příslib vítězství Krista nad Antikristem máme už v knize Genesis, kdy Hospodin Bůh řekl hadovi: „Mezi tebe a ženu položím nepřátelství, i mezi símě tvé a símě její. Ono ti rozdrtí hlavu a ty jemu rozdrtíš patu.“ (Gen 3, 15) Tento verš bývá označován za protoevangelium. Jak si vysvětlit, že právě žena je předurčena k rozdrcení hlavy ďábla? Nejsou snad k boji určeni muži? I v tomto případě vidíme možnost pozvednutí ženy, povoláni k velikému úkolu. Žena sluncem oděná však nebojuje mečem. Bojuje ženskými vlastnostmi: láskou, milosrdenstvím, pokorou. Nechá se Bohem milovat a ochraňovat. „A drak se postavil před ženu, aby pohltil její dítě, jakmile se narodí. Ona porodila dítě, syna, který má železnou berlou pást všechny národy, ale dítě bylo přeneseno k Bohu a Jeho trůnu. Žena pak uprchla na poušť, kde jí Bůh připravil útočiště, aby tam o ni bylo postaráno po tisíc dvě stě šedesát dní.“(Zj 12,4–6) Panna Maria se nechala Bohem ochraňovat a Bůh ji vyvýšil. Viz ono: „Hle, od této chvíle mně budou blahoslavit všechna pokolení.“

Mariánští ctitelé již řadu let usilují o vyhlášení dogmatu o Panně Marii jako Spoluvykupitelce. Teď ale dostali „studenou sprchu“ z Vatikánu. Tento titul je prý „vždycky nepatřičný“. Svatý stolec totiž 4. listopadu publikoval novou „doktrinální nótu“. Připravil ji sám prefekt Dikasteria pro nauku víry kardinál Victor Manuel Fernández. Nese titul „Mater Populi fidelis. Doktrinální nóta týkající se některých mariánských titulů vztahujících se ke spolupráci Marie na díle spásy“. Maria je zde prohlášena za „Matku věřícího lidu“ a dokument zaujímá kritický postoj k jiným titulům, jaké dávali Matce Boží věřící v různých dobách včetně papežů a svatých.

„Mater Populi fidelis” je dalším sporným dokumentem kardinála Fernándeze. V prosinci r. 2023 zveřejnil nótu „Fiducia supplicans” o „spontánních“ mimoliturgických žehnáních jednopohlavních párů a párů žijících spolu mimo manželství. V dubnu r. 2024 publikoval nótu „Dignitas infinita” o důstojnosti lidské osoby, aniž činí rozdíl mezi důstojností člověka žijícího v posvěcující milosti a člověka žijícího ve stavu těžkého hříchu.

Nový dokument kategoricky odmítá titul „Spoluvykupitelka“ a kriticky se staví i k titulu „Prostřednice všech milostí“. Negativní postoj k titulu „Spoluvykupitelka“ má nejspíš své kořeny v ekumenismu. Protestanté i pravoslavní proti tomuto označení Panny Marie vždycky reagovali a reagují pobouřeně. Protestanté v něm vidí popření jedinečnosti spásy v Ježíši Kristu, pravoslavní zase soudí, že tento titul nemá svůj základ ani v Písmu svatém, ani ve spisech církevních Otců.

„Absurdní formule transplantační medicíny zní: Zachránit život smrtí.“ Těmito málo slovy popsal r. 2012 člen Papežské akademie pro život prof. dr. Michael Waldstein jednu smutnou pravdu. „Odnětí orgánů při tzv. mozkové smrti je zabití!“ – říká ve své knize „Dárcovství orgánů“ též prof. dr. Andreas Brunner a pokračuje: „Ochota darovat orgány je ochotou nechat se zabít.“ Člověk mozkově mrtvý je totiž člověkem umírajícím, nikoli mrtvým.

„Umírající ještě není mrtvý, není to tedy žádná mrtvola. Mluvit tady o ‚posmrtném‘ darování orgánů sugeruje falešnou realitu, je to klamání lidí,“ píše lékař dr. Paulos Bavastro, internista a kardiolog. Jistými, viditelným znaky smrti jsou nečinnost srdce a dechového ústrojí, mrtvolná bledost a ztuhnutí. Ale transplantační medicína jednoduše čas smrti posunula na dřívější dobu – a to jen ve svém vlastním zájmu. Když tedy odpojí dýchací přístroje, zabíjí umírajícího. Předtím ale potenciálního „mozkově mrtvého“ dárce – tedy mrtvolu, jak tvrdí – uměle udržuje při životě a tím i jeho orgány, aby je mohla dát jinému. Živé orgány se totiž mohou odejmout pouze živému člověku. „Člověk není jedinečným a nezaměnitelným tvorem pouze díky svému mozku, nýbrž díky celému svému tělu, které při mozkové smrti ještě žije na 97 procent!,“ říká kardiolog prof. dr. Linus Geisler. V roce 2010 odmítla Americká neurologická akademie koncept mozkové smrti, který byl odsouhlasen v r. 1968, jako mylný.

Papež Lev XIV. jak známo prohlásil kardinála sv. Johna Henryho Newmana z 19. stol. Učitelem Církve. Polský publicista Pawel Chmielewski to považuje za ironii. Proč? Poněvadž nynější Katolická církev se dnes stala svým vnějším projevem tehdejší anglikánskou tzv. církví, kterou právě tento světec a od nynějška Učitel Církve opustil a stal se katolíkem. „Svět, od něhož Newman utíkal, když opustil tzv. anglikánskou církev, je právě dnes světem katolicismu,“ píše Chmielewski.

Vyzvednutí Johna Henryho Newmana mezi církevní učitele je společným dílem pokoncilních papežů. Jan Pavel II. zahájil beatifikační proces, Benedikt XVI. jej dokončil, František vyhlásil Newmana svatým a Lev XIV. mu udělil titul Doctor Ecclesiae (Učitel Církve). Jak je ale možné, že Newman byl za takového prohlášen právě v tomto „zanglikanizovaném“ katolicismu, když se ve skutečnosti s anglikánskou denominací rozešel?

Co by na to sám sv. John Henry Newman řekl? O tom vypovídá jeho kniha „Loss and gain” (Ztráta a zisk) napsaná ihned po jeho konverzi ke Katolické církvi. Autor v ní představuje anglikanismus 19. stol. jako divokou nesourodou směsici navzájem si odporujících názorů postrádající jednoznačnost a jasnost, která směřuje k totálnímu relativismu. Proto konvertoval ke Katolické církvi, která důrazně rozlišovala a stanovila, co je pravda a co blud. To považoval Newman za známku její pravosti.

V komentáři publikovaném 21. října na stránkách Vatican News kardinál Blase Cupich psal o nedávné adhortaci papeže Lva XIV. Dilexi Te – a využil toho k útoku na tradiční liturgii.

Kardinál Blase Cupich je metropolitou v Chicagu v USA. Je považován za tzv. kingmakera – člověka, který rozhoduje o obsazení diecézí v Americe. Úzké svazky ho pojí s Demokratickou stranou, již mnoha způsoby podporuje – navzdory tomu, že tato strana prosazuje potraty.

Nyní kardinál Cupich označil tridentskou mši jako „divadlo“. Tvrdil, že prý pokoncilní změny měly „očistný“ vliv na kult a vrátily mu „střízlivost a prostotu“.Podle něho změny provedené po II. vatikánském koncilu nebyly jenom reformou formy, nýbrž vyjádřením „nového pohledu na Církev“, který měl údajně odstranit „ozdoby ukazující světovou moc Církve“ a soustředit se na chudé. V jeho pojetí stará liturgie, která se rozvíjela po staletí, měla ztratit svůj smysl a stát se divadlem, což prý oslabilo „aktivní účast“ věřících.

Slova chicagského metropolity byla publikována v tomtéž týdnu, kdy kardinál Raymond Burke sloužil slavnou pontifikální mši svatou v bazilice sv. Petra v Římě u příležitosti pouti komunit spjatých s tímto dřívějším ritem, což přitáhlo rekordní počet věřících – tento fakt markantně odporuje tezi o údajném „zániku“ tradiční zbožnosti.

I když kardinál Cupich na závěr svého komentáře ujišťoval, že prý „nová střízlivost“ liturgie posílila v Církvi víru v reálnou přítomnost Krista v Eucharistii, výzkumy veřejného mínění vykazují pravý opak: v USA v tuto základní pravdu víry věří dnes pouze asi jedna třetina katolíků. V porovnání s rostoucím zájmem o tradiční mši svatou znějí tedy jeho slova jako teze stále více se rozcházející se skutečností.

Vážený pane profesore Halíku!

Setkali jsme se osobně krátce před tzv. sametovou revolucí. Tehdy jsme si přátelsky tykali. Dnes toho lituji – a to ne kvůli diametrálním rozdílům našich názorů, ale kvůli Vašemu chování, veřejnému vystupování a temné minulosti z totalitní éry, o níž stále lžete – vydáváte se za pronásledovaného disidenta, ačkoliv skutečnost je zcela opačná. O tom ale nyní psát nechci, to by bylo na jiné téma.

Nejen mne, ale mnoho dalších poctivých a dobrých katolíků jste hrubě a sprostě urazil svým nedávným vystoupením v televizi Noe v předvečer svátku Dušiček 2. listopadu. Řekl jste tam mimo jiné na adresu těch, kdo volili v nedávných parlamentních volbách jinak než Vy: „Ti, kdo neudělali nic pro to, abychom zachovali demokracii, nebo kteří nezodpovědně volili demagogy a populisty, se budou zodpovídat před Božím soudem!“ a dále „Ta pátá kolona Ruska je nebezpečná…“ (cit. zpravy.aktualne.cz 5.11.2025).

V mnoha svých veřejných projevech, knihách a článcích mluvíte a píšete proti klerikalismu, tj. proti zneužívání náboženské a duchovní autority k ryze pozemským cílům politického charakteru. Je-li tomu tak, potom jste ale největším klerikálem naší země v minulosti i současnosti právě Vy. Neznám nikoho jiného ani v dějinách ani dnes, kdo by z pozice kněžské moci (navíc v situaci, kdy ani nemůžete objektivně doložit pravost svého kněžského svěcení) hrozil Božím soudem věřícím, kteří ve volbách odevzdali hlas někomu jinému než on. To je klerikalismus nejtěžšího kalibru.

V sobotu 25. 10. se italští biskupové sejdou na třetím, již posledním synodálním setkání v této zemi. V minulých dnech byl zveřejněn závěrečný dokument, o jehož přijetí budou biskupové s delegáty hlasovat. Najdeme v něm znepokojující pasáž: Diecéze mají aktivně potírat „diskriminaci“ LGBT, která je mezi katolíky podle autorů dokumentu velmi rozšířena. Dosavadní „nehybný“ postoj Církve má nahradit tlak na co nejširší „integraci“ cizoložníků, homo- a transsexuálů do života Církve, ovšem bez toho, aby se museli obrátit.

Kvas pokoje a naděje. Tak se nazývá onen výše zmínění synodální dokument. Jistý Tommaso Scandroglio tuto syntézu na internetovém portálu lanuovabq.it okomentoval slovy, že „pokračuje v úsilí o smíření homo- a transsexualismu s katolickou vírou“, jakož i v linii započaté papežem Františkem.

Text vybízí italské lokální církve, aby se v pastoraci zaměřily na „doprovázení, rozeznávání a integraci“ osob stojících na „periférii církevního a svátostného života kvůli jiné milostné a rodinné situaci, než je svátostné manželství (nové svazky, konkubinát, civilní svazky atp.). Není přitom bez zajímavosti, že autoři syntézy v textu jaksi opomněli, že existuje slovo „hřích“…

Scandroglio se dále zamýšlí nad tím, že tato pokračovací linie obsahuje tezi, že integraci do katolického společenství lze oddělit od života podle zásad víry a že v Kristově ovčinci má takto být místo nejen pro všechny, ale i pro všechno čili i pro jakýkoliv hřích.