Co je to vlastně komunismus? Jde o ideologický a politický systém, který vygeneroval z bezbožeckého osvícenství. Během pouhého jednoho století své existence připravil o život více než 100 milionů lidí, mezi nimiž tvoří vysoký počet právě křesťané. Komunismus se nikdy netajil svým úmyslem zlikvidovat jakoukoliv formu náboženství. Bohužel je v naší vlasti dost lidí, kteří ho obdivují a dokonce souhlasí i s tím, jak se choval ke Katolické církvi. Všechna fakta o jeho hrůzostrašných bestialitách ignorují nebo popírají.

Do dějin vstoupil s ušlechtilými a krásnými hesly sociální spravedlnosti a beztřídní společnosti, jež byly reakcí na křiklavé sociální křivdy 19. století, nastolené politickým a ekonomickým liberalismem. Nikdy však neskrýval, že tento jeho cíl je identický s prosazením ateismu a s totální likvidací víry v Boha. Náboženství podle zmatených a zrůdných teorií Marxe, Engelse a Lenina prý pomáhalo „vykořisťovatelským třídám“ udržovat lid v nevědomosti poukazem na nebeskou odměnu po smrti, aby se nebouřil proti krutým životním podmínkám. Samozřejmě ani slovo o skutečném mravním, kulturně-civilizačním a posléze i ekonomickém povznesení národů Katolickou církví. O její minulosti lhali socialisté a komunisté stejně bezostyšně jako předtím osvícenci. Komunismus uskutečnil své protikřesťanské principy a pronásledování věřících ještě důsledněji, krutěji a rafinovaněji než osvícenství, bolševická revoluce v Rusku realizovala tuto genocidu křesťanů ještě ďábelštěji než francouzská.

Nemáme pražádnou radost, když musíme sdělovat negativní zprávy. Ale co můžeme dělat, když realita je opravdu taková – a to i v Kristově Církvi, kterou žel ve značné části ovládají buď zbabělci nebo odpadlíci, již usilují Kristovo království ctnosti co nejvíce přizpůsobit – ne-li dokonce podrobit – satanovu světu hříchu a hnusu.

Dnešní člověk využívající všechny vymoženosti, jež moderní doba nabízí, má poněkud ztíženou možnost setkat se osobně s tím, co to znamená se za někoho obětovat. Ne že by to pochopit nebo zakusit nemohl, ale díky tomu, že tato společnost vytěsnila nejen smrt, nýbrž i trest jaksi mimo zorné pole lidského vnímání, setkává se namnoze s těmito skutečnostmi až tehdy, když se to týká bezprostředně jej samotného, potažmo jeho nejbližších, jinak si žije svým poklidným životem a o možnostech trestu neuvažuje.

Vezměme si však epochu starověku či středověku. Lidé se běžně setkávali ve svých městech s veřejnými popravami, veřejným bičováním, pranýřováním, utínáním údů či oslepováním coby tresty za nějaký přečin. Trest smrti vykonávaný před jejich očima budil dozajista hrůzu a jakkoli na fyzické potrestání zločinců mohli reagovat souhlasným přikyvováním, přeci jen bouřili nadšením, když se některá panna dle tehdejšího úzu uvolila zahalit odsouzencovu hlavu do svého závoje na znamení toho, že jej pojme za svého chotě a od trestu smrti jej tak uchrání.

Oč víc pak musel působit akt Kristovy výkupné oběti?! Asi nepřemýšleli tak, že by někdy na pranýři či na popravčím špalku mohli skončit i oni, nicméně třeba jen mimoděk si mohli uvědomit, že On za ně podstoupil smrt, k níž byli původně odsouzeni oni. Kněz z kazatelny před ně klidně mohl stavět tyto příklady viny a trestu a přimět je k představě, že věčné zavržení se rovná věčnému vsazení na pranýř a že se i nad nimi už už vznášel obří katovský meč, ale byli vysvobozeni Kristovou smrtí na kříži. Jak takovéto vysvobození vypadá v praxi a jak na to reagují ti zachránění, mohli vidět na vlastní oči.

Odpověď na tuto otázku je ve skutečnosti snadnější, než se zdá, to jen lidé ji komplikují, zejména ti, kdo chtějí poslušnost zneužít. Ano, v Katolické církvi platí poslušnost pod hříchem, ale nikoli slepá. Tam, kde by poslušnost církevnímu představenému, ať už biskupovi nebo dokonce papeži, byla neposlušností vůči Božím přikázáním, katolické věrouce a mravouce, katolík poslechnout nesmí. Jsou známá slova apoštolů zaznamenaná ve Sk 5, 29: „Je třeba více poslouchat Boha než lidi.“

V době před II. vatikánským koncilem (DVK) nebylo toto dilema aktuální, neboť papežové – a rovněž tak absolutní většina biskupů – hlásali pravou nauku, která nebyla v rozporu s tím, co Církev od apoštolských dob učila a zvěstovala. Nyní se ale situace změnila, jak jsme o tom mnohokrát psali na našich stránkách, především za pontifikátu papeže Františka.

Vedení Kněžského bratrstva sv. Pia X. (FSSPX) má v úmyslu vysvětit 1. července nové biskupy pro svůj institut i přesto, že Vatikán to zakazuje pod hrozbou exkomunikace podle Kodexu kanonického práva. Je to neposlušnost? Jistě lze namítnout, že uposlechnout výzvy Vatikánu nesvětit nové biskupy se netýká víry a mravů, pouze disciplíny – a proto je nutno uposlechnout. Navenek se to jeví jako logické, jenže hlubší skutečnost je jiná.

Když r. 1988 přistoupil po celonoční adoraci arcibiskup Marcel Lefébvre k tomuto formálně „schizmatickému“ aktu, hájil to stavem nouze. Dospěl k důvodnému podezření, že ve Vatikánu čekají na biologické řešení (mons. Lefébvrovi bylo již 83 let), které by ukončilo činnost FSSPX a s ním i další trvání jak tradičního ritu, tak i předávání správné nauky, jak ji Církev hlásala od prvopočátku a jak činilo také Bratrstvo. Bylo to totiž krátce po rouhačském všenáboženském shromáždění v Assisi r. 1986, kde se vedle sebe modlili za mír papež (tehdy Jan Pavel II.) a kněží nebo šamani nekřesťanských kultů.

V tomto roce katolická farnost sv. Aloise v Oxfordu spravovaná tzv. „Oxford Oratory“, tj. řeholní kongregací sv. Filipa Neriho, připravuje 32 dospělých mladých lidí k přijetí do Katolické církve. Jde o 9 osob nepokřtěných, které se ke křtu připravují, 17 konvertitů z jiných vyznání a 6 lidí, již sice byli katolicky pokřtěni, ale nikoli vychováni. Nikdo z nich není starší 30 let. Pro další kurs přípravy k přijetí do Katolické církve je již přihlášeno doposud 20 lidí, což ale není konečný počet. Tato farnost je také známá rekordním počtem zpovědí – 1200 za měsíc. Tak informuje Thomas Edwards v katolickém magazínu „Catholic Herald“.

Počet konvertitů rok od roku v této farnosti stoupá. Otcové oratoriáni již r. 2024 byli nuceni zrušit přípravu každého jednotlivce k přijetí svátostí zvlášť a zavedli hromadné kursy výuky katolické víry s tím, že každému zájemci je přidělen jeden kněz nebo řeholní bratr k duchovnímu doprovázení. Při výukových kursech přednášejí též lidé, kteří sami před pár lety tuto přípravu jako konvertité absolvovali.

Pater Oliver Craddock, který byl vysvěcen na kněze r. 2018, uvádí 3 jména katolických světců, která se stala pro konvertity nejvíc inspirující: sv. Augustin, sv. Tomáš Akvinský a sv. John Henry Newman. Připomíná také pozitivní dopad hodnotných katolických příspěvků na sociálních sítích. Říká: „Katoličtí influenceři mají velký vliv a dělají mnoho dobrého.“

Ve francouzském Lyonu proběhla manifestace na památku 23letého tradičního katolíka Quentina Deranque, který byl zavražděn bojůvkáři Antify. Studoval filozofii a matematiku. Zemřel v důsledku poranění hlavy, které mu způsobili levicoví aktivisté.

Tragédie se odehrála 12. února. Na jedné z místních univerzit Lyonu vystoupila krajně levičácká europoslankyně palestinského původu Rima Hassanová s přednáškou propagující genderovou ideologii. Proti této akci demonstrovali před univerzitou s příslušnými transparenty členové pravicového sdružení Nemésis. Chovali se zcela klidně, pouze mlčky stáli. Přesto agresivní příslušníci hnutí Antifa napadli fyzicky některé z žen, účastnic této manifestace. Přítomný Quentin Deranque, jinak známý ze své charitativní činnosti, začal tyto dámy bránit. Útočníci jej několikrát udeřili do hlavy, mladík na následky tohoto zranění v nemocnici 14. února zemřel. Policie zatkla 11 osob z řad Antify.

V sobotu 21. února tisíce lidí pochodovaly v Lyonu, aby tomuto mladému katolíkovi vzdali svůj hold. Na transparentech bylo vidět nápisy „Spravedlnost pro Quentina!“, „Braňte jeho památku!“, „Krajní levice zabíjí!“ atd.

Francouzský prezident Emmanuel Macron se vyjádřil, že vláda se prý bude zabývat „skupinami používajícími násilí“. Je zajímavé, že proti Pochodu k uctění památky Quentina Deranque protestovali levičácký starosta Lyonu Gregory Doucet a místní předák levicové strany „La France insoumise” Manuel Bompard.

Vražda mladého tradičního katolíka Quentina Deranque příslušníky Antify dokazuje, že tato organizace není mírumilovným sdružením bojujícím proti fašismu, pravicovému extrémismu a za lidská práva, jak oficiálně hlásá, nýbrž teroristickou organizací ve službách wokeismu a genderové ideologie.

Čtyřicetidenní období před Velikonocemi nazýváme dobou svatopostní, protože je opravdu s postem spojena. Jednak s povinným postem od masa a postem újmy na Popeleční středu a Velký pátek, jednak s povinným pátečním postem jako vždycky, jednak s dobrovolnými posty od pokrmů, nápojů, zábav, sledování televize a internetu atd., neměli bychom také zapomínat, že k postu patří i skutky lásky k bližnímu, který potřebuje pomoc druhých. A nemusí jít o nic velikého, stačí třeba jenom zavolat nebo poslat email někomu, kdo je osamělý, nemocný či jinak handycapovaný atd.

Generální představený Bratrstva sv. Pia X. (FSSPX) P. Davide Pagliarani odpověděl 18. února prefektovi římského Dikasteria pro nauku víry kardinálu Victoru Fernándezovi, jenž v rozhovoru s ním 12. února požadoval, aby se Bratrstvo zřeklo úmyslu vysvětit nové biskupy pro svůj institut. Zároveň kardinál nabízel dialog, který by ovšem vylučoval jakoukoliv možnost korekce dokumentů II. vatikánského koncilu nebo nové mše. Toto téma je pro současný Řím tabu. Odpověď P. Pagliaraniho byla též schválena pětičlennou Generální radou FSSPX.

Jak informovala média, hlasoval Evropský parlament 13. února o tom, jestli do ženských azylových zařízení mohou být umístěni muži, kteří ze prohlásili za ženy. Většina europoslanců odsouhlasila, že ano (340 pro, 141 proti, 68 se zdrželo). Z našich europoslanců pro tento výplod chorého mozku hlasovali: Farský (STAN), Kolář (TOP09), Nerudová (STAN), Niedermayer (TOP09), Gregorová (Piráti). Proti zvedli svou ruku Krutílek (ODS), Vondra (ODS), Vrecionová (ODS), David (SPD), Bartůšek (Přísaha). Hlasování se zdrželi Dostál (Stačilo), Konečná (Stačilo), Bžoch (ANO), Knotek (ANO), Knot (ANO), Kubín (ANO), Nagyová (ANO), Pokorná Jermanová (ANO) a Staněk (Přísaha). Toto stanovisko EU má být předloženo Komisi pro postavení žen OSN jako „mezinárodní standard“.

Dodejme ještě, že zákon tohoto typu mají již ve Velké Británii, ve Švédsku, v Kanadě a v některých dalších zemích. Jeho myšlenkovým zdrojem je šílená progresivistická filozofie, že pohlaví je prý kulturně civilizační konstrukt. Nerozhodují biologické znaky, pouze to, jestli se kdo cítí být ženou, mužem, nebo příslušníkem „dalšího“ pohlaví. Ještě před cca 20 lety by taková genderová debilita byla důvodem k umístění v psychiatrické léčebně, dnes se ale stává v čím dál více zemích zákonem, jehož porušení se stíhá příslušnými paragrafy.

To potvrzuje další zpráva z německého webu www.kath.net 13. 2. 2026: V Brazílii, kde vládne zkorumpovaný levičácký prezident Luiz Lula da Silva, hrozí studentce zvěrolékařství Isidore Borgesove trest vězení až 10 let za svůj výrok, že „muži nemohou rodit děti“. Ale ano, mohou, když se biologické ženy budou cítit jako „muži“ a za „muže“ se prohlásí. Podle těchto wokeistických zákonů je to přece v pořádku.

Papež Lev XIV. se v pátek 6. února setkal v Římě s představiteli Courage International. Tato skupina se věnuje katolíkům s jednopohlavními sklony a s poruchami sexuální identity. Snaží se pomoci jim vést řádný heterosexuální život a skoncovat s hříchem a bludem.

Courage vzniklo v New Yorku r. 1980 a během 46 let rozšířilo svou činnost do více než 15 zemí. Za pontifikátu Jana Pavla II. r. 1994 získalo podporu Papežské rady pro rodinu. Papež František se s touto organizací nikdy nesetkal, soustředil se totiž na zvýšení podpory pro ty jezuity a duchovní, kteří se zaměřili na propagaci idejí LGBT, zejména pro P. Jamese Martina.

Courage se distancuje od takových iniciativ. Odmítá ideologii LGBT schvalující sodomii, naopak se snaží podpořit své členy modlitbou a pomocí v zápase o čistotu a život v souladu s naukou Církve.

V tiskovém sdělení vyjádřilo Courage vděčnost za možnost představit papeži svoji pastorační aktivitu. Organizace zdůraznila, že doprovází osoby, které cítí přitažlivost k lidem stejného pohlaví, ale snaží se žít v čistotě, stejně tak jejich rodiny. Setkání s papežem hodnotí jako skvělé.

Jeho význam je tím větší, že se uskutečnilo 4 dny po vystoupení P. Martina v televizním programu Stephena Colberta. Tento jezuita tam řekl, že po rozhovoru s papežem Lvem po konkláve je přesvědčen o pokračování v linii „inkluzivity a vítání“ pro tyto lidi, kterou zahájil papež František. V září loňského roku byl P. Martin přijat na audienci v Apoštolském paláci, po níž tvrdil na sociálních sítích, že nový papež se neodchýlí od postoje Františka vůči osobám LGBT.

Současná situace v souvislosti s Kněžským bratrstvem sv. Pia X. (FSSPX) otevřela uvnitř Církve závažnou a dosud nevyřešenou otázku, která nemůže být ani odložena na jinou dobu, ani ignorována mlčením, ale musí být zodpovězena.

V letech po koncilu vycházel arcibiskup mons. Marcel Lefébvre z přesvědčení, že podstatné prvky církevního života – tradiční vzdělávání kněží, teologie svátostí a tradiční mše svatá, která byla duchovní potravou nespočetného zástupu svatých – jsou opouštěny nebo dokonce násilně potlačovány. Z této krize povstalo FSSPX, jež po desetiletí stále uchovává tyto hodnoty více než těch málo jiných podobných sdružení.

Uchovávání těchto hodnot není vedeno ani ideologií, ani nostalgií. FSSPX potřebuje biskupy, aby světili kněze, biřmovali věřící a zajistili tak pokračování tradičního svátostného života Církve v době hlubokých otřesů. Protože generace těch jejich biskupů, kteří dosud nesli takovou odpovědnost, již odchází, opakuje Bratrstvo tento svůj konkrétní požadavek: Bez nových biskupů nemůže být udržena kontinuita tohoto kněžského vzdělávání a tohoto svátostného života. Bratrstvu vůbec nejde o nějaké mimořádnosti pro sebe, ani o moc nebo zvláštní práva. Jedná se mu pouze o to, aby něco, co za velkých obětí bylo dosud pro blaho Církve uchováno, nyní nezmizelo kvůli nečinnosti.

Jestliže je tato záležitost klidně, s úctou a opakovaně předkládána Sv. stolci – a setkává se s mlčením – potom takové zdržování nutně vede k rozhodnutí Bratrstva vyřešit věc bez souhlasu Vatikánu. Nečinnost by byla trestuhodnou. Církev je silou svého Božského původu ustavena hierarchicky a její autoritu musí věřící respektovat. Nositelé autority mají těžkou odpovědnost: uchovat kněžství a apoštolskou kontinuitu a hovořit jasnou řečí, neboť jsou v sázce samotné základy existence Církve.