V současné době jsme svědky opětovných snah snížit roli Panny Marie při vykupitelském díle. Je Panna Maria „jen“ Bohorodičkou nebo jí byly svěřeny i další úlohy?

Spasitel by se nám nenarodil, kdyby nebylo souhlasu Jeho Matky, Panny Marie, jejího: „fiat.“ (což v tomto případě není značka auta). V evangeliu sv. Lukáše nacházíme zmínku o tom, jak Panna Maria navštívila Alžbětu, která byla rovněž v požehnaném stavu. Když Alžběta uslyšela Mariin pozdrav, pohnulo se dítě v jejím těle, byla naplněna Duchem svatým a zvolala velikým hlasem: „Požehnaná jsi nade všechny ženy a požehnaný plod tvého těla. Jak to, že ke mně přichází matka mého Pána? Hle, jakmile se zvuk Tvého pozdravu dotkl mých uší, pohnulo se radostí dítě v mém těle. A blahoslavená, která uvěřila, že se splní to, co jí bylo řečeno od Pána.“ (Lk 1,41–45) Následuje nádherná pasáž v Písmu (aspoň mně se velice líbí), Mariin chvalozpěv: „Duše má velebí Pána a můj duch jásá v Bohu, mém Spasiteli, že se sklonil ke své služebnici v jejím ponížení. Hle, od této chvíle mne budou blahoslavit všechna pokolení, že se mnou učinil veliké věci ten, který je mocný.“ (Lk 1,46–49)

Události Ježíšova narození jsou popsány dramaticky a spíše stručně: nenašlo se pro ně místa pod střechou, nikdo jim nepomohl, děťátko bylo položené do jeslí. V evangeliích stojí Panna Marie spíše skromně stranou a v popředí je její Syn, náš Mesiáš. Jinak je tomu ovšem v knize Zjevení, v kapitole Poražený nepřítel: „A ukázalo se veliké znamení na nebi: Žena oděná sluncem, s měsícem pod nohama a s korunou dvanácti hvězd kolem hlavy.“ (Zj 12,1) Dále čteme, jak veliký ohnivý drak chtěl pohltit její dítě hned, jak se narodí. Neuspěl však. „A strhla se bitva na nebi: Michael a jeho andělé se utkali s drakem. Drak i jeho andělé bojovali, ale nezvítězili, a nebylo již pro ně místa v nebi.“ (Zj 12,7) „Drak v hněvu vůči té ženě rozpoutal válku proti ostatnímu jejímu potomstvu, proti těm, kdo zachovávají přikázání Boží a drží se svědectví Ježíšova.“ (Zj 12, 17) Ostatně příslib vítězství Krista nad Antikristem máme už v knize Genesis, kdy Hospodin Bůh řekl hadovi: „Mezi tebe a ženu položím nepřátelství, i mezi símě tvé a símě její. Ono ti rozdrtí hlavu a ty jemu rozdrtíš patu.“ (Gen 3, 15) Tento verš bývá označován za protoevangelium. Jak si vysvětlit, že právě žena je předurčena k rozdrcení hlavy ďábla? Nejsou snad k boji určeni muži? I v tomto případě vidíme možnost pozvednutí ženy, povoláni k velikému úkolu. Žena sluncem oděná však nebojuje mečem. Bojuje ženskými vlastnostmi: láskou, milosrdenstvím, pokorou. Nechá se Bohem milovat a ochraňovat. „A drak se postavil před ženu, aby pohltil její dítě, jakmile se narodí. Ona porodila dítě, syna, který má železnou berlou pást všechny národy, ale dítě bylo přeneseno k Bohu a Jeho trůnu. Žena pak uprchla na poušť, kde jí Bůh připravil útočiště, aby tam o ni bylo postaráno po tisíc dvě stě šedesát dní.“(Zj 12,4–6) Panna Maria se nechala Bohem ochraňovat a Bůh ji vyvýšil. Viz ono: „Hle, od této chvíle mně budou blahoslavit všechna pokolení.“

Mariánští ctitelé již řadu let usilují o vyhlášení dogmatu o Panně Marii jako Spoluvykupitelce. Teď ale dostali „studenou sprchu“ z Vatikánu. Tento titul je prý „vždycky nepatřičný“. Svatý stolec totiž 4. listopadu publikoval novou „doktrinální nótu“. Připravil ji sám prefekt Dikasteria pro nauku víry kardinál Victor Manuel Fernández. Nese titul „Mater Populi fidelis. Doktrinální nóta týkající se některých mariánských titulů vztahujících se ke spolupráci Marie na díle spásy“. Maria je zde prohlášena za „Matku věřícího lidu“ a dokument zaujímá kritický postoj k jiným titulům, jaké dávali Matce Boží věřící v různých dobách včetně papežů a svatých.

„Mater Populi fidelis” je dalším sporným dokumentem kardinála Fernándeze. V prosinci r. 2023 zveřejnil nótu „Fiducia supplicans” o „spontánních“ mimoliturgických žehnáních jednopohlavních párů a párů žijících spolu mimo manželství. V dubnu r. 2024 publikoval nótu „Dignitas infinita” o důstojnosti lidské osoby, aniž činí rozdíl mezi důstojností člověka žijícího v posvěcující milosti a člověka žijícího ve stavu těžkého hříchu.

Nový dokument kategoricky odmítá titul „Spoluvykupitelka“ a kriticky se staví i k titulu „Prostřednice všech milostí“. Negativní postoj k titulu „Spoluvykupitelka“ má nejspíš své kořeny v ekumenismu. Protestanté i pravoslavní proti tomuto označení Panny Marie vždycky reagovali a reagují pobouřeně. Protestanté v něm vidí popření jedinečnosti spásy v Ježíši Kristu, pravoslavní zase soudí, že tento titul nemá svůj základ ani v Písmu svatém, ani ve spisech církevních Otců.

„Absurdní formule transplantační medicíny zní: Zachránit život smrtí.“ Těmito málo slovy popsal r. 2012 člen Papežské akademie pro život prof. dr. Michael Waldstein jednu smutnou pravdu. „Odnětí orgánů při tzv. mozkové smrti je zabití!“ – říká ve své knize „Dárcovství orgánů“ též prof. dr. Andreas Brunner a pokračuje: „Ochota darovat orgány je ochotou nechat se zabít.“ Člověk mozkově mrtvý je totiž člověkem umírajícím, nikoli mrtvým.

„Umírající ještě není mrtvý, není to tedy žádná mrtvola. Mluvit tady o ‚posmrtném‘ darování orgánů sugeruje falešnou realitu, je to klamání lidí,“ píše lékař dr. Paulos Bavastro, internista a kardiolog. Jistými, viditelným znaky smrti jsou nečinnost srdce a dechového ústrojí, mrtvolná bledost a ztuhnutí. Ale transplantační medicína jednoduše čas smrti posunula na dřívější dobu – a to jen ve svém vlastním zájmu. Když tedy odpojí dýchací přístroje, zabíjí umírajícího. Předtím ale potenciálního „mozkově mrtvého“ dárce – tedy mrtvolu, jak tvrdí – uměle udržuje při životě a tím i jeho orgány, aby je mohla dát jinému. Živé orgány se totiž mohou odejmout pouze živému člověku. „Člověk není jedinečným a nezaměnitelným tvorem pouze díky svému mozku, nýbrž díky celému svému tělu, které při mozkové smrti ještě žije na 97 procent!,“ říká kardiolog prof. dr. Linus Geisler. V roce 2010 odmítla Americká neurologická akademie koncept mozkové smrti, který byl odsouhlasen v r. 1968, jako mylný.

Papež Lev XIV. jak známo prohlásil kardinála sv. Johna Henryho Newmana z 19. stol. Učitelem Církve. Polský publicista Pawel Chmielewski to považuje za ironii. Proč? Poněvadž nynější Katolická církev se dnes stala svým vnějším projevem tehdejší anglikánskou tzv. církví, kterou právě tento světec a od nynějška Učitel Církve opustil a stal se katolíkem. „Svět, od něhož Newman utíkal, když opustil tzv. anglikánskou církev, je právě dnes světem katolicismu,“ píše Chmielewski.

Vyzvednutí Johna Henryho Newmana mezi církevní učitele je společným dílem pokoncilních papežů. Jan Pavel II. zahájil beatifikační proces, Benedikt XVI. jej dokončil, František vyhlásil Newmana svatým a Lev XIV. mu udělil titul Doctor Ecclesiae (Učitel Církve). Jak je ale možné, že Newman byl za takového prohlášen právě v tomto „zanglikanizovaném“ katolicismu, když se ve skutečnosti s anglikánskou denominací rozešel?

Co by na to sám sv. John Henry Newman řekl? O tom vypovídá jeho kniha „Loss and gain” (Ztráta a zisk) napsaná ihned po jeho konverzi ke Katolické církvi. Autor v ní představuje anglikanismus 19. stol. jako divokou nesourodou směsici navzájem si odporujících názorů postrádající jednoznačnost a jasnost, která směřuje k totálnímu relativismu. Proto konvertoval ke Katolické církvi, která důrazně rozlišovala a stanovila, co je pravda a co blud. To považoval Newman za známku její pravosti.

V komentáři publikovaném 21. října na stránkách Vatican News kardinál Blase Cupich psal o nedávné adhortaci papeže Lva XIV. Dilexi Te – a využil toho k útoku na tradiční liturgii.

Kardinál Blase Cupich je metropolitou v Chicagu v USA. Je považován za tzv. kingmakera – člověka, který rozhoduje o obsazení diecézí v Americe. Úzké svazky ho pojí s Demokratickou stranou, již mnoha způsoby podporuje – navzdory tomu, že tato strana prosazuje potraty.

Nyní kardinál Cupich označil tridentskou mši jako „divadlo“. Tvrdil, že prý pokoncilní změny měly „očistný“ vliv na kult a vrátily mu „střízlivost a prostotu“.Podle něho změny provedené po II. vatikánském koncilu nebyly jenom reformou formy, nýbrž vyjádřením „nového pohledu na Církev“, který měl údajně odstranit „ozdoby ukazující světovou moc Církve“ a soustředit se na chudé. V jeho pojetí stará liturgie, která se rozvíjela po staletí, měla ztratit svůj smysl a stát se divadlem, což prý oslabilo „aktivní účast“ věřících.

Slova chicagského metropolity byla publikována v tomtéž týdnu, kdy kardinál Raymond Burke sloužil slavnou pontifikální mši svatou v bazilice sv. Petra v Římě u příležitosti pouti komunit spjatých s tímto dřívějším ritem, což přitáhlo rekordní počet věřících – tento fakt markantně odporuje tezi o údajném „zániku“ tradiční zbožnosti.

I když kardinál Cupich na závěr svého komentáře ujišťoval, že prý „nová střízlivost“ liturgie posílila v Církvi víru v reálnou přítomnost Krista v Eucharistii, výzkumy veřejného mínění vykazují pravý opak: v USA v tuto základní pravdu víry věří dnes pouze asi jedna třetina katolíků. V porovnání s rostoucím zájmem o tradiční mši svatou znějí tedy jeho slova jako teze stále více se rozcházející se skutečností.

Vážený pane profesore Halíku!

Setkali jsme se osobně krátce před tzv. sametovou revolucí. Tehdy jsme si přátelsky tykali. Dnes toho lituji – a to ne kvůli diametrálním rozdílům našich názorů, ale kvůli Vašemu chování, veřejnému vystupování a temné minulosti z totalitní éry, o níž stále lžete – vydáváte se za pronásledovaného disidenta, ačkoliv skutečnost je zcela opačná. O tom ale nyní psát nechci, to by bylo na jiné téma.

Nejen mne, ale mnoho dalších poctivých a dobrých katolíků jste hrubě a sprostě urazil svým nedávným vystoupením v televizi Noe v předvečer svátku Dušiček 2. listopadu. Řekl jste tam mimo jiné na adresu těch, kdo volili v nedávných parlamentních volbách jinak než Vy: „Ti, kdo neudělali nic pro to, abychom zachovali demokracii, nebo kteří nezodpovědně volili demagogy a populisty, se budou zodpovídat před Božím soudem!“ a dále „Ta pátá kolona Ruska je nebezpečná…“ (cit. zpravy.aktualne.cz 5.11.2025).

V mnoha svých veřejných projevech, knihách a článcích mluvíte a píšete proti klerikalismu, tj. proti zneužívání náboženské a duchovní autority k ryze pozemským cílům politického charakteru. Je-li tomu tak, potom jste ale největším klerikálem naší země v minulosti i současnosti právě Vy. Neznám nikoho jiného ani v dějinách ani dnes, kdo by z pozice kněžské moci (navíc v situaci, kdy ani nemůžete objektivně doložit pravost svého kněžského svěcení) hrozil Božím soudem věřícím, kteří ve volbách odevzdali hlas někomu jinému než on. To je klerikalismus nejtěžšího kalibru.

V sobotu 25. 10. se italští biskupové sejdou na třetím, již posledním synodálním setkání v této zemi. V minulých dnech byl zveřejněn závěrečný dokument, o jehož přijetí budou biskupové s delegáty hlasovat. Najdeme v něm znepokojující pasáž: Diecéze mají aktivně potírat „diskriminaci“ LGBT, která je mezi katolíky podle autorů dokumentu velmi rozšířena. Dosavadní „nehybný“ postoj Církve má nahradit tlak na co nejširší „integraci“ cizoložníků, homo- a transsexuálů do života Církve, ovšem bez toho, aby se museli obrátit.

Kvas pokoje a naděje. Tak se nazývá onen výše zmínění synodální dokument. Jistý Tommaso Scandroglio tuto syntézu na internetovém portálu lanuovabq.it okomentoval slovy, že „pokračuje v úsilí o smíření homo- a transsexualismu s katolickou vírou“, jakož i v linii započaté papežem Františkem.

Text vybízí italské lokální církve, aby se v pastoraci zaměřily na „doprovázení, rozeznávání a integraci“ osob stojících na „periférii církevního a svátostného života kvůli jiné milostné a rodinné situaci, než je svátostné manželství (nové svazky, konkubinát, civilní svazky atp.). Není přitom bez zajímavosti, že autoři syntézy v textu jaksi opomněli, že existuje slovo „hřích“…

Scandroglio se dále zamýšlí nad tím, že tato pokračovací linie obsahuje tezi, že integraci do katolického společenství lze oddělit od života podle zásad víry a že v Kristově ovčinci má takto být místo nejen pro všechny, ale i pro všechno čili i pro jakýkoliv hřích.

V sobotu 25. října poprvé po 5 letech byla sloužena v bazilice sv. Petra tradiční mše sv. Celebrantem byl známý kardinál z USA Raymond Leo Burke, emeritní prefekt Apoštolské signatury. Počet poutníků byl nad očekávání veliký, jednalo se o tisíce účastníků ze všech národů a kontinentů. Všechna místa k sezení byla již půl hodiny před začátkem plně obsazena, stovky lidí stály po stranách nebo seděly na podlaze. Před liturgií četní kněží, řeholníci, řeholnice a věřící kráčeli procesím do baziliky s modlitbami a písněmi.

Kardinál Burke celebroval samozřejmě latinsky, kázání bylo k dispozici anglicky, italsky, španělsky a francouzsky. Na konci této pontifikální mše sv. kardinál Ernest Simoni pronesl modlitbu ke sv. Michaeli Archandělovi – a nejen ji, nýbrž také podle rituálu papeže Lva XIII. vykonal exorcismus vyhnání satana z chrámu sv. Petra. Aniž konkrétně jmenoval nějakou událost, bylo zřejmé, že se jedná o nedávnou „pouť“ homosexuálů u příležitosti Svatého roku do baziliky. Tento dnes 97letý kardinál strávil v rodné Albánii 18 let v komunistickém vězení a po svém propuštění r. 1981 nesměl vykonávat kněžskou činnost, neboť katolická víra byla postavena mimo zákon. Mohl celebrovat a vysluhovat svátostmi pouze tajně, což také dělal.

Kardinal Burke (77 let) byl jedním z nejprominentnějších odpůrců dokumentu papeže Františka „Traditionis Custodes“ z r. 2021, který silně omezoval celebraci tradiční mše sv. Po zvolení Lva XIV. se při osobní audienci snažil tento hodnostář dosáhnout vstřícnějšího přístupu nového papeže. Naposledy se v chrámu sv. Petra v Římě sloužila tradiční mše sv. podle misálu Jana XXIII. r. 2019 u příležitosti pouti organizované sdružením „Coetus Internationalis Summorum Pontificum“.

Není lehké být potížistou… přesněji řečeno, není to nic příjemného a vůbec jsme po tom netoužili, ale přesto se nám to stalo. Náš syn tehdy chodil do 3.třídy základní školy a my jsme měli skutečně dilema, jak se postavit k tomu, že děti budou ve škole dlabat halloweenské dýně.

Jsme křesťané, katolíci. A v těchto dnech slavíme svátek Všech svatých a poté Dušičky. Ale nějaký Halloween se všemi těmi upíry, kostlivci a jinými strašidly – to nás tak nějak nefascinuje.

Se synem jsme tuto situaci probrali a navrhli několik řešení:

Vybral si poslední možnost. Prý to paní učitelce řekne sám. Nepřekvapivě jí to vadilo a řekla mu, že všechny děti dlabou, tak musí dlabat i on. Pak už musel zasáhnout manžel, který učitelce zdvořile vysvětlil, že si tohle nepřejeme. Nakonec mu tedy povolila, že dlabat nemusí. Pokusili jsme se získat na naši stranu více rodičů, ale moc jsme neuspěli. Na většinu jsme neměli kontakt a z těch mála oslovených někteří projevili obavy z možných následků. Nakonec se dlabání nezúčastnily tři děti. Na církevní školu poměrně slušný počet…

V neděli 19. října papež Lev XIV. kanonizoval skupinu 7 svatých. Jsou to dva mučedníci: Ignac Maloyan, arcibiskup Arménské katolické církve z doby genocidy Arménů Turky za I. světové války, a Peter To Rot, laický katecheta z Papui-Nové Guineje, který r. 1945 položil život při obraně křesťanského manželství. Dále byli zařazeni mezi svaté salesiánka a misionářka v Ekvadoru Martia Troncattiová (20. stol.), zakladatelka Institutu sester milosrdenství z italské Verony Maria Poloniová (19. stol.), zakladatelka Sdružení Ježíšových služebnic z Venezuely Carmen Martinezová (20. stol.), laik, apoštol sv. růžence a zakladatel svatyně v italských Pompejích Bartolo Longo (19. stol.) a José Hernández Cisneros, lékař a učenec z Venezuely zvaný „lékařem Božím“ (19. stol.).

Papež Lev při této příležitosti pronesl kázání, v němž zdůraznil, že „nejcennější v očích Pána je víra, která představuje pouto lásky mezi Bohem a člověkem. Převyšuje všechna dobra materiální a kulturní, vědecká i umělecká. To vůbec neznamená, že bychom těmito dobry měli pohrdat, ale to, že bez víry ztrácejí svůj smysl.“ Dále řekl, že „kdyby víra ze světa zmizela, v našich srdcích by již nezůstala žádná naděje. Svoboda by byla přemožena smrtí, touha po životě by se ponořila do nicoty. Bez víry v Boha není žádná naděje na spásu, která je darem Otce, Syna a Ducha Svatého,“ řekl papež.