3. srpna r. 1926 před svatyní Matky Boží Guadalupské v Guadalajaře v mexickém státu Jalisco zahřměly výstřely. Skupina katolíků se zbraněmi v rukou bránila svůj chrám před zničením. Byl to počátek povstání pod názvem Cristiada.

Okovy

Počátky války s Katolickou církví v Mexiku třeba hledat již v 18. století ještě v době nadvlády Španělů, kdy v zemi byly zakládány zednářské lóže. Jejich vliv neúměrně vzrostl po získání nezávislosti Mexika r. 1821 díky podpoře z USA a z Velké Británie. Tyto státy viděly v zednářství vynikající nástroj na ovlivňování politiky mladé republiky.

19. století znamenalo pro Mexiko trvalé pronásledování Církve ze strany liberálů. Teprve na jeho konci se situace poněkud stabilizovala za vlády prezidenta Porfiria Diaze. Nicméně doba krvavé perzekuce katolíků se vrátila v ještě krutější formě za tzv. mexické revoluce v letech 1910–20. Padlo jí za oběť cca 1,5 milionů lidí.

R. 1917 byla vyhlášena mexická ústava, která odnímala Církvi právní subjektivitu. V principu měla být zlikvidována, její majetek zestátněn a kněží se měli stát „soukromými osobami poskytujícími náboženské služby věřícím“. Komise připravující tuto ústavu tvořili fanatikové posedlí nenávistí vůči Církvi. Jeden z nich mluvil dokonce o „právu Mexičanů zničit hydru zvanou klérus“, další zase tvrdil, že „když budou chybět provazy na věšení tyranů, moje ruce zlomí vaz každému řeholníkovi“, jiní nadávali duchovenstvu do „špinavých a podvodných netopýrů“, „ohavných chobotnic“, „inkvizitorů lidského svědomí“ atd.

Mnozí křesťané milující Písmo sv. pociťují neklid, když jsou konfrontováni s některými detaily v evangelních zprávách, které si zdánlivě odporují. Je tomu skutečně tak? Lze Novému zákonu věřit? V tomto článku si ukážeme, že zdánlivé rozpory nejsou žádnými omyly svatopisců, ale normálním projevem na sobě nezávislých očitých svědectví.

Různé verze Ježíšova dětství?

Dvě evangelia popisující dětství Spasitele si údajně odporují. Lukáš a Matouš, o ně se totiž jedná, se shodují ve faktu, že Kristus se narodil v Betlémě – ale potom se cesty obou textů rozcházejí. Lukáš připomíná obřezání malého Ježíše, Matouš zase popisuje poklonu mudrců z východu. Lukáš poté píše o přinesení dítěte Ježíše do Jeruzaléma, aby bylo učiněno zadost předpisům Zákona, Matouš ale uvádí překvapení Heroda po oznámení mudrců o nově narozeném židovském králi a příchod mágů do Betléma. Lukáš končí svůj popis narození Páně návratem Svaté rodiny do Nazareta, Matouš ale píše o útěku Josefa, Marie a Ježíše do Egypta a o vyvraždění betlémských malých chlapců. Návrat Svaté rodiny do Nazareta se uskutečnil dle Matouše až po smrti krále Heroda.

Oba texty jsou totožné pouze na dvou místech: na začátku v Betlémě a na konci v Nazaretě. Znamená to tedy, že jinak si odporují? Samozřejmě že ne. Oba autoři totiž obracejí pozornost k jiným událostem, které se odehrály v životě Kristově mezi Betlémem a Nazaretem. Nevíme totiž, kdy přesně došlo k útěku Svaté rodiny do Egypta, evangelisté nepopisují události chronologicky přesně tak, jak šly za sebou, řadí je k sobě spíše významově. Matouš píše, že Herodes přikázal vyvraždit všechny hochy, kteří se narodili nejdéle dva roky předtím, než ho navštívili mudrci. Z toho tedy plyne, že mágové nepřišli do Palestiny ve dnech Ježíšova narození, ale o zhruba 2 roky později.

Arcibiskup amerického San Franciska mons. Salvatore Cordileone, známý svým příklonem ke katolické Tradici, který sám mnohokrát celebroval tridentskou mši sv., kritizoval v rozhovoru pro televizi EWTN drastická omezení Vatikánu vůči ní. Jde o zjevnou reakci na nedávné vyjádření prefekta Dikasteria pro liturgii kardinála Arthura Rochea, že papež Lev XIV. nebude měnit dokument svého předchůdce papeže Františka „Traditionis Custodes“, který tvrdě omezuje možnosti celebrace tradiční katolické liturgie.

„Tento proces nelze zastavit. Právě tato stará mše svatá přitahuje mladé lidi a bude tomu tak i nadále,“ řekl arcibiskup Cordileone. Proto podle něho „není realistické její omezování, mladší generace ve stále větším počtu milují Tradici“. Podotkl, že spolu s tím vzrůstá rovněž i zájem o mši v NOM, pokud ji kněz slouží ad orientem, slavnostně, s úctou a pokud je doprovázena skutečnými sakrálními zpěvy.

„Oni doopravdy chtějí tuto hlubokou tradici. Právě ona je vede na velkou hlubinu víry,“ dodal tento prelát. „To se nedá zastavit, právě tato stará mše přitahuje mladé lidi a bude tomu tak i nadále.“ Arcibiskup Cordileone, nyní nově jmenovaný člen tribunálu Apoštolské signatury, k nedávné výpovědi prefekta Dikasteria pro liturgii kardinála Rochea, že na dosavadních omezeních se nic měnit nebude, poznamenal:

„Obávám se, že pokud tato omezení zůstanou v platnosti a lidé pocítí, že nemohou najít místo, kde by mohli zakusit duchovní posilu tradiční formou, jakou Církev vždycky nabízela a nemají jinou možnost volby, tak jim nezbude nic jiného, než vyjít mimo dosavadní oficiální instituce a komunity. A oni to opravdu udělají.“

Monogamní heterosexuální nerozlučitelné manželství s dětmi je jedním z hlavních témat Božího zjevení. Božský Spasitel o tom hovoří jasně na 3 místech (Mat 5, 27–37 a 19, 6–9, Mar 10, 11–12). Sv. Pavel věnuje tomuto bodu pozornost vícekrát, zejména v 1 Kor 7, 32–5 a Ef 5, 22–33. Tato forma soužití mezi mužem a ženou byla Bohem dána už prvnímu lidskému páru, potvrzena Desaterem a nakonec i samotným Ježíšem Kristem, jenž ji povýšil na svátost.

Stala se základem autentické civilizace a morálního pokroku. Starověké národy buď praktikovaly polygamii, nebo monogamii s manželskou nevěrou jakožto něčím normálním a přirozeným a snadným rozvodem. Ve starém Římě zejména za vlády císaře Nerona, krutého pronásledovatele křesťanů, patřila i homosexualita legitimně k lidskému životu.

Křesťanství, když se stalo ve 4. století dominantním náboženstvím, prosazovalo všude heterosexuální monogamní manželství a jeho nerozlučitelnost spolu s ochranou vdané ženy a dětí. Muž nesměl propustit svou manželku jen proto, že se shlédl v jiné ženě, stejně tak manželka svého muže. I děti se staly předmětem zákonné ochrany. V antice platilo, že otec může své dítě po narození beztrestně dát zabít, zvláště pokud přišlo na svět nějak postižené, v řecké Spartě dokonce existoval zákon, dle něhož rodiče byli povinni nechat svého potomka usmrtit v případě nějaké fyzické deformace. Tyto zvrhlosti Katolická církev poté, co dostala možnost vytvářet sociální království Kristovo, všude zakazovala a likvidovala.

V dodatku k vatikánskému magazínu „L’Osservatore Romano” se objevil skandální článek feministické „teoložky“ Marinelly Perroniové. Ta přesvědčuje čtenáře, že prý prvotní hřích nebyl v žádném případě způsoben pokušením satana, celý příběh o pádu prvních lidí nazývá „strhujícím náboženským mýtem“. Na tuto stať odpovědělo Mezinárodní sdružení exorcistů (MSE) tak, že tato tvrzení publikovaná v periodiku Apoštolského stolce fakticky negují inspirovaný charakter knih Písma svatého, jsou v rozporu s katolickým Magisteriem a učením katechismu o činnosti a přirozenosti zlého ducha.

Marinella Perroniová ve svém článku tvrdí, že prý v hříchu prvních rodičů nefiguruje žádný ďábel a žádná božská síla, jíž by byli lidé podřízeni. Dále rozvíjí „exegezi“ Písma svatého, že obraz prvotního hříchu znamená „prvotní metaforu života“ a představuje „jeden z nejvíce strhujících náboženských mýtů starověku“. MSE v odpovědi na článek Perroniové odkazuje na články katolického katechismu o ďáblu a jeho andělech, jakož i na svědectví Písma sv. a výroky církevních otců. Církev jednoznačně uznává reálnou existenci ďábla jako zlého ducha, svůdce člověka a původce hříchu, který povstal proti Bohu.

Dále MSE připomíná výrok Papežské biblické komise z r. 1909, že pokušení a pád prvních lidí popisovaný na stránkách knihy Genesis nutno chápat doslovně a ne jako metaforu nebo literární druh. Koneckonců jestli ďábel neexistuje, koho vlastně exorcisté z posedlého člověka vyhánějí? Literární druh? Metaforu?

Hlavní argument těch, kteří sympatizují s FSSPX, ale nesouhlasí se svěcením biskupů v roce 2026, zní takto: Zatímco v roce 1988 bylo možné argumentovat, že existoval stav nouze pro přežití katolické tradice, dnes tomu tak není, protože tradiční latinská mše je, i po vydání dokumentu Traditionis Custodes, ve srovnání s rokem 1988 dostupnější a muži, kteří se chtějí stát tradičními kněžími, nemusí vstupovat do FSSPX, protože existují FSSP a další podobné skupiny.

Historie vědy zná pojmy, které v jisté době se zdály být nevyhnutelnými k popisu světa, později se ale ukázaly jako zbytečné. Nejznámějším příkladem je éter – o jeho existenci se dlouho nepochybovalo, byl považován za neviditelnou substanci naplňující svět. Dnes již fyzika s tímto pojmem nepracuje. Podobné otázky se kladou též ohledně lidské duše. Neurologie stále přesněji popisuje činnost lidského mozku a my se musíme ptát, jestli pojem duše nenáleží do téže kategorie jako éter, tj. jestli tento pojem také nebyl kdysi užitečný, ale dnes je nepotřebný.

Jenže duše není toho druhu jako éter, nespadá do fyziky, nýbrž do metafyziky. Tento pojem nebyl vynalezen proto, aby vysvětlil nějaký fyzikální jev, ale aby odpověděl na podstatně hlubší otázku: Kým je člověk a jaká je jeho duchovní činnost?

Návrat velkých otázek

Dynamický rozvoj vědy někdy působí dojmem, že nové interpretace zpochybňují všechno, co bylo pokládáno dříve za jisté. Po Newtonově fyzice v 17. století se myslelo, že ve světě a ve vesmíru již nemohou být žádná tajemství. Všechno mělo být předvídatelné a – jak zpívá polský zpěvák Grzegorz Turnau – člověk je „mechanicky dokonalým systémem“, v němž se ale náhle cosi pokazilo. Objev kvantové mechaniky ve 20. století ale odhalil, že svět se nedá popsat pouze jediným způsobem a vzájemné prolínání fyzikální a duchovní úrovně (označované často samotnými fyziky jako „skryté“) je dnes přijímáno mnoha učenci, kteří podobně jako David Bohm mluví dokonce o stavu trvalé provázanosti metafyzické a fyzikální roviny. Ještě donedávna se předpokládalo, že úspěch experimentálních věd učiní metafyziku zbytečnou. Dnes ale stále větší počet filozofů přiznává, že bez metafyziky věda není schopna obhájit ani své vlastní principy. Otázka nezní „jestli“, ale „jaká“ metafyzika je potřebná pro dnešní vědu.

17. července r. 1936 povstali španělští patrioti, konzervativci a monarchisté proti republikánské vládě. Nebyl to však běžný politický konflikt, nejednalo se pouze o svržení režimu nenáviděného značnou částí obyvatelstva. V sázce bylo něco mnohem vyššího. Ozbrojené střetnutí mělo civilizační rozměr. Povstalci chtěli zastavit pochod revoluce. Na Iberském poloostrově měla ona podobu vícehlavé hydry, široké fronty liberálů, zednářů, socialistů, anarchistů, stalinských komunistů a komunistů trockistických. Tehdejší stále narůstající vlivy levice rozežíraly jako rakovina morální tkáň vlasti Cervantese. Přišel čas postavit se na odpor.

Ozvěny bouře

Je nesnadné určit pravý počátek tohoto dramatu. Před staletími Španělsko šťastně uniklo neštěstí protestantské revoluce. Pozdější inklinace jeho elit k osvícenství a poosvícenským novotám vak umožnily dohnat toto „zpoždění“. V 19. století liberální centra ovládána svobodnými zednáři se neustále pokoušela zničit tradici. Vyvolávala pronásledování Církve a vůbec nebrala ohled an to, jakou roli sehrál katolicismus v historii země, třeba v hrdinském boji s francouzskou okupací let 1808–1814. Liberální vlády vyháněly duchovenstvo ze země, konfiskovaly církevní majetek a řídily nenávistnou kampaň proti katolicismu. Nejednou docházelo i ke krvavým pogromům vůči kněžím, k vojenským pučům a k domácím válkám. Teprve po svržení tzv. I. republiky r. 1874 a restauraci bourbonských králů byla činnost antiklerikálů poněkud omezena.

Přelom 19. a 20. století přinesl radikalizaci levicových hnutí, především socialistů a anarchistů. Celou zemí otřásl masakr v Barceloně, způsobený výbuchem bomby vržené na účastníky Božítělového průvodu r. 1896. Uplynulo několik let a v tom samém městě zfanatizovaný dav r. 1909 spálil 21 kostelů, 33 klášterů a 33 katolických škol. Veřejně na náměstí upálil také přes 100 nejaktivnějších katolíků. Během čtvrtstoletí 1897–1923 teroristé zavraždili 3 premiéry a pokoušeli se zabít čtvrtého, jakož i samotného krále Alfonse XIII., zabili také arcibiskupa Zaragozy kardinála Juana Soldevillu. Levicový extremismus na nějakou dobu zpacifikoval generál Miguel Primo de Rivera, který se stal premiérem r. 1923, ale nedostatečně.

Bývalá poslankyně tzv. Reformní strany, předtím působila v Konzervativní straně, byla nalezena dne 9. června ve svém domu v hrabství Devon mrtvá. Měla 78 let. Vyšetřování potvrdilo, že zemřela násilnou smrtí.

Anne Widdecombová vyrůstala v rodině, jež se hlásila k menší protestantské denominaci. Na studiích ztratila víru v Boha. Později ji opět získala a stala se věřící anglikánské denominace. Tu však opustila r. 1993, kdy konvertovala do Katolické církve. Anglikány kritizovala již předtím, že „obětovali víru duchu doby“. Poslední kapkou, která přetekla, bylo rozhodnutí světit ženy na kněze. Na katolicismu ji dle vlastních slov fascinovalo, jak řekla v rozhovoru pro televizní stanici EWTN, „jasné rozlišení mezi pravdou a lží, mezi hříchem a ctností“.

Paní Widdecombová působila 23 let jako poslankyně Dolní komory britského parlamentu za konzervativní stranu až do r. 2010. R. 2016 se stala krátce europoslankyní za Brexit Party Nigela Farage, to ale skončilo, když téhož roku Velká Británie vystoupila z EU. Jako poslankyně vystupovala především na obranu nenarozeného života. Netajila se svým požadavkem na jejich úplný zákaz, poněvadž ale toto bylo nereálné, navrhovala alespoň radikální zákonné omezení tohoto zla, např. omezení aktivity a počtu potratových klinik, povinnost lékařů informovat rodiče nezletilých dívek o potratu apod. Stejně bojovně vystupovala i proti eutanazii. Kategoricky též požadovala, aby agenda LGBT nebyla protlačována do legislativy a do školství, odmítala homosexuální manželství, rodové sebeurčení a propagaci homosexuality ve školách. Odmítala též členství Velké Británie v Evropské unii. Nadále zůstala i po odchodu z politické scény veřejně aktivní