Monogamní heterosexuální nerozlučitelné manželství s dětmi je jedním z hlavních témat Božího zjevení. Božský Spasitel o tom hovoří jasně na 3 místech (Mat 5, 27–37 a 19, 6–9, Mar 10, 11–12). Sv. Pavel věnuje tomuto bodu pozornost vícekrát, zejména v 1 Kor 7, 32–5 a Ef 5, 22–33. Tato forma soužití mezi mužem a ženou byla Bohem dána už prvnímu lidskému páru, potvrzena Desaterem a nakonec i samotným Ježíšem Kristem, jenž ji povýšil na svátost.

Stala se základem autentické civilizace a morálního pokroku. Starověké národy buď praktikovaly polygamii, nebo monogamii s manželskou nevěrou jakožto něčím normálním a přirozeným a snadným rozvodem. Ve starém Římě zejména za vlády císaře Nerona, krutého pronásledovatele křesťanů, patřila i homosexualita legitimně k lidskému životu.

Křesťanství, když se stalo ve 4. století dominantním náboženstvím, prosazovalo všude heterosexuální monogamní manželství a jeho nerozlučitelnost spolu s ochranou vdané ženy a dětí. Muž nesměl propustit svou manželku jen proto, že se shlédl v jiné ženě, stejně tak manželka svého muže. I děti se staly předmětem zákonné ochrany. V antice platilo, že otec může své dítě po narození beztrestně dát zabít, zvláště pokud přišlo na svět nějak postižené, v řecké Spartě dokonce existoval zákon, dle něhož rodiče byli povinni nechat svého potomka usmrtit v případě nějaké fyzické deformace. Tyto zvrhlosti Katolická církev poté, co dostala možnost vytvářet sociální království Kristovo, všude zakazovala a likvidovala.

V dodatku k vatikánskému magazínu „L’Osservatore Romano” se objevil skandální článek feministické „teoložky“ Marinelly Perroniové. Ta přesvědčuje čtenáře, že prý prvotní hřích nebyl v žádném případě způsoben pokušením satana, celý příběh o pádu prvních lidí nazývá „strhujícím náboženským mýtem“. Na tuto stať odpovědělo Mezinárodní sdružení exorcistů (MSE) tak, že tato tvrzení publikovaná v periodiku Apoštolského stolce fakticky negují inspirovaný charakter knih Písma svatého, jsou v rozporu s katolickým Magisteriem a učením katechismu o činnosti a přirozenosti zlého ducha.

Marinella Perroniová ve svém článku tvrdí, že prý v hříchu prvních rodičů nefiguruje žádný ďábel a žádná božská síla, jíž by byli lidé podřízeni. Dále rozvíjí „exegezi“ Písma svatého, že obraz prvotního hříchu znamená „prvotní metaforu života“ a představuje „jeden z nejvíce strhujících náboženských mýtů starověku“. MSE v odpovědi na článek Perroniové odkazuje na články katolického katechismu o ďáblu a jeho andělech, jakož i na svědectví Písma sv. a výroky církevních otců. Církev jednoznačně uznává reálnou existenci ďábla jako zlého ducha, svůdce člověka a původce hříchu, který povstal proti Bohu.

Dále MSE připomíná výrok Papežské biblické komise z r. 1909, že pokušení a pád prvních lidí popisovaný na stránkách knihy Genesis nutno chápat doslovně a ne jako metaforu nebo literární druh. Koneckonců jestli ďábel neexistuje, koho vlastně exorcisté z posedlého člověka vyhánějí? Literární druh? Metaforu?

Hlavní argument těch, kteří sympatizují s FSSPX, ale nesouhlasí se svěcením biskupů v roce 2026, zní takto: Zatímco v roce 1988 bylo možné argumentovat, že existoval stav nouze pro přežití katolické tradice, dnes tomu tak není, protože tradiční latinská mše je, i po vydání dokumentu Traditionis Custodes, ve srovnání s rokem 1988 dostupnější a muži, kteří se chtějí stát tradičními kněžími, nemusí vstupovat do FSSPX, protože existují FSSP a další podobné skupiny.

Historie vědy zná pojmy, které v jisté době se zdály být nevyhnutelnými k popisu světa, později se ale ukázaly jako zbytečné. Nejznámějším příkladem je éter – o jeho existenci se dlouho nepochybovalo, byl považován za neviditelnou substanci naplňující svět. Dnes již fyzika s tímto pojmem nepracuje. Podobné otázky se kladou též ohledně lidské duše. Neurologie stále přesněji popisuje činnost lidského mozku a my se musíme ptát, jestli pojem duše nenáleží do téže kategorie jako éter, tj. jestli tento pojem také nebyl kdysi užitečný, ale dnes je nepotřebný.

Jenže duše není toho druhu jako éter, nespadá do fyziky, nýbrž do metafyziky. Tento pojem nebyl vynalezen proto, aby vysvětlil nějaký fyzikální jev, ale aby odpověděl na podstatně hlubší otázku: Kým je člověk a jaká je jeho duchovní činnost?

Návrat velkých otázek

Dynamický rozvoj vědy někdy působí dojmem, že nové interpretace zpochybňují všechno, co bylo pokládáno dříve za jisté. Po Newtonově fyzice v 17. století se myslelo, že ve světě a ve vesmíru již nemohou být žádná tajemství. Všechno mělo být předvídatelné a – jak zpívá polský zpěvák Grzegorz Turnau – člověk je „mechanicky dokonalým systémem“, v němž se ale náhle cosi pokazilo. Objev kvantové mechaniky ve 20. století ale odhalil, že svět se nedá popsat pouze jediným způsobem a vzájemné prolínání fyzikální a duchovní úrovně (označované často samotnými fyziky jako „skryté“) je dnes přijímáno mnoha učenci, kteří podobně jako David Bohm mluví dokonce o stavu trvalé provázanosti metafyzické a fyzikální roviny. Ještě donedávna se předpokládalo, že úspěch experimentálních věd učiní metafyziku zbytečnou. Dnes ale stále větší počet filozofů přiznává, že bez metafyziky věda není schopna obhájit ani své vlastní principy. Otázka nezní „jestli“, ale „jaká“ metafyzika je potřebná pro dnešní vědu.

17. července r. 1936 povstali španělští patrioti, konzervativci a monarchisté proti republikánské vládě. Nebyl to však běžný politický konflikt, nejednalo se pouze o svržení režimu nenáviděného značnou částí obyvatelstva. V sázce bylo něco mnohem vyššího. Ozbrojené střetnutí mělo civilizační rozměr. Povstalci chtěli zastavit pochod revoluce. Na Iberském poloostrově měla ona podobu vícehlavé hydry, široké fronty liberálů, zednářů, socialistů, anarchistů, stalinských komunistů a komunistů trockistických. Tehdejší stále narůstající vlivy levice rozežíraly jako rakovina morální tkáň vlasti Cervantese. Přišel čas postavit se na odpor.

Ozvěny bouře

Je nesnadné určit pravý počátek tohoto dramatu. Před staletími Španělsko šťastně uniklo neštěstí protestantské revoluce. Pozdější inklinace jeho elit k osvícenství a poosvícenským novotám vak umožnily dohnat toto „zpoždění“. V 19. století liberální centra ovládána svobodnými zednáři se neustále pokoušela zničit tradici. Vyvolávala pronásledování Církve a vůbec nebrala ohled an to, jakou roli sehrál katolicismus v historii země, třeba v hrdinském boji s francouzskou okupací let 1808–1814. Liberální vlády vyháněly duchovenstvo ze země, konfiskovaly církevní majetek a řídily nenávistnou kampaň proti katolicismu. Nejednou docházelo i ke krvavým pogromům vůči kněžím, k vojenským pučům a k domácím válkám. Teprve po svržení tzv. I. republiky r. 1874 a restauraci bourbonských králů byla činnost antiklerikálů poněkud omezena.

Přelom 19. a 20. století přinesl radikalizaci levicových hnutí, především socialistů a anarchistů. Celou zemí otřásl masakr v Barceloně, způsobený výbuchem bomby vržené na účastníky Božítělového průvodu r. 1896. Uplynulo několik let a v tom samém městě zfanatizovaný dav r. 1909 spálil 21 kostelů, 33 klášterů a 33 katolických škol. Veřejně na náměstí upálil také přes 100 nejaktivnějších katolíků. Během čtvrtstoletí 1897–1923 teroristé zavraždili 3 premiéry a pokoušeli se zabít čtvrtého, jakož i samotného krále Alfonse XIII., zabili také arcibiskupa Zaragozy kardinála Juana Soldevillu. Levicový extremismus na nějakou dobu zpacifikoval generál Miguel Primo de Rivera, který se stal premiérem r. 1923, ale nedostatečně.

Bývalá poslankyně tzv. Reformní strany, předtím působila v Konzervativní straně, byla nalezena dne 9. června ve svém domu v hrabství Devon mrtvá. Měla 78 let. Vyšetřování potvrdilo, že zemřela násilnou smrtí.

Anne Widdecombová vyrůstala v rodině, jež se hlásila k menší protestantské denominaci. Na studiích ztratila víru v Boha. Později ji opět získala a stala se věřící anglikánské denominace. Tu však opustila r. 1993, kdy konvertovala do Katolické církve. Anglikány kritizovala již předtím, že „obětovali víru duchu doby“. Poslední kapkou, která přetekla, bylo rozhodnutí světit ženy na kněze. Na katolicismu ji dle vlastních slov fascinovalo, jak řekla v rozhovoru pro televizní stanici EWTN, „jasné rozlišení mezi pravdou a lží, mezi hříchem a ctností“.

Paní Widdecombová působila 23 let jako poslankyně Dolní komory britského parlamentu za konzervativní stranu až do r. 2010. R. 2016 se stala krátce europoslankyní za Brexit Party Nigela Farage, to ale skončilo, když téhož roku Velká Británie vystoupila z EU. Jako poslankyně vystupovala především na obranu nenarozeného života. Netajila se svým požadavkem na jejich úplný zákaz, poněvadž ale toto bylo nereálné, navrhovala alespoň radikální zákonné omezení tohoto zla, např. omezení aktivity a počtu potratových klinik, povinnost lékařů informovat rodiče nezletilých dívek o potratu apod. Stejně bojovně vystupovala i proti eutanazii. Kategoricky též požadovala, aby agenda LGBT nebyla protlačována do legislativy a do školství, odmítala homosexuální manželství, rodové sebeurčení a propagaci homosexuality ve školách. Odmítala též členství Velké Británie v Evropské unii. Nadále zůstala i po odchodu z politické scény veřejně aktivní

Den po národním svátku Francie 14. července parlament odhlasoval zákon o eutanazii, eufemisticky nazývaný „právem na důstojnou smrt“. 291 hlasů bylo pro, 241 proti a 29 se zdrželo hlasování. Tím to ale nekončí. Premiér Sébastien Lecornu a předseda senátu Gérard Larcher oznámili, že text zákona pošlou Radě pro ústavu (pozn. překl: obdoba našeho Ústavního soudu).

Macronův slib

Zákon stále vyvolává kontroverze a rozděluje politiky nezávisle na politických barvách. Souhlasí s ním prezident Emmanuel Macron, který hrdě prohlásil, že to byl jeho předvolební slib: „… r. 2022 jsem se zavázal otevřít tuto cestu francouzskému národu. S úctou, pokorou a s plným respektováním naší demokracie byl tento slib splněn. Ústavní rada určitě také bude postupovat ve shodě se zákony našeho státu.“

Bývalý premiér a generální tajemník prezidentovy strany Renesans Gabriel Attal se vyjádřil, že „parlament po 4 letech… konečně přijal zákon o péči nad osobami na sklonku života, což je klíčové pro hodnoty, které bráníme“. V tomto prohlášení vidíme celý podvod předkladatelů tohoto zákona. Zabíjení osob na sklonku života nazývá „zákonem o péči“.

Nicméně projekt tohoto zákona se nesetkal s jednomyslným souhlasem ani v prezidentském táboře. „Žádný francouzský občan se nesmí domáhat smrti proto, poněvadž mu nelze zmírnit utrpení, zajistit odpovídající péči a přítomnost blízkých osob,“ zareagoval poslanec Karl Olive a požadoval referendum v této záležitosti.

Letos dne 10. čevence v polském městečku Jedwabne na východě země se za účasti předsedů obou komor parlamentu a zástupce vlády konal pietní akt u příležitosti 85. výročí masakru místních Židů, kteří i se ženami a dětmi v počtu přes 400 byli nahnáni do stodoly na okraji obce a hromadně upáleni. Kdo se pokusil utéct, byl zastřelen. Hrůzné divadlo se odehrálo pár dní poté, co Jedwabne obsadil německý wehrmacht (Němci zaútočili na Sovětský svaz 22. června r. 1941). Předtím ho od září r. 1939 okupovali Sověti na základě paktu Molotov-Ribbentrop.

Oficiální narativ z r. 2003 zní, že tohoto příšerného zločinu se nedopustili němečtí okupanti, nýbrž spontánně místní polské obyvatelstvo v čele se starostou Karolakem. K tomuto závěru se dospělo na základě knihy polského historika a žurnalisty židovského původu žijícího v USA Jana Tomasze Grosse, jenž v publikaci „Sousedé“ vydané r. 2000 v USA tvrdí, že drtivá většina polského obyvatelstva z počtu cca 600 osob se na masakru Židů aktivně podílela – jak jinak než na na popud místního katolického faráře P. Mariana Szumowského a jeho kaplana P. Józefa Keblińského, antisemitů, kteří štvali lid ke konečnému zúčtování se Židy, jichž žilo v Jedwabném cca 700. Zhruba 300 jich stačilo před masakrem utéct.