Na tuto otázku odpovídá katolický katechismus jasně. Pokud zemřeme v posvěcující milosti a dojdeme spásy (P. Ždánský na poutním místě v Žarošicích se vždycky loučil s poutníky slovy: Na shledanou v nebi a ať tam nikdo nechybí…), tak budeme na věky prožívat nevýslovné štěstí a blaho, naším posláním se stane věčné chválení a oslavování Boha. Ano, jenže jakou konkrétní podobu to bude mít?

Zajisté máme jako praktikující pravověrní katolíci nějakou ušlechtilou náplň života, která nám přináší vnitřní uspokojení. Žijeme tím, může to být naše profese a zaměstnání, případně nějaká zájmová činnost (koníček). Pedagogové, zdravotníci, řemeslníci, zemědělci … nebo i včelaři či zahrádkáři – ti všichni se věnují, samozřejmě za předpokladu respektu k Božím přikázáním, prospěšné a bohulibé činnosti, která svým způsobem dává jejich životu smysl. Smrt to ale všechno ukončí. Jenže – nestyďme se ptát poněkud naivně – nebude mít to, čím jsme tady na zemi žili a co nám působilo vnitřní radost, tam na věčnosti opravdu žádné „pokračování“?

Měl jsem jednou sen. Přivedli mne před Boží trůn a bylo mi řečeno: Ty ses na zemi věnoval přednáškové a publicistické práci, tak to budeš dělat i tady v nebi. Velmi dobře vím, že sny nemáme brát vážně, pokud Bůh přímo nedá jasně najevo, že tím chce sdělit člověku něco závažného, jako např. sv. Josefovi. Samozřejmě – pokud budu spasen, za což se modlím – tak určitě nebudu anděly a svaté v nebi vzdělávat nebo psát pro ně články, ti to v žádném případě nepotřebují. Jenže za malinké zamyšlení tento sen podle mne přece jen stojí.

Konzervativní katolicismus odporuje tomu, co chtěla Francouzská revoluce. Naopak ale liberální katolicismus se snaží o porozumění s hesly revoluce a s osvícenstvím. Tento problém souvisí se změnami v Církvi, které probíhají od II. vatikánského koncilu (DVK), což jasně ukázala koncilní konstituce „Gaudium et spes“. O tom mluvil v rozhovoru s publicistou Janem Pospieszalskim P. prof. Andrzej Kobyliński, filozof a etik z Univerzity Kardinála Stefana Wyszyńského ve Varšavě.

V dlouhé rozmluvě tento učenec poukázal na hluboké kořeny dnešních sporů uvnitř Katolické církve, které se týkají hlavně vztahu k současnému světu charakterizovanému osvícenskou revolucí autonomie člověka. P. Andrzej Kobyliński připomenul, že r. 1962 za pontifikátu Jana XXIII. ve francouzských Metách byla uzavřena „dohoda“ mezi představiteli Sovětského svazu a Vatikánu.

„Iniciátorem setkání byl Vatikán, který usiloval o to, aby plánovaný DVK byl ekumenickým (všeobecným) koncilem. Pro zachování ekumenicity byla dle představ Jana XXIII. nezbytná přítomnost zástupců ruského pravoslaví, tj. moskevského patriarchátu, což ale vyžadovalo souhlas vlády v Kremlu. Pravoslavnou církev v Sovětském svazu infiltrovali agenti státní bezpečnosti. Z velké části byla zlikvidovaná a její kněží zavřeni v gulagu. Navenek působil pouze jakýsi symbolický zbytek, který byl agenturou tajné policie KGB. Tak to tenkrát v Sovětském svazu fungovalo,“ uvedl.

V Metách byla podepsána tajná dohoda, v níž Sovětský svaz (SSSR) garantoval vyslání delegace moskevského patriarchátu do Říma, aby koncil mohl mít „ekumenický“ charakter. Na oplátku Vatikán slíbil, že v koncilních dokumentech nebude odsouzen komunismus.

V portugalské obci Balazar byla 13. října slavnostně otevřena nová svatyně s obřadem uložení tělesných pozůstatků bl. Alexandriny Costové. Slavnost vedl apoštolský nuncius v Portugalsku arcibiskup Andrés Carrascosa Coso. Alexandrina Costová, která zemřela r. 1955, byla vizionářkou a neustále upozorňovala na úctu k Eucharistii jako na princip katolické zbožnosti.

Narodila se v roce 1904 v Balazaru ve zbožné katolické rodině, v níž zejména matka měla na její víru hluboký vliv. V 11 letech přijala první sv. přijímání, o rok později svátost biřmování. Protože v její obci nebyla škola, rodina jí platila podnájem ve vsi vzdálené 13 km, kde absolvovala základní vzdělání. Když měla 14 let, vnikli do domu, kde bydlela, 3 muži a pokusili se ji znásilnit. Utekla jim skokem z okna ve výšce 3 m, přitom ale utrpěla vážné poranění páteře, které jí způsobilo ochrnutí. Zbytek života strávila připoutaná na lůžko. Prosila vroucně Pána Ježíše a Pannu Marii o uzdravení, toužila jít na misie. Boží vůle ale rozhodla jinak.

Od 30. let 20. století mívala Alexandrina vidění Pána Ježíše a Panny Marie. Ti ji vyzvali, aby své utrpení obětovala za obrácení hříšníků, především mladých lidí. Pokorně se podřídila a učinila heslem svého dalšího života 3 slova: milovat, trpět, usmiřovat. Dostala ale zvláštní milost, že od 3. října r. 1938 do 24. března r. 1942 mohla každý pátek vstát z lůžka a vykonat si křížovou cestu. Na žádost zpovědníka P. Pinha svá vidění zapisovala. Tak např. r. 1936 Spasitel žádal, aby papež Pius XI. zasvětil svět Neposkvrněnému Srdci Panny Marie, podobně jak o to prosila Panna Maria ve Fatimě. Zpovědník vizionářky předal tento vzkaz na zodpovědná místa. Zasvěcení vykonal později Pius XII. r. 1942.

Portál www.pch24.pl zveřejnil rozhovor s mons. Tomaszem Petou, arcibiskupem Astany, hlavního města středoazijské republiky Kazachstánu, která dříve byla součástí Sovětského svazu. Stalo se tak u příležitosti jeho rezignace z důvodů dosažení kanonického věku 75 let. Mons. Peta je Polák vysvěcený na kněze ve Varšavě kardinálem Stefanem Wyszyńským, hrdinou polské církve a polského národa, který statečně hájil práva věřících i práva občanů v době komunistické diktatury.

Katolíci jsou ve 20milionovém Kazachstánu nepatrnou náboženskou menšinou, tvoří pouhé jedno procento obyvatelstva. Jde především o Poláky a Němce, potomky těch, kteří sem byli za komunistické totality násilně deportováni. Většina obyvatelstva vyznává islám, ale není nijak nábožensky horlivá. Cca 20 procent je pravoslavných, hojně rozšířený je též ateismus, dědictví komunistické éry.

Arcibiskup Peta upozornil na kult Matky Boží z Ozorného, který je mezi kazachstánskými katolíky velice živý na základě zázraku, jenž se tam udál r. 1941. Stalin se rozhodl vyhladit Poláky žijící na území Sovětského svazu mimo jiné i tím, že organizoval koncem 30. let jejich transfery do azijské části impéria, zejména do kazachstánských stepí, kde byli ponecháni svému osudu, aby si sami vyhloubili v zemi díry pro bydlení (tzv. zemljanky), lovili zvěř a obdělávali půdu. Klimatické poměry však byly komplikované, zemědělství se nedařilo, vysídlenci proto neustále trpěli hladem. Katastrofálními se staly roky 1940/41, kdy krutá zima (až minus 40 stupňů) a sucho způsobily obrovskou neúrodu. Polští vyhnanci začali po stovkách denně umírat hladem, zejména děti.

Pomocný biskup z Astany v Kazachstánu mons. Athanasius Schneider považuje Kněžské bratrstvo sv. Pia X. (FSSPX) za dílo Boží prozřetelnosti. Podle něj FSSPX nemůže akceptovat nauku II. vatikánského koncilu (DVK) v její plnosti a stejně tak Novus Ordo Missae (NOM) kvůli nejasnostem a defektům.

Bp. Athanasius Schneider o tom mluvil v rozhovoru s vatikanistou Michaelem Haynesem. Potvrdil, že za pontifikátu Lva XIV. nadále trvá pronásledování tridentské mše. Vetus Ordo Missae “je chápána rozhodujícími činiteli ve Vatikánu jako cosi nebezpečného,” konstatoval. Podle jeho hodnocení FSSPX naráží u Apoštolského stolce na tresty ne kvůli vlastním bludům, nýbrž kvůli kritice Nového mešního řádu (NOM) a Druhého vatikánského koncilu (DVK). Jak řekl, Vatikán čeká od Bratrstva přijetí NOM a uznání DVK. “Bratrstvo to ale nemůže učinit, neboť existují evidentní nejasnosti v případě některých textů DVK,” potvrdil biskup.

Podle biskupa Schneidera lze též hovořit o “zřejmých doktrinálních a liturgických nedostatcích NOM”. Nový ritus obsahuje dle jeho hodnocení “protestantské tendence” a “zředění obětního charakteru mše svaté” a to i tehdy, kdy je celebrován ve shodě s předpisy. Poukázal tady na nové modlitby k obětování a na II. eucharistickou modlitbu.

Proto mons. Schneider tvrdí, že “přítomnost a činnost FSSPX a dílo arcibiskupa Marcela Lefebvrea jsou čím dál více prozřetelnostní”. Podle něj nelze vůči DVK uplatnit “hermeneutiku kontinuity”, protože to by znamenalo “mentální akrobacii nebo kvadraturu kruhu”. “S NOM nelze už jít dál. Nelze. Nelze také jít dále s evidentními doktrinálními dvojznačnostmi v některých tezích DVK,” řekl a dodal, že tyto problémy je nutno řešit. Apeloval na Vatikán, aby byl vůči FSSPX vstřícnější. Podle něho Bratrstvo prosí pouze o svobodu sloužit tradiční mši svatou a hlásat nauku tak, jak byla hlásána před DVK.

Ve městě Boadilla del Monte ve Španělsku poblíž hlavního města Madridu místně příslušný biskup z Getafe mons. Ginés García Bertrám spolu s kněžími své diecéze pokřtili 10. října 15 dětí, jež měly být zabity umělým potratem, ale matky se nakonec rozhodly porodit. Stalo se tak díky organizacím „Záchranáři Jana Pavla II." (Rescatadores Juan Pablo II.) a „Více budoucnosti" (Más Futuro). Tato sdružení se již dlouhodobě věnují kontaktům se ženami, které zamýšlely jít na potrat. Spolu s nimi hledaly cesty, jak jim pomoci ve složité sociální, psychické nebo rodinné situaci (kdy např. žena je vystavena tvrdému tlaku ze strany partnera nebo rodinných příslušníků). V mnoha případech se povedlo, podle dat těchto jmenovaných sdružení by měl letos počet dětí zachráněných před smrtí umělým potratem činit v celém Španělsku 9 tisíc. Mezi pokřtěnými zachráněnými je i dítě 23leté matky, která v minulosti podstoupila 5 potratů. Obě organizace sestávají z obětavých dobrovolníků, mezi nimiž převažují mladí lidé.

Ženy, jejichž děti byly v Boadille pokřtěny, nakonec konvertovaly ke katolické víře. Předsedkyně sdružení Más Futuro Marta Velardeová řekla ale v rozhovoru pro média, že křest těchto dětí není koncem, nýbrž teprve začátkem. Tyto matky potřebují hlavně duchovní obnovu a růst ve víře. Proto je nutné nadále s nimi udržovat kontakt a být jim oporou, zvláště pak těm, které již mají za sebou v minulosti potrat a trpí postabortivním syndromem. Přesně toto je případ oné 23leté ženy, jež byla na 5 abortech. Situace těchto osob není jednoduchá, mnohé z nich procházejí mimořádně náročnými a složitými osobními i rodinnými situacemi. Prioritou je tady vytvoření stabilního rodinného prostředí pro ženu a její dítě.

Pomocný biskup Astany v Kazachstánu mons. Athanasius Schneider v projevu na Konferenci katolické identity 3. října v americkém Pittsburgu mimo jiné řekl: „Boží nevyzpytatelná prozřetelnost dopustila, že jsme svědky bezprecedentní krize Církve, kdy její strategické administrativní struktury převzali její nepřátelé. To se vyznačuje nejen šířením jedovatých doktrinálních nejasností, ale též nestoudných herezí ze strany vysokého duchovenstva, které v některých případech hraničí přímo s apostazí.“

V posledních letech také jiní preláti kritizovali některé vatikánské dokumenty, jež jsou blízké herezi nebo ji přímo propagují. Biskup Schneider odmítl již v květnu závěrečnou zprávu zveřejněnou studijní skupinou č. 9 římské synody, která naznačovala, že homosexuální „vztahy“ nemusí být hříšné. Mons. Schneider tehdy poznamenal, že toto připomíná hada v rajské zahradě. Zde se podle něho už jedná zjevně o „překročení hranice mezi ortodoxií a herezí“.

V Pittsburgu rovněž poznamenal, že Kristus přišel obrátit svět a nikoli se spolu s učedníky „obrátit ke světu“.Ostře kritizoval hierarchii za snahu o mír se světem, který je nepřítelem našeho Pána a Jeho Církve a připomenul slova Písma sv.: „Cizoložníci, což nevíte, že přátelství s tímto světem je nepřátelství s Bohem? Kdo tedy chce býti přítelem tohoto světa, stává se nepřítelem Božím…“ (Jakub 4,4). Dále pak pokračoval: „Uzavření míru s lidskou společností nebo kulturou, která odmítá Božské zjevení a jedinečnost Krista Spasitele, znamená naprostý klam, ba dokonce zradu Krista.“

Svatá Filoména. Mladičká světice, jež si v řadách věřících získává stále více ctitelů, pro mnohé jiné však nadále neznámá, světice, jejíž příběh je naprosto uchvacující, odzbrojující, plný úžasných, dech beroucích Božích zázraků.

Co o jejím životě víme? Žila ve 3. století. Její otec Kalistos byl vládcem řeckého ostrova Kós. Se svou ženou, Eutropiau, dlouho nemohli mít děti. Poté však, co se oba tajně obrátili na křesťanskou víru, byli požehnáni mimořádně krásnou dcerou, které dali jméno Lumena a posléze při tajném křtu Filoména, tj. Dcera světla, a mysleli tím světlo víry.

V pouhých jedenácti letech Filoména do rukou stařičkého kněze Nikandrose složila slib doživotního panenství a naprostého odevzdání se Spasiteli. Tento úkon učinila potají, protože nejspíše věděla, že otec ji bude chtít výhodně provdat. Krásné, dalo by se řící až idylické dětství, strávené s milujícími rodiči, bylo narušeno nepříjemnou událostí: otec byl předvolán císařem Diokleciánem do Říma.

Malé Filoménce v Římě byla dopřána úžasná milost účasti na mši svaté v katakombách. (Byla to doba velmi krutého pronásledování křesťanů.) Její otec byl předvolán k Diokleciánovi, kde ho nečekalo nic příjemného. Od císaře se dočkal jen ponižujícího zacházení. Na závěr mu byl dán rozkaz, aby se do hodiny vrátil s manželkou i s dcerou. Při pohledu na krásnou mladou dívku zvrhlý a podnapilý císař najednou zjihl. Zamiloval se do Filomény na první pohled. Najednou zapomněl na křivá obvinění vůči Kalistovi…a požádal ho o ruku jeho dcery. Rodiče byli radostně překvapeni… a Filoména se chvěla odporem už při pohledu na císaře…červené odulé tváře vydávaly neklamné svědectví o až příliš kladném vztahu k alkoholu a nesly zřetelnou pečeť bezuzdného chtíče.

Zajisté každý dobrý katolík o andělech četl na stránkách Písma sv. a modlí se k nim za ochranu. Podstata těchto bytostí je pro nás teologickou záhadou, jak píše sv. Tomáš Akvinský ve své Teologické summě. I když andělé jsou dokonalejšími tvory než lidé, přesto Bůh nevzal na sebe andělskou, ale lidskou podobu, aby člověka přivedl do nebeské slávy.

1. Andělé jsou rozděleni na 9 kůrů

Když mluvíme o andělech, tak nám jistě napadnou andělé strážní, čili nejnižší stupeň v andělské hierarchii. Těch stupňů je ale 9 a každý má jinou funkci. Andělské kůry jsou uspořádány tak, že 3 kůry tvoří jednu skupinu.

Ta první má jeden jediný, ale nesmírně důležitý úkol: velebit Boha. Jsou to:
a) serafíni, což v překladu znamená „planoucí“, protože planou nejdokonalejší láskou k Bohu a předávají ji jiným tvorům,
b) cherubíni, což přeloženo zní „plni poznání“. Ti meditují o kráse Boží pravdy a Božího řádu a předávají to andělům nižší hierarchie,
c) trůny, které mají bezprostřední poznání o Božích dílech a – jak ukazuje jejich název – asistují u Božího trůnu.

Andělé druhé kategorie jsou prostředníky mezi kontemplací Boha a působením ve světě: a) panstva řídí jiné kůry a dávají jim rozkazy; b) síly poskytují schopnosti k plnění těchto rozkazů; c) mocnosti určují způsob, jak má být Boží příkaz vykonán.