Co je pro víru horší? Komunismus nebo liberalismus?
Tato provokativní otázka může snad vyvolat u některého čtenáře dojem, že fandím komunismu. Mohu jej ujistit, že je absolutně na omylu. Komunismus mi vzal téměř dvacet let tvůrčího života, kdy jsem nemohl veřejně realizovat hřivnu, kterou mi Pán dal. Režim rudé hvězdy mi připravil pronásledování z náboženských důvodů, výslechy na StB a další „radovánky“, nemám tedy nejmenší důvod, abych ho chválil. Nicméně podívám-li se na celou problematiku pod zorným úhlem katolické víry v naší populaci, tak musím – ať už chci nebo nechci – konstatovat, že polistopadová éra měla pro ni horší důsledky než 40 let komunismu.
Jde o jeden z paradoxů dějin. Za komunistické éry si Církev nesměla ani špitnout. Biskupové byli ve vězení nebo v internaci, většina stolců zůstala neobsazena, všechny kláštery zlikvidovány, minimálně třetina duchovenstva prošla Jáchymovem, Leopoldovem či dalšími „rekreačními“ zařízeními „nejspravedlivějšího“ společenského řádu. Oběti života pro Krista přinesli číhošťský farář P. Josef Toufar a tři kněží z tzv. kauzy Babice: Jan Bula, Václav Drbola a František Pařil. Nad kněžími činnými v pastoraci visel jako Damoklův meč tzv. státní souhlas k výkonu povolání, který mohl příslušný církevní tajemník kdykoliv bez udání důvodů odejmout. Tento osud potkal především ty duchovní, již pracovali aktivně s mládeží nebo měli pastorační úspěchy. Museli odejít do občanského povolání, nejčastěji jako pomocní dělníci do továren či na stavby. Církev směla pouze pořádat běžné bohoslužby a vysluhovat svátostmi, jakákoliv jiná aktivita byla trestným činem podle „mařeny“, tj. paragrafu o „maření státního dozoru nad církvemi a náboženskými společnostmi“. Formaci budoucího kléru sloužila pouze státem přísně kontrolovaná teologická fakulta v Litoměřicích (na Slovensku v Bratislavě) se stanoveným limitem přihlášek, který nesměl být překročen. O „vhodnosti“ přihlášených adeptů rozhodovali opět komunističtí tajemníci.