Historie vědy zná pojmy, které v jisté době se zdály být nevyhnutelnými k popisu světa, později se ale ukázaly jako zbytečné. Nejznámějším příkladem je éter – o jeho existenci se dlouho nepochybovalo, byl považován za neviditelnou substanci naplňující svět. Dnes již fyzika s tímto pojmem nepracuje. Podobné otázky se kladou též ohledně lidské duše. Neurologie stále přesněji popisuje činnost lidského mozku a my se musíme ptát, jestli pojem duše nenáleží do téže kategorie jako éter, tj. jestli tento pojem také nebyl kdysi užitečný, ale dnes je nepotřebný.

Jenže duše není toho druhu jako éter, nespadá do fyziky, nýbrž do metafyziky. Tento pojem nebyl vynalezen proto, aby vysvětlil nějaký fyzikální jev, ale aby odpověděl na podstatně hlubší otázku: Kým je člověk a jaká je jeho duchovní činnost?

Návrat velkých otázek

Dynamický rozvoj vědy někdy působí dojmem, že nové interpretace zpochybňují všechno, co bylo pokládáno dříve za jisté. Po Newtonově fyzice v 17. století se myslelo, že ve světě a ve vesmíru již nemohou být žádná tajemství. Všechno mělo být předvídatelné a – jak zpívá polský zpěvák Grzegorz Turnau – člověk je „mechanicky dokonalým systémem“, v němž se ale náhle cosi pokazilo. Objev kvantové mechaniky ve 20. století ale odhalil, že svět se nedá popsat pouze jediným způsobem a vzájemné prolínání fyzikální a duchovní úrovně (označované často samotnými fyziky jako „skryté“) je dnes přijímáno mnoha učenci, kteří podobně jako David Bohm mluví dokonce o stavu trvalé provázanosti metafyzické a fyzikální roviny. Ještě donedávna se předpokládalo, že úspěch experimentálních věd učiní metafyziku zbytečnou. Dnes ale stále větší počet filozofů přiznává, že bez metafyziky věda není schopna obhájit ani své vlastní principy. Otázka nezní „jestli“, ale „jaká“ metafyzika je potřebná pro dnešní vědu.

K překvapení mnohých se právě v současnosti vracejí do diskuse ve vědeckém světě klasické pojmy. Jedním z nich je právě duše. Paradoxně – rozvoj neurologie naopak umožňuje lépe pochopit, co toto slovo znamená.

Lze pořídit snímek duše?

Tato otázka není nová. Kladl si ji už sv. Tomáš Akvinský v Teologické summě (samozřejmě psal o obrazu, nikoli o fotografickém snímku, pozn. překl.). Nutno se ptát: Lze empiricky potvrdit existenci duchovních skutečností? Je možné objevit duši? Dá se zachytit na počítačové tomografii nebo vyfotografovat?

Někteří tvrdí, že když něco nelze uvidět, změřit nebo zvážit, tak to neexistuje. Takový způsob myšlení se ale vyznačuje jistou naivitou. Cožpak se dá vyhotovit snímek lásky? Můžeme vyfotografovat zamilované, zachytit aktivitu jejich mozků, změřit rovinu jejich hormonů. Nikdy ale nezachytíme samotnou lásku jako takovou. Poznáme její biologické projevy, ale ne její podstatu.

Ještě lépe to ukazuje příklad knihy. Jsme schopni přesně analyzovat chemické složení tisku, prozkoumat papír, spočítat písmena, popsat procesy probíhající v mozku čtenáře. To by byly velmi kompletní informace. Ale poznáme díky nim smysl té kníhy, její obsah? Jistěže ne. Znalost nositele není ještě poznáním – duchovním – obsahu.

Podobně je tomu s člověkem. Neurologická věda stále lépe popisuje biologického nositele lidského poznání, ale to ještě neznamená, že vysvětlila samotný podmět lidského poznání. Empirické vědy odpovídají především na otázku, „jak“ něco funguje, např. co dělá člověk. Pojem duše však spadá pod otázku, kým člověk vlastně je. Proto sv. Tomáš Akvinský nechápal duši jako „ducha ve stroji“ skrytého kdesi mezi orgány a neurony. Duše není předmětem umístěným „kdesi“ v těle. Je principem života člověka, který dává jednotu a vlastní identitu hmotě, celému tělu člověka.

Duše v Bibli

Z perspektivy víry jasně plyne, že duše není pozdním dodatkem do křesťanství ani pozůstatkem řecké filozofie importovaným do katolicismu. Písmo svaté od počátku hovoří o duchovním rozměru člověka. Hebrejské pojmy nefesz a ruah nacházejí své totožné termíny v řeckých slovech psyche a pneuma. Cesta přirozeného poznání se tady stýká s cestou Božího zjevení. Proto nikoho neudivují slova knihy Moudrosti, že „duše spravedlivých jsou v Boží ruce“ (Mdr 3,1). Podobně Žalmy jsou plné vztahu k duši člověka: „Jak prahne jelen po bystřinách vod, tak prahne duše má po Tobě, Bože…“ (Ž 42,2–3). A samotný Kristus říká: „Smutná je duše má až k smrti…” (Mt 26,38) a současně se ptá: „Co prospěje člověku, i kdyby celý svět získal, ale na své duši škodu utrpěl…?“ (Mt 16,26). Je nesnadné klasifikovat všechny tyto výpovědi jako náhodné metafory. Stejně tak nikoli náhodou zařadila církevní tradice do svých textů tuto modlitbu: „Duše Kristova, posvěť mne.“ Pojem duše není tedy marginálním elementem křesťanství, nýbrž odhaluje klíčovou otázku antropologie a soteriologie (nauka o spáse, pozn. překl.).

Jestli věříme, že Písmo svaté je svědectvím Božího zjevení, nelze pominout to, co ono říká o duši. Není možné tvrdit, že je to otázka interpretace nebo řeckých vlivů. Nicméně mám dojem, že současné diskuse si často kladou nepatřičné otázky. Nejde především o to, jestli duše skutečně existuje jako duchovní skutečnost, ale o to, jestli je nesmrtelná. Víra odpovídá jednoznačně souhlasně, nesmrtelnost duše spadá mezi 6 základních pravd víry podle katolického katechismu. Člověk není určen k likvidaci. Něco nebo někdo totiž musí přenést do věčnosti zápis toho, kým jsme. Nevstupujeme do věčného života jako anonymní energie nebo neosobní vědomí, ale jako konkrétní osoby. Když má být spasený Petr, tak ne nějaká jeho vzdálená, byť dokonalá kopie. Musí existovat kontinuita identity Petra žijícího na této zemi v konkrétním místě a v konkrétní době s Petrem, který se má dočkat vzkříšení. Duše je právě garantem této kontinuity, garantem toho, že se jedná stále o moji osobu.

Mozek všechno vysvětluje?

Jistou dobu převládalo přesvědčení, že člověk není ničím víc než hrstí neuronů. Láska, náboženství, morálka, svoboda – to všechno mělo být efektem odpovídajících chemických reakcí a elektrických vyzařování. Paradoxně dnes ale stále méně vědců obhajuje toto tvrdé stanovisko. Relace mezi mozkem a myslí, mezi materií a duchem se ukazují být mnohem bohatší.

To, že náboženská aktivita člověka se pojí s aktivitou některých částí mozku, ještě neznamená, že mozek vytváří náboženství. Musíme jíst, abychom žili, ale to neznamená, že jsme mozkem determinováni k požívání některých konkrétních jídel. To, že člověk potřebuje mozek k nějaké činnosti, neznamená, že člověk je výlučně jenom mozkem. Stále více se vracejí tomistické intuice. Nejde o nekritický návrat do středověku, nýbrž o zjištění, že klasické kategorie umožňují uchopit něco, co uniká současnému redukčnímu myšlení. Sv. Tomáš dokonale viděl vztah mezi psychickým a tělesným životem, ale nikdy neztotožňoval jedno s druhým.

Podivná nechuť k „duši“

Proč tedy slovo „duše“ stále budí odpor? Proč tento termín raději nepoužíváme? Asi nikoli proto, že disponujeme lepším poznáním člověka. Často totiž zaměňujeme terminologii. Jedni mluví o vědomí, jiní o podmětovosti, jiní ještě o mysli nebo o vlastním „já“. Zajímavé je, že sám sv. Tomáš používal termín mens jakožto synonymum duše vzhledem k jejím poznávacím schopnostem. To však neznamená odmítnutí pojmu duše.

V pozadí působí ještě tzv. ekonomie myšlení charakteristická pro moderní vědu. Ta vstoupila do dějin jako tzv. Ockhamova břitva (zásada, že nejednodušší vysvětlení bývá to správné, pozn. překl.) nebo v pozdější verzi jako zásada dostačující pravdy. Jde o to, že při objasňování jednotlivých jevů se hledají nejbližší příčiny, bezprostředně zodpovědné za daný jev. Je to velice účinná metoda. Nelze ale zapomínat, že zjištění nejbližší příčiny neznamená ještě zjištění celé skutečnosti. To, že jsme schopni popsat biologický proces, neznamená ještě, že jsme vysvětlili smysl lidského života, svobodu a odpovědnost. Hmota sama o sobě nedává žádnou odpověď na otázku smyslu života. Svět potřebuje nejen popis, ale také interpretaci. Věda nám říká stále více o tom, „jak“ člověk funguje, ale otázka „kým je“ zůstává otázkou filozofickou a teologickou. Stopy duchovní reality poznáváme podobně jako mnoho jiných skutečností – v jejich účincích.

Taková milost se nedá ani zvážit ani vyfotografovat, ale je možné vidět její ovoce: heroické odpuštění, věrnost navzdory utrpení, ochotu k lásce překračující lidskou kalkulaci. Není to důkaz laboratorní, ale přece ne všechno, co je realitou, se dá zavřít do zkumavky. Připomíná mi to pasáž z díla Netvor pana Cogito Zbigniewa Herberta. Když jiní začínají pochybovat o existenci netvora, pan Cogito odpovídá jasně: netvor existuje, protože existují jeho oběti. Někdo je přece zabil. Ne všechno se poznává bezprostředním pohledem. Některé skutečnosti se odhalují svou činností. Tak hovoří klasická filozofie o duši.

Zachraň svoji duši

Často vidím na křížích u cest nápisy „Zachraň svoji duši!“ Nevnímám to jako apel o záchranu nějaké skryté součásti člověka, nýbrž celého člověka. Duše je totiž zosobněním toho tajemství, že my zůstáváme navzdory plynutí času, změnám našeho těla a také fyzické smrti stále týmiž, samými sebou. Snad právě proto současná věda místo aby se rozloučila s pojmem duše nás nutí znovu nastolit tuto otázku. Čím více totiž víme o mozku, tím výrazněji se ukazuje, že popis mechanismu jeho fungování není ještě popisem člověka.

Duše není tedy náboženským ekvivalentem éteru – hypotézou vymyšlenou proto, aby byla ucpána mezera ve vědě. Je něčím, co nelze ignorovat, jestli chceme předložit plnou pravdu o člověku. Proto je nutno bránit ji. Ne kvůli sentimentu pro dřívější terminologii, ale proto, že když bráníme pojem duše, bráníme zároveň i lidskou svobodu, odpovědnost, důstojnost a naději věčného života proti „nicvícetismu“, podle něhož člověk není nic více než souborem neuronů a buněk. Neudivuje proto, že katolická nauka o duši inspiruje i dnes.

Zdroj: Ćlánek „Ks. prof. Piotr Roszak: Czy z duszą jest jak z eterem? O ważności pojęcia duszy“ in www.pch24.pl 4. 7. 2026

Pozn. překl.: Na našich stránkách jsme na toto téma psali v článcích:

• Duše lidská je nesmrtelná!
• Pravda o nesmrtelnosti lidské duše
• Lidská duše je nesmrtelná! Nepohodlná pravda