Apologie Církve
Exkomunikace FSSPX: Věrouka, nebo kanonické právo?
Tradiční katolíci s bolestí a někteří i s pobouřením přijali zprávu o exkomunikaci biskupů FSSPX v souvislosti se svěcením nových bez souhlasu Sv. stolce tímto Kněžským bratrstvem 1. 7. letošního roku. Trest exkomunikace je tvrdší než byl v r. 1988 uplatněný ze stejných důvodů vůči arcibiskupu mons. Marcelu Lefébvrovi, spolusvětiteli biskupu Antoniovi de Castro-Meyerovi a 4 nově vysvěceným biskupům Bratrstva. Tenkrát se exkomunikace týkala pouze biskupů, nyní ale zasahuje podle vyjádření Dikasteria pro nauku víry také všechny duchovní FSSPX a věřící, kteří jsou formálně spjati s Bratrstvem. I svátosti zpovědi a manželství jsou prý u nich neplatné.
FSSPX není samozřejmě žádným společenstvím nebeských cherubínů. Mnozí tradiční katolíci častokrát vyjádřili svůj kritický postoj jak vůči němu jakožto celku (např. za stanovisko některých jeho hodnostářů v době covidových omezení), tak vůči některým jeho komunitám nebo jednotlivcům. To je normální, přirozené a samozřejmé. Jedno ale nelze Bratrstvu upřít: pravou katolickou víru, již obětavě a urputně hájí v době současného zmatku uvnitř Církve, kdy její vedení selhává, ba dokonce někdy samo se pozvolna přesouvá na stranu nepřátel.
Představa, že tady jde o pouze kanonickoprávní aspekt celé záležitosti, je hluboce mylná. Naopak se jedná především a výhradně o otázku pravé víry. FSSPX totiž již od r. 2009, kdy papež Benedikt XVI. zrušil exkomunikaci nad jeho biskupy z r. 1988, usiluje neustále o úpravu svého neuregulovaného stavu uvnitř církevních struktur. Řím si neustále kladl jednu a tutéž podmínku: akceptovat bez jakýchkoliv kritických připomínek v plném rozsahu II. vatikánský koncil (DVK), nauku pokoncilních papežů a vůbec celého pokoncilního magisteria, a novou liturgii (NOM). Bratrstvo však opakuje neustále jedno a totéž v souladu se svým zakladatelem arcibiskupem Lefébvrem:
a) DVK uznáváme jako řádný církevní sněm, který byl ale pouze pastorační a sám rezignoval na to, aby byl – tak jako všechny předchozí sněmy – dogmatický. Jak upozornil biskup mons. Athanasius Schneider (náš článek „Ostré vyjádření biskupa Athanasia Schneidera“), i papež Pavel VI. konstatoval, že výroky DVK jsou nedefinitivní a nepřinášejí ve věci víry a mravů nic nového, tudíž si nečiní žádný nárok na neomylnost. FSSPX přesto přijímá jako závazné všechny teze DVK, které jsou v souladu s katolickou naukou tak, jak stále byla hlásána, ale nemůže vyjádřit svůj souhlas s těmi, jež jsou s ní v rozporu, např. dokument o náboženské svobodě nebo o nekřesťanských náboženstvích. Vatikán ale FSSPX stále tlačil a tlačí, aby přijalo a podepsalo i tyto sporné pasáže.
Biskup Schneider uvádí ve zmíněném článku, že jde o něco podobného jako kdyby církevní autorita ustanovila za podmínku jednoty se stolcem sv. Petra přijmout nejen dogmatická vyjádření IV. lateránského koncilu r. 1215, ale i jeho nedogmatická rozhodnutí, že židé a mohamedáni musí nosit oděv odlišný od křesťanů. Podobně lze argumentovat i II. lateránským koncilem r. 1139, jenž v těch svých formulacích, které nejsou věroučné povahy, uložil duchovním nižšího i vyššího svěcení zákaz navštěvovat krčmy a nosit meč. Nikdy se v dějinách Církve nestalo, že by představitelé Magisteria podmiňovali jednotu s Petrovým stolcem souhlasem i s těmito ustanoveními, která nejsou neomylná, až nyní to papež a prefekt Dikasteria pro věrouku žádají, nota bene rozdíl proti těmto nedogmatickým tezím II. a IV. lateránského koncilu je ten, že ta nejsou nikterak v rozporu s katolickou naukou, zatímco sporné věty DVK ano. Katolík vyznávající víru všech věků těžko může bez kritiky akceptovat teze DVK o společném Bohu křesťanů a muslimů nebo o tom, že má na mohamedány hledět s úctou, že má ctít všechno „svaté a posvátné“ v buddhismu a hinduismu nebo že musí souhlasit s liberálním pojetím náboženské svobody (srvn. náš článek „Proč nesměla být publikována poslední encyklika papeže Pia XII.?“).
b) K pokoncilnímu Magisteriu patří mj. encykliky Jana Pavla II. „Veritatis Splendor“ o objektivní pravdě a skutcích hříšných za všech okolností nebo „Evangelium Vitae“ proti legitimním potratům. Ty FSSPX samozřejmě akceptuje a nic nenamítá proti. Jenže sem náleží i „Amoris Laetitia“ papeže Františka naznačující možnost připuštění párů žijících v smilstvu ke sv. přijímání nebo dokument Dikasteria pro víru „Fiducia Supplicans“ o přípustnosti žehnání homosexuálním párům. Prefekt Dikasteria kardinál Victor Fernández dokonce prohlásil za součást Magisteria také dopis papeže Františka argentinským biskupům, v němž souhlasí s podáváním Eucharistie párům žijícím v nelegitimních vztazích. Součástí pokoncilního magisteria je i společné prohlášení papeže Františka a muslimského imáma Tayyeba, že různost náboženství je prý „Boží vůlí“. Takové „magisterium“ má FSSPX akceptovat jako podmínku jednoty? Toto se po něm žádá? Je otázkou cti a svědomí, aby něco takového, co radikálně odporuje tomu, co Církev vždycky učila, kategoricky odmítlo.
c) FSSPX nikdy netvrdilo, že NOM nemůže být platnou mší, vidí ale v jeho textech špatné formulace, které odvádějí od podstaty mše jako takové: zpřítomnění kalvarské oběti Kristovy.
FSSPX je plně v souladu se všemi dogmaty Katolické církve včetně papežského primátu. Všechny pokoncilní papeže pokládá za legitimní, proto se též obrátilo na současného Lva XIV. o souhlas ke svěcení nových biskupů, což je nezbytné pro přežití Bratrstva. Narazilo na uzavřená vrata. Papež představeného FSSPX P. Davida Pagliaraniho nepřijal, hovořil s ním pouze kardinál Fernández a ten trval na pro FSSPX výše uvedených nepřijatelných podmínkách, které navíc Vatikán nemá právo takto stanovit, neboť se nejedná o články víry. Jestliže přesto tak učinil, potom to nelze nazvat jinak než arogancí moci se záměrem likvidace Bratrstva.
K tomu bylo zneužito i kanonického práva. Řím odmítl Bratrstvu jeho požadavek vysvětit své biskupy s argumentem, že nepřijímají DVK, pokoncilní magisterium a NOM bez kritiky. Na to ale – jak vyplývá z našeho článku výše – nemá právo, neboť nejde ani o věroučný, ani o kázeňský nesoulad, ani o žádný jiný, který by byl řádně vysvětlen. Pokud nemá Vatikán jiné relevantní argumenty proti povolení svěcení, potom může FSSPX k nim přistoupit, jak nepřímo plyne i z článku odbornice na kanonické právo Miroslavy Hricové-Jurečkové na slovenském webu www.misiafatima.sk. Uplatnit tady tresty podle CIC je neplatné, prof. Hricová navíc upozorňuje i na další zmatky ve vyjádření kard. Fernándeze, totéž činí ve svém rozboru i polský publicista Pawel Chmielewski na webu www.pch24.pl. Zpovědní jurisdikci udělil např. kněžím FSSPX papež František, proto pouze papež ji může odejmout, nikoli nějaká doprovodná nóta prohlášení Dikastera, jak je tomu v tomto případě. Krom toho zpovědi kněží FSSPX jsou prý neplatné. Jak to ale, že zpovědi pravoslavných kněží jsou platné? Jak to, že Církev dovoluje v případě, kdy není k dispozici katolický kněz, využít možnost zpovědi u pravoslavného, když je dosažitelný? Podobných zmatků v exkomunikačním dokumentu je více.
Fernándezovo vyjádření nabízí též „exkomunikovaným“ možnost návratu. Na rozdíl od r. 1988 nebude vytvořena žádná nová komise Ecclesia Dei jako tenkrát, ale kněz se má obrátit na příslušného biskupa a napsat dopis papeži, laik buď na biskupa nebo na představeného nějakého institutu celebrujícího tradiční ritus v jednotě se Sv. stolcem s kajícím smýšlením a prosbou o sejmutí trestů, do nichž upadl. Samozřejmě se vyžaduje, aby dotyčný „kajícník“ přijal bez jakékoliv kritiky DVK, pokoncilní magisterium a NOM. Zajímavá je tato věta z formulace předložené takovému navrátilci k podpisu: „Ohledně určitých nauk Druhého vatikánského koncilu či následných reforem, které se může zdát obtížné smířit s dřívějšími výroky Magisteria, se zavazuji k pozitivnímu přístupu k jejich výkladu pod vedením Učitelského úřadu církve…“ Jinými slovy tedy: vzdávám se jakéhokoliv vlastního úsudku v tomto směru a i když se mi to jeví podle logiky zdravého rozumu v rozporu s autentickou katolickou naukou, tak se v poslušnosti podřizuji…
Ne, takové vymáhání poslušnosti v dějinách Církve nikdy neexistovalo. Každý tento požadavek byl pokaždé řádně vysvětlen a zdůvodněn. Paradoxní, ba dokonce přímo absurdní na tom všem je, že nikdy dříve v dějinách Církve se tolik nezdůrazňovala potřeba samostatného a kritického myšlení věřících jako dnes – a navzdory tomu právě za kritické myšlení se trestá exkomunikací!
Exkomunikace postihuje pouze pravověrné katolíky. V Německu navzdory samotnému zákazu z Vatikánu laici kážou – v rozporu s kanonickým právem – a nic se neděje. V USA – jak jsme psali v našem zpravodajství 5. 5. 2026 – katolický biskup Brennan byl „spolusvětitelem“ anglikánského biskupa v anglikánské katedrále, což je jasně schizmatický akt, a přesto se nic nestalo, z Říma žádná reakce. V rámci tzv. synodální cesty přetvářející postupně hierarchickou církev na volený parlament biskupové v téměř celé západní Evropě pořádají v katolických svatyních společné quasibohoslužby s židy a mohamedány – všechno OK, žádné napomenutí, nemluvě vůbec o církevních trestech. Papež František v Číně jmenoval do úřadů biskupy vysvěcené bez souhlasu Sv. stolce na příkaz komunistické vlády – a to je „v pořádku“. Kardinál Radcliffe celebroval mši pro dva homosexuály u příležitosti jubilea společného života – a opět bez církevního trestu nebo alespoň napomenutí. Anglikánská „primaska“, lesba, udělovala přímo v chrámu sv. /Petra v Římě „požehnání“ – a opět vše v pořádku. Mezi biskupy, pedagogy na fakultách a v seminářích se vyskytují hlasatelé nejnehoráznějších herezí – naprosto bez postihu. Když ale pravověrné FSSPX žádá papeže o řádný souhlas se svěcením svých kandidátů na biskupy kvůli zajištění své normální pastorace – jsou mu kladeny protiprávní podmínky, které Bratrstvo není schopno splnit, aniž by zradilo pravou katolickou víru. A když je odmítne a v zájmu zachování své identity a své existence přistoupí ke svěcením, dočká se – exkomunikace.
Ta ovšem v tomto kontextu není platná a tradiční věřící mají pouze jednu jedinou možnost: ignorovat takový dokument a tím více přilnout k autentické zjevené pravdě Kristově – k víře všech časů.