Katolická církev je stále předmětem pomluv, že prý kolaborovala s vražedným nacistickým politickým systémem, mlčela k jeho zločinům, případně s ním přímo spolupracovala. Jde o jednu z největších historických lží, které podléhá česká i evropská veřejnost. Německý nacismus, přesněji „národní socialismus“, ve skutečnosti nenáviděl Katolickou církev a pronásledoval ji – nejzjevněji v okupovaném Polsku – stejně krvavě jako komunisté.

Ideologický podklad nacistické nenávisti ke křesťanství

„Biblí“ nacismu se staly 2 knihy: Hitlerův „Můj boj“ (něm. Mein Kampf) a od Alfreda Rosenberga „Mýtus 20. století“. Zatímco Hitler se ve svém spisu dotýká náboženské problematiky jen letmo (Katolickou církev kritizuje za její odmítání Darwinovy evoluční teorie) a největší pozornost upíná na rasovou a národnostní otázku, Rosenberg, hlavní šéfideolog nacistické strany jí věnuje podstatnou část své knihy. Doslova píše: „Křesťansko-židovský mor musí být zničen!“ Rozlišuje 2 Ježíše: Ten první, jehož nazývá Kristus, byl prý ztělesněním nadčlověka a někým úplně jiným, než jakým ho líčí evangelisté, ten druhý, Ježíš z Nazareta, naopak „špinavý židovský spratek“, jehož zhoubnou nauku roznesli apoštolé, všichni do jednoho Židé, do světa a „zaneřádili“ ho naukou o lásce a milosrdenství, čímž prý zabrzdili lidstvo v jeho vývoji k dokonalé árijské rase „nadlidí“. V tomto zkázonosném díle pokračuje prý Katolická církev, proto musí být zničena. Rosenbergův Kristus, naprosto odlišný od historického Ježíše, je velkým filozofem na stejné úrovni se Zarathustrou a dalšími starověkými mudrci, zdůrazňujícími sílu a moc.

Rosenbergova ideologie vychází z panteistické filozofie Friedricha Nietscheho, jenž pokládal násilí a bezohlednost za nejvyšší hodnoty. Jen díky nim může vygenerovat „nadčlověk“, který spasí lidstvo. Nietsche fanaticky nenáviděl křesťanství, jmenovitě pak Katolickou církev. Tím, že hlásala lásku k trpícím, slabým a postiženým, prý udržovala při životě zaostalou a nevyvinutou část lidské populace a bránila jejímu tolik prý potřebnému vyhubení.

Rosenberg přijímá tyto Nietscheovy názory za své a požaduje nahradit křesťanství pohanskou modloslužbou starých Germánů. Katolické i protestantské chrámy je nutno postupně měnit na svatyně Odina, Wotana a dalších božstev starogermánského pantheonu. Samozřejmě on ani nacisté nevěřili v jejich reálnou existenci, šlo o mýty, pouhé symboly germánské nezlomné síly a odvahy. Kult, který jim měl být prokazován, směřoval ve skutečnosti k jinému, vyššímu, prokazovanému tzv. „Prozřetelnosti“. Hitler tohoto termínu používal v téměř každém projevu. Mylně by se někdo domníval, že tím měl na mysli transcendentního Boha. V žádném případě. Rosenberg přesně ve smyslu Nietscheova panteismu poučuje čtenáře, že „Bůh není transcendentní, nýbrž imanentní… Je skryt uvnitř světa a prochází jeho vývojem… Svého vyvrcholení dosahuje potom v árijské rase, v germánském nadčlověku…“ Transcendentní Bůh Stvořitel, který sídlí na nebesích, je podle nacistického světového názoru iluzí.

Papež Pius XI. ostře odsoudil nacismus ve své německy psané encyklice „Mit brennender Sorge“ (S palčivou péčí) jako „novopohanství“. To je velice přesné. Hitler ve spise „Mein Kampf“ líčí, jak ho nadchla Wagnerova hudba právě tím, že je inspirována starogermánským pohanstvím. Německý národ měl být k tomuto kultu postupně přiveden. První institucí, která jej provozovala, byla ozbrojená formace nacistické strany SS. Její příslušníci nesměli s výjimkou mimořádných okolností vstupovat do katolických chrámů a byli zasvěcováni do zvláštních rituálů na počest starogermánských božstev, u nichž snadno nalezneme satanistické prvky. Hitler sám měl k satanismu úzkou vazbu, nechal se zasvětit v Berlíně u oltáře antického boha Asklepia. Sv. Pavel pak píše, že pohané ve skutečnosti neobětují svým bohům, ale démonům. V Brně na Špilberku v rámci prohlídky hradu mohou návštěvníci shlédnout kapli tohoto esesáckého obřadu, při němž na oltáři neležely misál ani Bible, nýbrž Hitlerův „Mein Kampf“ a texty vzývající pohanské bohy a duchy. Esesáci provozovali na hradě Wewelsburg své magické rituály, kde se zasvěcovali pohanským božstvům a také zcela otevřeně satanovi. To bylo pro členy SS přímo povinností.

Mezi novopohanským nacismem a katolickým křesťanstvím nebyla proto možná absolutně žádná shoda. Katolická církev se svojí naukou se stala pro nacistické „nadlidi“ jednou z hlavních překážek realizace jejich záměrů, proto Hitlerův režim přistoupil k její krvavé perzekuci. Nacisty, zejména esesáky, přiváděly katolické symboly a obřady k úplnému šílenství, vykazujícímu známky démonické posedlosti. V koncentračním táboře Dachau, kam byla soustředěna značná část zatčených katolických kněží z Němci obsazené Evropy, dozorci surově tloukli duchovní i laiky, když zpozorovali, že se pokřižovali. Ještě hůře dopadli kněží, kteří si dovolili někoho zpovídat (to bylo přísně zakázáno). Když dozorce na to přišel, zbili „viníka“ do bezvědomí, často i s následkem smrti. Někdy jen stačilo, aby vězeň pouze tiše pohyboval rty. Dozorci jej nelidsky zmlátili se slovy: „Však já ti tu modlitbu z hlavy vytluču!“ Vedení tábora nejenže nedovolovalo vězňům vlastnit růženec, medailonek, Písmo sv. nebo napsanou modlitbičku, ale zakazovalo též jakoukoliv zmínku o Bohu nebo citáty z Bible v řádné korespondenci s rodinou. To všechno uvádí český kněz-vězeň z Dachau P. Bedřich Hoffmann ve spise „A kdo vás zabije…“. Tam je publikováno i přímé nařízení velitele tábora: „Pro příště se zakazuje, aby vězni – hlavně zde v úvahu přicházejí kněží – ve svých dopisech uváděli citáty z Bible a podobně. Budou-li přece dopisy se zbožnými citáty odevzdány, nebudou odeslány. Pisatel dopisu musí mimo to počítati s přísným trestem…“

Podobně jako u osvícenství a bolševismu i u nacismu vystupuje jeden společný charakteristický rys: nízká osobní morálka jeho vůdců. Hitler přímo šíleně nenáviděl svého otce, před I. světovou válkou žil ve Vídni jako flákač a pobuda, ve vztahu k okolí se choval násilnicky a hrubě. Jako kancléř Německa udržoval nemravný poměr s Ewou Braunovou, který skrýval před veřejností. Člověk takových morálních zásad se pochopitelně nemohl snést s katolickou morální naukou, proto se stal mj. i zavilým nepřítelem Církve. Další z nacistických potentátů, ministr propagandy Joseph Goebbels, iniciátor nenávistné pomlouvačné kampaně proti Církvi, který rád opakoval Voltairovu zásadu, že „stokrát opakovaná lež se nakonec stane pravdou“, žil nemravně, známé jsou jeho sexuální skandály, především s českou herečkou Lídou Baarovou. To, že člověk takového kalibru vystupoval proti Církvi a požadoval její vyhlazení, je pro ni jedině vyznamenáním. Totéž platí i o ostatních. Hermann Goering byl podvodník a zloděj státního majetku ve velkém, Heinrich Himmler, odpadlý katolík a zakladatel SS, vyznačující se zálibou v sadismu a týrání druhých, připravoval po předpokládané vyhrané válce „definitivní zúčtování s Katolickou církví“.

Pronásledování Církve v Německu

Hitlerův režim hned po převzetí moci r. 1933 začal aplikovat svůj program postupné přeměny křesťanství na „německé“ náboženství u většinových protestantských denominací. Ty na rozdíl od Katolické církve postrádaly jednotnou věrouku, někteří evangeličtí duchovní ani nevěřili v Kristovy zázraky. Proto nacistickému režimu nepůsobilo problém sjednotit německé evangelíky v tzv. „říšské církvi“ v čele s „říšským biskupem“ Muellerem, v níž byl kult Ježíše Krista odsunut stranou ve prospěch úcty „Prozřetelnosti“ a „Vůdcova génia“. Postupně byly do bohoslužeb zaváděny prvky starogermánského pohanství. Menšina protestantů, fixovaných na víru v Krista, reprezentovaná pastory Dietrichem Bonhoefferem a Martinem Niemoellerem, odmítla tento novopohanský experiment a raději se vystavila nebezpečí krutého pronásledování.

S Katolickou církví, která měla pevnou a neměnnou věrouku, to měli nacisté podstatně těžší. Bylo nemožné přetavit ji do podoby „německého náboženství“. Proto zvolili cestu její totální likvidace nejprve v Německu, potom na obsazených územích. Španělský vůdce národa generalissimus Francisco Franco se s Hitlerem osobně setkal r. 1940 ve francouzském Henday a vzpomíná, že německý kancléř mu tenkrát řekl: „Dokud papež, tento zločinec v Římě a všichni jeho kněží nebudou viset, nemůže být o vítězství žádná řeč…“

Katolická církev viděla v nacismu od počátku jeho existence nebezpečného nepřítele. Dokazují to zprávy vatikánského nuncia v Německu Eugenia Pacelliho (pozdějšího papeže Pia XII.) ze 20. let, které upozorňují, že Hitler je šíleným maniakem usilujícím o likvidaci křesťanství. Němečtí biskupové r. 1927 zakázali katolíkům číst Rosenbergův „Mýtus“, Sv. Oficium ho r. 1931 dalo na index zakázaných knih. Církev také od prvopočátku odmítala nacistický rasově motivovaný antisemitismus, přesněji antijudaismus. R. 1931 němečtí biskupové zakázali katolíkům volit nacisty, ti proto získali v katolických regionech Německa nejméně hlasů.

Poté, co se Hitler stal říšským kancléřem, ukázal nejprve katolíkům vlídnou tvář uzavřením konkordátu se Sv. stolcem v červenci r. 1933. Tento akt je dodnes nepřáteli Církve dezinterpretován jako „uznání“ hitlerovského režimu. Je to absolutní nesmysl. Papež, když uzavírá konkordáty, se tím nevyjadřuje ke kvalitě daného politického systému, jde mu pouze o právní garanci postavení Církve. Krom toho konkordát, podepsaný Hitlerovou vládou a Vatikánem, nebyl v žádném případě „nový“. Již císařské Německo a poválečná Výmarská republika měly s papežem konkordáty, které byly uzavřeny jednotlivými zemskými vládami, nikoli centrální vládou v Berlíně. Teprve za Výmarské republiky se začalo jednat o celoněmeckém konkordátu, což bylo zdárně ukončeno až na počátku Hitlerovy éry.

Vatikánská strana, vědoma si nebezpečí pronásledování katolíků, si vynutila od Hitlera slib respektování svobody Církve. Měly zůstat nedotčeny řeholní řády, církevní školy, tisk a spolky. Ve státních školách zůstala nadále povinná výuka náboženství pro děti z katolických rodin. Jenže nacistický režim podobně jako komunistický uměl slíbit, podepsat a potom se všemu cynicky vysmát. Katolická politická strana Centrum byla rozpuštěna a její představitelé Heinrich Bruening a prelát Ludwig Kaas museli do exilu kvůli hrozbě zatčení. Hned následujícího roku v příkrém rozporu s ustanovením konkordátu začaly nacistické úřady rozpouštět náboženské spolky a bratrstva a postupně likvidovat katolický tisk. Zároveň média spustila ostrou protikatolickou kampaň. Goebbels napsal do nacistického plátku „Der Stuermer“ doslova: „Je třeba zakročit proti flanďákům tvrdě a nesmlouvavě!“ (pozn.: „flanďák“ je nadávka pro kněze).

Hned r. 1933 započalo zatýkání kněží a aktivních katolíků. Prvním katolickým duchovním zatčeným gestapem byl už r. 1933 Heinrich Rupieper, farář z diecéze Paderborn, nepohodlný režimu svými kázáními proti novopohanství. Strávil ve věznicích a koncentračních táborech plných 12 let až do porážky nacistického Německa.

První katolické oběti na životech z rukou nacistů jsou hlášeny už r. 1934. V létě oddíly SS v rámci tzv. „noci dlouhých nožů“, kdy „účtovaly“ se svými vnitrostranickými konkurenty – oddíly SA – zavraždily i katolického politika Ericha Klausenera. Ke konci téhož roku byl v koncentračním táboře Dachau esesáky zvířecky umlácen katolický žurnalista Fritz Michael Gerlich, konvertita a osobní přítel mnichovského kardinála Michaela Faulhabera. Pravidelně navštěvoval známou vizionářku Terezii Neumannovou v Konnersreuthu a hájil pravost jejich zjevení.

Terčem sprostých útoků nacistického tisku se stal i samotný kardinál Faulhaber kvůli sérii kázání r. 1933 na obranu Židů, kteří byli předmětem fyzických útoků SA a SS. Objevovaly se články, že prý Faulhaber je „placen od Židů“, je to prý „židovský dobytek“, „svinský pes“ apod. Toto štvaní přineslo své jedovaté plody v lednu r. 1934, kdy na něj spáchal fanatický příslušník SA atentát, naštěstí nepodařený.

R. 1935, kdy již byla protikatolická opatření režimu v plném proudu, reagovali biskupové společným pastýřským listem, v němž jsou katolíci vyzýváni: „Stůjte pevně ve víře! Nepřátel křesťanské víry a Katolické církve je již celá legie. Jejich urputný boj je veden v prvé řadě proti Římu a katolické víře…“ Téhož roku píší biskupové dopis Hitlerovi, v němž uvádějí: „Podle IV. Božího přikázání jsme povinni být poslušni světské vrchnosti. Jenže nad tím existuje ještě jiný, vyšší mravní zákon, ten objektivní, věčný a Boží, který katolíky zavazuje ve svědomí. Jestliže tedy světská moc vydává příkaz, který je v rozporu s tímto Božím mravním zákonem, pak má ten Boží jasnou přednost a katolík musí odmítnout každou diktaturu státu nad svým svědomím…“

R. 1935 přistoupil hitlerovský režim v naprostém rozporu se zněním konkordátu k úpravě výuky náboženství ve školách. Katolické náboženství sice mohlo zůstat (na základě dohody rodičů se školou) povinným vyučovacím předmětem, ale úřady si vyhradily právo samy jmenovat příslušného učitele bez ohledu na souhlas či nesouhlas příslušného biskupa. Stávalo se, že učiteli náboženství byli jmenováni i zcela nevěřící lidé, kteří místo katechismu infikovali děti Rosenbergovou ideologií. S tím souviselo i propouštění katolických pedagogů ze školství, v Bavorsku např. muselo odejít ze státních škol 1200 řádových sester. Katolické školy byly postupně zavírány, r. 1941 již nefungovala vůbec žádná. Ve státních školách v katolickém Bavorsku a v Porýní noví nacističtí kantoři demonstrativně odstraňovali ze školních učeben kříže, což vedlo v některých obcích k projevům veřejného odporu. Gestapo potom obvinilo místní kněze z vyvolávání vzpoury a zatýkalo je. R. 1939 byl z tohoto důvodu zajištěn a internován mimo diecézi i biskup z Rottenburgu Johannes Sproll, bojovný obhájce katolických škol a křížů ve třídách. Vrátil se do svého úřadu až po válce.

Zároveň nacistický režim sáhl k pokusu morálně zdiskreditovat klérus u věřících. V letech 1936–41 proběhly soudní procesy s cca 250 katolickými kněžími a řeholníky na základě obvinění z deliktů proti „mravopočestnosti“, tj. z pohlavního zneužívání mladistvých. Nicméně obžaloba vyzněla tak chatrně, že i nacistické soudy musely obviněné osvobozovat, odsouzeno bylo kvůli těmto proviněním 45 osob. Po válce justice uznala i tyto rozsudky za oprávněné pouze v 5 případech, u ostatních musela konstatovat nevinu. Gestapo považovalo za „zneužívání“ už jen to, když kněz pohladil dítě po vlasech za to, že správně odpovídalo v hodinách náboženství.

Katolických duchovních včetně mnichů a jeptišek bylo v tehdejším Německu cca 25 tisíc. I kdyby byly, jakože nebyly, rozsudky nacistických soudů ve věci zneužívání pravdivé, jednalo by se o nepatrný zlomek procenta. To však Goebbelsovi a nacistické propagandě nebránilo psát o „tisících“ homosexuálních a pedofilních duchovních, prý „krytých“ svými biskupy a Vatikánem. Režim vyzýval katolíky, aby neposílali chlapce ministrovat a děti do výuky náboženství, neboť tam je prý „ohrožena“ jejich mravní výchova. Zároveň požadoval po občanech, aby zasílali na příslušné úřady prohlášení, že „vystupují z Církve“. U mnoha Němců tato propaganda zabrala, statisíce jich přestávaly chodit do kostela a nechávaly se vypsat z Katolické církve.

Laici, kteří zůstali věrni, byli tvrdě diskriminováni. Policisté, státní úředníci a v některých oblastech i učitelé museli povinně podepsat, že „vystupují“ z Církve, jinak přišli o zaměstnání. Toto byl i případ otce papeže Benedikta XVI., četníka, který musel ze služby odejít kvůli náboženskému přesvědčení. Krom toho přesně podle sovětského vzoru navštěvovali silně věřící rodiny agitátoři režimu, aby je přesvědčovali o údajné zhoubnosti a škodlivosti katolicismu. Náboženský tisk a literatura byly stále více omezovány, ve 40. letech už neexistovalo žádné církevní nakladatelství a žádné periodikum s výjimkou úředních listů biskupských kurií. Také kláštery nacistický režim systematicky jeden po druhém rušil, řeholníci a řeholnice končili většinou jeden po druhém v koncentračních táborech, stačilo jen, když se některé státní instituci hodila klášterní budova.

Papež Pius XI. reagoval na perzekuci Katolické církve v Německu r. 1937 encyklikou pod názvem „S palčivou péčí“ (něm. Mit brennender Sorge). Její konečnou redakcí byl pověřen státní tajemník kardinál Pacelli. Odsuzuje především nacistický rasismus, antisemitismus a novopohanství. Poté uvádí konkrétní fakta o zatýkání kněží a píše doslova: „Abychom nazvali věci pravým jménem: v Německu je náboženské pronásledování… při kterém nechybí ani síla a násilí, ani nátlak a hrozby, ani záludné úskoky a lži…“ Vydání tohoto dokumentu bylo od papeže Pia XI. aktem státnické odvahy, neboť právě v této době se hitlerovský režim těšil sympatiím vlivných ekonomických a politických kruhů v Anglii a v USA, světová mainstreamová média obdivovala německý „pořádek“ a Hitlerova vláda získávala na popularitě u prostého lidu v celé Evropě tím, jak bleskově odstranila nezaměstnanost.

V neděli 21. března byla tato encyklika čtena v 11500 kostelech, čili v absolutní většině farností. Goebbels si v reakci na to poznamenal do svého deníčku: „Teď teprve kněží poznají náš pořádek a naši neústupnost…“ Nastalo masové zatýkání německých kněží a jejich odsuzování do koncentračních táborů. Oficiální důvody zatčení, jak je uvádí český kněz a vězeň z Dachau P. Bedřich Hoffmann v knize „A kdo vás zabije“, jsou velmi charakteristické pro nacistickou nenávist vůči Církvi. Kaplan Antonius Bornefeld se octl v koncentráku jen proto, poněvadž řekl při výuce náboženství, že „jenom hloupí lidé říkají, že není Bůh“. Mnoho dalších německých (a později rakouských a sudetských) duchovních tam přišlo proto, poněvadž nerespektovali státní zákaz Božítělových průvodů a procesí v ulicích. Jiní zase protestovali proti pořádání cvičení Hitlerjugend v neděli dopoledne, kdy mládež z věřících rodin měla jít na mši sv., další potom přemlouvali 15leté chlapce před vstupem do SS z obavy o jejich víru, někteří vyvraceli ve výuce různé lži o Církvi, šířené vládní propagandou. Za to všechno se kněží dostávali před soud a do koncentráku. Setkáváme se i s tak kuriozním důvodem zatčení, že dotyčnému knězi „chodilo příliš mnoho lidí do kostela“. Nacistický režim také jako první stát světa legalizoval eutanazii, což bylo pro Katolickou církev absolutně nepřijatelné a důvodem k protestu.

Jednou z nejušlechtilejších obětí nacistického režimu je probošt katedrály sv. Hedviky v Berlíně a prelát bl. Bernhard Lichtenberg, jenž měl od počátku řadu konfliktů s hitlerovskými úřady. Když ho někdo pozdravil „Heil Hitler!“, odpovídal zásadně křesťanským „Gruess Gott!“ Na gestapu, kam ho kvůli této „neúctě k árijskému pozdravu a osobě Vůdce“ předvolali, odpověděl odvážně: „Můj vůdce je Kristus!“

Lichtenberg kázal proti perzekuci Židů a proti eutanázii, r. 1941 byl udán dvěma nevěřícími studentkami, které náhodně zašly do kostela, zatčen a odsouzen ke dvěma letům káznice v berlínském vězení Tegel. Soudce se jej při procesu ptal, proč bojuje proti nacionálně socialistickému řádu. On odpověděl: „Bojuji proti falešným principům, na nichž je tento řád založen, bojuji proti odstraňování výuky náboženství ze škol, proti vyhazování křížů ze školních tříd, proti znevažování svátosti oltářní, proti zesvětštění manželství, proti úmyslnému usmrcování údajně neplnohodnotného života a proti pronásledování Židů…“ Po odpykání trestu r. 1943 se ale Lichtenberg nesměl vrátit domů, na základě rozhodnutí gestapa byl odtransportován do Dachau. Cestu však nevydržel a při převozu zemřel. Ve vězení Tegel jej totiž esesáčtí dozorci týrali bitím, kopáním a hladem a nadávali mu do „flanďáckých sviní“.

Pozornost zasluhuje mj. i muensterský biskup a poté kardinál bl. Clemens von Galen. I on měl od začátku problémy s nacistickými úřady, r. 1934 pastýřským listem odsoudil Rosenbergův „Mýtus“, r. 1937 horlivě šířil encykliku „Mit brennender Sorge“.

K jeho nejostřejšímu konfliktu s režimem došlo ale r. 1941, kdy gestapo v Muensteru zabralo klášter jezuitů a domy klauzurních sester. Z kazatelny potom prohlásil: „Nikdo z nás si není jist, i když … je tím nejsvědomitějším občanem, ví, že může být vyveden ze svého bytu, zbaven svobody a zavřen ve sklepích gestapáckých koncentračních táborů…“ V dalším kázání v katedrále pak řekl: „Vidíme a prožíváme teď zřetelně, co stojí za těmito novými naukami, které se nám již několik let vnucují: nenávist ke křesťanství..“ Nejostřeji však promluvil 3. srpna r. 1941 v kostele sv. Lamberta proti eutanazii a rasismu: „Nevinní a bezbranní budou nyní vražděni, barbarsky vražděni, i osoby jiné rasy, jiné příslušnosti budou zabíjeny… S takovými lidmi, s těmito vrahy, kteří si osobují právo rozhodovat o životě a smrti bližních, nemůžeme mít nic společného…“

Gestapo, přítomné na této mši, ho chtělo ihned po ní zatknout. Jenže když biskup vyšel z chrámu, věřící lid mu připravil bouřlivé ovace, obklopil jej a doprovázel až do rezidence. Gestapo se bálo nepokojů a zatčení odložilo na později. Stalo se však, s čím režim nepočítal. Galenova kázání se dostala neznámo jak na Západ, odvysílala je BBC a otiskly americké listy. Tehdejší britský premiér Winston Churchill prohlásil: „Nevěděl jsem, že existují i takoví Němci…“ V Německu zatím mládežnická organizace SS vydala prohlášení: „Nazýváme ho svině CA, Clementa Augusta. Tento velezrádce a zemězrádce, tato svině je na volné noze a dovoluje si očerňovat Vůdce. Je třeba ho pověsit!“

Na radu Goebbelse bylo rozhodnuto s ohledem na Galenův světový věhlas jej nezatýkat, neboť uvěznění říšského katolického biskupa by mohlo proti Hitlerovi popudit proněmecké vlády, které se formálně odvolávaly na katolické principy (Chorvatsko, Slovensko). To by mohlo Německo ve válce oslabit, proto na tzv. „říšském území“ nacisté biskupy nezatýkali, tím více ale pronásledovali řadové duchovní a věřící. Galen byl internován ve své rezidenci s tím, že po válce s ním „zúčtují“. Gestapo se za Galenova kázání pomstilo více než 20 kněžím jeho diecéze zatčením a odvlečením do koncentráku. Řekli jim: „Bereme vás místo vašeho biskupa.“ Po válce r. 1946 papež Pius XII. jmenoval Galena kardinálem, ten ale krátce na to zemřel.

Biskupové Porýní-Falcka ve společném pastýřském listu r.1942 napsali: “… my, biskupové, nepřestaneme pozvedat svůj hlas proti usmrcování nevinných, které se tak často v našem státě děje…“ V srpnu r. 1943 potom němečtí biskupové vydali společný pastýřský list, v němž se praví: „… masové vraždy nevinných civilistů, dokonce dětí, starců a nemocných, to nemůže být ani nazváno válkou, k tomu je toto strašlivé slovo až příliš mírné… Zabití druhého je samo o sobě špatné, ale ještě horší je, když se páchá v údajném zájmu veřejného blaha na nevinných a bezbranných duševně postižených a nevyléčitelně nemocných, na dědičně zatížených novorozencích, na nevinných rukojmích a odzbrojených válečných zajatcích a vězních, na lidech cizí rasy a cizího původu… Tyto zločiny se nedají ničím ospravedlnit…“

Podle nedávné dokumentace německé biskupské konference prošlo nacistickými vězeními a koncentračními tábory celkem 4 a půl tisíce německých, rakouských a sudetských kněží a řeholních osob (tj. zhruba pětina celkového počtu), cca 600 jich bylo popraveno nebo umučeno. Mnozí z nich se dočkali pocty oltáře, např. P. Engelmar Unzeitig, řeholnice Restituta Kafková aj. Podle téhož pramene tři čtvrtiny německého duchovenstva měly administrativní problémy s nacistickými orgány. Počet katolických laiků, popravených, umučených nebo vězněných z důvodů své věrnosti katolické víře nebo kvůli postojům a skutkům blíženské lásky jde rovněž do tisíců. Tato čísla, mnohonásobně převyšující selhání jednotlivců z řad kléru i laiků, kteří buď zklamali (gdaňský biskup Splett), nebo přímo spolupracovali s režimem (vojenský biskup Rarkowski), jednoznačně vyvracejí tvrzení nepřátel Církve o údajné „kolaboraci“ Katolické církve v Německu s Hitlerem nebo o jejím zbabělém postoji.

Krvavá daň Katolické církve v okupovaném Polsku

Němci se na základě tzv. Molotov-Ribbentropova paktu „rozdělili“ o Polsko se Sovětským svazem. Na území obsazeném Německem vznikly dva státní útvary: Povartí s hlavním městem Poznaní jako tzv. „říšská župa“, a tzv. Generální gubernie s hlavním městem Krakovem. Z Povartí byli Poláci vyháněni do Generální gubernie a ti, kteří zůstali, se stali otroky Němců bez jakýchkoliv občanských práv. Nemocní a staří, kteří nemohli pracovat, byli bez milosti rovnou stříleni.

Povartí bylo osídlováno německým obyvatelstvem a v plánech nacistů se mělo jednat o první župu, kde „křesťansko-židovský mor“ již neexistuje. Všechny katolické chrámy, původně polské, byly v Povartí postupně zavřeny, přeměněny v muzea nebo skladiště, někdy i vyhozeny do vzduchu, fungovalo pouze několik německých evangelických kostelů, podřízených tzv. říšské církvi (srvn. výše). Katoličtí kněží a řeholníci buď odešli do Generální gubernie, nebo byli zastřeleni, nebo odvezeni do koncentráků. Všechny projevy katolické religiozity se u Poláků, kteří zůstali, krutě trestaly, mnoho jich bylo zastřeleno jen proto, že hlídka u nich při osobní kontrole našla růženec nebo medailonek.

V Generální gubernii sice Církev legálně fungovala, jenže jako instituce určená k likvidaci. Okupační správa se maximálně snažila podřezat duchovní kořeny polského národa, mezi něž patřila i jeho hluboká katolická víra. V zemi byly zavřeny všechny střední a vysoké školy včetně teologických fakult a diecézních seminářů. Polský národ měl být bez kněží.

Z více než 30 polských biskupů jich bylo 10 uvězněno, 8 položilo svůj život pro Krista jako mučedníci (4 popraveni, 4 umučeni ve vězení), 3 včetně kardinála primase Augusta Honda odešli do exilu, dalších 5 se muselo skrývat v ilegalitě. Počet polských kněží, popravených nebo umučených v kriminálech činí zhruba 3 tisíce, taktéž počet řeholníků, řeholnic a seminaristů. Duchovních osob uvězněných nacisty bylo až 11 tisíc, nicméně tyto údaje jsou neúplné.

Ve svých úřadech zůstala asi polovina biskupů. Velkou autoritou těžce zkoušeného národa se stal krakovský kardinál Adam Stefan Sapieha, jenž zřídil ve své arcidiecézi tajný kněžský seminář, který navštěvoval i mladý Karol Wojtyla, pozdější papež Jan Pavel II.

Církevní poměry v okupovaném Polsku byly horší než v kterékoliv jiné zemi ovládané nacisty. Předmětem nejtvrdšího úderu nacistické okupační moci se staly kláštery. Hitlerovci je nemilosrdně jeden po druhém likvidovali a řeholníky i řeholnice bez jakéhokoliv vznesení obvinění posílali do koncentračních táborů. Ke konci války zůstaly v provozu z původních několika tisíc necelé tři stovky klášterů, většinou ženských charitativních, neboť obětavou práci sester pro raněné vojáky a civilisty postižené bombardováním Němci potřebovali.

Z mužských řeholí nejhůře dopadli jezuité a kapucíni. U jezuitů už jen příslušnost k tomuto řádu byla pro nacisty nepsaným trestným činem. Ve Varšavě dokonce existovala kancelář, nad jejímž vchodem z ulice bylo napsáno: „Zde se přijímají udání na jezuity…“ V srpnu r. 1944 došlo ve Varšavě k jednomu z nejkrutějších masakrů jezuitských kněží. Více než 20 jich bylo internováno v jednom domě, když najednou tam vtrhli esesmani a pod záminkou, že odtud se střílelo na německé vojáky (což byl nesmysl, internovaní kněží nemohli mít zbraně), byli všichni nahnáni do sklepa, postříleni a jejich těla spálena benzínem. Podobný teror postihoval i řád kapucínů.

Veškerá náboženská aktivita byla tvrdě stíhána. Okupační správa rozpustila všechny katolické spolky, neexistoval žádný katolický tisk a byly zavřeny všechny církevní školy. Gestapo postupně zatýkalo kněze v duchovní správě, aniž se namáhalo zkonstruovat obvinění. Generální guvernér Hans Frank měl totiž plán, aby polský národ byl během několika let připraven o všechny kněze a neměl tak žádný přístup k bohoslužbám a svátostem. Často se stávalo, že v některých vesnicích se obyvatelé vůbec nedostali na mši svatou, protože v jejich farnosti zatkli gestapáci všechny kněze a nejbližší obec, kde se liturgie sloužila, byla vzdálena 20 km bez jakéhokoliv vlakového nebo autobusového spojení.

Nacisté stíhali podobně jako komunisté i soukromá modlitební shromáždění v bytech. Stačilo jen, aby někdo udal, že se 10 lidí sešlo u nějaké rodiny k modlitbě růžence – a všichni putovali do vězení. Některé katolické kostely byly bourány, esesáci s oblibou znásilňovali řeholní sestry, mnoho duchovních se muselo před hrozbou zatčení skrýt v ilegalitě, mezi nimi i pozdější primas kardinál Stefan Wyszyński. Hitlerovská sběř také vylupovala svatostánky a ničila mariánské obrazy a sochy. Spálena měla být i ikona Matky Boží Čenstochovské, ale mnichům paulinům, strážcům poutní svatyně, se ji podařilo ukrýt.

Primas kardinál Hlond vydal ve svém exilu ve Vatikáně r. 1940 manifest, v němž upozorňuje na snahu nacistů vyhladit polskou církev a polský národ. Taktéž papež Pius XII. povzbudil katolické Poláky veřejným proslovem 30. září r. 1939 a krátce poté encyklikou „Summi Pontificatus“, později ještě dalšími dokumenty. Vatikánský rozhlas na základě příkazu papeže v letech 1939–40 pravidelně informoval o tyranii hitlerovců vůči polské církvi a národu, musel však této činnost zanechat, neboť Německo pohrozilo, že situace polských katolíků se stane ještě horší.

Z polských mučedníků pro Krista za nacistické éry, kteří byli pozvednuti ke cti oltáře, uvádímě alespoň některé. Biskup z Wloclawku bl. Michal Koźal byl v koncentračním táboře Dachau zavražděn smrtící injekcí jen proto, že šlo o katolického biskupa. V lágru Oranienburg suroví nacističtí kati umlátili z téhož důvodu světícího biskupa z Plocku bl. Leona Wetmańského. V táboře Dzialdów na polském území 81letý arcibiskup z Plocka bl. Antoni Nowowiejski byl esesmany vyzván, aby podupal kříž, který mu vrhli pod nohy. Když odmítl, ukopali jej k smrti.

U polských i u jiných duchovních i laiků byli esesáci přímo posedlí satanským vztekem, když v koncentráku nalezli u někoho růženec nebo jiný náboženský předmět nebo když někdo ve zbožném povzdechu vzýval Ježíše a Marii. Takového většinou ubili nebo utýrali k smrti. Je dostatečně svědecky prokázáno, že v nacistických koncentrácích se právě katoličtí duchovní „těšili“ větší pozornosti: museli vykonávat ty nejtěžší a nejvíce vysilující práce, dostávali více bití, často je i v noci dozorci budili a předvolávali do svých kanceláří, kde je mlátili pouze pro svou kratochvíli.

Nejznámějším polským knězem-mučedníkem nacistické éry je bezpochyby sv. Maxmilián Kolbe, minorita, jenž v koncentračním táboře Osvětim šel dobrovolně na smrt hlady za svého spoluvězně Franciszka Gajowniczka, otce rodiny, když z lágru uprchl vězeň a velitel Hoess nařídil za trest vybrat namátkově několik obětí do bunkru hladu. Zemřel 14. srpna r. 1941.

Sv. Maxmilián byl před válkou zakladatelem kláštera Niepokalanów poblíž Varšavy a mediálně známou osobností v celém Polsku. Proslul jako důsledný odpůrce liberalismu, svobodného zednářství, socialismu a komunismu, jedním z hlavních poslání modlitebního apoštolátu „Rytířstva Neposkvrněné“, které založil, a časopisu „Rycerz Niepokalanej“, byla právě modlitba za obrácení zednářů. Ostře také tepal všeobecnou uvolněnost mravů, především snahu liberálů prosadit v parlamentu zákon povolující rozvody. Dodnes je mu vytýkán také jeho „antisemitismus“. Otec Kolbe byl již před válkou pokládán i v katolickém prostředí za „konzervativce“.

Když ho gestapo zatklo a nejprve věznilo ve varšavském vězení Pawiak, dozorující esesman uviděl na jeho hábitu růženec. Strhl mu jej a zeptal se: „Ty tomu opravdu věříš?“ Otec Kolbe přitakal a okamžitě dostal ránu do tváře. „Ještě věříš?“, posmíval se esesák. Sv. Maxmilián opakoval, že ano. Byl tedy bestiálně zbit.

V Osvětimi se stal opravdovým vzorem lásky k Bohu a bližnímu pro své spoluvězně, kteří o tom po válce vydali svědectví. Dokázal se zřeknout i svého nedostačujícího přídělu jídla a rozdělit se o něj se spoluvězněm, na něhož se nedostalo, jednou dokonce i s tím, který ho předtím surově zbil.

Oběť sv. Maxmiliána za otce rodiny byla pouze přirozeným vyústěním jeho celkové spirituality. Té spirituality, jejíž nedílnou součástí byly názory, klasifikované dnes nejen odpůrci Církve, ale též vnitrocírkevními liberály a modernisty jako „netolerantní“, „fundamentalistické“ a „primitivní“. Jestliže ale právě tyto postoje mají své vyústění v nejvyšším projevu blíženské lásky, tj. v oběti života za druhého člověka, potom zcela logicky nemohou být špatné a nutno je brát vážně. To je hlavní a podstatný odkaz sv. Maxmiliána, který je zároveň i rehabilitací dnes tolik ostouzeného a nenáviděného „katolického fundamentalismu“, jenž světec celý život zastával a z něhož čerpal. On je živoucím dokladem, že právě důsledná věrnost katolické nauce a lpění na ní vede až k heroickým skutkům blíženské lásky, ochotné dát život nejen za bratry, ale i za nepřátele.

Mnoho věrnosti katolické víře prokázali též polští katoličtí laici. Hodně jich ukrývalo Židy, psali jsme o případu rodiny Ulmových z Markowé, již celou hitlerovci postříleli za to, že poskytli azyl Židům.

Církev pod hákovým křížem v okupované Evropě a v českých zemích

V ostatních zemích Němci okupované Evropy nedosáhlo pronásledování Církve takových rozměrů jako v Polsku, ani jako v Německu. Přesto však i tady byly zrušeny katolické organizace a spolky, zakázány náboženské průvody v ulicích, postupně byly likvidovány katolický tisk, katolické školy a kláštery.

Tekla i mučednická krev. Tisíce holandských, belgických, lucemburských a francouzských duchovních byly odtransportovány do koncentračních táborů, odkud se jich řada nevrátila. Nejznámějším je případ holandského karmelitána a poradce biskupů bl. Tita Brandsmy. V Holandsku také vydali tamní biskupové r. 1942 ostrý pastýřský list proti deportaci Židů, což rozzuřilo nacisty natolik, že zaměřili svůj teror hlavně proti pokřtěným neárijcům. Jeho obětí se stala známá karmelitánka sv. Edith Steinová, pocházející z Německa a pobývající v exilu v Holandsku. Také ve Francii se octlo mnoho kněží v koncentračních táborech za svoji účast v odboji nebo za pomoc Židům. Z katolických laiků je nejznámější případ bl. Marcela Callo, mladíka nasazeného na nucenou práci v Německu, jehož zatklo gestapo za to, že se spolu s dalšími mladými lidmi scházel v soukromém bytě k modlitbám. Zemřel v lágru Mauthausen-Gusen.

V českých zemích, kde byl vyhlášen tzv. Protektorát Čechy a Morava, zemřeli hned na počátku 3 biskupové: v Praze kardinál Karel Kašpar, v Českých Budějovicích Šimon Bárta, v Brně Josef Kupka. Litoměřická diecéze se octla po Mnichovu 1938 v říši, v protektorátu plnili svou funkci pouze královéhradecký biskup Mořic Pícha a pražský světící biskup Antonín Eltschkner. Olomoucký arcibiskup Leopold Prečan byl internován na Sv. Kopečku u Olomouce kvůli svým vazbám na předsedu londýnské exilové vlády, katolického kněze Jana Šrámka. Německá okupační správa prosazovala na uprázdněné biskupské stolce své kandidáty německé národnosti, Vatikán je však odmítal, proto zůstaly neobsazeny až do konce války.

Česká církev může být za své chování za okupace právem hrdá. Přes 500 kněží a řeholních osob prošlo nacistickými věznicemi, internacemi a koncentráky (nejvíce jich bylo v Dachau a v Buchenwaldu). 76 jich bylo umučeno nebo zemřelo v lágrech, 11 popraveno – a to dosud nejsou ještě úplné údaje. Probíráme-li procentuální počet vězněných a usmrcených příslušníků jednotlivých profesí, tak kněžské povolání bylo postiženo nejvíce.

Z českých kněžských mučedníků je třeba jmenovat na prvém místě faráře v Lidicích Josefa Štemberku, který neopustil svou farnost ani poté, když byla za heydrichiády 10. června 1942 vyvražděna. Měl možnost se zachránit, protože lidem nad 70 let, mezi něž patřil, byla nabízena milost. On však odmítl se slovy „Dobrý pastýř neopouští své stádo“ a byl zastřelen s ostatními. Z dalších kněžských mučedníků nutno vzpomenout faráře z Kolína Josefa Kose, jenž zemřel v Dachau na nákazu tyfem, když se sám dobrovolně přihlásil k ošetřování nemocných. Z koncentráku Oranienburg se vrátil zmrzačený farář z Chval u Prahy František Štverák, jehož esesáci nejprve vhodili do prohlubně se špinavou vodou, potom mu dupali po hrudníku a nakonec pistolí ustřelili palec a prostřelili plíce. Přesto přežil.

Terčem nacistické perzekuce se stali též čeští řeholníci. Jezuitská rezidence u sv. Ignáce v Praze byla zabrána, 2 jezuité zemřeli v pankrácké věznici, 25 se octlo v koncentračních táborech. Benediktini v Praze-Emauzích taktéž přišli o svůj klášter, všichni putovali do koncentráků, opat Arnošt Vykoukal zahynul v Dachau. K obzvláštní brutalitě sáhli gestapáci v premonstrátském klášteře Nová Říše, kde bylo zatčeno 11 mnichů, opat Pavel Souček zahynul v Osvětimi. Všichni zajištění premonstráti zakusili na jihlavském gestapu kruté mučení.

Teror gestapa neminul ani hierarchii. V Dachau zemřel r. 1942 předválečný generální vikář duchovní služby v armádě Metoděj Kubáň, za styky s nunciaturou a pomoc Židům byl odvlečen do Dachau i papežský prelát a svatovítský kanovník Otakar Švec. Vězení neminulo ani dalšího svatovítského kanovníka Ottu Stanovského. Krátce byl zajištěn i olomoucký kanovník a poválečný světící biskup Stanislav Zela, v Dachau se octl i známý kazatel a vyšehradský kanovník Bohumil Stašek. Mezi vězni Dachau byli i dva budoucí významní biskupové a mučedníci komunistické éry: Josef Beran a Štěpán Trochta.

Z obrovského počtu praktikujících katolických laiků jmenujme alespoň náčelníka nacisty zakázané katolické tělovýchovné organizace Orel Vojtěcha Jílka a konvertitu ze židovství, novináře Alfreda Fuchse. Jílek byl zastřelen v Kounicových kolejích v Brně, Fuchs utýrán esesáky v Dachau. Nelze též zapomenout, že mezi parašutisty, kteří provedli atentát na Heydricha, byli Josef Valčík a Jozef Gabčík praktikujícími katolíky. Osady Ležáky ve východních Čechách a Ploština na Valašsku, které nacisté vypálili a jejichž obyvatele za podporu odboje kompletně povraždili, byly katolickými se stoprocentní účastí na nedělní mši sv.

Protinacistický postoj české Katolické církve, její zásluhy a mučednictví museli po válce přiznat i komunisté. Ministr školství Zdeněk Nejedlý konstatoval: „… katolické kněžstvo v těchto letech obstálo opravdu skvěle…“ A prezident Edvard Beneš prohlásil: „Znám dobře, jak postupovalo katolické kněžstvo v uplynulé válce, vím, že bylo vlastenecké, vím, že mnozí z nich trpěli v koncentračních táborech, a vím, že konalo své vlastenecké povinnosti…“ To, že v tehdejší době ani nepřátelé nemohli popřít, že Katolická církev byla zásadní odpůrkyní nacismu, vyvrací všechny pozdější lži na toto téma.

Použitá literatura:

• Anger Mathew: Katolicky, Źydzi i III. Rzesza, Zawsze Wierni 29/1999
• Blet Pierre: Pius XII, Matice cyrilometodějská, Olomouc 2001
• Bullock Allan: Hitler a Stalin, paralelní životopisy, Praha 1995
• Buehlmeyer Carl: Die Kirchengeschichte III, Paderborn 1959
• Dyczewski Leon: M.M.Kolbe, Brno 2005
• Gmehling Magdalena: Die Propleten laufen, Kirchliche Umschau 6/2004
• Groppe Lothar: III. Reich und Judenfrage, Kirchliche Umschau 6/2003
• Grulich Rudolf: Sudetoněmečtí katolíci v odporu proti nacismu, Praha 2002
• Hoffmann Bedřich: A kdo vás zabije, Přerov 1946
• Kempner Maria Benedikta: Priester vor Hitlers Tribunalen, Leipzig 1969
• Kopf Paul: Die Vertreibung von Bischof J.B.Sproll, Mainz 1971
• Loew Konrad: Die katholische Kirche unter den nationalsozialistischen Regime, Muenchen 1991
• Malý Radomír: Katolíci ve stínu hákového kříže, Frýdek-Místek 2006
• Reinhold Anselm: Der Widerstand katholischen Kirche gegen dem Nationalsozialismus, Fels 7-8/1997
• Vaško Václav: Neumlčená I, Praha 1991 aj.