Od atentátu na Heydricha, vyhlazení Lidic a dopadení odvážných atentátníků-parašutistů (vše proběhlo od 27.5. do 18.6. r. 1942) uplynulo již 80 let. Osud obyvatel Lidic vždycky bude smutnou připomínkou lidské bestiality, jak o tom píší téměř všechna česká média. Jenže pro katolíky tady existuje ještě druhá, odvrácená tvář Lidic, o níž se nemluví. Vyprávěl však o ní svým přátelům a známým lidický farář P. Josef Štemberka, světec, jenž odmítl nabídku milosti kvůli vysokému věku a šel jako dobrý pastýř se svými farníky statečně na smrt. Existoval o tom i záznam, pořízený farářem Štemberkou ve farní kronice, zničené esesáky při vyhlazení obce. Vím o tom od svého strýce, katolického kněze vězněného za komunistů, jenž se setkal v pracovním lágru v Jáchymově s několika lidmi, kteří vše na vlastní uši slyšeli přímo od P. Štemberky a viděli kroniku.

O co se jednalo? V Lidicích po r. 1918 a vzniku samostatné republiky došlo k velké odpadové vlně obyvatelstva v důsledku protikatolické agitace spolku zvaného „Volná myšlenka“. Když r. 1919 sociálně demokratický ministr školství Gustav Habermann nařídil odstranění křížů ze škol, lidičtí horlivci je umístili na dvoře Horákova statku, přidali ještě kříže z radnice a ze soukromých domů, a hranici zapálili. Farář Štemberka, věrný syn Církve, který kategoricky odmítal „reformy“ předkládané radikály z Jednoty katolického duchovenstva, se stal předmětem bezuzdného štvaní ze strany místních socialistů, volnomyšlenkářů a později odpadlíků k sektě nazývající se „československá církev“ (po válce československá církev husitská), jež vznikla na počátku r. 1920. Tyto útoky P. Štemberku (není vyloučeno, že došlo i k fyzickému napadení) natolik vysilovaly, že žádal pražské arcibiskupství o odchod z Lidic, nebylo mu ale vyhověno.

Na dvoře téhož Horákova statku, kde někdy v r. 1919–20 (přesné datum v důsledku likvidace farní kroniky se již nedozvíme) hořely kříže jako výraz nejhorší formy rouhání se Božímu Synu, jenž z lásky k člověku šel na smrt, proběhl 10. června r. 1942 známý krvavý masakr. Byla to náhoda nebo aplikace věty sv. Pavla „Bůh se nenechá posmívat!“ (Gal 6,7)?

Okolnosti ukazují spíš na to druhé. Osud Lidic by byl logický, kdyby tam probíhal nějaký odboj, kdyby se tam ukrývali parašutisté nebo partyzáni, kdyby se odtamtud ilegální vysílačkou posílaly zprávy do Anglie apod., jenže tady nic takového neexistovalo – na rozdíl od Ležáků, příkladné katolické osady, kde se skrývali odbojáři a fungovala vysílačka. Jediným „škraloupem“ byla emigrace mladíků z rodiny Horákových a Stříbrných do Anglie a jejich zařazení do britského letectva (RAF).

K vyhlazení Lidic vedla víceméně nešťastná náhoda, související s hříchem proti 6. a 9. přikázání. Dělnice továrny Bateria ve Slaném jistá Anna Marusčáková udržovala milostný poměr se ženatým úředníkem z Kladna Václavem Říhou. Nechtěla se ale spokojit s pouhým postavením milenky-konkubiny, žádala od Říhy rozvod a občanský sňatek. To si on ale nepřál a přemýšlel, jak poměr ukončit. Věděl, že když to udělá přímo, riskuje, že ona vyvolá skandál. Proto se uchýlil k tomu, že se bude vydávat za „hrdinu-odbojáře“. Napsal jí dopis a podepsal se kryptonymem „Milan“. Marusčáková samozřejmě moc dobře věděla, o koho jde. Naznačoval jí, že má důležité poslání, o němž jí nemůže nic říci, proto je v ilegalitě, chce jen po ní, aby ho nesháněla a nepátrala po něm.

Majitel firmy jistý Jaroslav Pala byl ale konfidentem gestapa a po pracovní době tajně prohlížel zásuvky svých zaměstnanců. Marusčáková měla Říhův dopis na rozloučenou v šupleti. Pala ho odevzdal gestapu, které si dalo mylně do souvislosti členství některých mužů z rodiny Horákových a Stříbrných z Lidic v RAF a pojalo podezření, že právě oni jsou mezi výsadkáři, kteří provedli atentát na Heydricha. Nebyla to samozřejmě pravda, tito lidé nikdy padákem na území protektorátu neseskočili. Gestapo a Sicherheistdienst ale, jednající ve spěchu a pod tvrdým nátlakem z Berlína, chtěly mít co nejdříve záležitost vyřízenou a tak nastolily zcela falešnou „lidickou stopu“. Nahrála jim k tomu sama Marusčáková svou výpovědí na gestapu, která mermomocí chtěla odvrátit podezření od svého amanta a tudíž ochotně souhlasila se sugescí vyslýchajících, že se jedná o „někoho z Lidic“.

Další scénář je dostatečně známý. K. H. Frank žádal osobně u Hitlera souhlas se spektakulárním vyhlazením obce a dosáhl jej. „Bůh se nenechá posmívat!“ Je to z jeho strany krutost a msta? Ani omylem. Nezapomeňme na ďábla. Člověk právě ztrátou posvěcující milosti, kterou působí těžký hřích, přičemž rouhání patří k nejhorším hříchům proti 1. přikázání, se nejúčinněji zbavuje Boží ochrany a vystavuje maximálnímu vlivu zlého ducha, jenž vždycky dokáže projevit svoji moc a dát najevo, že on je tady pánem. Ne tedy Bůh, ale ďábel, na to nezapomeňme.

Jenže z katechismu víme, že Bůh dobré odměňuje a zlé trestá. I když vyvraždění Lidic bylo nepochybně dílem ďábla a lidí zaprodaných jeho ideologii nacionálního socialismu, přesto Bůh toho mohl využít – a nejspíš využil – jako trestu. Jenže Boží tresty nejsou nikdy likvidací na věky, vždycky jde o prostředky, jak přimět člověka k obrácení, aby „nezahynul, ale měl věčný život“, jak se modlil Ježíš Kristus ve velekněžské modlitbě. Hrdinský čin oběti P. Štemberky, jenž kvůli věku (esesáčtí vrazi nabízeli lidem nad 70 let možnost volného odchodu) si mohl zachránit život, a přesto zůstal, aby mohl poskytnout svým farníkům včetně těch, kteří se k němu nezachovali pěkně, svátostné rozhřešení a smířit je s Bohem, to ukazuje naprosto zřetelně. Pán tak použil této tragédie k tomu, aby lidické občany zachránil před něčím horším, před věčnou smrtí – a na to jako katoličtí křesťané nesmíme zapomínat.