Naše stránky nečtou pouze katolíci. Občas se ozývají i přesvědčení ateisté. Právě jejich reakce jsou ukázkou, o jak slabé nebo i přímo nesmyslné argumenty se opírají. Jeden z nich neustále až do omrzení sžíravě ironicky namítá, když si přečte nějaký článek o pronásledování křesťanů a jejich popravách nebo o utrpení lidí: „A kde byl Bůh? Proč nezasáhl? Kde se flákal?“ – apod. Z této nečinnosti Boha, z Jeho absence v situaci, kdy by měl svou pomocí změnit stav věcí, dedukuje potom tezi, že On vlastně neexistuje.

Jenže tento argument je logicky slabý. Turisté nebo návštěvníci se v Českém středohoří běžně nesetkají s vlkem a s důkazy o jeho výskytu ve formě např. roztrhané zvěře – a přesto nelze tvrdit, že tam vlci nežijí (a oni tam skutečně žijí, jak dokazují lesníci). Proto ani z toho, že Bůh navenek viditelně nereaguje na utrpení člověka nebo lidstva, nelze logicky vyvozovat Jeho neexistenci, nota bene když veškerý makro i mikrokosmos se svým složitým a důmyslným uspořádáním jednoznačně ukazuje na vysoce inteligentního geniálního Konstruktéra.

Ateisté přitom zcela ignorují, že Bůh ne vždycky k utrpení lidí mlčí. Písmo sv. obsahuje mnohé informace o Jeho zásazích ve formě zázraků ve prospěch konkrétního člověka. Kristus v Novém zákoně uzdravoval nemocné, vyháněl zlé duchy z posedlých a ve třech případech vzkřísil mrtvé k dalšímu životu na této zemi. Nakonec vykonal ten největší zázrak – vzkřísil sám sebe ne již k další fázi pozemského života, ale k věčnému životu s oslaveným tělem. Tyto zprávy máme od očitých svědků, k nimž až na dva (Marek a Lukáš) patřili všichni autoři Nového zákona včetně Pavla, jemuž se Pán zjevil osobně a poté mu ve zvláštních zjeveních předkládal svůj život na této zemi. Pravdivost toho si Pavel mohl ověřit – a určitě to také udělal – přímo v Jeruzalémě od těch, kteří byli přímými očitými svědky Spasitelovy činnosti. Totéž učinili i Marek a Lukáš, kteří s očitými svědky přímo spolupracovali. Všichni za toto očité svědectví o konkrétních událostech položili, nebo byli ochotni položit, svůj život, proto jejich výpověď je pravdivá, jak jsme ukázali na jiných místech tohoto média (např. čl. Ježíš Kristus, pravost a pravdivost Nového zákona a Evangelia jsou starší, než se předpokládalo).

Bůh i jinak v dějinách mnohokrát zázračně zasáhl, aby člověku pomohl. Máme mnoho dokladů o zázračných uzdraveních na přímluvu Panny Marie a světců, jsou i případy zázračného vysvobození z rukou pronásledovatelů, ze Skutků apoštolů víme třeba o vyvedení Petra ze žaláře andělem apod. Četl jsem před lety svědectví, jak za II. světové války anděl jednoho člověka židovského původu zázračně vysvobodil od transportu smrti do Osvětimi. Mezi lidmi existuje mnoho osobních zkušeností, jak Bůh je zázračně uzdravil nebo zachránil před smrtí. Krom toho Pán dává vědět o své existenci i jinými zázraky, např. eucharistickými, kdy jsou na konsekrované hostii trvale patrné nejen krev, ale i srdeční sval, dále nezetlelými těly světců, zázrakem na obraze Panny Marie v Guadalupe, kde v oku Madony je pod mikroskopem vidět celý výjev vizionáře před biskupem, zázraky turínského plátna, roušky z Manopella a Ovieda atd. To vše ukazuje, že Bůh nejen existuje, ale je zde nadále tajemně přítomen.

Proč ale utrpení?

Nicméně je pravdou, že všechny Boží zásahy ve prospěch trpícího nebo potřebného člověka jsou spíše výjimkou, normálem je, že Bůh navenek nereaguje. Proto ty výčitky typu „Proč mlčel, když byli Židé vedeni do plynových komor?“, „Proč nic neudělal, když tsunami smetla stovky lidí do moře?“, „Proč dopustil, aby jediné dítě rodičů zemřelo na rakovinu?“ atd. Z lidského hlediska tyto nářky včetně emotivních projevů na adresu Boha chápeme a chápe je i On sám, jak svědčí starozákonní kniha Job, v níž Bůh hlavní postavě příběhu nemá vůbec za zlé, že se na Něho obrací s výčitkami.

Tyto hlasy lidí postižených utrpením (srvn. níže) je ale nutno oddělit od ironizujících posměšných poznámek ateistů. Z nich vyplývá zcela zvláštní představa Boha, kterou by „brali“. Bůh by měl automaticky odstranit každé trápení a bolest z jejich pozemského života tak, aby ho prožili jako procházku růžovým sadem. Jenže u takového Boha se ztrácí osobní rozměr. Je degradován na jakéhosi automatického odstraňovače všech překážek a nebezpečí, aby můj pozemský život byl bezproblémový. Tím se ale spíše podobá robotu, umělé inteligenci, stroji, je-li podle toho naprogramován, nikoli inteligentní bytosti s vědomím vlastního já.

K čemu mi to ale bude, když stejně jednou zemřu – a dle fyzikálních zákonů smrti neuniknu? Pohled těchto ateistů směřuje výhradně a pouze k životu na této zemi, k životu, který jednou nenávratně skončí. Jestliže Bůh jim neumožňuje prožít ho bez těžkostí, tak potom prý žádný neexistuje. V tom se skrývá lidská, původně ďábelská pýcha: Boží existenci uznám jen tehdy, pokud On bude jednat podle mých představ a zajistí mi pozemský život bez jakéhokoliv utrpení a nebezpečí. Jedná se o urážku Boha nejvyššího kalibru. Osobní Bůh ale, bytost s nejdokonalejším rozumem a s nejdokonalejší svobodnou vůlí, není automatem, umělou inteligencí. Stroj je idiotsky přesný, nevyhodnotí tudíž konkrétní situaci na základě i těch detailů, které nemá naprogramované. Osobní Bůh však ano, proto neodstraňuje automaticky vždy a všude z pozemského života člověka utrpení, bolest, nebezpečí a vůbec fyzické zlo. Vidí a hodnotí, jestli mu to bude či nebude k prospěchu. Tento prospěch se však netýká pozemského života, protože Bůh nabízí člověku něco mnohem většího a lepšího: věčný život v nebi bez jakéhokoliv utrpení, který nikdy nekončí.

Bůh člověku takový život dal hned na počátku, když jej stvořil. Člověk jím pohrdl a následoval satana, chtěl být bohem místo Boha. Tím přivolal na sebe fyzickou smrt, utrpení, bolest, neštěstí – a také morální zlo se všemi dopady. Strhl do tohoto pádu s sebou i svět, v němž žil a žije, jak rozvádí sv. Pavel v 8. kapitole listu Římanům. Člověk je vinen, nikoli Bůh. Pokud obviňuje Boha, že nezasáhne a neodstraní tu či onu formu fyzického nebo morálního zla a nevysvobodí člověka z jeho následků, je to vůči Bohu spravedlivé? Není to naopak rouhání? Tento svět po pádu prvních lidí se mimo jiné dostal pod nadvládu zlého ducha, Spasitel o něm několikrát hovoří jako o „knížeti tohoto světa“, zlo je tedy jeho dílem, nikoli Boha.

Samozřejmě všemohoucí Bůh by mohl kdykoliv okamžitě zlikvidovat jakoukoliv lidskou bolest, ba i tělesnou smrt, jenže proč by to dělal? Nemá k tomu žádnou povinnost, jež by plynula z Jeho nejvyšší spravedlnosti. Člověk si tuto svoji situaci sám zavinil svojí vzpourou proti Němu a neustále vrší své hříchy, jež nabývají zejména v poslední době příšernou podobu – a Bůh za tyto všechny urážky a rouhání by měl zasáhnout a okamžitě všechno zlo zaviněné člověkem zlikvidovat? Jak si to vlastně my lidé představujeme? Co to jenom po Bohu chceme? Není to přímo drzost obviňovat Ho z nespravedlnosti, a když se nenechá takto morálně vydírat, tak Jeho existenci jednoduše popřít? Naopak takový přístup volá po Božím trestu – a Bůh k němu v řadě případů konkrétně sáhl.

Boží láska je větší, než si myslíme

Bůh však přesto, že nemá žádný morální závazek vysvobodit člověka z neštěstí, které si sám způsobil, ho nenechal v tomto stavu. Nekonečně jej miluje, jenže okamžitý zásah ve formě automatického odstranění fyzického a morálního zla a jeho důsledků by nebylo spravedlivé, neboť člověk je vinen, nikoli Bůh. Rovnalo by se to situaci, kdy by nějaká vláda vydala zákon rušící jakýkoliv trestní postih lupičů a naopak ještě stanovila jejich právní ochranu.

Bůh sám v osobě Ježíše Krista vzal hřích a trest za něj na sebe jako projev maximální lásky, jež se vymyká lidskému chápání. Tím umožnil člověku po fyzické smrti dosáhnout věčné existence ve společenství s Ním za předpokladu, že on uzná Boží nadvládu nad sebou, vděčně přijme oběť Bohočlověka na kříži za něj, vysloví souhlas s Jeho naukou a zřekne se života ve hříchu. Tam už nebude žádná bolest, žádná nemoc, žádné neštěstí a utrpení, jen věčná radost. Jiná než pozemská spočívající v tělesných požitcích a zážitcích. Nepůjde o radost olympských bohů v antice pojídajících božskou ambrozii a popíjejících božský nektar, ale o radost duchovního charakteru, již si neumíme představit, která ale mnohonásobně převyšuje jakoukoliv na této zemi.

Pán osobně podstoupil utrpení, bolest a fyzickou smrt, proto ji ani z pozemského života člověka neodstranil. Dává mu ale možnost posvětit toto zlo, duchovně proměnit v dobro, a tím získat zásluhy pro život v nebi. Bůh ví, že důsledky fyzického a morálního zla na této zemi dopadají nejen na těžké hříšníky, nýbrž i na lidi počestného života, kteří si to nezaslouží. Oběť Krista na kříži umožňuje, aby oni toto přijali a posvětili tím, že své utrpení duchovně spojí s Kristovým a obětují je za někoho či za něco. Někdy to není jednoduché, Pán má ale trpělivost. Vidí ve své vševědoucnosti mnohem dále a hlouběji než člověk, proto dobře ví, jestli toto utrpení a jeho přijetí pomůže člověku na cestě k věčnému životu nebo ne. Když ne, odstraní toto zlo z jeho pozemského života, někdy i zázrakem.

Kristus nikdy neřekl, že z pozemského života lidí vyloučí fyzické nebo morální zlo. Naopak předpovídá, že na tomto světě budou mít Jeho věrní soužení, pronásledováni atd. Tím spíše tedy nemáme morální právo toto po Bohu žádat. Můžeme sice prosit o uzdravení z nemoci, třeba i zázrakem, o odstranění utrpení, o záchranu v situaci katastrofy apod., ale vždycky s vědomím, že On sám nejlépe ví, jestli je pro nás lepší tento zásah v přirozené rovině, nebo přijetí dané situace s vírou, že toto nám maximálně pomůže k získání věčného života.

Takový postoj je logický a do sebe zapadající. Naopak logiku postrádá argument ateistů, že Bůh neexistuje, protože jinak by nedopustil fyzické a morální zlo v životě člověka. Kdyby ho ale okamžitě odstranil jako mávnutím kouzleného proutku, nebyl by Bohem nejvýš spravedlivým – a právě to je proti vší logice.