Jak vlastně Ježíš Kristus vypadal? Jakou měl tvář? O žádné významné osobnosti antiky to nevíme, všechna pozdější vyobrazení jsou jen představou umělců. O Božském Spasiteli to ale jako jediném neplatí. Dnes na základě vědecky zjištěných indicií můžeme směle konstatovat, že Jeho svatou Tvář máme zachycenou na dvou relikviích: turínském plátně a roušce z italského Manopella. Právě tím druhým artefaktem se chceme zabývat.

Stručně o turínském plátně

O tomto zázraku bylo napsáno už hodně. Jen pro osvěžení základních informací uvádíme, že se jedná o pohřební plátno, v němž bylo zabaleno tělo Spasitele v hrobu. Je uchováváno v italském Turíně. Jsou na něm otisky těla mrtvého muže, o němž pradávná tradice říká, že se jedná o tělo Kristovo. Italský amatérský fotograf Secondo Pia relikvii na konci 19. stol. vyfotografoval – a na negativu mu vyšel rozpoznatelný obraz muže s obličejem. Krom toho obraz je trojrozměrný, takže nemohl být namalován. Lékaři zkoumali mnohokrát obraz pod zorným úhlem anatomie – a shodně konstatovali, že všechna zranění, otisky krve atd. přesně odpovídají popisu ukřižování Ježíše Krista podle evangelií včetně bičování a korunování věncem z trní, pádů na cestě na Golgotu aj. Takové anatomické detaily případný středověký falzifikátor nemohl znát (lékařská věda o nich ještě nevěděla) a případné ukřižování někoho jiného ve středověku přesně podle evangelních zpráv lze kategoricky vyloučit, neboť takový podvod by nešlo utajit, nehledě k tomu, že případní falzifikátoři mohli mnohem snadněji a bezpečněji namalovat na plátno obraz a vydávat ho za pohřební rubáš Kristův, což se také párkrát stalo.

Největší záhadou pro učence je ale otázka, jak mohl samotný otisk na plátně vzniknout a jak se vůbec mohlo tělo dostat z plátna ven, když stopy krve nejsou vůbec rozmazané a plátno není potrhané (zaschlá krev), což by se stalo v případě, kdyby někdo mrtvolu z něj vyprošťoval. Fyzikálně toto není myslitelné. Vědci vyloučili i další v úvahu přicházející podvod, že by někdo mrtvé tělo zahříval na určitou teplotu a výpary z něho zachytil na plátno. Skupinou učenců pod vedením Giulia Fantiho z univerzity v italské Padově bylo zjištěno, že v takovém případě by otisk pronikl veškerou tkaninou plátna a nezůstal jen na povrchu, jako je tomu u turínské relikvie. Otisk těla na plátně, jakož i způsob, jak mohl vůbec vzniknout, je podle zákonů fyziky nevysvětlitelný a tajemný, už toto samotné je zázrakem. Vědci hovoří o nějaké mimořádné energii, jež vyzářila z mrtvého těla, pouze ta mohla obraz na plátně vytvořit.

Ranou pěstí do této dosud perfektní skládačky se však staly r. 1988 údajné výsledky uhlíkové metody datování malého kousku turínského plátna, jíž mělo být zjištěno stáří relikvie. Tři laboratoře nezávisle na sobě určily vznik artefaktu ve 13.–14. stol. Jenže uvažujme logicky, dovolím si uvést příklad z lékařského prostředí (mediky prosím za prominutí, pokud to bude nepřesné, nejsem lékař): Když přivezou do nemocnice pacienta s jasnými příznaky srdečního infarktu (bolest na hrudi, dušnost, otok nohou atd.), všechno absolutně jednoznačné, jde o infarkt. EKG to ale vyloučí, zdravotníci však odmítnou názor, že EKG může být vadný, na infarkt pacienta neléčí – a ten muž zakrátko zemře. Pitva ale prokáže jednoznačně infarkt – a potom teprve se přijde na poruchový EKG.

Tak je tomu i s turínským plátnem. Jestliže všechny indicie ukazují na případ člověka ukřižovaného ve starověku přesně podle evangelií a na přirozeným způsobem nevysvětlitelný otisk těla na rubáši a únik z něj, pak závada musí být v samotné uhlíkové metodě a ne ve všech ostatních zjištěních. A ona tam skutečně je. Německý jezuita a badatel v oboru P. Werner Bulst na konci 20. stol. psal přímo o podvodu, vzorky byly totiž bez dozoru, mohly být záměrně vyměněny. Ale i kdyby se tento podvod nestal, tak sama uhlíková metoda je absolutně nespolehlivá, jak konstatuje mnoho učenců. Kupř. ruský badatel Dmitrij Kuzněcov poukazuje na znečištění v případě turínského plátna vystaveného často venku, na jeho postižení požárem a záplaty ve středověku a na řadu dalších faktorů, sám odeslal vzorky některých mumií prokazatelně ze starověku do několika laboratoří ke zkoumání uhlíkovou metodou – a všechny ukázaly vznik cca o 14 století později.

Výzkum uhlíkovou metodou je tedy sám o sobě vadný a nedá se předpokládat, že by zainteresované kruhy o tom nevěděly. Nevěra se vždycky snaží, když se setká s nevyvratitelnými doklady potvrzujícími pravost Písma a Tradice, o manipulace se záměrem zpochybnit je. Krom toho Fantiho tým z Padovy provedl výzkum plátna pomocí ultračervených paprsků a vyšlo mu datování na dobu cca 500 let př. Kr. až 150 let po Kr. Datace pomocí uhlíkové metody je proto falešná a je zřejmé, že otisk těla na plátně je otiskem Bohočlověka Ježíše Krista.

Rouška z Manopella

Pravost turínského plátna potvrzuje i jiný artefakt, o němž se dosud příliš nehovoří: tzv. rouška z Manopella. V tomto italském městě Manopello je uctívána svatá Tvář Páně (Volto Santo). Jde o roušku s obrazem mužského obličeje o rozměrech 17x24cm. Podle tradice se jedná o pověstnou roušku Veroničinu, známou z pobožnosti křížové cesty. Samotná Veronika ji údajně měla přivézt z Jeruzaléma do Říma a předat papeži sv. Klimentovi. Tato relikvie byla podle písemných záznamů poté uctívána ve starověku v Cařihradě, když tam ale v 8. stol. propukl státem podporovaný vandalismus proti svatým obrazům (tzv. ikonoklasmus), přenesli ji katolíci do Říma, kde se stala předmětem zbožné úcty až do 16. stol., kdy byla ukradena.

Až o několik desetiletí později se octla jako dar ve vlastnictví kapucínského kláštera v Manopellu. Zde je dosud uchovávána v prosklené monstranci. Látka, z níž je rouška utkána, je podle odborníků tzv. byssus, velmi jemná tkanina zvaná mořské hedvábí. Hedvábnou niť tvoří některé druhy mlžů. Charakteristickou vlastností této neobyčejné, ve starověku nejdražší látky, je to, že na ni nelze malovat. Nedávné výzkumy odhalily, že tvář na plátně není namalována, nýbrž povstala zcela záhadným a tajemným způsobem, učenci nejsou vůbec schopni určit, jakého původu je otisk tváře a z jakého materiálu vznikl. Při mikroskopickém zvětšení je jasně vidět, že na plátně neexistují nejmenší stopy barvy. Jde o podobné tajemství jako v případě otisku postavy Panny Marie Guadalupské v Mexiku. Tvář z Manopella obsahuje nikoliv rány v pravém slova smyslu, spíše jizvy po nich. A hle! Ty se přesně shodují s ranami na tváři turínského plátna a identické jsou i samotné fyziognomie tváří obou relikvií. Záhada, jak vlastně tento otisk na roušce z Manopella vznikl, ukazuje na zázrak, nadpřirozený původ celé záležitosti.

Látka roušky z Manoppella je poloprůhledná. Při pohledu proti světlu obraz není vidět, pouze při pohledu ze stran. Jestli tedy na tkaninu z mořského hedvábí nelze malovat, pak zobrazení svaté Tváře nemůže být dílem člověka. Jako klíčový argument, hovořící pro mimořádnost vzniku, je předkládán pokus, při němž se rouška přiložila na turínské plátno. Kresby na obou látkách se shodovaly jak v proporcích tváře, tak v rozložení ran. Na toto téma byly napsány četné knihy a vědecké práce. Agentura ANSA zaregistrovala, že mezi zastánci pravosti relikvie je i bývalý levicový starosta Manoppella Gennaro Matarazzo. „To není jen otázka víry, dokumentují to i věrohodné vědecké pokusy,“ tak se doslova vyjádřil.

Německý spisovatel Paul Badde napsal už před lety kvalitní monografii na téma roušky z Manopella, kde cituje velké množství špičkových vědeckých autorit ve prospěch její pravosti. Profesor Pfeiffer z Gregoriánské univerzity mnoho let zkoumal tuto kauzu též z hlediska dějin umění a na základě nejstarších křesťanských pramenů. Jeho výzkum prokázal, že rouška z Manoppella je pravzorem všech obrazů a ikon zachycujících Kristovu tvář. Na všech oficiálních kopiích tzv. Veroničiny roušky z 15. stol. a dřívějších nacházíme tutéž Kristovu tvář: s otevřenýma očima, vousy, zřetelným nosem, zakrytýma ušima i krkem. Tak ji malovali nejslavnější umělci Evropy: Jan van Eyck, Hans Memling, Robert Camping, Andrea Matenga, Dirk Bouts.

Klaus Berger, jeden z nejvýznamnějších současných německých biblistů, autor četných knižních publikací, píše v německém vydání časopisu Focus, že „obraz tváře Ježíše z Manoppella je první stránkou evangelia. Evangelium je text, ale předchází ho právě tento obraz zmrtvýchvstání. (…) Podle židovské tradice bylo třeba k dokázání něčeho před soudem uvést dva svědky. A právě zde máme dva svědky – Jana a Petra, ale také dva důkazy, dva kousky plátna: turínské plátno a tvář z Manoppella.“

Je málo pravděpodobné, že rouška z Manopella je rouškou Veroničinou. Nevíme s jistotou, jestli Veronika byla skutečnou historickou osobností, nebo jestli jde až o pozdější zbožnou legendu vytvořenou poutníky do Svaté země. Spíše odpovídá realitě ta verze, již předkládá právě Berger. Když mrtvého Pána snímali z kříže, tak z jeho těla, hlavně z úst a nosu, vytékalo mnoho krve. To vyžadovalo hodně roušek. Jedna tato lněná rouška o rozměrech 855 x 525 mm s četnými skvrnami od krve a krevního séra se zachovala do naší doby a od 8. století je uložena v katedrále v Oviedu ve Španělsku. Badatelé potvrzují její původ z 1. století. Nazývá se sudarion, čili rouška k utírání tváře umírajícího. Na roušce z Ovieda není žádný otisk tváře, pouze skvrny krve. A hle – jejich rozmístění se naprosto shoduje s rozmístěním na tváří turínského plátna! Na obou je též krevní skupina AB.

To je dalším důkazem, že turínské plátno nemohlo vzniknout až někdy ve 13. stol., když rouška z Ovieda je od 8. stol. nepřetržitě uchovávána a uctívána v tamní katedrále. Žádný falzifikátor turínského plátna by nebyl schopen tyto skvrny „vyrobit“ s takovou přesností podle vzoru roušky z Ovieda – a hlavně – nebyl by v stavu „vyprodukovat“ stejnou krevní skupinu AB, nota bene velice vzácnou.

Dle židovských zvyklostí bylo poté Ježíšovo tělo sejmuto z kříže a celé zabaleno do více než čtyřmetrového lněného plátna, zvaného sindon. Pak je uložili do hrobu a hlavu ještě ovázali, jak bylo židovským zvykem, další rouškou. Právě tou byla relikvie z Manopella, utkaná z mořského hedvábí, nikoli tedy rouška Veroničina, ale rouška, kterou měl Kristus na hlavě v hrobu, i když byla obecně ve středověku nazývána „Veroničinou rouškou“. Ta byla uctívána po staletí v Římě až do svého ukradení a posléze znovuobjevení v kapucínském klášteře v Manopellu.

Svědectví evangelisty a apoštola sv. Jana

Po zděšené zprávě sv. Marie Magadalény běželi sv. Petr a sv. Jan ke hrobu, přičemž Jan „Petra předběhl“:

„Naklonil se dovnitř a viděl, že tam leží (pruhy) plátna, ale dovnitř nevešel. Pak za ním přišel i Šimon Petr, vešel do hrobky a viděl, že tam leží (pruhy) plátna. Rouška však, která byla na Ježíšově hlavě, neležela u těch (pruhů) plátna, ale složena zvlášť na jiném místě. Potom vstoupil i ten druhý učedník, který přišel ke hrobu první, viděl a uvěřil“ (Jan 20,5–8).

Máme všechny důvody k přesvědčení, že právě tato rouška, kterou viděl Jan, je onou relikvií z Manopella. Zvláštní je, proč píše o na první pohled nepodstatném detailu, že rouška, kterou měl Pán na hlavě, ležela svinuta na jiném místě než plátna? Co chtěl právě touto zdánlivou „banalitou“ říci? Badatelé tvrdí, že nic víc a nic méně než upozornit na to nejcennější z pohřební výbavy každého židovského nebožtíka – na roušku na hlavě. Právě ji pokládali židé za nejcennější a proto ji pořizovali z nejdražšího materiálu. Jan chtěl upozornit, že právě ona, cennější než ostatní pohřební plátna, se zachovala neporušená.

Když Pán vstal z mrtvých, tak na plátně zanechal otisk svého zmučeného těla se zmučenou tváří – a na drahé roušce z mořského hedvábí tvář svého oslaveného těla po Vzkříšení. Máme tak Spasitelovu dvojí tvář: ztýranou pro naši spásu – a oslavenou. Je to jedna a tatáž tvář, jak je v článku výše řečeno. Tvář mírná, plná nadpřirozené a nám nepochopitelné lásky, jež dala za nás svůj život. Tvář plná bolesti z turínského plátna, kterou ale Bůh oslavil a ukázal v plné kráse a vznešenosti na roušce z Manopella. Jak vůbec někdo může při pohledu na tuto tvář na obou artefaktech si Krista nezamilovat a neučinit z Něho vzor pro svůj život? A ještě další údiv: Jak vůbec může toto chtít někdo zpochybnit?