Bezbožecké osvícenství v 18. stol. si stanovilo jeden důležitý cíl: zničit katolickou víru. V tom ho následovaly v 19. stol. liberalismus, hegelianismus, pozitivismus, marxismus, ve 20. stol. existencionalismus, relativismus, postmodernismus atd. Rozhodující údery šly dvěma směry. Prvním bylo systematické zkreslování církevních dějin a vymýšlení stále nových lží, aby se Katolická církev octla na pranýři historie jako „zločinecká organizace“. Druhý útok směřoval proti pravosti a pravdivosti Nového zákona, zejména proti svědectví apoštolů o životě a působení Ježíše Krista. Musel mu být odňat titul „Syna Božího“, jehož pravdivost dokazovaly zázraky, které konal, především pak Zmrtvýchvstání. Zázraky neexistují! – tak zní ústřední dogma novověkého bezbožectví. Protestantský liberální teolog Rudolf Bultmann to vyjádřil lapidárně: „Není možné používat elektřinu a přitom věřit v Ježíšovo Zmrtvýchvstání.“

Přitom ale novozákonní pisatelé, převážně očití svědkové Kristova života, píší o jeho zázracích jako o samozřejmé skutečnosti. Za pravdivost svých výpovědí byli ochotni podstoupit i mučednickou smrt, která je také neminula (až na sv. Jana, ale i on byl odsouzen k smrti a vhozen do vařícího oleje, Bůh ho však zachránil). To jsou závažné argumenty, proti kterým žádná námitka neobstojí. Proto nepřátelé Církve museli nejprve zpochybnit skutečnost, že Nový zákon vznikl už v 1. stol. krátce po odchodu Ježíše Krista k Otci a po seslání Ducha Svatého. Už David Friedrich Strauss, vyznavač hegelianismu 19. stol., posunul vznik evangelií do 3.–4. stol. To však bylo neudržitelné, protože helénistická řečtina, jazyk Nového zákona, se už od 2. stol. nepoužívala. Odpůrci Kristovi se proto vytasili s jinou zbraní. Popřeli, že by autory evangelií byli čtyři evangelisté a apoštolé Petr, Jan, Jakub a Juda pisateli svých listů, i u některých epištol sv. Pavla zpochybnili autorství apoštola národů. Tím podle nich „padl“ argument osobního očitého svědectví, za něž svědkové šli na smrt. Skutečnými autory evangelií prý byly nějaké anonymní prvokřesťanské komunity na sklonku 1. stol., tedy už hodně časově vzdálené od popisovaných událostí, kdy očitých svědků žilo již velice málo. Proto je prý pochybné, zda je Nový zákon pravdivý a spolehlivý. Poněvadž věřící křesťané by nepřijali tyto názory od ateistů, bylo třeba získat pro ně křesťanské duchovní. Nejlepší pozici měli Kristovi odpůrci u státních protestantských církví v Německu, ve skandinávských zemích a v Anglii. Tyto denominace na rozdíl od Katolické církve postrádaly závaznou neomylnou věrouku. Existovala také silná vazba mezi nimi a panovnickými dvory (dodnes v Británii i ve Skandinávii jsou králové formálně hlavou tamní státní církve), které už dlouhou dobu žily bez víry. Za těchto poměrů nebylo obtížné vnutit na evangelické fakulty tzv. racionalistické názory na bibli, tj. popírající všechno nadpřirozené včetně Kristových zázraků. Německo na přelomu 19. a 20. stol. k tomu poskytovalo nejideálnější podmínky. Panovnický rod Hohenzollernů se už od Friedricha II. v 18. stol. otevřeně hlásil k protikřesťanskému osvícenství, později k hegelianismu. Osvícenství už v 18. stol. ovlivnilo řadu evangelických pastorů, kteří potom vykládali biblické zázraky jako „mýtus“. Na ně navázal koncem 19. stol. berlínský profesor teologie Adolph von Harnack, který prosazoval teorii, že v Písmu sv. je třeba rozlišovat nejrůznější literární druhy, které nutno podrobit tzv. „historicko-kritické metodě“. Ta podle něj prý „dokazuje“, že evangelia ve snaze oslavit Ježíše jako Mesiáše a Syna Božího se uchylují k mýtům o zázracích, jak to bylo ve starověku běžné. Ježíš ve skutečnosti prý žádné zázraky nekonal, jeho Zmrtvýchvstání bylo maximálně pouhým subjektivním zážitkem apoštolů. Evangelia, potažmo celý Nový zákon, prý vznikly na přelomu 1. a 2. stol. v prvokřesťanských komunitách jako katechetické spisy. Teprve dodatečně byla čtyři evangelia údajně připsána Matoušovi, Markovi, Lukášovi a Janovi.

Harnackovy teorie rozvíjeli později dále němečtí protestantští biblisté, tzv. racionalisté, především Rudolph Bultmann. Tyto zjevně protikřesťanské teze nezůstaly bohužel bez vlivu i na některé katolické biblisty. Souviselo to s bludným učením tzv. modernismu, odsouzeného papežem sv. Piem X. r. 1907 v encyklice „Pascendi“. Modernisté hlásali „smíření Církve s vědou“ a „soulad katolické víry s vědeckými poznatky“. Součástí těchto snah bylo i přijetí názorů protestantských kritiků bible, což udělali zejména Alfred Loisy a George Tyrrell, hlavní hlasatelé modernismu. Tak např. Loisy hlásal, že evangelium sv. Jana vzniklo až někdy ve 3. stol. Z omylu byl vyveden r. 1934 objevem zlomků papyru z první poloviny 2. stol., které obsahují pasáže z Janova evangelia, což svědčí jasně pro pravost tohoto spisu. Tím se také ozřejmilo, že to, co se v racionalistické biblistice vydává za „vědecké poznatky“, jsou ve skutečnosti subjektivní názory nebo přímo manipulace, které se skutečnou vědou nemají nic společného. Papež sv. Pius X. odsoudil zpochybňování Kristových zázraků v dekretu „Lamentabili“. Zároveň také v motu proprio „Praestantia Scripturae“ prohlásil všechny výroky Papežské biblické komise pro každého katolíka za věroučně závazné. Během jeho pontifikátu tento orgán vydal několik vyjádření, že čtyři evangelisté jsou skutečnými autory evangelií a všechny ostatní spisy Nového zákona dílem těch, jejichž jména nesou, pouze list Židům mohl být spoluredigován jeho Pavlovými spolupracovníky (prohlášení Pap. bibl. komise 24. 6. 1914). Výroky Papežské biblické komise rovněž zavazují katolíka k víře v absolutní pravdivost evangelních událostí a v pravost výroků Krista. Podobně hovoří i encyklika Pia XII. „Divino Afflante Spiritu“, která akceptuje tzv. historicko-kritickou metodu za předpokladu, že bude sloužit víře a nikoli jejímu zpochybňování. II. vatikánský koncil v dogmatické konstituci „Dei Verbum“ (par. 19) říká: „Církev pevně trvá na tom, že čtyři evangelia, jejichž historičnost bez váhání potvrzuje, věrně podávají to, co Boží Syn Ježíš v době svého života mezi lidmi pro jejich věčnou spásu skutečně konal a učil až do dne, kdy vstoupil do nebe.“

Výroky Učitelského úřadu Církve na téma Nový zákon jsou tedy jednoznačné. Bohužel je ale nerespektují mnozí teologové a biblisté, kteří skloňují II. vatikánský koncil ve všech pádech, přitom ale zcela ignorují jeho teze, které potvrzují závaznost katolické věrouky. Teolog Hans Küng, jenž byl r. 1979 zbaven kanonické mise k výuce na katolických učilištích, napsal, že „Zmrtvýchvstání Ježíšovo není žádný zázrak, narušující přírodní zákony, není to žádná nadpřirozená událost, která by proběhla v prostoru a čase…“, dle jistých biblistů je to prý pouze „vyjádření víry v eschatologický význam Ježíše, jeho poslání a autority…“ Biblista Rudolph Schnackenburg zase tvrdí, že „lze jen sotva anebo nelze vůbec dospět k hodnověrnému pohledu na historickou postavu Ježíše Nazaretského…“. Tyto názory jsou bohužel v biblistice na teologických fakultách Západu naprosto běžné.

I kdybychom ale připustili, že Nový zákon byl sepsán až na sklonku 1. stol. pro potřeby prvokřesťanských komunit, nic by to v principu neubralo na jeho věrohodnosti. Víra v Ježíšovy zázraky, především ve Zmrtvýchvstání, patřila k základní podstatě křesťanského poselství. Nemohla si ji až koncem 1. stol. nějaká obec věřících teprve „zkonstruovat“. Musela by ji převzít od předchozí generace křesťanů, z nichž mnozí byli očitými svědky Kristova života a za toto svědectví šli na smrt. Krom toho bylo pro prvotní křesťany v době pronásledování vyloučeno, aby vydávali smyšlené příběhy za pravdivé, neboť alespoň do 2. stol. se daly všechny informace o Kristu ověřit jak svědecky, tak písemně. Pronásledovatelé křesťanství by využili každé nepravdy proti jeho hlasatelům, aby dokázali „falešnost“ tohoto náboženství. Argument, že starověk běžně používal mýtu jako způsobu vyjádření nějaké náboženské víry, neobstojí. Tady pomáhá právě historicko-kritická metoda, opírající se o teorii, že bible obsahuje různé literární formy. Formou evangelií je osobní očité svědectví o Kristu (buď autorů, nebo jejich zdrojů) jako potvrzení pravdivosti všeho, co řekl a vykonal (Lk 1, 1–4; Jan 21, 24–25; Sk 1, 1–3 aj.). To je něco zcela odlišného od vyprávění o událostech, které se odehrály před stovkami let (např. dobytí Tróje, založení Říma aj.), kde bylo možno popustit uzdu fantazii a uchýlit se k legendám, aby se náležitě zdůraznil význam popisovaného děje. Tady totiž nikdo nemohl autorovi dokázat lež, v případě nepravdivého svědectví o Kristu (např. o jeho Vzkříšení) však velice snadno. Přesto se tak nikdy nestalo. Ježíš byl historickou osobou, žijící v konkrétním čase mezi konkrétními lidmi v Palestině, o níž existují doklady i v tehdejší mimokřesťanské literatuře (Tacitus, Lukianos, Talmud, Josephus Flavius aj.), nikoli vybájenou postavou jako Zeus, Poseidon nebo Prométheus. Tvrzení, že křesťanské obce na konci 1. stol. teprve „připsaly“ evangelia čtyřem nám známým autorům, je urážkou prvotních křesťanů, neboť je obviňuje z podvodu. K tomu také chybí motiv. Proč by to dělali? Kdyby skutečně usilovali o větší zájem o tato díla, připsali by je čelným osobnostem mezi apoštoly, např. Petrovi, Pavlovi nebo Jakubovi a nikoli neznámému Markovi či Lukášovi, kteří ani nebyli apoštoly, nebo Matoušovi, jenž nepatřil v apoštolském sboru k nejznámějším a nejvlivnějším. Není vážný důvod domnívat se, že evangelia nesepsali Matouš, Marek, Lukáš a Jan. Samozřejmě nelze vyloučit spoluúčast jejich žáků a spolupracovníků při redakčních a stylistických úpravách, ale vlastními autory jsou oni, a žádná anonymní „prvokřesťanská komunita“. Jejich autorství potvrzují už počátkem 2. stol. žáci apoštolů sv. Polykarp Smyrenský, sv. Klement Římský, Papias z Hieropole aj. Seriózní biblistika dnes dokazuje, že evangelia vznikla dříve, než se dosud myslelo.

Leccos je zřejmé už na základě jejich samotného textu, jak si všiml v poslední době německý katolický badatel Helmut Pflüger. Nutno vyloučit, že by evangelium sv. Lukáše vzniklo až na sklonku 1. stol., protože Skutky apoštolů, sepsané tímtéž Lukášem, končí Pavlovým prvním pobytem ve vazbě, což bylo na počátku 60. let 1. stol. Kdyby Skutky byly sepsány až na konci 1. stol., nemohl by přece Lukáš opomenout Pavlovu mučednickou smrt r. 67. On ale mluví o Pavlovi jako o ještě žijící osobě. Skutky tedy musely být napsány nejpozději v půli 60. let 1.stol. A protože Lukášovo evangelium předcházelo Skutkům, jak on sám udává v úvodu ke Skutkům (Sk 1,1–3), nemohlo být napsáno až někdy v 80. letech, jak se lze dodnes dočíst v některých publikacích, ale nejpozději na přelomu 50. a 60. let 1. stol. Ostatně v Egyptě byl nedávno objeven papyrus s větami Lukášova evangelia, který odborníci datují do 2. poloviny 60. let 1. stol. Pflüger si dále všiml jedné zvláštnosti u sv. Matouše. Podle svědectví Josepha Flavia, Talmudu a dalších pramenů byl velekněz Kaifáš, jenž vydal Ježíše na smrt, v letech 36–40 veleradou sesazen a proklet. Jak to, že Matouš, jenž psal své evangelium výhradně pro Židy, o tom mlčí? To by přece byl vítaný apologetický argument pro Ježíšovo mesiášství, které se tento evangelista snaží svým krajanům dokázat! Logická odpověď je taková, že musel napsat své evangelium ještě před Kaifášovým sesazením. Německý protestantský badatel Carsten Peter Thiedde ostatně objevil v oxfordské knihovně papyrus s texty Matoušova evangelia, který podle něho pochází z 50. let 1. stol., což by potvrzovalo názor, že Matouš napsal svůj spis už před r. 40. Tentýž badatel také objevil v kumránské jeskyni papyrus obsahující věty z evangelia sv. Marka, což dokazuje jeho vznik před r. 68. Tehdy, po vypuknutí židovsko-římské války, sekta esénů, která tam sídlila, jeskyni zavalila kamenem. Byla objevena až r. 1948. Je známo z prvokřesťanské literatury, že Marek psal na základě kázání sv. Petra.

Další německý biblista Klaus Berger zase dokládá dřívější vznik evangelia sv. Jana. V současné liberální biblistice se považuje téměř za neomylné, že tento spis nenapsal sv. Jan, ale že vznikl až na přelomu 1. a 2. stol. Berger se ovšem ptá, jak je potom možné, že toto evangelium popisuje detailně jeruzalémský chrám, který byl přece r. 70 Římany zničen? To by těžko dokázal někdo po 30 letech pouze po paměti, navíc pro generaci přelomu 1. a 2. stol. by to už nemělo žádný význam. To mohlo mít vypovídací hodnotu pouze tehdy, kdy svatyně ještě stála. Je také těžko představitelné, že v případě vzniku Janova evangelia na konci 1. stol. by jeho autor nechal bez povšimnutí zkázu tohoto chrámu jako doklad naplnění Ježíšových proroctví. Proto Janovo evangelium muselo být napsáno ještě před r. 70, avšak po r. 64, datu mučednické smrti sv. Petra, neboť je na ni v textu narážka (Jan 21, 18–22). Nelze však vyloučit, že v dalších letech sv. Jan s pomocí svých žáků evangelium stylisticky a redakčně upravoval, takže konečnou podobu mohlo dostat až v 90. letech 1. stol., kdy apoštol ještě žil, víme, že se dožil velmi vysokého věku. Janovo evangelium se svojí stylistikou liší od ostatních tří, tzv. synoptických evangelií. Obsahuje dlouhé Ježíšovy monology a jeho detailní polemiku s odpůrci, což bibličtí racionalisté pokládali a dosud pokládají za teologii prvokřesťanských obcí, a nikoli za vlastní Kristova slova. Jan, nevzdělaný galilejský rybář, by prý nebyl schopen zformulovat tak učené teologické výklady, zvláště pak ne úvodní text o Slově–Logu (Jan 1. kap.). Jenže to je omyl! Sv. Jan nebyl žádný primitiv. Jeho rodina, jak svědčí prvokřesťanská literatura, byla v příbuzenském vztahu s velekněžským domem a je možné, že odtud Jan čerpal své hlubší náboženské znalosti. Jeho otec Zebeddeus kromě toho, že podnikal v rybářství, byl také levitou, čili chrámovým služebníkem a Jan podle rané křesťanské literatury chodil nějaký čas do chrámové školy. Už to, že byl původně žákem sv. Jana Křtitele, svědčí, že se duchovními záležitostmi včetně teologie blíže zabýval. Kromě toho jako každý židovský chlapec navštěvoval synagogu, kde se učil memorovat dlouhé texty Písma a tak si cvičil paměť. Proto nepřekvapuje, že mohl znát nazpaměť dlouhé Ježíšovy řeči, které potom zapsal. To bylo u Židů té doby normální. Žádný jiný evangelista nezaznamenal Kristova slova v tom rozsahu jako právě on. Z Janova evangelia je též zřejmé, že jeho autor měl k Ježíšově rodině blíž než jiní apoštolé, proto mu Pán na kříži svěřil svou Matku Pannu Marii. Nejspíš tedy také znal nauku svého Mistra lépe než ostatní evangelisté. I osobní svědectví o pravdivosti popisovaných událostí zde vyčnívá více než u zbývajících tří.

Papež sv. Pius X. v dekretu „Lamentabili“ z r. 1907 zavrhl jako blud tezi, že Janem zaznamenané řeči Ježíšovy nejsou slova Spasitelova, nýbrž „teologie“ prvokřesťanských komunit. Přesto se toto běžně učí na řadě teologických fakult. Katolík je však zavázán věřit, že autorem čtvrtého evangelia je opravdu apoštol sv. Jan a věty uváděné jako Kristovy výroky jimi skutečně jsou. Samozřejmě lze připustit, že Jan při citaci Ježíšových řečí někde použil své formulace, nemusel si pamatovat jeho kázání přesně slovo od slova, ale co do obsahu je zde Kristova nauka zachycena nezkresleně s absolutní spolehlivostí. To, co podávají novozákonní spisy, nebylo mezi prvotními křesťany nic neznámého. Všechno – a ještě mnohem víc – bylo hlásáno nejdřív ústně. Už Papias z Hieropole, křesťanský spisovatel počátku 2. stol., říká, že ústní tradice je důležitější než písemná. Ta jen zachycuje část té první a musí s ní být v dokonalém souladu. K ústní tradici patřilo samozřejmě i osobní očité svědectví stovek lidí o Kristových zázracích nebo o jeho zjeveních po Zmrtvýchvstání (sv. Pavel píše v 1 Kor 15. kap. o 500 bratřích najednou), za něž šli na smrt. Přes veškeré úsilí se nepřátelům sv. víry za posledních cca 200 let nepodařilo ani v nejmenším zpochybnit věrohodnost zpráv o Kristových zázracích, jimiž dokázal svůj Božský původ. I když nasadili všechny páky údajné vědy, zmanipulované ve službách ideologie, neotřásli přesvědčivými argumenty Učitelského úřadu Církve ve prospěch její nauky a inspirace z Ducha Svatého. Spasitel řekl, že jeho Církev brány pekelné nepřemohou, proto i pseudovědecké zmatené a vykonstruované teorie se nakonec roztříští o Pravdu jako vlny o skálu.