Nedávno jsme publikovali článek o tom, že v Brazílii byl do parlamentu podán návrh na zavedení „Dne tradiční mše“. Pan Cleber Fereira přímo z Brazílie nám k tomu poslal tuto doplňující informaci: „Kostel, kde se sloužila tradiční mše, byl na příkaz arcibiskupa Doma Justina a představeného redemptoristů uzavřen. Představený nařídil otci Bráuliovi Rógerovi Martinsovi Nunesovi Pereirovi, CSsR, aby sloužil jiné komunitě v jiném brazilském státě… více než 200 rodin bylo bezmocných.“

Jde o další z mnoha zákroků církevní hierarchie ve světě, která – čest a chvála výjimkám – na základě dokumentu papeže Františka Traditionis Custodes pronásleduje kněze sloužící mši sv. všech věků, jak je právem nazývána. Přitom ale v naprostém protikladu k tomu jsem ještě nikde nezaznamenal informaci, že by některý biskup ve světě stejným způsobem zakročil proti duchovním, kteří ze mše NOM dělají kabaret, rubriky jsou pro ně trhacím kalendářem a dávají přednost vlastní kreativitě. Stejně tak mi není známo, že by církevní představený káral kněze za to, když přetváří liturgický prostor v taneční parket pro představení těžkého rocku přímo ve mši, jak se běžně v západních zemích děje.

A nemusíme jezdit na západ od našich hranic. Nedávno jsem dostal video ze mše P. Václava Vacka v Mistrovicích ve východních Čechách, které je možné shlédnout platformě YouTube.

Byl jsem zděšen a se mnou i řada dalších katolíků, tradičních i NOM. Evangelium četla žena laička, ačkoliv toto je vyhrazeno i v rubrikách NOM pouze vysvěceným osobám (jáhen, kněz, biskup). V kázání bludy, P. Vacek, pokud jsem mu dobře rozuměl, srovnával oběť Kristovu se sebeupálením Jana Palacha r. 1969, což je rouhání. Palach totiž, i když jej neodsuzujeme a chápeme jeho dobrý úmysl vyburcovat lhostejný národ, sáhl k sebevraždě a ta není nikdy dovolena, je vždycky hříšná, pokud není důsledkem mentální poruchy, kdy dotyčný není příčetný a za své jednání zodpovědný (viz článek „Sebevražda je vždy smrtelný hřích!“). Kardinál Josef Beran tenkrát ve svém rozhlasovém poselství z Vatikánu jasně prohlásil: „…nemohu schválit jeho zoufalý čin.“ Srovnávat sebevraždu s dobrovolnou obětí Bohočlověka, který se z lásky vydal do rukou židovské velerady a římské státní moci, aby člověku umožnil dojít věčné spásy, je urážkou Spasitele.

P. Vacek dále si „za pochodu“ vytvářel své vlastní rubriky včetně kánonu, v němž mj. připomínal společenství „s rodiči Ježíše“, aniž padlo slovíčko o Vtělení, panenství Matky Boží a pěstounství, nikoli fyzickém otcovství sv. Josefa. Mluvil v této parodii na kánon mj. i o společenství s nekřesťanskými náboženstvími a s ateisty.

Věřící se ptají: Je taková mše vůbec ještě platná? Osobně jsem přesvědčen, že nikoliv. Podmínkou platnosti jsou konsekrační slova a úmysl konat to, co koná Církev. Konsekrační slova sice z úst P. Vacka zazněla, ale byla utopena v jeho estrádním show, které předváděl, což nesvědčí o úmyslu „konat to, co koná Církev“. Mše sv. je přece zpřítomněním kalvarské oběti Kristovy, duchovně se nacházíme pod křížem na Golgotě – a tam se kabaretním způsobem bavili pouze Jeho nepřátelé, kteří se Mu posmívali, ti věrní, co stáli pod křížem (P. Maria, sv. Jan, zbožné ženy) určitě ne.

Skutečně nelze pochopit ten příšerný nepoměr. Urážky Pána přímo při mši (spíše její karikatury), Jenž za nás strašlivě trpěl a dal život, se tolerují, ale tradiční liturgie, kdy kněz zbožně a soustředěně vyslovuje konsekrační slova a recituje kánon, zatímco věřící vkleče tiše adorují Pána přítomného na oltáři, se ve většině případů potlačuje (opět nutno ocenit a poděkovat těm hierarchům, kteří tradiční ritus tolerují, případně mu projevují sympatie, jsou ale v menšině). Jak dlouho budou poctiví a věrní katolíci toto snášet? Proto určitě nebudou na škodu dopisy biskupům, především těm, jichž se to týká, aby jednali a chovali se katolicky. Potlačovat a zakazovat tradiční ritus nebo postihovat kněze jen proto, že mu svědomí nedovoluje podávat na ruku, ale současně tolerovat, nebo dokonce podporovat to, co předvádí P. Vacek, případně ještě horší blasfémie – tady už nastupuje otázka opravdového katolického svědomí. Čím větší odpor ze strany věřících bude následovat, tím více si hierarchové včetně těch, co už nemají žádnou víru, uvědomí, že ve svém úsilí zasévat zmatek musí přinejmenším „zabrzdit“. Nenechejme našeho Pána a Spasitele do nekonečna urážet! Bůh se nenechá posmívat! (Gal 6, 7).