V souvislosti s uvedením filmové trilogie Hořící keř na ČT1 v lednu a počátkem února 2024 si mnozí lidé připomněli sebeupálení českého studenta Jana Palacha dne 16. ledna 1969, ale také další události, ke kterým došlo po této tragédií. Palachova sebevražda vyvolala velký rozruch nejen v tehdejší ČSSR, ale i v zahraničí. Objevily se mnohé pokusy schvalovat nešťastný čin mladého muže a dávat ho za vzor budoucím generacím mladých lidí. Jenže ať už považoval Jan Palach své pohnutky za jakkoli ušlechtilé, jako katolíci v žádném případě nemůžeme schvalovat takové počínání. Vnitřně špatné skutky se nemohou stát dobrými za žádných okolností.

Přitom Jan Palach nebyl první člověk, který vykonal takový čin. Podle jednoho zdroje „první případy sebeupálení jako radikální formy politického protestu jsou v moderních dějinách spojeny s buddhistickými mnichy v Jižním Vietnamu, kteří vystupovali proti tamnímu autoritativnímu režimu a snažili se dosáhnout větší náboženské tolerance. Dne 11. června 1963 se na křižovatce v Saigonu zapálil 67letý mnich Thich Quang Duc, který se rozhodl obětovat za buddhistickou komunitu… Proti invazi do Československa protestovali už několik měsíců před Janem Palachem stejným způsobem Polák Ryszard Siwiec a Ukrajinec Vasyl Makuch. Zatímco jejich činy tehdy zapadly v zapomnění, čin pražského studenta měl obrovský ohlas nejen v Československu, ale také v zahraničí.“¹

Nejhorší však bylo, že Palachův čin se stal začátkem řetězu sebeupálení, při kterých v roce 1969, ale i později, přišlo o život několik desítek lidí. Motivoval mnoho především mladých lidí v tehdejší ČSSR, ba dokonce i v zahraničí, napodobit tento akt. Už několik dní po této tragické události, 20.1.1969, se v Plzni zapálil mladý dělník Josef Hlavatý, který po pěti dnech zemřel. Následovaly další, z nichž se do povědomí veřejnosti nejvýrazněji zapsal 18letý student Ján Zajíc. Bylo to v únoru 1969.

Palach však měl následovníky i v zahraničí. V Budapešti to byl 20.1.1969 mladík Sándor Bauer a v lotyšské Rize se 16.4.1969 pokusil o podobný čin 20letý židovský student Ilja Rips. K novým případům sebeupálení, které byly více či méně inspirovány příkladem Jana Palacha, došlo v ČR v průběhu roku 2003. Jako první se v roce 2003 upálil podivínsky student z Humpolce Zdeněk Adamec, který však rozhodně nebyl typickým bojovníkem za pravdu. Nejhorší však je, že jeho čin následovali další sebevrazi, takže „během čtvrt roku po jeho smrti se pak v Česku upálilo hned dalších osm lidí.“²

Jenže ne všichni lidé, kteří se sami zapálili, jednali z ušlechtilých pohnutek. Kromě toho fakt, že Palachův čin následovaly během let desítky lidí, vzbuzuje hrůzu a vrhá na Palachův protest ne nejlepší světlo. Proto musíme být při hodnocení Palachova činu zdrženliví. Jako katolíci v žádném případě nemůžeme schvalovat takové počínání, ani klást jej za vzor budoucím generacím mladých lidí.

Páté Boží přikázání říká: „Nezabiješ.“ Jenže to platí i v případě zabití sebe sama. I sebevražda je vlastně vražda, při které člověk nezabíjí jiného člověka, ale sebe samého. Vždy je to však smrtelný hřích a proto katolík jej nikdy nemůže schvalovat! Nepřijatelnost sebevraždy je zakotvena i v Katechismu Katolické církve (dále jen KKC), ve kterém je mimo jiné uvedeno, že sebevražda „se příčí přirozenému lidskému sklonu zachovat si svůj život a udržet jej i nadále. Závažně odporuje správné lásce k sobě. Zároveň je to urážka lásky k bližnímu, protože nespravedlivě láme svazky solidarity s rodinným společenstvím, s národní i lidskou společností, vůči nimž mám závazky. Sebevražda je proti lásce k živému Bohu.“ (KKC, 2281)

KKC navíc uvádí, že „je-li sebevražda spáchána s úmyslem dát příklad, především mladým, pak je i těžkým pohoršením. Úmyslná spolupráce na sebevraždě se příčí mravnímu zákonu.“ (KKC, 2282) Magisterium Církve učí o vnitřně špatných skutcích, přičemž se řídí učením Písma svatého. V encyklice Veritatis splendor papeže Jana Pavla II. z roku 1993 je v odstavci 81 mimo jiné uvedeno:

„Jsou-li některé skutky vnitřně špatné, dobrý úmysl nebo zvláštní okolnosti mohou sice zmírnit jejich špatnost, ale nemohou ji odstranit; existují skutky ‘nenapravitelně’ špatné, špatné samy o sobě a nezaměřitelné k Bohu ani k dobru člověka. Sv. Augustin o tom píše: ‘Pokud jde o skutky, které jsou samy o sobě hříchy (cum iam opera ipsa peccata sunt), jako krádež, smilstvo, rouhání a jiné podobné, kdo by se opovážil tvrdit, že dopustí-li se jich někdo z dobrých důvodů, přestávají být hříchem, anebo – což by byl ještě nesmyslnější závěr – staly by se ospravedlněnými hříchy?’ (Contra mendacium, VII, 1 8: PL 40, 528; srov. sv. Tomáš Akvinský, Quaestiones quodlibetales, IX, q. 7, a. 2; Katechismus katolické církve, 1753–1755). Proto také okolnosti či úmysly nebudou nikdy moci přeměnit skutek, který je svým předmětem vnitřně hanebný, ve skutek ‘subjektivně’ čestný a obhajitelný pro svou volbu.“ ³

Této zásady se drží i KKC, který v odstavci 1761 mimo jiné uvádí, že „není dovoleno konat zlo, aby z toho vzešlo nějaké dobro.“ (KKC, 1761)

A v jiném odstavci to opakuje: „Některá pravidla platí v každém případě: Nikdy není dovoleno konat zlo, aby z něj vzešlo dobro.“ (KKC, 1789) Nesmíme zapomínat na vyjádření kardinála Josefa Berana v jeho projevu k smrti Jana Palacha: „Spolu s vámi truchlím nad tragickou smrtí Jana Palacha a ostatních, kteří zemřeli podobnou smrtí jako on. Skláním se před jejich hrdinstvím, i když nemohu schválit jejich zoufalý čin. Zabít se není nikdy lidské, to ať nikdo neopakuje.“ ⁴ Podobné postoje zaujali i někteří jiní představitelé Katolické církve. Jak se tedy mají katolíci postavit k činu Jana Palacha?

Především si musíme uvědomit, že by bylo nebezpečné velebit čin Jana Palacha a jeho následovníků. To by bylo zásadně proti učení Katolické církve. Jako katolíci jsme povinni ve smyslu všech dosud uvedených argumentů takové činy jednoznačně odmítnout jako smrtelný hřích a špatný příklad pro mladé lidi, který způsobil smrt několika desítek lidí. A „proto ti, kdo Jana Palacha velebí jako hrdinskou oběť za ideály demokracie (jsou případy, že mu jsou dokonce připisovány i zásluhy na sametové revoluci, za jejíž příčinu by střízlivější pozorovatel určil spíše Gorbačovovu perestrojku a postupující dezintegraci východního bloku), implicitně inspirují k nápodobě, a této své mravní odpovědnosti by si měli být vědomi. Pokud bychom tyto tendence podporovali, nebyli bychom ani dobrými členy společnosti.“⁵

Zároveň je správné a chvályhodné schvalovat a podporovat výzvy k modlitbám a mším svatým za spásu duše Jana Palacha i jeho následovníků. Všemohoucí Bůh může všechno. Za jistých okolností může spasit každého. I sebevrahy. Ze starších dob je znám případ jisté paní Duprezové z Francie, jejíž muž v Paříži spáchal sebevraždu. Skočil z vysokého mostu do řeky a předčasně tak ukončil svůj život. Jeho manželku, která se za nešťastného manžela ustavičně modlila, to hluboce zasáhlo. Jelikož se však doslechla, že ve vesničce Ars nedaleko Lyonu žije kněz Jan Maria Vianney, který má mimořádné schopnosti, přesahující možnosti běžného člověka, rozhodla se ho navštívit. Jak uvádí Wilhelm Hünermann, světcův německý životopisec, sv. Jan Maria Vianney ujistil smutnou vdovu, že její nebohý manžel neskončil ve věčném zatracení, ale byl zachráněn pro věčný život. Svatý farář z Arsu řekl paní Duprezové několik vět, která ji zbavila trápení: „Říkám vám, že je spasen! Mezi zábradlím mostu a vodou vzbudil lítost. Matka Boží mu vyprosila milost.“ „Odkud to víte?“ zakoktala paní.

„Vím to, dcero moje! Vím! Bylo to přece v mariánském měsíci květnu. Krátce předtím se s vámi pomodlil Zdrávas Maria před obrazem naší Milé Paní. Pamatujete si na to? Pro tento jeden Zdrávas mu Panna Maria vymohla milost lítosti a Boží milosrdenství. Ale modlete se za něj! V očistci čeká na Vaši pomoc.“⁶

Je známo, že Jan Palach nevyrůstal v katolickém prostředí a my nejsme ve stavu hodnotit rozsah jeho nevědomosti pravé víry. Toto může dokonale posoudit pouze Všemohoucí. Nevíme, v jakém psychickém rozpoložení umíral Jan Palach. Nelze však vyloučit, že pokud při umírání litoval svého skutku i všech svých hříchů a vyjádřil přinejmenším implicitní přání patřit ke Kristově Katolické církvi, mohla být jeho duše Všemohoucím zachráněna. Má tedy smysl a význam modlit se za spásu jeho duše i duší jeho následovníků a také nechat sloužit mše svaté k tomuto úmyslu.

V žádném případě však nelze srovnávat skutky těchto lidí se skutky mučedníků, kteří nezemřeli vlastní rukou, ale rukama nepřátel při obhajobě svého náboženského přesvědčení, nebo při záchraně jiných lidských životů, což platí i o našem Spasiteli Ježíši Kristu, který zemřel za nás na kříži, aby nám otevřel bránu nebe.

Poznámky: