Tak se po dokumentu „Fiducia Supplicans“ (dále jen FS) vatikánského Dikasteria pro nauku víry, který umožňuje, aby kněží žehnali jednopohlavním a vůbec ve hříchu žijícím párům, mnozí katolíci ptají. Odpověď je jednoduchá: Ke schizmatu nedojde, protože schizma uvnitř Církve tady už dávno existuje, a to již od dob II. vatikánského koncilu.

Od 60. let 20. stol. probíhá systematická a řízená revoluce v Církvi. Tzv. progresisté v duchu svobodného zednářství a marxistické ideologie usilují o změnu věrouky a mravouky Církve, o její přizpůsobení se novodobému ateismu a pohanství. Ti postupně po koncilu byli ve stále větším počtu nominováni do biskupských a kardinálských hodností. Věrní katolíci naopak hájili tradiční nauku, zejména ve věci liturgie, eucharistické a mariánské úcty, manželství a rodiny. Vytvořily se tak dva tábory: neomodernistických bludařů a pravověrných katolíků, mezi nimiž není možný žádný smír. Všichni pokoncilní papežové se sice snažili vytvářet dojem, že žádné schizma uvnitř Církve není, jedná se údajně o oprávněný „pluralismus názorů“, ale takto zavírat oči před realitou nelze natrvalo. Pokoncilní papežové se totiž pokoušeli o nemožné: o koexistenci pravé nauky s bludem uvnitř jedné Církve. Jenomže „království proti sobě rozdělené spustne“, říká sám Božský Spasitel. Dnes za Bergogliova pontifikátu tuto spoušť vidíme více než markantně.

Jeho předchůdci se alespoň snažili o jistou vyváženost v nominacích biskupů a kardinálů. Když jmenovali na biskupský stolec nějakého modernistu, hned nato ustanovili biskupem někde jinde věroučného konzervativce, totéž praktikovali při udělování kardinálských klobouků. Pavel VI., Jan Pavel II. i Benedikt XVI. sice smýšleli v principiálních dogmatických i etických otázkách katolicky pravověrně, ale byli dětmi koncilu, který postuloval princip teologického pluralismu a tolerance. Proto vycházeli neomodernistům všemožně vstříc, dokladem je vytvoření NOM, přijímání na ruku, všenáboženské „modlitební“ shromáždění v Assisi r. 1986, z něhož vyplynulo, že všechna náboženství jsou si „rovna“ atd. – a když už byli nuceni některé obzvlášť do očí bijící výstřelky odsoudit (např. tzv. teologii osvobození, popření reálné přítomnosti Krista v Eucharistii apod.), tak postihy bývaly většinou nedostatečné, vždy úzkostlivě dbali, aby zůstaly zachovány „tolerance a svoboda svědomí“. Hlasatelé neomodernistických herezí, které někdy dostávaly až apostatickou podobu (např. Kuengovo popření Kristova Božství), mohli nerušeně vyučovat na církevních učilištích a pokud již byly jejich nauky natolik neúnosné, že jim musela být odebrána kanonická mise (Kueng, Drewermann, Boff), tak neobdrželi žádný zákaz jezdit po farnostech, veřejně celebrovat a kázat a tak ničit víru katolíků. Naproti tomu tradiční katolíci, obhájci pravé nauky a tradiční liturgie, byli stíháni mnohem tvrději, jak ukazuje r. 1988 případ arcibiskupa Marcela Lefébvrea, exkomunikovaného pouze proto, poněvadž vysvětil bez dovolení Vatikánu 4 kněze na biskupy, aby zachránil do budoucna existenci kněžského bratrstva tradičního ritu, které založil. Biskup Athanasius Schneider v článku na polském webu www.pch24.pl dokazuje z pohledu církevněprávního, že tato exkomunikace, nota bene zrušená Benediktem XVI., nikdy neměla a nemá žádnou právní relevanci.

Církev však byla Ježíšem Kristem založena proto, aby hlásala zjevenou pravdu, která může být pouze jedna. Pán nikde neřekl – a v Písmu sv. nikde nečteme – že v Jeho Církvi má existovat „pluralismus protichůdných názorů“, jejichž hlasatelé se mají navzájem tolerovat s vědomím, že všichni jsme přece bratři a sestry jedné a téže Církve Kristovy. Ne, nejsme. V Novém zákoně v apoštolských listech sv. Pavla, Petra a Jana nacházíme mnoho ostrých výroků proti heretikům, kteří hlásají opak toho, co Kristus zjevil lidstvu. Apoštolé takové okamžitě vylučují z řad pravé Církve a trvají na jedné jediné Pravdě, kterou nelze měnit a svévolně interpretovat. Říkají jinými slovy jasně a jednoznačně, že pravda a blud nemohou v jedné Církvi spolu vzájemně koexistovat, což Církev hlásala neustále až do II. vatikánského koncilu. Je přece proti zdravému rozumu chtít, aby jeden biskup, farář nebo učitel církevní školy hlásal sexuální čistotu s tím, že osobám žijícím „na hromádce“ nelze podávat sv. přijímání, dokud nedají svůj vztah do pořádku, a jiný biskup, farář nebo učitel zase učil, že toto je překonané stanovisko a lidem žijícím ve hříchu je možno bez problémů Eucharistii podávat. Stejně tak nelze např. někde v církevním prostředí učit správně, že mše sv. je zpřítomněním kalvarské oběti Kristovy, který při konsekračních slovech celebranta přichází na oltář pod způsobou chleba a vína, a jinde v církevním prostředí zase předkládat na stejné úrovni falešnou nauku, že jde o hostinu a večeři Páně, Jehož přítomnost je tady prý pouze duchovní a vázána na „spolčo“ zúčastněných. Jak se v takovém galimatyáši má věřící vyznat, co si má vybrat? Tady je kořen současného masového odpadu lidí od Církve: neví, čemu vlastně mají věřit, když to samé Magisterium prezentuje řadu evidentně proti sobě stojících tvrzení.

Papež František šel ještě dál, na rozdíl od svých předchůdců přestal lavírovat a jednoznačně zaujal stanovisko ve prospěch neomodernistů. Párům žijícím v neregulérních vztazích lze podávat sv. přijímání, pohanské bohyni Pachamamě se sluší vzdávat rituální poctu, spolu s muslimským imámem vydává prohlášení, že Bůh si „přeje“ různost náboženství, Luthera, jehož hereze odsoudil tridentský koncil, velebí jako velkého reformátora Církve a nechává umístit ve Vatikáně jeho sochu, v poslední době potom ve FS souhlasí s žehnáním jednopohlavním a vůbec ve hříchu žijícím párům. Tvrdě omezil prostor pro používání tradičního ritu, rozšířený předtím Benediktem XVI. Na posty biskupů a kardinálů jmenuje samé neomodernisty, naopak hierarchy hájící ortodoxii postihuje svévolným a protiprávním sesazením ((kard. Burke, biskup Strickland aj.). Vyhlásil fakticky nekompromisní boj katolické Tradici. Proto mluvit za této situace o údajném pluralismu a neexistenci schizmatu uvnitř Církve je absurdní. V Katolické církvi vrcholí konflikt neomodernistů a obhájců Tradice, taková je realita, před níž nelze zavírat oči.

Mezi neomodernisty a tradičními katolíky není možný smír, neboť buď mají pravdu jedni, nebo druzí. Nelze hlásat v Církvi obojí, to vede jen k její likvidaci, jak uvedeno výše. Proto my, tradiční katolíci, nemůžeme považovat aktivní hlasatele neomodernismu za „bratry v Kristu“. Tím samozřejmě nevyvoláváme proti nim nepřátelství nebo dokonce nenávist, samozřejmě lze s nimi – a máme se o to snažit – lidsky dobře vycházet a v případě potřeby jim pomáhat, ale nelze se tvářit, že mají s námi společnou víru a jsou spolu s námi údy jedné a téže Církve Kristovy. Nikoli, těmi se stanou až poté, co se zřeknou svých modernistických bludů.

Uprostřed existuje ale ještě tzv. šedá zóna většiny sice poctivých, ale nedostatečně, mylně a případně lživě informovaných kněží, řeholních osob a věřících, kteří lavírují a nechtějí se přiklonit ani k jedné, ani ke druhé straně. Mají zkrátka svoji zbožnost, poslouchají bezpodmínečně církevní autority, aniž rozlišují, jestli jejich nositelé jsou pravověrní či nikoliv. Jejich znalosti katechismu jsou nedostatečné, protože autentická katolická víra se již v oficiálních církevních institucích málokde předává. Ti se dříve nebo později budou muset jasně rozhodnout: buď pro pravověrnost, nebo pro herezi. Tertium non datur, třetí cesty není.

Současná situace neochvějně spěje k tomu, aby v Církvi přestala hra na schovávanou a to, co je zřejmé, bylo oficiálně vyhlášeno: ano, vnitrocírkevní schizma tady existuje. Záporná reakce většiny afrických biskupských konferencí a reakce řady jednotlivých biskupů ve světě na FS si vynutí dříve nebo později toto vyústění. A bude to jedině ku prospěchu Církve. Nejsme proroci, nemůžeme předpovídat, kdy se to stane a jakou bude mít podobu, ale určitě k tomuto dojde, to je dnes už jisté. Lze tady spatřovat analogii k biblické scéně pod horou Sinaj, kde si Izraelité vytvořili podobu zlatého býčka, jemuž se klaněli jako bohovi. Mojžíš poté se postavil na určené místo a zvolal: „Kdo je pro Hospodina, ke mně!“ I my dnes čekáme na nového Mojžíše, jenž takto „zakřičí“ z pozice autority a důrazně řekne, že zatvrzelí šiřitelé novodobých herezí nejsou údy Katolické církve.

Vedle výše uvedené šedé zóny stojí tady proti sobě neomodernisté nejrůznějších odstínů, kteří mají za zády samotného papeže Františka a většinu hierarchů, a obhájci Tradice spolu s pravověrně smýšlejícími konzervativci. Tento druhý tábor je sice početně slabší, ale má kněžská povolání a soudržné vícedětné rodiny, z nichž vyrůstá nová generace pravověrných katolíků, což o tom prvním nelze říct. Tak je tomu v celém světě, tak je tomu i u nás. Ke katolíkům chodícím na tradiční mši sv. se názorově přidávají ve stále hojnějším počtu kněží, řeholníci i věřící, kteří sice slouží pouze mši NOM nebo chodí jenom na ni, ale smýšlí v otázkách věrouky a mravouky pravověrně a jsou zděšeni tím, co papež František a jeho garnitura předvádějí.

Lze tedy zakončit optimisticky, že – paradoxně – právě díky FS se v Církvi „začíná blýskat na lepší časy“. Tento dokument otevřel totiž mnoha katolíkům oči, aby poznali, že tady jde skutečně o ohrožení pokladu víry, o cílenou likvidaci toho, čemu dosud věřili. Modleme se, aby takových prohlédnutí bylo co nejvíce.