To, co předvedl papež František při své návštěvě Kanady 26.–30.7., je dalším jeho činem, který představuje urážku všech poctivých a věrných katolíků současnosti i minulosti. Nejde jen o to, jak se omlouval domorodým indiánům a eskymákům za údajné nikdy neexistující „násilí“ ze strany Katolické církve, ale i o další blasfemickou účast na okultním pohanském rituálu podobném tomu, který proběhl na podzim r. 2019 ve vatikánských zahradách k poctě „pachamamy“.

Ale po pořádku. Již Františkovi předchůdci se jménem Církve omlouvali za všechny skutečné i vylhané hříchy Církve spáchané vůči nekatolíkům: za antijudaismus a protižidovské pogromy, za křížové výpravy, za inkvizici a upalování heretiků, za násilnou rekatolizaci protestantů aj. Neměli na to morální právo, neboť všechno bylo zkresleno, případně zcela vymyšleno už osvícenskými nepřáteli Církve. Je sice pravdou, že protižidovské pogromy byly realitou, ale stejně tak je pravdou, že papežové ve středověku vydali více než 300 dokumentů na obranu židů a vyhlásili exkomunikaci všech, kteří se těchto činů dopouštěli, krom toho byli to židé, kdo ve starověku vyvolával protikřesťanskou nenávist a aktivně se podílel na pronásledování. Je pravdou, že při křížových výpravách docházelo i ze strany křižáků k neomluvitelným masakrům civilního obyvatelstva, jenže muslimští Turci se těchto aktů dopouštěli proti křesťanům v podstatně větší míře a v horším provedení, nehledě ke skutečnosti, že oni byli agresory, před nimiž se Evropa musela bránit. Je pravdou, že v době mezi 13.–18. stol. docházelo k upálení na hranici některých kacířů jen proto, že zastávali bludnou nauku a nechtěli ji odvolat, což se hájit nedá, zvláště pak krutý trest smrti, který je za to postihl. Rovněž tak je ale pravdou, že mnoho jiných heretiků se dopouštělo teroristických činů a krvavého teroru vůči katolíkům. Je pravdou, že při rekatolizaci protestantů v 16.–18. stol. se v některých zemích postupovalo násilně, jenže protestanté ve svých zemích se chovali vůči katolíkům podstatně hůř.

Adresáti omluv, tj. židé, muslimové a protestanté nenalezli naproti tomu jediné slovo omluvy katolíkům, nehledě potom k vyznavačům bezbožeckých ideologií od osvícenství po neomarxismus, kteří nota bene od katolíků žádné násilí nezakusili, ale naopak se ho dopouštěli vůči nim v míře, která překonává všechny předchozí. Proto omluvy pokoncilních papežů „jménem Církve“ jsou naprosto absurdní a neadekvátní.

Papež František v Kanadě šel ale ještě dál. Omluvy předchozích papežů přece jen měly jakési racionální jádro, byť v totálně zkreslené podobě, ve formě hříchů některých katolíků i hierarchů tehdejší doby. Omluva Františka za údajnou násilnou asimilaci domorodého obyvatelstva v katolických školách se však dotýká činů, které nejenže nejsou hříchem, ale naopak ctností. Je příšerné, že dnes se papež omlouvá za to, co bylo vždycky civilizačním přínosem Církve pro společnost a její oprávněnou chloubou: za školství a vzdělávání obyvatelstva. Zítra se bude nejspíš omlouvat za další civilizační dobro, jež Církev dala světu, za charitu. Pak ovšem bude zbývat pouze to poslední: omluvit se za to, že jako katolíci ještě vůbec existujeme a celou Církev rozpustit.

Kanadské lži

Kanada byla původně francouzským územím. Z Francie již od počátku 17. stol. přicházeli k domorodcům, tj. k indiánům a eskymákům, misionáři. Nejznámějším byl v 17. stol. jezuita sv. Jean de Brébeuf, který hlásal Krista u kmene Huronů a řadu z nich pokřtil. Zároveň pro ně zřizoval školy a sestavil písmo jejich jazyka. Nalezl mučednickou smrt z rukou pohanských Irokézů, kteří ho surově umlátili k smrti, když mu předtím vytrhali nehty a dopustili se na něm dalších zvěrstev.

Jezuité i další misionáři zakládali pro domorodce školy, nemocnice, charitativní zařízení a šířili opravdovou osvětu. Mnozí z původních obyvatel byli kanibaly, vládlo u nich mnohoženství, surové mravy, kruté tresty za nepatrné provinění a pověry nejrůznějšího druhu. Šamani provozovali okultní rituály, které spočívaly v tělesných cvicích pocty pohanským bohům, aby dotyčný si uchoval nebo znovu získal zdraví, aby na nepřátele dopadla kletba apod. To všechno se snažili misionáři vymýtit a učinit z domorodců civilizované obyvatele. Mnozí tuto snahu zaplatili životem, papež Pius XI. r. 1930 svatořečil 8 kanadských mučedníků.

Školství a charita byly jako vždycky nedílnou součástí misijního působení Církve a Kanada v tomto nebyla žádnou výjimkou. Není pravdou, že děti v internátních církevních školách se nesměly stýkat s rodiči. Teprve r. 1883 vydala kanadská vláda zákon, který podřizoval i církevní školy pro domorodce státnímu dozoru. Stát si nárokoval absolutní kontrolu ve všem. Ve 20. letech 20. stol. potom ministerstvo školství nařídilo, že děti internátních škol musejí být odloučeny od svých rodin. Tato fakta uvádí ve svém článku na www.katholisches.info známý italský historik Roberto de Mattei.

Státní direktivy o oddělení dětí v internátních školách od rodin se však setkaly s nesouhlasem církevních institucí. Největším obráncem domorodých dětí v tomto směru byla právě kongregace Oblátů Neposkvrněného Početí Panny Marie, která už koncem 19. stol. se postavila proti rozhodnutí ministerstva školství zakázat žákům používání vlastního jazyka a zdůraznila též právo výuky v jejich mateřštině. Totéž žádaly i jiné řehole provozující školy, zatímco např. anglikánská církev podpořila rozhodnutí vlády. V katolických školách ve většině případů nebyly respektovány státní příkazy o nemožnosti kontaktů dětí s vlastní rodinou.

Na tyto skutečnosti poukazuje ve své obsáhlé studii kanadský historik Jacques Rouillard, který ji dokládá autentickými dokumenty z archivů. Vyvrací pomluvy, že na církevních internátních školách docházelo k násilí, jež vedlo u některých chovanců až ke smrti. Úmrtnost v katolických školách podle něj činila 4 osoby ročně na 1000 lidí, což je normálním jevem veškeré populace. Nejčastější příčinou úmrtí byly tuberkulóza a epidemie chřipky – a pokud existoval někdy v těchto školách vyšší počet úmrtí na tyto choroby, tak je to důsledek podfinancování těchto škol za strany kanadských vlád, které šetřily zejména na zdravotní péči o tyto děti.

Žádné masové hroby žáků v areálu církevních škol neexistovaly, Rouillard dokládá, že se jednalo o normální katolické hřbitovy, které se nacházely na teritoriu církevních objektů právě tak jako školy. Za celou dobu tří staletí existence katolických škol pro domorodce nezaznamenal tento historik, jakož i další, žádný případ zabití žáka nebo studenta, stejně tak není doložen jediný případ sexuálního zneužívání. Toto obvinění se nikdy neobjevilo, až teprve ve druhé polovině 20. století, nebylo ale nic prokázáno (viz článek Papež truchlí nad tragédií, k níž nikdy nedošlo.

Samozřejmě nelze tvrdit, že všichni pedagogové a vychovatelé internátních církevních škol byli andělé, mezi nimi existovali vždycky lidé kvalitní i méně kvalitní, ke křivdám v jednotlivých případech mohlo docházet, ale tak je tomu na každé škole. To ale nic nemění na blahodárném účinku těchto škol a jejich požehnání pro jejich chovance.

Premiér Kanady Justin Trudeau, který se vydává za praktikujícího katolíka, ačkoliv tvrdě prosazuje legitimitu potratů, při setkání s papežem Františkem nešetřil vylhanými obviněními na adresu Katolické církve. V totálním rozporu s výše uvedenými fakty obtížil právě ji hlavní odpovědností za údajnou etnickou genocidu původního obyvatelstva Kanady. O vině státu ani slovo.

Jenže paradoxně v zájmu pravdy je vhodné zastat se i kanadského státu. I když kategoricky odmítáme jeho ustanovení o znemožnění kontaktu žáků internátních škol s jejich rodiči jako odporující přirozeným právům člověka, tak na druhé straně chápeme, proč kanadské vlády k tomuto kroku přistupovaly. Ve hře byla totiž civilizace. Domorodé kmeny často odmítaly moderní vymoženosti, jakými byly lékařská péče na vědecké úrovni, a dávaly přednost šamanským pověrám. Proto nebyla u nich nouze o epidemie, když nechtěly lékaře a všechno léčili pouze šamani svým zaříkáváním a vzýváním duchů. Krom toho domorodci žili mnohdy v polygamii, kruté násilí mezi jednotlivými kmeny si často vybíralo svou nelítostnou daň.

Opatření kanadského státu, i když z velké části nejsou eticky obhajitelná, přece jen paradoxně přispěla k záchraně původního obyvatelstva před vymřením. Proto i geograf Bohumír Chochol ve své publikaci o Kanadě v edici Zeměmi světa z r. 1970, tedy za komunistického režimu, jenž naopak měl zájem napadat všechno, co bylo součástí „kapitalistického systému“, píše na str. 69, že „kanadská vláda může být právem hrdá na záchranu etnických skupin indiánů….“

Spravedlivé by bylo, kdyby premiér Trudeau odsoudil výše zmíněná přehnaně tvrdá nařízení kanadských vlád, ale zároveň ocenil civilizační pokrok, jehož se u původního obyvatelstva dosáhlo, a přitom současně vyslovil uznání Katolické církvi, která se stala skutečnou dobroditelkou domorodců. Tak by to bylo spravedlivé a v souladu s pravdou.

Jenže současné neomarxistické běsnění proti tradičním pořádkům zahrnuje i poplivání celé bílé rasy. Běloši páchali pouze samé zlo, barevní vždycky byli a jsou jejich obětí. Tuto „politickou korektnost“ západní vlády ve větší nebo menší míře uplatňují. Premiér Trudeau náleží k předním koryfejům tohoto trendu.

Smutné je, že na tuto podvodnou hru přistupuje též vedení Katolické církve, především papež František, který se v Kanadě snížil k tomu, za co by ho sv. Jean de Brébeuf a další mučedníci exkomunikovali: účastnil se aktivně pohanského rituálu, jenž právě byl příčinou zaostalosti domorodých kmenů a po léta znemožňoval jejich zrovnoprávnění s bílými osadníky, které v jiných souvislostech hlava Katolické církve tak vehementně prosazuje.

Nová „pachamama“?

Čtvrtý den svého pobytu v Kanadě, tj. 29.7., se papež František v citadele v Québeku, která je sídlem britského generálního guvernéra Kanady (ta formálně náleží britské koruně, britská královna je hlavou kanadského státu) účastnil šamanského pohanského rituálu k poctě větrů a matky země. Indiánský šaman mu během obřadu předal péra a vyzval ho, aby se s jejich pomocí otevřel „světu duchů“. „Vzdejme poctu zemi, větrům, vodě a ohni,“ zvolal tento kouzelník. Poté řekl všem přítomným, aby si položili ruku na srdce, čímž prý získají „přístup ke všem stranám světa“. Papež František tak učinil, stejně tak kardinálové, kteří ho doprovázeli, tj. státní sekretář mons. Pietro Parolin a další vatikánští hodnostáři, dále kanadský primas mons. Gérald Lacroix a arcibiskup z Toronta mons. Christopher Collins. Celý tento pohanský obřad byl doprovázen okuřováním a vzýváním „svatého dýmu“, jakož i bubnováním.

Nelze ani v nejmenším popřít, že se jednalo nejen o pohanský, ale přímo o okultní zasvěcovací rituál, jak názorně ukazuje právě scéna s položením ruky na srdce.

Papež František tímto opět zradil víru v Krista, k níž se při jiné příležitosti hlásí. Zodpovídat se za to bude jednou před Pánem on sám, nám nepřísluší soudit jeho, ale kategoricky odsoudit tento skutek. A také nabídnout Pánu pokání za toto rouhání, které vykonala samotná viditelná hlava Církve Kristem založené.

Zdroje:

• www.katholisches.info
• www.pch24.pl