Ano, to je klíčová otázka. Co potřebuje Evropa? Synodální naslouchání? Ne. Evropa potřebuje obrácení, to znamená Krista. O opravdové cestě k obrodě Evropy píše na svém blogu pomocný biskup v holandské diecézi Hertogenbosch mons. Robert Mutsaerts:

Církev, která tak dlouho poslouchá sama sebe, že již neslyší Evangelium

Celkem 3 dny biskupové, kněží, řeholníci a laici ze 31 evropských zemí diskutovali v Rakousku na zámku Puchberg u Welsu na téma, jakou konkrétní podobu v Evropě má mít reforma Církve papeže Františka. Setkání proběhlo 14.–17. září. Snažil jsem se najít tam něco pozitivního, ale nepodařilo se mi. Oceňuji ty, kdo se účastnili s dobrými úmysly. Já bych to ale nevydržel.

Cestuje se ze 31 zemí stovky kilometrů, otevírají se laptopy, zasedá se u 21 stolů, mluví se o procesech, spoluúčasti, společné odpovědnosti, kultuře vůdcovství atd., aby vše vyústilo do „překvapujícího objevu“, že pokřtění křesťané mají spolu mluvit. Nejsem proti konzultacím, ale je komické, když experti znovu objevují samozřejmé věci a následně je předkládají jako revoluční postřehy. Zdá se mi, že právě v tom spočívá problém setkání ve Welsu.

Na této konferenci se hovořilo o křtu jako základu důstojnosti všech věřících, dále o naslouchání, informování a společné odpovědnosti. Samo o sobě na tom není nic nekatolického. Naopak: Církev vždycky učila, že každý pokřtěný se skutečně účastní života a misie Ježíše Krista. Ale právě tady se vynořuje otázka: Proč jsme byli pokřtěni? Proto, abychom si vždy vzali slovo, nebo abychom nejprve naslouchali Slovu, které říká: „Obraťte se a věřte Evangeliu…“?

Kdo čte současné církevní dokumenty, získává dojem, že katolické náboženství se přetvořilo v soubor sloves. Musíme naslouchat, rozlišovat, doprovázet, vést dialog, angažovat se v procesech. To všechno jsou krásná slovesa, ale Církev přece žije díky podstatným jménům: Bůh, Kristus, pravda, hřích, milost, kříž, Zmrtvýchvstání, Eucharistie, obrácení, věčný život. Když tato podstatná jména mizí, slovesa se stávají prázdnými frázemi. Naslouchání má smysl pouze tehdy, když je co poslouchat. Rozlišování má smysl pouze tehdy, když lze odlišit pravdu od bludu. Cesta má smysl pouze tehdy, když znáš svůj cíl. A dialog je plodný pouze tehdy, když máš co říct.

To je nejspíš největší slabina současných debat na téma synodality. Popisují nám detailně, jak máme mezi sebou rozmlouvat, ale podstatně méně jasně mluví o tom, co máme předat Evropě. A Evropa přece nepotřebuje žádný kurs o tom, jaká je technika vedení církevních rozhovorů. Evropa potřebuje především Evangelium.

Evropa prožívá hlubokou duchovní krizi. Kostely se vyprazdňují. Křesťanské povědomí zaniká. Manželství a rodina se snadno rozpadají. Mnoho mladých lidí už téměř neví, proč žije. Klesá počet porodů. Narůstá osamělost. Zaniká povědomí transcendence. Za této situace Církev organizuje setkání a zamýšlí se, jak by mohla lépe naslouchat. Není to sice nic špatného, ale připomíná to lékaře, který u lůžka těžce nemocného pacienta organizuje třídenní kongres o tom, jak mají lékaři mezi sebou komunikovat s větší empatií. Jenže v jednom okamžiku se pacient zeptá: „Pane doktore, víte vy vůbec, co mne trápí?“

Tradiční katolická odpověď je neobvykle jednoduchá: Evropa potřebuje Krista. Ne „křesťanské hodnoty“ v abstraktním slova smyslu. Ne fóra, na nichž se vysvětlují znamení doby.

„Naslouchání“ bylo opět klíčovým slovem ve Welsu. Ale pol 8 letech synodálního naslouchání stále nepozoruji žádné plody. Navíc vidím něco podivného v církevním procesu, který plodí neustále nové procesy. Synoda vede do fáze zavádění něčeho. Zavádění vede k plánu činnosti. Plán činnosti vede k evropskému církevnímu shromáždění r. 2028. Začínám se opatrně ptát, jestli cílem této cesty není náhodou samotná cesta. Objevuje se podezření, že nevíme, kam tato cesta vede. Ty máš naději jít do Jeruzaléma, já se bojím jít do Emauz. Právě toto se děje, když se soustředíme na otevřených procesech, neustálém dialogu a otázkách, na něž nota bene není dovoleno odpovídat příliš rychle. Žádná velká reforma Církve nezačínala otázkou: „Jaké struktury musíme změnit?“, ale otázkou: „Jak se stát svatým?“ Struktury lze změnit, aniž bychom změnili samy sebe. Svatost ale nedovoluje takový útěk. Asi právě proto tak rádi mluvíme o změnách struktur. Struktury se totiž mění mnohem snadněji než lidé.

Zdroj: Článek „Bp Rob Mutsaerts: Czego potrzebuje Europa? Synodalności czy… Chrystusa?“ in www.pch24.pl 25. 9. 2026