K výročí 60 let deklarace II. vatikánského koncilu (DVK) „Nostra Aetate“ (NA) o vztahu Katolické církve k jiným náboženstvím vydala 16. září 3 vatikánská dikasteria (pro nauku víry, pro jednotu křesťanů a pro mezináboženský dialog) prohlášení pod názvem „Cesta naděje“ (CN). Jsou pod ním podepsáni prefekti všech uvedených 3 dikasterií: kardinál Victor Fernández, kardinál Kurt Koch a kardinál George Koovakad. Papež Lev XIV. dne 22. června tento dokument schválil. Lze naprosto objektivně konstatovat, že tímto je potvrzena linie papeže Bergoglia vyjádřená ve společném prohlášení s muslimským imámem Tayyebem z Abú Zabí r. 2019, že různost náboženství je „Boží vůlí“. Lev XIV. tím jen dokazuje, že chce následovat Františka se vším všudy navzdory tomu, že zmíněné společné prohlášení vyvolalo tenkrát řadu kontroverzí v celém katolickém světě.

Hned v úvodu se CN ve jménu NA (tato deklarace DVK znamenala podle autorů dokumentu „hlubokou změnu v tom, jak Církev chápe svůj vztah k jiným náboženstvím“) vymezuje proti „fundamentalismu, extremismu, logice opevnění, nepřátelství a dobývání“. Tím přebírá narativ současných mainstreamových médií, která manipulativně používají tyto termíny, aniž vysvětlí, co podle nich znamenají, jako klacek proti všem politicky nekorektním osobám, jež mají odvahu zaujmout kritický postoj vůči současnému globalismu s jeho pansexualismem a ideologií LGBT. Je smutné, že Vatikán se prohlášením CN k nim zařazuje.

Vztah k židům

Text prohlášení po úvodním shrnutí obsahu koncilní deklarace NA a historii jejího vzniku přechází ke konkrétním požadavkům vztahů s příslušníky jiných kultů. Na prvním místě jsou samozřejmě židé. Zde se vatikánský dokument dostává přímo do rozporu s trvalou naukou Církve, když tvrdí, že „smlouva Boha s židovským národem je neodvolatelná, což neustále musí mít Církev na paměti“.

To přímo odporuje, jak skvěle analyzují v řadě svých článků na webu pch24.pl vynikající polští znalci této problematiky P. prof. Waldemar Rakocy a P. prof. Waldemar Chrostowski, teologii sv. Pavla v Novém zákoně. Smlouva Boha s židovským národem je skutečně neodvolatelná, jenže vyústila do nové, dokonalejší smlouvy Boha s Církví, kterou založil přímo Božský Spasitel Ježíš Kristus. Proto – jestliže dnešní židé chtějí být své starozákonní smlouvě s Bohem opravdu věrni – je nutné, aby přijali Ježíše za svého Mesiáše a Božího Syna, neboť starozákonní smlouva právě na Jeho příchod připravovala a izraelský národ k tomu vedla. Rozhodně je bludné argumentovat neodvolatelností smlouvy Boha s židovským národem jen proto, aby se ospravedlnilo židovské odmítání Kristova Božství. Židé ve své většině po odchodu Spasitele do nebe to dělali a dělají dodnes. CN svojí větou o neodvolatelnosti starozákonní smlouvy de facto říká, že židé nemusejí uznat Ježíše Krista za Syna Božího a tento jejich postoj je stejně plnohodnotný jako katolická nauka.

Dokument CN se také vymezuje proti antisemitismu tvrzením, že Kristus byl podle své tělesné přirozenosti Žid. I touto otázkou se profesoři Rakocy a Chrostowski zabývali ve svých studiích. Ano, po své matce Panně Marii byl skutečně Židem a vyrůstal v židovské rodině formován židovskou kulturou, jenže fyzického otce neměl, protože byl Božím Synem. Ježíš nepatřil jenom židovskému národu, náležel a náleží všem lidem bez rozdílu. Je Bohočlověkem, který přišel na svět proto, aby spasil každého člověka bez ohledu na to, k jakému etniku náleží, pokud ten o spásu stojí a upřímně o ni usiluje. Proto P. prof. Rakocy píše, že zdůrazňovat neustále a nadměrně židovský původ Ježíše Krista je proti duchu Nového zákona.

Vztah k muslimům

Dokument se ostře vymezuje proti „projevům islamofobie“, které prý „adekvátně nerozlišují mezi případy fundamentalismu a násilí a mezi pokojnou existencí dalších věřících muslimů, integrovaných a pracujících v zemích, které je přijímají…“. Jistěže netvrdíme, že všichni muslimové žijící v Evropě páchají teroristickou činnost, jenže nelze popřít, že Korán, Hadith a životopisy proroka Mohameda, hlavní zdroje mohamedánského náboženství, k násilí vůči jinověrcům (tzv. „nevěřícím psům“) přímo vyzývají a sám zakladatel prorok Mohamed byl masovým vrahem. Nakolik i ti „pokojní“ muslimové podporují atentáty proti křesťanům a souhlasí s nimi, záleží na jejich náboženské horlivosti a vazbě na Korán. Jsou samozřejmě muslimové ve víře horliví – a u nich jsou předpoklady k podpoře násilí nebo k jeho páchání – a jsou muslimové vlažní, kteří se řídí spíše přirozeným mravním zákonem než prameny islámu, s nimiž je pokojné soužití možné a prospěšné. Krom toho je s podivem, že CN se ani slovem nezmiňuje o masové ilegální migraci muslimů do Evropy, která je cíleně řízená zvenčí.

CN je zavádějící zejména tím, že v této souvislosti píše o „obtížích dialogu“, jehož základy jsou otřásány „nárůstem fundamentalismu, vytrvalými předsudky, politickou manipulací pod maskou náboženství a násilím v Božím jménu“. To konstatuje jako obecný celosvětový fakt bez ohledu na to, k jaké víře se kdo hlásí včetně katolické. Jenže neříká pravdu. Nejsou to katolíci, kdo devastuje a podpaluje mešity a vraždí muslimy, nikde se takový případ v inkrimovaných posledních desetiletích nevyskytl. Jsou to naopak mohamedáni, kdo v Evropě ničí katolické chrámy a dopouštějí se fyzických útoků proti katolíkům včetně vražd, ve Francii se jejich oběti stali i někteří kněží. V zemích, kde je islám státním náboženstvím, jsou katolíci pronásledováni, někde (např. Saudská Arábie) je katolická víra postavena zcela mimo zákon a za její praktikování hrozí i trest smrti, jenž byl už mnohokrát vykonán. Vlády v těchto státech tiše nebo i otevřeně podporují muslimské teroristické oddíly, které mají na svědomí masové vraždy katolíků i jiných křesťanů (např. Nigérie). Varovat v této souvislosti před „islamofobií“ je proto neuctivé a urážlivé vůči všem obětem pro Krista v islámském světě.

Bludy CN proti katolické nauce

Pravděpodobně nejproblematičtějším je paragraf 58 tohoto dokumentu, v němž se tvrdí, že „náboženství jsou povolána proměňovat svět a společnost tak, aby se svět a společnost staly bratrským vyjádřením Boží vůle…“. V par. 33 se potom uvádí, že „stoupenci jiných náboženství jsou souputníky na cestě pravdy“. Par. 51 považuje mezináboženský dialog za „teologické místo, kde si Duch Svatý přeje být slyšen prostřednictvím setkání s druhými“ a konečně par. 54 žádá „posun myšlení“ a odmítá názor, že „proselytismus je jedinou cestou…“. To už prý „v dnešním globalizovaném světě nedává žádný smysl“. V závěru se potom říká, že „Duch Svatý působí v náboženstvích národů“.

Z toho již přímo trčí hereze synkretismu a relativismu. Autoři dokumentu zde nepokrytě protiřečí tomu, co Církev vždycky učila a dodnes učí v těch opravdově katolických komunitách, které „nesklonily svá kolena před Baalem“. Duch Svatý nepůsobí „v náboženstvích národů“, ale pouze v pravé víře Kristově, tj. v katolickém náboženství. Samozřejmě může působit i u vyznavačů nekřesťanských náboženství, ale pouze tak, že je vede do Katolické církve. Aby se svět a společnost staly „bratrským vyjádřením Boží vůle“, to může realizovat pouze pravé náboženství, nikoli náboženství falešná s pachamamou, islámskou teroristickou „svatou válkou“ (džihádem), africkými kulty vzývajícími zlé duchy nebo dokonce se satanismem uctívajícím přímo a bezprostředně ďábla. To nejsou a nemohou být žádní „souputníci na cestě pravdy“, žádná pohanská nebo mimokřesťanská náboženství. Pravda je pouze v Ježíši Kristu, jenž jasně říká v závěru Markova evangelia, že kdo v Něho neuvěří, bude zavržen. Proto „proselytismus“, čímž nazývá dokument evangelizaci a misii s cílem přivést všechny lidi k poznání, že pouze Ježíš Kristus je Bůh a jenom v Něm je spása, má smysl a bude ho mít až do konce světa.

Pro nás katolíky zdánlivě vzniká problém: CN je součástí Magisteria Církve, podepsaná prefekty 3 dikasterií včetně toho nejdůležitějšího, tj. pro nauku víry. Schválil ji papež. Je tedy pro nás závazná? Nikoli, nemůže být, což platí i pro jiné pochybné texty z doby papeže Františka nebo i ještě dřívější z pokoncilní éry. Každé vatikánské rozhodnutí, které odporuje tomu, co Církev v věcech víry a mravů vždycky závazně učila, pravověrného katolíka neváže a on se jím nejen nemusí, nýbrž přímo nesmí řídit. To platí dokonce též i o deklaraci DVK Nostra Aetate, k jejímuž výročí vzniku byla CN publikována. I ona odporuje tradiční nauce Církve o jiných náboženstvích. Věrný katolík proto vždycky vyzná: Pravda je pouze v Katolické církvi a lidé všech národů a náboženství jsou povoláni, aby ji přijali a uvěřili v Krista jako Božího Syna a Vykupitele.