U příležitosti návštěvy papeže Lva XIV. ve Francii ve dnech 25.–28. září byly publikovány 2 dokumenty o stavu francouzského katolicismu. Jsou to: zpráva Evropského centra práva a spravedlnosti a vatikánské statistiky. Výsledek je smutný. Navzdory signálům náboženského oživení, rostoucího počtu poutníků, křtů dospělých a větší viditelnosti mladých katolíků jde stále jenom o „nahrazování“ obrovských ztrát. Uvedená data připomínají aktuálnost proslulé otázky papeže Jana Pavla II. z června r. 1980: „Nejstarší dcero Církve, cos udělala se svým křtem?“

Statistika

Základní data publikovaná výše uvedenými prameny jsou hrozivá: počet kněží klesl o 68 procent, počet farností o 72 proc., počet katolíků se snížil z 84,7 proc. celé populace na 74,9, počet křtů se snížil z 513 tisíc na 186 tisíc ročně. To vše v průběhu posledních 34 let. Kořeny toho tkví myšlenkově ještě ve Francouzské revoluci v 18. stol., především ale v nové době v revoluci mládeže r. 1968, v levicovém směřování mnoha kněží po II. vatikánském koncilu a špatně chápané ideji „zdnešnění“ Církve. K tomu ještě přistoupily procesy sekularizace, příliv muslimů a dalších emigrantů nespojených s evropskou civilizací (30 proc. dětí narozených r. 2025 mělo mimoevropské kořeny) a vytlačení Církve z veřejného prostoru ve jménu „laicity“ republiky.

Umírněný optimismus a laicita

Všechna tato fakta publikuje výše uvedená zpráva Evropského centra. Autoři tvrdí, že „jejím cílem není uzavřít katolíky do mentality oběti“, nýbrž jde „o pomoc ve změně orientace: o osvobození se od ducha porážky a podléhání tomuto světu a o obranu práv a svobod Církve a Boha ve společnosti“. I když „společnost se rozpadá před našima očima a úpadek Francie se prohlubuje z roku na rok, Církev přesto zázračným způsobem získává nové síly uprostřed ruin. Nejen tyto ruiny přitahují tisíce mladých lidí, kteří se obracejí na víru, ale zároveň i touha obnovit všechno v Kristu“ – čteme ve zprávě.

Katolíci se již stali menšinou ve francouzské společnosti, nicméně „uchovávají si naději, jsou oživeni vírou a láskou a obohaceni obrovským dědictvím křesťanství“. Francie není jedinou zemí procházející procesem sekularizace. Žije v ní ale jediný evropský katolický národ, který sám od sebe mnohokrát pronásledoval Církev, vraždil duchovní, vyháněl řeholní řády, konfiskoval církevní majetek a zakazoval apoštolskou činnost. Tato pronásledování, která se v různých obměnách od r. 1790 pořád vracejí. zanechala u katolíků trauma.

Tatáž Francie ale – „nejstarší dcera Církve“ – vydala ze sebe zástupy světců a misionářů. Z tohoto rozporu se zrodila republika opírající se o negaci náboženské identity a představující opozici vůči katolické Francii. Uvedená zpráva tady připomíná slova papeže sv. Pia X. o „odkatolicizování Francie“. Z tohoto revolučně-zednářského ducha se zrodil proslulý zákon z r. 1905 zavádějící odluku Církve od veřejné správy. Dodnes platí jako základ francouzského „laicismu“, ale v různých epochách bývá různě interpretován.

Po I. světové válce byla katolíkům vrácena některá práva. Církev se ale nesmířila se zednářskou „laicité“ (světskostí). Ještě r. 1925 shromáždění francouzských kardinálů a biskupů vydalo prohlášení, že tato idea „porušuje neodňatelná práva Boha“, laicismus potom vyplývá z ateismu a vede k němu. Nicméně po II. vat. koncilu (1962–5) se Církev ve Francii smířila s tímto politickým systémem. Pokoušela se nalézt v něm své místo a usilovala o interpretaci „laicité“ bez protináboženského ostnu. R. 2005 – u příležitosti 100 let zákona o odluce Církve a státu – francouzský episkopát definoval toto pojetí jako „bezkonfesní charakter státu a jeho nekompetentnost v záležitostech náboženské víry“. Zároveň dodal, že „taková koncepce laicité zabezpečuje svobodu svědomí a garantuje svobodu náboženských úkonů“.

Ale už 10 let později r. 2015 naříkali francouzští biskupové nad „existencí myšlenkového směru v naší zemi, který chce od laického státu přejít k sekularizaci společnosti. Někteří by chtěli, aby všechny aspekty společenského života měly světský charakter a věřící občané mohli praktikovat svoji víru výlučně a pouze v soukromé sféře“.

Konec křesťanské identity?

V praxi to znamenalo odmítnutí náboženských konotací v kultuře a morálce a v institucionálním rozměru kostely, konfesní školy a nemocnice podléhají ve stále větší míře kontrole státu. Katolické instituce veřejné prospěšnosti se potýkají se silným politickým i finančním nátlakem s cílem sekularizovat je. Osvětové orgány kladou Církvi překážky při hlásání morálních zásad a na zdravotnická centra je vyvíjen tlak k provádění zákroků odporujících katolické víře a etice.

Katolíci se též stále častěji stávají obětmi slovního i fyzického násilí. K tomu ještě přistupuje profanace sakrálních objektů. Zmíněná zpráva Evropského centra píše o nárůstu počtu protikřesťanských výtržností. Analyzuje rovněž právní omezování náboženské svobody, např. neuznávání odlišnosti katolických škol a zdravotnických zařízení. Podle autorů zprávy poslední léta proběhla ve Francii ve znamení „bojujícího laicismu“. Lze pozorovat zostření kontroly nad svobodou slova a nad programy výuky, zavádění povinné sexuální výchovy, která je v rozporu s katolickou morálkou, a zákaz domácí školy. K tomu ještě připojme zapsání legálního umělého potratu mezi ústavní zákony a odhlasování zákona o eutanazii, k níž mají být přinuceny i katolické charitativní a zdravotnické instituce.

Zpráva rovněž poukazuje na konkrétní doklady popření křesťanské identity. Země „zažívá nejen pokles náboženských praktik, ale i zhroucení samotného katolicismu – což je proces, jenž dosáhl kritického bodu v polovině 60. let 20. stol.“. Tato změna překračuje sféru osobního přesvědčení a „dotýká se samotných kulturních a antropologických základů francouzské společnosti. I když Francie vykazuje navenek znaky křesťanské civilizace (kostely, svátky, architektonické památky), tak postupně ztrácí svoji duchovní podstatu – samotnou víru.“

Dále se mluví o 3 rovinách tohoto „procesu rozkladu“. Jsou to: „zhroucení hlásání víry“, která už není předávána z generace na generaci; následně potom zánik náboženských praktik a „pastorační pustota“ (krize kněžských povolání). Zpráva uvádí, že „existuje silné spojení mezi úbytkem víry a antropologickou proměnou francouzské společnosti, která započala v 60. letech poklesem uzavřených svátostných manželství, oslabením touhy mít děti z důvodů materiálních, ekologických a kulturních, normalizací antikoncepce a potratů a taktéž nedávnou legalizací eutanazie“.

Naděje neumírá

Nicméně jsou tady jisté „známky naděje“: významný nárůst počtu křtů dospělých a mládeže, opatrné, ale reálné oživení v duchovních seminářích, a viditelná dynamika mezi katolickou mládeží. Projevuje se zejména na poutích, na misiích ve venkovských oblastech a při obraně náboženského dědictví. Více než 21 tisíc katechumenů přijalo o Velikonocích r. 2026 svátost křtu (rekord za posledních 20 let). Pro srovnání – před 10 lety to činilo pouhé 4124 dospělých. Během jednoho desetiletí vzrostl tedy počet křtů dospělých pětinásobně.

Počet osob připravujících se ke vstupu do semináře činil ještě r. 2023 99 mužů, r. 2025 již ale 145 (nárůst o 50 proc.). Více než 20 tisíc mladých lidí se účastnilo letošní poutě katolické Tradice do Chartres. Jejich průměrný věk činil 22 let. 53 proc. populace vnímá Církev pozitivně a 69 proc. má kladný vztah k samotným katolíkům. Tento ukazatel je ještě vyšší u mladých lidí.

„Odkatolicizování”

Nicméně jiné údaje náboženského života ukazují rovněž rozsáhlou škálu „odkatolicizování“ a ateizace země. V současnosti pouze 4 Francouzi z 10 věří v Boha, zatímco r. 1947 dvě třetiny deklarovaly své přesvědčení o Boží existenci. 46 proc. občanů se označuje za katolíky, ve věkové skupině 18–24 let však pouze 23 proc. R. 1961 bylo pokřtěno 92 proc. Francouzů, nyní je to u lidí mezi 18–24 lety pouze 42 proc. Nedělní mše svaté se pravidelně účastní sotva 5 proc. Francouzů, zatímco r. 1960 to bylo ještě 35 proc.

Alarmující jsou také data o počtu kněží. R. 2023 jich bylo v zemi jen 12 tisíc (v plné službě však pouze 6700), zatímco r. 1960 to představovalo 65 tisíc. R. 2026 bylo v celé Francii vysvěceno 86 kněží, r. 2025 89 a r. 2023 85 (nejméně v historii). Farnosti zanikají, např. diecéze Saint Claude (provincie Besancon) zredukovala v letech 2024–6 počet farností ze 65 na 11. Ve Francii každé dva týdny se zavírá jeden kostel.

K tomu přistupují ještě změny sociální a demografické. R. 1972 uzavírali Francouzi ročně 417 tisíc manželství, r. 2023 již pouze 242 tisíc. Svátostná manželství již netvoří ani jejich polovinu. 45 proc. všech svazků končí rozvodem. Opravdovou spoušť tady nadělal zákon o „civilním paktu solidarity“ pro homosexuální svazky. Ty jsou dnes povýšeny na normální manželství.

Průměrný věk pro narození prvního dítěte činí nyní 31 let, ukazatel dětnosti klesl r. 2025 na 1,56 dítěte na ženu a je nejnižší od r. 1918. Zároveň ve Francii bylo provedeno r. 2024 251270 umělých potratů, čili 17,3 na 1000 žen (evropský rekord). Francie má ještě další evropský rekord – nejvyšší ukazatel depresí (11 proc. populace).

„Nepřátelské klima”

„Institucionalizace klimatu nepřátelského katolicismu“ – tak zní další kapitola zprávy. Připomíná, že francouzská „laicita“ je na hony vzdálena neutralitě státu vůči náboženským vyznáním. Vyrůstá z přání (realizovaného už za Francouzské revoluce) nahradit autoritu Církve autoritou republikánského rozumu. Přiznal to Vincent Peillon, bývalý ministr výchovy, který přímo řekl, že cílem této „světské víry“ má být faktická „porážka“ Církve státem. Zásada nezávislosti obou subjektů mizí kvůli finanční závislosti farností, církevních škol a zdravotnických zařízení na světské správě. Pokus instalovat „pozitivní laicitu“ iniciovaný prezidentem Sarkozym r. 2007, který chápal náboženství jako partnera a ne jako ohrožení, ztroskotal a byl nahrazen množstvím omezujících předpisů.

Zpráva rovněž upozorňuje na „dvojí metr“ požadavku laicity. Katolicismus je všestranně omezován, zatímco islám naopak všestranně podporován. Jesličky jsou odstraňovány z městských úřadů na základě soudních výroků, kříže a kapličky u cesty demontovány pouhým administrativním rozhodnutím. Křesťanské svátky přestávají být dny volnými od práce. Katolické organizace jsou podrobovány různým úředním omezením. K tomu ještě přistupují pokusy podkopat zpovědní tajemství pod záminkou boje s pedofilií. Stát již r. 1905 „znárodnil“ kostely, ale zůstává lhostejný vůči jejich architektonické hodnotě a tíha udržování objektů leží na bedrech věřících. Diskriminace katolíků se odehrává též v oblasti kultury a médií. Protikřesťanská rétorika se stává masovým jevem, stačí jen vzpomenout zahájení Olympijských her r. 2024 v Paříži. Rozhlasové a televizní pořady překypují rouhačským protikatolickým obsahem, ale kritiky islámu jsou velice řídké.

Mizející materiální dědictví katolicismu ilustrují také následující údaje. 2500 až 5000 sakrálních objektů je ohrožených zřícením, uzavřením nebo zbouráním. Do roku 2030 může zmizet až 10 proc. francouzského náboženského dědictví. Dvě třetiny požárů kostelů způsobilo úmyslné podpálení.

Pronásledování

Další část zprávy se zabývá rostoucím násilím vůči křesťanům a jejich pocitem ohrožení. Počet těchto útoků stále roste a Francie je zemí nejvíce postiženou těmito projevy. V květnu uveřejněná zpráva ministerstva vnitra konstatovala, že nejvíce aktů násilí z náboženské motivace směřuje právě proti katolíkům. Existují 3 skupiny pachatelů: radikální muslimové, „bojující bezbožníci“ čili aktivisté laicistických organizací, a krajní levičáci vidící v křesťanství „opium lidu“. V porovnání k útokům proti židům a muslimům tady existuje značný nepoměr.

Údaje ministerstva vnitra uvádí za rok 2025 843 protikřesťanských incidentů, což stanoví 34 proc. všech aktů protináboženského charakteru. Nicméně Observatorium proti christianofobii zaznamenává těchto činů až trojnásobně více než ministerstvo. R. 2025 bylo např. provedeno 538 krádeží předmětů náboženského kultu, o 112,5 proc. vzrostl počet žhářství a pokusů o žhářství kostelů během 10 let. Staly se i případy fyzického napadení kněží. Nejznámější je případ vraždy P. Jacquesa Hamela 26. června r. 2016 v Saint Étienne. R. 2025 na Velký pátek byl napaden kněz v Beaucaire při procesí křížové cesty. V témže roce došlo k zavraždění Ashura Sarnaiho, iráckého uprchlíka vydávajícího svědectví o své křesťanské víře.

Clovis, nebo Robespierre?

Od doby křtu Clovise (Chlodvíka) v Remeši r. 496 katolicismus měl obrovský vliv na historii a identitu země. Francouzi byli jedním z prvních národů v Evropě, který hlásal Evangelium jiným. Dali Církvi vynikající postavy jako sv. Jan Eudes, sv. Terezie Ježíškova nebo sv. farář arský Jean Baptiste Vianney. Jde o stovky svatých. Francie rovněž vyslala celé generace misionářů do vzdálených končin planety. Měla skvělé teology, lidé Církve formovali vzdělávací procesy, nemocnice atd. Země se stala též důležitým místem církevně uznaných mariánských zjevení (Lurdy, rue de Bac v Paříži, La Salette, Pontmain). Toto dědictví proniká celým krajem, vytváří jeho kalendář, obrazy krajiny, architektonické dědictví a dokonce názvy měst a vesnic, nyní se ale stalo křehkým.

To má svůj původ ve Francouzské revoluci r. 1789, jejímž představitelem byl právě Robespierre. Tento krvavý převrat zahájil kontrolu státu nad Církví v rámci snah o dechristianizaci Francie. Jak se ukazuje, tato tendence je pokušením pro nositele moci dodnes. Existuje otázka: máme šanci na odvrácení tohoto trendu?

Zdroj: Článek „Bogdan Dobosz: Do jakiego kraju przyjeżdża Leon XIV? Stan katolicyzmu we Francji“, in www.pch24.pl 23. 9. 2026