Apologie Církve
Dilema mezi zachováním jednoznačné integrity katolické víry a kanonickým uznáním papežem
Je užitečné si připomenout případ z historie, kdy se jeden velký světec ocitl před následujícím dilematem: volbou mezi zachováním jednoznačné integrity katolické víry a kanonickým uznáním papežem. Tímto světcem byl církevní otec ze 4. století, sv. Atanáš z Alexandrie. V roce 357 papež Liberius poté, co podepsal nejednoznačné vyznání víry (v němž vynechal klíčový doktrinální termín „soupodstatný“), přikázal sv. Atanášovi, aby vstoupil do společenství s ariánskými a semiariánskými biskupy – biskupy, s nimiž sám papež, pod tlakem císaře, do společenství bohužel vstoupil. Svatý Atanáš odmítl papeže poslechnout, načež ho papež, podle svědectví svatého Hilária z Poitiers a dalších historických zdrojů, exkomunikoval a obvinil z narušování pokoje v Církvi. Přestože byl papežem exkomunikován, svatý Atanáš nadále spravoval svou diecézi v Alexandrii a dokonce projevil pochopení pro politováníhodné chování papeže Liberia. Papež sv. Damasus, nástupce papeže Liberia, však sv. Atanášovi poděkoval a radil se s ním o záležitostech východních biskupů. Papež Liberius byl prvním papežem, který nebyl svatořečen, zatímco Atanáš byl nejen svatořečen, ale také prohlášen za učitele církve.
Dnes by byl svatý Atanáš podle definice „schizmatu“ v platném Kodexu kanonického práva považován za schizmatika, jelikož odmítl být ve společenství se členy Církve (heretickými a semiheretickými biskupy), kteří byli kanonicky uznáni a tedy podřízeni papeži.
Biskupská svěcení provedená v Écône Bratrstvem svatého Pia X. (FSSPX) 1. července 2026 jsou také příkladem tohoto vzácného dilematu: nutnosti volit mezi zachováním jednoznačné integrity katolické víry, jak ji po věky učilo Magisterium, a kanonickým uznáním papežem. Toto dilema je zřejmé z podmínek požadovaných pro papežovo kanonické uznání FSSPX: musí přijmout nově zavedené doktrinální nejednoznačnosti (jak se ukazují v některých nedefinitivních naukách pastoračního Druhého vatikánského koncilu a v určitých prohlášeních a aktech pokoncilního Magisteria) a přijmout nejen platnost, ale i správnost (legitimitu) obřadu Nové mše – navzdory jeho doktrinální a rituální mnohoznačnosti, která představuje jasný rozchod s tradičním římským ritem.
Při posuzování této složité záležitosti je nezbytné si zachovat střízlivý pohled, vyjasnit terminologii a mít na paměti pravý a konečný cíl Církve a její velikou tradici; neboť tato tradice sahá daleko za hranice posledních století či desetiletí. Přitom je třeba zvážit i analogické situace z velkých krizí v dějinách Církve.
V Církvi se v posledních staletích vyskytují dva nezdravé trendy, které vedly k zúženému pohledu na realitu: tendence považovat právní aspekt za kvaziabsolutní, tj. legalismus; a tendence absolutizovat osobu papeže a poslušnost vůči němu, tj. papalismus. Legalismus, tj. striktní dodržování litery zákona, a papalismus, tj. nerozlišující a téměř absolutní poslušnost papeži, dostaly přednost před nezbytnou jednoznačností ve víře a liturgii. Přesto během každé velké doktrinální krize v dějinách Církve platilo železné pravidlo vyhýbat se jakékoli doktrinální nejednoznačnosti, jako v případě papeže Honoria I., jehož doktrinálně nejednoznačné listy, vydané jako součást jeho řádného Magisteria, byly důrazně odsouzeny pozdějšími papeži a třemi ekumenickými koncily, a to navzdory pokusům jeho druhého nástupce, papeže Jana IV., o jakousi hermeneutiku kontinuity.
V dnešní době se v Církvi běžně tvrdí, že mezi poslušností papeži a zachováním jednoznačné čistoty víry nemůže vzniknout žádný konflikt svědomí. To v konečném důsledku znamená, že poslušnost papeži je ceněna tak vysoko, že se považuje za lepší akceptovat nejednoznačnosti v otázkách víry a liturgických obřadů, než jednat proti papežovu příkazu – i když tento příkaz je pouze lidský a může být chybný. Navíc se objevilo i úzké chápání společenství, ať už s papežem nebo s Církví. Poslušnost papeži je považována za nerozlišitelnou od společenství s Církví. To s sebou nese riziko, že poslušnost papeži bude povýšena na stejnou úroveň jako poslušnost Božímu zjevení.
Je také třeba rozlišovat mezi pozitivním právem – tj. disciplinárními zákony vydanými lidskou církevní autoritou – a Božím právem, tj. pravdami víry zjevenými Bohem. Nikdo nemůže odporovat Božímu zákonu a současně zůstat katolíkem. Avšak za skutečně mimořádných a vzácných okolností může být katolík z důvodu svědomí nucen jednat v rozporu s pozitivním právem, právě proto, aby zůstal nekompromisně věrný Božímu zákonu.
Samotné pojmy „schizma“ a „podřízenost“ dosud nebyly ve svém konkrétním praktickém uplatnění plně objasněny. Kodex kanonického práva (kánon 751) definuje schizma jako „odmítnutí podřízenosti papeži nebo odmítnutí společenství s členy církve papeži podřízenými“. Ve skutečnosti se v nedávné historii církve prosadilo velmi úzké chápání „schizmatu“ a „podřízenosti“, v němž je materiální neposlušnost vůči papeži – bez ohledu na úmysl – prakticky ztotožňována s formálním schizmatem.
Je třeba mít na paměti, že stav formálního schizmatu znamená principiální odmítnutí papežské autority vytvořením oddělené hierarchie – jak tomu bylo v případě řecké pravoslavné církve v roce 1054 a později, až do dnešní doby, u četných a rozmanitých sedesvakantistických skupin. O stavu formálního schizmatu však nelze hovořit, pokud přetrvává nadpřirozená víra v dogmata papežského primátu a neomylnosti spolu s touhou žít v konkrétní podřízenosti papežské autoritě – i když kvůli mimořádné krizi v Církvi to prozatím nelze plně realizovat. Taková mimořádná krize v Církvi může zahrnovat dočasné zamlžení nebo pozastavení hlavní povinnosti papežského úřadu, totiž jednoznačně hájit a hlásat integritu katolické víry a liturgie.
Totéž platí pro koncept „společenství“ s papežem. Po velmi dlouhou dobu se biskupské svěcení konalo bez přímého zapojení papeže a jednotlivé církve a jednotliví biskupové vyjadřovali své společenství s ním různými způsoby. Teprve později v dějinách Církve papežové vyžadovali, aby se každé biskupské svěcení konalo s papežským mandátem. Přesto ani poté kanonické právo nepovažovalo nedovolená biskupská svěcení – tedy ta, která byla provedena proti vůli papeže – za přestupky proti jednotě církve, za činy inherentně schizmatické nebo vnitřně zlé. I dnes současný Kodex kanonického práva uvádí nedovolená biskupská svěcení mezi přestupky týkajícími se slavení svátostí nebo je klasifikuje jako akty uzurpace úřadu.
Ve skutečnosti je norma vyžadující papežský mandát pro biskupská svěcení záležitostí pozitivního, nikoli Božího práva. Jinak by se toto pravidlo dodržovalo v celé historii Církve, vždy, všude a všemi bez výjimky. Papežský mandát je pro biskupská svěcení samozřejmě obvykle nezbytný a byl moudře zaveden, aby lépe zajistil hierarchickou podřízenost episkopátu papeži.
Mimořádná povaha současné krize v Církvi se v tomto případě projevuje tím, že společenství, jehož podstatným rysem je touha být věrný papeži – a Bratrstvo sv. Pia X. se za takové považuje – čelí tragické volbě: buď poslouchat papeže a tím být nuceno přijmout nejisté a nejasné aspekty nauky a liturgie, nebo papeže neuposlechnout v tak závažné záležitosti, jako je svěcení biskupů, s jediným úmyslem zachovat prostředky k předávání víry a liturgie v jejich plné integritě – jako službu duším, a tedy celé Církvi, včetně samotného papežství.
Nesmíme také přehlížet plný rozsah současné krize Církve, ale spíše se na ni musíme dívat upřímně a sledovat ji až k jejím samotným kořenům. Tyto kořeny spočívají v určitých nejasných a nejednoznačných doktrinálních prohlášeních Druhého vatikánského koncilu, která v posledních šedesáti letech zasévala zmatek, jako je doktrinální relativismus pramenící z učení a praxe ekumenismu a mezináboženského dialogu, který přispěl k podkopání jedinečnosti Ježíše Krista a Jeho Církve jako jediné cesty ke spáse. Kromě toho některé doktrinální a rituální nedostatky liturgické reformy s jejími protestantizujícími tendencemi zatemnily ústřední obětní povahu mše a její kristocentrické zaměření.
Sv. John Henry Newman pronesl následující pozoruhodnou a aktuální myšlenku: „Biskupové, pokud neučí formálně [ex cathedra], se mohou mýlit, jak vidíme, že se mýlili ve čtvrtém století. Papež Liberius mohl v Sirmiu podepsat Eusebiánské [ariánské] vyznání a většina biskupů v Ariminu [Rimini] či jinde mohla učinit totéž, a i přes toto pochybení mohli být neomylní ve svých rozhodnutích ex cathedra“ (Arians of the Fourth Century, Londýn 1876, s. 464). Ještě více současnou situaci Církve charakterizuje, co před více než padesáti lety prohlásil řezenský biskup mons. Rudolf Graber: „To, co se stalo před více než 1 600 lety, se dnes opakuje, ale se dvěma nebo třemi rozdíly: Alexandrie je dnes celou univerzální církví, jejíž stabilita je otřásána, a to, co bylo tehdy provedeno pomocí fyzické síly a krutosti, se nyní přenáší na jinou úroveň. Vyhnanství je nahrazeno vyobcováním do ticha ignorace, zabíjení pak pomluvou“ (Athanasius and the Church of Our Time, Edinburgh 1974, s. 23; originál: Athanasius und die Kirche unserer Zeit, Abensberg 1973).
FSSPX je dnes prakticky jedinou komunitou v Církvi, která otevřeně upozorňuje na zjevné doktrinální nejasnosti v některých koncilních prohlášeních a v obřadu nové mše a vyzývá k jejich jednoznačnému objasnění a v případě potřeby i k úpravě v souladu s trvalým Magisteriem Církve. „Hermeneutika kontinuity“ nebo „reforma v kontinuitě“ – přístup, který je sám o sobě platný a užitečný – se může stát jakousi „svěrací kazajkou“, která pouze kosmeticky zakrývá rány způsobené doktrinálními a liturgickými nejasnostmi a zmatkem. V podstatě Svatý stolec vyžaduje jakousi argumentaci kruhem: že vše je v pořádku, pokud člověk vynaloží dostatečně intenzivní intelektuální úsilí.
Ve skutečnosti FSSPX svým neúnavným trváním na jasnosti v nauce a liturgii prokazuje celé Církvi velkou službu – službu historického významu. Kdyby Svatý stolec bral tento postoj FSSPX vážně – a navíc uznal objektivní nejasnosti v některých prohlášeních Druhého vatikánského koncilu a v obřadu nové mše – znamenalo by to začátek konce modernistického projektu v Církvi, jenž začal před více než sto lety.
Současnou krizi vztahu mezi Svatým stolcem a FSSPX lze ilustrovat na následujícím podobenství: Ve velkém domě vypukl požár. Velitel hasičů povoluje použití jen nových metod hašení, i když se ukázalo, že jsou méně účinné než staré osvědčené metody a nástroje. Skupina hasičů se tomuto rozkazu vzepře, pokračuje v používání osvědčených metod a dokonce nabírá nové hasiče – to vše navzdory zákazu velitele – a oheň je skutečně na mnoha místech zadržen. Přesto jsou tito hasiči označeni jako neposlušní a schizmatičtí a jsou za to potrestáni.
Toto podobenství dále rozviňme: velitel hasičů nyní připouští pouze ty hasiče, kteří uznávají nové metody a dodržují nová pravidla hasičské stanice. Vzhledem k naprostému rozsahu požáru, zoufalému boji o jeho zvládnutí a nedostatečnosti oficiálních metod však nezištně zasahují i další pomocníci – navzdory zákazu velitele hasičů – a přinášejí dovednosti, znalosti a dobré úmysly, a nakonec pomáhají zachránit právě ten dům, který se velitel hasičů snažil ochránit.
Postupem času se historické okolnosti mění a na scénu vstupuje nový velitel hasičů – takový, který si uvědomuje neblahé důsledky nových hasičských postupů. Nejenže znovu povoluje používání starých, osvědčených metod, ale sám se stává jejich horlivým zastáncem. Uznává také přínos těch hasičů, kteří byli kdysi nepochopeni, tvrdě potrestáni, považováni za vyvrhele a vyloučeni jako rebelové – a vítá je zpět do svých řad. Nakonec, když ten velký otřes pominul, se ukázalo, že to, co bylo kdysi odsuzováno jako neposlušnost a vzpoura, bylo ve skutečnosti aktem nesobeckého nasazení.
Dějiny jednoho dne ukážou, zda se následující slova svatého Augustina vztahují na současnou situaci FSSPX:
„Boží prozřetelnost často dopouští, aby i dobří muži byli vyhnáni z Kristova shromáždění bouřlivými vzpourami tělesných lidí. Když kvůli pokoji v Církvi tuto urážku či křivdu trpělivě snášejí a nepokoušejí se o žádné novoty směřující k herezi nebo schizmatu, budou příkladem, jak má být Bohu slouženo s opravdovým nasazením a s velikou a upřímnou láskou. Záměrem takových mužů je vrátit se, až bouře ustane. Pokud to však není možné, protože bouře pokračuje, nebo proto, že by jejich návrat mohl vyvolat ještě prudší bouři, pevně se drží svého záměru hledět na dobro i těch, kteří jsou za bouře a nepokoje, které je vyhnaly, zodpovědni. Nevytvářejí žádná vlastní oddělená shromáždění, ale až do smrti hájí a svým svědectvím podporují víru, o níž vědí, že je hlásána v katolické církvi. Náš Otec, který vidí ve skrytu, je potajmu korunuje. Může se zdát, že se jedná o vzácný druh křesťana, ale příkladů není málo. Boží Prozřetelnost používá nejrůznější lidí jako příklady péče o duše a pro budování svého duchovního lidu“ (De vera religione, 6:11).
To, co svatý Atanáš napsal svým bratrům biskupům po celém světě uprostřed mimořádné krize víry, platí i pro naši dobu:
„Kánony a dekrety Církve nebyly vydány teprve dnes, ale byly nám řádně a neochvějně předány od našich předků. Ani víra nemá svůj počátek v této době, ale přišla k nám od Pána skrze Jeho učedníky. Aby tedy nepřišla vniveč ustanovení, která byla v církvích zachována od dávných časů až dosud, a aby od nás mohlo být vyžadováno to, co nám bylo svěřeno, probuďte se, bratři, jako správci Božích tajemství, když vidíte, jak je nyní uchvacují cizinci.“ (Ep. encyclica, 1)
Bůh ve své prozřetelnosti píše rovně, i když řádky z čistě právního hlediska vypadají pokřiveně. Kéž nám On dopřeje, aby tento den brzy nastal. Radujme se uprostřed soužení a řekněme: Věřím v neporazitelnost Církve a papežství a věřím, že Svatý stolec jednoho dne opět zazáří jako katedra pravdy před celým světem.