Protestantská zásada „sola Scriptura” (pouze Písmo) je mylná už ve své základní rovině. Když řekneme „pouze Písmo“, tak to znamená, že nemůžeme věřit v nic, co v Písmu není. Tak argumentuje holandský katolický biskup Robert Mutsaerts, pomocný biskup diecéze Hertogenbosch v Holandsku.

Protestanté podle něj často tvrdí, že např. dogma o Nanebevzetí Panny Marie je falešné, protože není nikde v Bibli. Všechno to, co katolíci nazývají Tradicí a pokládají za paralelní zdroj víry na stejné úrovní s Písmem sv., je prý vymyšlené a nepravdivé. Pravdou je údajně pouze to, co je napsáno v Písmu.

Biskup Mutsaerts učí: „Samotná Bible vyrostla přece z Tradice. Už tento fakt je podstatným argumentem proti zásadě sola Scriptura — ‚pouze Písmo‘. Její první potíž je poněkud paradoxní: zásada, že jenom Písmo sv. je neomylnou normou křesťanské víry, odporuje totiž – právě textům Písma sv. Sv. Pavel např. píše: ‚Nuže, bratři, stůjte pevně a zachovávejte podané nauky, kterým jste se naučili ať naším kázáním ať naším listem!‘ (1 Sol 2,15). To má velký význam. Pavel neklade proti sobě Písmo jakožto věrohodné – a ústní předávání nauky jako podezřelé. Říká naopak, že křesťané se mají držet toho, co jim bylo předáno od apoštolů – ať už ústně, nebo písemně,“ upozorňuje mons. Mutsaerts a pokračuje:

„Rovněž v 1 Kor 11,2 Pavel chválí věřící za to, že zachovávají ‚tradici‘ (předanou nauku), kterou jim svěřil. A v 2 Tim 2,2 píše Timotheovi, aby to, co slyšel od Pavla, předal důvěryhodným lidem, kteří budou poučovat druhé. Tady vidíme přesně to, co Katolická církev rozumí pod pojmem apoštolská tradice: víra nikoli pouze psaná, nýbrž také ústně hlásaná, slavená, prožívaná a předávaná z generace na generaci.“

Poté poukazuje na další otázku, historickou. Církev je starší než Nový zákon. „Na počátku Nový zákon vůbec neexistoval. Tento historický fakt dokazuje, že zásada sola Scriptura se stává obzvlášť problematickou. O Letnicích se zrodila Církev, Nový zákon ale ještě nebyl. Apoštolé šli do světa, hlásali Krista, svědčili o Něm, křtili a vysluhovali Eucharistii. To doprovázeli modlitbou, liturgickými praktikami, morální naukou a uplatňováním nadpřirozené moci Církve. Teprve později vznikly spisy, které dnes nazýváme Novým zákonem. Přesně řečeno první generace křesťanů ještě nemohly žít podle principu sola Scriptura, neboť kánon Nového zákona nebyl ještě sestaven… Když tedy protestant říká ‚věřím jenom tomu, co je napsáno v Bibli‘, tak katolík může odpovědět ‚ale odkud víš, které knihy patří do Bible?‘. V Písmu přece nikde nestojí nějaké sdělení, že přesně těchto 27 knih sepsaných pod vlivem Ducha Svatého, čili inspirovaných, tvoří Nový zákon. Teprve Církev to musela stanovit – a to už je přece Tradice.

V prvních staletích se vedly diskuse o některých spisech NZ. Například list Židům, list Jakubův, 2. Petrův, list Judy a Apokalypsa nebyly ihned akceptovány. Zároveň kolovaly i jiné křesťanské spisy. Otázka tedy zněla: Které listy skutečně jsou součástí apoštolské víry? Církev si ‚nevymyslela‘ kánon Nového zákona a nenařídila ho pouhým autoritativním rozhodnutím. Pod vlivem Ducha Svatého rozpoznala a stanovila, které knihy a listy jí byly dány jako apoštolské a inspirované. Tady právě vzniká logický problém pro zásadu sola Scriptura: abychom věděli, které knihy a listy jsou autoritativní a závazné, tj. náleží do Písma sv., bylo zapotřebí mimobiblické autority, která toto rozhodla, čili bylo zapotřebí Tradice.“

Dále se biskup Mutsaerts zabýval otázkou neměnné Tradice, kterou nutno odlišit od tradicí proměnlivých: „Pokud jde o Tradici, tak ta nepředstavuje nějaké lidské zvyklosti. Protestanté správně poukazují na místa, kde Ježíš kritizuje lidské tradice, např. když vytýká farizeům, že lidskými ustanoveními znevažují Boží přikázání. Neznamená to ale, že Kristus odsuzuje každou tradici. Bylo by to v rozporu i se sv. Pavlem, který právě přikazuje zachovávat apoštolskou nauku, tj. tradici. Katolická teologie zásadně rozlišuje mezi lidskými tradicemi a Apoštolskou tradicí.

Jisté zvyklosti, např. barva ornátu, praktiky spojené s poutí, lokální forma zbožnosti atd. se mohou měnit. Ale Apoštolská tradice je něčím úplně jiným. Jde o předávání toho, co apoštolé obdrželi od Krista a co bylo zachováno v životě Církve. Proto katolicismus neříká ‚Bible plus staré zvyklosti všeho druhu‘, ale učí o jediném depositum fidei, jediném pokladu víry, který je nám dostupný v Písmu svatém a v Tradici,“ dodal biskup a pokračoval:

„To mne přivádí k otázce Nanebevzetí Panny Marie. Katolická církev netvrdí, že někde v Písmu sv. možno najít větu ‚Maria na konci svého pozemského života byla vzata do nebe s tělem i duší‘. Toto konstatování tam nikde nenajdete. Jenže otázka nezní tak, jestli je to napsané v Písmu, ale jestli je to součástí víry, kterou Církev získala od apoštolů, a neodporuje to Písmu sv.

Samotná Bible zná 2 příběhy, kdy člověk byl vzat k Bohu i s tělem: Henoch (Gen 5,24) a Eliáš v ohnivém voze (2 Král 2). Idea, že Bůh mimořádným způsobem bere k sobě člověka i s tělem, je tedy s jistotou v Bibli obsažena. Tam, kde je Bůh, se nemůže nic zničit. Pomysleme na Boha, Který se ukázal Mojžíšovi v hořícím keři. Keř neshořel. Mysleme na Ježíše, Jenž se dotýkal malomocných. Nenakazil se, ale malomocný byl natrvalo uzdraven. Mysleme na Ježíše uloženého v hrobu Josefa z Arimatie: v novém hrobu, kde ještě neexistoval rozklad. Rozklad a smrt jsou následkem hříchu.

Maria byla počata bez prvotního hříchu a proto nezakusila rozklad spojený se smrtí těla. Proto právě z ní se narodil Ježíš. Dílo vykoupení vykonané Kristem se projevilo už předtím na Panně Marii.“ Dále se biskup zabýval otázkou, co znamená vyhlášení dogmatu. „Dogma nevzniká teprve dnem jeho vyhlášení. Pius XII. definoval r. 1950 Nanebevzetí Panny Marie. Z toho někteří vyvozují závěr: ‚Vidíš, tato nauka byla vymyšlena až v r. 1950.‘ Jenže to je něco podobného jako tvrdit, že Božství Kristovo bylo vymyšleno teprve r. 325 na nicejském koncilu. Je to samozřejmě nesmysl. Nicejský koncil prostě definoval to, co Církev věřila od počátku. K definování došlo proto, poněvadž vznikla v této věci diskuse. Totéž se týká i jiných dogmat. Věroučná pravda může být po dlouhá staletí přítomná v liturgii, v modlitbě, v nauce i v teologii, než ji Církev formálně a precizně definuje. Pravda se tím nezmění, ale lépe ozřejmí a objasní.

Existuje mnoho pravd víry, které protestanté přijímají, i když se nedají přímo odvodit z Bible. Například pojem Boží Trojice ukazuje na problematičnost striktního biblicismu. Slovo ‚Trojice‘ v Bibli nenacházíme, stejně tak definici, že ‚Bůh je jedné podstaty ve třech osobách‘. Přesto však téměř všichni ortodoxní protestanté přijímají tuto nauku o Trojici. Proč? Poněvadž Církev na podkladě celého Písma sv. a víry, která jí byla předána, vytvořila pojmy, s jejichž pomocí mohla precizně formulovat, co Písmo sv. učí o Otci, Synu a Duchu Svatém.“

Na závěr obrátil mons. Mutsaerts pozornost na úlohu Církve: „Nejhlubší katolické myšlení je následující: Ježíš nezanechal knihy, ale Církev. On sám nenapsal ani jednu knihu. Neřekl apoštolům: ‚Zapiště všechno, vytvořte kánon, a ať si každý věřící sám rozhodne o své vlastní interpretaci.‘ Poslal apoštoly. Svěřil své zjevení jim. Ti je předávali dál. Část tohoto zjevení byla pod inspirací Ducha Svatého napsaná. Tatáž Apoštolská církev uchovává, čte a interpretuje Písmo sv. Proto Církev hovoří o 3 úzce se sebou spojených skutečnostech: Písmo sv. – Tradice – Učitelský úřad Církve.

Křesťanství neodvozuje svůj původ od knihy, která spadla z nebe, ale od Krista. Ten povolal apoštoly. Ti založili Církev a vyučovali ji. Uvnitř této Církve vzniklo Písmo sv. Nového zákona. Tatáž Církev bezpečně rozpoznala, které spisy jsou Písmem sv. Proto z katolického úhlu pohledu nelze oddělit Písmo od Tradice, aniž bychom tím nepodkopali samotné základy Písma. Obdrželi jsme jednu apoštolskou víru. Její část se stala Písmem svatým. Tatáž víra byla předávána v živé Tradici Církve. Právě v rámci tohoto celku nutno chápat i dogma o Nanebevzetí Panny Marie,“ zakončil biskup Robert Mutsaerts.

Zdroj: Článek „Katolicki biskup obala protestancką zasadę ´sola Scriptura´. Twarde argumenty“ in www.pch24.pl 19. 8. 2026