Mnozí křesťané milující Písmo sv. pociťují neklid, když jsou konfrontováni s některými detaily v evangelních zprávách, které si zdánlivě odporují. Je tomu skutečně tak? Lze Novému zákonu věřit? V tomto článku si ukážeme, že zdánlivé rozpory nejsou žádnými omyly svatopisců, ale normálním projevem na sobě nezávislých očitých svědectví.

Různé verze Ježíšova dětství?

Dvě evangelia popisující dětství Spasitele si údajně odporují. Lukáš a Matouš, o ně se totiž jedná, se shodují ve faktu, že Kristus se narodil v Betlémě – ale potom se cesty obou textů rozcházejí. Lukáš připomíná obřezání malého Ježíše, Matouš zase popisuje poklonu mudrců z východu. Lukáš poté píše o přinesení dítěte Ježíše do Jeruzaléma, aby bylo učiněno zadost předpisům Zákona, Matouš ale uvádí překvapení Heroda po oznámení mudrců o nově narozeném židovském králi a příchod mágů do Betléma. Lukáš končí svůj popis narození Páně návratem Svaté rodiny do Nazareta, Matouš ale píše o útěku Josefa, Marie a Ježíše do Egypta a o vyvraždění betlémských malých chlapců. Návrat Svaté rodiny do Nazareta se uskutečnil dle Matouše až po smrti krále Heroda.

Oba texty jsou totožné pouze na dvou místech: na začátku v Betlémě a na konci v Nazaretě. Znamená to tedy, že jinak si odporují? Samozřejmě že ne. Oba autoři totiž obracejí pozornost k jiným událostem, které se odehrály v životě Kristově mezi Betlémem a Nazaretem. Nevíme totiž, kdy přesně došlo k útěku Svaté rodiny do Egypta, evangelisté nepopisují události chronologicky přesně tak, jak šly za sebou, řadí je k sobě spíše významově. Matouš píše, že Herodes přikázal vyvraždit všechny hochy, kteří se narodili nejdéle dva roky předtím, než ho navštívili mudrci. Z toho tedy plyne, že mágové nepřišli do Palestiny ve dnech Ježíšova narození, ale o zhruba 2 roky později.

Jimmy Akin, populární katolický apologeta, se pokusil oba tyto texty „spojit“. Podle něho po Ježíšově narození se Mu poklonili pastýři, Kristus byl poté obřezán a představen v jeruzalémském chrámu. Je možné, že se po těchto událostech Svatá rodina odebrala ihned zpátky do Nazareta, ale za nějaké zhruba 2 roky se vrátila u příležitosti některého z židovských svátků do Betléma, aby strávila dobu slavnosti s příbuznými. Jeruzalém, do něhož putovali tak jako všichni Židé u příležitosti nějakého významného svátku, je od Betléma vzdálen pouhých 9 km. Ale nelze vyloučit ani delší, i několikaletý pobyt Svaté rodiny v Betlémě po narození Páně. Odtud po varování, jež obdržel sv. Josef ve snu od anděla, se všichni tři vydali do Egypta a po smrti Herodově do Nazareta.

Odpůrci vznášejí námitku, že návraty do Nazareta u Lukáše a Matouše si odporují. Lukáš mluví o návratu po vyplnění všech obřadních předpisů v Jeruzalémě, Matouš teprve po pobytu Svaté rodiny v egyptském exilu. Jsou možné dvě formy vysvětlení, jak je řečeno pár řádků výše: buď se Svatá rodina ihned po obřadech v chrámu vrátila do Nazareta a poté přijela do Betléma znovu na nějaké svátky – a tehdy přišli mudrci, nebo Lukáš prostě přeskočil události, jež se odehrály mezi obětováním Páně v chrámu a návratem z Egypta. Nepíše nikde, že Josef a jeho rodina se vrátili do Jeruzaléma „ihned“ po vyplnění všeho, co náboženské předpisy po nich žádaly, toto klíčové slůvko se tam nikde nenachází.¹

Kdy zemřel Kristus?

Podávají synoptikové (Mat, Mk, Luk) jiné datum smrti Páně než Jan? Tuto otázku si kladlo mnoho čtenářů i teologů. Marek, Matouš a Lukáš shodně tvrdí, že prvního dne přesnic (svátek nekvašených chlebů) se učedníci zeptali Krista, kde Mu mají připravit Paschu (velikonočního beránka) k jídlu (Mk 14, 12). Pán, jak víme, měl poslední večeři ve čtvrtek a popravený byl v pátek, čili následující den. Jan ale, jak se zdá na první pohled, je s tím v rozporu. Podle něho když Ježíš byl přiveden k Pilátovi, tak Židé nechtěli vejít do pretoria, aby se rituálně neposkvrnili a mohli jíst Paschu (Jan 18, 28). Proces ale probíhal až v pátek a ne ve čtvrtek. Stejně tak Jan píše o poslední večeři, která proběhla den před Paschou (J 13, 1), ale doba, kdy Pilát vedl proces se Spasitelem, byla dnem přípravy Paschy (srvn. J 19, 14). Zní to tedy jako naprostý protimluv. Čtvrtek byl dnem před Paschou a pátek, následující den, dnem přípravy, nikoli dnem vlastní Paschy? Přitom ale tentýž den chtěli Židé jíst Paschu a rituálně se neposkvrnit? Jak to vyložit?

Ve skutečnosti je tento rozpor pouze zdánlivý. Všechna 4 evangelia se shodují, že Ježíš byl umučen v pátek, o tom není pochyb. Rovněž tak si neodporují ve věci Paschy. Jan totiž neužívá slovo „Pascha“ pouze k rituálnímu označení velikonočního beránka, jak to dělají synoptikové. Užívá ho v různých kontextech. Při četbě Janových textů musíme též mít na zřeteli, že v židovské kultuře den trvá od západu slunce do následujícího západu slunce. To má obrovský význam pro vysvětlení těchto údajných zádrhelů. Když Jan hovoří o dni před Paschou v kontextu poslední večeře, tak má na mysli stolování až po západu slunce, čili podle židovského kalendáře už v pátek, tj. v den, který byl chápán jako den přípravy na hlavní svátek, tj. na velikonoční sobotu. Dále když mluví o Pasše v souvislosti procesu se Spasitelem, kterou Židé chtějí jíst a proto se nechtějí poskvrnit vstupem do pohanského obydlí, poukazuje tím na rituální pokrm v pátek na konci dne před velikonoční sobotou (buď v průběhu pátku, nebo večer po západu slunce, kdy dle jejich kalendáře už začínala sobota). Největším svátkem byla o Velikonocích u Židů sobota. Předtím v pátek byli zabíjeni v chrámu beránci a poté probíhala u Židů rituální velikonoční večeře. Ta se ale mohla v odůvodněných případech konat i některý předchozí den, jak tomu bylo u Ježíše Krista a apoštolů. Mezi autory evangelií se tedy nevyskytují žádné rozpory, pouze se vzájemně doplňují.²

Rozporná svědectví o Zmrtvýchvstání Pána Ježíše?

Hledat dokonalou detailní harmonii ve všech evangelních svědectvích o Zmrtvýchvstání Spasitele by bylo poněkud krkolomné. Někteří evangelisté vzpomínají jedny detaily, další zase jiné. První problémy se vyskytují už v uvádění počtu žen, které přišly k hrobu Kristovu. Jan hovoří jenom o Marii Magdaléně (J 20,1), Matouš o 2 Mariích (Mt 28,1), Marek k nim přidává ještě Salome (Mk 16,1), Lukáš vzpomíná Marii Magdalénu, Janu, Marii a jiné ženy (Lk 24,10).

Nejde o rozpor, nýbrž o vzájemné doplnění. Každý z inspirovaných autorů podává příběh z jiné perspektivy, soustřeďuje se na svědectví konkrétních lidí. Ani jeden z evangelistů např. netvrdí, že pouze Marie Magdaléna nebo pouze 2 Marie viděly prázdný hrob a nikdo jiný. Jak píše Hank Hanegraaff: „Tyto 4 relace se spíše doplňují, než aby si protiřečily. Kdyby např. Jan tvrdil, že Marie Magdaléna byla jedinou ženou, jež objevila prázdný hrob, zatímco ostatní evangelia by psala, že jich bylo více, potom bychom měli skutečně co dělat s nesouladem. Ale detaily navzájem se u 4 evangelistů doplňující jsou jednoduše pouhým zpřesněním zprávy podané každým jednotlivým evangelistou…“³

Naopak právě tento nedostatek plné harmonizace svědčí proti liberálním badatelům o zásadní věrohodnosti textu a historické události Zmrtvýchvstání. Jeden z katolických apologetů píše: „Právě fakt, že tyto zprávy o Zmrtvýchvstání nejsou se sebou doslova shodné, zvyšuje pravděpodobnost jejich historicity. Každý z evangelistů, píšící své vlastní Evangelium, se opíral o své zdroje očitých svědků. Evangelisté ´nevlepili´ již hotové velikonoční zprávy do svých spisů…“⁴

Nicméně základní harmonizace je na bázi vzájemných doplnění možná. Tak jak v případě počtu žen u hrobu, tak i u andělů. Matouš a Marek uvádějí jednoho, Lukáš a Jan 2.

George Eldon Ladd předkládá tuto chronologii: „1. Zemětřesení a odvalení kamene andělem se odehrálo ještě před úsvitem. 2. Skupina žen přichází ke hrobu a je překvapena, že kámen je odvalen. 3. Marie Magdaléna utíká říci Petrovi a Janovi, že někdo tělo ukradl (J 20,2). 4. Ostatní ženy zůstávají v zahradě. Vcházejí do hrobu a vidí tam 2 anděly, kteří je vyzývají, aby zvěst o Zmrtvýchvstání sdělili učedníkům. 5. Ženy utíkají ze zahrady plné strachu i radosti zároveň a nikomu nic neřeknou (Mk 16,8). 6. Později téhož dne se Ježíš s nimi potkává (Mt 28,9 neříká, že to bylo v zahradě). Musely utíkat od hrobu. Ježíš jim přikazuje sdělit tuto zprávu učedníkům (Mt 26:56)”.⁵

Závěr

Tato harmonizace a analýza evangelních zpráv dokazuje, že Písmo svaté skutečně neobsahuje žádné rozpory, nýbrž podává věrohodné svědectví o těchto událostech. Rozdíly v detailech paradoxně umocňují historickou hodnotu textu, neboť vylučují předchozí domluvu a potvrzují nezávislost svědků. Věrohodnost Bible se neopírá o přesnou identitu detailů, ale o shodný popis podstaty. Harmonizace nám umožňuje přijmout celé Písma svaté jako důvěryhodné a spolehlivé Boží slovo.

Pozn. překl.: Na toto téma jsme psali vícekrát, např. „Evangelia jsou starší, než se předpokládalo“. Základním argumentem je osobní svědectví očitých svědků těchto událostí, pro něž podstoupili smrt: ne pro přesvědčení nebo ideje, nýbrž pro to, co sami viděli, slyšeli a zažili. Tento argument je nevyvratitelný.

Zdroj: Článek „Biblii można zaufać: o rzekomych sprzecznościach biblijnych“ in www.pch24.pl 2. 8. 2024

Literatura: