3. srpna r. 1926 před svatyní Matky Boží Guadalupské v Guadalajaře v mexickém státu Jalisco zahřměly výstřely. Skupina katolíků se zbraněmi v rukou bránila svůj chrám před zničením. Byl to počátek povstání pod názvem Cristiada.

Okovy

Počátky války s Katolickou církví v Mexiku třeba hledat již v 18. století ještě v době nadvlády Španělů, kdy v zemi byly zakládány zednářské lóže. Jejich vliv neúměrně vzrostl po získání nezávislosti Mexika r. 1821 díky podpoře z USA a z Velké Británie. Tyto státy viděly v zednářství vynikající nástroj na ovlivňování politiky mladé republiky.

19. století znamenalo pro Mexiko trvalé pronásledování Církve ze strany liberálů. Teprve na jeho konci se situace poněkud stabilizovala za vlády prezidenta Porfiria Diaze. Nicméně doba krvavé perzekuce katolíků se vrátila v ještě krutější formě za tzv. mexické revoluce v letech 1910–20. Padlo jí za oběť cca 1,5 milionů lidí.

R. 1917 byla vyhlášena mexická ústava, která odnímala Církvi právní subjektivitu. V principu měla být zlikvidována, její majetek zestátněn a kněží se měli stát „soukromými osobami poskytujícími náboženské služby věřícím“. Komise připravující tuto ústavu tvořili fanatikové posedlí nenávistí vůči Církvi. Jeden z nich mluvil dokonce o „právu Mexičanů zničit hydru zvanou klérus“, další zase tvrdil, že „když budou chybět provazy na věšení tyranů, moje ruce zlomí vaz každému řeholníkovi“, jiní nadávali duchovenstvu do „špinavých a podvodných netopýrů“, „ohavných chobotnic“, „inkvizitorů lidského svědomí“ atd.

Navzdory tomu však i ti nejradikálnější revolucionáři, i když velkohubí, váhali s uzákoněním těchto antiklerikálních paragrafů ústavy, neboť se báli vzpoury obyvatelstva. Nicméně nakonec se objevil člověk, jenž chápal válku s Pánem Bohem jako své osobní poslání.

Přichází Antikrist

Nazývali ho „Turkem“ (ačkoliv měl židovské předky), jindy zase pompézně „mexickým Neronem“. On sám se prohlašoval Antikristem. Za své politické vzory považoval Lenina a Trockého, později se s uznáním vyjadřoval i o Hitlerovi.

El anticristo Plutarco Elias Calles, zednář 33. stupně zasvěcení lóže Helios, ateista (který se ale na konci života věnoval spiritismu), byl profesionálním politikem – jedním z těch, kteří znamenali opravdové Boží dopuštění pro zemi. Obklopil se bandity, kteří si říkali „revoluční generálové“, zednáři tak jako on, mezi nimiž vynikal Alvaro Obregon, jenž byl v letech 1920–24 prezidentem země. Protože zákon neumožňoval znovuzvolení, Obregon prosadil na tento post svého souputníka Callese.

Roku 1926 prezident Calles uvedl do života protikatolické paragrafy ústavy, které ještě vyostřil. Ohlásil zestátnění veškerého církevního majetku včetně kostelů, uzavření katolických škol, zákaz výuky náboženství ve státních a v soukromých školách, bohoslužby se směly konat pouze uvnitř svatyň. Trest vězení nebo pokuty hrozil duchovním, kteří by se objevili na veřejnosti v sutaně. Postih pokutou platil i pro tradiční pozdrav Adios! (S Bohem!). V některých státech Mexické unie byl drasticky zredukován počet kněží – jeden měl připadat na několik desítek tisíc věřících, ve státě Vera Cruz dokonce na 100 tisíc. Stovky duchovních cizích národností byly vyhnány ze země.

Calles svérázně vyřešil jakýkoliv odpor vůči jeho proticírkevní politice. Za slovní kritiku vlády hrozilo 5 let vězení, ještě více potom za nesouhlasné vyjádření v tisku nebo letákem. Prezident získal podporu vojska, policie a antiklerikálních bojůvek, které systematicky a nelítostně terorizovaly katolíky.

Odpor

Věřící dlouho vzdorovali nenásilným odporem. Dva miliony jich podepsalo petici vládě – ta ji však ignorovala. Byly tedy zorganizovány bojkoty kin, divadel, tisku a trafik, aby stát zaznamenal snížení příjmů. Nakonec i duchovenstvo ohlásilo svého druhu stávku, když pozastavilo náboženské služby věřícím s výjimkou nebezpečí smrti. Tato reakce širokých vrstev věřícího katolického obyvatelstva překvapila svým obrovským rozsahem.

Vláda sáhla k brutálním represím. Nastalo masové zatýkání. Vojsko zabíralo kostely a měnilo je v kasárna, vězení a stáje. Ničilo přitom liturgické nádoby, rozbíjelo svatostánky a devastovalo vnitřní výzdobu chrámu. Zvláštní zálibu měli vojáci ve střelbě na obrazy Krista, Matky Boží a světců.

Spontánní protesty farníků přerůstaly ve střety. 26. dubna r. 1926 v Zitácuaro byli zabiti 4 civilové a jeden důstojník armády. 31. července v Oaxace vojáci obsadili kostel Santa María de los Ángeles. Několik farníků bylo zastřeleno, když bránili chrám, přišli o život také 2 vojáci. K podobným incidentům docházelo stále častěji.

Zvony Guadalajary

3. srpna r. 1926 se davy věřících začaly shlukovat kolem svatyně Matky Boží Guadalupské v Guadalajaře v reakci na zvěst, že vojsko se chystá tento chrám také obsadit. Někteří z katolíků si vzali s sebou i revolvery na obranu, neboť vojáci při obsazování kostelů, když se setkali s manifestací odporu, ihned stříleli. Celý incident započal tím, že děti a nezletilí zablokovali cestu generálovi, který přijel autem osobně dohlédnout na zabrání kostela. Generálův řidič však nezabrzdil, vjel přímo do nich a některé smrtelně zranil. Věřící to rozhořčilo natolik, že začali na generálův automobil házet kamením. Rozzuřený generál přikázal zastavit vůz, vystoupil a začal z revolveru střílet do davu. Dočkal se odpovědi ve formě výstřelů od zdí svatyně. Při této přestřelce zázrakem nikdo nepřišel o život.

Půl hodiny poté se v chrámu rozezněly zvony. Ke kostelu přijel vojenský náklaďák. Důstojník kategoricky, hrubě a pod pohrůžkou použití násilí žádal otevření brány svatyně. Dva strážní chrámu to odmítli. Dramatičnost celé situace umocňoval mohutný hlahol zvonů.

Judit

Tehdy se náhle objevila mladá žena. Rychlým krokem pochodovala k bráně. Přistoupila přímo k důstojníkovi – a jednoduše ho bodla nožem do srdce. Někdy i jeden člověk stačí na to, aby změnil běh událostí. Vojáci i obyvatelé města stáli mlčky v totální konsternaci, když viděli, jak tento důstojník – oběť rozkazů svých představených – padá na dlažbu. Jak umírá na prahu kostelní brány, kterou se mu nepodařilo otevřít. Tato mexická žena, připomínající biblickou Judit, se nad oficírem sklonila a odňala mu revolver i šavli. Dala je překvapeným strážcům brány se slovy: „Teď se tady můžete bránit!“

Dav se posunul k bráně kostela a vyzval vojáky, aby odešli. Ti tak učinili. Brzy se ale vrátili a zahájili střelbu do zástupu, v němž převažovaly bezbranné ženy a děti. Lidé se rozprchli, někteří hledali záchranu v chrámu. Ti farníci, kteří byli ozbrojeni, odpověděli na střílení vojáků rovněž střelbou. Započala bitva o svatyni.

Obležení

Ke svatyni přijížděly stále nové oddíly vojska. Její obránci pálili na ně z mysliveckých pušek a revolverů, schovaní převážně pod střechou kostela. Je udivující, že jejich velitelem byl teprve 18letý Lauro Rocha Gonzales, jenž zde prokázal úžasné charizma vedení účinné ozbrojené obrany. Po hodině kanonády nastal liják, který zahnal bojovníky na obou stranách pryč. Po letech historici napočítali 18 mrtvých a 40 raněných.

Pak ale vojsko sevřelo svatyni, v níž nalezli úkryt kromě ozbrojených obránců i mnozí bezbranní věřící, železným kruhem. Federální agenti odpojili dodávku proudu. V noci se z temného chrámu ozývaly modlitby, hymny a písně. Mimořádný dojem vyvolala zejména tato:

Jenže obráncům svatyně nakonec došla munice. Pokračovat za této situace v boji by znamenalo sebevraždu. Začalo vyjednávání, armáda dovolila ženám a dětem odejít domů, 400 mužů ale zatkla a odvedla do vězení. Celá Guadalajara se dívala, jak je vedli spoutané ulicemi.

Lavina

Téhož dne se věřící postavili na obranu kostela v Azuayo ve státě Michoacán. Střely vojska zabily 4 osoby, mezi nimi i osmiletého chlapce. Protesty narůstaly, přibývalo mučedníků. 15. srpna na svátek Nanebevzetí Panny Marie nedaleko Chalchihuites agenti policie zastřelili kněze sv. Luise Batiza Sainze, místního duchovního vůdce Katolické akce mexické mládeže, a 3 jeho spolupracovníky. Když umírali, zakřičeli podle vzoru dřívějších povstalců z r. 1873:

– Viva Cristo Rey! – Ať žije Kristus Král!

Sláva cristeros

Úřady nazývaly povstalce „Kristovci“ (cristeros), což měl být výsměch „osvícených“ liberálů v zástěrách, kteří tak chtěli demaskovat údajný „náboženský fanatismus“ a „zaostalost“ povstalců. Nicméně tento termín pohanění se stal ve skutečnosti pro zástupy pod praporem Krista Krále nejkrásnější a nejvznešenější formou noblesy. Jejich boje se nazývaly „Kristova válka“ (Guerra Cristera) nebo Cristiada (od spojení slov cristeros a cruzada – kruciáta). Podle příkladu dávných křižáků věnovali patřičný čas modlitbě a boji. Vedle známých hymnů a písní získaly obrovskou popularitu i lidové balady (corrido), např. takové jako „Mexičané, do boje!“:

Cristeros šli na smrt statečně a s dětskou důvěrou jak na bitevních polích, tak i na místech poprav, jako např. mladý Horatio Lamas, který cestou na popravu utěšoval zarmoucenou matku:

Strašlivá občanská válka trvala 3 roky až do r. 1929, kdy se zednářský režim začal kymácet v základech. Bohužel biskupové se nechali vládou oklamat a žádali zastavení bojů v iluzi, že mír bude lepším řešením. Cristeros poslušně složili zbraně. Jejich vůdce generál Jesús Degollado Guízar psal ve svém posledním rozkazu:

Buď pozdraven, Kriste! My, kteří pro Tebe snášíme pokoření, vyhnání a někdy i slavnou smrt, my, oběti našich nepřátel, s nejvroucnější láskou Tě vítáme a ještě jednou Ti vzdáváme úctu.

Proradná zednářská vláda nedodržela mírovou dohodu. Následovaly další vlny pronásledování Církve, léta teroru, jemuž podlehly tisíce lidských bytostí. Tehdy i přes nesouhlas biskupů část desperátů opět vzala do rukou zbraně a zničila se v předem prohraném boji – poslední oddíly válčily ještě v r. 1941!

Bilance povstání zahájeného obranou svatyně v Guadalajaře je bolestná. Počet obětí z řad katolíků zabitých v boji nebo popravených je odhadován na čtvrt milionu. Nezahojené křivdy, opravdové moře slz matek a sirotků. Bezedná propast utrpení a obětí, které podle vnějšího zdání byly zbytečné…

Ale ne, nebyly zbytečné. Vláda nakonec musela nejhorší formu pronásledování Církve odvolat, i když mnohé protikatolické zákony přetrvaly ještě desítky let. Mexiko bylo zruinované, vykrvácené, zmrzačené a pokryté jizvami. Nenechalo si ale vyrvat duši.

Pozn. red.: O povstání cristeros jsme psali také v článku „Mexičtí cristeros – svědectví prolití krve pro Krista“

Zdroj: Článek „Andrzej Solak: Pierwsza krew Cristiady. Bitwa o Sanktuarium“ in www.pch24.pl 3. 8. 2026