Kdo by mohl o vztahu mezi Církví a judaismem vědět víc než židovští konvertité, kteří vyměnili synagogu za vinici Páně? Příběhy jejich obrácení odedávna přitahují pozornost. V 19. a 20. století přistupovali ke křtitelnici Židé významného společenského postavení, což bylo dobrým znamením, že staletý odpor tohoto lidu proti Evangeliu klesá. Nicméně než se projevily misijní úspěchy většího rozsahu, přišel z katolické strany „mezináboženský dialog“ a s ním též postoje relativizující potřebu přijetí Krista národem Starého zákona. To má zničující vliv právě na mnohé Židy ve 2. polovině 20. století, kteří by jinak rádi přijali křesťanství. Ještě před sto lety vypadala ale situace podstatně lépe.

19. a 20. století jsou svědky řady konverzí významných osob židovského národa. To ale neznamená, že předtím k tomu nedocházelo. Nepřátelé Církve často poukazují na „násilné křty“ ve středověku. Ty existovaly, nicméně papežové a biskupové je zakazovali. Přesto však máme z té doby řadu upřímných konverzí, kdy židovští novokřtěnci nejenže zavrhli judaismus, ale též veřejně potírali jeho bludy.

Takovou postavou byl např. Viktor von Karben – narozený v židovské diaspoře města Kolína nad Rýnem v 15. století. Ve věku 50 let přijal katolickou víru, nechal se pokřtít a stal se katolickým knězem. Z jeho pozůstalosti se zachovaly traktáty proti judaismu. Odpor svých soukmenovců proti Kristu považoval za jejich vinu před Bohem. O 4 století později však počet konvertitů z judaismu začal narůstat. Přispělo k tomu zrušení ghett, což vedlo k větším kontaktům mezi katolickým a židovským prostředím. Vzájemná izolace obou se zmenšovala.

Misie bratří Ratisbonnových

Standardní konverzí té doby je příklad bratří Ratisbonnových. Neobvyklý příběh jejich přechodu na katolicismus je opravdu vzrušující. Jeho důsledkem byl vznik řeholní kongregace věnující se především modlitbám za obrácení Židů.

Theodore Ratisbonne a jeho bratr Alphonse se narodili počátkem 19. století jako děti zámožného židovského bankéře ve Štrasburku. Smrt matky v dětství poznamenala prvního z nich natolik, že začal intenzívně přemýšlet o životě a jeho smyslu. Dobrá finanční situace rodiny umožnila Theodorovi studovat na prestižních evropských univerzitách. Když několik jeho židovských spolužáků se rozhodlo konvertovat ke katolické víře, Theodore se hluboce zajímal o příčiny jejich rozhodnutí. Navštívil paní Ludwigu Humannovou, mystičku a katechetku, která sehrála v konverzi jeho spolužáků a známých významnou roli. Ta jej přesvědčila, aby se seznámil s Písmem svatým Starého i Nového zákona a se základy křesťanské víry.

Mladého muže to fascinovalo. Ve zjeveném náboženství nalezl odpovědi na své pochybnosti, které ho tolik deptaly. Později se začal věnovat charitativní práci v židovské komunitě, nicméně byl již přesvědčeným vyznavačem křesťanství. Po krátkém čase přijal křest, o čemž se jeho soukmenovci dozvěděli teprve později.

Theodore si zamiloval katolickou doktrínu. Jeho obrácení vyvolalo v židovské komunitě skandál, musel rezignovat na své závazky vůči ní. Krátce nato si vybral kněžskou dráhu a jeho vroucím přáním bylo šíření katolického náboženství mezi Židy. Tomu se chtěl přednostně věnovat.

Tato touha po misiích mezi příslušníky lidu Starého zákona dozrála, když absolutně mimořádným způsobem nalezl své místo v Církvi také jeho bratr Alphonse. Po Theodorově konverzi nejprve fanaticky nenáviděl katolickou víru a vedl rozmařilý život. Všechno ale změnila jeho pouť do Říma.

Ve věčném městě se tento muž potkal s francouzským aristokratem baronem de Bussiers, horlivým katolíkem. V průběhu setkání se začal mladý antiklerikál vysmívat katolickému náboženství. Baron de Bussiers se však rozhodl vyzvat jeho nevěru „na souboj“. Navrhl mu, aby když s takovou lehkostí se vysmívá katolické víře, si vzal zázračnou medailku Neposkvrněné Panny Marie a zjistil, jestli to s ním něco neudělá. Alphonse se nechal snadno přemluvit jistý si sám sebou, že medailka s ním nemůže pohnout, je to přece „pověra“. Baron de Bussiers při té příležitosti se pomodlil známou modlitbu:

Pamatuj, Nejsvětější Panno Maria, že nikdy nebylo slýcháno, abys opustila toho, kdo se k Tobě utíká, Tebe o pomoc vzývá a o Tvou přímluvu prosí. Touto nadějí posilněn k Tobě běžím, ó Panno panen a Matko moje, k Tobě přicházím jako plačící hříšník. Ó, Matko vtěleného Slova, nepohrdej mými prosbami, ale milostivě je slyš a vyslyš. Amen.

Alphonsův antikatolicismus se začal od této chvíle rychle hroutit. Jednou jel s baronem v kočáře a musel chvíli počkat. Aristokrat totiž zastavil a vešel do kostela Sant’Andrea delle Fratte, aby s tamním knězem dojednal pohřeb jemu blízké osoby. Mladý Žid se ale nemohl dočkat, vystoupil a vešel do chrámu. Chtěl si prohlédnout jeho architekturu. Ale místo toho, aby si odtud odnesl pár estetických dojmů, Alphonse Ratisbonne vyšel z kostela… jako křesťan. Jak později vzpomínal, měl v chrámu působivé mystické vidění. Náhle ztratil vnímání času a místa a na jednom oltáři uviděl Nejsvětější Pannu Marii: přesně v té podobě jako na zázračné medailce. Matka Boží mu mlčky pokynula, aby přistoupil blíž. Jak Alphonse vzpomíná, z Neposkvrněné vycházelo zvláštní světlo.

Toto vidění na někdejšího ateistu hluboce zapůsobilo. Když uviděl Pannu Marii, padl na kolena a hořce plakal. V tomto stavu jej našel baron de Bussier. V prvním momentě Ratisbonne byl schopen pouze opakovat: „Viděl jsem ji! Viděl jsem ji!”. Nechtěl ale říct, co se vlastně přihodilo. Teprve později při pohovoru s katolickým knězem se rozhodl šířeji popsat celou událost. Sdělil, že v průběhu vidění zažil okamžité poznání pravdivosti katolického náboženství a ohavnosti svých vlastních hříchů. Žádal o křest. Po několika dnech mu byla tato svátost udělena, což vyvolalo v celém Římě pozdvižení.

Oba obrácení bratři neměli pochybnosti, že jejich konverze byla výzvou k misionářské práci zaměřené k tomu, aby všichni Židé mohli poznat v Ježíši Kristu slíbeného Mesiáše. Jejich vztah k judaismu byl jednoznačný. Při popisu svého křtu Theodore Ratisbonne konstatoval, že „přešel ze synagogy do Církve, od Mojžíše ke Kristu, ze smrti do života“. Oba bratři založili kongregaci Matky Boží Královny Sionu se záměrem modlit se, aby vyznavači judaismu se odvrátili od svých bludů a přijali Božího Syna.

Rabín zamilovaný do Krista

Na konci II. světové války vyvolala velké pobouření konverze ke katolicismu Eugenia Zolliho, římského rabína, původním jménem Israel Zolli. Jedná se o obzvlášť inspirující postavu. Své obrácení popsal ve strhující knize „Před svítáním“, která je koláží autobiografických vzpomínek a úvah o Starém a Novém zákoně.

Zolli, původně Zoller, se narodil v polském městě Brody. Od útlého věku se mu dostalo důkladného vzdělání v Talmudu. Již v té době ale pociťoval jistou sympatii vůči křesťanství, jejíž vývoj líčí ve své knize. Tato fascinace započala zdánlivě nenápadně soucitem, který měl s trpícím Kristem, na něhož se díval na kříži v domě svého katolického přítele Stanislawa. Píše, že když viděl Spasitele trpět na kříži, tak nemohl pochopit, proč tento člověk by měl být někým zlým, jak Židé učili. Naopak, tento Nazaretský mu připadal jako někdo absolutně neschopný spáchat jakýkoliv zločin.

Věty Talmudu neudusily zárodky lásky Zollera ke Kristu. Naopak čím více se vzdělával v rabínské nauce, tím více rostl jeho pozitivní zájem o křesťanství. Po I. světové válce přesídlil do Itálie, kde si změnil jméno na Zolli. Stal se rabínem, ale kromě svých duchovenských povinností stále více studoval Nový zákon, který si zamiloval. Ještě před II. světovou válkou tento budoucí konvertita vydal knihu pod názvem „Nazaretský“, kde pojednává, jak se na Kristu splnila proroctví Starého zákona.

Je zajímavé, že Zolli míval také zjevení Spasitele. Ta se odehrávala stále víc pravidelně až do rozhodujícího roku 1944. V jednom okamžiku při pobožnosti v synagoze tento rabín uslyšel najednou hlas Krista, že už nikdy více do této budovy nevstoupí. Když se vrátil domů, jeho manželka mu sdělila, že měla v synagoze také zvláštní vidění, a sice jak Kristus žehná jejímu muži. To přesvědčilo Zolliho, aby definitivně opustil synagogu. Po pár měsících spolu s manželkou a dcerou přijali křest. Jeho křestní jméno znělo Eugenio. Přijal je k poctě papeže Pia XII., jenž se občansky jmenoval Eugenio Pacelli. Chtěl mu tím vyjádřit svoji vděčnost za záchranu života většiny římských Židů během krátké okupace věčného města hitlerovským vojskem.

Ve svých spisech Eugenio Zolli dokazoval, že předpovědi Starého zákona mají svůj smysl a nacházejí své naplnění v Kristu. Když psal v knize „Před svítáním“ o synagoze a Církvi, používal klasickou argumentaci sv. Pavla. Nový zákon charakterizoval jako „zákon lásky“, zatímco judaismus byl „zákonem práva“. Zolli dle příkladu sv. Pavla kritizoval křečovité lpění Židů na tom druhém. „Zákon práva“ obsahuje totiž vizi soběstačnosti člověka, který se domnívá, že pouhým dodržováním rituálních předpisů dojde ospravedlnění, nikoli milostí skrze oběť Ježíše Krista.

Oběť za nevěru Židů

Tento krátký soupis vztahu k judaismu u židovských konvertitů 19. a 20. století skvěle uzavírá postava sv. Terezie Benedikty od Kříže, narozené v dnešní polské Wroclawi (tenkrát německá Breslau) jako Edith Steinová. Dobře známý životopis této světice je příběhem přechodu od judaismu přes náboženskou lhostejnost až k hlubokému mysticismu a životu podle karmelitánské řehole. Předtím získala filozofické vzdělání a obhájila doktorskou dizertaci pod vedením proslulého filozofa Edmunda Husserla. K jejímu obrácení došlo poté, co se seznámila se spisy sv. Terezie z Avily, mystičky 16. století.

Edith Steinová dospěla k hlubokému přesvědčení, že katolická víra je naplněním židovských nadějí. Tato světice netvrdila, že po svatém křtu přestala být Židovkou. Naopak, stále byla plná zájmu o svůj národ a dělala vše pro jeho obrácení.

Nejlepším svědectvím tohoto postoje je její závěť. Napsala ji v karmelitánském klášteře v Echtu v Holandsku, kam ji představené přemístily z Kolína nad Rýnem poté, co v nacistickém Německu propuklo pronásledování Židů. Holandsko však také bylo nakonec r. 1940 obsazeno Hitlerem a antisemitské zákony začaly platit i tam. Sv. Terezie Benedikta předvídala svoji smrt a ve své závěti ji obětovala jako dostiučinění za nevěru Židů v Ježíše Krista. Modlila se též, aby její odchod na věčnost, k němuž poté došlo v osvětimské plynové komoře po deportaci všech Židů z Holandska, se stal počátkem obrácení Izraele.

Zmarněná šance? Teologický zmatek

Perspektiva vztahu všech těchto konvertitů k judaismu je shodná. Jak říkal Eugenio Zolli, synagoga byla slibem, ale Církev jeho splněním. Starý zákon dosáhl svého dovršení v Kristu a ve společenství Jeho věřících. Dnes žel v Církvi teologická reflexe o judaismu tuto vizi ztratila. Naděje bratří Ratisbonnových nebo Edithy Steinové jsou na hony vzdáleny od své realizace. Judaismus je prezentován po II. vatikánském koncilu stále častěji jako legitimní cesta ke spáse na stejné úrovni s křesťanstvím, Židé již nemusejí přijmout jako podmínku víru v Božství Kristovo.

Čím je judaismus? Odpovědi jsou různě zmatené, některé dokonce takové, že sliby Starého zákona jsou naplněny v dnešní politice Státu Izrael. Katolická církev vede s představiteli současného judaismu dialog, v němž zcela postrádáme to základní, co charakterizovalo velké konvertity ze židovství uvedené výše: pravdu, že Starý zákon je předpovědí Krista a přípravou na Něj, židovský národ je tedy povolán s láskou Ho přijmout. Pokud katolická strana od toho ve jménu „pluralismu“ ustupuje a nazývá tuto pravdu dokonce „antisemitismem“, jak se s tím je dnes možno často setkat, k čemu může takový dialog vést? Půjde jen o nic neříkající prázdné řečnění na konferencích, což je zcela proti duchu bratří Ratisbonnových, Eugenia Zolliho a Edithy Steinové.

Zdroj: Článek „Zaprzepaszczona misja? Żydowscy konwertyci w wieku dialogu międzyreligijnego“ in www.pch24.pl 1. 8. 2026