Loňského prosince si Církev připomenula 60 let od ukončení II. vatikánského koncilu (DVK). Jak ve světských, tak i v církevních médiích se neustále omílá fráze, že prý Církev před koncilem, tj. před rokem 1962, se nacházela ve stavu hluboké krize: klesal počet pravidelných účastníků nedělní mše sv. a příjemců svátostí, semináře se vyprazdňovaly, řeholním řádům a kongregacím ubývalo dorostu, prostě úpadek ve všech bodech. Toto klišé se neustále monotónně opakuje.

Netvrdíme, že Církev před koncilem neměla své problémy, které nevyžadovaly řešení (to by bylo na jiné téma). Ty ostatně Církev provázejí už od apoštolských dob, neboť je složena z hříšných a slabých lidí. Ale teze, že v Církvi bezprostředně před koncilem docházelo k masovému úbytku věřících na liturgii a u svátostí a k rostoucímu nezájmu o povolání ke kněžství, není „jenom“ mylná, je to docela obyčejná pustá propagandistická lež, která má zakrýt to, co naopak nastoupilo právě po DVK. Po něm došlo totiž k systematickému vyprazdňování kostelů, seminářů i řeholních noviciátů, nikoli před ním (srvn. náš „Výběr aktualit z křesťanského světa“ 3. 8. 2025). Dnes jsme v situaci, kdy kostely v řadě zemí musejí být desakralizovány a prodávány ke světským účelům, neboť do nich v neděli nikdo nechodí. To před koncilem nebylo.

Lež na toto téma je podobného charakteru jako tvrzení, že prý Církev až do Kolumbova objevení Ameriky r. 1492 učila, že Země je placatá a nikoli kulatá. To bylo vymyšleno nepřáteli katolicismu v 19. století. Pravda je taková, že už staří Řekové věřili v kulatost naší planety (Aristoteles, Plutarchos), stačilo jen pozorovat, jak loď na obzoru „klesá“, aby byl odtud vyvozen závěr o kulatosti Země. Na středověkých univerzitách vedených Církví se běžně učilo, že Země je kulatá, nota bene první globus nesestrojil nikdo jiný než papež Silvester II. v 10. stol., jeden z největších učenců své doby známý pod jménem Gerbert z Aurillacu.

Jenže lež o Církvi hlásající prý placatost Země se podobně jako jiné výmysly jaksi stala součástí obecného kulturního povědomí. K nim se nejnověji řadí i tato „druhovatikánská“ lež o rapidním vyprazdňování kostelů a seminářů před koncilem.

Skutečná fakta

K velkému odpadu věřících došlo v 16. století za protestantské reformace, kdy celá severní polovina Evropy následovala heretiky Luhera a Kalvína. V 18. století ve Francii, v Rakousku a v Německu zase značná část kněží i laiků ve víře zvlažněla pod vlivem protikřesťanské osvícenské ideologie, jejíž nauka pronikla i do kněžských seminářů a na teologické fakulty. I tehdy – podobně jako dnes – mnozí církevní hodnostáři, dodejme převážně tajní členové zednářských lóží, chtěli zjevenou pravdu „přizpůsobit“ nové době.

Koncem 18. stol. propukla krvavá genocida věrných katolíků za Francouzské revoluce (pozn. red.: viz. čl. Počátek bezbožné epochy). Napoleonští vojáci nesli potom její ideje do celé Evropy. Faktem je, že v té době Církev ztratila značnou část věřících z řad bohaté buržoazie (průmysloví podnikatelé, bankéři), kteří pohrdli katolickou naukou a stali se liberálními agnostiky orientovanými pouze na okamžitý materiální zisk. Od Církve odpadlo i mnoho příslušníků dělnictva, často vystaveného tvrdému ekonomickému vydírání ze strany buržoazie. Ti se prohlašovali za ateisty marxistického ražení. Také nemalá část inteligence, formovaná již nikoli na církevních školách, zastávala protikatolické postoje, podléhala osvícenským názorům Voltairea a filozofickým naukám Kanta a Hegela.

To ale neznamená, že v těchto společenským vrstvách bylo katolických věřících zanedbatelně. Nikoliv, opravdoví věřící ani tady nechyběli. Krom toho venkov zůstal na evropském a americkém kontinentu převážně věrný katolické víře, stejně tak ve městech drobní řemeslníci a podnikatelé, služebný personál a drobné úřednictvo. Mluvíme o epoše tzv. piánské éry, kterou současní modernisté ostře napadají jako prý úpadkovou. Jedná se zhruba o dobu vymezenou léty 1846–1958, která započala pontifikátem bl. Pia IX. a skončila smrtí papeže Pia XII., v níž nejvýznamnější roli sehrál papež sv. Pius X. (1903–14). Kostely byly po celé toto více než stoleté období v neděli plné, což dokumentují písemná svědectví. Není známo, že by nějaký katolický chrám byl v této epoše pro nedostatek účastníků bohoslužeb odsvěcen a prodán ke světským účelům, naopak stovky nových se stavěly.

Církev sice v důsledku Francouzské revoluce ztratila politický vliv, vládnoucí elity nevyznávaly katolickou víru, nicméně obyvatelstvo v katolických zemích si ji v tomto čase zachovalo. V porevoluční Francii díky mariánským zjevením (r. 1830 rue de Bac v Paříži, r. 1846 La Salette, r. 1858 Lurdy) a apoštolské práci svatých kněží J. M. Vianneye, J. Eymarda, E. de Mazenoda a dalších počet praktikujících katolíků vzrůstal, totéž lze pozorovat i v protestantském a liberálním anglosaském světě díky velkým konvertitům E. Manningovi, sv. J. H. Newmanovi, G. K. Chestertonovi, H. Bellocovi aj. Nejednalo se samozřejmě o masový příliv do Katolické církve, ale o pozvolný pomalý nárůst. Tento stav trval prakticky až do DVK, což potvrzují i statistická data 20. stol. (srvn. výše Výběr aktualit… 3. 8. 2025).

Radikální postoj papežů této doby proti herezím liberalismu, zednářství, marxismu, komunismu a nacionálního socialismu dokázal též katolíky zmobilizovat k masovému odporu na obranu Církve dle příkladu mučedníků ve Vendée za Francouzské revoluce (pozn. red.: viz. čl. Morálka katolíků a morálka bezbožníků za Francouzské revoluce). Zářivým příkladem jsou tady mexičtí cristeros ve 20. letech 20. stol. (pozn. red. viz čl. Mexičtí cristeros – svědectví prolití krve pro Krista, španělští katolíci ve 30. letech, katoličtí mučedníci komunismu a hitlerovského novopohanství (pozn. red.: viz. čl. Katolická církev a nacismus) atd.

Katolická církev před DVK tudíž žádné známky viditelného úpadku neprojevovala. Účast věřících na nedělní mši sv. byla setrvalá, stejně tak počet seminaristů a novokněží, jakož i řeholních povolání. Tvrzení o poklesu a úbytku je lží.

Proč došlo po DVK k masovému odlivu věřících?

Prudký pád naopak započal po DVK – a dodnes trvá. To není třeba nijak zvlášť dokazovat, stačí jen být pamětníkem dřívějších časů a pozorovat, jak se v průběhu desetiletí po koncilu postupně vyprazdňují kostely. V západních zemích jsou jich každoročně stovky desakralizovány a prodávány, neboť do nich nikdo nechodí, což, jak jsme psali výše, před koncilem nikdy nebylo. Stejně tak jsou zavírány diecézní semináře a řeholní noviciáty pro nedostatek uchazečů, některé diecéze už dlouhá léta nemají jediného kandidáta kněžství. Biskup Athanasius Schneider právem nazval svoji knihu rozhovorů o DVK s polským redaktorem Pawlem Lisickým příznačně „Jaro Církve, které nikdy nepřišlo“. Ano, protagonisté koncilu mluvili tenkrát o „jaru“ Církve, jež prý nastává. Zatím ale samotní pokoncilní papežové museli přiznat opak. Pavel VI., jak známo, hovořil o „dýmu satanově, který nějakými skulinami proniknul až pod kopuli chrámu sv. Petra“, Jan Pavel II. zase několikrát mluvil o „tiché apostazi“.

Není rovněž pravdou, že DVK způsobil rozmach Církve v Africe. Jozef Duháček v článku „Je africký katolicizmus ‚úspešným príbehom‘ II. vatikánského koncilu?“ (www.christianitas.sk 2. 1. 2026) poskytuje informace, že i tady je realitou pravý opak. Statistická data ukazují, že r. 1900 počet katolíků na černém kontinentu činil 2 procenta domorodého obyvatelstva, v 60. letech to bylo 13 procent, což znamená během 60 let zhruba šestinásobný vzrůst. Zásluhu na tom má mimo jiné i arcibiskup Marcel Lefébvre, jenž ve 30. a 40. letech tady působil jako misionář. Dnes naproti tomu katolíci tvoří 18 procent domorodého obyvatelstva, což znamená vzrůst zhruba o třetinu, přičemž hlavní podíl na tom má nikoli misijní aktivita, nýbrž vysoká porodnost afrického lidu včetně katolíků. Původní předkoncilní vzrůst díky misiím se tedy zastavil, Duháček v článku uvádí rovněž pokles svátostného života u afrických katolíků.

DVK tedy přinesl úpadek Katolické církve po všech stránkách a je lichá argumentace obhájců koncilu, že „post hoc neznamená vždycky propter hoc“ (tj. co se stane po nějaké události, nemusí být vždycky jejím důsledkem). Teto princip je pravdivý pouze potud, pokud neexistují též jiné prokazatelné vazby mezi „post hoc“ a „propter hoc“. A ty tady jsou.

Už známý německý spisovatel Stefan Zweig, který nebyl katolíkem, napsal jednou větu, že „každá nauka, která začne pochybovat o svých principech, je už tímto odsouzena k zániku“. Stačí jen sledovat protestantské denominace Evropy a Ameriky. Ještě v 19. stol., kdy se celkem držely nauky Luthera a Kalvína o trojjediném Bohu a Bohočlověku Ježíši Kristu, měly v neděli plné kostely a modlitebny. Počátkem 20. stol. však podlehly racionalistickým výkladům Bible, že Kristovy zázraky jsou legendou – a svatyně se jim začaly rychle vyprazdňovat. Věřící ztratili jistotu pravdy hlásané jejich pastory – proč by tedy na jejich bohoslužby chodili, co by tam dělali? Naopak úbytek věřících nezaznamenaly tzv. evangelikální a letniční církve, které se drží doslovného výkladu Bible a odmítají racionalistickou kritiku.

Katolickým biskupům na DVK byl tento příklad protestantů znám, přesto se rozhodla značná část z nich jít touto cestou. Výsledek nemohl dopadnout jinak. DVK sice nepopřel žádný článek víry, naopak v řadě jeho dokumentů lze najít krásné věty o trojjediném Bohu, Kristu jako Spasiteli, o Vtělení, oběti na kříži a Zmrtvýchvstání, o Panně Marii, o Církvi atd. Jenže jak s tím srovnat koncilní dokumenty Nostra Aetate (NA) a Dignitatis Humanae (DH), jakož i některé pasáže z konstituce Lumen Gentium (LG), které hovoří o tom, že máme s muslimy a židy stejného Boha a že státy s většinou katolického obyvatelstva nemohou zakotvit katolickou pravdu ve svém zákonodárství s ohledem na „náboženskou svobodu“?

Všechny minulé koncily, které byly na rozdíl od DVK dogmatické, když prohlašovaly katolickou pravdu, tak zároveň deklarovaly, že to, co jí odporuje, je blud, omyl. DVK – pokud to zjednodušíme – říká sice také výslovně, že pravda je pouze v Katolické církvi, ale zároveň svými výroky o stejném Bohu s muslimy a židy a nutnosti přijmout též „všechno pozitivní v buddhismu a hinduismu“ nabádá, abychom nemluvili o omylu (bludu) v jejich naukách. Čili… „pravda je pouze v Katolické církvi,“ ale pokud islám nebo buddhismus hlásají opak, nesmíme říkat, že se mýlí. Tím DVK otevřel Pandořinu skřínku.

Pokoncilní teologové ve jménu tzv. „ducha koncilu“ začali systematicky zpochybňovat nebo i přímo popírat katolickou nauku na školách a v publikacích, aniž Magisterium rázně zakročilo. Zmatení věřící nevěděli a nevědí, čemu vlastně mají věřit, co je pravda a co její opak. Ve věrouce i v mravouce. Lze se jim proto divit, jestliže za takového statu quo hledají odpovědi na metafyzické otázky, které jsou lidskému duchu vlastní, jinde než v Katolické církvi, kde se ji nedozví?

K tomu ještě přistupuje i volnější disciplína. Před DVK striktně platila povinnost nedělní účasti na mši sv. pod hříchem s výjimkou vypočítaných dispensí. Dnes již platí pouze formálně. Před léty mi osobně jeden vysoce postavený hodnostář tvrdil, že když mladí chtějí jít v neděli na výlet, tak nemusí jít na mši sv., neboť je to prý spojeno s obtížemi. Jestliže tedy dle protestantského vzoru přestane být účast na nedělní liturgii povinností pod těžkým hříchem, tak lidská pohodlnost je mocná čarodějka. Proč by si věřící komplikovali nedělní klid a pohodu návštěvou bohoslužby v kostele, kde nota bene jim to „nic neříká“ nebo jim daný kněz „nesedí“? To je ta „tichá apostaze“, o níž mluvil Jan Pavel II. Klesá rapidně počet praktikujících věřících a logicky s tím i počet kněžských a řeholních povolání. Hlavní důvod? Lidé již na rozdíl od předkonclních dob nenacházejí u katolických duchovních správců pravou katolickou nauku a její odpovědi na své životní otázky a problémy. Místo jasných pravd, které chtějí slyšet, se většinou dočkají jenom nejasností, nekonkrétních sdělení, poukazů na relativitu pravdy a její mnohoznačnost… co by potom za této situace v katolických chrámech hledali?

Jenže my víme o příslibu Spasitele, že „brány pekelné Církev nepřemohou“. Tento příslib se začíná realizovat v prostředí katolické Tradice, kde nikdo bez jasné odpovědi neodejde. Proto ona se rozvíjí, kdežto neomodernistická břečka se rychle rozpouští. Děkujme za to trojjedinému Bohu a přesvaté Matce Panně Marii!