Morálka katolíků a morálka bezbožníků za Francouzské revoluce

Paměti madame de Bonchamps


Francouzská revoluce znamenala podle učebnic dějepisu a médií hlavního proudu počátek éry svobody a lidských práv. T. G. Masaryk v závěru své „Světové revoluce“ (str. 608 vydání z r. 1930) napsal: „….teprve Francouzská revoluce kodifikovala práva člověka a tím i úplnou svobodu svědomí a uskutečnila ji v ohledu náboženském…“. Pan prezident Osvoboditel zapomněl jenom dodat jednu maličkost: Francouzská revoluce „uskutečnila“ lidská práva a svobodu svědomí „v ohledu náboženském“ gilotinou a genocidou katolického obyvatelstva ve Vendeé i jinde způsobem, který si vůbec nezadá s pozdějším nacistickým vyhlazením Židů.

Francouzská revoluce, neprávem nazývaná „velká“, byla ve skutečnosti ďábelským počinem kriminálních zločinců a nejhorších vyvrhelů, kteří proměnili zemi v krvavé moře. Ideově ji připravili v 18. století francouzští osvícenci, z nichž ani jednoho nelze nazvat slušným člověkem. Tím spíše to platí o strůjcích Francouzské revoluce, tragického dědictví osvícenství.

Základní historické údaje o této revoluci jsou známé. Málokdo ale ví, že dobytí Bastily 14. července r. 1789 vůbec nebylo spontánním lidovým hnutím, za jaké je vydáváno, nýbrž pečlivě připraveným spiknutím proti katolickému, i když slabému králi Ludvíku XVI., jež vyvolal jeho bratranec Filip Orleánský, svobodný zednář, chtějící se zmocnit trůnu. Nechal rozhlásit, že v Bastile jsou političtí vězni. Byla to záměrná lež, povstalci tam nalezli pouze 7 kriminálních delikventů. Útok na Bastilu provázely těžké zločiny. Poštvaná lůza zcela bezdůvodně zavraždila brutálním způsobem velitele věznice de Launaye, šlechetného muže, jenž vycházel povstalcům všestranně vstříc.

V atmosféře všeobecného nadšení byla poté publikována Deklarace práv člověka a občana, zahrnující mj. i náboženskou svobodu (ve skutečnosti lhostejnost). Církev se ostentativně sama zbavovala svého majetku „ve prospěch lidu“, fakticky ve prospěch revolučních zbohatlíků. Vystřízlivění však se dostavilo neočekávaně brzy. Hned v únoru r. 1790 Národní shromáždění zakázalo všechny mužské řeholní řády a kongregace (ženské byly zrušeny r. 1793), v červenci pak odhlasovalo tzv. civilní konstituci kléru, která bez jakéhokoliv jednání s Římem zredukovala počet biskupství a stanovila, že faráři a děkani musí být nikoli jmenováni, nýbrž „voleni“ veškerým lidem včetně protestantů, židů i ateistů. Zvolení duchovní mají potom vybrat svého biskupa.

Civilní konstituce kléru se dostala i do ústavy z října r. 1791. Král ji odmítl podepsat, rozhodl se pro emigraci, která se nezdařila, Francie se stala republikou. Kněží byli vyzváni k přísaze na civilní konstituci kléru. Papež Pius VI. přísahu zakázal a konstituci odsoudil. Klérus se tehdy rozdělil na „přísežný“ a „nepřísežný“, ti první přísahu složili, ti druzí odmítli. Do katolických farností mohli být dosazeni pouze přísežní duchovní, nepřísežné čekala deportace do francouzské kolonie Guayany v Latinské Americe, kde byli soustředěni ve zvláštních táborech a fyzicky likvidováni těžkou prací v klimaticky nesnesitelných podmínkách.

Vrchol revolučního teroru

Od r. 1792 narůstal geometrickou řadou počet poprav skutečných i domnělých „nepřátel lidu“. Každá revoluce v jistém stadiu vývoje začíná nakonec „požírat vlastní děti“, proto pod gilotinou, nástrojem vynalezeným lékařem Gillotem pro urychlení výkonu rychle se množících rozsudků smrti, umírali i tvůrci a stoupenci revoluce (Danton, Desmoulins, nakonec i Robespierre).

První na řadě byli ale katolíci. Předehrou jejich krvavé lázně se staly tzv. zářijové masakry r. 1792, kdy pařížská lůza v čele s fanatickým Saint-Justem přepadla městská vězení (většinou šlo o budovy zrušených klášterů), kde byli mj. soustředěni i nepřísežní kněží, připraveni k deportaci do Guayany. Revolucionáři povraždili bestiálním způsobem 1340 zcela bezbranných osob, mezi nimi přes 300 duchovních. Krvavý masakr trval mnoho hodin. Kněze ubíjeli pažbami pušek, píkami nebo kyji. Těla obětí ještě po smrti zohavili. Neušetřili ani staré lidi, ty, kteří nemohli chodit, přinesli na místo vraždy na rukou. Nejznámějšími obětmi masakru se stali arcibiskup Arles Dulau a dva osmdesátiletí opati Lenfant a Rastignac, rozsekaní na kusy. Kaple u kostela St. Germain, kde byli duchovní vražděni, je dodnes nazývána „kaplí mučedníků“.

Od té doby vraždy nepřísežných kněží a věřících, kteří je podporovali, prudce narůstaly. S oblibou byly k tomu vybírány velké církevní svátky. V Rennes např. na Štědrý den, Hod Boží vánoční a svátek sv. Štěpána r. 1792 bylo popraveno 99 katolíků. Smečky psů pobíhaly kolem a lízaly jejich krev. Nejhorší na tom ale byla ostentativní zvrhlá záliba v krutosti, podněcovaná revoluční propagandou. Když např. jeden z republikánských poslanců v Saint Pol šel se dvěma dámami do divadla po popravě 27 katolíků a musel překračovat proudy krve obětí, namočil do nich ruku a vykřikl: „Jak je to krásné!“ Georges Danton, jeden z koryfejů revoluce a ministr spravedlnosti, odpověděl na prosby o zastavení zářijových masakrů: „Kašlu na vězně, ať se s nimi děje, co chce.“ Později prohlásil, že „bylo zúčtováno s davem konspirátorů a bídáků“. A dodal: „Chtěl jsem, aby všechna pařížská mládež přišla do Champagne poskvrněná krví…“

Když se v pařížském divadle hrálo jedno Voltairovo drama, kde zazněla slova „Zákony, nikoli krev!“, ozvalo se spontánně z hlediště: „Krev, nikoli zákony!“ Camille Desmoulins, žurnalista a hlavní ideolog nejvlivnějšího politického tábora jakobínů, napsal: „Srazte ctnost k zemi! Nepřinášejte na oltář svobody jiného zápalu leč zápal zločinu! Vládnout musí právě to, co omezenci nazývají zločinem. Smíříme vše v krvi papežů, králů, biskupů, kněží a všech ostatních, kteří v Evropě milují ctnost. Nebudou-li aspoň dva miliony zpátečníků pobity, nelze zbudovat nový šťastný věk….“ Škoda, že se už nedozvíme, jak smýšlel později pod gilotinou, kam ho dostali jeho jakobínští souputníci.

Rok 1793 byl pro katolíky absolutně nejhorší. Revoluční tribunál odsoudil v lednu k smrti krále Ludvíka XVI., o půl roku později i jeho manželku Marii Antoinettu. Vládu převzali jakobíni, jejichž předáci všichni náleželi k zednářským lóžím. V čele stáli tři amorální ničemové Charles Marat, Georges Danton a Maxmilian Robespierre.

V listopadu r. 1793 jakobínští radikálové a zločinecká individua Hébert, Chaumette a Cloots prosadili u Robespierra zákaz veškeré katolické bohoslužby, postavení Katolické církve mimo zákon a zavedení jediného „povoleného“ vyznání, ateistického tzv. kultu rozumu. V praxi to ale probíhalo již od jara toho roku. Katolické chrámy byly postupně přetvářeny na „svatyně rozumu“. Příklad dala Paříž, kde odpadlý arcibiskup Jean Baptiste Gobel v jakobínské čapce slavnostně předal revolucionářům klíče od katedrály. Ti chrám vyplenili, pošlapali Tělo Páně a zničili všechny sochy a obrazy. Poté postavili na oltář trůn, na němž usedla „bohyně rozumu“, představovaná prostitutkou Maillardovou. Totéž se dělo i v jiných francouzských městech.

Zavedení „kultu rozumu“ znamenalo totální prohru tzv. přísežných kněží, věřících, že s revolucionáři se lze domluvit (bratří Grégoirové, Sieyés, Gobel, Talleyrand). Většina z nich po listopadovém zákazu katolického kultu zcela od víry odpadla (vnitřními apostaty byli již dávno).

Jakobínští vládcové začali v celé Francii brutálně ničit katolické chrámy, ponechávali pouze ty, které se architektonicky „hodily“ k přestavbě na nový rouhačský kult. V Paříži a dalších městech museli občané povinně vzdávat poctu „bohyni“ rozumu, kdo z důvodu svědomí odmítl, byl bez milosti gilotinován. V některých oblastech se věřící občané postavili na odpor. V Lyonu a okolí obyvatelstvo odmítlo přijmout „kult rozumu“, vláda tam tedy poslala svého komisaře Josepha Fouchého, odpadlého řeholníka-oratoriána. Ten si získal přezdívku „lyonský kat“. S oblibou dával spoutané rolníky včetně žen, dětí a starých lidí, jejichž jedinou „vinou“ byla věrnost katolické víře, střílet z děl nad propastí, do níž potom těla padla. V jednom dni tak byly povražděny 2 tisíce lidí. Fouchého hrůzovládu literárně perfektně ztvárnil Stefan Zweig ve stejnojmenném románu.

Mnoho katolíků projevilo v té době totéž hrdinství jako prvotní křesťané. Nejznámější je příklad 16 sester karmelitek z Compiégne v čele s převorkou Madeleine Lidoinovou r. 1794, které odmítly zřeknout se katolické víry a vzdát poctu satanským karikaturám pravého Boha. Cestou pod gilotinu zpívaly „Salve Regina“. Jejich příběh literárně zpracovali umělci Claudel, Bernanos, von le Fortová aj. Jakobíni posedlí nenávistí k Bohu neušetřili žádnou věkovou kategorii. Před jejich zraky nenalezla milost ani 80letá hluchá a slepá představená kláštera v Montmartru Montmorency Lavalová. Ona i všechny jí podřízené řeholnice byly gilotinovány pod vylhanou záminkou „spiknutí“. Často byly vyvražděny i celé obce, např. Angers, kde revolucionářské bestie pobily 3 tisíce lidí bez ohledu na věk a pohlaví. Papež Jan Pavel II. povýšil 99 z nich ke cti oltáře.

Nejstrašnější ukázkou toho, co dovede bezbožectví puštěné z řetězu, se však stalo ve Vendée, krajině v západní Francii, kde obyvatelstvo povstalo se zbraní v ruce na obranu katolické víry. Tamní zbožní venkované projevovali otevřenou nespokojenost již od r. 1790, od vyhlášení civilní konstituce kléru. Úřady jim totiž zatýkaly nepřísežné kněze, kteří tam dlouho působili a získali si jejich lásku, a nahrazovaly je přísežnými. Mnohokrát se obraceli se žádostmi na příslušné instituce, vždycky ale byli odmítnuti. Rozhodli se tedy, že budou přísežné kněze ignorovat a chodit na bohoslužby k nepřísežným, kteří se skrývali v ilegalitě. Pařížská vláda vydala na podzim r. 1792 rozhodnutí: Kdo odmítne přijmout přísežného kněze, bude potrestán vězením nebo smrtí. To vyvolalo selské bouře, rolníci vzali do rukou zbraně a vytvořili katolickou armádu pod zástavou Nejsvětějšího Srdce Ježíšova. Velení převzali důstojníci předrevoluční královské armády, většinou šlechtického původu. Ve Vendée byl katolický kult zakázán ještě o několik měsíců dříve, než v celé Francii. Povstalci byli odvážní, ale slabě vyzbrojení, proto po několika měsících podlehli. Jejich opravdový zápal pro víru, budící úctu, ilustruje jedna scéna z Bas-Poitou, kde jeden rolník těsně před smrtí mečem zvolal: „Vraťte mi mého Boha!“

Pařížský režim rozpoutal ve Vendée otevřenou genocidu z náboženských důvodů. V kamenolomech Miseri u Nantes bylo např. pohřbeno 4 tisíce povražděných katolíků pod tak tenkou vrstvou země, že mrtvolný pach dosahoval až do města. Ve správním centru Vendée Nantes byl ustanoven komisařem 38letý Jean Baptiste Carrier, opilec a cizoložník, který prohlásil: „Raději změníme celou Francii v hřbitov, než bychom odstoupili od záměru obrodit ji podle našich představ…“ Rozkázal utopit v řece Loiře na proděravělé lodi více než 100 nepřísežných kněží a prohlásil: „Jaký krásný revoluční proud vznikl z té Loiry!“

A nezůstalo jen u kněží. 7 velkých děravých plavidel utopilo naráz v Loiře 2800 osob včetně žen a dětí. Carrierovu bestialitu nejlépe ukazuje jeho vztah k osiřelým dětem, jejichž rodiče byli pro víru popraveni. Ty byly původně dány do adopce. Když se to však Carrier dozvěděl, okamžitě nařídil, že děti „musí být vráceny republice“. Poté rozkázal všechny utopit v Loiře se slovy: „To jsou vlčata!“ Carrier tomu přihlížel na palubě své lodi, kde v bujaré pitce poslouchal nářek potápěných obětí. Jednou z jeho zvrhlých kratochvílí byla tzv. „republikánská svatba“, kdy mladý kněz a mladá řeholnice byli svlečeni do naha, svázáni tváří v tvář a společně utopeni.

Revoluční zrůdy se ve Vendée nezastavily ani před projekty otrávení veškeré vody arzenikem, aby se tento katolický kraj stal jedním velkým hřbitovem. Jakobínský generál Westermann, který Vendée „pacifikoval“, poslal do Paříže toto hlášení: „Občané republikáni, Vendée už neexistuje! Díky naší svobodné šavli zemřela i se svými ženami a dětmi. Rozhodl jsem pohřbít v lesích a bažinách Savenay celé město. Využil jsem oprávnění, která mi byla dána, děti rozdupal koňmi a vyvraždil ženy, aby nemohly plodit bandity… Zničil jsem všechny.“ Pařížské úřady zaslaly za to sadistickému generálovi vřelou gratulaci.

Nejhorší pohromu pro Vendée však představovaly v létě a na podzim r. 1794 tzv. „pekelné kolony“ generála Turreaua de Ligniéres. Jeho vojáci rabovali, loupili, zapalovali vesnice a vraždili jejich obyvatele, nosili nemluvňata na bajonetech a znásilňovali ženy na oltářích v chrámech.

Madame de Bonchamps, manželka generála armády Nejsvětějšího Srdce Ježíšova

Marie Renée Marguerite de Scépeaux, známá jako Madame de Bonchamps, se narodila r. 1767 v Saint-Florent nedaleko Angers ve šlechtické rodině s osmi dětmi a zemřela v Paříži v roce 1845. Jejím mužem byl markýz Charles de Bonchamps, zbožný katolík a ušlechtilý muž, slavný vojevůdce katolických sedláků z Vendée. V roce 1823 publikovala své Paměti, v nichž líčí své životní osudy za války v tomto kraji.

Rodiče svěřili její výchovu řeholnicím v Angers. Po dosažení dospělosti se provdala za markýze Charlese de Bonchamps a přestěhovala se na jeho panství La Baronniére.

Její manžel se stal za revoluce generálem a stratégem povstalecké Grande Armée Catholique et Royale (Velké katolické královské armády), zasvěcené Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu. Ona ho věrně následovala na různá bojiště a léčila jeho zranění, která utrpěl během bojů proti republikánům. To poslední v bitvě u Cholet bylo ale smrtelné. Zemřel 18. října 1793 v Saint-Florent-le-Vieil.

Madame Marie Marguerite poté následovala spolu s dcerou Zoé a synem Herménéem královskou armádu pod ochranou jejího velitele Henriho de La Rochejaquelein. Tehdy prokázala své opravdové křesťanské smýšlení, které bylo v příkrém rozporu s vražedným postojem republikánů. Když její manžel umíral, slibovali vendéeští vojáci pomstu za něj, protože ho velice milovali. Drželi v zajetí 5 tisíc republikánských zajatců. Po dobytí Fougères je chtěli všechny postřílet. Generál de Bonchamps však ještě na smrtelném loži nadiktoval dopis, v němž naopak žádá své vojáky, aby ukázali křesťanské smýšlení a zajatce nezabíjeli. Madame Marie poté tento testament svého muže přečetla a dosáhla naplnění jeho vůle.

V Dol, když se poté situace pro vendéeské stala téměř beznadějnou, přemluvila prchající sedláky, aby pokračovali v boji. Po porážce u Savenay v prosinci r. 1793 její syn zemřel na neštovice. Ona se s dcerou ukryla v dutém stromě, potom se delší dobu toulala po kraji v přestrojení za selku, když dceru nechala v péči známých vendéeských venkovanů. Nakonec ji ale zatkli a identifikovali jako ženu známého generála. Převezli ji do vězení v Bouffay, kde byla postavena před soud a jednomyslně odsouzena k smrti.

Jistý Haudaudine, obchodník z Nantes a bývalý zajatec zachráněný zásahem manželů Bonchampsových, však rozšířil petici podepsanou republikány, kteří byli stejným způsobem ušetřeni života, žádající její omilostnění. Toho bylo nakonec dosaženo.

To již ale revoluční teror postupně slábnul, když v létě r. 1794 skončil pod gilotinou Robespierre, jeden z jeho hlavních strůjců. Paní Marii se podařilo získat opět svou dceru, kterou poté poslala k tribunálu, aby požádala o omilostňující dopisy, jež se zpozdily. Na žádost soudců Zoé zazpívala první píseň, která ji napadla – roajalistickou, kterou vždy doma slýchávala, s refrénem „Ať žije král, pryč s republikou“.

Později po definitivní porážce revoluce ji přijal v osobní audienci ve Fontainebleau císař Napoleon I. Vyprávěla mu o svém životě na bojištích ve Vendée a o svých dobrodružstvích po manželově smrti. Císař, když se dozvěděl, že je bez prostředků, se rozhodl udělit jí penzi ve výši 6 tisíc franků ročně.

Bilance „demokratické“ revoluce

Velkorysé gesto odpuštění ze strany markýze de Bonchampse a jeho manželky, jímž byly ušetřeny životy jakobínských zajatců, nebylo u vendéeských povstalců žádným ojedinělým činem. Tak např. na počátku r. 1794 vendéeští zvítězili u Chemille, kde drželi v zajetí asi tisíc republikánů v místním kostele. Měli v úmyslu všechny postřílet, protože se podíleli na vraždách jejich žen a dětí. Velitel d´Elbée je však vyzval k modlitbě Otčenáš. Poklekli a učinili tak. Když došli ke slovům „odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme…“, velitel náhle vstal a řekl: „Nepodvádějte Boha! Jak můžete říkat ‚odpouštíme‘, když chcete tyto postřílet?“ Všichni se zarazili a mlčky zajatce propustili. Povstalci byli vyznavači Ježíše Krista, naplněni duchem milosrdenství a odpuštění.

Liberální a socialističtí historikové glorifikující Francouzskou revoluci nejsou schopni uvést jediný důkaz krutosti a bestiality ze strany armády Nejsvětějšího Srdce Ježíšova, jenž by byl srovnatelný s tím, čeho se dopouštěli vyznavači Deklarace práv člověka a občana. V minulosti se sice objevily zprávy o údajném masakru ve městě Marchcoul, kde údajně „bigotní“ katoličky po dobytí města vendéeskými povraždily sekáčky na maso stovky jakobínů, nicméně jednalo se o pomluvu vymyšlenou jakobínskou vládou v Paříži. Místní kronika, sepsaná tamními republikány, sděluje pouze popravu tří jakobínských funkcionářů zodpovědných za rozkazy k vraždám žen a dětí. Teze o „krutosti, páchané oběma stranami“, kterou hlásal např. liberální historik Francois Furet, je pustá lež.

Celkový počet katolických obětí ve Vendée je odhadován na 400 tisíc. Známý italský žurnalista a autor knih rozhovorů s posledními papeži Vittorio Messori napsal: „Všechno to, co praktikovala za druhé světové války SS, bylo již dříve vykonáno ve Vendée ‚demokraty‘ z Paříže: z vydělané kůže obyvatel Vendée se vyráběly boty pro úředníky, z jemnější kůže žen rukavičky. Stovky mrtvol byly zpracovány na tuk a mýdlo. Ve Vendée došlo poprvé k uplatnění chemické zbraně, k použití jedovatých plynů a otrávené vody. Tehdejšími plynovými komorami byly lodě naplněné venkovany a kněžími, zavezené doprostřed řeky a potápěné…“ Messori nazval krutosti bezbožeckých revolucionářů ve Vendée první genocidou novověkých dějin, jakobíni se stali předchůdci Turků s jejich masakrem milionů křesťanských Arménů za I. světové války a německých nacistů s jejich vyvražděním Židů.

Francouzská revoluce, dílo prý „osvíceného“ rozumu, nesla s sebou také barbarské ničení sakrálních památek vysoké umělecké hodnoty. Bylo srovnáno se zemí přes 2 tisíce katolických chrámů a klášterů (v samotné Paříži tři čtvrtiny všech kostelů). Z proslulé katedrály v Remeši se stal sklad píce pro dobytek. Zvířeckost hlasatelů „volnosti, rovnosti a bratrství“ se nezastavila ani před ostatky zemřelých, z královské hrobky v St. Denis byly vyházeny všechny kosti tam pohřbených panovníků a jejich rodin. Masovými se také staly rouhačské obřady, při nichž byl veden osel s biskupskou mitrou na hlavě a s biblí a krucifixem přivázanými na ocase. Shromáždění zatančili revoluční tanec carmagnola, osel byl nakrmen konsekrovanými hostiemi a napojen konsekrovaným vínem, načež se kříž a bible spálily na ohni.

Učebnice dějepisu v celé Evropě však navzdory těmto bestialitám velebí Francouzskou revoluci jako počátek významného „pokroku“ v dějinách lidstva. K ideám Francouzské revoluce se hrdě hlásí téměř všichni novodobí demokraté, svobodní zednáři, socialisté i komunisté. Přitom ale všem bez výjimky nahání hrůzu slovo „inkvizice“. Větší pokrytectví a zatemnění rozumu si lze sotva představit. I kdyby bylo pravdou, že tento soudní tribunál Katolické církve poslal během cca 500 let své existence na smrt několik desítek tisíc nevinných obětí (což pravda není, skutečný počet podle seriozních historiků činí ani ne 5 tisíc, z nichž zdaleka ne všichni byli nevinnými obětmi), tak co je to proti statisícům katolíků i jiných francouzských občanů během pouhých pár let? Co tady srovnávat?

A ještě na závěr: Katolická církev se r. 2000 ústy papeže Jana Pavla II. omluvila za zločiny (skutečné i domnělé), jež byly spáchány jejím jménem na nevinných lidech. Marně čekáme, kdy se omluví zednáři, liberálové a další demokraté nebo socialisté Katolické církvi za krvavé bestiality a genocidu Francouzské revoluce.

Paměti madame Marie Marguarety de Bonchamps jsou jedním z mnoha očitých svědectví těchto hrůz a mnoha důkazů, že sebevznešenější a sebeušlechtilejší hesla, když jsou spojena s nenávistí vůči Bohu, Kristu a Jeho Církvi, nejsou cestou k uskutečnění ráje na této zemi, ale naopak dálnicí směrem do pekla, které se realizuje už v tomto pozemském životě. A také – jsou dokladem o diametrálním rozdílu mezi katolickou naukou, která vede až k odpuštění nepřátelům, a bezbožeckými teoriemi, jež inspirují k masovým hrůzostrašným vraždám a genocidám.

Zdroje:

  • Mémoires de madame la marquise de Bonchamps sur la Vendée (rédigés par madame la comtesse de Genlis), Paris, Éd. Baudouin frères, coll. « Collection des mémoires relatifs à la Révolution française », 1823, VI-176 p. (lire en ligne [archive]). — Rééd. en 1890 dans le collectif intitulé : Mémoires sur la guerre de la Vendée et l’expédition de Quiberon (Paris, Éd. Firmin-Didot, coll. « Bibliothèque des mémoires relatifs à l’histoire de France pendant le 18e siècle »), et en 1981 (Janzé, Éd. Y. Salmon (ISBN 2-903414-10-6)).
  • Marie Renée Marguerite de Scépeaux de Bonchamps. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001- [cit. 2024-01-21]. Dostupné z: http://fr.wikipedia.org/w/index.php?title=Marie_Ren%C3%A9e_Marguerite_de_Sc%C3%A9peaux_de_Bonchamps&oldid=205811172.
  • MALÝ, Radomír. Apologetická abeceda dějin katolické církve. Nakladatelství Sypták, 2018.