Zázraky Ježíše Krista, potvrzující jeho slova a víru Církve. Nejznámějším je turínské plátno, na němž je otištěn fotografický negativ mrtvého těla Kristova se známkami bičování, korunování trním, probodení končetin při ukřižování a boku. Všechno přesně odpovídá nejen evangeliím, ale i anatomii těla, podrobeného tak krutým mukám, jak dokázal už ve 30. letech 20. stol. český lékař R. W. Hynek ve svém spise „Muž bolesti“. Je jednoznačně prokázáno, že obraz na plátně není namalován.

V 80. letech min. stol. proběhla v médiích zpráva, že plátno bylo podrobeno zkoumání tzv. uhlíkovou metodou a ta prý „dokázala“, že jde o padělek ze 13.–14. stol. Již ruský vědec a komunista Kuzněcov ale poukázal na nespolehlivost této metody, která je použitelná pouze u předmětů, jež nepřišly do kontaktu se vzduchem a zejména s ohněm (u turínského plátna zbožné duše ve středověku však pořád zapalovaly svíce, plátno samo v 16. stol. částečně shořelo). Dnes vědecký tým univerzity v italské Padově pod vedením profesora Fantiho dokázal na základě výzkumu pomocí ultračervených paprsků, že plátno pochází opravdu z doby Kristovy (uvádějí se léta 300 př. Kr. až 150 po Kr.).

Falzifikát je nemožný z několika důvodů. Jak by bylo možno dostat na plátno fotografický negativ v době, kdy ještě nikdo neznal fotografii? Středověký falzifikátor nevěděl nic o technice křižování, neboť tento trest se již dávno nepoužíval, nota bene měl podstatně menší anatomické znalosti než máme my dnes, proto je vyloučeno, aby se nedopustil nějakého omylu – a přesto všechny detaily na plátně do puntíku souhlasí s poznatky současné medicíny. Zcela vědecky nevysvětlitelný je vznik obrazu na plátně. Vědci zjistili, že muselo jít o „vyzáření“ těla nějakou zvláštní energií, podobnou atomové. Není to dobrý argument pro Zmrtvýchvstání Páně?

O tom, že nejde o falzifikát, svědčí také rouška z katedrály španělského Ovieda, uctívaná tam od 7. století, jíž dle tradice někdo po smrti utřel Spasiteli tvář. Skvrny krve na ní přesně odpovídají skvrnám na turínském plátně. Taktéž tvář Kristova na roušce z Manopello, jež byla uctívána v Římě už od starověku, se shoduje s tváří na turínském plátně. Ve francouzském městě Argenteuil je uctívána dle tradice tunika Kristova – a to již od 9. stol. Obsahuje krvavé skvrny zbičovaného těla, které se rovněž zcela shodují se skvrnami na turínském plátně.

Ježíš Kristus se nám ale prezentuje též eucharistickými zázraky, kterých jsou v Evropě a v Americe desítky. Nejstarší je zázrak v italském Lancianu z doby po r. 700, kdy jednomu knězi, pochybujícímu o reálné přítomnosti Pána v Eucharistii, se při proměňování hostie změnila v živé maso a víno v opravdovou krev. Obě relikvie jsou zde uchovávány, jsou stále čerstvé a nerozkládají se, vědci je mnohokrát zkoumali a pokaždé zjistili, že se jedná o lidskou tkáň a hrudky zaschlé krve krevní skupiny AB, tedy té samé, která se nachází na turínském plátně, roušce z Ovieda a tunice z Argenteuil. Lidská tkáň je kus bijícího srdce, které se chová jako srdce člověka ve smrtelné agónii. Zvláštní je, že všechny hrudky dohromady váží stejně jako každá zvlášť. To opět potvrzuje katolickou víru, že v každé částečce hostie je Kristus přítomen celý, tudíž i její maličký úlomek má tutéž hodnotu jako celá hostie. Totéž platí i o vínu.

Z dalších podobných zázraků je nejznámější zázrak z italské Bolseny r. 1263, kdy český kněz Petr také při proměňování pochyboval – a náhle při rozlomení sv. hostie vytryskla krev, rovněž skupiny AB. Je dodnes uložena v Orvietu. Dnes jsou známé podobné eucharistické zázraky v polské Sokólce (r. 2008) a v mexické Guadaljaře (r. 2013). Z hlediska vědy jde o něco zcela nevysvětlitelného.

Známe také mariánský zázrak z mexického Guadalupe, kde se Panna Maria r. 1531 zjevila indiánovi bl. Juanovi Diegovi a přála, si, aby biskup na tomto místě nechal postavit svatyni. Biskup Zumarága však vizionáři nevěřil a žádal důkaz. Juan Diego se vrátil na místo zjevení a uviděl tam kvést růže. Bylo to v prosinci, kdy růže nekvetou, proto je natrhal, zabalil do svého pláště zvaného tilma a přinesl biskupovi. Když je rozbalil, tak na tilmě všichni přítomní uviděli krásný obraz Panny Marie.

Když ve 20. století vědci obraz zkoumali, pod mikroskopem v oku Matky Boží uviděli namalovanou scénu, jak indián rozbaluje svoji tilmu, v níž má růže – a biskup se svojí suitou padají na kolena v úžasu. Tento evidentní zázrak, vědecky absolutně nevysvětlitelný, potvrzuje oprávněnost mariánské úcty, jak ji Církev praktikuje. Podvod je tady vyloučen, neboť jak by falzifikátor mohl do oka na obraze Panny Marie vložit miniaturu obrazu, viditelnou pouze pod mikroskopem, když věda o něčem takovém tenkrát neměla ani tušení? Krom toho si učenci marně lámou hlavu, jakými barvivy byl obraz namalován, jde o zcela neznámou substanci. Zázrakem také je, že vizionářova tilma, nositelka zázračného obrazu, neprojevuje nejmenší známky rozkladu, ačkoliv za normálních okolností její životnost končí po cca 30 letech.

V portugalské Fatimě na základě příslibu Panny Marie se uskutečnil 13. října r. 1917 známý sluneční zázrak, který vidělo cca 70 tisíc tam přítomných lidí a ještě všichni obyvatelé v okruhu cca 30 km. Nemohlo jít o masovou sugesci, protože zázrak viděli i zapřisáhlí ateisté, odpůrci Církve z vlivných deníků, a lidé lhostejní, kteří dopředu o ničem nevěděli. Neobstojí ani další námitka, že na Sahaře byla v té době písečná bouře, a vítr prý zahnal písek až do Portugalska, kde vytvořil obrazce připomínající rotaci slunce. Podle meteorologických záznamů žádná písečná bouře v té době na Sahaře hlášena nebyla, nota bene i kdyby tam řádila a přenesla se do Portugalska, tak by musela být půda poseta zrnky písku. Nic takového se však nenalezlo.