Katolická církev je vystavena častým neoprávněným útokům ze strany laické i odborné veřejnosti z nekatolického prostředí, ale často musí čelit i neobjektivní kritice ze strany katolických teologů nebo laiků. Argumenty této kritiky mají mnohdy různorodý charakter nebo původ. Kořeny některých z nich sahají k pohnutým obdobím v historii Katolické církve. Jedním z významných předmětů kritiky Katolické církve je koloniální období především po dobytí amerického kontinentu španělskými dobyvateli koncem 15. století. Zmíněné období je poznamenáno genocidou původního obyvatelstva tohoto kontinentu – Indiánů. Značná část zodpovědnosti za provedené bezpráví se zcela neprávem, především v důsledku neznalosti historických skutečností, připisuje Katolické církvi. Kritika přitom přichází nejen z nekatolického prostředí, ale i ze strany některých představitelů Katolické církve či věřících. Jeden z významných představitelů teologie osvobození, brazilský teolog Frei Betto (vlastním jménem Carlos Alberto Libânio Christo), v souvislosti s dotčeným obdobím uvádí:

„Odmítám stejného boha, kterého odmítají… marxisté-leninisté: boha kapitálu, boha vykořisťování, boha, v jehož jménu španělští a portugalští misionáři přišli do Latinské Ameriky a vyvražďovali Indiány…“ ¹

Podobná tvrzení nacházíme i v díle jiného významného představitele teologie osvobození, Leonarda Boffa, který mimo jiné napsal, že „v Latinské Americe se pět set let páchal sociální, historický a strukturální hřích s pomocí našich vládnoucích tříd a do jisté míry i církví.“ ²

Je evidentní, že uvedené citace příliš připomínají marxistickou rétoriku, proto jsou v tomto kontextu neakceptovatelné. Kromě toho – a to je nejdůležitější – tato tvrzení teologů osvobození jsou ve značném rozporu s fakty zásadního významu podloženými i historickými dokumenty, které předkládá připojená studie.

Na jedné straně je třeba v zájmu zachování objektivity přiznat, že některé historické dokumenty poukazují na omyly v historii Katolické církve, které byly doprovázeny nesprávnými rozhodnutími a následným jednáním církevních představitelů. Takto vnímaná objektivní a konstruktivní kritika proto může být pro Katolickou církev velmi prospěšná. Na druhé straně však předkládání fiktivních informací o misionářích, kteří jsou údajně zodpovědní za genocidu Indiánů na americkém kontinentu v období kolonialismu, odporuje reálným historickým faktům. Na základě podrobnějšího zkoumání historického vývoje dobývání amerického kontinentu nacházíme důkazy o tom, že conquistadores (dobyvatelé), kteří jsou zodpovědní za genocidu původního obyvatelstva v Jižní Americe, byli civilní osoby, nikoli misionáři, patřící ke katolickému kléru. Proto úsilí připsat genocidu původního obyvatelstva právě Katolické církve lze hodnotit jako určitý způsob manipulace s reálnými historickými důkazy. Zkoumání mnoha historických dokumentů v této souvislosti také odhaluje skutečnost, že po dobytí amerického kontinentu byli právě představitelé Katolické církve jedněmi z nejaktivnějších zastánců práv původního obyvatelstva. V období kolonialismu byly v Jižní Americe realizovány záměry různých zájmových skupin. Jiné záměry s tímto územím a původním obyvatelstvem měli představitelé španělské a portugalské koruny, jiné dobrodruzi, kteří v praxi realizovali koloniální politiku iberských korun, a jiné cíle prosazovala Katolická církev. Záměry každé ze zmíněných zájmových skupin byly diametrálně odlišné, proto je velmi důležité jejich precizní rozlišení.

Bolestné aspekty objevení Nového světa.

Dobývání Ameriky bylo nezbytným a neodvratným dějinným procesem, který měl pochopitelně svá pozitiva i negativa. Obě strany, jak dobyvatelé, tak původní obyvatelé za něj zaplatily zčásti nutnou, ale až příliš často i zbytečně vysokou a krutou daň. Násilně umírali jak dobyvatelé, tak dobývaní. Byly oběti, kterým nebylo možné zabránit. Měly je na svědomí nemoci (hlavně neštovice), které s sebou přinesli do Ameriky dobyvatelé. Indiáni neměli obranné látky proti nim a tak masové epidemie opakovaně decimovaly Indiány ve velkém množství. ³

Bylo však také mnoho zbytečných obětí, které způsobilo záměrné zabíjení Indiánů, jejich zotročování a nehumánní zacházení s nimi. Právě Indiáni zaplatili za ovládnutí Nového světa obzvlášť vysokou cenu. Výmluvným svědectvím nesmírného příkoří původního obyvatelstva na novém kontinentu byla situace na ostrově Haiti, kde po osmi letech španělské nadvlády zůstalo z původního 1 milionu obyvatel pouhých 60 tisíc domorodců. ⁴

I když musíme připustit, že některé, zvláště protišpanělsky orientované prameny a zdroje, záměrně zveličovaly skutečné počty vyhubených Indiánů, je jisté, že příchodem Španělů do Ameriky došlo k obrovskému úbytku domorodého obyvatelstva. Nejmarkantnější to bylo na území Mexika, již tradičně nejlidnatější oblasti celého amerického kontinentu. Pokud se počet domorodých obyvatel středního Mexika před španělským vpádem odhadoval přibližně na 25–27,65 milionu osob, pak mezi lety 1519 až 1568 poklesl počet tamního obyvatelstva na méně než tři miliony. ⁵

Tedy jen na území Mexika, tradičně nejlidnatější oblasti amerického kontinentu té doby, se během několika desetiletí po dobytí země Španěly snížil počet Indiánů o více než 20 milionů. Podobný trend byl zaznamenán i v jiných částech amerického kontinentu, avšak v absolutních číslech šlo o nižší počty, protože tyto oblasti nebyly tak hustě osídleny jako Mexiko.

Evropští dobyvatelé způsobili původnímu obyvatelstvu amerického kontinentu nesmírně mnoho utrpení a bolesti. Španělská conquista (dobývání) Ameriky byla plná masových zločinů a španělský conquistador (dobyvatel) se stal symbolem nelidské krutosti. Italský historik, filozof a teolog, zakladatel moderní italské historické vědy, Lodovico Antonio Muratori (1672–1750), o tom napsal: „Způsoby prvních Španělů, kteří přišli do Ameriky, zná každý, byly to násilí, kord, puška… Ne tisíce, ale miliony těchto nešťastných Indiánů… poslaly na onen svět. Zbylé Indiány, které ponechali naživu, uvrhli do otroctví, utlačovali je prací, posílali je do dolů a přitom zacházeli s těmito nešťastníky velmi tvrdě.“ ⁶

Celé dějiny novodobé Ameriky od příchodu Evropanů jsou dějinami ponížení domácího obyvatelstva a plenění bohatství nově objeveného kontinentu. Nálezy bohatých ložisek stříbra a zlata ve Střední, ale především Jižní Americe se staly základem hospodářského rozvoje Evropy a později i Severní Ameriky. Jak výstižně konstatují Galeano a Niggestich, „Amerika byla evropský obchod. Kovy, vytržené novým koloniím, podporovaly hospodářský rozvoj Evropy, a lze dokonce říci, že jej umožnily.“ ⁷

Právě bohatství Latinské Ameriky, především zlato a stříbro, bylo „vlastně klíčem k raně kapitalisticko-merkantilistickému hospodářskému řádu v Evropě. Latinská Amerika je region, jehož suroviny většinou přispěly k tvorbě kapitálu v tomto raně kapitalistickém evropském hospodářském řádu, Latinská Amerika je region otevřených žil. Od objevení po dnešní dny se vše proměnilo nejprve na evropský, později na severoamerický kapitál, který se nakupil ve vzdálených mocenských centrech a slouží jim ještě i dnes.“ ⁸

Nejen stříbro a zlato, ale později i chilský ledek, kaučukové lesy Amazonie, argentinské kebračové lesy, či venezuelská ropa, výrazně přispěly k obohacení evropských a později i severoamerických parazitů. Paradoxně však Jižní Amerika, která byla hnacím motorem hospodářského rozvoje v jiných částech světa, se sama stala chudou otrokyní zbytku světa. Zaplatila za světový hospodářský rozmach tu nejkrutější daň. Jen v šachtách Potosí zahynulo při dolování stříbra pro Evropany osm milionů ubohých Indios. Rozsah tohoto drancování Ameriky byl enormní. Do Španělska se například v letech 1503 až 1660 vyvezlo 185 tun zlata a 16 tisíc tun stříbra. ⁹

Rabovali však i Portugalci v Brazílii. V počátečním období bylo předmětem jejich zájmu „vzácné dřevo zvané pro svou narůžovělou barvu připomínající řeřavé uhlí (brasa) pau-brasil.“ ¹⁰ Později vytvořily z Brazílie produkční kolonii, ze které vyvážely do mateřské země zemědělské produkty, především cukr. Po objevení bohatých nalezišť zlata a diamantů se Portugalci vrhli na drancování tohoto přírodního bohatství Brazílie.

Rozpor proklamovaných ideálů a odlišné koloniální praxe

Španělská koloniální politika je typickým příkladem fenoménu, spočívajícího v rozporu proklamovaných humánních ideálů a úplně jiné koloniální praxe. Pokud konstatujeme, že příchod Španělů, a později i Portugalců, na americký kontinent způsobil domorodému obyvatelstvu Ameriky nesmírné příkoří, musíme jedním dechem dodat, že nebylo horlivějších zastánců práv latinskoamerických Indiánů, než byli představitelé Katolické církve. Už v roce 1493 papež Alexandr VI. prohlásil španělské krále za Kristovy vikáře pro nově objevené země. ¹¹

Ve smyslu tohoto úřadu vyhlásili Izabela Kastilská a Ferdinand Aragonský, jakož i všichni jejich následovníci za svůj hlavní cíl v Americe evangelizaci domorodců. Ke cti iberských monarchů je třeba říci, že jejich zásluhou Katolická církev v Novém světě utěšeně vzkvétala. Především ve španělských koloniích Katolická církev už poměrně krátce po příchodu Evropanů začala utěšeně vzkvétat. Prvním knězem na americkém kontinentu byl lodní kaplan Pedro de Arenas, doprovázející Kryštofa Kolumba na jeho pionýrské plavbě do Ameriky v roce 1492. Kolumbus „již v roce 1492 v San Salvadoru (na ostrově Guanahani) vztyčil sv. Kříž… a dal tam postavit oltář, na kterém první sv. mši sloužil kněz Pedro de Arenas…“ ¹² Za prvního misionáře Ameriky je však pokládán Katalánec Bernard Boil, který se zúčastnil druhé Kolumbovy výpravy. Na této výpravě bylo celkem 12 misionářů. Počet misionářů na americkém kontinentu pak rychle rostl.

Celé toto období charakterizoval bouřlivý rozvoj náboženského života. Budovaly se úchvatné katedrály a barokní kostely, kláštery, farnosti, školy či duchovní semináře. Byly zřízeny první univerzity v Santo Domingu, Mexiku, Limě a Bogotě. V roce 1590 měla univerzita v peruánské Limě 20 kateder a 180 profesorů. Kolem roku 1600 zde bylo 10 nemocnic a 24 klášterů, z toho 8 ženských. Jezuité zřídili v Limě několik škol. Z toho byla jedna vyšší škola určena výslovně pro indiánskou mládež. Úctyhodné dílo Katolické církve vzbudilo patřičnou úctu a respekt i u příslušníků jiných církví. Německý protestantský historik Leopold von Ranke (1795–1886) takto popisuje katolické misijní dílo: „Na začátku 17. století vidíme tyčit se hrdou budovu Katolické církve v Jižní Americe. Je to 5 arcibiskupství, 27 biskupství, 400 klášterů a velké množství farností… Jezuité učí gramatiku a volná umění… Na univerzitách v Mexiku a Limě přednášejí všechny teologické disciplíny.“ ¹³

Je nezpochybnitelný mimořádně velký přínos Katolické církve pro nápravu křivd, kterých se na amerických domorodcích dopouštěli španělští kolonisté. Papežové rozhodně odsuzovali tvrzení kolonizátorů, že Indiáni jsou méněcenná rasa, jakýsi mezistupeň, nacházející se mezi civilizovanými Evropany a představiteli zvířecí říše. Už Alexandr VI., jehož pontifikát začal jen 8 dní po začátku první Kolumbovy výpravy do Ameriky a skončil v roce 1503, zakázal poškozovat Indiány pod hrozbou exkomunikace. ¹⁴

Papežové Pavel III., Urban VIII. a Benedikt XIV. dokonce uvalili exkomunikaci na všechny lidi, kteří zotročili Indiány, obchodovali s nimi, připravili je o svobodu, majetek, domov, o jejich rodiny, ba exkomunikace se vztahovala i na ty, kteří takovým zločinům napomáhali radou, činem, spoluprací, nebo jen takové zločiny schvalovali a otevřeně obhajovali. ¹⁵ A sv. Pius V., jehož pontifikát trval od roku 1566 do roku 1572, dokonce zdůrazňoval, že Indiáni mají právo na čest a úřady. ¹⁶

Horlivá španělská katolická veličenstva neochvějně dbala na dodržování důstojného zacházení s Indiány. Již v roce 1512 vyhlásila španělská koruna tzv. Zákony z Burgosu, první pokus o právní ochranu původních obyvatel Ameriky. ¹⁷ Bohužel, velká vzdálenost kolonií od Madridu vytvářela jistou mocenskou propast mezi panovníky ve Španělsku a úředníky v koloniích. Španělští vládci nemohli pravidelně kontrolovat koloniální úředníky a v důsledku toho se teorie a praxe v koloniích velmi často neshodovaly. Mnohé zákony na ochranu Indiánů zůstaly jen prázdnými formulemi, které se nikdy neprosadily v praktickém životě.

Podobná situace jako ve španělské Americe byla i v portugalské kolonii Brazílie. I portugalští monarchové podporovali evangelizační snahy Katolické církve na tomto území. Již v objevitelské výpravě, kterou vedl capitão-mor Pedro Álvares Cabral, byl františkán Henrique de Coimbra, který v neděli 26. dubna roku 1500 odsloužil první mši svatou. Brzy poté nechal Cabral na pobřeží dnešního státu Bahia postavit velký dřevěný kříž.

Začátky Katolické církve v portugalské Brazílii byly velmi obtížné. Mezi brazilskými Indiány vykonávali evangelizační a pastorační činnost většinou řeholníci. V roce 1503 přišli do Brazílie první františkáni, „ale domorodci je brzy po příchodu zabili. Později zde vznikly dvě františkánské provincie. V roce 1551 bylo zřízeno biskupství v São Salvador, v tehdejším hlavním městě. První biskup padl do rukou Indiánů, kteří ho snědli.“ ¹⁸

Postupem času však i v Brazílii nastalo pro Katolickou církev období utěšeného rozvoje. Byla to zásluha nejen františkánů, ale i misionářů z jiných řádů, především však jezuitů, kteří dosáhli nejvýznamnějších úspěchů při evangelizaci jihoamerických Indiánů. Jenže ušlechtilé dílo misionářů zde ničili obchodníci s otroky, zvaní mamelukové, kteří zdecimovali indiánskou populaci v mnoha oblastech Brazílie. Mamelukové, nebo i bandeirantes, byli mestici, potomci evropských lupičů a trestanců, kteří se oženili s indiánskými ženami. Jelikož přicházeli od města São Paulo, nazývali je také paulisty. Tito zločinci však neomezovali svou činnost pouze na území portugalské kolonie Brazílie, ale přecházeli i na území patřící Španělsku a odváželi odtud Indiány, aby je mohli prodat jako otroky. Když se dostaly trpké žaloby na zločiny portugalských lovců otroků v Brazílii k portugalským panovníkům, tito se energicky snažili zajistit, „aby místokrálové vydali přísné edikty proti bezbožným obyčejům těchto lidí…“ ¹⁹

Pokud bylo konstatováno, že španělští králové byli energickými zastánci Indiánů, stejné tvrzení platí i o králích Portugalska. Historik Otruba píše, že v případě Brazílie „přislíbil portugalský monarcha obnovit svůj dekret z roku 1611, ve kterém byl zakázán každý druh otroctví, a kontrolu jeho dodržování přenést na inkvizici“. ²⁰

Marně však portugalští králové vydávali jeden zákaz zotročování domorodých obyvatel za druhým, i v tomto případě platilo, že Lisabon byl od Brazílie příliš vzdálený a tak si byli místokrálové ve vzdálené kolonii vědomi své téměř neomezené moci. A tak byli iberští králové často v roli bezmocných statistů, kteří jen komentovali události bez možnosti operativně je řešit. Sotva možno pochybovat o upřímné snaze portugalských monarchů odstraňovat křivdy, které na domorodém obyvatelstvu páchali portugalští kolonisté. Dosvědčuje to i páter Dobrizhoffer, který mimo jiné píše: „Dokonce i král v Portugalsku, Josef I., výslovně přiznává v ediktu ze 6. července 1755… že mnoho milionů Indiánů zahynulo a dnes v celé Brazílii zůstalo jen málo osad, a v těch osadách jen málo Indiánů. Příčinou toho je, že se s nimi zachází jako s nevolníky v rozporu se zákony Portugalska. Proto prohlašuje Indiány za svobodné a přikazuje znovu osvobodit zajaté Indiány. I jiní lidumilní králové Španělska a Portugalska už dávno předtím opakovanými nařízeními a pod hrozbou nejostřejších trestů zakazovali Indiány unášet, prodávat je, nebo je jakýmkoli způsobem pronásledovat.“ ²¹

Iberští králové byli tak mocní! A přece i tito monarchové, před kterými se kořili miliony poddaných, byli takoví bezmocní při správě svých kolonií. S mameluky si nedokázala poradit ani španělská, ani portugalská koruna. V této situaci se ochránci Indiánů stávali misionáři přímo v koloniích, kteří odmítali koloniální praktiky a veřejně se zastávali zubožených domorodců. Průkopníkem úsilí o zlepšení postavení amerických Indiánů byl dominikánský páter Antonio de Montesinos, jehož revoluční kázání na ostrově Española v roku 1511 bylo „prvním voláním na obranu lidské svobody v Novém světě.“ ²²

Dalším neohroženým bojovníkem za práva Indiánů byl páter Bartolomé de Las Casas (1484–1566), známý jako „apoštol Indiánů“. V Novém světě strávil velkou část svého života a osobně znal i Kryštofa Kolumba. Spolu se svým otcem se totiž zúčastnil druhé Kolumbovy výpravy do Ameriky. Nejprve působil na Haiti, kde byl vysvěcen na kněze a ve městě Santo Domingo měl v roce 1511 i primici. Později se ve Venezuele pokusil vytvořit komunu, avšak tento pokus ztroskotal a skončil hrozným krveprolitím. Na vlastní oči viděl bestiální zacházení španělských kolonistů s Indiány a neohroženě se jich zastával. Neomezoval se jen na kritiku poměrů, ale obracel se s konkrétními podněty přímo na krále a nejvyšší představitele Katolické církve ve Španělsku. Takto se mu podařilo dosáhnout alespoň částečného zlepšení postavení původních obyvatel Ameriky. Mimo jiné se výrazně přičinil o to, že v roce 1542 byly přijaty Nuevas Leyes de Indias (Nové indické zákony), které byly významným mezníkem v boji za zlepšení postavení domorodých obyvatel Ameriky. Tento dokument vydaný španělskou korunou zakotvuje péči o blaho Indiánů na americkém kontinentu. „Podle zákona byli Indiáni – jak to zaručila již královna Izabela – svobodní tak jako Španělé. Z obavy před revoltami jim sice bylo zakázáno nošení zbraní a ježdění na koni, ale jako osoby snížené právní způsobilosti užívali také… různá privilegia: kromě platby tributu koruně byli osvobozeni od daně, jejich právní úkony byly pod ochranou protektora a zůstávaly mimo inkviziční soudní pravomoci.“ ²³

Ani tento dokument nepřinesl radikální změnu, ale znamenal částečné zlepšení neutěšených poměrů v amerických koloniích. Las Casas se však nespokojil s dílčími úspěchy, ale i nadále neohroženě hájil práva Indiánů na slušnou existenci. Vydal tiskem cyklus spisů, ve kterých pranýřuje nelidské metody mučení a vraždění Indiánů v amerických koloniích. Jeho popisy jsou plné děsivé pravdy. Snad nejznámějším jeho dílem se stal v roce 1552 vydaný spis Brevísima relación de la destrucción de las Indias, pranýřující nelidské metody svých krajanů při zacházení s Indiány, jejichž osobním svědkem se stal. Český překlad spisu byl vydán v Praze v roce 1954. Las Casas mimo jiné píše o Španělech, že „v takovém opovržení Indijce měli (pravdivě mluvím o věcech, které jsem viděl), že s nimi zacházeli ne jako se zvířaty (a kéž by se Bohu líbilo, aby s nimi jednali alespoň jako se zvířaty, a aby si jich jako zvířat cenili!), ale jako s odporným hnojem a blátem s nimi nakládali.“ ²⁴

A o něco dále pokračuje autor v hrůzostrašných svědectvích o barbarství Španělů, páchaném na původním obyvatelstvu kolonií. Doslova píše: „Na tomto ostrovu, u něhož, jak jsme řekli, Španělé prvně přistáli, vzala svůj počátek krvavá vraždění a neštěstí lidí; ženy totiž a děti Indijcům násilím brali, aby jim sloužily a zle jich užívali, skutkem tělesným s nimi násilně hřešíce… Pacholátka rvali za nohy od prsů matek, a jejich nevinné hlavy tříštili o skály; jiné zase, nikoliv bez žertovných poznámek, do řek pozpátku vrhali, a svědectví ukrutnosti a nelidskosti své vydávali posměšným voláním, kterýmž vybízeli padající těla, aby tančila; jiné dítka zase zároveň s matkami špicím nelidských svých mečů vydali na pospas. Dubové šibenice budovali, široké, ale tak nízké, aby nohy zvěšených málem země se dotýkaly; z kterýchžto šibenic jedna každá, jak říkali, na počest a k poctivosti Spasitele našeho a jeho Apoštolů, třinácti osobám, byla určena; a přiloživše oheň k zvěšeným, za živa je na popel pálili.“ ²⁵

V opakovaných vydáních spisů Las Casase a jejich četných překladech do cizích jazyků jsou mědirytiny, na kterých jsou otřesné výjevy oběšení a upálení Indiánů na šibenicích po 13 domorodcích, ale i jiné děsivé výjevy nelidských metod španělských dobyvatelů. V úsilí Las Casase pokračovali další katoličtí misionáři, kteří neohroženě bojovali za práva Indiánů. Největšího úspěchu v tomto zápase dosáhli misionáři Tovaryšstva Ježíšova, kteří v Paraguaji vybudovali své redukce, úchvatné a prosperující oázy klidu a harmonického rozvoje původního indiánského obyvatelstva. Jezuitský stát v Paraguayi (1609 – 1768) byl nadějí a inspirací nejen pro národy Jižní Ameriky, ale pro celé lidstvo. Na jeho adresu se snesla mnohá obdivná slova jak ze strany katolíků, tak i ze strany nesmiřitelných nepřátel Katolické církve.

Jezuitský stát v Paraguaji založili misionáři Tovaryšstva Ježíšova 23. prosince roku 1609. V tento den totiž založili jezuité v Paraguaji první osadu, takzvanou redukci, ve které usídlili Indiány kmene Guaraní. Později zakládali další redukce a tak postupem času vzniklo do roku 1760 celkem 33 redukcí, které vytvořily konfederaci městských republik-redukcí. Fülöp-Miller doslova píše: „Ze státoprávního hlediska bychom mohli Paraguay nejspíš označit za konfederaci, protože redukce byly ve svých vnitřních záležitostech zcela samostatné a jen některé agendy, například zahraniční obchod a válečnou službu, řídily společně.“ ²⁶

Nad jezuitskými redukcemi v Paraguaji však od roku 1628 visela vážná existenční hrozba. Jelikož španělští kolonisté pociťovali stále větší nedostatek domorodé pracovní síly, byly pro ně redukce, v nichž žili Indiáni jako svobodní lidé, zákonitě trnem v oku. Proto se běloši uchýlili k lsti a k zajištění přílivu domorodé pracovní síly použili nepřímé chodníčky. „Špinavou práci“ přenechali brazilským lovcům otroků, už zmíněným mamelukům.

Obchodníci s otroky představovali pro misijní dílo jezuitů v Paraguaji smrtelnou hrozbu a nebýt nesmírné houževnatosti misionářů, byli by toto dílo určitě zprovodili ze světa. Zatímco zpočátku vykonávali lovci otroků své krvavé řemeslo na území Brazílie, později otočili své útoky směrem na jih a začali lovit i paraguayské Indiány. Nejprve brali do otroctví jen Guaraníe mimo redukce, ale od roku 1628 začali systematicky přepadávat samotnou oblast paraguayských redukcí. Začalo vůbec „nejtěžší období existence paraguayských redukcí, které trvalo od roku 1628 do roku 1641.“ ²⁷

Mamelukové ohrožovali v samotných základech existenci slibně se rozvíjejícího jezuitského státu. Jak píše jezuitský misionář Dobrizhoffer, tito lupiči svazovali Indiány kmene Guaraní, obývající tyto osady, „provazy a řetězy, a hnali je ve stádech jako dobytek do Brazílie, aby zbytek svých dnů využili k práci při cukru, manioku, bavlně, tabáku a v dolech. Kojené děti odtrhávaly… matkám od prsou a vrhali je bez nejmenšího pocitu lidskosti na zem. Staré a nemocné zabíjeli nebo zastřelili, protože sami dlouhou cestu nemohli vydržet. Zdravé přes noc, aby nemohli za tmy ujít, naházeli do jam, učiněných k tomuto účelu. Mnozí zahynuli cestou hlady nebo útrapami z cesty… Z tohoto důvodu u nás vznikl obyčej, který se pak navždy zachoval a stal se Guaraníům zákonem, že nikdo nemohl jít do kostela bez kopí nebo šípu, aby se znovu nestal kořistí náhlých přepadů loupežníků z Brazílie. Ti se často převlékali za jezuity a se svými růženci, kříži a černými šaty přilákali celé houfy Indiánů, kteří o podvodu nic netušili… Kdo by ale mohl vypočítat všechna zpustošení, kterým byl Paraguay vystaven?“ ²⁸

Otcové jezuité v případě útoku paulistů řídili obranné operace, ale odpor vůči těmto banditům, ozbrojeným střelnými zbraněmi, zpočátku nebyl dostatečně účinný. Jezuitům bylo jasné, že pokud mají paulisté střelné zbraně, je nezbytné sestavit oddíly Indiánů, rovněž vyzbrojených střelnými zbraněmi. Dlouhou dobu se však jezuité marně pokoušeli získat povolení vyzbrojit Indiány střelnými zbraněmi. Obzvlášť horlivě se v tomto směru angažoval páter Montoya, sám bývalý důstojník. V době nejvyšší nouze byli P. Francisco Díaz Taño a P. Antonio Ruiz de Montoya jako novopečení procuradores (prokurátoři) vysláni do Evropy, aby podnikli všechny možné kroky k záchraně redukcí. P. Taño odcestoval do Říma, kde v roce 1639 dosáhl u papeže Urbana VIII. vydání buly Comissum Nobis, kterou papež potvrdil a zpřísnil zákaz zotročování Indiánů, vydaný již papežem Pavlem III. v bulle Sublimis Deus (1537). Snad ještě větší význam pro zachování paraguayských jezuitských redukcí měla cesta P. Montoye do Madridu, kde hledal ochranu „u zdroje spravedlnosti a nohou krále“. ²⁹

Po zdlouhavých jednáních se Montoyovi podařilo vyřídit pro Indiány povolení používat střelné zbraně v případě smrtelného ohrožení redukcí. Vyřídit takové povolení však vůbec nebylo jednoduchou záležitostí. Byla zde opodstatněná obava, že armáda vyzbrojených Indiánů by se mohla vzbouřit proti španělské koruně. Nakonec však španělský královský dvůr přece jen vydal povolení k používání střelných zbraní při zachování určitých podmínek. Především že všechny zbraně v redukcích budou uzamčeny ve zbrojnicích, od kterých budou mít klíče otcové jezuité, kteří je budou vydávat do rukou Indiánů jen v případě vojenského útoku na redukce a při výcviku Indiánů. Kromě toho smí být v redukcích jen tolik střelného prachu a munice, kolik budou jezuité považovat za nezbytné pro spolehlivou obranu redukcí proti invazím nepřátel. V určení přesného termínu vydání povolení pro vyzbrojování redukcí střelnými zbraněmi se někteří autoři rozchází. Jeden zdroj uvádí, že zatímco v roce „1639 bylo povoleno nosit střelné zbraně jen několika nově obráceným, v roce 1640 dostali povolení všichni redukční Indiáni.“ ³⁰

Podle jiného zdroje bylo na podzim roku 1639 zasláno španělským koloniálním úřadům několik královských nařízení s příkazem podniknout opatření k zabránění útoků paulistů na španělské svrchované území, avšak „nejdůležitější otázka ozbrojení Indiánů puškami nebyla rozhodnuta, ale postoupena do kompetence vicekrále.“ ³¹ Klima však píše, že jezuitští misionáři již „16. září 1638 získali královský výnos opravňující je ozbrojovat pokřtěné Indiány proti devastujícím bandeirám…“ ³²

Není zřejmé, zda se tento výnos týkal i používání tak přepotřebných střelných zbraní, ale v každém případě je jisté, že během bitvy u Caazapá Guazú v roce 1639 už Indiáni používali střelné zbraně. Potvrzuje to Otruba, který píše, že po této vítězné bitvě Indiánů „guvernér Lugo kritizoval vlastnictví střelných zbraní u vítězů, jejichž výrobu začali pateři v jejich vlastních redukcích, aby obešli zákaz jejich nákupu.“ ³³

Prvních vojenských úspěchů dosáhli Indiáni pod vedením bývalého vojáka, portugalského laického bratra Antonia Bernala. Avšak po vítězství Indiánů nad mameluky u Caazapá Guazú v roce 1639 se jezuité obávali pomsty mameluků, proto přistoupili k systematické organizaci guaraníské armády. Kvalitně vycvičená armáda Guaraníů uštědřila mamelukům v roce 1641 novou velkou porážku u řeky Mbororé. Přestože měli paulisté v této bitvě výraznou početní převahu, zvítězili nakonec Guaraníové. Dvě rozhodující porážky mameluků: v roce 1639 u Caazapá Guazú a v roce 1641 u řeky Mbororé navždy zvrátily vývoj událostí v Paraguayi. Od té doby měly paraguayské redukce dalších více než sto let od mameluků pokoj.

I když nepřátelé Tovaryšstva Ježíšova násilnou likvidací jezuitského státu v Paraguayi v roce 1768 do značné míry oslabili ušlechtilé záměry jezuitů v jihoamerických misích, nepodařilo se jim zcela zničit jejich dílo v Paraguaji. Zásluhou 160leté existence jezuitského státu v Paraguayi jsou Guaraníové snad jediným indiánským národem, který nejenže si udržel svůj jazyk a kulturu, ale dokonce do značné míry asimiloval bílé osadníky a jejich potomkům vštípil svou kulturu. Guaraníský jazyk, který jezuité zdokonalili, je v paraguayské společnosti postaven na úroveň úřední španělštině. Vyučuje se také ve školách a existuje v něm bohatá literatura. Vycházejí dokonce i guaraníské noviny. Ještě dnes se jmenuje peněžní měna státu Paraguay guarani. Vzdělaní Guaraníové v Paraguayi často zastávají vysoké úřady. Guaraníské předky z matčiny strany měl také diktátor generál Alfredo Strössner. Mestici v Paraguaji „tvoří dnes 90 % obyvatelstva…“ a zásluhou misionářů „je současné obyvatelstvo z více než 80 % katolické.“ ³⁴

Při dobývání Ameriky zahynuly miliony Indiánů, ale je nesporné, že jedině zásluhou Katolické církve nedošlo k úplnému vyhlazení domorodého obyvatelstva Latinské Ameriky. Představitelé Katolické církve často tahali za kratší provaz v úsilí o zlepšení životních podmínek původních obyvatel Ameriky, ale přece jen dosáhli mnoha dílčích úspěchů a jejich neúnavné úsilí do značné míry vyvažovalo krvavou bilanci působení bělochů na americkém kontinentu.

Plusy a minusy dobytí Ameriky

V celkovém hodnocení působení Katolické církve v Americe výrazně převažují pozitiva nad negativy a lze konstatovat, že evangelizace amerického kontinentu patří k nejúspěšnějším kapitolám evangelizačního úsilí Katolické církve vůbec. Nelze zpochybnit výrazně pozitivní přínos Katolické církve pro dějiny Ameriky. Nebýt jejího nezištného úsilí o všeobecné povznesení domorodého obyvatelstva Ameriky, tak by byla iberská conquista mnohem temnější a krvavější. Právě Katolická církev do značné míry vyvažovala krvavou bilanci počínání bílého člověka v Americe. Nejen její nejvyšší představitelé, ale i mnozí misionáři přímo v koloniích odmítali koloniální praktiky a veřejně se zastávali zubožených domorodců. Přestože v praxi byla situace jihoamerických Indiánů až na výjimky velmi obtížná, přece jen miliony jihoamerických Indiánů navzdory vykořisťování, útlaku, zotročení a genocidě přežily krutovládu bělochů a promíchali se s nimi.

Dobytí Ameriky výrazně obohatilo obyvatele obou kontinentů. Pokud bylo v předchozím textu konstatováno, že Evropa Novému světu hodně vzala, musíme jedním dechem dodat, že mu také hodně dala. Conquista nesmírně obohatila nejen Evropany, ale i původní obyvatele Ameriky. Evropané těžili nesmírné přírodní bohatství Nového světa, ale poznali i pro ně nové potraviny, ke kterým patřily kukuřice, fazole, nové druhy mořských plodů, dýně, krocan, brambory, sladké brambory, rajčata, maniok, paprika, arašídy, pekanové ořechy, kešu ořechy, borůvky, papája, avokádo, či kakao. Indiáni zase získali mnohé evropské vymoženosti – pluh, kolo, vůz a železo. Výrazným obohacením pro Indiány byly i potraviny z jiných kontinentů, které jim přivezli evropští mořeplavci. Byly to pšenice, oves, ječmen, rýže, ředkvička, zelí, hlávkový salát, řepa, vanilka, meloun, cizrna, káva a zdomácnělá zvířata jako koně, krávy, ovce, kozy, prasata a slepice.

Neméně cenným přínosem pro Indiány byla evropská věda, kultura a školství, kterým Evropané obohatili Nový svět. Jenže největší poklad, dar nevyčíslitelné hodnoty, který získalo indiánské obyvatelstvo Ameriky od Evropanů, bylo poznání jediného pravého Boha, které zásadním způsobem změnilo jak dějiny Ameriky, tak dějiny samotné Katolické církve. Skončil eurocentrismus katolicismu.

Historik Hertling to charakterizuje takto: „Upevnění a vývoj amerického katolicismu nebyl pouze misijním úspěchem dočasného významu, ale i otevřením cesty k úplné zeměpisné přeměně církve. Její omezenost na Evropu byla odstraněna. Otevřela se cesta ke světovosti církve. A to i v tom smyslu, že v lůně samotné církve bylo dosaženo jisté rovnováhy mezi národy. Od začátku středověku hrál vedoucí roli vždy jeden národ nebo stát. Nejprve Německo, poté Francie, Španělsko a znovu Francie. Když se však objevily masy katolického obyvatelstva i na druhé straně Atlantského oceánu, supremace jednotlivých evropských národů skončila. Na její místo nastoupila jistá vzájemná rovnost všech. Dnes už dobrá polovina celkového počtu katolíků žije v obou částech amerického kontinentu, ale nelze říkat, že se tím těžiště církve přeneslo do Ameriky. Dnes Církev již není vázána na jedno zeměpisné středisko, jak tomu bylo ve středověku.“ ³⁵

Katolické mise v Americe výrazně posílily i vlastní církev. Díky americkým misím bezmála polovina z více než 1,4 miliardy katolíků světa žije v současnosti v Americe, z toho nejvíc, přes 420 milionů, v Latinské Americe. Toto patří k nezpochybnitelným pozitivům iberského dobývání Ameriky.

Pozn. redakce: V autorově článku, který pečlivě předkládá cenná fakta, však přece jen chybí jedna základní a podstatná informace. Totiž ta, že Španělé poté, co se na přelomu 15. a 16. století setkali poprvé s domorodci, především s Aztéky, byli zděšeni hrůzostrašnými krvavými obětmi, které oni přinášeli svým bohům, zejména tomu nejvyššímu, jehož nazývali „Opeřený had“ . Dětem a mladým lidem bylo zaživa vyrváno srdce a hozeno do ohně, tělo potom snědeno. V jednom dni takto bylo rituálně usmrceno údajně až 80 tisíc mladých lidí a dětí. Právě tyto hrůzy vedly Španěly ke konstatování, že Indiáni nejsou lidé, ale zvířata. Psali jsme o tom na apologii již dříve v článcích: Malý Radomír: Odkud se vzalo novověké otroctví?; Cammilleri Rino: Církev a koloniální minulost.

Bibliografie

1. Alexander VI.: bula Inter caetera. Dostupné z: http://geocities.ws/caleb1x/documents/intercaetera.html
2. Arteta, A. U. – Campistol, J. R. – Zamora, J. M. J. – Serrano, C. S.: Dějiny Španělska. Praha: Lidové noviny, 1995. 911 s. ISBN 80-7106-117-4.
3. Betto, F.: Na straně chudých. Praha: Výbor církevních a náboženských činitelů v Československu, 1989. 99 s.
4. Boff, L.: Kolumbus v reťaziach. Krištof Kolumbus a františkánská utópia v Latinskej Amerike. Bratislava: Serafín, 2006. 98 s. ISBN 80-8081-046-X.
5. Bučko, L.: Na ceste k oslobodeniu. Základy misiológie. Nitra: Spoločnosť Božieho slova, 2003. 549 s. ISBN 80-85223-34-1.
6. Casas, B. de L.: O zemí indijských pustošení a vylidňování zpráva nejstručnější. Praha: Lidová demokracie, 1954. 1. vydání originálu: 1552. 256 s.
7. Dobrizhoffer, M.: Geschichte der Abiponer, einer berittenen und kriegerischen Nation in Paraguay. Bereichert mit einer Menge Beobachtungen über die wilden Völkerschaften, Städte, Flüsse, vierfüßigen Thiere, Amphibien, Insekten, merkwürdigsten Schlangen, Fische, Vögel, Bäume, Pflanzen und andere Eigenschaften dieser Provinz. Verfaßt von Herrn Abbé Martin Dobrizhoffer, achtzehn Jahre lang gewesenen Missionär in Paraguay. Aus dem Lateinischen übersetzt von A. Kreil. I.-III. Theil. Wien: Joseph Edlen von Kurzbek, 1783-1784.
8. Dučák, K.: Božie svetlo v temnotách Paraguaja. Jezuitský štát 1609 – 1768. Nitra: Spoločnosť Božieho slova, 2012. 470 s. ISBN 978-80-85223-93-4.
9. Faßbinder, M.: Der “Jesuitenstaat” in Paraguay. Halle: Niemayer, 1926.
10. Fülöp-Miller, R.: Moc a tajemství jezuitů. Vydání třetí. Praha: Rybka Publishers, 2000. 655 s. ISBN 80-86182-98-3.
11. Galeano, E. – Niggestich, K.: Was Europa Lateinamerika nahm und verdankt, in: MERIAN Inkastaaten: Peru, Ecuador, Bolivien, das Monatsheft der Städte und Landschaften im Hoffmann und Campe Verlag Hamburg, 1977, 30. Jahrgang, Heft 12, s. 145-149.
12. Hartmann, P. C.: Der Jesuitenstaat in Südamerika 1609 – 1768. Weißenhorn: Konrad, 1994. 174 s. ISBN 3-87437-349-5.
13. Hertling, L.: Dejiny katolíckej Cirkvi. Cambridge: Dobrá kniha, 1983. 483 s. ISBN 0-920150-98-5.
14. Kašpar, O. – Mánková, E.: Dějiny Mexika. Praha: Lidové noviny, 2000. 385 s. ISBN 80-7106-269-3.
15. Klíma, J.: Dějiny Brazílie. Praha: NLN, 1998. 458 s. ISBN 80-7106-261-8.
16. Kmeťko, K.: Svetové misie. I. Nitra: Misijný dom Matky Božej 1941. 478 s.
17. Montoya, A. R. de: Conquista espiritual hecha por los Religiosos de la Compañia de Jesus, en las Provincias del Paraguay, Parana, Uruguay, y Tape. Madrid: en la imprenta del Reyno, 1639.
18. Muratori, L. A.: Il cristianesimo felice nelle missioni de’ padri della Compagnia di Gesù nel Paraguai. 2 Parti. Venezia: Presso Giambatista Pasquali, 1752. 323+300 s.
19. Otruba, G.: Der Jesuitenstaat in Paraguay. IDEE UND WIRKLICHKEIT. Wien: Bergland, 1962. 192 s.
20. Ranke, L. von: Die römischen Päpste, ihre Kirche und ihr Staat im sechszehnten und siebenzehnten Jahrhundert. II. Vierte Auflage. Berlin: Duncker und Humblot, 1856. 575 s.

Poznámky: