Vylhaná a prolhaná mytologie moderního „humanismu“ tvrdí, že bílí křesťané zavedli otroctví indiánů a černochů na africkém a zejména na americkém kontinentě. Jeho obětmi byli prý nekřesťanští (animističtí čili pohanští) indiáni a černoši. Fuj, vy bílí křesťané, styďte se! To je poselství, které adresuje hnutí Black Live Matter (BLM) současné bělošské, potažmo celé křesťanské civilizaci. Poselství, jehož součástí jsou stržené nebo zdevastované chrámy, kříže a sochy světců v USA i v Evropě.

Jenže jaká je historická pravda? Úplně jiná. Zcela odlišná nejen od té, kterou hlásají zločinní demagogové BLM, ale i od té, kterou jsme čerpali ve škole z učebnic dějepisu.

1. Novověké otroctví domorodců na americkém a africkém kontinentu nebylo vynálezem bělochů, ale existovalo hluboce zakódované v samotné kmenové civilizaci pohanských indiánů a černochů. Bylo naprosto samozřejmé, že jednotlivé kmeny mezi sebou válčily. Vítěz u poražených vyvraždil ty, kdo nemohli „být užiteční“, ze zbytku učinil své otroky.
2. Když Španělé inspirovaní tímto příkladem (a zhnusení lidskými obětmi Mayů a Aztéků) brali na americkém kontinentu indiány do otroctví, král a císař Karel V. toto zakázal na nátlak katolických misionářů a papeže Pavla III., jenž vydal proti tomu r. 1537 zvláštní bulu. Totéž opakuje zhruba o třicet let později jeho nástupce sv. Pius V. a poté další papežové v 17. stol.
3. Otroky z černé Afriky začaly dovážet na americký kontinent koloniální státy: v 17. stol. protestantská Anglie, později v 18. stol. Francie a Portugalsko v čele s osvícenskými panovníky, jejichž dvory ovládali svobodní zednáři. Papež Benedikt XIV. (1740–59) vydal proti zotročování černochů a obchodu s nimi ostrou bulu, zatímco koryfej protikřesťanského osvícenství a „otec novodobé tolerance a svobody svědomí“ Francois Arouet Voltaire přesně v téže době investuje nemalou část svého majetku právě do obchodu s černými otroky, dopravovanými z Afriky na americký kontinent. Ve svých „Esejích o mravech“ Voltaire píše, že černoši prý nejsou lidmi, nýbrž jakýmisi zmetky vzniklými z pohlavního styku lidí a opic. Také papežové 19. století nekompromisně vystupovali proti zotročování černochů a obchodu s lidmi, nejradikálněji Řehoř XVI. v bule „In Supremo Apostolatus“ r. 1839. Brazílie jako poslední stát v Jižní Americe zrušil otroctví černochů r. 1888 na nátlak papeže Lva XIII. a brazilských biskupů.
4. Je pohádkou, která překonává i bratry Grimmy a Boženu Němcovou, že bílí otrokáři černochy v Africe chytali kdesi v pralesích, jak jsme se to učili ještě v učebnicích dějepisu za mých mladých let. Nikoho chytat nemuseli, to by bylo příliš nákladné a nebezpečné. Způsob, jak si v Africe opatřit černé otroky, byl mnohem lehčí a prozaičtější. Prodali jim je sami černí kmenoví náčelníci, kteří – jak je uvedeno v bodě 1) – otroky vlastnili. Platidlem ze strany bělochů byly buď zlato, nebo sudy pálenky. V mnoha případech nemuseli bílí otrokáři ani vážit dlouhou cestu z přístavu v Africe za černými kmenovými náčelníky do vnitrozemí, protože přímo v přístavních městech vystavovali své „lidské zboží“ mohamedánští obchodníci ze severní Afriky, neboť v islámu otroctví bylo a je dosud normální sociální institucí, stejně tak obchod s otroky. Muslimští kšeftaři je prostě odkoupili od černošských kmenových náčelníků a v přístavech prodávali severoamerickým nebo jiným otrokářům.
5. Novověké otroctví, zvláště pak obchod s lidmi, je z morálního hlediska něčím absolutně neobhajitelným. Docházelo při něm i k takovým zvěrstvům, že se fingovalo ztroskotání lodi a koupení otroci byli při tom házeni do moře, aby otrokáři mohli vyfasovat peníze, neboť už tenkrát existovalo pojištění a s ním i pojišťovací podvody. Vinu na obchodu s otroky však nenesou jenom bílí otrokáři, ale stejnou, ne-li ještě větší měrou černí pohanští kmenoví náčelníci v Africe (srvn. b. 1)) a hnědí mohamedánští obchodníci s „lidským zbožím“. Ideovým podkladem bělošského otrokářství byly: a) radikální směry angloamerického protestantismu, které považovaly černochy za méněcennou rasu; b) protikřesťanské osvícenství a zednářství, jež zejména v 18. století ovládlo politickou scénu v Anglii a později v USA, ve Francii a v Portugalsku, čili v zemích, které hojně obchodovaly s otroky a otroctví pěstovaly. Názory Voltairea, nejvýraznější myšlenkové autority osvícenců té doby (srvn. b. 3), byly směrodatné.
6. Katolická církev nenese na novověkém otroctví vůbec žádnou vinu, neboť její magisterium, především papežové, jednoznačně odsuzovali toto zlo (srvn. b. 2, 3), katoličtí misionáři indiány a černochy bránili, což platí zejména o sv. Juniperu Serrovi, františkánovi a zakladateli města San Francisco v 18. stol., jehož sochy se staly nyní terčem řady devastací přívrženců Black Live Matter. Prý to byl „bělošský kolonizátor“. Pokud se někteří španělští nebo portugalští otrokáři hlásili ke katolicismu, tak se ocitli v rozporu s církevní naukou a s církevní autoritou. Viníkem bělošského otrokářství nebyly proto Katolická církev a její nauka, nýbrž naopak odvrat od ní, nejprve protestantská apostaze a poté osvícenské bezbožectví.
7. Navzdory veškerému jasnému odmítnutí novověkého otroctví je však třeba říct, že černým otrokům v jižanských státech USA v 19. století se přece jen dařilo lépe než otrokům u afrických kmenových náčelníků téže barvy pleti nebo u muslimů. Někteří plantážníci na jihu USA je sice krutě trestali (bičování), ale jiní, hluboce věřící protestanté, si přece jen zachovali smysl pro křesťanské chování a zacházeli s nimi lidsky, někdy je považovali téměř za členy rodiny. Proto nepřekvapuje, že ve válce Jihu proti Severu (1861–5) vytvářeli mnozí černí otroci dobrovolnické domobrany na obranu svých otrokářů a bojovali na straně jižanské Konfederace proti severské Unii, která otroctví zrušila. V průmyslových státech Unie dominoval ekonomicky i politicky liberální kapitalismus, který si cenil člověka jen podle výkonnosti, jinak jej nezajímal. Paradoxně tedy černoch na severu v New Yorku či v Chicagu, byť formálně svobodný, se velmi často měl materiálně hůř než černoch–otrok u jižanského farmáře, neboť dostával nezřídka nedostatečnou mzdu nebo byl bez práce a hladověl, zatímco jeho nesvobodný krajan „pod bičem otrokáře“ se nemusel hladovění obávat.
8. Emancipace černochů do americké společnosti po zrušení otroctví r. 1865 probíhala sice pomalu, ale nezadržitelně. V řadě států USA platila rasová segregace, která však nepředstavovala nerovnoprávnost černochů. Znamenala pouze to, že existovaly oddělené školy od základních až po univerzity pro černé a pro bílé. V průběhu 20. století se zformovala černošská inteligence a černošská podnikatelská elita. Za éry prezidentů Johna Kennedyho (1960–3) a Lyndona Johnsona (1963–9) byla rasová segregace zrušena a zavedena ve prospěch černochů „pozitivní diskriminace“, což znamenalo, že černoši mají mít přednost při přijímání k univerzitnímu studiu nebo do zaměstnání, zvláště na vedoucí posty. Od šedesátých let 20. století má černoch právě kvůli barvě své pleti větší šanci udělat profesní kariéru než běloch. Paradoxně veliteli policie, která je v agendě BLM nejvíce napadanou institucí kvůli domnělému protičernošskému rasismu, bývají velice často právě černoši. Tito Afroameričané, jak se dnes oficiálně nazývají, jsou zastoupeni v obou komorách Kongresu i ve vládě, jeden z nich (Barack Obama) se stal dokonce prezidentem USA. O nějakém útlaku černých občanů nemůže být proto ani řeči.
9. Antagonismus bílých a černých vedl často k rasově motivovaným aktům nenávisti a bojům. Bylo to oboustranné. Běloši měli svůj Ku Klux-Clan, černoši zase své ozbrojené organizace používající násilí, současná Black Lives Matter je jejich dědicem. Je pravdou, že bílý policista použil proti černochu G. Floydovi, mimochodem narkomanovi a výtržníkovi, nepřiměřený zákrok, jenž měl za následek jeho smrt. To se hájit nedá, jenže podobného násilí se na oplátku často dopouštějí černí policisté proti bělochům, o čemž média z důvodů politické korektnosti mlčí. Bělošský rasismus je dnes velice slabý, neboť bílí Američané a také Evropané jsou neustále bombardováni mediálním lynčem, jakoby mohli za otroctví a všechno zlo, které v minulosti černochy potkalo. Mezi bílými převládá v důsledku toho jakýsi podvědomý pocit viny jen proto, že se narodili jako běloši. Radikální černošský rasismus naproti tomu ukazuje svou pravou tvář.
10. Černošské hnutí v USA žel postrádalo morálně příkladnou integrující osobnost, která by vzbuzovala úctu. Baptistický pastor Martin Luther King, zavražděný r. 1968, je sice některými za takového považován, ale neprávem. Snažil se uplatnit v černošském hnutí metody nenásilného odporu Mahátmy Gándhího, ale neúspěšně. Jeho osobní život byl nemravný, což dokazuje i jeho manželka Correta, která napsala po jeho násilné smrti r. 1968 knihu „Můj život s M. L. Kingem“. Byl to erotoman, který ještě v noci před svým zavražděním měl u sebe v hotelovém pokoji jednu černou a jednu bílou prostitutku.
11. BLM je inspirována neomarxismem a podporuje agendu LGBTQ+ . Údajně vede boj na obranu utlačovaných menšin, jimiž kromě černochů jsou prý homosexuálové, lesby a transsexuálové, jakož i ženy, jimž zákony neumožňují zcela svobodně se rozhodnout pro potrat. V Evropě jsou podle ní utlačovanou menšinou migranti. V boji za údajné „osvobození černochů“ je průsečíkem veškeré její agendy otroctví před 150 a více lety. Pokrytecky přitom mlčí o současném, reálném otroctví, které je mnohem strašnější. V muslimských státech dodnes existuje buď oficiálně (Sudán), nebo neoficiálně (Saudská Arábie). Otroci a otrokyně černé pleti (!), především děti, jsou unášeni a kupováni právě v Africe. Jejich osud ale BML, jež tolik bojuje za údajná práva utlačovaných černochů, vůbec nezajímá. Otrokáři v tomto případě nejsou totiž běloši.

Nicméně je nezajímá ani současné otroctví ze strany bílých Evropanů, které také reálně existuje, ačkoliv se to zdá neuvěřitelné. Katolické hnutí „Solvodi“ (zakladatelka Lea Ackermannová r. 1985) již léta pomáhá v Německu i v zahraničí ženám a mladým dívkám z Azie a z Afriky, které se stávají obětmi „obchodníků s lidským masem“. Lákají je nabídkami pracovních příležitostí v pohostinství nebo v cestovním ruchu, potom je ale zavřou do hampejzů a přinutí k prostituci. A nejen to. Někteří z těchto západoevropských nebo amerických zločinců a čuňáků kupují své oběti od muslimských kšeftařů, jiní zase posílají na jistá místa v Africe nebo v Azii své gangy, aby unášely především nezletilé děti, případně je odkoupily od samotných rodičů nacházejících se v těžké ekonomické situaci, jimž nabídnou horentní sumu peněz. A neběží pouze o dívky, nýbrž také o chlapce, kteří poté skončí v některém homosexuálním hampejzu. Solvodi několikrát zveřejnilo konkrétní údaje, které se setkaly s absolutním nezájmem vlád.

A nejen to. I papež František a další nositelé magisteria ve Vatikánu a v inkriminovaných zemích o tomto nikoli minulém, ale současném strašlivém otroctví mlčí. Rozdíl proti magisteriu 16.–19. století, kdy papežové a biskupové aktivně vystupovali proti otroctví a misionáři otroky rudé a černé barvy pleti bránili, je zde očividný. Až jednou za pár staletí budou historikové srovnávat papeže 16.–19. století, byť i jen pod zorným úhlem lidskosti a zastání se pronásledovaných, se současným pontifikátem, jak asi František a jeho tým obstojí v porovnání se sv. Piem V., Benediktem XIV. nebo Řehořem XVI.? Kdo se proti evidentnímu zlu ozval a kdo naopak mlčel a zvolil si pseudotéma migrantů a domnělé ekologické katastrofy, aby proti opravdovému zločinnému svinstvu nemusel pozvednout hlas? Odpověď ponechám na čtenářích.