Pozn. re­dak­ce: Pu­b­li­ku­je­me zde sou­kro­mé ná­zo­ry au­to­ra, které jistě mohou být pod­nět­né a uži­teč­né. Jen bychom do­da­li, že zkouš­ka ohněm, již chtěl pod­stou­pit sv. Fran­ti­šek před sul­tá­nem, o níž píše sv. Bo­na­ven­tu­ra, ne­mu­sí být vůbec le­gen­dou, není třeba ihned ka­pi­tu­lo­vat před ra­ci­o­na­lis­tic­ký­mi po­chy­bo­va­či. Dále také – i když sou­hla­sí­me s au­to­ro­vým pří­stu­pem misií beze zbra­ně s kří­žem a Pís­mem sv. – mu­sí­me oce­nit spra­ved­li­vou obra­nu se zbra­ně­mi proti mus­lim­ské agre­si v dě­ji­nách a vzdát hold všem obrán­cům křes­ťan­ské cikvi­li­za­ce, kteří po­zved­li meč proti jejím ni­či­te­lům, ať už se jedná o kři­žá­ky ve stře­do­vě­ku, nebo o bo­jov­ní­ky u Le­pan­ta a Vídně.

Ev­ro­pa stojí už delší dobu před váž­nou hroz­bou. Je za­pla­vo­vá­na ne­zvlád­nu­tel­ným ná­po­rem imi­gran­tů z Af­ri­ky a ji­ných koutů pla­ne­ty, mezi nimi ma­sa­mi mus­li­mů, kteří na­há­ně­jí Ev­ro­pa­nům velký strach, zejmé­na v sou­vis­los­ti s řá­dě­ním mus­lim­ských te­ro­ris­tů. Jed­ná­ní těch­to is­lám­ských fun­da­men­ta­lis­tů, vraž­dí­cích a te­ro­ri­zu­jí­cích ji­no­věr­ce, vzbu­zu­je opráv­ně­nou hrůzu nejen u všech, kteří ne­vy­zná­va­jí islám, ale do­kon­ce i u mnoha mus­li­mů, kteří zlo­či­ny jmé­nem is­lá­mu od­mí­ta­jí. S při­bý­va­jí­cím množ­stvím te­ro­ris­tů a v sou­vis­los­ti s na­růs­tá­ním ná­si­lí, kte­ré­ho se do­pouš­tě­jí, je na­mís­tě otáz­ka: Jak se ubrá­nit mi­li­tant­ní­mu is­lá­mu?

Mož­nos­tí je víc. Nej­čas­tě­ji se mluví o vy­bu­do­vá­ní ja­kési po­my­sl­né čín­ské zdi, která by nás od mus­li­mů od­dě­li­la. Pře­lo­že­no do prak­tic­ké řeči by to zna­me­na­lo za­brá­nit mus­li­mům pro­ni­kat do Ev­ro­py, za­sta­vit proud při­stě­ho­val­ců na hra­ni­cích, pros­tě izo­lo­vat náš křes­ťan­ský svět od toho mus­lim­ské­ho. Tady je třeba zdů­raz­nit, že za­me­ze­ní při­stě­ho­va­lec­tví mus­li­mů do Ev­ro­py je za sou­čas­né si­tu­a­ce zcela ne­zbyt­né kvůli hroz­bě, kte­rou islám pro mrav­ně zde­vas­to­va­nou Ev­ro­pu před­sta­vu­je. Pa­ra­dox­ně ne proto, že by snad byli mus­li­mo­vé silní, ale proto, že ev­rop­ské křes­ťan­ství je vý­raz­ně osla­be­no. Proto je za­sta­ve­ní pří­li­vu při­stě­ho­val­ců do Ev­ro­py ne­zbyt­né pro zá­chra­nu křes­ťan­ských hod­not, které jsou nej­cen­něj­ším po­kla­dem křes­ťan­ské Ev­ro­py, v sou­čas­né době tak velmi ohro­že­né už nejen zven­čí, ale mno­hem více ze­vnitř, li­be­rá­ly všeho druhu. Jenže ta­ko­vé ře­še­ní je do­čas­né. Toto jen od­dá­lí ne­zbyt­nou kon­fron­ta­ci svě­to­vé­ho is­lá­mu a křes­ťan­ství, pře­de­vším naší Ka­to­lic­ké církve. Dě­ji­ny nás učí, že žádná izo­la­ce ne­mů­že být tr­va­lým ře­še­ním tak, jak ne­by­la tr­va­lým ře­še­ním čín­ská zeď. Před­sta­va, že se is­lá­mu ubrá­ní­me silou, vo­jen­ský­mi pro­střed­ky či izo­la­cí před mus­lim­ským svě­tem, je ilu­zor­ní a z to­ho­to dů­vo­du i velmi ne­bez­peč­ná. Vždyť mus­li­mů je dnes více než ka­to­lí­ků. Ka­to­lic­ká cír­kev sice sved­la již mnoho ví­těz­ných bitev proti mus­li­mům, jenže islám i na­dá­le ne­bez­peč­ně ex­pan­du­je. Právě teď, v této době, kdy jsme svěd­ky roz­sáh­lé vlny kon­ver­zí mus­li­mů na křes­ťan­ství, musí Ka­to­lic­ká cír­kev zin­ten­ziv­nit evan­ge­li­za­ci mezi mus­li­my. V zájmu vlast­ní­ho pře­ži­tí. Islám totiž ne­bu­de po­ra­žen do té doby, než se nám po­da­ří masy mus­li­mů při­vést ke kon­ver­zi na ka­to­lic­kou víru. Jiné cesty není.

Podle jedno ak­tu­ál­ní­ho zdro­je žije na celém světě 1,9 mi­li­ar­dy mus­li­mů.¹ A je re­ál­né před­po­klá­dat, že tento počet bude i na­dá­le růst. Mus­li­mů je tedy více než ka­to­lí­ků, kte­rých podle po­sled­ních do­stup­ných va­ti­kán­ských sta­tis­tik z roku 2022 bylo na celém světě 1,39 mi­li­ar­dy. Došlo při­tom „k mír­né­mu růstu glo­bál­ní­ho pro­cen­ta ka­to­lí­ků o 0,03 % na 17,7 %.“² V sou­čas­né době je po­cho­pi­tel­ně ka­to­lí­ků na celém světě víc než v roce 2022, pro­to­že Ka­to­lic­ká cír­kev ne­u­stá­le roste, ale přes­to je mus­li­mů více než ka­to­lí­ků. Při­tom je však mus­li­mů méně než křes­ťa­nů. Podle jed­no­ho zdro­je z 11. února 2025 svě­to­vé křes­ťan­ství na­dá­le roste. V sou­čas­nos­ti je ve světě „více než 2,64 mi­li­ar­dy křes­ťa­nů.“³

Ne­zbyt­nou kon­fron­ta­ci dvou nej­po­čet­něj­ších ná­bo­žen­ských světů je možné, do­kon­ce ne­vy­hnu­tel­né od­da­lo­vat, jenže jed­nou k ní ur­či­tě dojde s plnou silou. Proto je ne­zbyt­né co nej­lé­pe se na tuto ne­od­vrat­nou kon­fron­ta­ci při­pra­vit. Platí to zvláš­tě pro naši Ka­to­lic­kou cír­kev, která jako nej­star­ší z křes­ťan­ských církví a je­di­ná pravá Kris­to­va cír­kev má nej­vět­ší zod­po­věd­nost za za­cho­vá­ní Kris­to­va učení v Ev­ro­pě. Ale jak se ubrá­nit is­lá­mu?

Nej­lep­ší obra­nou je útok! Ne však útok zbra­ně­mi, které za­bí­je­jí lid­ské tělo, ale útok du­chov­ní­mi zbra­ně­mi. Ano, po­tře­bu­je­me i oz­bro­je­né bo­jov­ní­ky pro pří­pad pří­mé­ho fy­zic­ké­ho ohro­že­ní křes­ťan­ské­ho světa, ale ještě na­lé­ha­vě­ji po­tře­bu­je­me ar­má­du mi­si­o­ná­řů, vy­zbro­je­ných Pís­mem sva­tým a srd­cem pře­ky­pu­jí­cím lás­kou, před kte­rou ustou­pí i obava z mu­čed­nic­ké smrti.

Víc než kři­žá­ky, oz­bro­je­né zbra­ně­mi, za­bí­je­jí­cí­mi tělo, po­tře­bu­je Ka­to­lic­ká cír­kev ar­má­du kři­žá­ků bez meče! Ta­ko­vých, jakým byl svatý Fran­ti­šek z As­si­si. Za­kla­da­tel fran­tiš­kán­ské ře­ho­le už ve 13. sto­le­tí hle­dal cestu di­a­lo­gu s mus­li­my a během pá­té­ho kři­žác­ké­ho ta­že­ní proti městu Da­mi­et­ta se do­stal „až k egypt­ské­mu sul­tá­no­vi Malik-al Ka­mi­lo­vi, kte­ré­mu vy­prá­věl o Je­ží­ši. Sul­tán udě­lil fran­tiš­ká­nům ně­kte­rá pri­vi­le­gia, aby se mohli usa­dit ve Svaté zemi. Fran­ti­šek po­slal své bra­t­ry i do Ma­ro­ka.“⁴

Jenže svatý Fran­ti­šek vedl ne­ka­pi­tu­lant­ský di­a­log s mus­li­my na roz­díl od sou­čas­né Ka­to­lic­ké církve, jejíž ka­pi­tu­lant­ský di­a­log s ji­no­věr­ci je v mnoha pří­pa­dech zra­dou ka­to­lic­ké­ho učení. Ne­ka­pi­tu­lant­ský di­a­log s is­lá­mem na­va­zu­je na staré mi­sij­ní tra­di­ce Ka­to­lic­ké církve. Za jeho pra­prů­kop­ní­ka mů­že­me po­va­žo­vat sva­té­ho Fran­tiš­ka z As­si­si. Svatý Fran­ti­šek ne­ve­dl svůj di­a­log s mus­li­my ve snaze za kaž­dou cenu se pod­bí­zet mus­li­mům a dělat kom­pro­mi­sy v ka­to­lic­kém učení, ale byl veden sna­hou po­znat mus­li­my, zís­kat si je­jich srdce a po­stup­ně je při­vést ke kon­ver­zi na ka­to­lic­kou víru. Ne­při­pus­til žádné ohro­ze­ní čis­to­ty ka­to­lic­ké­ho učení. Uvě­do­mo­val si, že di­a­log je při mi­sij­ní čin­nos­ti sice ne­zbyt­ný, jenže ta­ko­vý di­a­log, při kte­rém je snaha za kaž­dou cenu najít shodu dvou ná­bo­žen­ství s mnoha ne­slu­či­tel­ný­mi prvky, je ces­tou do pekla.

Moses vy­dá­vá za­jí­ma­vé svě­dec­tví o se­tká­ní sva­té­ho Fran­tiš­ka se sul­tá­nem a jeho kně­ží­mi: „Sv. Bo­na­ven­tu­ra, ge­ne­rál fran­tiš­kán­ské­ho řádu v le­tech 1257–1274, ve své Le­gen­dě Maior líčí toto se­tká­ní ještě dra­ma­tič­těj­ším tónem. Podle Bo­na­ven­tu­ry Fran­ti­šek při­měl sul­tá­na, aby roz­pá­lil ve­li­ký oheň. ‘Vstou­pím do něj spolu s tvými kně­ží­mi. Tak se ukáže, čí víra je pev­něj­ší a sva­těj­ší,’ říká v této le­gen­dě Fran­ti­šek. ‘Ne­mys­lím si, že by ně­kte­rý z mých du­chov­ních chtěl vydat své tělo pla­me­nům jenom proto, aby brá­nil svou víru, nebo že by se chtěl pod­vo­lit ja­ké­mu­ko­li mu­če­ní,’ od­tu­šil prý sul­tán. Fran­ti­šek se tudíž na­bí­dl, že skočí do ohně sám, pokud se sul­tán a jeho lid ob­rá­tí na křes­ťan­ství, ale sul­tán i toto od­mí­tl.“⁵

Je však nutné v této sou­vis­los­ti dodat, že Le­gen­da Maior není po­va­žo­vá­na za bez­vý­hrad­ně dů­vě­ry­hod­ný zdroj, takže i údaj­nou zkouš­ku ohněm je třeba při­jí­mat s re­zer­vou. Sa­mot­ná zkouš­ka však není nej­dů­le­ži­těj­ším mo­men­tem po­čí­ná­ní sva­té­ho Fran­tiš­ka při ná­vštěvě mus­li­mů. Nej­po­zo­ru­hod­něj­ší je to, že se zde ne­jed­na­lo o sou­čas­ný ka­pi­tu­lant­ský di­a­log Ka­to­lic­ké církve, při kte­rém do­chá­zí k de­for­ma­ci ka­to­lic­ké­ho učení, ale o ne­ka­pi­tu­lant­ský di­a­log, při kte­rém se ka­to­lic­ká stra­na ne­zří­ká čis­to­ty ka­to­lic­ké­ho učení. Byla „to po­koj­ná vý­mě­na myš­le­nek dvou sou­pe­ří­cích ná­bo­žen­ství. Ve stanu plném kul­ti­vo­va­ných ná­bo­žen­ských mys­li­te­lů a bás­ní­ků Fran­ti­šek před­sta­vil svoji po­zi­ci. Z toho, že Jakub z Vitry uvádí, že dis­ku­se tr­va­ly ně­ko­lik dní, mů­že­me usou­dit, že se jich zú­čast­ni­la řada dis­ku­té­rů. Bo­hu­žel ne­má­me o těch­to roz­ho­vo­rech k dis­po­zi­ci žádné de­tail­ní zá­zna­my. Po ně­ko­lik dní byli Fran­ti­šek a Illu­mi­na­to vá­že­ný­mi hosty v tá­bo­ře mus­li­mů. Podle Ja­ku­ba z Vitry jim bylo do­kon­ce do­vo­le­no, aby ká­za­li mus­lim­ským vo­já­kům.“⁶

Svatý Fran­ti­šek byl prů­kop­ní­kem no­vé­ho pří­stu­pu ka­to­lí­ků k mus­li­mům. Ne­při­šel k nim s aro­gan­cí a po­ci­tem nad­řa­ze­nos­ti, i když ne­po­chy­bo­val o tom, že právě on jako ka­to­lík vy­zná­vá je­di­né pravé ná­bo­žen­ství, které lid­stvu při­ne­sl Ježíš Kris­tus. Přes­to při­šel k mus­li­mům s úctou a po­ko­rou a právě tím si do­ká­zal zís­kat je­jich srdce. Jak zdů­razňuje Bučko, právě on re­a­li­zo­val první mo­der­ní mi­sij­ní me­to­du, za­klá­da­jí­cí se na tom, že úspěch mi­si­o­ná­ře se do­sta­ví až poté, kdy se se­zná­mí s kul­tu­rou, ja­zy­kem a ná­bo­žen­stvím lidí, ke kte­rým je po­slán, a je­di­ně v tom pří­pa­de, že k těmto lidem při­jde „jako pří­tel.“⁷

Sv. Fran­ti­šek do­ká­zal oce­nit u mus­li­mů to po­zi­tiv­ní, co u nich našel. Měl „dost času na to, aby po­zo­ro­val is­lám­ské ná­bo­žen­ské prak­ti­ky, zvláš­tě mod­lit­bu mus­li­mů. Z jeho poz­děj­ších spisů vy­plý­vá, že na něj udě­la­lo hlu­bo­ký dojem, jak vo­já­ci vždy pře­ru­šo­va­li svou čin­nost, aby se ob­rá­ti­li na ji­ho­vý­chod, smě­rem k Mekce, a kla­ně­li se Bohu až k zemi.“⁸

Ka­to­lic­ká cír­kev nikdy ne­re­zig­no­va­la na své po­slá­ní při­vá­dět do je­di­ně pravé Kris­to­vy církve všech­ny ne­ka­to­lí­ky, včet­ně mus­li­mů. Po­ku­sy ob­rá­tit mus­li­my na křes­ťan­skou víru byly za­zna­me­ná­ny již během kří­žo­vých vý­prav. Vý­znam­nou roli při mi­sij­ním po­slá­ní v is­lám­ských ze­mích pl­ni­ly kromě fran­tiš­ká­nů, je­jichž pů­so­be­ní byla vě­no­vá­na před­cho­zí část to­ho­to člán­ku, i další žeb­ra­vé ře­ho­le, pře­de­vším do­mi­ni­ká­ni.

Cílem sv. Do­mi­ni­ka bylo mi­sij­ní pů­so­be­ní u Ku­má­nů, kteří byli pří­sluš­ní­ky ko­čov­né­ho kmene tur­kic­ké­ho pů­vo­du. Do­mi­ni­ká­ni poz­dě­ji mezi Ku­má­ny i pra­co­va­li. Konec křes­ťan­ství u Ku­má­nů však na­stal poté, co je po­ra­zi­li Mon­go­lo­vé v roce 1291. Ná­sle­dov­ní­ci sv. Do­mi­ni­ka za­lo­ži­li kolem roku 1300 Spo­leč­nost pro mi­si­o­nář­skou ak­ti­vi­tu na Blíz­kém a Dál­ném vý­cho­dě. Spo­leč­nost vy­ko­ná­va­la své po­slá­ní až do 16. sto­le­tí.⁹

Ex­pan­ze ta­tar­sko-mon­gol­ských hord zna­me­na­la na jedné stra­ně hroz­bu, na druhé stra­ně však na­dě­ji na eli­mi­na­ci is­lá­mu. Od „Mon­go­lů se oče­ká­va­lo, že osla­bí vliv is­lá­mu. Papež po­slal své vy­slan­ce k chá­no­vi, aby pro­zkou­mal mož­nost pro mi­sij­ní pů­so­be­ní mezi Mon­go­ly. Chán Kublaj (1260–1294) do­kon­ce o ně po­žá­dal. Do­mi­ni­ká­ni a fran­tiš­ká­ni při­šli po Hed­váb­né cestě do srdce Asie, do ob­las­ti Zlaté hordy. Fran­tiš­ká­ni tam zří­di­li dva vi­ka­ri­á­ty a při­způ­so­bi­li se no­mád­ské­mu způ­so­bu ži­vo­ta. V roce 1290 byl po­křtěn chán Toqutaj a jeho ro­di­na.“¹⁰

V roce 1294 se do­stal do Číny fran­tiš­kán Jan z Mon­te­cor­vi­na jako legát pa­pe­že Mi­ku­lá­še IV. Vy­ra­zil na cestu v roce 1289 s do­pi­sy pro chána Ar­gu­na, pro vel­ké­ho vlád­ce Číny chána Kubla­je, pro ta­tar­ské­ho prin­ce Kaidu, pro krále Ar­mé­nů a pro pa­tri­ar­chu ja­ko­bi­tů. Na této cestě ho do­pro­vá­zel do­mi­ni­kán Ni­cho­las z Pis­to­ia a ob­chod­ník Peter z Lu­ca­lon­ga. Z Per­sie se vy­pra­vil v roce 1291 do Indie po moři. Zde kázal přes rok a po­křtil asi sto osob. V Indii ze­mřel Ni­cho­las z Pis­to­ia. Z in­dic­ké­ho Me­li­a­pu­ru se Jan z Mon­te­cor­vi­na vydal opět moř­skou ces­tou do Číny a v roce 1294, těsně po smrti vel­ké­ho chána Kubla­je, do­ra­zil do Cham­ba­li­ku, (dneš­ní­ho Pekin­gu). Nový vlád­ce Ti­mur­leng (1294–1307) sám křes­ťan­ství ne­při­jal, avšak hor­li­ví křes­ťan­ští mi­si­o­ná­ři si zís­ka­li jeho dů­vě­ru, takže jim ne­kla­dl pře­káž­ky na­vzdo­ry od­po­ru ne­sto­ri­á­nů, kteří se tam usa­di­li již dříve. V roce 1299 po­sta­vil Jan z Mon­te­cor­vi­na kos­tel v Pekin­gu a v roce 1305 druhý na­pro­ti cí­sař­ské­mu pa­lá­ci spolu s díl­na­mi a obyd­lí­mi pro dvě stě osob. Po­stup­ně kou­pil od po­han­ských ro­di­čů asi sto pa­de­sát chlap­ců ve věku od sedmi do je­de­nác­ti let, vy­u­čo­val je v la­ti­ně a řečti­ně, psal pro ně žalmy a chva­lo­zpěvy a pak je tré­no­val, aby zpí­va­li ve sboru. Zá­ro­veň se se­zná­mil s je­jich rod­ným ja­zy­kem, kázal v něm a pře­lo­žil do čín­šti­ny Nový zákon a žalmy. Zís­kal pro Cír­kev šest tisíc kon­ver­ti­tů. Po je­de­nác­ti le­tech osa­mě­lé­ho účin­ko­vá­ní byl k němu vy­slán ně­mec­ký spo­leč­ník Ar­nold z Ko­lí­na (1304), takže se si­tu­a­ce vý­raz­ně zlep­ši­la. Kle­ment V., velmi spo­ko­je­ný s úspě­chy mi­si­o­ná­ře, vy­slal v roce 1307 sedm fran­tiš­ká­nů, kteří byli po­vě­ře­ni vy­svě­ce­ním Jana z Mon­te­cor­vi­na za pekingské­ho ar­ci­bis­ku­pa a hlav­ní­ho ar­ci­bis­ku­pa (sum­mus ar­chie­pis­co­pus) všech zemí vý­cho­du. Oni sami se měli stát jeho sufra­gán­ní­mi bis­ku­py. Pouze tři z těch­to vy­slan­ců do­ra­zi­li do cíle bez­peč­ně a vy­svě­ti­li Jana v roce 1308. V roce 1312 při­ces­to­va­li z Říma další tři fran­tiš­ká­ni jako sufra­gá­ni.¹¹

Jan z Mon­te­cor­vi­na se pro­je­vil jako mi­mo­řád­ně schop­ný evan­ge­li­zá­tor. Pod jeho ve­de­ním čín­sko-mon­gol­ská mise utě­še­ně vzkvé­ta­la a zís­ka­la po­zo­ru­hod­né úspě­chy pře­de­vším v se­ver­ní a vý­chod­ní Číně. Vel­kou zá­slu­hou Jana z Mon­te­cor­vi­na bylo sjed­no­ce­ní ne­sto­ri­án­ské­ho krále Ji­ří­ho, vůdce Öngütských Turků, s Ka­to­lic­kou církví. Velký mi­si­o­nář také pře­lo­žil Nový zákon do uj­gurš­ti­ny a Öngütským Tur­kům po­sky­tl kopie žalmů, bre­vi­á­ře a li­tur­gic­kých chva­lo­zpěvů. Po­má­hal při výuce chlap­ců ve zpěvu la­tin­ské­ho cho­rá­lu, prav­dě­po­dob­ně pro sbor v li­tur­gii, pro­to­že měl na­dě­ji, že se ně­kte­ří z nich sta­nou kně­ží­mi. Když Jan z Mon­te­cor­vi­na v roce 1328 umí­ral, uctí­va­li ho jako sva­té­ho křes­ťa­né i po­ha­né. Byl zjev­ně je­di­ným efek­tiv­ním ev­rop­ským bis­ku­pem ve stře­do­vě­kém Pekin­gu. I po jeho smrti mise v Číně pře­tr­va­la dal­ších 40 let.¹²

Po­stup­ně „bylo v Číně zří­ze­no ně­ko­lik bis­kup­ství a fran­tiš­kán­ských kláš­te­rů. Tento slib­ný za­čá­tek misí v Číně byl pře­tr­žen po pádu mon­gol­ské nad­vlá­dy zá­slu­hou do­má­cí dy­nastie Ming (1368). V jižní Asii s úspě­chem pů­so­bil do­mi­ni­kán Jor­dan Ca­ta­la­ni de Sé­ve­rac, který se stal bis­ku­pem pro tuto ob­last.“¹³

Tato slib­ně se roz­ví­je­jí­cí asij­ská křes­ťan­ská spo­le­čen­ství však kon­cem 15. sto­le­tí téměř úplně za­nik­la. Vý­jim­ku tvo­ři­lo jen křes­ťan­ské spo­le­čen­ství sv. To­má­še v Indii, které si za­cho­va­lo ne­pře­tr­ži­tou exis­ten­ci až do sou­čas­nos­ti.¹⁴

A tak musel být asij­ský kon­ti­nent znovu evan­ge­li­zo­ván. Došlo k tomu kon­cem 15. sto­le­tí díky mo­ře­pla­vec­kým schop­nos­tem Por­tu­gal­ců, kteří se již v roce 1498 zá­slu­hou Vasco de Gamy do­pla­vi­li do Indie vý­chod­ní ces­tou. Tato okol­nost vy­tvo­ři­la před­po­kla­dy pro ob­no­ve­ní ak­ti­vit mi­si­o­ná­řů v asij­ských ze­mích, pro­to­že „od doby, kdy loďstvo Vasco de Gamy s vel­ký­mi rudý­mi kříži na plach­tách do­sáh­lo Indie, byla každá píď země, kte­rou por­tu­gal­ští mo­ře­plav­ci do­by­li, kous­kem nové ka­to­lic­ké země; všude se sou­čas­ně s vo­já­ky ob­je­vil i kněz, aby po­křtil po­ra­že­né, a země, kte­rou do­by­va­te­lé ode­bra­li do­mo­rod­cům, bola všude hned po­svě­ce­na stav­bou kos­te­lů.“¹⁵

Ruku v ruce se zří­ze­ním ob­chod­ních cen­ter Por­tu­gal­ců v Asii za­ča­li roz­ví­jet in­ten­ziv­ní mi­si­o­nář­ské ak­ti­vi­ty do­mi­ni­ká­ni, fran­tiš­ká­ni, au­gusti­ni­á­ni a svět­ští kněží. Ob­chod­ní a du­chov­ní zájmy takto pa­ra­lel­ně do­pro­vá­ze­ly život Por­tu­gal­ců na asij­ském kon­ti­nen­tu. Za­ča­la evan­ge­li­za­ce os­t­ro­va Srí Lanka a in­dic­ké­ho po­bře­ží. V roce 1533 byla zří­ze­na diecé­ze Goa, pod kte­rou pa­t­řil kromě Indie také celý af­ric­ký kon­ti­nent a Dálný vý­chod.¹⁶

I když se mi­si­o­ná­řům ne­po­da­ři­lo do­sáh­nout ma­so­vé kon­ver­ze mus­li­mů na ka­to­lic­kou víru, přece byly je­jich mi­sij­ní úspě­chy v Asii mi­mo­řád­ně dů­le­ži­té pře­de­vším ze dvou dů­vo­dů. V první řadě při­spě­ly k vý­raz­né­mu roz­ší­ře­ní ka­to­lic­ké­ho učení v Asii a v ne­po­sled­ní řadě za­brá­ni­ly roz­sáh­lé is­la­mi­za­ci ce­lé­ho asij­ské­ho kon­ti­nen­tu. Nebýt hor­li­vé čin­nos­ti mi­si­o­ná­řů by dnes byla prav­dě­po­dob­ně celá Asie v po­dru­čí is­lá­mu.

Je třeba kon­sta­to­vat, že evan­ge­li­zač­ní úsilí ka­to­lic­kých mi­si­o­ná­řů mezi mus­li­my ne­by­lo ani zda­le­ka tak úspěš­né, jako je­jich pů­so­be­ní mezi budd­his­ty, hin­du­is­ty, či pří­sluš­ní­ky ji­ných ná­bo­žen­ství. His­to­rie však za­zna­me­ná­va­la i kon­ver­ze mnoha vý­znam­ných mus­lim­ských osob­nos­tí na ka­to­lic­kou víru.

Vskut­ku do­jí­ma­vý byl pří­běh man­žel­ské­ho křes­ťan­ské­ho páru sva­tých mu­čed­ní­ků Au­re­lia a Na­tá­lie, které dal po­pra­vit córdob­ský emír Abd ar-Rahman II. za to, že se od­mít­li vzdát své víry. Svatý Au­re­lius a svatá Na­tá­lie byli 27. čer­ven­ce 852 po­pra­ve­ni stě­tím za je­jich ne­o­chvěj­nou od­da­nost křes­ťan­ské víře.

Sv. Au­re­lius z Córdoby se na­ro­dil v bo­ha­té se­vill­ské ro­di­ně, ale už v mla­dém věku osi­řel. Po smrti otce, mus­lim­ské­ho Araba, a matky, křes­ťan­ské Špa­něl­ky, ho vy­cho­vá­va­la jeho teta, která prav­dě­po­dob­ně tajně prak­ti­ko­va­la křes­ťan­skou víru. O této etapě jeho ži­vo­ta se ví málo, ale před­po­klá­dá se, že ho teta v době maur­ské oku­pa­ce Špa­něl­ska, když byli křes­ťa­né pro­ná­sle­do­vá­ni, vy­cho­vá­va­la jako křes­ťa­na. Jako do­spě­lý člo­věk se sv. Au­re­lius ože­nil se ženou napůl maur­ské­ho pů­vo­du jmé­nem Sa­bi­go­tho, která po kon­ver­zi na křes­ťan­ství při­ja­la křes­ťan­ské jméno Na­tá­lie. Oba man­že­lé tajně prak­ti­ko­va­li křes­ťan­ství, pro­to­že v té době byla kon­ver­ze z is­lá­mu na křes­ťan­ství hr­del­ním zlo­či­nem. Stali se ro­di­či dvou dětí a žili zbož­ným křes­ťan­ským ži­vo­tem až do tra­gic­ké­ho oka­mži­ku, kdy se sv. Au­re­lius stal svěd­kem mu­čed­nic­ké smrti míst­ní­ho ob­chod­ní­ka, „který byl bi­čo­ván k smrti za to, že se ote­vře­ně hlá­sil ke své křes­ťan­ské víře. Tato hroz­ná udá­lost měla na Au­re­lia hlu­bo­ký dopad a pod­ní­ti­la ho ve­řej­ně hlá­sat svou vlast­ní víru v Kris­ta na­vzdo­ry ne­bez­pe­čím, která s sebou při­ná­še­la… Au­re­lius a Na­ta­lia se stali terči ná­bo­žen­ské­ho pro­ná­sle­do­vá­ní a na­ko­nec byli za­tče­ni za ote­vře­né prak­ti­ko­vá­ní své víry. Zů­sta­li pevní ve své víře, od­mí­ta­li se vzdát křes­ťan­ství na­vzdo­ry hroz­bám mu­če­ní a smrti.“¹⁷

His­to­rie za­zna­me­na­la i jiné kon­ver­ze vý­znam­ných mus­lim­ských osob­nos­tí na ka­to­lic­kou víru. Na­pří­klad v roce 899 se Umar ibn Haf­sun, po­li­tic­ký a ná­bo­žen­ský vůdce na území dneš­ní­ho Špa­něl­ska, vzdal is­lá­mu, kon­ver­to­val na křes­ťan­ství a byl po­křtěn jako Sa­mu­el. Don Juan z Per­sie (1560 – 1604), známý také jako Fai­sal Na­za­ry, byl ro­dá­kem z Íránu, který se poz­dě­ji usa­dil se ve Špa­něl­sku, kde se stal čle­nem Řím­sko­ka­to­lic­ké církve.

Zřej­mě nej­ma­so­věj­ší byla zá­zrač­ná kon­ver­ze, která byla za­zna­me­ná­na v roce 1868 na před­měs­tí Da­maš­ku, v tak­zva­ném Mi­da­nu, kde kon­ver­to­va­lo „do Ka­to­lic­ké církve asi 200 Turků.“¹⁸

Ur­či­tě nej­zná­měj­ší je však pří­běh Fa­ti­my, po které je po­jme­no­vá­no známé pout­ní místo v Por­tu­gal­sku. Ve 12. sto­le­tí, v době re­conquis­ty, se jistý por­tu­gal­ský rytíř don Gonçalo za­mi­lo­val do mus­lim­ské prin­cez­ny Fa­ti­my, která lásku ry­tí­ře opě­to­va­la. Fa­ti­ma byla po­křtě­na a stala se křes­ťan­kou. Když „rok po sňatku ze­mře­la, don Gonçalo vstou­pil do řádu cis­ter­ci­á­ků v kláš­te­ře v Al­co­baça, a místo, kde byla jeho žena po­hřbe­na, na­zval na její po­čest Fa­ti­ma. Proto lze říci, že Fa­ti­ma je spo­je­na s kon­ver­zí na křes­ťan­ství, zvláš­tě z is­lá­mu.“¹⁹

Těch ob­rá­ce­ní mus­li­mů na ka­to­lic­kou víru během sta­le­tí za­jis­té ne­by­lo málo, ale až do druhé po­lo­vi­ny 20. sto­le­tí ne­by­lo u mus­li­mů za­zna­me­ná­no ta­ko­vé množ­stvo ob­rá­ce­ní na ka­to­lic­kou víru jako u pří­sluš­ní­ků ji­ných ná­bo­žen­ství.

Ma­so­vé kon­ver­ze mus­li­mů na ka­to­lic­kou víru se ob­je­vi­ly až v po­sled­ních de­ká­dách a jsou pro Ka­to­lic­kou cír­kev vel­kou na­dě­jí do bu­douc­nos­ti. Seriózní údaje ho­vo­ří o mi­li­o­nech mus­li­mů, kteří se zří­ka­jí is­lá­mu a při­jí­ma­jí Je­ží­še Kris­ta jako svého Spa­si­te­le a Vy­ku­pi­te­le. Mi­si­o­nář David Garri­son od­ha­du­je, že během re­la­tiv­ně krát­ké­ho ob­do­bí dvou de­se­ti­le­tí na pře­lo­mu 20. a 21. sto­le­tí kon­ver­to­va­lo na křes­ťan­ství „2 až 7 mi­li­o­nů mus­li­mů“.²⁰

Je však mi­mo­řád­ně ha­neb­nou sku­teč­nos­tí, že Ka­to­lic­ká cír­kev trestu­hod­ně za­ne­dbá­vá své mi­sij­ní po­slá­ní mezi mus­li­my. Na­pří­klad ve Fran­cii, „nej­star­ší dceři Církve“, ofi­ci­ál­ní struk­tu­ry Ka­to­lic­ké církve nejen­že v mnoha pří­pa­dech re­zig­no­va­ly na evan­ge­li­za­ci mezi mus­li­my, ale ne­do­ká­žou ani uspo­ko­jit všech­ny zá­jem­ce o kon­ver­zi z řad mus­li­mů, kte­rých pře­kva­pi­vě není málo. Vždyť „ve Fran­cii je počet ka­te­chu­me­nů z is­lá­mu v po­sled­ních le­tech sta­bil­ní – kolem 200 až 300 ročně a 350 v roce 2024, což před­sta­vu­je ce­lo­stát­ně 3 až 5 % ka­te­chu­me­nů.“²¹

Pro­blé­mem je často chyb­ný pří­stup k těm mus­li­mům, kteří mají zájem stát se ka­to­lí­ky. Někdy jim do­po­ru­ču­jí, aby zů­sta­li mus­li­my, a po­sí­la­jí je zpět do je­jich ko­mu­nit. Stává se, že kon­ver­ti­ti obe­jdou ně­ko­lik ka­to­lic­kých far­nos­tí, než na­jdou po­cho­pe­ní pro své ušlech­ti­lé úmys­ly. A co je ob­zvláš­tě smut­né, ne­jed­nou se stalo, že mus­li­mo­vé, kteří ne­u­spě­li s kon­ver­zí v Ka­to­lic­ké církvi, vy­hle­da­li pro­tes­tant­ské církve, kde je ví­ta­li s ote­vře­nou ná­ru­čí.

Toto se musí ra­di­kál­ně změ­nit, pro­to­že pokud Ka­to­lic­ká cír­kev za­ne­dbá mi­sij­ní čin­nost mezi mus­li­my, bude v bu­douc­nos­ti čelit váž­ným exis­tenč­ním pro­blé­mům. I když islám ne­za­dr­ži­tel­ně roste, je pa­ra­dox­ně zá­ro­veň vý­znam­ným po­ten­ci­ál­ním zdro­jem růstu Ka­to­lic­ké církve. Nebo ji­ný­mi slovy: bý­va­lí mus­li­mo­vé, kteří kon­ver­to­va­li na ka­to­lic­kou víru, tvoří ne­u­stá­le ros­tou­cí počet no­vých členů Ka­to­lic­ké církve.

Ka­to­lic­ká cír­kev musí na­pl­no roz­vi­nout mi­sij­ní úsilí mezi mus­li­my, pro­to­že islám ne­bu­de po­ra­žen do té doby, než se nám po­da­ří masy mus­li­mů při­vést ke kon­ver­zi na ka­to­lic­kou víru. A zájem o kon­ver­zi do Ka­to­lic­ké církve mezi mus­li­my roste. Fran­couz­sko-li­ba­non­ský kněz Ramzi Saadé, do­pro­vá­ze­jí­cí mus­li­my, kteří chtě­jí kon­ver­to­vat na křes­ťan­ství, se v jed­nom roz­ho­vo­ru vy­já­d­řil, že „pokud by byla na­pří­klad v Íránu svo­bo­da vy­zná­ní, daly by se po­křtít mi­li­o­ny lidí. Ale nejen v Íránu. Také v Al­žír­sku…“²²

Proto vzhů­ru na kří­žo­vé vý­pra­vy beze zbra­ní, za­bí­je­jí­cích tělo! Vý­pra­vy no­vo­do­bých kři­žá­ků, kteří budou mít na­mís­to meče v ruce kříž, a navíc budou vy­zbro­je­ní Bibli a srd­cem, pře­ky­pu­jí­cím lás­kou k přá­te­lům i ne­přá­te­lům, jsou je­di­nou na­dě­jí Ka­to­lic­ké církve v bu­douc­nos­ti. Mo­der­ní doba nám k tomu po­sky­tu­je mnoho růz­ných pro­střed­ků. In­spi­ra­cí nám může být kon­ver­ti­ta Ra­chid Ha­m­ma­mi (nar. 1971, Ma­ro­ko), jinak známy jako „Bro­ther Ra­chid“, bý­va­lý ma­roc­ký mus­lim, jehož otec je imám. Ra­chid Ha­m­ma­mi však kon­ver­to­val na křes­ťan­ství a stal se kri­ti­kem is­lá­mu. Je au­to­rem vlast­ních an­tiislám­ských děl a po­da­ři­lo se mu při­vést mnoho mus­li­mů ke kon­ver­zi na křes­ťan­ství díky svým po­řa­dům „v te­le­vi­zi Al Hayat, kde po­rov­ná­vá islám a křes­ťan­ství“.²³

Toto je jedna z per­spek­tiv­ních forem mi­sij­ní čin­nos­ti v mus­lim­ském světě i pro Ka­to­lic­kou cír­kev. I zde platí ono známé: kdo chce, hledá způ­so­by, kdo ne­chce, hledá dů­vo­dy. Jedno je jisté – pokud se Ka­to­lic­ká cír­kev ne­pro­bu­dí k hor­li­vé mi­sij­ní čin­nos­ti mezi mus­li­my, ne­če­ká ji v bu­douc­nos­ti nic dob­ré­ho.