Pius XII. byl papežem téměř dvě desetiletí a za toto období dokonale vynikla jeho genialita. Byl to neúnavný reformátor a rozsah jeho reforem lze jen těžko v krátkosti vyjmenovat. Jeho dílo bylo vskutku impozantní. Ve vědeckých kruzích jméno Pia XII. zarezonovalo díky archeologickým pracím v podzemí Baziliky svatého Petra v letech 1939 – 1949, které Pius XII. nařídil s cílem identifikovat hrob prvního papeže, sv. Petra (tzv. locus Petri). Zasloužil se o vytvoření moderního rozhlasového centra a byl prvním papežem v historii lidstva, který se objevil na televizních obrazovkách. Internacionalizoval kardinálský sbor nominací kardinálů z celého světa, včetně Afriky a Asie, takže během jeho pontifikátu v něm přestali mít majoritu Italové. Intenzivně se věnoval misijní činnosti. V misijních zemích vysvětil biskupy a vytvořil místní hierarchie. Právě on v roce 1939 vysvětil první biskupy černé pleti. Byl to průlom v celosvětovém misijním působení Církve. Za jeho pontifikátu výrazně vzrostl počet diecézí. Svatořečil 33 osob, mezi nimi i papeže Pia X. Papež Pius XII. byl také horlivým mariánským ctitelem. Již v roce 1940 definitivně uznal pravdivost zjevení ve Fatimě.

Pius XII. byl neobyčejně plodný autor. Vydal 40 encyklik, tedy více, než všichni jeho předchůdci za 50 let před jeho zvolením za papeže. Byl však také autorem velkého množství projevů, později publikovaných. Kromě své tvorby však měl čas i na své bližní. Byl to člověk velkého lidského srdce. Udělil audience tisícům lidí, včetně příslušníků různých armád. Protože před svým zvolením za papeže byl nunciem v Německu, i Němci ho milovali a němečtí vojáci – katolíci i nekatolíci – velmi toužili vidět ho na vlastní oči. Papež byl vůči nim laskavý a zdvořilý stejně jako ke svým krajanům Italům a později k americkým vojákům po osvobození Říma.

Intelektuální schopnosti tohoto papeže vysoko převyšovali průměr běžného smrtelníka. Disponoval impozantní učenlivostí. Byl nejen brilantní teolog, vatikánský právník i diplomat v jedné osobě, ale také velký milovník věd, který se zabýval i takovými vědními disciplínami, jako jaderná fyzika, či medicína. Mnoho studoval (údajně byl schopen přečíst jednu nebo dvě knihy denně) a byl skutečný polyglot. Mluvil latinsky, italsky, francouzsky, německy, anglicky, španělsky, portugalsky, holandsky, maďarsky a dokonce i slovensky, ba ke konci života se začal učit arabštinu. ¹

Byl velice chápavý a laskavý, ale dokázal zaujmout i nekompromisní postoje, když to bylo nutné. Byl nesmiřitelným kritikem krvavé stalinské diktatury v Sovětském svazu a ostře odsuzoval totalitní ateistické režimy. Pius XII. podepsal 15. července 1949 dekret Svatého oficia o automatické exkomunikaci všech katolíků, „kteří jsou členy komunistických stran, dávají jim své hlasy ve volbách, šíří jejich tisk nebo jiným způsobem napomáhají k propagaci jejich ideologie. Toto opatření se týkalo pouze katolíků v tzv. svobodném světě, nikoli v zemích ovládaných komunisty, kde mnozí byli k této činnosti přinuceni hrozbami, násilím nebo dokonce nebezpečím vězení a smrti.“ ²

Pius XII. odsoudil komunismus také v encyklice Ad apostolorum principis ze dne 29. června 1958. Přitom však musíme odmítnout mnohé útoky kritiků, kteří Pia XII. označovali za „zaslepeného antikomunistu“. Už na jaře 1922 se budoucí papež Pius XII., tehdy ještě jako nuncius v Německu, pokoušel navázat kontakt s představiteli Sovětského svazu, aby přezkoumal možnost uzavřít konkordát nebo alespoň Modus vivendi. Jeho snaha však byla marná. ³

Pius XII. vždy velmi nekompromisně rozlišoval mezi totalitním režimem, který kategoricky odsuzoval, a prostými lidmi, kteří v tomto režimu trpěli. Vždy se snažil pomoci lidem, trpícím v totalitních režimech, a to jak v Sovětském svazu, tak i v nacistickém Německu.

Pius XII. byl mariánským papežem a v roce 1942 zasvětil svět Neposkvrněnému Srdci Panny Marie. Výrazně se angažoval při šíření poselství Fatimy a v roce 1952 zasvětil lid Ruska Neposkvrněnému Srdci Panny Marie. Už „v roce 1950 – který byl Svatým rokem, slavnostně vyhlásil dogma o Nanebevzetí Panny Marie a ohlásil rok 1954 za mariánský rok, což byla událost, nemající precedens v historii… Mělo to být uctěním stého výročí vyhlášení dogmatu o Neposkvrněném početí, k němuž došlo 8. prosince 1854. Oslavy byly oficiálně zahájeny v prosinci 1953 a trvaly do prosince následujícího roku, který byl apogeem mariánského roku. Během jeho trvání papež Pius XII. ustanovil svátek Panny Marie Královny a vydal encykliku Ad coeli Reginam.“ ⁴

Pius XII. se snažil vysvětlit všechny aspekty lidského života z katolického hlediska. Ve své encyklice Mystici corporis (O mystickém těle Kristově) r. 1943 se dotknul i otázky možné spásy nekatolíků. Tato otázka je stará jako Katolická církev sama a věnovaly se ji mnohé velké osobnosti Katolické církvi. Po staletí platí v Katolické církvi princip, že jediná pravá cesta ke spáse vede přes Katolickou církev. Tento princip potvrdil i Druhý vatikánsky koncil, takže platí dodnes.

Katolíci mají tedy možnost (ne jistotu!) spasit si duši. Když je někdo katolík, neznamená to, že bude automaticky spasený. Kdo je členem Katolické církve jen tělem, ne srdcem, kdo je jen formální katolík, ten nemůže mít účast na spáse. I katolík musí usilovat o spásu své duše. Všemohoucí Soudce bude dokonce katolíky soudit mnohem přísněji, než nekatolíky. Dostali nejvíc talentů a nejvíc talentů se bude od nich také požadovat.

Ale co nekatolíci, kteří bez vlastního zavinění neměli možnost stát se katolíky? Například domorodci v nějaké vzdálené zemi, do které se z jakýchkoli důvodů nemohli dostat misionáři, kteří by je seznámili s Kristovým učením? Ti přece nemohou být vyloučeni ze spásy z důvodu, že nejsou katolíci, protože nikdy neměli možnost stát se katolíky! To by přece bylo nespravedlivé a to je u Boha nemožné, protože Bůh je spravedlnost sama!

Tuto problematiku řešil již apoštol Pavel v případě pohanů, kteří nikdy neměli možnost seznámit se s Kristovým učením. Apoštol mimo jiné píše: „Jestliže národy, které nemají zákon, samy od sebe činí to, co zákon žádá, pak jsou samy sobě zákonem, i když zákon nemají. Tím ukazují, že to, co zákon požaduje, mají napsáno ve svém srdci, jak dosvědčuje jejich svědomí, poněvadž jejich myšlenky je jednou obviňují, jednou hájí. Nastane den, kdy Bůh skrze Ježíše Krista bude soudit podle mého evangelia, co je v lidech skryto.“ (Ř 2, 14–16)

Podle toho tedy i pohané, kteří ne vlastní vinou neznali evangelium, mohou být spaseni, pokud upřímným srdcem hledají pravého Boha. Ježíš Kristus prolil svou krev na kříži nejen za katolíky, ale za všechny lidi na světě. Proto chce spasit všechny lidi, jak o tom píše apoštol Pavel: „To je dobré a vítané u našeho Spasitele Boha, který chce, aby všichni lidé došli spásy a poznali pravdu. Je totiž jeden Bůh a jeden prostředník mezi Bohem a lidmi, člověk Kristus Ježíš, který dal sám sebe jako výkupné za všechny, jako svědectví v určený čas.“ (1 Tim 2, 3–6)

Tyto myšlenky však jsou aplikovatelné nejen na pohany, ale i na všechny nekatolíky, kteří bez vlastní viny neznali učení Katolické církve. Jenže ve 3. století po Kristu sv. Cyprián, biskup v Kartágu, ve svém spisu O jednotě Katolické církve vyslovil zásadu Extra ecclesiam nulla salus (Mimo Církev není spásy). Podle ní mohou být spaseni jen katolíci. Jak uvádí jeden ze zdrojů, princip „Mimo Církev není spásy!“ měl původně „povahu výstrahy křesťanů, kteří sice patřili Církvi, znali ji, a přece zamýšleli opustit ji. V této souvislosti znamená, že opouštějící Církev ztrácejí spásu. Až později se rozšířil na všechny, kteří de facto nepatří do Římsko-katolické církve… Třeba je chápat na pozadí tehdejší mentality. Vycházelo se z předpokladu, že evangelium se ohlašuje již po celém světě. Pokud někdo tedy nepatří do Katolické církve, tak pouze vlastní vinou.“ ⁵

Dlouhou dobu Církev považovala takový výklad uvedeného principu za neměnný. V průběhu staletí se však stále zřetelněji projevovala potřeba korigovat jeho chápání. Už sv. Irenej v období patristiky „říká, že Bůh se zjevuje skrze svého Syna všem, kterým chce, kdy chce a jak chce.“ ⁶ Nejúchvatnějším důkazem tohoto tvrzení jsou současné hromadné konverze muslimů, kterým se zjevuje Ježíš Kristus a Panna Maria. I v jiných náboženstvích mohou být jednotlivci spaseni v případě, že ne vlastní vinou neznali učení Katolické církve. K tomuto učení se hlásili i papežové, především Klement XI. a Pius IX.

Prvně jmenovaný papež Klement XI. v roce 1713 v bule Unigenitus Dei Filius „proti jansenistovi Pasquieru Quesnelovi (+1719), odmítá tvrzení, že mimo Církev se nedá získat žádná milost.“ ⁷ V 19. století papež Pius IX. „prohlásil, že Bůh neodpírá svou milost těm, kteří žijí podle svědomí, ale bez vlastní viny neznají Kristovu církev, plní však Boží vůli, tak jak ji poznávají…“ ⁵

Jezuita Kajpr kromě jiného píše: „Tedy dne 9. prosince 1854, ve své promluvě ke kardinálům, promlouval Pius IX.: ‘Víra nás zavazuje, abychom věřili, že nikdo nemůže být spasen mimo apoštolskou Církev římskou, která je jedinou spásnou archou, mimo níž musí zahynout každý, kdo se v ní nenalézá.’ Pius IX. nikdy neplatil za tzv. pokrokového papeže… Je však třeba jej poslouchat až do konce. Pokračuje: ‘Nicméně však třeba se stejnou jistotou vyznávat, že ti, kteří bez vlastní viny neznají pravé náboženství, nejsou nikterak před Pánem za to zodpovědni… Až budeme osvobozeni z pout tohoto těla a uvidíme Boha tváří v tvář, pochopíme, v jak těsnou a velkolepou jednotu splývá Boží spravedlnost a Boží milosrdenství. Nikdy však se nebude nedostávat milosti Boží těm, kteří s upřímným srdcem touží po světle obrození a prosí za ně.’ “ ⁸

Papež Pius IX. ve své encyklice Quanto conficiamur moerore, namířené proti indiferentismu, označil v roce 1863 názor, že lidé, kteří žijí v omylu a mimo Katolickou církev mohou dosáhnout věčný život, za závažný omyl, dodává ale, že pro nekatolíky, kteří trpí nepřekonatelným nedostatkem poznání katolické víry, ale řídí se přirozeným zákonem, vrytým Bohem do srdce každého člověka, projevují ochotu poslouchat Boha a vést čestný a spravedlivý život, je přece jen možné dosáhnout věčného života s pomocí Božího světla a milosti. ⁹

Mimořádně konzervativní papež Pius IX. se k této problematice několikrát veřejně vyjádřil. Ve „svém proslovu Singulari quidam v roce 1854 bez okolků vysvětluje, že věta ‘Mimo Církve není spásy’ je formální pravdou víry, dodává ale, že z této axiomy jsou vyjmuti ti, kteří pravou Církev neznají a nikdo nemůže určit hranice této jejich nevědomosti.“ ¹⁰

K otázce možné spásy nekatolíků se s jistou diplomatickou opatrností vyjadřuje v roce 1943 i Pius XII. ve své encyklice Mystici corporis. V této encyklice papež vykresluje Církev jako mystické tělo Ježíše Krista. Papež v ní jednoznačně uvádí, že „mezi údy Církve nutno skutečně počítati jen ty, kdo přijali křest a vyznávají pravou víru a sami se uboze neodloučili od Těla ani nebyli z něho pro velmi těžké poklesky vyloučeni.“ ¹¹ Mystické tělo Kristovo tedy tvoří ve smyslu papežovy encykliky jen členové Katolické církve. Na druhé straně však Pius XII. projevuje pozoruhodnou toleranci ve vztahu k nekatolíkům, kterých spásu a priori nevylučuje. Papež jím adresuje tato upřímná slova touhy po jejich sjednocení s jedině pravou Katolickou církvi:

„Všechny je a každého zvláště zveme nevýslovnou láskou, aby povolujíce nutkání milosti Boží, ochotně a rádi se snažili vymaniti se z tohoto stavu, v němž nemohou míti jistoty o své vlastní věčné spáse (srvn. Pius IX, Iam vos omnes 13. 9. 1868; Acta Concilii Vat. C. L. 7, 10); vždyť, ačkoli jakousi neuvědomělou touhou a přáním jsou v jakémsi vztahu k mystickému Tělu Vykupitelovu, tož přece nedostává se jim tolika a tak důležitých nadpřirozených darů a pomůcek, které jsou jedině v Katolické církvi. Ať tedy vstoupí v katolickou jednotu a ať spojeni jsouce s námi v jediném společenství Těla Ježíše Krista, obrátí se k jediné Hlavě ve společnosti přeslavné lásky! (srvn. Gelas I. Ep. 14; Migne P. L. 59, 89). Nikdy neustávajíce se modliti k Duchu lásky a pravdy, očekáváme je s rozepjatýma rukama, až se vrátí do domu nikoli cizího, nýbrž vlastního a otcovského.“ ¹²

Jak tedy uvádí Pius XII., odvolávajíc se na papeže Pia IX., nekatolíci nemohou „míti jistoty o své vlastní věčné spáse“. Jejich spása tedy není a priori vyloučena, ale je velice ztížená tím, že se nekatolíkům nedostává „tolika a tak důležitých nadpřirozených darů a pomůcek, které jsou jedině v Katolické církvi.“ Papež dokonce připisuje vinu za velký počet nekatolíků v lidské populaci nejen samotným nekatolíkům, ale i členům Katolické církve, kteří se dostatečně nemodlí za konverzi nekatolíků k jedině pravé Katolické církvi. Papež v encyklice doslova píše:

„Poněvadž však lidé mají svobodnou vůli a mohou také zneužíti své svobody pod vlivem zlých náklonností a vášní, proto jest potřebí, aby je Otec světel účinně přivedl Duchem milovaného svého Syna k pravdě. Že mnozí dosud jsou, bohužel, daleko katolické pravdy a nepodřizují se hnutí Boží milosti, to má svůj důvod nejen v tom, že sami (srvn. Aug. tamtéž), ale také v tom, že věřící se na ten úmysl vroucněji nemodlí. Proto znova a znova vyzýváme, aby se modlili na ten úmysl neustále podle vzoru božského Vykupitele všichni, kdo hoří láskou k Církvi.“ ¹²

Do období pontifikátu Pia XII. zapadá jedna významná událost. V Listu Svatého oficia arcibiskupovi Cushingovi v Bostonu ze dne 8. srpna 1949 je oficiálně odsouzena teze, že nemůže existovat žádná spása pro ty, kteří nejsou katolíci nebo katechumeni. Svaté oficium uvádí mimo jiné, že je-li člověk ve stavu nepřekonatelné neznalosti úlohy a poslání Církve, Bůh přijímá dobré skutky a touhy tohoto člověka jako nepřímé (implicitní) výrazy vůle následovat Boha a jeho spasitelný plán.

V textu dokumentu se mimo jiné uvádí, že k získání věčné spásy se vždy nevyžaduje, aby byla osoba skutečně inkorporována mezi členy Církve, ale je nezbytné, aby se k ní připojila alespoň „svou touhou a přáním (voto et desiderio). Není nutné ani to, aby tato touha byla explicitně vyjádřena navenek, jako je tomu v případě katechumenů, ale pokud člověk nemůže odstranit svou neznalost, Bůh akceptuje i implicitní touhu, která se takto nazývá, protože je obsažena v pozitivní dispozici ducha, kterou chce člověk připodobnit svou vůli Boží vůli.“ ¹³

Autor listu, kardinál Francesco Marchetti-Selvaggiani, kterého papež Pius XII. jmenoval sekretářem Svatého oficia v roce 1939, se odvolává mimo jiné na papeže Pia IX. i na Pia XII. a jeho encykliku Mystici corporis. Na jedné straně cituje vyjádření Pia XII., ve kterém papež prohlašuje, že „mezi údy Církve nutno skutečně počítati jen ty, kdo přijali křest a vyznávají pravou víru a sami se uboze neodloučili od Těla ani nebyli z něho pro velmi těžké poklesky vyloučeni.“ Vzápětí však uvádí vyjádření Pia XII. o těch, kteří „jakousi neuvědomělou touhou a přáním jsou v jakémsi vztahu k mystickému Tělu Vykupitelovu“. Jak dále uvádí autor listu, Pius XII. tyto lidi nijako nevylučuje z věčné spásy, ale uvádí, že jsou ve stavu, ve kterém nemohou „míti jistoty o své vlastní věčné spáse“ a „nedostává se jim tolika a tak důležitých nadpřirozených darů a pomůcek, které jsou jedině v Katolické církvi.“ Podle autora listu papež Pius XII., odvolávající se na Pia IX., odsuzuje ty, kteří vylučují z věčné spásy lidi, sjednocené s Církví pouze implicitní touhou, jakož i ty, kteří nesprávně tvrdí, že všichni lidé mohou být spaseni stejně ve všech náboženstvích.

Jak je to tedy se spásou nekatolíků ve smyslu textů Bible i učení papežů Klementa XI., Pia IX. a Pia XII.? Kristus ustanovil Katolickou církev, aby všem národům přinesla poselství spásy. Spaseni sice mohou být za určitých podmínek i nekatolíci, jenže jediná pravá cesta ke spáse vede přes Katolickou církev. Žádná jiná církev ani náboženství takové privilegium nemá. Kdo se záměrně vyhýbá Katolické církvi, i když ví, že je to pravá církev Kristova, vyhýbá se spáse. Jen Katolická církev je pravá církev, ve které působí Kristus. Kdo však neměl možnost stát se jejím členem, ale upřímně hledá spásu a Boha, ten je, ač nevědomě, ve vztahu ke Kristově církvi, „k mystickému Tělu Vykupitelovu“. Bůh přijímá dobré skutky a touhy takových lidí jako implicitní výrazy jejich vůle následovat Boha a jeho plán spásy lidí. Jejich cesta ke spáse je však krajně nejistá, protože jim chybí podpora milostí, udělovaných Bohem v hierarchicky uspořádaném mystickém těle Kristově skrze „důležité nadpřirozené dary a pomůcky“, zejména svátosti. Platí však, že o spáse každého člověka, katolíka i nekatolíka, rozhoduje s konečnou platností pouze a jedině Kristus. Jedině v Ježíši Kristu je spása (Srov. Sk 4, 12)

Katolíci mají Ježíšem Kristem uloženou povinnost přinášet toto jedině pravé učení ke všem lidem na základě slov, které řekl apoštolům: „Jděte tedy, získejte za učedníky všechny národy, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého a učte je zachovávat všecko, co jsem vám přikázal.“ (Mt 28,19–20). Bůh zavázal katolíky mandátem hlásat evangelium všem lidem, a nic je nemůže zbavit toho misijního mandátu. Katolická církev se nemůže vzdát evangelizace, která zůstává její základní povinností, ale i jejím právem. Nesmí však šířit katolické učení násilím, jak na to upozorňuje i papež Pius XII. v encyklice Mystici corporis: „Avšak, ačkoli je naším přáním, aby se ustavičně konaly v celém mystickém Těle Kristově modlitby, aby všichni bloudící co nejdříve vstoupili v jeden ovčinec Ježíše Krista, přece prohlašujeme, že je naprosto nutno, aby tak učinili dobrovolně a rádi, protože nikdo nevěří, leda chce-li věřiti (Sr. Augustinus In loann. Ev. tr. 26,2; Migne P.L. 30,1607). Když by tedy lidé, kteří nevěří, byli nuceni vstoupiti do budovy Církve, přistoupiti k oltáři a přijmouti svátosti, ti se nestávají opravdovými katolíky, o tom není pochybnosti, (srvn. Aug. tamtéž).“ ¹²

• (→ Pius XII - 1. část)
• (→ Pius XII - 3. část)

Poznámky: