O MYSTICKÉM TĚLE JEŽÍŠE KRISTA
A O NAŠEM SPOJENÍ S KRISTEM V TOMTO TĚLE

PIUS XII.

Ctihodní bratři!

Pozdrav a apoštolské požehnání!

ÚVOD

DŮVODY K VYDÁNÍ ENCYKLIKY

1. Vznešenost nauky o mystickém Těle Kristově.

Z úst samého Vykupitele poznalo nejprve lidstvo nauku o mystickém Těle Kristově, jímž je Církev (srov. Kol 1,24). Tato nauka staví do plného světla nedocenitelné dobrodiní našeho nejužšího spojení s tak vznešenou Hlavou a svou vznešeností a důležitostí láká k rozjímání všechny lidi, kteří se nechají vésti Duchem Svatým a osvěcujíc jejich mysli mocně je vybízí k spásnému jednání, přiměřenému této nauce. Považujeme tedy za svou povinnost promluviti k vám o tomto předmětu v tomto okružníku. Vysvětlíme hlavně to, co se týká Církve bojující. Vede nás k tomu nejen neobyčejná vznešenost této pravdy, nýbrž i nynější poměry, v nichž žijeme.

Máme v úmyslu mluviti o bohatství ukrytém v lůně Církve, které si Kristus dobyl svou krví (Skutky XX,28) a jejíž údy se honosí Hlavou a korunou z trní. To je jasným důkazem, že všechno, co je vznešené a vzácné se rodí z bolestí a že se tedy máme radovati, když smíme míti účast v utrpení Kristově, abychom se radovali s plesáním také tehdy, až se zjeví Jeho sláva. (srov. Petr I. IV,13)

2. Nynější postavení Církve ve světě.

a/ Je zapotřebí ukázati krásy Církve, kterou dnes opovrhují i mnohé vlastní dítky.

Napřed si všimněme: jako se dostalo Vykupiteli lidstva pronásledování, pomluvy a křižování zrovna od těch, jimž chtěl získati spásu, zrovna tak společnost od Něho zřízená podobá se svému Zakladateli také v této věci. Nepopíráme sice, ba spíše s vděčností k Bohu přiznáváme, že i v této zmatené naší době je mnoho lidí, kteří, třeba odloučeni od stádce Kristova, přece vzhlížejí k církvi jako k jedinému záchrannému přístavu. Ale víme dobře, že nejenom ti opovrhují Církví Boží a zlehčují ji pyšně a nepřátelsky, kdo opovrhše světlem křesťanské moudrosti bědně a uboze se navracejí k starým pohanským naukám, mravům a zřízením, nýbrž že jí často neznají, zanedbávají a znechuceně a nelibě odmítají také mnozí křesťané, kteří buď se nechali svésti oslňujícím třpytem bludů nebo se dali strhnouti nástrahami a zkaženostmi doby. Máme tedy příčinu, ctihodní bratři, abychom poslušni jsouce hlasu vlastního svědomí a vyhovujíce přání vyslovenému od mnoha lidí, předvedli před oči celého světa a uctili krásy a slávu Matky Církve, jíž po Bohu vděčíme za všecko.

b/ Hrozné utrpení doby zkypřilo mnohé duše pro chápání nadpřirozených pravd.

Je naděje, že tyto naše příkazy a napomenutí přinesou věřícím hojnější ovoce za nynějších poměrů. Vždyť víme, že nesčetná soužení a bolesti, které v této bouřlivé době nesmírně krutě doléhají na lidi téměř nesčíslné, přijímají-li je klidně a odevzdaně jako z rukou Božích, odvracejí jejich mysl jako nějakým přirozeným tlakem od pozemských a pomíjejících věcí k hodnotám nebeským a věčně trvajícím a probouzejí v nich jakousi žízeň a žhavou touhu po duchovních statcích. Tato žízeň pod vnukáním Ducha svatého je vybízí a takřka nutí, aby usilovali hledati království Božího. Neboť čím více jsou lidé odváděni od marností tohoto světa a od nezřízené lásky k věcem pozemským, tím způsobilejšími se stávají, aby chápali světlo nadpřirozených tajemství. A dnes snad ještě zřetelněji nežli kdykoli jindy se jeví nicota všeho pozemského. Říše a státy se hroutí, úžasné hodnoty a bohatství všeho druhu bývá potápěno v širých prostorách oceánu, velká města, městečka a úrodné kraje se proměňují ve strašnou spoušť a znesvěcují se bratrovražednými boji.

c/ Encyklika tato prospěje pravděpodobně i nekatolíkům.

Mimo to máme naději, že to, co teď chceme podati o mystickém Těle Ježíše Krista, nebude nevítané a neprospěšné ani těm, kdo jsou odloučeni od katolické Církve. A to nejen proto, že jejich přízeň k Církvi se, jak se zdá, den ode dne vzmáhá, nýbrž i z jiného důvodu: když teď pozorují, jak národ povstává proti národu a stát proti státu a jak do nesmírna se rozrůstají spory, nenávist a semena nepřátelství, když, pak popatří k Církvi a vidí její Bohem danou jednotu, která lidi všech národů a ras spojuje bratrským poutem v Kristu, pak věru jsou nuceni obdivovati takové spojení v lásce a pod vnukáním a za pomoci milosti Boží probouzí se v nich touha, aby mohli míti účast v této jednotě a lásce.

d/ Osobní pohnutka u sv. Otce k vydání encykliky: vděčnost věřícím.

Jest ještě jiný důvod, a to velmi milý, proč právě tato pravda se nám vtírá v mysl a nesmírně nás blaží. V uplynulém roce, do něhož spadalo dvacáté páté výročí Našeho posvěcení na biskupa, viděli jsme k naší veliké útěše něco, co Nám jasně a výrazně ozářilo obraz mystického Těla Ježíše Krista ve všech částech celého světa. Viděli jsme totiž, že ačkoliv vražedná a dlouhá válka žalostně rozbila bratrskou jednotu národů, že přece naši synové v Kristu na celém světě jednomyslně a vedeni touž láskou obracejí svůj synovský pohled k společnému Otci, který nosí ve svém srdci péči a úzkost o všechny a řídí lodičku katolické Církve za tak nepříznivé bouře. Přitom pozorujeme nejen podivuhodnou jednotu křesťanstva, nýbrž také tuto skutečnost jako milujeme otcovsky lidi kteréhokoli kmene a rasy, tak zase odevšad katolíci, i z národů, kteří spolu válčí, vzhlížejí k Náměstku Ježíše Krista jako k Otci všech. A tento Otec miluje všechny a jsa veden zcela nestranným úsudkem, jenž se ničím nedá zviklati, jest povznesen nad bouřlivé lidské zmatky, všem doporučuje a podle svých sil hájí pravdu, spravedlnost a lásku.

Stejně nás potěšilo, že víme, že ochotně a s radostí byly sebrány obnosy na vybudování chrámu Páně v Římě, který má býti zasvěcen Našemu přesvatému Předchůdci a Patronu Eugenovi I. Jako tedy tento chrám, jejž má vybudovati ochota a štědrost všech věřících, má býti památkou na toto požehnané jubileum, tak chceme, aby tato encyklika byla svědectvím naší vděčnosti. Vždyť se v ní jedná o oněch živých kamenech, z nichž se na živém úhelném kameni, jímž jest Kristus, buduje chrám svatý, mnohem vznešenější, než kterýkoli chrám rukou lidskou zbudovaný, to jest příbytek Boží v Duchu. (Sr. Efes II,21-22; I.Petr II,5).

e/ Hlavní důvod této encykliky: starost o duše.

aa/ Náboženský život se v posledních letech v lecčems prohloubil, v lecčems však zůstaly nejasnosti.

Hlavním však důvodem, proč teď dost podrobně jednáme o této vznešené pravdě, je naše starost o duše. Bylo sice o této věci psáno již mnoho. A je Nám dobře známo, že četní lidé se věnují studiu této otázky, která také velmi prospívá křesťanské zbožnosti a zpříjemňuje ji. Lze si to vysvětliti, zdá se, hlavně tím, že obnovení zájmu o posvátnou liturgii, zavádění častějšího svatého přijímání a konečně potěšitelná horlivější nyní úcta Nejsvětějšího Srdce Ježíšova přivedly mnohé k hlubšímu chápání nevyzpytatelného bohatství Kristova, které se uchovává v Církvi. Jistě také k ozřejmění této otázky nemálo přispěly projevy o Katolické akci v posledních dobách vydané, protože se jí takto víc a více utužuje svazek křesťanů mezi sebou vespolek a s církevními představenými a zvláště s římským papežem. Avšak, ačkoli se právem můžeme radovati z toho, co jsme teď právě uvedli, tož přece nelze popírati, že vzhledem k této pravdě se nejenom šíří těžké bludy u těch, kdo jsou odloučeni od pravé Církve; nýbrž že i mezi věřícími se nesporně vloudily názory buď nepřesné nebo úplně nesprávné, odvádějící od pravé cesty pravdy.

bb/ Nebezpečné rozšíření racionalismu a naturalismu.

Neboť na jedné straně pořád ještě se udržuje se svými smyšlenkami racionalismus, který pokládá za nesmyslné, co je nad schopnosti lidského rozumu, a doprovází jej příbuzný blud, tak zvaný hrubý naturalismus, který nevidí a nechce viděti v Církvi Kristově nic jiného než pojítko čistě právní a sociální. Na druhé straně se plíží falešný mysticismus, který se snaží o zrušení nepohnutelné hranice mezi stvořenými věcmi a jejich Tvůrcem a falšuje Písmo svaté.

cc/ Křesťané, nenechávejte poklady zakopané bez užitku v poli!

Tyto protichůdné, navzájem se potírající a nesprávné smyšlenky působí, že někteří lidé z jakéhosi lichého strachu považují takovou příliš vznešenou nauku za nebezpečnou a proto se jí štítí jako krásného, ale zakázaného ovoce v ráji. Neprávem však. Neboť tajemství Bohem zjevená nemohou býti pro lidi zhoubná, ani nemají zůstati bez užitku, jako poklad zakopaný v poli, nýbrž na to jsou dána, aby přispívala k duchovnímu pokroku těch, kdo o nich zbožně rozjímají. Neboť, tak praví církevní sněm Vatikánský: „Když rozum vírou osvícený pečlivě, zbožně a střízlivě hledá, dospívá s Boží pomocí k jistému a to velmi plodnému porozumění svatých tajemství, jak obdobou z toho, co poznává přirozeně, tak ze vztahů tajemství k sobě navzájem a s posledním cílem člověka. Ovšem však rozum, jak připomíná týž církevní sněm, nikdy není s to, aby chápal jako chápe pravdy, které tvoří vlastní předmět jeho poznání.“ (Sněm vatikánský, sez .III, Konst. o katol. víře hl. 4).

3. Shrnutí důvodů a rozhodnutí.

To vše jsme před Bohem zrale uvážili, a proto, aby svrchovaná krása Církve zazářila novou slávou, aby se v jasnějším světle ukázala vzácná a nade všecko přirozené povznesená důstojnost věřících, kteří v Těle Kristově jsou spojeni se svou Hlavou. Aby konečně se zarazil přístup mnohým bludům v této otázce pokládáme za svou povinnost předložiti touto encyklikou všemu křesťanskému světu učení o mystickém Těle Ježíše Krista a o spojení věřících v tomto Těle s Božským Vykupitelem. A z této překrásné nauky vyvoditi některé závěry, aby z hlubšího porozumění tomuto tajemství vyplývalo stále bohatší ovoce dokonalosti a svatosti.

I. CÍRKEV JAKOŽTO MYSTICKÉ TĚLO KRISTOVO.

A. ÚČEL CÍRKVE: ROZDAVATELKA OVOCE VYKOUPENÍ

Když přemýšlíme o tomto článku víry, přicházejí nám hned na počátku na mysl slova apoštolova: „Kde se rozhojnil hřích, rozhojnila se nad míru milost.“ (Řím V,20). Neboť jest známo, že praotec všeho lidstva byl stvořen od Boha v tak dokonalém stavu, že měl předávati svému potomstvu s pozemským životem také nadpřirozený život posvěcující milosti. Avšak po žalostném pádu Adamově veškeré lidstvo, nakažené dědičnou vinou, ztratilo účast v Boží přirozenosti (srov. II. Petr I,4) a všichni se stali dítkami hněvu (Efes. II, 3). Ale Bůh nejvýš milosrdný „tak miloval svět, že Syna svého jednorozeného dal“ (Jan III,16) a Slovo Věčného Otce jednou a touž Božskou láskou vzalo na sebe z potomstva Adamova lidskou přirozenost, ovšem nevinnou a prostou jakéhokoli hříchu, aby se z nového a nebeského Adama rozlila milost Ducha Svatého na všecky potomky prvních lidí, aby takto ti, kteří byli zbaveni hříchem prvního člověka přijetí za dítky Boží, stali se prostřednictvím Vtěleného Slova podle těla bratry jednorozeného Syna Božího a nabyli možnosti státi se dítkami Božími (srov. Jan I, 12). A tak Ježíš Kristus, pnící na kříži, nejenom dal dostiučinění uražené spravedlnosti Věčného Otce, nýbrž také nám svým příbuzným zasloužil nevýslovný poklad milostí. Ten mohl rozděliti veškerému lidstvu bezprostředně sám. Bylo však jeho vůlí učiniti tak prostřednictvím viditelné Církve, v níž by se seskupili lidé, aby mu takto jaksi všichni pomáhali při rozdělování Božího ovoce Vykoupení. Neboť, jako Slovo Boží chtělo použíti naší přirozenosti k tomu, aby svými bolestmi a mukami vykoupilo lidi,zrovna tak používá po celá století své Církve, aby trvale pokračovalo v započatém díle (srov. sněm Vat. konst. o Církvi, úvod).

„Mystické Tělo Kristovo“ případné a důstojné pojmenování pro Církev.

Nuže, když chceme dobře popsati pravou Církev Kristovu - a je to svatá, katolická, apoštolská, římská Církev (tamtéž, konst. o katol. víře hl. l.) - nenalézáme důstojnějšího, vznešenějšího, ba ani božštějšího výrazu, než když ji označíme jako „mystické Tělo Ježíše Krista“ - toto pojmenování vyplývá a takřka vykvétá z toho, co často čteme v Písmě svatém a ve spisech svatých Otců.

B. CÍRKEV JAKOŽTO TĚLO

1. Církev je tělem.

a/ Je tělem jednotným, nerozděleným, viditelným.

Že Církev je Tělem, praví se v Písmě svatém často. „Kristus“, dí Apoštol, „je hlavou Těla Církve“. (Kol I,18). Je-li Církev Tělem, pak tvoří nutně jednotný a nerozdělený celek, podle slov svatého Pavla: „mnozí jsme jedno Tělo v Kristu“(Řím XII,5) a nemá býti toliko čímsi jednotným a nerozděleným, nýbrž také čímsi smysly vnímatelným a viditelným, jak praví náš předchůdce blahé paměti Lev XIII. V encyklice „Satis cognitum“: „protože je Církev tělem, možno ji vidět očima“ (srv. Acta A. Sedis XXVIII, p. 710). Proto jsou vzdáleni od Boží pravdy ti, kdo líčí Církev tak, jako by nebylo možno ji smysly, zjistit a zvláště vidět a jako by byla něčím čistě duchovým, „pneumatickým“; to prý různé křesťanské obce, ačkoli jejich víra je různá pojí vespolek v jednotu pojítkem neviditelným.

b/ Je tělem s mnoha údy, organicky uspořádanými.

Tělo vyžaduje také mnoha údů, tak mezi sebou spojených, že si navzájem pomáhají. Trpí-li v našem smrtelném těle některý úd, trpí všecky ostatní také. A zdravé údy pomáhají údu churavému. Podobně v Církvi nežijí jednotlivé údy jedině sobě, nýbrž pomáhají také jiným a všecky se podporují navzájem, navzájem jsou si útěchou a napomáhají si k dokonalejší výstavbě těla.

Dále v přírodě nevzniká tělo jakýmkoli shlukem údů, nýbrž musí býti vybaveno tak zvanými orgány, to jest údy, které nemají týž účel a jsou vhodně uspořádány. Podobně Církev zveme tělem hlavně a té příčiny, že se skládá z částí mistrně a účelně uspořádaných a pospojovaných a je vybavena, rozmanitými a navzájem se doplňujícími údy. Tak popisuje Církev i Apoštol, když praví: „Jako v jednom těle máme mnoho údů, avšak všecky údy nemají týž úkol, tak mnozí jsme jedním Tělem v Kristu, každý jednotlivec však údem druhého. (Řím XII,4).

c/ Je tělem uspořádaným hierarchicky.

Ať si však nikdo nemyslí, že k této účelně uspořádané, organické stavbě Těla Církve patří toliko stupně hierarchické, nebo, jak tvrdí opačný názor, že Církev pozůstává toliko z duší omilostněných, „charismatiků“, i když vždycky budou v Církvi lidé štědře vybavení bohatými dary. Jest ovšem svatá pravda, že ti, kdo mají posvátnou pravomoc v takovém těle, jsou v něm údy předními a hlavními, protože jimi z příkazu samého Vykupitele pokračuje a pokračovati bude Církev v učitelském, královském a kněžském úřadě Kristově. Avšak když svatí Otcové velebí úkoly, stupně, povolání, stavy, řády a povinnosti v tomto těle, plným právem mají na mysli nejen ty, jimž se dostalo kněžského svěcení, nýbrž také všecky, kdož plníce evangelické rady vedou život buď činný mezi lidmi nebo rozjímavý v mlčení nebo spojují obojí účel podle ducha své řehole; a také ty kdo sice žijí ve světě, ale horlivě se věnují skutkům milosrdenství ať tělesného, ať duchovního. A konečně i ty, kdo žijí v čistém manželství. Ba nutno míti na paměti, že zvláště za nynějších poměrů otcové a matky v rodinách, křestní kmotři a kmotřenky, a především ti laici, kteří pracují s církevní hierarchií pro šíření království Kristova, zaujímají čestné, ačkoli někdy prosté místo v křesťanské společnosti, a že i oni mohou s pomocí Boží dospěti k vrcholu svatosti, který je zajištěn v Církvi provždy přislíbením Ježíše Krista.

2. Životodárné prostředky tohoto těla: svátosti.

Lidské tělo jest opatřeno zvláštními zařízeními, aby mohlo pečovati o život, zdraví a rozvoj sama sebe a jednotlivých údů. Stejné se postaral Vykupitel lidstva ve své nekonečná dobrotě o své Tělo mystické, obohacuje je svátostmi, jimiž udržuje jako po nepřetržitých studních milosti členy Církve od zrození až do posledního vzdechnutí a pečuje v přebohaté míře o sociální potřeby Církve. Lázní křestní vody dítky, zrozené pro tento pozemský život nejen se znova rodí ze smrti hříchu a stávají se údy Církve, nýbrž vtiskuje se jim také duchovní znamení a stávají se způsobilými přijmouti ostatní svátosti. Křižmem biřmování dostává se věřícím nové síly, aby statečně chránili a obhajovali Matku Církev a víru kterou odní přijali. Svátostí pokání se poskytuje spásný lék údům Církve upadším do hříchu, nejen, aby se pečovalo o spásu jejich, nýbrž, aby také od jiných údů mystického Těla bylo vzdáleno nebezpečí nákazy a aby se jim nad to poskytlo povzbuzení k ctnosti a dobrý příklad. Nedosti však na tom; neboť ve velebné svátosti se věřící živí a posilují týmž pokrmem a nevýslovné a božské pouto je spojuje jak mezi sebou, tak s Božskou Hlavou celého Těla. A na konec přistupuje dobrotivá Matka Církev k těm, kdo jsou na smrt nemocni a svatým pomazáním nemocných odděluje jim, chce-li tak Bůh též uzdravení tohoto smrtelného těla a ne-li, tož jistě vždycky nadpřirozený lék zraněným duším, aby dávala nebi nové občany a nové přímluvce, kteří budou požívati dobroty Boží po celou věčnost.

Zvláštním způsobem se postaral Kristus o sociální potřeby Církve ustanovením dvou svátostí: svátosti stavu manželského, při níž jsou si manželé navzájem přisluhovateli milosti, jest postaráno o zevnější a spořádaný vzrůst křesťanské společnosti; a co ještě důležitější, také o řádnou a náboženskou výchovu potomstva, bez které by mystické toto Tělo bylo vydáno v největší nebezpečí. Svěcením kněžstva však se přejímají do služby Boží a světí se ti, kdo mají obětovati velebnou svátost, živiti stádce věřících pokrmem Chleba a slova Božího, vésti je přikázáními Božími a radami a posilňovati je ostatními nebeskými dary.

Při tom uvažme: jako Bůh na počátku času vybavil bohatým aparátem tělesným, aby si mohl podrobiti stvořené věci, rozmnožiti se a naplniti zemi, tak vybavil na počátku křesťanského věku Církev potřebnými prostředky, aby překonala téměř nesčíslná nebezpečí a naplnila nejen veškerý okrsek zemský, nýbrž i říši nebeskou.

3. Kdo k Tělu Církve náleží, kdo nenáleží.

Mezi údy Církve nutno skutečně počítati jen ty, kdo přijali křest a vyznávají pravou víru a sami se uboze neodloučili od Těla ani nebyli z něho pro velmi těžké poklesky vyloučeni. „Neboť v jednom Duchu“, dí Apoštol, „my všichni v jedno Tělo byli jsme pokřtěni, ať jsme byli židy nebo pohany, ať nevolníci nebo svobodni“ (I. Kor XII,13). Jako je tedy v pravém křesťanském světě jenom jedno Tělo, jeden Duch, jeden Pán, jeden křest, tak může býti v něm jenom jedna víra. (Sr. Ef, IV,5); a proto kdo by odepřel poslouchati Církve, toho máme pokládati podle příkazu Páně za pohana a celníka (Sr. Mat XVIII,17). Proto ti, kdo jsou odloučeni vírou, nebo řízením, nemohou žíti v tomto jednom Těle a z jednoho Božského Ducha.

Příslušnost k Církvi se neztrácí každým hříchem, nýbrž jen některými.

A nesmíme se domnívati, že Tělo Církve, ačkoli nese jméno Kristovo, již také hned v době našeho pozemského putování pozůstává toliko z údů vynikajících svatostí nebo se shromáždění těch, které Bůh předurčil k věčné blaženosti. Neboť náš Spasitel ve svém neskonalém milosrdenství neodpírá zde ve svém mystickém Těle místa těm, kterým kdysi neodepřel místa při hostině (sr. Mat IX,11; Mar II,16; Luk XV,2). Neboť nevylučuje člověka z Těla Církve již každý hřích, třeba i byl velmi těžký; vylučují ovšem hříchy, jako rozkol, blud, nebo odpadlictví. Ani neztrácejí všeho nadpřirozeného života ti, kdo sice ztratili hříchem lásku a milost Boží a stali se tedy neschopnými získávati si nadpřirozené zásluhy, avšak podržují víru a křesťanskou naději a osvíceni nebeským světlem jsou vnitřním vnukáním a podněty Ducha svatého vybízeni k spasitelné bázni, k modlitbě a k lítosti nad hříchem.

Stanovisko křesťana k hříchu.

Ať se tedy všichni hrozí hříchu, protože poskvrňuje mystické údy Spasitelovy; když však někdo měl neštěstí a zhřešil, ale nestal se svou zarputilostí nehodným společenství křesťanů, ať jej věřící s nejvyšší láskou přijímají a ať v účinné lásce vidí v něm nemocný úd Ježíše Krista. Neboť dobře praví svatý Augustin, že je lépe „býti uzdraven v Církvi než býti z jejího Těla vyříznut jako nezdravý úd“ (Aug Epist 157, CLVII, 3, 22: Migne, P.L., XXXIII, 686). Neboť netřeba zoufati nad uzdravením údu, který je dosud při Těle; ale údu, který je odříznut, nelze ani léčit ani uzdravit.

C. CÍRKEV JAKOŽTO TĚLO KRISTOVO

Z dosavadního výkladu jsme viděli, ctihodní bratři, že Církev je zřízena tak, že ji lze přirovnati k tělu; teď musíme jasně a přesně vyložiti, proč v ní nemůžeme viděti jakékoli tělo, nýbrž tělo Ježíše Krista. To však vyplývá odtud, že náš Pán je Tvůrcem, Hlavou, Udržovatelem a Vykupitelem tohoto mystického Těla.

1. Kristus Zakladatel Církve.

Když chceme stručně vyložiti, kterak Kristus založil Církev, napřed nám přichází na mysl výrok našeho předchůdce blahé paměti, Lva XIII. „Církev již dříve počatá vyšla ze samého boku druhého Adama jako spícího na kříži a mohutně se po prve projevila před světem ve slavný den Letnic.“ (Enc Divini illud, Acta S. S. XXIX, p. 649). neboť Božský Spasitel započal stavěti mystický chrám Církve tehdy, když kázal a hlásal svá přikázání, dokončil ji tehdy, když oslavený visel na kříži a konečně ukázal a rozhlásil ji tehdy, když seslal viditelným způsobem Ducha Utěšitele na učedníky.

a/ Kristus připravil založení Církve hlásáním evangelia.

Za své kazatelské činnosti volil si apoštoly a posílal je jako sám byl poslán od Otce (sr. Jan XVII, 18), jako učitele, pastýře a posvěcovatele mezi věřícími; určil jejich knížete a svého náměstka na zemi (Mat XVI, 18-19). Oznamoval jim vše, co slyšel od svého Otce (Jan XV, 15; sr. XVII, 8 a 14); ustanovil také křest (sr. Jan III, 5), jímž by věřící byli včleňováni v Tělo Církve. A konečně na sklonku svého života, když slavil poslední večeři, ustanovil eucharistii, zázračnou oběť a zázračnou svátost.

b/ Dokončil založení své Církve svou smrtí na kříži.

Že však dokončil své dílo na dřevě kříže, to vyjadřují nepřetržitá svědectví svatých Otců, kteří dokazují, že Církev se zrodila na kříži z boku Vykupitelova, jakožto nová Eva, matka všech žijících (sr. Genesis III, 20). Tak praví svatý Ambrož, jednaje o probodeném boku Kristově: „A nyní je budována, nyní dostává podobu a rysy, nyní je tvořena. Nyní se zvedá duchovní dům ve svaté kněžství.“ (Ambros, In Lucam II, 87, Migne P. L. XV,1583), Kdo si zbožně promyslil tuto posvátnou nauku, bez obtíží pochopí důvody, o které se opírá.

aa/ Smrtí Kristovou na kříži zrušena byla platnost Starého zákona; nastoupil zákon Nový.

Předně při smrti Vykupitelově na místo zrušeného Starého zákona nastoupil Nový zákon; tu byl zákon Kristův spolu se svými tajemstvími, příkazy, zařízeními a posvátnými obřady pro celý svět slavnostně potvrzen krví Ježíše Krista. Neboť pokud Božský Spasitel kázal na úzkém prostoru - nebylť poslán leč k zahynulým ovcím domu izraelského (sr. Mat XV, 24) - pospolu běžely vedle sebe zákon i evangelium (sr. Tomáš, I-II. Qu 103 a. 3,. ad 2.); při své smrti však Ježíš zákon s jeho ustanoveními zrušil. (Sr. Efes II, 15). Úpis Starého zákona přibil na kříž (sr. Kolos II, 14), ustanovil Nový zákon v krvi své za všechno lidstvo prolité. (Sr. Mat XXVI, 28 a I.Kor XI, 25). „Proto tehdy“ píše svatý Lev Veliký, mluvě o kříži Páně, „zcela patrně se přešlo od zákona k evangeliu, od synagogy k Církvi, od obětí mnohých k oběti jediné, takže, když Pán vypouštěl ducha, ona mystická opona, zahalující vnitřek chrámu od svatyně svatých byla neodolatelnou mocí roztržena od hora až dolů“. (Leo M., Serm 58, 3, Migne P. L. 54, 374).

bb/ Kristus se stal Pánem nade vším lidstvem.

Na kříži tedy zemřel Starý zákon a brzy byl pochován a stal se smrtícím; ustoupil Novému zákonu, za jehož vhodné služebníky vyvolil apoštoly (sr. II. Kor III, 6); a z moci kříže náš Spasitel, ačkoli byl Hlavou všeho lidstva ustanoven již v lůně přesvaté Panny - vykonává v nejplnějším rozsahu úkol Hlavy v celé Církvi. „Vítězstvím kříže zasloužil si moc a panství nad národy“, píše andělský, všeobecný učitel (Sr. Tomáš, II. I. q. 42 a. 1). Tímto vítězstvím do nesmírna nám rozmnožil onen poklad milostí, jejž - slavně vládna v nebi - rozdílí neustále svým smrtelným údům. Prolitím krve na kříži způsobil, že ustal Boží hněv a že všechny nebeské dary a zvláště svátosti Nového a Věčného zákona se mohly rozlíti ze zdrojů Spasitelových ke spáse lidí a zvláště věřících. Na stromu kříže získal si konečně svou Církev, to jest všechny údy svého mystického Těla, neboť včleňují se do tohoto Těla křtem toliko spásnou mocí kříže, na němž již se staly v nejplnějším smyslu vlastnictvím Kristovým.

cc/ Otevřel své Církvi zdroje nebeských darů.

Stal-li se náš Spasitel svou smrtí na kříži v nejvlastnějším slova smyslu Hlavou Církve, zrovna tak dostalo se prostřednictvím Jeho Krve Církvi oněch přehojných milostí Ducha svatého, jimiž bývá z moci Boží obohacována od chvíle, co byl „Syn člověka“ povýšen na svůj bolestný kříž a tam oslaven. Neboť tehdy, jak poznamenává sv. Augustin (Sr. De pecc orig. Migne P. L. 44, 400), po roztržení opony chrámové rosa milostí Těšitelových, která dosud sestupovala pouze na rouno, totiž na národ izraelský, zaplavila v přebohaté míře - zanechavši rouno suché a opuštěné - všecku zemi, to jest katolickou Církev, pro kterou neplatí hranice ani národa ani země. Jako tedy v prvním okamžiku Vtělení Syn Věčného Otce lidskou přirozenost, s níž se podstatně spojil, vyzdobil plností Ducha svatého, aby byla vhodným nástrojem Božství při krvavém díle Vykoupení; zrovna tak v hodině své smrti chtěl míti svou Církev velmi bohatou na dary Ducha svatého, aby při rozdílení Božského ovoce Vykoupaní byla zdatným nástrojem Vtěleného Slova, nástrojem, jenž nikdy nezklame. Neboť tak zvané iuridické poslání Církve a moc učitelská, správní a moc udíleti svátosti mají svou nadzemskou mohutnou účinnost pro vybudování Těla Kristova odtud, že Ježíš Kristus pnící na kříži otevřel své Církvi pramen nebeských darů, aby mohla jednak lidi učiti neomylně pravdám, jednak je blahodárně říditi prostřednictvím Bohem osvěcovaných pastýřů, jednak je zaplavovati deštěm nebeských milostí.

Rozjímáme-li pozorně všecka tato tajemství kříže, pak nám již nejsou nejasná ona slova svatého Pavla, jimiž poučuje efezské, že Kristus svou krví spojil v jedno židy a pohany „zbořiv v těle svém stěnu, která byla mezi nimi“ a která dělila od sebe oba národy; a že zrušil Starý zákon „aby v sobě samém vzdělal dva v jednoho člověka nového“, totiž Církev: a aby oba v těle jednom smířil s Bohem skrze kříž (Sr. Efes II, 14-16).

c/ Zjevil Církev lidem sesláním Ducha, svatého.

Tak založil Církev svou krví. O letnicích však ji posilnil zvláštní silou, sestoupivší s nebe. Neboť když pro svůj vznešený úřad slavnostně označil náměstka, jejž byl označil již dříve, vstoupil na nebesa, a sedě na pravici Otcově chtěl před lidmi zjeviti a rozhlásiti svou Nevěstu viditelným sestoupením Ducha Svatého za hukotu mohutného větru a ve způsobě ohnivých jazyků. (Sr. Skut II, 1-4). Když sám začínal úřad učitelský, Věčný Otec jej zjevil Duchem svatým sestupujícím ve způsobě holubice a zůstávajícím na Něm (Sr. Luk III, 22; Mar I, 10), stejně když měli apoštolé začíti svou posvátnou činnost kazatelskou, Kristus Pán seslal s nebe Ducha svatého, aby se jich dotkl jako plamennými jazyky a takřka jako prstem Božím označil nadzemské poslání Církve a nadzemskou její úlohu.

2. Kristus Hlava Církve.

Kristus bývá jako Hlava Církve označován v Písmě svatém i u theologů.

Že toto mystické Tělo, jímž je Církev, nese jméno Kristovo, vyplývá za druhé z toho, že všichni musejí Krista pokládati za jeho hlavu. Praví svatý Pavel „Kristus je Hlavou Těla Církve“ (Kol I, 18). Je Hlavou z níž celé Tělo jest účelně uspořádáno a bere vzrůst ke vzdělání svému. (srov. Efes IV, 16; sr. Kol II, 19).

Jsou vám známy, ctihodní bratři, skvělé myšlenky mistrů scholastické theologie a zvláště andělského a všeobecného učitele, svatého Tomáše v této věci, a jistě je vám známo, že důvody jím snesené věrně se shodují s názory svatých Otců, které ostatně byly pouhou ozvěnou a rozvedeným výkladem Božských výroku svatých Písem.

Důvody, proč Kristus je Hlavou Církve.

a/ Pro svou nevyrovnatelnou vznešenost.

Stručně se o tom zmíníme, bude to všem na prospěch. Předně je jasno, že Toho, jenž je Syn Boží a Syn přesvaté Panny, nutno zváti Hlavou Církve z důvodu Jeho zcela zvláštní vznešenosti. Hlava zaujímá v Těle nejvyšší místo. Kdo však stojí výše než Kristus Bůh, jenž jakožto Slovo Věčného Otce jest „prvorozeným nade všecko tvorstvo“(Kol I, 15). Kdo stojí výše než Kristus člověk, který se narodil z Neposkvrněné Panny a je skutečný a jednorozený Syn Boží a pro své zázračné a slavné zmrtvýchvstání, jímž zvítězil nad smrtí jest „prvorozeným z mrtvých“. (Kol I,18, Apokal I, 5). Kdo stojí konečně výše než ten, jenž jakožto jediný Prostředník mezi Bohem a lidmi (I. Tim XI, 5) podivuhodným způsobem spojuje zemi s nebem; jenž byv povýšen na kříži jako na trůnu milosrdenství všecko táhl k sobě. (Sr. Jan XII, 32); a jenž jako Syn člověka vyvolený z desetitisíců jest od Boha milován více než všichni lidé, všichni andělé a všechny stvořené věci (sr. Cyr Alex Comm in Ioan I, 4, Migne P. G. 73, 69; S. Thom I. q. 20 a. IV. ad 1.).

b/ Protože Církev řídí.

Protože Kristus zaujímá místo tak význačné, právem on jediný řídí a spravuje Církev, proto i z toho důvodu může se přirovnati k Hlavě. Neboť Hlava jest - abychom použili slov svatého Ambrože - „královským hradem“ - těla (Hexaem 6, 55; Migne P. L. XIV, 265) a jsouc vybavena vyššími schopnostmi řídí všecky údy, nad nimiž jest postavena, aby o ně pečovala. (Sr. August De Agon Christ 20, 22, Migne P. L. 40, 301), podobně Kristus Pán má v rukou kormidlo lodičky celého křesťanstva a řídí je. A protože říditi sbor lidí znamená vésti je k stanovenému cíli podle promyšlených plánů, vhodnými prostředky a. správným způsobem (Sr. S. Thom I qu. 22 a. 1-4), je zřejmo, že náš Vykupitel, který je nejdokonalejším vzorem dobrých pastýřů (Sr. Jan X,1-18, I. Petr V,1-5), to vše koná způsobem obdivuhodným.

aa/ Dal hned při založení Církvi dobré zřízení.

Neboť pokud prodléval na zemi, učil nás zákony, radami a napomenutími, používaje slov, která nikdy nepominou a která pro lidi každého věku budou duchem a životem (Sr. Jan 6, 62). Mimo to udělil apoštolům trojí moc: učiti, říditi a vésti k svatosti; a tuto trojí moc, vymeziv ji příkazy, právy a povinnostmi učinil základním zákonem celé Církve.

bb/ Řídí ji sám přímo, zvláště v těžkých jejich dobách.

Avšak také sám přímo spravuje a řídí Božský Spasitel Církev, již založil. Neboť sám vládne v myslích lidí a podle svého uznání třebas i vzpurnou vůli nakloňuje a nutká (compellit). „Srdce královo je v rukou Páně, kamkoli bude chtíti, nakloní je“ (Přísl 21, 1). Tímto vnitřním řízením pečuje „jako pastýř a biskup duší našich“ nejenom o jednotlivce, nýbrž i o veškerou Církev, buď tak, že osvěcuje a posilňuje představené, nebo tak, že - zvláště za obtížných poměrů - vzbuzuje z lůna Matky Církve muže a ženy vynikajících svatostí, aby byli na vzrůst mystického jeho Těla pro ostatní věřící. Mimo to patří Kristus a nebe vždy se zvláštní láskou na svou neposkvrněnou Nevěstu strádající ve vyhnanství zde na zemi, a když ji vidí v nebezpečích buď sám nebo prostřednictvím svých andělu (Sr. Acta XVII, 26,IX, 1-19; X,1-7 XII, 3-10), nebo prostřednictvím té, již nazýváme Pomocnicí křesťanů, nebo jiných nebeských ochránců vytrhuje ji z bouřlivých vln a uklidniv moře, oblažuje ji pokojem „který převyšuje všeliký smysl“ (Filip IV, 7).

cc/ Řídí ji i viditelně prostřednictvím papeže.

Nelze si však mysliti, že jeho vláda se omezuje toliko na tento způsob neviditelný (Sr. Lev XIII, Satis cognitum, Acta S. S. XXVIII, 725) a mimořádný; naopak, také viditelně a pravidelnou cestou řídí Božský Spasitel své mystické Tělo skrze svého Náměstka na zemi. Neboť je známo, ctihodní bratři, že Kristus Pán, který napřed za své pozemské pouti řídil „maličké stádo“ (Luk XII, 32) viditelným způsobem sám, svěřil, když měl již v brzku opustiti svět a odebrati se k Otci, řízení takto založené společnosti knížeti apoštolů. A bylo to velmi moudré, neboť nemohl zanechati sociální Tělo Církve již založil, bez viditelné hlavy. - Této pravdy nelze vyvrátiti tím, že se namítne, že ustanovením juridického primátu dostalo takové mystické Tělo dvojí hlavu. Neboť svatý Petr je mocí primátu toliko Kristovým náměstkem a proto je toliko jediná skutečná a vlastní Hlava tohoto Těla, totiž Kristus; ten bez ustání řídí tajemným způsobem Církev sám, viditelně však řídí touž Církev skrze toho, jenž Jej na zemi zastupuje, vždyť tato Církev je po slavném Nanebevstoupení Páně vybudována nejen na něm samém, nýbrž i na svatém Petrovi, jakožto základě viditelném. Že však Kristus a Jeho Náměstek tvoří jednu pouze hlavu, to slavnostně učí Náš Předchůdce nesmrtelné paměti Bonifác VIII. apoštolským listem „Unam sanctam“ (Sr. CIC Extr. Comm. I, 8, 1) a jeho nástupcové to potom nikdy nepřestávali opakovati.

Důsledky

1. Nelze Krista uznávat a papeže odmítat.

Nebezpečně tedy bloudí ti, kdo se domnívají, že mohou uctívati Krista jako Hlavu Církve, i když nezachovávají věrnosti k Jeho Náměstku na zemi. Neboť tím, že odmítají tuto viditelnou Hlavu, a trhají viditelné pouto jednoty až k nepoznatelnosti znetvořují mystické Tělo Vykupitelovo, takže ho nemohou viděti ani nalézti ti, kdo hledají přístav věčné spásy.

2. Také biskupy posílá Kristus.

Co však jsme zde řekli o obecné Církvi, to platí i v jednotlivých diecésích jak východních tak latinských, z nichž pozůstává a se skládá katolická Církev, vždyť i ty řídí Ježíš Kristus hlasem a mocí příslušného biskupa. Proto biskupy nutno pokládati nejenom za zvlášť význačné údy obecné Církve, protože jsou zcela zvláštním svazkem spojeni s Božskou Hlavou veškerého Těla, takže se právem nazývají „nejdůležitějšími částmi údů Páně“ (Řehoř Veliký Moral.14,35,43; Migne P.L. 75,1062); nýbrž vzhledem k své vlastní diecési každý z nich jako opravdový pastýř pase a řídí jménem Kristovým svěřené sobě stádce (Sr .Sněm Vatik. Konst.o Církvi hl. III); při tom však nejsou zcela neodvislí, nýbrž podřízeni římskému papeži, ačkoli mají řádnou pravomoc, kterou jim bezprostředně uděluje týž papež. Proto lid je má ctíti jako nástupce apoštolů z ustanovení Božího (Sr. CIC can. 329,1); a ještě více než na světské vladaře, třeba i nejvyšší vztahuje se na biskupy, poněvadž byli pomazáni křižmem Ducha Svatého, onen výrok „Nedotýkejte se Pomazaných mých!“ (I.Paralip XVI,22; Ž 104,15).

3. Kdo raní biskupa, raní papeže.

Proto Nás velmi rmoutí, když slyšíme, že nemálo našich bratří z tohoto důvodu, že jsou vzory svému stádci (Sr. I.Petr 5,3) a odhodlaně, jak je to jejich povinností i věrně střeží posvátný statek víry (Sr. I.Tim VI,20); z toho důvodu, že vymáhají zachovávání nejsvětějších zákonů, Bohem vrytých v lidské srdce, a své stádce po příkladu Nejvyššího Pastýře brání proti dravým vlkům; že snášejí pronásledování a sužování směřující proti vlastní osobě, ano i - což je pro ně ještě krutější a těžší - proti ovcím svěřeným, proti druhům v apoštolské práci, ba i proti řeholnicím Bohu zasvěceným. Takovouto křivdu pociťujeme, jakoby byla způsobena Nám samým, a opakujeme velkou myšlenku Našeho Předchůdce nesmrtelné paměti Řehoře Velikého: „Naše čest je čest celé Církve. Naše čest je pevnou silou našich bratří. Tehdy jsme opravdu ctěni, když nikomu se neodpírá povinná čest.“ (Sr. List k Eulog, XXX; Migne P.L.77, 933 ).

c/ Údy potřebují hlavy, hlava vyžaduje spolu práci údů.

Nedomnívejme se však, že Kristus Hlava, když zaujímá tak vznešené místo, nevyžaduje pomoci Těla. Neboť i o tomto mystickém Těle platí, co svatý Pavel praví o těle lidském: „Nemůže říci hlava nohám: nejste mi nutny!“ (I. Kor XII,21). Jest ovšem zřejmé, že věřící rozhodně potřebují pomoci Božského Vykupitele, protože sám řekl: „Beze mne nemůžete učiniti ničeho.“ (Jan XV, 5) a protože podle slov apoštolových veškerý vzrůst tohoto mystického Těla na vzdělání sebe je z Krista Hlavy (Efes IV, 15, Kol II,19). Avšak nutno též pamatovati, ač se to zdá velmi podivné, že Kristus vyžaduje údů. A to předně, pokud osobu Ježíše Krista zastupuje papež, který, nemá-li býti rozdrcen pod břemenem pastýřského úkolu, musí si povolati četné spolupracovníky a denně potřebuje, aby jej podporovaly přímluvné modlitby celé Církve. Mimo to náš Spasitel, pokud sám neviditelně řídí Církev, přeje si, aby údy mystického Těla Jeho mu pomáhaly při vykonávání vykupitelského díla. To však ne proto, že by toho potřeboval a že by byl sláb, nýbrž spíše proto, že sám tak zařídil k větší cti své neposkvrněné Nevěsty. Když umíral na kříži, daroval nesmírný poklad Vykoupení své Církvi, ačkoli tomu nepřispěla ničím; když se však jedná o rozdílení tohoto pokladu, nejenom že se o toto dílo posvěcení sdílí se svou neposkvrněnou Nevěstou, nýbrž chce, aby se jaksi rodilo z jejího úsilí. Úžasné tajemství nikdy dostatečně nepromeditované: spása mnohých duší jest závislá na modlitbách a dobrovolných kajícných skutcích, které na sebe na ten účel vzaly údy mystického Těla Ježíše Krista a na spolupráci, kterou pastýři a věřící, zvláště pak otcové a matky mají poskytovati našemu Spasiteli.

d/ Podobnost mezi Kristem a Církví.

Nyní, když jsme vyložili důvody, proč nutno zváti Krista Pána Hlavou jeho společenského Těla, připojme tři jiné, které spolu velmi úzce souvisí.

Začínáme vzájemnou podobností, jakou vidíme mezi hlavou a údy, protože mají stejnou přirozenost. K tomu poznamenáváme, že naše přirozenost má z dobroty Boží jednu přednost před andělskou, ačkoli je nižší, než andělská. „Neboť Kristus,“ praví Tomáš Akvinský, „jest Hlavou andělů. Vždyť Kristus je nad anděly i podle lidství. Rovněž osvěcuje a ovlivňuje anděly také jako člověk. Pokud se však týká stejnosti přirozenosti, Kristus není Hlavou andělů, protože - podle Apoštola - neujal se andělů, nýbrž semene Abrahamova“ ( Kom. k listu Efes hl. I. Lect . VIII: Žid II,16-17).

Netoliko však, že vzal na sebe Kristus naši přirozenost, nýbrž křehkém, utrpení podrobeném smrtelném těle stal se naším příbuzným stejné krve. Když však Slovo „samo sebe zmařilo, přijímajíc podobu služebníka“ (Filip II,7) učinilo tak proto, aby své bratry podle těla učinilo účastnými Božské přirozenosti (Sr. II.Petr I,4), a to zde v pozemském vyhnanství milostí, která působí svatost a v nebeské vlasti dosažení věčné blaženosti. Neboť proto chtěl Jednorozený věčného Otce býti Synem člověka, abychom byli připodobněni Obrazu Syna Božího {Sr. Řím VIII,29) a abychom se obnovili podle Obrazu toho, jenž nás stvořil (Sr. Kolos III,10).

aa/ Kristus vzorem pro jednotlivé věřící.

Ať všichni, kdo se chlubí jménem „křesťan“ nejenom patří na našeho Božského Vykupitele jako na vznešený a nejdokonalejší vzor všech ctností, nýbrž ať také pečlivým vystříháním se hříchů a nejusilovnější snahou o svatost tak vyjadřují svými mravy Jeho učení a život, aby, až se Pán zjeví, stali se mu podobnými slávou, vidouce jej jak jest (Sr. I. Jan III,2).

bb/ Kristus vzor pro celou Církev.

Jako však chce Kristus, aby se mu podobaly jednotlivé údy, tak chce též, aby se mu podobalo celé Tělo Církve. To se děje, když Církev kráčejíc ve šlépějích svého velkého Zakladatele učí, řídí a přináší Boží oběť. Mimo to tím, že zachovává evangelické rady, zobrazuje v sobě Vykupitelovu chudobu, poslušnost a panictví. Ve svých hojných a rozmanitých řeholních společnostech, které ji zdobí jako drahocenné klenoty, jaksi nám ukazuje Krista bud pohříženého v modlitbu na hoře, nebo kázajícího, nebo uzdravujícího nemocné a raněné, nebo obracejícího hříšníky k řádnému životu nebo konečně prokazujícího dobrodiní všem. Není tedy divu, že také, pokud dlí zde na zemi, trpí také - zrovna jako Kristus – pronásledováním, útrapami a boly.

e/ V Kristu je plnost milosti.

Také proto třeba Krista pokládati za Hlavu Církve, ježto vyniká plností a dokonalostí nebeských darů a z této plnosti čerpá i Jeho mystické Tělo. Jako totiž - a čteme tuto myšlenku u značného počtu Otců - hlava našeho smrtelného těla vládne všem smyslům, ale ostatní části našeho těla mají pro své jen hmat, tak co je v křesťanské společnosti ctností, darů a milostí, všechny mají v nejdokonalejším smyslu své sídlo v Hlavě Kristu. „Zalíbilo se Otci, aby v Něm přebývala veškerá plnost“ (Kol I,19). Jej zdobí ony nadpřirozené dary, které doprovázejí hypostatické spojení: neboť v něm přebývá Duch svatý s takovou plností milosti, že si větší nelze mysliti. „Jemu je dána moc nade vším tělem“ (Sr. Jan XVII,2), přehojné jsou v něm „všechny poklady moudrosti a vědění“ (Kol II,3). A také tak zvané vědění patřením (scientia visionis) je v něm tak dokonalá, že daleko předstihuje jak rozsahem tak jasností takovéto požehnání vědění všech svatých nebešťanů. A konečně tak je sám plný milosti a pravdy, že my všichni přijímáme z jeho nevyčerpatelné plnosti (Sr. Jan I,14-16)

f/ Kristus svými milostmi zahrnuje Církev.

Tato slova onoho učedníka, kterého Ježíš miloval ještě vřeleji než ostatní apoštoly, přivádějí nás k poslednímu a zvlášť přesvědčivému důvodu, proč nutno viděti v Kristu Pánu Hlavu Jeho mystického Těla. Jako totiž se nervy rozcházejí do všech údů našeho těla a propůjčují jim schopnost cítiti a hýbati se, tak vlévá Vykupitel svou sílu a moc do Církve, takže věřící jasněji poznávají Božské věci a dychtivěji se o ně snaží. Z něho proudí v Tělo Církve všechno světlo, které věřící nadpřirozeně osvěcuje a všechna milost, která je posvěcuje jako On je svatý.

aa/ Osvěcuje Církev.

Kristus osvěcuje veškerou svou Církev; to dokazují skoro nesčetná místa Písma svatého a svatých Otců. „Boha nikdy nikdo neviděl; Jednorozený Syn, který je v lůně Otcově, ten to zjevil“ (Sr. Jan I,18). Přicházeje od Boha jako učitel (Sr. Jan III,2), aby vydal svědectví pravdě (Sr. Jan XVIII,37), mladinkou Církev apoštolů pak osvítil svým světlem, že kníže apoštolů zvolal: „Pane, ke komu půjdeme? Ty máš slova života věčného“ (Sr. Jan VI, 68). Evangelistům pomáhal s nebe tak, že jako údy Kristovy konali to, co jim takřka diktovala Hlava (Sr. Aug De consil evan I. 35,54; Migne P.L.34, 1070). A také dnes nám, dlícím v pozemském vyhnanství je původcem víry, jako bude v nebi jejím dokonatelem (Sr. Žid XII,2).Vlévá věřícím světlo víry, udílí s nebe Pastýřům a Učitelům a zvláště svému Náměstku na zemi nebeské dary umění, rozumu a moudrosti, aby poklad víry věrně zachovávali a rázně hájili a pilně vysvětlovali a upevňovali. Předsedá neviditelně církevním sněmům a osvěcuje je (Sr. Cyril Alex Ep 55 De symbolo; Migne P.G.77,293).

bb/ Udílí jí svatost.

Kristus jest i původcem a tvůrcem svatosti. Neboť není jediného nadpřirozeně záslužného úkonu, který by nevyvěral z něho jakožto svého nebeského zdroje. Praví „Beze mne nemůžete činiti nic“ (Jan 15,5). Když spáchavše hříchy jich litujeme a kajeme se, když z dětinné bázně se obracíme k Bohu, to vše se děje mocí Kristovou. Milost a sláva mají svůj původ v jeho nevyčerpatelné plnosti. Především zvláště význačné údy svého Těla poděluje náš Vykupitel stále dary rady, statečnosti, bázně a nábožnosti, aby celé Tělo jeho co den více vzrůstalo svatostí a bezúhonností. A když Církev udílí svátosti zevnějším obřadem, účinky v duších působí Kristus (Sr. S. Thom. III.qu 64 a.3). Kristus také utišil rozbouřená a zvířená hnutí mysli, živil vykoupené svým vlastním Tělem a Krví. Rozmnožuje milosti a připravuje všem abychom dosáhli slávy duší i těl. Nepropůjčuje těchto pokladů Boží dobroty údům svého mystického Těla jen v tom smyslu, že je vyprošuje od Věčného Otce svými vroucími modlitbami a tím, že své rány ukazuje jak v Eucharistické hostii na zemi, tak i oslavené v nebi, nýbrž i v tom smyslu, že pro jednotlivce vybírá, určuje a rozdílí jednotlivé milosti podle míry daru Kristova (Efes IV, 7). Z toho plyne, že čerpajíc svou sílu z Božského Vykupitele jakožto z hlavního zdroje „celé Tělo, jsouc spojováno a svazováno každým kloubem služebným podle působivosti jednoho každého údu, bere vzrůst svůj i ke vzdělání svému v lásce“ (Efes IV,16; sr. Kolos II,19).

3. Kristus Udržovatel, Živitel Církve.

Vylíčili jsme,ctihodní bratři,stručně a krátce způsob, kterak Kristus Pán ze své Božské plnosti skýtá bohaté své dary Církvi, aby tato se mu co nejvíce připodobnila. Toto vylíčení velmi usnadňuje práci, když máme vysvětlit třetí důvod, proč sociální tělo Církve se právem jmenuje „Kristovým“: Spasitel náš totiž sám udržuje, živí společnost, již založil.

Církev takřka druhou osobou Kristovou.

Jak jemně a bystře poznamenal Bellarmin (Sr. De rom pontif I,9; De consil II,19), toto jméno Těla „Kristova“ nesmí se vysvětlovati jen tím, že Krista nutno zváti Hlavou jeho mystického Těla, nýbrž i tím, že tak udržuje Církev a tak v Církvi jakýmsi způsobem žije, že tato je takřka druhou osobou Kristovou. To tvrdí učitel národů v listě Korinťanům, když bez jakéhokoli jiného dodatku jmenuje Církev „Kristem“ (Sr. I.Kor XII,12). Napodobuje opravdu samého velkého Mistra, který na něj, když pronásledoval Církev volal s nebe: „Šavle, Šavle, proč mne pronásleduješ?“ (Sr. Skutky IX,4; XXII,7; XXV1,14). Ba věříme-li svatému Řehoři Nyssenskému, apoštol nazývá Církev „Kristem“ vícekráte (Sr. Greg Nyss. De vita Moysis; Migne P. G. 54,385) a je vám znám, ctihodní bratři, památný výrok svatého Augustina: „Kristus káže Krista“ (Sr. Serm 354,1; Migne P.G.39,1563).

a/ Protože má od Krista své jurisdické poslání.

Avšak tomuto na výsost vznešenému pojmenovaní nám lze rozuměti tak, jakoby ono nevýslovné pouto, jímž Syn Boží přijal skutečnou lidskou přirozenost obepínal i celou Církev. Nýbrž má svůj důvod v tom, že náš Vykupitel ta dobra, která jsou v nejvlastnějším smyslu jeho vlastnictvím, tak sdílí s Církví, že tato veškerým rázem svého života, jak viditelným, tak tajemným, vyjadřuje co nejdokonaleji obraz Kristův, neboť v důsledku tak zvaného juridického poslání, jímž Božský Spasitel, poslal na svět apoštoly, jako byl sám poslán od Otce (Sr. Jan XVII,18; XX,21), On sám je to, jenž skrze Církev křtí, učí, řídí, rozhřešuje, víže, obětuje.

b/ Protože ji oživuje svým Duchem.

Avšak oním vyšším darováním, vnitřním a nevýslovně vznešeným, o němž jsme se zmínili dříve, jednajíce o způsobu, jak Hlava ovlivňuje své údy, Kristus Pán vlévá své Církvi svůj nadpřirozený život, celé její Tělo prostupuje svou Božskou mocí a jednotlivé údy podle úkolu, jejž zaujímají v Těle živí a udržuje skoro tak, jako réva živí a činí plodnými ratolesti, které jsou s kmenem spojeny (Sr. Lev XIII, Sapient christ, Acta S-S,22,392; Satis cognitum: tamže 28,710).

Poznámky o Duchu svatém.

1. Duch svatý principem milosti a síly v Církvi.

Když si bedlivě všimneme tohoto Božského, Kristem daného principu života a síly, pokud je zdrojem kteréhokoli stvořeného daru a kterékoli stvořené milosti, snadno chápeme, že jím není nic jiného, než Duch svatý, který z Otce a Syna vychází a který se zvláštním způsobem zove „Duch Kristův“ nebo „Duch Synův“ (Řím VII,9; II.Kor III,17; Gal IV,6).Tímto Duchem milosti a pravdy vyzdobil Syn Boží svou duši hned v neposkvrněném lůně Panny. Tomuto Duchu je radostí, že přebývá ve vznešené duši Vykupitelově jako ve svém nejmilejším chrámu; tohoto Ducha zasloužil nám Kristus na kříži, prolévaje svou krev; jej konečně, dýchaje na apoštoly, uštědřil své Církvi na odpuštění hříchů (Jan XX,22), kdežto však jediný Kristus obdržel tohoto Ducha nikoli podle víry (Sr. Jan 3,34), údům mystického Těla dostává se ho z plnosti samého Krista toli daru Kristova (sr. Efes I,8; IV, 7). A když Kristus byl oslaven na Kříži, jeho Duch byl udělen Církvi bohatým vylitím, aby sama i její jednotlivé údy se den ode dne více připodobňovaly Vykupiteli. Duch Svatý je to, jenž nás učinil dítkami Božími (sr. Řím VIII,14-17, Gal IV, 6-7), abychom jednou my všichni patříce jako v zrcadle s tváří odkrytou na slávu Páně, přetvořovali se v týž obraz od slávy k slávě (II.Kor III,18).

2. Duch Svatý duší Církve.

Tomuto Duchu Kristovu, jakožto neviditelnému principu je připisovati také to, že se spojují všechny části Těla jak mezi sebou, tak se svou vznešenou Hlavou, protože celý je v Hlavě, celý v Těle, celý v jednotlivých údech; těmto však je přítomen a pomáhá v různém stupni, podle jejich různých úkolů a úřadů a podle vyššího nebo nižšího stupně jejich duchovního zdraví. Duch Svatý svým nebeským dechem života je pro všechny části Těla principem životním a Skutečně spásné činnosti. Je sice přítomen sám bezprostředně ve všech údech a působí v nich božsky, v údech podřízených však působí i skrze představené. Duch Svatý konečně dává sice Církvi dechem své milosti den co den nové přírůstky. Odmítá však přebývati svou posvěcující milostí v údech od Těla odloučených. Tuto přítomnost a působnost Ducha Svatého Moudrý Náš Předchůdce nesmrtelné paměti Lev XIII. v encyklice „Divinum illud“- vyjádřil stručně a případně slovy: „Nechť stačí zdůraznění, že jako Kristus je Hlavou Církve, Duch Svatý je její duší“ (Acta S.S. 29,650).

3. Nebeské dary, jež udílí Duch Svatý.

Pozorujeme-li však onu vnitřní životní sílu, kterou udržuje Zakladatel Církve toto celé své Tělo, již nikoli jak je v sobě sama, nýbrž ve stvořených účincích jejích, pozůstává v nebeských darech, které působí náš Vykupitel spolu s Duchem svým jako Dárce nadpřirozeného světla a Tvůrce svatosti. Církev tedy zrovna tak, jako všechny její svaté údy může o sobě říci velkou myšlenku svatého Pavla: „Žiji pak již nikoli já, nýbrž žije ve mně Kristus“ (Gal II,20).

4. Kristus Vykupitel Církve.

Tyto naše vývody o „mystickém Těle“(Sr. Ambros De Elia et ieiun 10,36-37 a In Psalm 118, serm 20; Migne P.L.14,710 a 14,3148) by zůstaly neúplné, kdybychom se aspoň málo slovy nedotkly této myšlenky svatého Pavla: „Kristus je Hlava Církve“, on je Spasitel Těla jejího (Efes V,23) udává poslední důvod, proč Tělo Církve se jmenuje Tělem Kristovým. Neboť Kristus je Božským Spasitelem tohoto Těla. Právem jej velebí Samaritáni jako „Spasitele světa“ (Jan 4,42) ba nepochybně je „Spasitelem všech“, ačkoli se svatým Pavlem musíme dodati: „Hlavně věřících“ (Sr.I.Tim IV,10). Neboť krví svou získal (Skutky XX,28) přede všemi ostatními své údy, z nichž se skládá Církev. Protože však jsme již dost obšírně psali výše o Církvi vytrysklé z boku Páně na kříži, o Kristu dárci světla a tvůrci svatosti, o Kristu udržovateli mystického Těla, netřeba pravdu o Kristu Vykupiteli šíře rozváděti, spíše ji máme pokorně a pozorně rozjímati, vzdávajíce nesmrtelné díky Bohu. Co však náš Spasitel, kdysi vise na kříži započal, v tom stále a bez ustání pokračuje v nebeské blaženosti: „Hlava naše,“ dí svatý Augustin, „oroduje za nás; jedny údy přijímá, druhé trestá, jiné očišťuje, jiné těší, jiné tvoří, jiné volá, jiné povolává zpět, jiné napravuje, jiné obnovuje (Enar in Ps 85,5; Migne P.L.37,1085) .My však všichni máme spolupracovati s Kristem v tomto spásném díle, my, „kteří z jednoho a jedním jsme spaseni a pomáháme k spáse“(Clemens Alex Strom VII,2; Migne P.G. 9,413).

D. CÍRKEV JAKOŽTO „MYSTICKÉ“ TĚLO KRISTOVO

Učiňme teď, ctihodní bratři, krok další a dobře osvětleme, že Tělo Kristovo, jímž je Církev, je nutno zváti mystickým. Tento výraz obvyklý hned u mnohých spisovatelů v dobách minulých, schvalují četné projevy papežů. Jest však toto pojmenování oprávněno ne pouze jen z jednoho důvodu, neboť jím se může sociální Tělo Církve, jehož Hlavou, ředitelem je Kristus, rozlišiti od těla fysického, jež se zrodilo z panenské Matky Boží a nyní sedí na pravici Otcově a tají se pod eucharistickým závojem; může se také rozlišovati - což je vzhledem k dnešním bludům ještě důležitější - od kteréhokoli těla přirozeného, ať fysického, ať tak zvaného morálního.

1. Rozdíl mezi tělem mystickým a fysickým.

V přirozeném těle spojuje princip jednoty části tak, že jednotlivé části naprosto nemají svébytnosti, naopak v těle mystickém pojící síla, ač pronikavě účinná, sdružuje údy mezi sebou tak, že jednotlivé si zachovávají svou vlastní osobnost. Mimo to, pozorujeme-li vzájemný vztah mezi celkem a jednotlivými údy, v každém živém fysickém těle všechny jednotlivé údy jsou jedině a výlučně pro prospěch celého organismu, kdežto každé sociální lidské společenství, má-li na zřeteli poslední zájmový cíl, směřuje nakonec k prospěchu všech i každého zúčastněného jednotlivce, protože jsou to osoby. A tak, abychom se vrátili ke svému předmětu, jako Syn věčného Otce sestoupil s nebe pro věčnou spásu nás všech, tak založil a Duchem Svatým obohatil Tělo Církve, aby pečovala o dosažení blaženosti nesmrtelných duší, podle slov svatého Pavla: „Všecko je vaše, vy pak Kristovi, Kristus pak Boží“ (Kor III,23;Pius XI Divini Redempt Acta A.S.1937 p.80). Jako je Církev pro blaho věřících, tak má cílem oslavu Boha a Bohem poslaného Ježíše Krista.

2. Rozdíl mezi tělem mystickým a čistě morálním.

Přirovnáme-li mystické Tělo tak zvanému morálnímu, vidíme rozdíl nikoli nepatrný, nýbrž velmi důležitý a krajně závažný, Neboť v těle morálním není jiného principu jednoty než společný účel a společné sjednocení, usměrnění všech k tomuto cíli sociální autoritou, kdežto v mystickém Těle, o němž jednáme, k tomuto sjednocení přistupuje jiný vnitřní princip, který i v celém organismu i v jednotlivých jeho složkách skutečně existuje, účinně se projevuje a je tak vznešený, že sám v sobě předstihuje všecka pouta jednoty v těle fysickém nebo morálním. Tento princip, jak jsme výše řekli, není řádu přirozeného, nýbrž nadpřirozeného, ba je sám v sobě vůbec nekonečný a nestvořený; je to Duch Svatý, který jak praví Andělský učitel, jsa jeden a týž co do počtu, naplňuje a sjednocuje celou Církev (De verit qu.29, a.4 c.).

3. Mystické tělo není přísně juridické (právní).

Správný smysl slova „mystické Tělo“ připomíná, že Církev, kterou nutno považovati za dokonalou společnost svého druhu, nepozůstává toliko ze sociálních a právních prvků a vztahů. Neboť Církev je mnohem vznešenější než kterékoli jiné lidské společnost (Sr. Lev XIII Sapientiae christ Acta S.S.XX II,592) vyniká nad ně tak, jako vyniká milost nad přirozenost a dobra nesmrtelná nad věci pomíjející (Sr. Lev XIII, Satis cognitum Acta S.S.XX VIII,724).Takovýmito čistě lidskými společnostmi, zvláště státem, nesmíme opovrhovat ani je podceňovati, ale v tomto řádu věcí není ještě Církev celá, jako organismus našeho smrtelného těla, není ještě celý člověk.(Sr. Tamže ?10.); neboť, ačkoli právní vztahy, o které se také Církev opírá a které patří mezi její složky, mají svůj vznik z Boží ústavy, dané Církvi Kristem a přispívají k dosažení nadpřirozeného účelu, přece to, co povznáší křesťanskou společnost na úroveň, která naprosto vyniká nad jakýkoli přirozený řád, jest Duch našeho Vykupitele, který jakožto zdroj, milostí, darů a všech charismat, stále až do nejhlubší podstaty její naplňuje Církev a v ní působí. Neboť jako je smrtelné naše tělo, ač je to obdivuhodné dílo Stvořitelovo, je velmi daleko za vznešenostmi našeho ducha, stejně sociální stav Církve třebas hlásá moudrost svého božského Stavitele, zůstává něčím zcela podružným, přirovnává-li se k nebeským darům, jimiž je vybavena a jimiž žije a s jejich božským zdrojem.

4. Mystické tělo není společnost výlučně neviditelná a duchovní

Z dosavadních našich vývodu, ctihodní bratři, jest zcela zřejmo, že jsou v těžkém bludu ti, kdo podle svých smyšlenek líčí Církev jen jako skrytou a neviditelnou a podobně i, kdo ji považují za jakési lidské zřízení s jistými stanovami, řádem a zevnějšími obřady, ale bez sdílení nadpřirozeného života (Sr. Tamtéž 710); naopak, jako Kristus, Hlava a vzor Církve, „není celý, když v něm vidíš buď jen lidskou viditelnou přirozenost… nebo neviditelnou toliko přirozenost božskou… nýbrž jest jeden z obojí a v obojí přirozenosti… tak jeho mystické Tělo“ (Sr. Tamtéž 710). Neboť „Boží Slovo, přijalo lidskou přirozenost podrobenou utrpení, aby založilo viditelnou společnost a posvětilo ji krví Boží, a aby tak viditelným řízením byl člověk přiveden k neviditelnému.“ (Sr. S.Thomae. De veritate qu. 29 a.4 ad 3.).

5.Trojí důsledek učení o mystickém Těle.

a/ Není rozporu mezi Církví „juridickou“ a neviditelnou Církví lásky.

Proto s lítostí odsuzujeme také osudný blud těch, kdo sní o jakési smyšlené Církvi jakožto společnosti Vybudované jen na lásce a jenom láskou udržované a jako protivu k ní - ne bez jistého opovržení - stavějí jinou, kterou jmenují „juridická“ Avšak takové rozlišování zavádějí zcela bezdůvodně. Nechápou, že božský Spasitel z jedné a téže příčiny chtěl, aby společnost z lidí jím založená byla společnost dokonalá ve svém druhu, vybavená všemi sociálními a právními podmínkami a prvky, aby mohla trvale pokračovati ve spásném Díle Vykoupení (Sněm vatikánský sess. IV, Constitutio dogm De ecclesia, prol), a že pro týž účel také chtěl, aby byla vybavena nebeskými dary a milostmi Ducha Svatého. Chtěl ji ovšem věčný Otec míti jako „království milovaného Syna svého“ (Kolos I,13); ale chtěl ji míti opravdu jako království, v němž totiž by se všichni věřící dokonale podřizovali svým rozumem a vůlí (Sněm vat sess. III, const. De fide cath.o.3) a svou pokorou a poslušností se připodobňovali tomu, jenž pro nás „stal se poslušným až k smrti“ (Filip II,8). Není tedy opravdového rozporu a protikladu mezi tak zvaným neviditelným posláním Ducha Svatého a juridickým, od Krista přijatým úřadem Pastýřů a Učitelů; neboť tyto stránky - jako v nás tělo a duch - se navzájem doplňují a zdokonalují, a pocházejí od jednoho a téhož našeho Spasitele, který sice dýchaje nadpřirozeně řekl: „Přijměte Ducha Svatého“ (Jan XX,22), ale také jasným hlasem rozkázal: „Jako mne poslal Otec, i já posílám vás“ (Jan XX, 21); a také: „Kdo vás slyší, mne slyší“ (Luk X,16).

b/ Chyby u příslušníků Církve.

Pakli se v Církvi vyskytuje něco, co prozrazuje naši lidskou křehkost, to se nesmí připisovati na vrub její právní ústavě, nýbrž spíše politováníhodné náklonnosti jednotlivců ke zlému. Tuto křehkost trpí božský Zakladatel její i u nejpřednějších údů, svého mystického Těla proto, aby se osvědčila ctnost ovcí i pastýřů a aby ve všech přibývalo zásluh křesťanské víry. Neboť Kristus, jak Jsme řekli výše, nechtěl, aby ze společnosti jím založené byli hříšníci vyloučeni. Když tedy některé údy trpí duchovními chorobami, není důvodu, abychom méně milovali Církev, nýbrž, abychom, spíše zvýšili svou lásku k jejím údům.

Ovšem bez jakékoli poskvrny září ctihodná Matka ve svátostech, jimiž plodí a živí duchovní dítky ve víře, kterou vždy zachovává bez nejmenší úhony; v přesvatých zákonech, které všem ukládá a v evangelických radách, ke kterým vybízí; konečně i v nebeských darech a milostech, kterými ve své nevyčerpatelné plodnosti (Sr. Sněm. vat sess. III, Const. de fide cath. c. 3) rodí nesčíslné řady mučedníků, panen a vyznavačů. Ale nesmí se ona činiti odpovědnou, když některé buď choré nebo raněné údy chřadnou, jejichž jménem se sama denně k Bohu: “Odpusť nám naše viny”, a jejichž duchovnímu léčení se mateřsky a statečně věnuje bez prodlení.

c/ Naše povinnost vyplývající z příslušnosti k mystickému Tělu.

Když tedy používáme výrazu “mystické” Tělo Kristovo, již sám význam tohoto slova je pro nás velmi důrazným napomenutím. Jakási ozvěna tohoto napomenutí je v těchto slovech svatého Lva: “Uznej, křesťane, svou důstojnost a stav se účastným Boží přirozenosti, nevracej se nedůstojným chováním do staré ubohosti. Pamatuj, čí Hlavy a čího Těla jsi údem”(Serm 21, 3; Migne P. L. 54, 192-3).

II. SPOJENÍ VĚŘÍCÍCH S KRISTEM V CÍRKVI.

1. Pevnost tohoto spojení.

Chtěli bychom teď, ctihodní bratři, a s docela zvláštním důrazem promluviti o našem spojení s Kristem v Těle Církve. Toto spojení - jak právem dí svatý Augustin (Sr. Aug Contra Faust 21, 8; Migne P. L. 42, 392), jest věc veliká, tajemná a božská a právě proto se stává, že mnozí je chápou a vykládají špatně. Především je jasno, že je velmi pevné a vroucí; neboť v Písmě svatém se přirovnává k poutu čistého manželství a k organismu našeho těla (Sr. Efes V, 22-23; Jan XV, 1-5; Efes IV, 16); ba dokonce je líčeno jako tak pronikavé, že, podle výroku svatého Apoštola: “Sám Kristus je Hlavou Těla Církve”(Kolos I, 18) - prastará a stále v tradici Otců se udržující nauka učí, že božský Vykupitel tvoří se svým sociálním Tělem jen jedinou mystickou osobu, neboli, jak praví svatý Augustin: Krista celého (Sr. Enarr in Psalm 17, 51 a 90, 2, l; Migne P. L. 36/154 a 37, 1159). Ano, dokonce ani sám náš Vykupitel neváhal Ve své velekněžské modlitbě přirovnati takové spojeni k oné podivuhodné jednotě, kterou Otec je v Synu a Syn v Otci (Jan XVII, 21-23).

2. Spojení věřících s Kristem.

a/ Vznešený účel a vznešený zdroj tohoto spojení.

Naše spojení s Kristem a v Kristu je zřejmé předně z toho, že jelikož podle vůle Zakladatelovy Církev jest sociální a dokonalou společností, musí v ní býti jednota všech příslušníků, protože usilují o týž cíl. Čím však je vyšší cíl k němuž směřuje tato snaha, čím božštější je zdroj, z něhož snaha vyvěrá, tím vznešenějším se jistě stává spojení. Ale cíl je na výsost vznešený: stálé posvěcování údů Těla ke slávě Boha a Beránka, který byl zabit (Apokal V, 12-13). Zdroj pak je nejbožštější: Netoliko úradek věčného Otce a rozhodná vůle našeho Vykupitele, nýbrž taká vnukání a vybídky Ducha Svatého v nejvnitřnější svatyni naší duše. Nemůžeme-li totiž vykonati ani nejmenšího spasitelného skutku, leč v Duchu Svatém, jak by se mohli nesčíslní lidé všech národů a ras všeobecným úmyslem sjednotiti k nejvyšší slávě Trojjediného Boha, leč mocí Toho, jejž Otec a Syn dýchají jedinou věčnou láskou?

b/ Spojení právní a sociální.

Poněvadž pak, jak jsme nahoře řekli, takové sociální Tělo Kristovo má býti podle vůle svého Zakladatele viditelné, je potřebí, aby se ono sjednocení všech údů projevilo také navenek vyznáváním téže víry, přijímáním týchž svátostí a účastí na téže oběti a horlivém zachováváním týchž zákonů. Jest mimo to naprosto nutné aby před očima všech lidí byla viditelná nejvyšší Hlava, která by účinně řídila vespolné, všeobecné úsilí o dosažení stanoveného cíle, totiž Náměstek Ježíše Krista na zemi. Neboť jako božský Vykupitel poslal Ducha pravdy, aby místo něho (Sr. Jan XIV, 16. a 26) převzal neviditelné řízení Církve, tak přikázal Petru a jeho nástupcům, aby jej zastupovali na zemi, řídíce křesťanskou obec viditelně.

c/ Spojení vnitřní, a to…

Ale k těmto právním poutům, které již samy sebou daleko předstihují pojítka jakékoli jiné třebas i nejvyšší lidské společnosti, nutně přistupuje jiný základ jednoty pro ony tři ctnosti, které nás co nejúžeji spojují jak mezi námi vespolek, tak s Bohem: myslíme křesťanskou víru, naději a lásku.

aa/… vírou.

Opravdu, “jeden Pán, jedna víra, " praví Apoštol (Efes IV, 5) totiž ta víra, jíž lneme k jednomu Bohu a k tomu, jejž poslal, Ježíši Kristu (Sr. Jan XIX, 3). Jak úzce pak jsme touto vírou připoutáni k Bohu, učí slova učedníka, jejž Ježíš zvláště miloval: “Kdokoli vyzná, že Ježíš je Syn Boží, Bůh zůstává v něm a on v Bohu”(I. Janův IV, 15). Stejně jsme spojeni touto křesťanskou vírou mezi sebou a s božskou naší Hlavou. Neboť nás všechny věřící, kteří máme “téhož Ducha víry” (II. Kor IV, 13) osvěcuje totéž světlo Kristovo, živí nás týž pokrm Kristův a řídí nás též Kristova autorita a učitelský úřad. Když všechny oživuje týž Duch víry, všichni také týmž životem žijeme “ve víře Syna Božího, který nás miloval a vydal sebe samého za nás”(Gal II, 20) a jako jest Kristus Hlava naše, živou vírou v naše nitro přijatý a bydlící v našich srdcích (Efes III, 17) původcem naší víry, tak bude i jejím dokonatelem (Sr. Žid XII, 2).

bb/… nadějí.

Jako však lnem zde na, zemi vírou k Bohu jakožto Ke zdroji Pravdy, tak po něm ctností křesťanské naděje toužíme jako po zdroji blaženosti, “očekávajíce blahou naději a příchod slávy velikého Boha” (Tit II, 13). Pro onu všeobecnou touhu po nebeském království, pro kterou zde nechceme míti zůstávajícího města, nýbrž vyhledáváme budoucí, (Sr. Žid XIII, 14) a dychtíme po nebeské slávě, Apoštol národů nerozpakoval se říci: “Jedno tělo a jeden duch, jako jste povoláni v jedné naději povolání svého, “(Efes IV, 4) ba Kristus je mezi námi jako naděje slávy (Kolos 1, 27).

cc/… láskou.

Jsou-li však pouta víry a naděje, jež nás spojují a naším božským Vykupitelem v jeho mystickém Těle, velmi závažná a nesmírně důležitá, věru neméně významná a účinná jsou pouta lásky. Neboť, je-li láska něčím výtečným již v přirozeném řádu věcí, tak že z ní pramení opravdové přátelství, co teprve říci o oné nadpřirozené lásce, kterou Bůh sám nám vlévá do srdcí? “Bůh je láska a kdo zůstává v lásce, zůstává v Bohu a Bůh v něm”(I. Jan IV, 6). Tato láska působí, (jakoby to byl Bůh stanovil svým zákonem), že Bůh obětuje naši lásku a sestupuje k nám podle slov: “Miluje-li kdo mne… i Otec jej bude milovati a přijdeme k němu a příbytek u něho si učiníme”(Jan XIV, 23). Láska tedy spojuje nás úžeji než kterákoli jiná ctnost s Kristem, jehož nebeským žárem zaníceni, nesčetní synové Církve se radovali, že pro něho trpí potupu a jakákoli muka a trýzně, třebas i nejhorší, až do posledního vzdechnutí a do vycezení krve. Proto náš Vykupitel důrazně nás napomíná těmito slovy: “Zůstaňte v milování mém”. A ježto láska je ubohá a zcela prázdná, neprojevuje-li se skutky a nevtěluje-li se takřka v ně, hned připojuje: “Budete-li zachovávati má přikázání, zůstanete v lásce mé; jako i já jsem zachoval přikázání Otce svého a zůstávám v lásce jeho” (Jan XV, 9-10).

Ale této lásce k Bohu a ke Kristu musí býti úměrná láska k bližnímu. Neboť jak můžeme tvrditi, že milujeme božského Vykupitele, nenávidíme-li těch, které sám vykoupil svou drahocennou krví, aby je učinil údy svého mystického Těla? Proto takto nás napomíná Apoštol, kterého Kristus miloval více než ostatní: “Řekne-li někdo: miluji Boha a nenávidí-li bratra svého, kterého vidí, kterak může milovati Boha, jehož nevidí? Ano, toto přikázání máme od Boha; ten, kdo miluje Boha, aby miloval též bratra svého”(I. Jan IV, 20-21). Ano, lze též tvrditi, že tím více budeme spojeni s Bohem a Kristem, čím více budeme jeden druhého údem (Řím XII, 5) a budeme o sebe navzájem pečovati (I. Kor XII, 25); a že zase tím pevněji budeme mezi sebou spojeni láskou, budeme Inouti k Bohu a k své božské Hlavě.

3. Spojení Krista Pána s Církví.

a/ Věčným jeho poznáním a věčnou láskou.

Nás však jednorozený Syn Boží již před počátkem světa objal svým věčným a nekonečným poznáním a neustálou láskou. Aby projevil viditelným a zcela zázračným způsobem, tuto lásku, přibral si naši přirozenost v hypostatickém spojení; tím - jak s průhlednou jakousi prostotou poznamenal sv. Maximus Taurinský - “v Kristu naše tělo nás miluje” (Sermo XXIX; Migne P. L. 57, 594).

Ale takovéto poznání plné lásky, jímž nás doprovázel božský Spasitel od prvého okamžiku svého Vtělení, převyšuje všecko lidské úsilí a chápání. Neboť oním blaženým patřením, jakého požíval hned od svého početí v lůně Bohorodičky, stále v každém okamžiku vidí před sebou všecky údy mystického Těla a zahrnuje je svou spásnou láskou. Ó podivuhodná dobroto lásky Boží k nám! Ó neocenitelné, nesmírné milování! V jesličkách, na kříži, ve věčné slávě Otcově vidí před sebou Kristus všecky údy Církve a je s nimi spojen mnohem jasněji a mnohem vroucněji, než poznává a miluje matka své dítě odpočívající na jejím klíně, než poznává a miluje každý sám sebe.

b/ Přebýváním Ducha Svatého v nás.

Z toho, co dosud řečeno, snadno vidíme, proč píše tak často apoštol Pavel, že Kristus je v nás a my v Kristu; to lze dokázati ještě jiným, hlubokým důvodem. Neboť Kristus je v nás, jak jsme dost obšírně vyložili výše, skrze svého Ducha, jejž nám uděluje a jímž v nás tak působí, že nutno říci: Cokoli božského koná v duši Duch Svatý, to tam koná také Kristus (Sr. S. Thomae Comm in Ep ad Ephes. c. II, lect. V). Praví Apoštol: “Nemá-li někdo Ducha Kristova, ten není jeho. Ale je-li Kristus v nás, Duch žije pro ospravedlnění. " (Řím VIII, 9-10).

c/ Důsledek tohoto spojení: Církev plností Krista, doplněním Krista.

Duch Kristův tedy bývá udílen Církvi a všechny dary, ctnosti a milosti, které jsou v Hlavě způsobem vynikajícím přehojně a účinně převádějí se na všecky údy Církve a podle místa, které zaujímají v mystickém Těle Ježíše Krista se v nich co den zdokonalují. Takto se Církev stává takřka plností a doplněním Vykupitele. Kristus však se v každém ohledu v Církvi jaksi naplňuje (Sr. S. Thom Comm in Ep ad Eph a. 1. lect. 8). Tím však se dotýkáme již vlastního důvodu, proč podle stručně již zmíněné myšlenky svatého Augustina mystická Hlava, to jest Kristus a Církev, která je na této zemi jaksi druhou osobou Kristovou tvoří jediného nového člověka, jímž se v pokračování spásného díla kříže spojují nebe a země. Myslíme Krista Hlavu a Tělo, Krista celého.

4. Nevyzpytatelnost tajemství tohoto spojení Krista s Církví.

a/ Něco v tomto tajemství člověk poznati může. Kterého úskalí se tu chrániti?

Opravdu dobře víme, že chápání a vysvětlování této tajemství plné nauky o našem spojení s božským Vykupitelem a zvláště o přebývání Ducha Svatého v duši naráží na mnohé těžkosti, takže tato tajemství plná pravda je jako zahalena jakousi mlhou, a to pro chabost rozumu bádajících. Víme však také, že ze správného a vytrvalého bádání o této věci a ze srovnání různých domněnek a názorů - jen když se takové bádání nechá vésti láskou ku pravdě a poslušností k Církvi, - tryskají bohaté a vzácné poznatky, takže se pak dociluje skutečného pokroku i v takových oborech a otázkách posvátné vědy. Nečiníme tedy výtek těm, kdo vyhledávají nové cesty a způsoby, aby se přiblížili k tak vysokému tajemství tohoto zázračného našeho spojení s Kristem a aby je podle svých sil vysvětlili. Avšak pro všechny nechtějí-li se odchýliti od pravého učení a od správného učitelského úřadu Církve budiž společnou a neochvějnou zásadou: jest zavrhnouti každý způsob tohoto mystického spojení, ve kterém by věřící tak překračovali hranice přirozeného řádu a vstupovali opovážlivě do světa božského, že by si přisvojovali třeba jen jedinou dokonalost věčného Boha. A mimo to, ať pevně považují za docela jisté, že v takových věcech nutno vše pokládati za společné, Nejsvětější Trojici, pokud běží o Boha jakožto poslední příčinu účinnou.

b/ Běží však o tajemství, jehož člověk plně pochopit nemůže.

Ať též pamatují, že tu běží o skryté tajemství, jehož v tomto pozemském vyhnanství dokonale porozuměti, takže by byl s něho sňat každičký závoj, není možno, ani lidskému jazyku je vyjádřiti. Praví se o božských Osobách, že přebývají, pokud jsou v rozumem nadaných živých tvorech nevyzpytatelným způsobem přítomny a tyto je postřehují poznáním a láskou (Sr. S. Thomae I. qu. 43 a. 3.) avšak způsobem zcela vnitřním, zcela zvláštním a přesahujícím jakoukoli lidskou schopnost. Abychom se k tomu aspoň poněkud přiblížili, použijme cesty, kterou Vatikánský sněm (Sess. III, Const De fide cath. c. 4.) velmi doporučuje pro takové bádání. Záleží v tom, že při úsilí o třeba sebenepatrnější rozmnožení našeho poznání božských tajemství máme srovnávati a to jak mezi sebou, tak s cílem, k němuž směřují. Vhodně tedy Náš moudrý Předchůdce blahé paměti Lev XIII. mluví o tomto našem spojení s Kristem a o přebývání Ducha Svatého v nás, obrátil zrak k onomu blaženému patření v němž jednou dosáhne toto mystické spojení svého dovršení a dokonalosti; praví: “Toto zázračné spojení, zvané přebývání, liší se jen postavením, liší se pouze postavením neboli stavem od onoho spojení, kterým Bůh oblažuje blažené nebešťany” (Sr. Divinum illud, Acta S. S. XXIX, 653). Tímto patřením způsobem zcela nevýslovným bude možno duchovním zrakem zbystřeným nadpřirozeným světlem viděti Otce, Syna a Ducha Svatého, býti v bezprostřední blízkosti po celou věčnost svědkem vycházení božských Osob a cítiti blaženost velmi podobnou té, které požívá nejsvětější a nerozdílná Trojice.

5. Velebná svátost vyvrcholením spojení Krista s Církví.

Co jsme dosud vyložili o tomto nevýslovně úzkém spojení mystického Těla Ježíše Krista s jeho Hlavou, zdálo by se nám nedokonalým, kdybychom zde nepřipojili aspoň několik málo slov o Velebné svátosti, kterou ono spojení v tomto smrtelném životě takřka vrcholí.

a/ Velebná svátost obrazem tohoto spojení.

Neboť bylo vůlí Krista Pána, aby toto zázračné spojení mezi námi a s božskou naší Hlavou - spojení, jehož nikdy nedovedeme velebiti tak, jak zasluhuje - se zvláštním způsobem věřícím stalo patrným eucharistickou obětí. Neboť v ní zastupují kněží netoliko našeho Vykupitele, nýbrž také všeliké mystické Tělo a jednotlivé věřící. Podobně v této oběti věřící Beránka bez poskvrny, přivolaného hlasem jednoho kněze na oltář, za společných modliteb rukama téhož knězem podávají Věčnému oběť jakožto milou oběť chvály a smíru za potřeby celé církve. A jako božský Vykupitel umíraje na kříži obětoval věčnému Otci sebe sama jakožto Hlava veškerého lidstva, zrovna tak týž Ježíš Kristus v této oběti čisté (Malachiáš I, 11) obětuje nebeskému Otci nejen sebe sama jako Hlava Církve, nýbrž v sobě samém také své mystické údy, poněvadž je všechny, třeba byly i slabé a nemocné, uzavírá láskyplně ve svém srdci.

b/ Velebná svátost udílí nám Původce tohoto spojení.

Vedle toho však, že Velebná svátost je živým a obdivuhodným obrazem jednoty Církve - vždyť chléb, který má býti proměněn, vznikaje z mnoha zrn stává se jedním celkem (Sr. Didaché IX, 4) - uděluje nám samého Původce milosti, abychom z něho čerpali onoho Ducha lásky, který nás vybízí, abychom nežili životem svým, nýbrž Kristovým a abychom ve všech údech jeho sociálního Těla milovali Vykupitele samého.

c/ Velebná svátost - zdroj síly duší.

Když tedy za dnešních velmi smutných poměrů je velmi mnoho těch, kdo jsou tak oddáni Kristu Pánu skrytému za eucharistickou clonou, že ani soužení, ani úzkost ani hlad ani nahota ani nebezpečenství ani pronásledování ani meč jich neodloučí od lásky Kristovy (Sr. Řím VII, 35), tu může nepochybně Velebná svátost, kterou ne bez řízení Božího věřící v těchto posledních dobách si zase navykli přijímati hojněji a hned od dětství státi se oním zdrojem síly, která dovede nezřídka v křesťanstvu probouzeti a vychovávati také hrdiny.

III. PASTÝŘSKÁ NAPOMENUTÍ.

A. BLUDY V OBORU ASKETICKÉHO ŽIVOTA.

Budou-li věřící zbožně a správně chápat toto učení a věrně se ho držeti, snadno se uchrání také oněch bludů, ke kterým dochází, když myslitelé postupují v této věci libovolně. Tak vzniká velké nebezpečí pro katolickou víru a zmatek mezi dušemi.

1. Falešný mysticismus.

Přepíná se přirovnání Církve k tělu.

Někteří málo myslí na to, že apoštol Pavel mluvil o tomto předmětu jen v přeneseném smyslu a nerozlišují řádně tělo fysické, morální a mystické, jak je to nevyhnutelně nutno, a tak dospívají k jakémusi zvrácenému pojmu jednoty. Tvrdí, že božský Spasitel a údy Církve se slučují v jednu fysickou osobu a lidem připisují božské dokonalosti, Krista pak líčí jako podrobeného bludům a lidské náklonnosti ke zlému. Tato bludná nauka je v zřejmém rozporu s katolickou vírou a s učením svatých Otců i s duchem a názory Apoštola národů. Ten sice podává nauku o podivuhodném spojení mezi Kristem a jeho mystickým tělem, ale zase oba staví proti sobě jakožto Ženicha a Nevěstu (Sr. Efes V, 22-23).

2. Nezdravý kvietismus.

Podceňuje se lidská součinnost.

Stejně je dalek pravdy nebezpečný blud těch, kdo se snaží vyvodit z tajemného spojení nás všech s Kristem nezdravý jakýsi - jak mu říkají - kvietismus: podle něho všechen duchovní život Křesťanů a jejich pokrok v ctnosti se připisuje jedině působnosti Ducha Božího a zcela se zneuznává a staví stranou spolupráce a takřka pomoc, kterou mu máme poskytnouti my. Nikdo arci nemůže popírati, že Svatý Duch Ježíše Krista je jediným zdrojem, z něhož přichází všecka nadpřirozená síla Církvi a jejím údům. Neboť praví žalmista: “Milost a slávu dá Pán”(Ž 83, 12). Avšak že lidé stále setrvávají ve ctnostném životě, že v milosti a ctnosti zdárně pokračují, že nejenom sami statečně se snaží dospěti k vrcholu křesťanské dokonalosti, nýbrž vybízejí podle svých sil také jiné, aby oni usilovali, to vše chce nebeský Duch působiti jenom tehdy, když tito lidé konají se stálou a horlivou ochotou, co jest na nich. Praví svatý Ambrož: “Božská dobrodiní se neudělují spícím, nýbrž horlivým (Expos. Evang. sec. Lucam 4, 49; Migne P. L,, 15, 163ô). Neboť když již v našem smrtelném těle údy se tuží a sílí nepřetržitým zvykem, děje se tak ještě více v sociálním Těle Ježíše Krista, v němž jednotliví příslušníci požívají každý své svobody, svědomí a odpovědnosti. Proto ten, jenž řekl: “Žiji pak již nikoli já, nýbrž žije ve mně Kristus” (Gal II,29), týž neváhal tvrditi: “Milost jeho(Boží) ve mně nebyla marná, nýbrž pracoval jsem více než oni všichni, ale ne já, nýbrž milost Boží se mnou”(I. Kor XV, 10). Je tedy zcela jasné, že těmito bludnými naukami tajemství, o němž jednáme neslouží k duchovnímu pokroku věřících, nýbrž k žalostné jejich zkáze.

3. Bludy, týkající se svaté zpovědi a modlitby.

a/ Podceňování časté svaté zpovědi.

Zhoubné pro duše jsou nesprávné názory těch, kdo tvrdí, že se nemá tak vysoko ceniti častá zpověď všedních hříchů, lepší že je ona všeobecná zpověď, kterou koná den jako den prostřednictvím kněží hodlajících přistoupiti k oltáři Nevěsta Kristova se svými dítkami spojenými s ní v Pánu. Víte dobře, ctihodní bratři, že odpuštění těchto hříchů lze dosíci několika způsoby, velmi chvályhodnými. Avšak, aby se dosáhlo den ode dne rychlejšího pokroku na cestě ctnosti, k tomu zvláště doporučujeme pravidelnou zpověď, kterýžto zbožný zvyk zavedla Církev ne bez vnukání Ducha Svatého. Častou zpovědí člověk správně a lépe se poznává, křesťanská pokora vzrůstá, špatné návyky se vykořeňují, čelí se duchovní nedbalosti a vlažnosti, sílí se vůle, umožňuje se spásné vedení duší a vlivem svátosti rozmnožuje se milost. Kdo tedy v řadách mladšího kněžstva hledí snížiti a seslabiti vážnost častější zpovědi, ať jsou si vědomi, že podnikají věc duchu Kristovu cizí a pro mystické Tělo našeho Vykupitele velmi zhoubnou.

b/ Podceňování významu modlitby zvláště soukromé.

Mnozí dále odpírají našim modlitbám jakoukoli skutečnou účinnost nebo se snaží namluviti lidem, že modlitby k Bohu konané soukromě mají malou cenu, pravou cenu že mají spíše modlitby veřejné, konané jménem Církve, poněvadž vychází z mystického Těla Ježíše Krista. Nemají pravdu. Neboť božský Vykupitel je co nejúžeji spojen nejen se svou Církví jako se svou nejmilejší Nevěstou, nýbrž v ní také s duší jednotlivých věřících, s nimiž velmi rád co nejsrdečněji rozmlouvá, zvláště když přistoupily k eucharistickému stolu. A ačkoli veřejná společná modlitba, jelikož vychází od samé Matky Církve vyniká nad každou jinou, pro důstojnost Nevěsty Kristovy, tož přece žádná prosba, i když pronesena co nejsoukroměji, nepostrádá ani důstojnosti ani účinnosti a všechny velice přispívají také ku prospěchu celého mystického Těla: neboť v tomto Těle všecko, co jednotliví příslušníci konají dobře a správně, bývá obcováním svatých také prospěšné pro celek. A to, že jednotlivci jsou údy tohoto Těla, jim nebrání vyprošovati si pro sebe samy také zvláštní milosti i vzhledem k přítomnému životu, zachová-li se ovšem podřízenost Boží vůli; vždyť zůstávají svéprávnými osobami, a se svými zvláštními potřebami (Sr. S. Thomae II. II. qu. 83, a. 5 a 6). A jak si všichni mají vážiti rozjímání nebeských pravd, to ukazují nejen projevy Církve, nýbrž i všeobecnou praxí i příkladem lidí vynikajících svatostí.

c/ Odsuzování modlitby, konané k Ježíši Kristu.

Někteří konečně tvrdí, že nemáme svých modliteb říditi k samé osobě Ježíše Krista, nýbrž spíše k Bohu nebo k věčnému Otci, skrze Krista, poněvadž našeho Vykupitele jakožto Hlavu mystického Těla nutno pokládati za “prostředkovatele mezi Bohem a lidmi” (I. Tim II, 5). Ale toto tvrzení se nejenom příčí duchu Církve a praxi křesťanů, nýbrž jest i proti pravdě. Kristus totiž, abychom mluvili docela přesně, je Hlavou celé Církve podle obojí přirozenosti najednou (Sr. S. Thomae De veritate qu. 29, a. 4. c. ); a ostatně sám slavnostně prohlásil: “Budete-li mne prositi ve jménu mém, to učiním” (Jan XIV, 14). A ačkoli zvláště v eucharistické oběti - v níž Kristus, jsa knězem a obětním darem, vykonává zvláštním způsobem úkol zprostředkovatele, modlitby se většinou vysílají k Otci skrze jednorozeného jeho Syna, nicméně i při mši svaté užívá se nezřídka modliteb také k božskému Vykupiteli; vždyť všem křesťanům má býti známo, že člověk Ježíš Kristus je zároveň Syn Boží a Bůh sám. Proto, když bojující Církev se klaní Beránku bez poskvrny a svaté Hostii a modlí se k němu, odpovídá takřka na hlas vítězné Církve, stále pějící: “Tomu, jenž sedí na trůně a Beránkovi chvála a čest i sláva a moc na věky věků”(Apokal V, 13).

B. NAPOMENUTÍ K LÁSCE K CÍRKVI.

1. Povšechná výzva k lásce k Církvi.

Když jsme, ctihodní bratři, při rozjímání tohoto tajuplného spojení nás všech s Kristem jakožto Učitel všeobecné Církve osvítili světlem pravdy mysl, pokládáme za přiměřené svému pastýřskému úřadu povzbuditi vůli, aby si zamilovala mystické toto Tělo onou zanícenou láskou, která se projevuje nejen v myšlení a ve slovech, nýbrž také v jednání. Příslušníci Starého zákona o pozemském svém Městě zpívali: „Zapomenu-li na tebe, Jerusaleme, ať mi uschne má pravice! Nechť přilne jazyk můj k podnebí mému, nebudu-li tě pamětliv, nebudu-li míti Jerusalem za vrchol své radosti“ (Žalm 136, 5-6). Oč větší musí býti tedy naše hrdost a živější naše radost a náš jásot, že jsme obyvateli Města, vybudovaného z živých a vybraných kamenů na místě svatém, „an nejhlubším kamenem úhelným jest sám Kristus Ježíš“ (Efes II, 20; I. Petr II, 4-5). Vždyť nelze si mysliti nic snadnějšího, nic vznešenějšího, nic věru čestnějšího, než příslušnost ke svaté, katolické, apoštolské, římské Církvi, jíž se stáváme údy jednoho tak ctihodného Těla, jsme řízeni jednou tak vznešenou Hlavou; jsme proniknuti jedním Duchem Božím; jsme konečně živeni v tomto pozemském vyhnanství jedním učením a jedním Chlebem andělským na tak dlouho, až konečně budeme požívati jedné a nikdy nekončící blaženosti v nebesích.

2. Jak se jeví láska k Církvi v podrobnostech.

Aby nás však neoklamal anděl temnoty, přepodobňující se v anděla světla (Sr. II. Kor XII, 14), to budiž nejvyšším zákonem naší lásky, abychom milovali Kristovu Nevěstu tak, jak ji Kristus chtěl a svou krví vykoupil. Mají nám tedy býti předrahými nejenom svátosti, jimiž nás Církev jako dobrotivá Matka živí; nejenom slavnosti, jimiž nám působí útěchu a radost, a posvátné hymny a bohoslužebné obřady, jimiž povznáší naše mysli k nebeským věcem, nýbrž i svátostiny a ony různé úkony zbožnosti, v nichž Církev mile proniká a těší Duchem Kristovým naše nitro. A máme netoliko povinnost spláceti jí její mateřskou lásku k nám, jak se sluší na syny, nýbrž také máme míti v úctě její od Krista přijatou autoritu, která jímá rozum náš v poslušenství Kristovo (Sr. II. Kor X, 5) a tak máme poslouchati jejích zákonů, a jejích mravních přikázaní, i když jsou někdy hodně tvrdé pro naši přirozenost, ztrativší prvotní nevinnost; rovněž dobrovolným sebezapíráním krotiti své vzpurné tělo; ba jsme vybízeni, abychom se někdy zdrželi i dovolených příjemných věcí. A nestačí milovati toto mystické Tělo, slavné božskou Hlavou a nebeskými přednostmi, máme je účinnou láskou milovati, i pokud se jeví v našem smrtelném těle, totiž pozůstávající z lidských a slabých složek i když tyto málo odpovídají tomu místu, které zaujímají v onom ctihodném Těle.

3. Láska k Církvi vidí v Církvi Krista.

Aby však taková spolehlivá a ryzí láska sídlila v našich duších a den ode dne se rozhojňovala, je nutné, abychom si zvykali viděti v Církvi samého Krista. Neboť je to Kristus, jenž v Církvi své žije, skrze ni učí, řídí a udílí svatost, Kristus je to také, jenž se různě projevuje ve svých různých společenských údech. Kde se tedy živě snaží všichni věřící křesťané skutečně žíti tímto živým duchem víry, tu věru budou patřičně ctíti a poslouchati nejen vyšších údů tohoto mystického Těla, a zvláště těch, kteří z rozkazu božské Hlavy mají jednou vydati účty z našich duší (Sr. Žid XIII, 17), nýbrž budou milovati také ty, k nimž choval náš Spasitel zcela obzvláštní lásku; slabé, raněné a nemocné, kteří potřebují buď přirozeného nebo nebeského léku; dívky, jejichž nevinnost bývá dnes tak snadno ohrožena a jejichž dušička se utváří jako vosk; konečně chudé, v nichž pomáhající láska se nejvyšším soucitem uznává samého Ježíše Krista.

Když nevidíme Krista v lidech pro nemoc nejubožejších.

Neboť právem napomíná Apoštol: “Mnohem potřebnější jsou ty údy těla, které se zdají býti slabšími, a ty údy těla, které máme za méně čestné, přiodíváme čestněji” (I. Kor XII, 22-23). Jsme si vědomi svého velmi vznešeného úkolu, jímž jsme vázáni a proto pokládáme za svou povinnost znova zdůrazniti tuto nesmírně vážnou myšlenku. Vždyť pozorujeme s velikým zármutkem, že se někdy usmrcují jako obtížná přítěž společnosti lidé tělesně znetvoření, pomatení a nakažení dědičnými nemocemi, že to někteří velebí jakožto nový vynález lidského pokroku a za věc pro celek nanejvýše užitečnou. Ale který rozumný člověk nevidí, že je to v nejvyšším rozporu nejen se zákonem, přirozeným a božským (Sr. Decretum S. Officii II, 12, 1940, Acta A. S. 1940 p. 553), vrytým do každého svědomí, nýbrž i citům vyšší lidskosti? Krev tedy těch, kteří jsou našemu Vykupiteli proto dražší, jelikož zasluhují většího soucitu “volá k Bohu se země” (Sr. Gen IV, 10).

4. Láska Kristova k Církvi vzorem naší lásky k ní.

Aby však ponenáhlu neochabovala ona pravá láska, kterou máme viděti v Církvi a jejích údech našeho Vykupitele, je velmi prospěšné, když patříme na samého Ježíše jakožto na nejvyšší vzor lásky k Církvi.

a/ Ať se láska k Církvi vztahuje na všechny lidi.

Předně napodobujeme rozsáhlost lásky Kristovy. Jediná věru je Kristova Nevěsta, totiž Církev. Avšak láska velkého nebeského Ženicha sahá tak daleko, že nikoho nevylučuje, miluje ve své Nevěstě všecko lidstvo. Neboť proto vylil náš Vykupitel svou krev, aby získal na kříži všecky lidi Bohu, i když jsou mezi nimi rozdíly v národnosti a rase a aby je spojil v jednom Těle. Žádá tedy pravá láska k Církvi, abychom nejenom byli v tomto Těle údem jeden druhého, a pečovali, o sebe navzájem (Sr. Řím XII, 5; I. Kor XII, 25), a oslavuje-li se jeden úd, mají se radovati, trpí-li, cítiti s ním soustrast (Sr. I. Kor XII, 26), nýbrž, abychom jiné lidi, kteří dosud nejsou s námi spojeni v Těle Církve uznávali za bratry Kristovy podle těla, kteří jsou zároveň s námi povoláni k téže věčné slávě. Ovšem, bohužel zvláště dnes je dost lidí, kteří pyšně velebí nepřátelství, nenávist a podezřívavou nepřízeň jako něco, co mocně stupňuje lidskou čest a lidskou sílu. My však s bolestí, vidouce zhoubné následky těchto názorů, následujeme svého mírumilovného Krále, který nás učil, abychom milovali nejenom ty, kdo pocházejí z jiného národa a jiné krve (Sr. Luk X, 33-37), nýbrž, abychom milovali dokonale také nepřátele (Sr. Luk VI, 27-35; Mat V, 44-48). My jsouce proniknuti povznášející a blaživou myšlenkou Apoštola národů, zpívejme s ním jaká je šířka a délka i výška a hloubka (Sr. Efes III, 18) lásky Kristovy, které nedovedou ani rozdíly kmene a mravů seslabiti, ani nesmírné spousty vod a oceánů poškoditi, ani konečně války, vedené ať ze spravedlivé nebo nespravedlivé příčiny zničiti.

V této přetěžké hodině, ctihodní bratři, kdy tolik bolestí drásá těla a tolik zármutku duše, nutno vybídnouti všecky k této nadpřirozené lásce, aby společným úsilím všech lidí dobré vůle, - vzpomínáme zvláště těch, kdo v nejrozmanitějších souženích se věnují zmírnění nouze - v podivuhodném závodění dobroty a milosrdenství si pomáhala v tak ohromných tělesných i duševních potřebách a aby takto všude zazářila dobročinná velkorysost mystického Těla Ježíše Krista a její nevyčerpatelné požehnání.

b/ Ať se projevuje tato láska horlivou činností.

Protože dále rozsáhlostí lásky, jíž Kristus miloval Církev je úměrná jeho neustávající horlivost, také my všichni milujeme mystické Tělo Kristovo vytrvale a horlivě. Od okamžiku Vtělení, kdy náš Spasitel položil první základ k Církvi, až do konce jeho smrtelného života, nebylo ani chvilky, ve které by nebyl pracoval až do únavy, ač byl Syn Boží - o vybudování nebo upevnění Církve, dával zářivý příklad svatosti, kázal, rozmlouval, povolával a dával ustanovení. Přejeme si tedy, aby všichni, kdo uznávají Církev za svou Matku, dobře uvážili, že je jejich povinností usilovně a pevně pracovati o vybudování a upevnění mystického Těla Ježíše Krista. To je povinností nejen kněží svatyně a těch, kdo se oddali řeholnímu životu, nýbrž i všech ostatních údů tohoto Těla a každého podle jeho postavení. Je naším přáním, aby toho zvláště dbali - což ostatně chvályhodně již činí - ti, kdo pracujíce v řadách katolické akce, jsou podporou kněžím, biskupům v apoštolátním úkolu; a také ti, kdo spolupracují za týmž cílem ve zbožných bratrstvech. Každý vidí, jak tato spolupráce každého z nich je za nynějších poměrů nanejvýše důležitá a nanejvýše významná.

Nemůžeme zde mlčením pominouti otce a matky, kterým svěřil Bůh nejútlejší údy svého mystického Těla; snažně je prosíme pro jejich lásku k duším, ke Kristu a k Církvi, aby se co nejpečlivěji starali o dítky jim svěřené a chránili je před nástrahami všeho druhu, do nichž nyní upadají tak snadno.

c/ Ať se projevuje tato láska vroucí modlitbou!

Svou žhavou lásku k Církvi projevil náš Vykupitel zvláště tím, že se za ni k nebeskému Otci vroucně modlíval. Neboť, abychom připomenuli aspoň toto, je známo, ctihodní bratři, že když již měl podstoupiti muka na kříži, úpěnlivě se modlil za Petra (Sr. Luk XXII,32), za ostatní apoštoly, (Sr. Jan XVII, 9-19), a za všechny, kdo měli uvěřiti jejich kázání slova Božího (Jan XVII, 20, 23).

aa/ Modleme se za údy Církve!

Řídíce se příkazem Kristovým, denně prosívejme Pána žní, aby poslal dělníky na žeň svou (Sr. Mat IX, 38; Luk X, 2). A denně ať spojená modlitba nás všech stoupá k nebesům a prosí za všechny údy mystického Těla Kristova! Především za biskupy, jimž každému je svěřena zvláštní péče o jeho vlastní diecési; za kněze, za řeholníky a řeholnice, kteří, byvše povoláni “k údělu Páně”, chrání, prohlubují, a sílí království božského Vykupitele, jak doma, tak i v cizině v pohanských zemích; neboť tato společná modlitba nezapomíná na žádný úd tohoto úctyhodného Těla; ať pamatuje zvláště na ty, kdo buď za tohoto pozemského pobytu strádají v bolestech a utrpeních, nebo již zemřeli a očišťují se v očistném ohni. Ať nevynechají těch, kdož jsou vyučování v křesťanských přikázáních, aby se co nejdříve očistili koupelí svatého křtu!

bb/ Za jinověrce a rozkolníky!

Snažně si přejeme, aby žhavou láskou pomáhaly tyto společné modlitby také těm, kdo buď dosud nebyli osvíceni pravdou evangelia a nevstoupili dosud do bezpečného ovčince Kristova; nebo kdo jsou od nás, ač zastupujeme zde na světě Ježíše Krista, bez své zásluhy žalostným rozkolem víry a jednoty odloučeni. Proto opakujeme onu božskou modlitbu svého Vykupitele k nebeskému Otci: “Aby všichni jedno byli, jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, aby i oni v nás byli jedno, by svět uvěřil, že tys mne poslal!” (Jan XVII, 21).

Poznámka 1. První prosba k jinověrcům.

Věru víte, ctihodní bratři, že hned od počátku svého pontifikátu, odporučili jsme Boží ochraně a Božímu řízení také ty, kdo nepatří k viditelnému Tělu Církve slavnostně ujišťujíce, že následujíce příkladu Dobrého Pastýře, nic tak nemáme na srdci, jako aby život měli a hojně jej měli (Sr. Encykl. Summi Pontificatus; A. A. S. 1939, p. 419). Toto své slavnostní ujištění opakujeme horoucně v této encyklice, kterou jsme věnovali oslavě “velkého a slavného Těla Kristova” (Iren. Adv. haereses IV, 33, 7; Migne P. L. 7, 1076), když jsme celou Církev požádali o modlitby. Všechny je a každého zvláště zveme nevýslovnou láskou, aby povolujíce nutkání milosti Boží, ochotně a rádi se snažili vymaniti se z tohoto stavu, v němž nemohou míti jistoty o své vlastní věčné spáse (Sr. Pius IX, Iam vos omnes 13. 9. 1868; Acta Concilii Vat. C. L. 7, 10); vždyť, ačkoli jakousi neuvědomělou touhou a přáním jsou v jakémsi vztahu k mystickému Tělu Vykupitelovu, tož přece nedostává se jim tolika a tak důležitých nadpřirozených darů a pomůcek, které jsou jedině v katolické Církvi. Ať tedy vstoupí v katolickou jednotu a ať spojeni jsouce s námi v jediném společenství Těla Ježíše Krista, obrátí se k jediné Hlavě ve společnosti přeslavné lásky! (Sr. Gelas I. Ep. 14; Migne P. L. 59, 89). Nikdy neustávajíce se modliti k Duchu lásky a pravdy, očekáváme je s rozepjatýma rukama, až se vrátí do domu nikoli, cizího, nýbrž vlastního a otcovského.

Poznámka 2. Ale ke vstupu do Církve se nemá nikdo nutiti násilím.

Avšak, ačkoli je naším přáním, aby se ustavičně konaly v celém mystickém Těle Kristově modlitby, aby všichni bloudící co nejdříve vstoupili v jeden ovčinec Ježíše Krista, přece prohlašujeme, že je naprosto nutno, aby tak učinili dobrovolně a rádi, protože nikdo nevěří, leda chce-li věřiti (Sr. Augustinus In loann. Ev. tr. 26,2; Migne P.L. 30,1607). Když by tedy lidé, kteří nevěří, byli nuceni vstoupiti do budovy Církve, přistoupiti k oltáři a přijmouti svátosti, ti se nestávají, opravdovými katolíky, o tom není pochybnosti, (Sr. Aug. tamtéž). Neboť víra, bez níž “jest nemožno líbiti se Bohu” (Žid XI,6), má býti docela svobodná “poslušnost rozumu a vůle” (Sněm vat. Const. De fide cath. c. 3). Kdyby se tedy někdy stalo, že by proti stálému učení této apoštolské Stolice (Sr. Lev XIII, Immortale Dei; Acta S. S. 18, p. 174-175; CIC c. 1351) někdo byl k přijetí katolické víry nucen proti své vůli, nemůžeme jinak, než u vědomí odpovědnosti svého úřadu to odsouditi.

Poznámka 3. Málo se modlíme jinověrce - jeden z důvodů, proč mnozí zůstávají mimo Církev.

Poněvadž však lidé, mají svobodnou vůli a mohou také zneužíti své svobody pod vlivem zlých náklonností a vášní, proto jest potřebí, aby je Otec světel účinně přivedl Duchem milovaného svého Syna k pravdě. Že mnozí dosud jsou, bohužel, daleko katolické pravdy a nepodřizují se hnutí Boží milosti, to má svůj důvod nejen v tom, že sami (Sr. Aug. tamtéž), ale také v tom, že věřící se na ten úmysl vroucněji nemodlí. Proto znova a znova vyzýváme, aby se modlili na ten úmysl neustále podle vzoru božského Vykupitele všichni, kdo hoří láskou k Církvi.

cc/ Za ty, kdo vládnou.

Zdá se zvláště za dnešních poměrů nejenom vhodným, nýbrž zrovna nutným, aby se křesťané vroucně modlili také za krále a knížata a vůbec za všechny, kdož řídíce národy, mohou prospěti Církvi ochranou zvenčí. Mají se modliti, aby po spravedlivém uspořádání poměrů vzešel znavenému lidstvu z kalných vln bouří z dobroty Boží “mír, dílo spravedlnosti” (Isaiáš 32, 17), a aby dobrotivá Matka Církev mohla pokojně a klidně žíti ve vší zbožnosti a čistotě (Sr. I. Tim II, 2). Od Boha si máme vyprošovat, aby milovali moudrost všichni, kdo řídí národy (Sr. Moudr VI, 23) tak, aby o nich nikdy neplatil tento hrozný soud Ducha Svatého: “Tázati se bude Nejvyšší na vaše skutky a vyšetřovati úmysly vaše a protože jsouce služebníky království jeho, nevládli jste správně, nešetřili jste zákona spravedlnosti a podle vůle Boží jste nechodili: hrozně a brzy přijde na vás, ježto velmi přísně představení budou souzeni. Neboť člověk nepatrný zasluhuje milosrdenství, ale mocný mocně muky trpěti budou. Nebojíť se Bůh nižádné osoby, aniž ostýchá se jakékoli veličiny; neboť malého i velkého on učinil a jednostejně pečuje o všechny. Silnější však silnější očekává vyšetřování. K vám tedy, králové, jsou tyto řeči moje, byste se naučili moudrosti a neklesli” (tamže, VI, 4-10).

d/ Za potřeby Církve si ukládejme skutky kajícnosti.

Kristus Pán ukázal svou lásku k neposkvrněné Nevěstě nejenom usilovnou prací, a neustávající modlitbou, nýbrž také tím, že rád a s láskou za ni snášel své bolesti a úzkosti. " Když miloval své, až do konce je miloval” (Jan XIII, 1) a jenom svou krví dobyl si své Církve (Skutky XX, 28). Vstupme tedy ochotně do těchto krvavých šlépějí našeho Krále, jak toho vyžaduje zabezpečení naší spásy. “Byli-li jsme vštípeni v něj co do podobnosti smrti jeho, zajisté budeme i co do vzkříšení (Řím VI, 5) a “zemřeli-li jsme s ním, budeme s ním i žíti” (II. Tim II, 11). To vyžaduje také pravá a účinná láska k Církvi a k duším, které tato pro Krista plodí. Neboť, ačkoli náš Spasitel hořkým utrpením a hořkou smrtí zasloužil své Církvi přímo nekonečný poklad milostí, tož přece se nám těchto milostí, z úradku moudrého Boha dostává toliko po částech; jejichž větší nebo menší hojnost bývá nemálo závislá také na našich dobrých skutcích, jimiž se na lidské duše svolává déšť takových nadpřirozených darů štědré dobroty Boží. Tento déšť nebeských milostí bude jistě velmi bohatý, budeme-li se nejen k Bohu vroucně modlit, zvláště, zúčastňujíce se zbožně a co možná denně eucharistické oběti, budeme-li se nejen snažit skutky křesťanské lásky o zmírnění utrpení strádajících, nýbrž také budeme-li dávat přednost nehynoucím dobrům před pomíjejícími statky tohoto světa, budeme-li kázní udržovati své tělo dobrovolným umrtvováním, odpírajíce mu nedovolené a ukládajíce mu co je mu tvrdé a drsné; a budeme-li konečně pokorně přijímat jako z ruky Boží strasti a bolesti tohoto nynějšího života. Tak podle svatého Pavla budeme doplňovat, co ještě schází z utrpení Kristova na těle svém, pro Tělo jeho, jímž jest Církev (Kolos I, 24).

Zužitkujme pro tento účel velká utrpení dnešní doby!

Když toto píšeme, tane nám před očima téměř nesčetný zástup věřících, jejich bol cítíme ve svém vlastním srdci. Nemocní, chudobní, zmrzačení, ovdovělí a osiřelí a přemnozí, kdo pro soužení své vlastní nebo svých vlastních chřadnou až k smrti. Všechny tedy, kdo z jakékoli příčiny žijí v hoři a úzkostech, otcovsky povzbuzujeme, aby s důvěrou patřili k nebi a své strasti obětovali tomu, jenž jim hodlá jednou dáti bohatou odměnu. A ať pamatují, že jejich hoře není nadarmo, nýbrž že velmi prospějí jim a Církvi, budou-li je s takovým úmyslem snášet trpělivě. Pro tento účel je velmi a velmi dobré denně obětovat sama sebe zbožně Bohu, jak to konávají členové zbožného sdružení Apoštolátu modlitby; toto sdružení, jakožto Bohu velmi milé, zde s velkým důrazem co nejvřeleji doporučujeme.

Dnes zvláště je potřebí spojiti se s utrpením Kristovým.

Je-li v každé době nutno pro spásu duší spojovati se s mukami našeho Vykupitele, je to, ctihodní bratři, povinností všech zvláště dnes, kdy obrovská válka zachvátila jako požár téměř celý svět a působí tolik smrtí, tolik běd, tolik trýzně. Rovněž je dnes zvláště povinností všech zdržovati se nástrah světa a bezuzdných tělesných požitků i také pozemské marnosti, která neznamená nic pro vypěstění křesťanského smýšlení v duších a pro věčný cíl. Spíše si hluboce vštěpujme ono velmi vážné slovo našeho nesmrtelného Předchůdce Lva Velikého, že jsme se křtem stali Tělem Ukřižovaného (Sr. Serm. 63, 6; 66, 3; Migne P. G. 54, 357, 366); a překrásnou onu modlitbu svatého Ambrože: Nes mne, Kriste, na svém kříži, jenž jest spásou pro bloudící, v němž jedině je odpočinek pro znavené, v němž jedině budou žíti všichni, kdo umírají. (In Psalm 118, 22, 30; Migne P. L. 15, 1521).

ZÁVĚR:

1. Ještě jednou: milujme Církev!

Než ukončíme tento list, nemůžeme jinak, než opět a opět povzbuzovati všechny, aby dobrotivou Matku Církev milovali horoucí a účinnou láskou. Za její blaho a šťastnější a bohatší rozkvět obětujme denně věčnému Otci své modlitby, práce a utrpení, záleží-li vám opravdu na záchraně celé lidské rodiny božskou krví vykoupené. A zatím co nebe je zataženo černými, neklidnými mraky a velká nebezpečí dorážejí na všechno lidstvo a i samu Církev, svěřme sebe a všechno co je naše Otci milosrdenství a rceme: “Pohleď, prosíme, Pane, na tuto svou rodinu, za níž Pán náš Ježíš Kristus neváhal se vydat v ruce hříšníků a podstoupiti muka kříže! (Off. Maior. Hebdom)

2. Důvěra, že Matka Boží nám vyprosí tuto lásku k Církvi.

Kéž dopomůže nám, ctihodní bratři, splnění těchto našich přání, která jsou jistě i přáními vašimi, panenská Matka Boží, a vyprosí všem opravdovou lásku k Církvi. Její přesvatá duše byla - více než všecky jiné Bohem stvořené duše dohromady - naplněná božským Duchem Ježíše Krista; a dala souhlas “jménem všeho stvoření, aby se uskutečnilo jakési duchovní manželství mezi Synem Boží a lidskou přirozeností” (S. Thomae III. Qu. 30 a. 1). Ona to byla, která Krista Pána jenž již v jejím panenském lůně byl ozdoben důstojností Hlavy Církve, dala zázračným porodem světu, jakožto nebeský zdroj všeho života; a brzo po narození poslala jej jako Proroka, Krále a Kněze těm, kdo první z židů a pohanů se mu přišli poklonit. Její jednorozený Syn vyhovuje její prosbě v Káni galilejské, vykonal zázračné znamení, pro něž “uvěřili v něho učednici jeho”(Jan II, 11). Jsouc prosta všeho, ať osobního, ať dědičného hříchu a vždy co nejúžeji se svým Synem spojena, obětovala jej na Golgotě věčnému Otci zároveň s obětí svých mateřských práv a mateřské lásky. Obětovala jej jako nová Eva za všecky dítky Adamovy, poskvrněné jeho žalostným pádem. Obětovala jej tak, že ta, která byla podle těla Matkou naší Hlavy, stala se i z nového důvodu bolesti a slávy podle ducha Matkou všech jeho údů. Svými mocnými přímluvami dosáhla, že nedávno založené Církvi byl udělen v den letnic Duch božského Vykupitele, již na kříži daný s dary ještě hojnějšími. A konečně snášejíc statečně s důvěrou své nesmírné boly, více než všichni věřící křesťané jako královna mučedníků doplnila to, co ještě schází z utrpení Kristova, za jeho Tělo, jímž je Církev (Kolos I, 24); a zahrnovala mystické Tělo Kristovo, zrozené z probodeného Srdce našeho Vykupitele (Sr. Off. SS. Cordis lesu in hymno ad vesp), touže mateřskou péčí a vroucí láskou, s jakou v jesličkách a na svých prsou chovala a kojila Ježíška.

Nuže, kéž tato přesvatá Rodička všech údů Kristových (Sr. Pius X, Ad diem illum, Acta S. Sedis, 36, 453), jejímuž neposkvrněnému Srdci jsme s důvěrou zasvětili všechny lidi a která nyní v nebi se stkví slávou těla i duše a zároveň se Synem svým kraluje, u něho vyprosí, aby bohaté proudy milostí bez ustání splývaly od vznešené Hlavy na všechny údy mystického Těla; a aby svou všemocnou záštitou chránila nyní svou Církev, jako ji chránila v dobách dřívějších a aby jí a všemu lidstvu vyprosila od Boha lepší časy.

3. Apoštolské požehnání.

Opírajíce se o tuto nadpřirozenou naději, jako záruku nebeských milostí a jako svědectví naší zvláštní lásky k vám všem a každému zvláště, ctihodní bratři, věřícím, každému z vás svěřeným, udělujeme z celého srdce apoštolské požehnání.

---

Dáno v Římě, u svatého Petra, dne 29. června, ve svátek svatých apoštolů Petra a Pavla, roku 1943, v pátém roce našeho pontifikátu.

Pius PP. XII.