Mediální i školské klima je už dlouhodobě zamořeno lží a pomluvou na téma církevních dějin. To víme. Jenže nejhorší je, že tyto dezinformace a hoaxy často vycházejí i z našich řad – od hlasatelů neomodernismu. Nemám ve zvyku polemizovat s články v jiných médiích, ale to, co publikoval magazín www.christnet.eu, přesahuje všechny meze.

Je tam rozhovor s profesorkou katolické dogmatiky na univerzitě v německé Bochumi Gundou Wernerovou, který vedl jistý Felix Neumann. Má nadpis „Církev se zastává lidských práv – a sama je nedodržuje“. Jde o překlad z webu německé biskupské konference www.katholisch.de. Tedy podle všech údajů katolický web, nicméně za jeho pomluvy na adresu Katolické církve by se za komunistické éry nemusel stydět žádný lektor tzv. vědeckého ateismu (dříve narození si tyto osoby ještě pamatují).

Přejdu k jednotlivým tvrzením paní profesorky na téma nedávného vatikánského dokumentu „Dignitas Infinita“. Říká mimo jiné, že prý „Církev dlouhou dobu lidská práva odsuzovala a teprve 15 let po deklaraci Spojených národů k nim našla pozitivní vztah… Úplně se ale vytrácí, že Církev až do roku 1963 – v encyklice Pacem in terris Jana XXIII. byl k lidským právům pozitivní vztah – výslovně argumentovala proti lidským právům. A teď se Dikasterium pro nauku víry tváří, jako by odjakživa stála na straně lidských práv a svět a společnost se přidaly teprve v roce 1948.“

Není to pravda, naopak to byli v 16. stol. katoličtí teologové Francisco da Vittoria a Francisco Suaréz, kteří formulovali teorii přirozených lidských práv ve vztahu k latinskoamerickým indiánům, byli to tehdejší papežové Pavel III. a sv. Pius V., již zdůrazňovali jejich lidskou důstojnost a rovnoprávnost s bílými a proto zakazovali uvádět je do otroctví, byli to katoličtí misionáři (Antonio de Montesinos, Bartolomé de las Casas aj.), kdo domorodce bránil proti násilí latifundistů. To jsou prokazatelná historická fakta doložená mnoha dochovanými písemnými dokumenty.

Je ale samozřejmé, že Církev odmítala osvícenské pojetí lidských práv v 18. stol., které vycházelo z odmítání Božích zákonů a svobody hřešit. Fakta jsou taková, že zatímco v 18. stol. papež Benedikt XIV. (a rovněž jeho nástupci) odsuzovali dovoz černých otroků z Afriky do Ameriky, osvícenec a velký bojovník za údajná „lidská práva“ F.A.Voltaire v té samé době investuje značnou část svého majetku do obchodu s nimi a píše, že černoši nejsou lidé, ale jacísi degeneráti vzniklí z pohlavního styku mužů a opic. To vše jsme psali v článku na našem webu „Odkud se vzalo novověké otroctví?“.

Výsledkem tohoto scestného pojetí lidských práv byla bezbožecká Francouzská revoluce let 1789–99, která překonala všechny bestiality předchozích staletí, především pak v hromadných vraždách a popravách katolíků, kněží i laiků, jejichž jedinou „vinou“ bylo, že se nechtěli vzdát své víry. Pojednává o tom článek na našem webu „Morálka katolíků a morálka bezbožníků za Francouzské revoluce“. Bude někdo za této situace vytýkat papeži Piovi VI. a jeho nástupcům, že Deklaraci práv člověka a občana z éry Francouzské revoluce, bezprostředně související s těmito zločiny, odsoudili?

Všeobecná deklarace lidských práv OSN z r. 1948 obsahuje sice některé pozitivní body, o něž se lze opřít, ale principiálně vychází z uvedeného osvícenského pojetí, proto z hlediska katolické nauky musí být přístup k ní velmi opatrný, nikoli hujersky nadšený. Skutečná lidská práva pocházejí od Boha a pouze tam, kde Bůh není ignorován, mohou být realizována bez deformací. Odsuzovat proto církevní autority v minulosti za jejich kritický přístup k lidským právům je kálením do vlastního hnízda a nespravedlivou dehonestací.

Vrcholem pomluvy je ale tato věta prof. Wernerové: „Pokud Církev ve svých dějinách mluvila o důstojnosti, sotva šlo o důstojnost všech lidí. Místo toho šlo především o důstojnost muže.“ Jestliže neví nic o tom, jak mariánská úcta povznesla ženu, o úctě, již Církev mj. i liturgicky prokazovala svatým mučednicím, pannám, matkám a manželkám, pak je její kvalifikace vysokoškolské pedagožky s otazníkem. Stačí jen si přečíst krásnou knihu francouzské autorky Régine Pernoudové „Žena v době katedrál“¹, jež vyšla i v češtině, která jednoznačně usvědčuje Wernerovou ze lži. Žádné jiné náboženství nepovzneslo ženu tolik jako křesťanství, mimo jiné první ženou univerzitní profesorkou v dějinách byla lékařka Trotula di Ruggiero na papežské univerzitě v italském Salernu v 11. stol.

Na téma sexuálního zneužívání pak Wernerová říká: „Zneužití se uznává jako překážka poslání Církve, ale že uvnitř Církve jsou struktury, které zneužívání usnadňují, to nevypadá.“ To už je sprostá demagogie. Dle statistik u jiných profesí majících co dělat s mládeží je zneužívání víc, časté je i v rodinách, zejména v rozpadlých, kde matka střídá partnery. Poukazovat za těchto okolností na struktury uvnitř Církve jako na viníka je urážkou katolicismu jako celku. Proč Wernerová nesrovná tyto vnitrocírkevní struktury se strukturami světských organizací, v nichž ke zneužívání dochází v ještě větším rozsahu? A hlavně – proč neukáže prstem na pravého viníka, jímž je pansexuální, homosexuální a genderistická kultura dneška, která dráždí lidskou sexualitu, proč nepoukáže na legální pornografii jako jednu z hlavních příčin zla?

Tady naopak Wernerová tvrdě zastává praktikovanou homosexualitu a transgenderismus. To, že taková osoba působí jako profesorka dogmatiky s církevním schválením a jsou s ní publikovány rozhovory na oficiálních církevních webech, zatímco zastánci katolické Tradice nejenže nesmějí na církevních učilištích působit, ale jsou také perzekvováni jako heretikové, je pro současné vedení Církve signifikantní. Dnes se jeví potřeba více než proti vnějším nepřátelům hájit Církev a pravdu o ní proti nepřátelům vnitřním, kteří jsou nejnebezpečnější, neboť se tváří jako katolíci, ale uvnitř – jak říká Spasitel – jsou „draví vlci“, usilující o totální likvidaci všeho, co je katolické, veškeré pravdy zjevené člověku Ježíšem Kristem. Rozhovor s prof. Wernerovou je toho jasným dokladem.

Pozn.: