Mnoha lidem při vyslovení tohoto jména začnou vstávat hrůzou vlasy na hlavě. Skřipec, kolo, palečnice, španělská bota, hladomorna, bičování, sekání končetin a posléze upálení na hranici – to všechno se bezděčně podvědomě vybaví vždycky, kdykoliv zazní ono tajemné slovo, pojící se v představách současníků s nepředstavitelnými krutostmi. Tak smýšlí člověk na prahu 21. století, lhostejno, jestli katolík, protestant, ateista… zkrátka téměř každý, kdo chodil ve 20. a 21. století do školy.

A kdo za to může? Samozřejmě Katolická církev. Inkvizice byla přece její institucí, ona ji uvedla do života k likvidaci lidí, kteří ji odmítali, aby si udržela svoji středověkou moc, bohatství, paláce, luxusní život prelátů a neomezenou vládu nad životem a smrtí věřících. V tomto odsuzování inkvizice není rozdíl mezi protestantskou, liberální, socialistickou či jinou historiografií, ano, v současné atmosféře „dialogu“ po II. vatikánském koncilu najdeme i katolické učebnice dějepisu, které si v odsuzování inkvizice nejen nezadají s nekatolickými, ale v mnoha bodech je ještě „trumfnou“. Těsně před ukončením II. vatikánského koncilu jsem četl v tehdejším Rudém právu, že prý dnes je zbytečné, aby komunisté argumentovali proti katolíkům inkvizicí, neboť údajně „v tomto by nás ještě sami katolíci mohli předstihnout“.

Měli pravdu, sám papež Jan Pavel II. se za inkvizici v jubilejním roce 2000 veřejně jménem Katolické církve omluvil. Jenže tentýž papež svolal do Vatikánu mezinárodní kongres historiků všech možných vyznání a přesvědčení, aby s konečnou platností vyslovili pravdu o inkvizici a odmítli její „černou legendu“. To se také stalo. Z 800stránkového dokumentu konference, podepsaného samotným papežem vyplývá, že inkvizice podle historických pramenů je někým úplně jiným, než se dosud „předkládalo k věření“. To, co se o ní dosud učilo ve školách a psalo v médiích, nutno odsunout do říše bájí, čímž samozřejmě neříkáme, že inkvizice byla „společenstvím svatých“ a nepodléháme proto ani „bílé legendě“ jako opačnému extrému.

Nejvíce útoků proti inkvizici se týká faktu, že tento církevní soud vydával odsouzené kacíře světské moci k popravě, nejčastěji krutou formou upálení na hranici. Dále se jednalo též o používání útrpného práva, tj. mučení obžalovaného. Jaká byla nauka Církve v této věci?

Případ bludaře Priscilliana

Trest smrti uplatňovala v prvních staletích po Kristu pohanská římská moc proti křesťanům. Když císař Theodosius Veliký r. 381 prohlásil Římskou říši křesťanským, fakticky katolickým státem, byly hereze pokládány nejen za náboženský, nýbrž i politický delikt ohrožující jednotu země, která si mohla dovolit tolerovat nepokřtěné pohany, mohamedány a židy, nikoli však pokřtěné odpadlíky. Nicméně ani zde po dobu téměř 900 let se nesetkáváme s žádnou krutou perzekucí heretiků a pokud ano, tak následovala vždycky odmítavá reakce církevních autorit.

Ukazuje to už roku 384 případ bludaře Priscilliana, popraveného vzdorocísařem Maximem v Trevíru. Proti trestu smrti nad ním se energicky ozvali papež sv. Siricius a biskupové sv. Martin z Toursu, sv. Ambrož z Milána a sv. Jan Zlatoústý z Cařihradu. Od té doby v křesťanském starověku nebyl trest smrti vůči heretikům ani jednou použit. Až v 11. století jej ojediněle někteří evropští vládcové uplatňovali, ale vždy s odmítavou reakcí církevních autorit. Tak roku 1022 v Orléansu bylo francouzským králem Robertem II. popraveno 13 osob, ačkoliv církevní autority požadovaly pouze exkomunikaci a vězení.

Postih kacířů klatbou

Roku 1051 nařídil německý císař Jindřich III. v Guslaru pověsit několik kacířů. Okamžitě se ozvali s protestem biskup Waso z Lutychu a biskup Roger z Chalonsu. Když r. 1115 ve francouzském Soissonsu se synoda radila, jak naložit s uvězněnými heretiky, lid vtrhl do žaláře a vězně za městem upálil, obávaje se „přílišné mírnosti kléru“. Naprostá většina procesů s kacíři však končívala buď propuštěním nebo trestem vyhnanství a žaláře. Na III. Lateránském koncilu roku 1179 požaduje papež Alexander III. postihovat heretiky vězením a hospodářským bojkotem, o popravě ani slovo. Roku 1184 uzavřeli papež Lucius III. a císař Friedrich I. Barbarosa společnou dohodu o postihu kacířů klatbou, konfiskací majetku a vězením, trest smrti není vůbec zmiňován. Církevní učitel 12. století sv. Bernard z Clairvaux výslovně odmítá názor, že by zatvrzelý heretik měl být potrestán na hrdle, podobné stanovisko zaujal i zakladatel řádu premonstrátů a arcibiskup německého Magdeburku sv. Norbert z Xantenu. Jeden z největších bludařů té doby Petr Abélard, zpochybňující mimo jiné i Boží Trojici a odmítající své hereze odvolat, byl potrestán nejprve uvězněním v klášteře a potom nuceným pobytem na rodné tvrzi. Na sklonku života vyhledal sv. Bernarda, odvolal před ním své bludy a smířil se s Církví.

Zakladatel heretické sekty valdenských Petr Valdéns dostal po biskupské klatbě příkaz odejít z Lyonu na venkov, kde zemřel v kruhu svých věrných přirozenou smrtí. Bez nadsázky je možno říci, že dějiny katolicismu až do 13. století jsou dějinami příkladné ohleduplnosti k bludařům, židům i pohanům a těžko bychom tady hledali srovnatelný postup u jiných náboženství. Taková je historická pravda.

Teror sekty albigenských

A jak to vypadalo s bludařskými sektami? Píší-li historikové o „středověké intoleranci“, pak je třeba poctivě uvést, že s ní začali právě heretikové, nikoli Katolická církev. Zabíjení katolíků praktikovali již v 11. a 12. stol. Arnold z Brescie, Eugen de Stella a další kacíři, masově to uplatňovala sekta katarů albigenských, jež se rozšířila ve 12. stol. na jihu Francie. Teror proti katolíkům, napadání duchovních osob a jejich vraždění byly ideovým programem těchto bludařů. S výjimkou valdenských by dnes žádná středověká heretická sekta neobstála v současném alespoň trochu slušném a civilizovaném státě.

Vznik inkvizice

Nicméně, jak poznamenává Vittorio Messori ve svých „Černých kartách Církve“, nebyli to církevní představitelé, kdo volal po popravách kacířů, nýbrž panovníci a hlavně lid. Po zavraždění papežského legáta sv. Petra z Castelnovy albigenskými a vyhlášení křížové výpravy proti nim vypukla ve Francii, v Itálii a v Německu protikacířská hysterie, kdy místní světské autority nebo i prosté obyvatelstvo spontánně a bez soudu upalovaly na pouhé podezření každého, kdo měl pověst heretika. Této atmosféře se přizpůsobili i panovníci, císař Friedrich II. jako první uzákonil r. 1223 pro kacíře krutý trest upálením. Jeho příkladu následovaly postupně všechny korunované hlavy v Evropě.

Tehdy do toho vstupuje Církev se snahou zabránit svévoli. Na synodě v Toulouse r. 1228 shromáždění biskupové přísně zakazují obviňovat někoho z kacířství a ustanovují, že toto je v kompetenci pouze církevní autority. Aby ta mohla objektivně rozhodnout, nařizují preláti zřizovat v oblastech zamořených kacířstvím zvláštní církevní soudy, zvané inkvizičními (od lat. inquiro=vyhledávám). Jejich posláním bylo pátrat po hereticích, usvědčovat je z bludu a zatvrzelé odevzdávat světské moci k potrestání.

Vznik inkvizice je třeba chápat jako snahu církevní autority zabránit živelnému zabíjení heretiků, vyloučit ubližování nevinným a postupovat podle zákona. Založení inkvizice je proto nutno objektivně hodnotit jako vysoce humánní akt, jímž mělo být zabráněno nekontrolovanému braní spravedlnosti do vlastních rukou.

Tím neříkáme, že se inkvizice zejména v pozdějších dobách nedopustila špatností a krutostí. Nicméně inkviziční procesy v 98 procentech případů končily buď osvobozením nebo trestem vězení, počet upálených na hranici se v období mezi 13.–18. století pohybuje v celé Evropě v počtu několika tisíc. Mezi nimi se nacházeli nejenom osoby odsouzené za setrvávání v bludné nauce, ale také žháři církevních objektů, vrahové duchovních, pachatelé násilí na řeholnicích atd.

Rovněž užívání mučení bylo u církevních soudů vzácným jevem, což upravovaly rigorózní předpisy. Mezi inkvizitory se vyskytli i lidumilové, světci a mučedníci pro víru (např. dominikán sv. Petr Veronský, augustinián sv. Petr Arbués z Epily aj.). Nejméně lidí, vydaných církevní inkvizicí světské moci k popravě, vykazují Papežský stát a italská knížectví, dále Irsko a Polsko.

Tím samozřejmě trest smrti pro heretiky a mučení neospravedlňujeme. Poprava člověka za jeho přesvědčení (např. našeho Jana Husa), byť sebescestnější, je neobhajitelná zejména proto, poněvadž celých prvních 12 staletí církevní nauka trest smrti pro heretiky odmítala.

Sebeobrana Katolické církve

Legalizace trestu smrti pro heretiky, stejně jako inkvizice, byly zoufalým projevem sebeobrany Katolické církve a státu. V sázce byla celá křesťanská civilizace, do ohrožení se dostala monogamní rodina, zpochybňovaná a napadaná mnoha bludaři, křesťanská charita poznamenaná obrovským množstvím skutků obětavé blíženské lásky, sociální spravedlnost a řád.

Heretikové neváhali sáhnout k teroru, aby toto všechno zničili, proto obranná reakce katolicismu rovněž nemohla probíhat „v rukavičkách“. Uznáváme, že šlo někdy o obranu nepřiměřenou na úkor nevinných, jenže není nejmenšího důvodu, aby se katolík za minulost své církve styděl. Zvláště pak když ti, kteří se ve středověku provinili početnějšími a horšími projevy intolerance a násilí, jsou naopak vynášeni jako „tolerantní“.

Ještě ve 12. století sv. Bernard a sv. Norbert kategoricky odmítali trest smrti pro heretiky. Ke změně došlo až ve 13. století pod dojmem terorismu bludařských sekt, zejména albigenských, o nichž III. Lateránský koncil r. 1179 konstatuje, že „po způsobu pohanů všechno ničí a pustoší a nešetří ani ženy a děti“. Francouzský král Filip II. August bojoval r. 1177 s albigenskou armádou čítající 7 tisíc mužů, biskup v Limogés musel bránit své město před jejich dvoutisícovým vojskem. Albigenští považovali vraždu katolického kněze nebo řeholníka za „bohulibý“ čin. V Toulouse se nesměl duchovní v klerice vůbec objevit na ulici, aniž by riskoval vlastní život, podobně v Béziérsu aj. Tito kacíři vytvářeli též ozbrojené bandy zvané „routiérs“, které plenily kostely, vyhazovaly ze svatostánků Tělo Páně, šlapaly po něm a vraždily duchovenstvo.

Bezuzdné vraždění nevinných lidí, jehož se albigenští dopouštěli, vyvolalo právě ze strany prostého obyvatelstva tlak, aby kacířství bylo stíháno přísněji než dosud. Římskoněmecký císař Friedrich II. proto ustanovil r. 1223 pro zatvrzelé kacíře trest smrti upálením a jeho příkladu následovala potom celá Evropa. Katolická hierarchie to akceptovala s tím, že upálení je trestem světským, nikoli církevním, jenž spočívá pouze v exkomunikaci zatvrzelého kacíře. Toto opatření bylo legitimním aktem sebeobrany tehdejší společnosti proti rozvratnému působení a teroru heretických sekt. Jeho nedostatek tkvěl v tom, že byl nepřiměřený, krutý trest smrti na hranici nikoli pouze za násilí a teror, ale již za pouhé přesvědčení, byť perverzní, přece jenom z hlediska přirozeného lidského cítění vyvolává zápornou reakci.

Klady a zásluhy inkvizice

Inkvizice nejenom bránila Církev před vnitřním rozkladem ze strany heretiků, ale měla i svůj kladný dopad ohledně humanity a civilizace.

Zápory inkvizice

Římská inkvizice se stala v 16. století účinným nástrojem proti protestantské herezi. Pod její kompetenci spadaly také hrdelní trestné činy bigamie, rouhačství, zvráceného sexu a magie. Rozsudky smrti v té době byly řídké a nejednalo se při nich pouze o samotné kacířské přesvědčení, ale také o kriminální delikty. Posledním upáleným kacířem v Římě byl Giordano Bruno r. 1600. Taktéž mučení u římské inkvizice téměř nebylo v 16. století používáno, v 17. století potom papež bl. Inocenc XI. (1676–89) torturu u inkvizičních procesů definitivně ruší. Inkvizice jako soudní tribunál ve věcech víry a mravů dodnes v Církvi existuje pod názvem Dikasterium pro nauku víry. Pochybením církevní inkvizice byl také proces s Galileem.

Nepopíráme, že inkvizice má na svědomí některé krutosti a popravy, jde úhrnem o cca 5–7 tisíc obětí za cca 500 let v celé Evropě, přičemž se ale nejedná ve všech případech o nevinné (srvn. výše). Jenže kdo by je chtěl srovnávat s povražděnými křesťany i nekřesťany od neznabohů nebo muslimů, kdy jejich počty během pár let nebo desítek let dosahují šesti až devítimístných čísel, tak brzy pozná marnost svého počínání. Co tady srovnávat?

Poprvé publikováno v knize KUBEŠ, Konrád Maria a MALÝ, Radomír. Apologetická abeceda dějin katolické církve. [Brno]: Sypták, 2018.

Literatura.:

• Buehlmeyer Carl: Die Kirchengeschichte II, Paderborn 1959
• Cammilleri Rino: Prawdziwa historia inkwizycji, Kraków 2005
• Dupuis Jean Claudie: W obronie czystości wiary, Zawsze Wierni 4/2000
• Hertling Ludwig: Die Kirchengeschichte, Innsbruck 1982
• Kadlec Jaroslav: Církevní dějiny III, Praha 1975
• Kamen-Turbeville: The Spanish Inquisition, London 1966
• Kubeš Konrád: Za pravdou Kristovou, Frýdlant nad Ostravicí 1938
• Malý Radomír: Je dovoleno bránit inkvizici?, Frýdek-Místek 2007
• Messori Vittorio: Czarne karty Kościola, Katovice 1998
• Ryś Grzegorz: Inkvizice, Praha 2004