Jeden z nejužívanějších šlágrů protikatolické propagandy! Církev prý upálila 9 milionů nevinných lidských obětí, jak tvrdili už v 18. století osvícenci.

A jaká je skutečnost? Především je nutno vyjasnit si, o čem mluvíme. Je rozdíl mezi prokázaným užíváním satanských rituálů a s nimi spojených čar a kouzel (magie), a lidmi, kteří byli nevinně odsouzeni za domnělé „styky s ďáblem“. Pohanské národy starověku rozličovaly dobrá a zlá božstva, kdo se spojil magickými obřady s těmi zlými, byl bez milosti potrestán smrtí. Římské právo na to stanovilo trest upálení na hranici.

Obětí se stalo též mnoho nevinných. Stačilo jenom být ve společnosti nějak zvláštním – a hned při nějaké přírodní katastrofě byl tento člověk obviněn ze spolku se zlými bohy nebo duchy s úmyslem škodit. Tortura, čili vynucování doznání mučením, byla v těchto případech hojně používána. Na mučidlech se obžalovaní přiznávali k nejstupidnějším skutkům.

Po nástupu křesťanství se církevní autority od prvopočátku vyslovovaly kategoricky proti trestání skutečných i domnělých čarodějnic a čarodějů smrtí (nejradikálněji ve 4. stol. sv. Jan Zlatoústý). Protičarodějnické běsnění bylo nejvíce rozšířené u starých Keltů a zvláště Germánů, kteří tomu holdovali i poté, co přijali křest. To bylo spojeno s mnoha nesmyslnými pověrami: čarodějství ve spojení se zlými božstvy a duchy se věnují prý hlavně ženy, ty létají na koštěti na čarodějnická shromáždění, kde mají se zlými nadpřirozenými bytostmi pohlavní styk. To jim potom umožňuje škodit lidem na majetku, zdraví i na životě, požírají nemluvňata, mění se v různá zvířata apod.

Katolická církev toto kategoricky odsuzovala jako pohanskou pověru. Biskupský synod v Paderbornu r. 785 prohlásil: „Kdo by věřil, že je někdo čarodějnicí a požírá lidi, ať je vyobcován! A kdo by takovou osobu upálil, má být potrestán smrtí.“ Císař Karel Veliký toto ustanovení schválil a tvrdě stíhal ty, kteří ubližovali údajným čarodějnicím a domáhali se pro ně poprav. I biskupský kánon 10. stol. v Německu ukládá přísné církevní tresty za takový postoj.

Díky tomuto stanovisku Církve byla proto ve středověku praxe upalování čarodějnic zcela neznámá. Procesy probíhaly jen kvůli prokázanému používání magie, ty však nekončily rozsudkem smrti. Papež sv. Řehoř VII. zaslal v 70. letech 11. stol. dopis dánskému králi Haraldovi, v němž mu zakazuje pod trestem exkomunikace pořádat hony na domnělé čarodějnice, které prý zavinily sucho a neúrodu: „Spíše hleďte odstranit metly Božího hněvu pokáním a ne je ještě rozmnožovat pronásledováním nevinných!“

Pronásledování čarodějnic a odpor Církve

Teprve kontakty s Orientem ve 13. a 14. stol., rozšíření satanistických sekt a renezanční oživení pohanství včetně jeho mýtů a pověr vedly ke zvýšenému strachu z ďábla a k názoru, že působit s pomocí zlých duchů kouzla ke škodě druhých je snadnou záležitostí. Každá živelná katastrofa nebo neúspěch byly připisovány domnělým čarodějnicím a čarodějům, žijícím prý v těsném kontaktu s démony včetně sexuálního. Nemalou roli v rozšíření této pověry sehrála i albigenská hereze, jež připisovala ďáblu stejnou moc jako Bohu.

Renezanční církevní autority, které svým životem dávaly špatný příklad věřícím, se žel přizpůsobily tomuto zjevně nekřesťanskému trendu. Papež Innocenc VIII. vydal r. 1484 bulu „Summi Desiderantes“, v níž fakticky schvaluje protičarodějnické běsnění. Němečtí dominikáni Jakob Spengler a Heinrich Institoris vydávají spis „Kladivo na čarodějnice“, který nastartoval v německém jazykovém prostoru protičarodějnickou hysterii.

Zakladatelé protestantismu Luther a Kalvín plně akceptovali protičarodějnickou fobii a vymáhali upalování. Pronásledování domnělých čarodějnic a čarodějů bylo v protestantských zemích Německa a Švýcarska horší než v katolických, což potvrzuje i dánský evangelický historik Henningsen. V Církevním státě proběhly v letech 1420–1525 pouze 3 procesy s čarodějnicemi s rozsudky smrti, papež sv. Pius V. (1566–72) zakázal potom čarodějnické procesy úplně.

V Německu v 16. století vystoupil jako první proti čarodějnickým procesům lékař a protestant Johann Weyer. Teolog tridentského koncilu, jezuita a církevní učitel sv. Petr Canisius odmítal pro odsouzené čarodějnice a čaroděje trest smrti a požadoval nahradit jej exorcismem. Tvrdil, že tyto osoby nejednají z vlastní vůle, nýbrž pod vlivem zlého ducha, proto potřebují osvobození a nikoli popravu. Sám zachránil před hranicí 20 údajných čarodějnic, nad nimiž se potom modlil dlouhá léta exorcismus.

Na počátku 17. stol. zase jiný jezuita Friedrich von Spee, věhlasný duchovní básník a teolog, napsal anonymní ostrý spis proti čarodějnickým procesům. Jeho příkladu následovala řada dalších duchovních, zejména jezuitů. Mohučský arcibiskup Schoenborn, který byl zároveň i světským vládcem, tzv. kurfiřtem, když si přečetl spis od Spee proti čarodějnickým procesům, kde on dokládá, jak doznání obviněných jsou vynucena na mučidlech, okamžitě čarodějnické procesy už ve 40. letech 17. stol. zakázal. Spee např. uvádí jednu otřesnou kauzu, kdy manžel se chtěl zbavit manželky, aby se mohl oženit s milenkou (rozvody tenkrát nebyly možné). Udal tedy vlastní ženu z čarodějství, prý se v noci probudil, choť ale vedle něj neležela, on se šel podívat k oknu a uviděl pod ním černou kočku, jak se na něj dívá. Ihned mu prý bylo „jasné“, že to je manželka, která se věnuje stykům s démony. Soud uplatnil proti ní mučení, přiznala se a byla upálena. U protestantů koncem 17. století napsal svůj právnický rozbor odhalující absurditu čarodějnických procesů Christian Thomasius.

Průměrný evropský intelektuál by asi utrpěl šok, kdyby mu někdo řekl, že největším odpůrcem čarodějnických procesů byla římská inkvizice a že teprve její zásluhou na základě jejího tlaku začaly jednotlivé katolické země čarodějnické procesy zakazovat. Přesto pravda je taková. Římský generální inkvizitor kardinál Desiderio Scaglia vydal začátkem 17. století instrukci ohledně čarodějnických procesů, závaznou pod trestem exkomunikace, v níž napsal tato silná slova: „Zkušenost ukazuje, že při vedení procesů proti čarodějníkům a kouzelníkům rozliční soudci, inkvizitoři, ale i biskupové a jejich vikáři se dopouštějí těžkých a závažných chyb, které jsou proti spravedlnosti a působí újmu nevinným ženám. Mnoho světských soudců je třeba obvinit, že při těchto procesech užívají kruté a protiprávní metody, zejména bezdůvodné mučení a žalářování. Většina rozsudků smrti je vynášena vůči jasně nevinným lidem, jediným důkazem je tu jejich údajné doznání, vynucené krutým mučením…“ (cit. Michael Hesemann: Die Dunklemaenner, Augsburk 2007, str. 185n)

Římská inkvizice zakročovala ve prospěch obviněných všude, kde mohla. Mnozí katoličtí vládci však neuznávali její pravomoc a nedělali si nic ani z exkomunikačních dekretů. Přesto se leccos podařilo. Na počátku 17. století v severoitalském Bitontu byly zatčeny některé ženy, obviněné z čarodějnictví. Místní biskup dovolil použít útrpné právo. Věc byla oznámena papeži Klementu VIII., jenž okamžitě poslal na místo římské inkvizitory. Ti převzali vedení procesu a ne pouze všechny obžalované osvobodili, ale také zatkli dosavadní soudce pro křivou přísahu, pomluvu a způsobení újmy bližnímu. Biskup byl exkomunikován.

Papež Pavel V. v téže době zakročil stejným způsobem v Miláně, kde světští soudci odsoudili k smrti několik údajných čarodějnic. Také on povolal na místo římské inkvizitory, kteří všechny obviněné osvobodili a pozatýkali soudce. Čarodějnická pověra měla však tuhý život. V 50. letech 17. století bylo ve švýcarském Churu odsouzeno k smrti na hranici 15 chlapců a dívek ve věku 8–12 let na základě doznání na mučidlech. I vlastní rodiče se jich zřekli a požadovali jejich upálení. Papež Inocenc X. se marně domáhal obnovy procesu před římskou inkvizicí, dosáhl toho až po mnoha prosbách a hrozbách. Děti byly vydány římské inkvizici do Milána. Ta je však vůbec nesoudila, ale předala k adopci místním rodinám (Hesemann… tamtéž).

V Papežském státě byly procesy pro čarodějství po jejich zrušení sv. Piem V. na počátku 17. stol. obnoveny, jenže s jakými předpisy? Když někdo udal u inkvizičního tribunálu někoho, že pěstuje černou magii a způsobil mu za pomoci démonů škodu (např. přestaly dojit krávy), tak soud měl povinnost obrátit se nejprve na specialisty v oboru, aby zjistili, jestli tato škoda nemá přirozenou příčinu. Když ne, tak to mělo být potvrzeno ještě dvěma dalšími grémii odborníků. Teprve když všichni shodně potvrdili mimopřirozený charakter škody, byla žalovaná osoba předvolána a vyzvána k přísaze, že se zříká satana a jakýchkoliv rituálů k jeho poctě. Pokud tvrdila a odpřisáhla, že obvinění se nezakládá na pravdě, byla propuštěna, jestliže obžaloba spočívala pouze na udání jednoho člověka.

Když ale existovalo více udání na sobě nezávislých lidí a obviněný buď zapíral, nebo nechtěl složit přísahu zříkající se zlého ducha, bylo teprve přikročeno k procesu, při němž se ale nesmělo užívat mučení. Dotyčný byl v takovém případě odsouzen do vězení, délka trestu byla závislá na míře škody, kterou jeho jednání způsobilo. Trest smrti za čarodějství mohl být vynesen pouze tehdy, pokud se prokázalo, že obviněný svým jednáním způsobil něčí smrt (vyvolal ji např. magickými rituály). K takovým situacím ale nikdy nedošlo, neboť toto prokázat bylo téměř nemožné, proto se v Papežském státě již od 16. stol. s trestem smrti za čarodějnictví vůbec nesetkáváme. (Hesemann… tamtéž)

Také španělská inkvizice bojovala s protičarodějnickou hysterií. Její nejvyšší orgán zvaný Suprema prohlásil víru v existenci čarodějnic r. 1526 za kacířskou a zakázal vést jakékoliv procesy proti obviněným z čarodějství. Případy prokázané účasti na satanských rituálech měly být podle směrnic inkvizice řešeny pastoračně ve farnostech, ne soudně. Ve 30. letech 17. stol. se ale v Baskicku rozmohly okultní sekty. Světské orgány nad nimi vynášely rozsudky smrti, byly upáleny stovky lidí, kteří se dokonce hrdě a bez mučení přiznávali ke kontaktům s ďáblem. Když se ale případů nakonec ujala inkvizice, tak zjistila výslechem desítek obžalovaných, že tito pili při satanských rituálech halucinogenní nápoje. V důsledku toho prožívali potom fantasmagorie, jak letí na koštěti na setkání se zlými duchy, jak s nimi smilní atd. Inkvizitoři je vyzvali, aby se při tzv. autodafé (veřejné vyznání víry) slavnostně zřekli ďábla, slíbili, že se nebudou účastnit žádných satanských ceremonií a pít omamné nápoje – a potom všechny propustili.

Lži o milionech upálených čarodějnic

V průběhu 18. století evropské státy postupně rušily tresty smrti pro čarodějnictví. V Rakousku tak učinila císařovna Marie Terezie (1740–80). Poslední čarodějnice na evropské pevnině byla popravena v protestantském Glaru ve Švýcarsku r. 1782. Jmenovala se Anna Goeldinová.

Bylo skutečně upáleno 9 milionů čarodějnic? První přišel s tímto číslem německý osvícenec Gottfried Voigt. Získal ho tak, že nejprve spočítal, kolik území o velikosti Německa se vejde do Evropy, zjistil počet obětí čarodějnických procesů v Německu už od 13. století, a ten potom vynásobil počtem těchto území. Nebral, spíše nechtěl brát v úvahu, že v jiných zemích bylo popravených čarodějnic podstatně méně, případně vůbec žádné (Německo bylo nejhorší – jak v protestantských, tak v katolických knížectvích). Po něm opakovali toto nesmyslné číslo nacisté (Rosenberg, Himmler) a také současný neomodernistický (ve skutečnosti apostatický) teolog Hans Kueng. Podle dánského historika Hennningsena, jenž vychází z přesných záznamů jednotlivých procesů v Německu i mimo ně, bylo v průběhu 14.–18. století v celé Evropě upáleno na hranici nebo jinak popraveno přes 50 tisíc čarodějnic a čarodějů, z toho většina (cca 30 tisíc) v protestantských zemích. V Papežském státě byly čarodějnické procesy téměř neznámé (srvn. výše), v katolickém Španělsku jich proběhlo několik na severu země, zastavila je však španělská inkvizice (srvn. výše), v katolickém Irsku byly popraveny za celou uvedenou dobu jen 4 čarodějnice. To, že čarodějnické procesy byly už od 17. stol. na ústupu, je zásluhou Katolické církve, nikoli osvícenských neznabohů v 18. stol.

V naší vlasti jsou známé případy upalování čarodějnic na Jesenicku ve II. polovině 17. stol., kde zločinný světský soudce Heinrich Boblig z Edelstadtu, mylně nazývaný inkvizitorem, ačkoliv se jednalo o laika, nedostudovaného právníka, poslal na hranici desítky lidí, když předtím z nich vynutil na mučidlech falešné „doznání“. Proti jeho řádění se postavili katoličtí kněží: především šumperský děkan Christoph Lautner, jenž se nakonec sám stal Bobligovou obětí, a rýmařovský farář Bapst, papežský protonotář, který uprchl před Bobligovým stíháním do Říma (tam ale nedorazil, zemřel pravděpodobně na cestě v severní Itálii na mor). Smutnou pravdou ale je, že olomoucký biskup Karel II. z Lichtenštejna se zachoval vůči děkanovi Lautnerovi podle a nečestně, neboť ho vydal Bobligovi ke stíhání.

Reálná existence čarodějství dnes

Čarodějnické procesy koncem středověku a v raném novověku byly jednoznačně důsledkem pohanské pověry a příkře odporovaly katolické nauce. Na tom nic nemění ani ten fakt, že mnozí duchovní včetně vysokých církevních hodnostářů tomuto šílenství podlehli. Podstatně více v dějinách Katolické církve bylo ale těch, kteří přesně v duchu zjevené nauky takovou pověru odsuzovali a bránili nevinné. Výše jmenované pověry o čarodějnicích a monstrprocesy, které byly jejich důsledkem, z nichž nepřátelé obviňují Církev, nevznikly v křesťanství, nýbrž v pohanství a křesťanství reprezentované Církví jim naopak čelilo.

Nutno ovšem rozlišovat mezi pověrou spolu s neoprávněnými obviněními z čarodějství a kontaktů s démony – a skutečnou magií, při níž byli a jsou přímo či nepřímo zlí duchové vzýváni. I v době protičarodějnické hysterie 15.–17. stol. nebyly řídké případy opravdového kultu ďábla a aktivit různých satanských sekt.

Toto nebezpečí je dnes opět čím dál větší, neboť počet satanistických spolků a lidí zabývajících se magií narůstá geometrickou řadou. Dnes nehrozí nebezpečí protičarodějnické hysterie, ale naopak kultu ďábla, pěstování okultismu a vzývání démonů, což má hrůzný dopad na psychiku jak samotných účastníků, tak i těch, které se staly obětí proklínání na těchto obřadech pronášených. Před tím naléhavě varují pravověrní katoličtí exorcisté, především známý před pár lety zesnulý P. Gabriele Amorth. Jejich výstrahy nutno vzít maximálně vážně a nikdy si nezahrávat s ničím, co zavání magií, okultismem a dalšími praktikami, které Církev zakazuje 1. Božím přikázáním a jež lze najít v každém pravověrném zpovědním zrcadle.

Literatura:

• Buehlmeyer Carl: Die Kirchengeschichte III, Paderborn 1959; Cammilleri Rino: Prawdziwa historia inkwizycji, Kraków 2005
• Hesemann Michael: Die Dunklemaenner, Augsburk 2007; Malý Radomír: Je dovoleno bránit inkvizici?, Frýdek-Místek 2007

Článek je převzat z knihy: „Malý Radomír: Apologetická abeceda dějin Katolické církve“, heslo “Čarodějnické procesy“, upraveno a doplněno