Důvody Církve pro odsouzení pobožnosti k Božímu milosrdenství

Drazí věřící, dnes bych chtěl říci několik slov o pobožnosti k Božímu milosrdenství. Každoročně dostávám na toto téma mnoho dotazů, a proto ho nyní chci rozebrat. Jako zdroj používám především vydání časopisu The Angelus z června 2010. Tento výzkum pochází od P. Petera Scotta. Protože poskytl většinu toho, co jsem k této promluvě potřeboval, „birety dolů“ před P. Scottem.

Pobožnost k Božímu milosrdenství obnovil Jan Pavel II. Za svého dlouhého pontifikátu ustanovil svátek ke cti Božího milosrdenství. V homilii při kanonizaci sestry Faustyny 30. dubna 2000 vyhlásil, že druhá neděle velikonoční se bude nadále nazývat nedělí Božího milosrdenství.

V důsledku toho dostávám každoročně v neděli, která následuje po Velikonocích a nazývá se Provodní – latinsky Dominica in Albis, Bílá neděle –, následující otázku: „Otče, proč neslavíme neděli Božího milosrdenství?“

Nuže, odpověď zní: „Neslavíme ji, protože není v tradičním kalendáři.“ Jenže ani svátek otce Pia není v tradičním kalendáři a slavíme ho. Děláme to tak, jak předepisuje misál, který umožňuje slavit mši svatou ke cti nedávno kanonizovaných světců. Otázka se tudíž vrací: Tak proč neslavíme neděli Božího milosrdenství?

Analyzoval jsem modlitby korunky k Božímu milosrdenství a neshledal jsem na nich nic špatného. Něco špatného je nicméně na tom, co tuto novou pobožnost obklopuje.

Uznávám, že existují lidé, možná i tady, kteří praktikováním korunky k Božímu milosrdenství obdrželi milosti. To neznamená, že sama pobožnost je nutně z nebe.

Mějte na paměti, že Bůh na naše modlitby odpovídá vždycky. Skrze modlitbu vždy obdržíte nějakou milost. Představte si například, že jste podnikli pouť k hrobu některého světce. Absolvovali jste cestu a mysleli jste si, že klečíte u správného hrobu, kde je onen světec uctíván. Ve skutečnosti však nebyl pohřben na hřbitově, ale v blízkém kostele. Bůh vám nicméně dá milosti pro vaši námahu a touhu se Mu líbit a činit pokání za své hříchy. Pouť jste uskutečnili – neodejdete bez milostí. Bůh nezaujme postoj ve stylu „inu, jsi u špatného hrobu. Žel, urazil jsi šest tisíc mil jen tak a nedostaneš nic.“ Ne, Bůh na naše modlitby odpovídá vždycky. Mějte tedy na paměti, že když lidé říkají, „ale já jsem skrze tuto pobožnost obdržel milosti,“ není to samo o sobě známkou toho, že tato pobožnost je z nebe. Milosti jsou samozřejmě z nebe vždycky, ale pobožnost nemusí.

Odsouzení této pobožnosti

Co je na korunce k Božímu milosrdenství špatného?

Za prvé, když tato pobožnost upoutala pozornost Pia XII., neznepokojovaly ho modlitby korunky, ale okolnosti takzvaných zjevení sestře Faustyně a jejich obsah. To znamená, že mu dělalo starosti to, co náš Pán údajně řekl sestře Faustyně a přikázal jí, aby to zveřejnila.

Pius XII. potom dal tuto pobožnost, včetně zjevení a spisů sestry Faustyny, na Index librorum prohibitorum (Index zakázaných knih). Tento seznam už neexistuje, neboť byl 14. června 1966 Pavlem VI. oficiálně zrušen. Na jednu stranu je neštěstí, že neexistuje. Na druhou stranu kdyby existoval dnes, byl by tak obsáhlý, že by zaplnil celý tento prostor. Prakticky všechno, co se dnes napíše, obsahuje něco z hlediska katolické víry nepřijatelného.

Pius XII. tedy dal spisy sestry Faustyny na Index zakázaných knih. To znamenalo, že se domnívá, že jejich obsah by katolíky sváděl na scestí či nesprávným směrem. Dále přišly další zákazy papeže Jana XXIII. Za jeho pontifikátu Svaté oficium dvakrát vydalo odsouzení spisů o Božím milosrdenství.

Dnes se Svaté oficium nazývá Kongregace pro nauku víry. [To platilo v době, kdy kázání Msgr. Pereze vzniklo. Po reformě římské kurie za papeže Františka se nazývá Dikasterium pro nauku víry. – Pozn. překl.] Předtím se však jmenovalo Kongregace římské a obecné inkvizice neboli Svaté oficium. Jeho název se v průběhu let měnil. Oficium – pod přímou kontrolou papeže – odpovídá za zachování čistoty nauky, a proto dohlíží na šíření různých dokumentů v Církvi. Chce-li papež opravit omyl věřících v nějaké konkrétní věci, obvykle tak činí prostřednictvím Svatého oficia. Lze tedy mít za to, že oznámení, prohlášení a dokumenty vydávané Svatým oficiem pocházejí od samotného papeže.

Za papeže Jana XXIII. byla tato konkrétní pobožnost odsouzena prostřednictvím Svatého oficia nikoli jednou, ale dvakrát. K prvnímu odsouzení došlo na plenární schůzi 19. listopadu 1958. Prohlášení Svatého oficia vydalo k této pobožnosti tyto tři výroky:

1. Není žádný důkaz o nadpřirozeném původu těchto zjevení. To znamená, že členové Svatého oficia prozkoumali obsah a rozhodli, že neexistuje nic, co by naznačovalo, že zjevení jsou nadpřirozená. U autentických zjevení – například Panny Marie v Lurdách nebo Panny Marie ve Fatimě – se můžete podívat na jejich obsah a tvrdit, že nelze říci s určitostí, že jsou božského původu, existuje však dost důkazů k tvrzení, že tomu tak být může. V případě zjevení Božího milosrdenství naproti tomu členové Svatého oficia řekli s určitostí, že neexistují jakékoli důkazy o tom, že jsou nadpřirozená. To lze přeložit jako „nemyslíme si, že tato zjevení pocházejí od Boha“.
2. Neměl by být ustanoven žádný svátek Božího milosrdenství. Proč? Protože kdyby byl založen na zjeveních, která jasně nepocházejí od Boha, bylo by neuvážené a zbrklé zavádět v Církvi svátek vycházející z falešného zjevení.
3. Je zakázáno šířit spisy propagující tuto pobožnost ve formě, kterou navrhla sestra Faustyna, i obrázek, který je pro ni typický. Bylo tedy zakázáno vydávat byť i jen obrázek našeho Pána jako Božího milosrdenství.

Tento obrázek jste všichni viděli, přinejmenším zběžně, a poznali byste ho. Je na něm podivné vyobrazení Ježíše, které ve mně vyvolává rozpaky. Nedokážu doopravdy říci proč. Nelíbí se mi. Nelíbí se mi ten obličej, nelíbí se mi to gesto, nelíbí se mi postoj, nelíbí se mi nic. To byl můj první dojem z toho obrázku. Nechci ho mít kolem sebe, protože mi připadá děsný – lepší termín mě nenapadá.

Na obrázku jsou barevné paprsky, myslím, že červené, bílé a modré, vycházející z Ježíšových prsou – není tam žádné srdce, jen paprsky. Všichni jste to viděli. Tak tedy vydávat či šířit tento obraz bylo zakázáno.

Dne 6. března 1959 vydalo Svaté oficium na příkaz papeže Jana XXIII. druhý dekret. Znovu zakazoval šíření obrazu Božího milosrdenství a spisů sestry Faustyny propagujících tuto pobožnost. Rovněž uváděl, že je na biskupech, aby rozhodli, jak odstraní obrazy, které již byly vystaveny k veřejné úctě.

O těchto prohlášeních není třeba říkat o mnoho víc. Dva papežové důrazně varovali věřící před nebezpečím v této pobožnosti. Pius XII. ji dal na index, Jan XXIII. vydal prostřednictvím Svatého oficia dvě odsouzení týkající se duchovního nebezpečí této pobožnosti pro věřící. K tomu není mnoho co dodat.

Hlavní omyl: prezentuje bezpodmínečné milosrdenství

Dovolte mi uvést paralelní myšlenku.

Uvažujte o pravém obrazu Krista, našeho Spasitele. Jeho symbolicky asi nejbohatším a nejpřesnějším vyobrazením je vedle Krista na kříži obraz Nejsvětějšího Srdce, protože obraz našeho Pána s Nejsvětějším Srdcem shrnuje celou teologii Vykoupení.

Probodli Mu ruce, nohy i Jeho Nejsvětější Srdce. Srdce, které hoří láskou k člověku, je ovinuto trnovou korunou. Taková byla cena, kterou zaplatil, oběť, kterou přinesl za naše vykoupení. Sám sebe obětoval z horoucí lásky k nám, přestože jsme nevděčnými tvory, kteří se vzbouřili proti svému Stvořiteli. Přemýšlejte o tom. On nás stvořil a my jsme Ho potom přibili na kříž, třebaže to byl Bůh a absolutně ničím se neprovinil. To všechno vyjadřuje Nejsvětější Srdce.

Na obrazech Nejsvětějšího Srdce náš Pán ukazuje na tento symbolický zdroj lásky a milosrdenství. Pobožnosti k Nejsvětějšímu Srdci vždy předpokládají zadostiučinění za naše hříchy. Jsme hříšníci, proto musíme činit pokání. I přes zaslíbení našeho Pána a navzdory skutečnosti, že za naše vykoupení zaplatil nekonečnou cenu, musíme činit pokání. Stále se musíme kát ze svých hříchů a konat různé druhy zadostiučinění.

A nyní uvažte obraz našeho Pána, který představuje Boží milosrdenství. Je to napodobenina Nejsvětějšího Srdce bez srdce. Když se podíváte pozorně, všimnete si, že na obraze žádné srdce není. Jsou tam jen paprsky vycházející z místa v horní polovině těla. To symbolizuje omyl pobožnosti k Božímu milosrdenství. Hlásá, že můžeme očekávat bezpodmínečné milosrdenství, aniž by bylo nutno zaplatit jakoukoli cenu, aniž by bylo třeba plnit jakékoli povinnosti. To není poselství Kristovo.

Kristus je milosrdný, stále znovu a znovu. Jeho milosrdenství odpouští naše opakované hříchy ve svátosti pokání a stále znovu nás přijímá zpět bez ohledu na to, jak velké naše hříchy jsou. K čemu dochází ve svátosti pokání? Už sám název této svátosti přesně vyjadřuje, co se při ní děje: aby byla účinná, předpokládá pokání. Nejenže při této svátosti uznáváte svou plnou podřízenost Církvi a svou závislost na svátostech, co se odpuštění týče, ale ze zpovědnice vycházíte s uloženým pokáním.

Z kazatelny se vám také často připomíná, že nejen musíte vykonat toto pokání, ale že musíte pokání – své vlastní pokání – činit trvale. Není to tak, že odříkáte desátek růžence a řeknete si: „Tak jsem vykonal pokání. Teď si můžu vesele jít svou cestou.“ Stále musíte mít ducha pokání za své minulé hříchy; musíte v něm žít.

Ústředním omylem pobožnosti k Božímu milosrdenství je to, že slibuje velké duchovní odměny bez jakéhokoli požadavku pokání, bez zmínky o zadostiučinění, bez zmínky o jakékoli podmínce.

To bohužel velmi odpovídá tomu, co papež Jan Pavel II. napsal v encyklice Dives in misericordia. Nikomu z vás nedoporučuji, aby si ji přečetl, kromě těch nejpřipravenějších, protože je v ní mnoho zavádějících věcí. Potvrzuje toto milosrdenství bez ceny, dary z nebe bez požadavků. Boží milosrdenství bez jakékoli zmínky o pokání či zadostiučinění za hřích.

Papež Jan Pavel II. předjímal tuto encykliku již v roce 1978, hned prvním roce svého pontifikátu, kdy zahájil svatořečení sestry Faustyny a zavedení neděle Božího milosrdenství. Jak jsem uvedl výše, jak spisy sestry Faustyny, tak samotná myšlenka svátku Božího milosrdenství byly zakázány a odsouzeny dvěma jeho předchůdci.

Opovážlivost ve spisech sestry Faustyny

Spisy samotné polské sestry Faustyny, které v angličtině vyšly v roce 2007, představují důvod ke znepokojení. Dílo má 640 stran a přepisují se v něm údajná zjevení a poselství našeho Pána. [Deníček sestry Faustyny vyšel česky v roce 2008 v Karmelitánském nakladatelství, 677 stran, překlad Jiří Hrdý. V tomto článku citujeme z tohoto českého vydání. Pozn. překl.]

Na této dlouhé řadě oznámení údajně našeho Pána sestře Faustyně je něco, co správně smýšlejícího katolíka musí přinejmenším velmi zarazit. Doložím to na několika citátech z jejích spisů.

Dne 2. října 1936 uvádí, že se jí zjevil „Pán Ježíš“ který jí řekl: „Nyní vím, že mě nemiluješ kvůli milostem nebo darům, ale že dražší než život je ti má vůle; proto se s tebou spojuji tak těsně jako s žádným jiným tvorem“ (Deníček, s. 319).

Jak si můžeme myslet, že by se náš Pán spojil důvěrněji se sestrou Faustynou než s blahoslavenou Pannou Marií? Nejprve si to možná přečteme a řekneme si, „to je krásné“. Později však člověka napadne: „Počkat, Pán Ježíš se spojil se sestrou Faustynou tak těsně, jako s žádným jiným tvorem? Panna Maria je Neposkvrněné Početí, ale byla i tvorem. Byla stvořena Bohem jako my všichni, třebaže je nanejvýš vyvýšená tím, že je od počátku prosta dědičného hříchu.“ A teď máme věřit, že náš Pán řekl sestře Faustyně, že se s ní spojuje více než s kýmkoli jiným, dokonce než s Pannou Marií a určitě více než se všemi ostatními světci? Toto tvrzení samo o sobě zavání pýchou, tím spíš prohlášení, že přišlo z nebe.

Tento typ opovážlivosti se tam vyskytuje v mnoha dalších případech.

Dne 25. března 1937 náš Pán údajně oslovil sestru Faustynu slovy „milovaná perlo mého Srdce“. Vadí mi na tom to, že to je čistý sacharín. Vezměte si, jak Panna Maria hovoří k sestře Lucii nebo ke svaté Bernadettě – nic jako „milovaná perlo mého Srdce“. Je nemožné si představit, že by se náš Pán snížil k sacharínovému jazyku. Je to Kristus Král, Stvořitel vesmíru a vládce všeho, co existuje. Neříká věci jako „milovaná perlo mého Srdce“.

Ale pokračujme. Dále měl říci: „Vidím tvou lásku, tak čistou, více než andělskou, více proto, že bojuješ. Kvůli tobě žehnám světu“ (Deníček, s. 427). Především s výjimkou blahoslavené Panny Marie nejsme vyjmuti z prvotního hříchu, a proto nejsme schopni čistší lásky než andělé.

Pokud jde o požehnání, to by mohlo být v pořádku. Kdybychom měli na světě jednoho skutečného světce, Pán by nám kvůli němu žehnal. Proti tomu nic nenamítám. Moje námitka spočívá v tom, že k tomuto zjevení došlo v roce 1937. Svět byl na pokraji druhé světové války, před níž Panna Maria předem varovala sestru Lucii ve Fatimě: nebude-li Rusko zasvěceno a lidé se neobrátí, přijde na lidstvo pro jeho zlé způsoby a hříchy veliká katastrofa. V dané chvíli už jsme měli každou chvíli spatřit, jak tato katastrofa nastává, a přesto náš Pán říká sestře Faustyně „kvůli tobě žehnám světu“? Byla druhá světová válka pro svět požehnáním? Vzhledem k tomu, že její rodné Polsko nebylo ušetřeno německého vpádu, nezdá se pravděpodobné, že by Pán Ježíš skutečně takto požehnal světu.

Další příklad: Sestra Faustyna tvrdila, že jí náš Pán řekl, že je osvobozena od soudu, od každého soudu – osobního i všeobecného. Již 4. února 1935 prohlašovala, že v duši uslyšela hlas: „Ode dneška se neboj Božího soudu, protože souzena nebudeš“ (Deníček, s. 198).

Jenže pokud vím, od osobního a všeobecného soudu není osvobozen nikdo kromě Panny Marie. Podle zbožné legendy i svatý Tomáš Akvinský musel pokleknout v očistci, než vešel do nebe. Nevím, jestli to tak opravdu bylo, je to však pro nás poučení, že nikdo není osvobozen od žádného soudu.

K těmto příkladům připočtěte absurdní tvrzení, že hostie třikrát vyskočila ze svatostánku a spočinula v jejích rukou, takže sestra Faustyna musela otevřít svatostánek a vrátit ji tam: „A hostie opustila svatostánek a spočinula na mých rukou a já jsem ji s radostí vložila do svatostánku. Zopakovalo se to podruhé a já jsem s ní naložila stejně, avšak zopakovalo se to potřetí“ (Deníček, s. 54). Zní to, jako by šlo o křečka, který se dostal z klece. „Ale ne, už je tady zase. Musím ho dát zpátky.“ Kolikrát Církev prohlásila, že ruce kněze jsou posvěcené k tomu, aby mohly nakládat se svatými způsobami, a jaké ponaučení dává světu tento příklad hostie skákající sestře Faustyně do rukou, aby ji ona sama musela vrátit do svatostánku?

Náš Pán neprotiřečí své Církvi slovem ani gestem, a toto by bylo tak trochu obojí. Sestra Faustyna vyprávěla, co se stalo, ale samo gesto by znamenalo, že náš Pán protiřečí reálné přítomnosti a všemu, co představuje.

Absence katolického ducha

Stručně řečeno, celá pobožnost k Božímu milosrdenství nevyjadřuje katolického ducha. Katolický duch neustále přináší zadostiučinění za naše hříchy a prosí o Boží milosti, o Boží milosrdenství v tomto životě.

Na závěr bych rád řekl, že problematické je pozadí této pobožnosti. Nelze jen tak zavést konkrétní pobožnost s vlastním svátkem na základě něčeho, co bylo v nedávné minulosti z dobrých důvodů odsouzeno.

Když se podíváte na modlitby korunky k Božímu milosrdenství, jsou naprosto pravověrné, Není na nich nic heretického ani opovážlivého. Vzpomeňte si ale na to, že důvodem, proč pobožnost byla odsouzena a proč neuznáváme neděli Božího milosrdenství, je její minulost, nikoli obsah modliteb. To je velmi důležité vědět, protože jde o jednu z mnoha v minulosti odsouzených věcí, které se v moderní době vracejí. Nejde o to, že by Církev změnila názor. Jde o případ představitele Církve, který udělal něco, co neměl.

Msgr. Patrick Perez

Zdroj: PEREZ, Patrick. Church Reasons to Condemn the Divine Mercy Devotion [online]. 21. 4. 2013. [cit. 2023-11-29]. Dostupné z: https://www.traditioninaction.org/HotTopics/f072_DivMercy.htm

---

Poznámka překladatelky: Autor článku Msgr. Patrick Perez byl profesorem teologie a liturgie, odborníkem na dějiny a vývoj římského ritu a na moderní omyly proti katolické víře. Působil jako rektor semináře Institutu Krista Krále v Itálii a po odchodu do Spojených států byl po řadu let duchovním pastýřem tradičně katolické farnosti Panny Marie Pomocnice křesťanů v Garden Grove v Kalifornii. Zemřel v roce 2021.

---

Doslov redakce_: Dle našeho názoru je na kultu Božího milosrdenství podle sestry Faustyny problematické též jeho ustanovení na 1. neděli po Velikonocích, v NOM na 2. velikonoční. Tato neděle se nazývá Bílá a je zakončením velikonočního oktávu. V době velikonoční, především pak v celém velikonočním oktávu, však má být veškerá naše pozornost ducha soustředěna na největší historickou událost v čase, tj. Zmrtvýchvstání Spasitele z hrobu, na jeho vítězství nad smrtí a satanem, nad vnitřními i vnějšími nepřáteli jeho svaté Církve. Boží milosrdenství je však jiné téma, jeho vložení do velikonočního oktávu tuto koncentraci na Vzkříšení Božího Syna ruší a trhá.

Zcela jinak postupoval papež bl. Pius IX. Téměř upadlo v zapomenutí, že svátek Božího milosrdenství ustanovil zvláštním dekretem 18. května r. 1855 právě on (srvn. PROCHÁZKA, Rudolf. ÚSKALÍ ÚCTY K BOŽÍMU MILOSRDENSTVÍ VE FORMÁCH PŘEDANÝCH FAUSTYNOU KOWALSKOU. Olomouc, 2020. diplomová práce. Univerzita Palackého v Olomouci. Cyrilometodějská teologická fakulta) - a sice na 1. neděli po neděli Nejsvětější Trojice, čili podle tradičního ritu na 2. neděli po slavnosti seslání Ducha Svatého. To už má zcela jinou logiku, neboť zapadá do oktávu Božího Těla (v NOM byl zrušen). Eucharistická úcta nám právě připomíná úžasný akt Božího milosrdenství, kdy Pán se nám zcela vydává pod způsobou chleba a vína, před Nejsvětější svátostí můžeme nejúčinněji prosit o jeho milosrdenství, které se ovšem plně konkretizuje ve svátosti pokání. Krom toho měsíc červen, na nějž téměř vždy 2. neděle po Duchu Sv. připadne, je měsícem Nejsvětějšího Srdce Ježíšova, které je přímo znakem Božího milosrdenství.

Bl. Pius IX. zavedl také korunku k Božímu milosrdenství a obdařil ji plnomocnými odpustky pro všechny, kdo 1. neděli po Nejsvětější Trojici se ji pomodlí v chrámu nebo v kapli. Je ovšem jiná než ta sestry Faustyny (viz Korunka k Božímu milosrdenství bl. Pia IX.).