Apologie Církve
Další „dubia“ kardinálů a odpověď Vatikánu na dotaz kardinála Dominika Duky
Na počátku synodu to opět začalo v Církvi vřít. 5 kardinálů napsalo papeži dle příkladu svých předchůdců před 7 lety opět svá „dubia“, tj. pochybnosti o pravověrnosti některých vyjádření Vatikánu v souvislosti s nadcházejícím synodem, a chce vysvětlení. Tenkrát r. 2016 se jednalo o dokument „Amoris Laetitia“, kde papež František naznačuje možnost podávání sv. přijímání párům žijícím v neregulérních svazcích, dnes jde o více otázek. Z těchto 5 kardinálů jsou 2 signatáři dubií před 7 lety: kuriální kardinálové Walter Brandmueller a Raymund Leo Burke (další 2 kardinálové Meisner a Caffara již zemřeli), následují potom další 3: Robert Sarah z Guineje (bývalý prefekt kongregace pro liturgii), Juan Sandoval Iniguez z Mexika a Joseph Zen z Číny, bývalý politický vězeň komunistického režimu. Papež František na rozdíl od situace před 7 lety tentokrát odpověděl.
Protože autentické znění dokumentů je oficiálně dostupné na internetu, odkazy uvádíme v závěru článku, omezíme se proto na komentář a osvětlení situace. Kardinálové signatáři prosí papeže o jasné a jednoznačné vyjádření v těchto 5 bodech:
1) Stále platí, že nauku Božího zjevení, jak ji prezentují Písmo sv. a posvátná Tradice, nelze „reinterpetovat“ tak, aby více odpovídala „požadavkům doby“. Signatáři proto vyzývají papeže, aby se takto jasně vyjádřil a vyvrátil šířící se pochybnosti o tom.
Papež František ve své mnohoslovné odpovědi však popisuje, že je třeba „odlišit podstatu od kulturní podmíněnosti“, aniž reaguje na požadavek signatářů.
2) Kardinálové dále uvádějí, že žehnat homosexuálním a lesbickým párům je v rozporu se Zjevením a Magisteriem, prosí tedy papeže, aby to jednoznačně prohlásil.
František ale odpověděl, že svátostné manželství je pouze svazkem muže a ženy, ostatní formy ho akceptují „částečným a analogickým způsobem“, přičemž však nelze s těmito lidmi jednat „jako s hříšníky“. Žádné vyjádření k jednoznačnému a jasnému postulátu signatářů.
3) Synodalita nemůže být cestou Církve, jak se dnes hojně tvrdí. Synod jako kolegium biskupů je podle kanonického práva pouze poradním orgánem papeže. Signatáři opět prosí Františka o jednoznačné stanovisko v této věci.
Papež ale odpověděl opět mnohomluvně, že „všechen Boží lid má vlastní účast na činnosti Církve“, k tomu, co kardinálové předložili jako problém, se vůbec nevyjádřil.
4) Kněžské svěcení nelze udělit ženám, signatáři se odvolávají na církevní dokumenty, zvláště pak na Ordinatio Sacerdotalis papeže Jana Pavla II. Papež František by toto měl jasně říct.
On ale v odpovědi uvedl, že Jan Pavel II. nikdy nechtěl ponížit ženy, opět tedy jde o vyjádření nikoli k věci.
5) Kardinálové upozorňují tváří v tvář šířícímu se mravnímu relativismu, že k platnosti sv. zpovědi je nutná nadpřirozená lítost a úmysl v hříchu dále nepokračovat. Jinak je zpověď neplatná a svatokrádežná.
František ale, místo aby tuto závaznou pravdu potvrdil, v mnohomluvné odpovědi napsal, že prý „zpovědnice není celnice... nejsme pány, ale pokornými správci svátosti...“, čili opět mimo.
Shrnuto a sečteno: Papež František tomu, co kardinálové signatáři předložili jako palčivou záležitost, se ve své odpovědi úplně vyhnul. Zmíněná „pětka“ na to reagovala novým dopisem bezprostředně jemu, kde toto konstatuje a opět žádá Františkovu reakci přímo na to, s čím se na něj obrací. Svá „dubia“ přeformovala do údernější formy.
Vyjádření 5 kardinálů veřejně podpořil i bývalý prefekt kongregace pro nauku víry kardinál Gerhard L. Mueller a několik biskupů, mj. i známí mons. Athanasius Schneider, mons. Joseph Strickland aj. Díky Bohu za ně za všechny, i když jsou v menšině, tak přece jen jejich hlas je natolik silný, že ho nelze ignorovat.
Odpověď dikasteria pro víru na dopis kardinála Duky
Emeritní pražský arcibiskup kardinál Dominik Duka napsal letos 13.7. dopis dikasteriu pro nauku víry s dotazem, jestli rozvedeným žijícím v církevně neuspořádaných vztazích lze udělit sv. přijímání. Kardinál Duka jménem České biskupské konference tak nejspíš reagoval na oznámení plzeňského biskupa mons. Tomáše Holuba, že v jeho diecézi tito rozvedení a znovu sezdaní mohou, když dosáhnou tzv. „trvalého aktu milosrdenství“, přijímat Eucharistii, ačkoliv budou nadále spolu žít jako muž a žena.
Kard. Dukovi odpověděl se souhlasem papeže Františka nový prefekt dikasteria pro nauku víry kardinál Victor M. Fernández. Kard. Duka chtěl vědět, jestli nějaká diecéze může učinit samostatné rozhodnutí v této věci bez ohledu na jiné diecéze. Kard. Fernandéz v odpovědi sdělil, že apoštolská adhortace Amoris laetitia je dokumentem řádného papežského magisteria a podle něj může každá diecéze vydat vlastní směrnice pro kněze a osoby v neuspořádaných vztazích.
Dále se pražský hierarcha otázal, jakou magisteriální závaznost má odpověď, kterou papež František poskytl biskupům Buenos Aires r. 2016. Tito biskupové se ptali, jestli správně interpretují Amoris laetitia, když rozhodli o udělování rozhřešení a sv. přijímání rozvedeným a žijícím v církevně neplatných druhých svazcích, aniž dotyčné osoby musejí zachovávat sexuální zdrženlivost. František v odpovědi napsal, že ano, neexistuje jiná intepretace. Kard. Fernández v odpovědi kard. Dukovi sdělil, že výměna dopisů mezi argentinskými biskupy a papežem byla zařazena do Acta Apostolicae Sedis, tudíž tyto dopisy byly publikovány «velut Magisterium authenticum», jako autentické Magisterium, čili závazné.
Klíčová je ale odpověď na třetí otázku, kde se kard. Duka táže na vztah Amoris laetitia k nauce Církve: „Jak Svatý otec připomíná ve svém dopise delegátovi pastorační sekce Buenos Aires, Amoris laetitia byla výsledkem práce a modlitby celé církve za přispění dvou synod a papeže. Tento dokument vychází z magisteria předchozích papežů, kteří již uznali možnost, aby rozvedení lidé v nových svazcích měli přístup k eucharistii za předpokladu, že se zaváží ‚žít v plné zdrženlivosti, tj. zdržet se úkonů vlastních manželům‘, jak formuloval Jan Pavel II. nebo se ‚zaváží žít svůj vztah … jako přátelé‘, jak formuloval Benedikt XVI. František zastává požadavek plné zdrženlivosti pro rozvedené a znovu sezdané v novém svazku, ale připouští, že při jejím praktikování mohou nastat obtíže, a proto v určitých případech po náležitém rozlišování připouští udělení svátosti smíření i v případě, že člověk není schopen být věrný zdrženlivosti požadované církví.“
Dále se kard. Duka ptal na možnost institucionalizace takového rozhodnutí, tj. jeho závaznosti pro celou Církev. Kard. Fernández sdělil, že Amoris laetitia pro znovusezdané rozvedené v církevně neurovnaných vztazích „otevírá možnost přístupu ke svátosti smíření a Eucharistie“ a dodal, že jde o proces rozlišování, který ne vždycky musí končit tím samým rozhodnutím. Každý kněz je zodpovědný za duchovní „doprovázení“ těchto osob. „Jedná se o zahájení cesty pastoračního doprovázení v rozlišování každé jednotlivé osoby. Amoris laetitia zdůrazňuje, že všichni kněží mají povinnost doprovázet dotyčné osoby na cestě rozlišování. Je to právě kněz, kdo dotyčnou osobu přijímá, pozorně jí naslouchá a ukazuje jí mateřskou tvář církve, vítá její dobrý úmysl a dobrý záměr postavit celý svůj život do světla evangelia a praktikovat lásku. Je to však každý člověk individuálně, kdo je povolán postavit se před Boha a odhalit své svědomí s jeho možnostmi a omezeními. Toto svědomí, doprovázené knězem a osvícené církevními pokyny, je povoláno k tomu, aby bylo formováno k posouzení a učinění úsudku dostatečného k rozeznání možnosti přístupu ke svátostem.“
Tolik kard. Fernandéz. Rozhodnutí má být tedy učiněno ve světle nauky Církve a při doprovázení kněze a může zahrnovat i legitimní přístup ke svátostem. Konečné slovo ale má mít – což je nejnebezpečnější – svědomí dotyčné osoby. To ona musí rozpoznat svoji záležitost před Bohem.
To ovšem odporuje neomylné nauce Církve, jak je hlásána už od apoštolských dob. Je-li posledním a rozhodujícím kritériem v případě konkrétního hříchu svědomí, tak můžeme ospravedlnit úplně všechno: nejen cizoložství a smilstvo, ale i vraždy, krádeže, pomluvy… Lidská slabost a ďábelské působení jsou totiž tak silné, že naprostá většina hříšníků, když se jí nabízí příležitost postavit vlastní svědomí jako to nejdůležitější v celém aktu, si svůj stav vždycky zdůvodní a omluví. Neomodernistická Františkova církev se tak ocitá na nebezpečné cestě likvidace objektivní morálky dané Desaterem a přijetí subjektivismu, kdy lze ospravedlnit prakticky všechno, každý, i sebezávažnější hřích.
Navíc po odpovědi kard. Fernandéze kard. Dukovi již bude moci tento postoj vyjádřený v Amoris Laetitia a v dopise papeže Františka biskupům z Buenos Aires být vymáhán jako závazný, jako součást řádného církevního Magisteria. Jenže tím se nesmíme nechat zastrašit. Závazný by byl tehdy, kdyby neodporoval předchozí staleté nauce. Ale on odporuje, proto tradiční katolík bude nadále zastávat tu nauku, kterou hlásá 5 kardinálů signatářů výše uvedených dubií, biskupové Schneider, Strickland, Eleganti, tradiční kněžská bratrstva a další. Nenecháme se mást.
Pozn.: Příslušné dokumenty lze najít v autentickém znění na webech www.vaticannews.va (Vatikán reaguje na “otázky” kardinála Duky), www.cirkev.cz (Papež odpověděl na dubia formulovaná pěti kardinály).