Současné zprávy o rouhání svátostnému Spasiteli přímo při liturgii NOM rychle narůstají. Psali jsme nedávno o brazilském arcibiskupovi, který podal sv. přijímání, samozřejmě na ruku, muslimskému šejchovi, o podávání Těla Páně na Světových dnech mládeže v Lisabonu z plastových misek atd. K tomu ještě přistupuje neustálý tlak na přijímání na ruku, což samo o sobě je obrovským hříchem zneuctění, neboť podle definice tridentského koncilu je Spasitel přítomen v každém úlomku sv. hostie právě tak jako v ní celé, proto když tyto částečky padnou na zem a lidé po nich šlapou, což se při podávání na ruku skutečně děje, jedná se objektivně o hřích urážky našeho Pána.

Otázka zní: Věří vůbec tito lidé, že sv. hostie, kterou přijímají, je skutečný Kristus? Věří v to ti, kdo bezmyšlenkovitě natahují ruku? Když se jich zeptáte, budou samozřejmě tvrdit, že ano. Jenže stačí to?

Nikoliv, nutno mít jasnou představu, v co věříme. Tridentský koncil v 16. stol. definoval jako závazné to, co formulovali už mnozí církevní otcové starověku a co shrnul papež sv. Řehoř VII. v 11. stol. ve formulaci, že Kristus je přítomen v Eucharistii „vere, realiter, substantialiter“, čili „pravdivě, skutečně, podstatně“. Toto je dogma, neomylná nauka Církve. Nestačí pouhé vágní konstatování, že věřím v přítomnost Pána v Eucharistii. I Luther tvrdil, že věří, ale tuto víru chápal pouze jako nějakou duchovní přítomnost Ježíše „v tomto chlebu“.

Věřící NOM sice většinou ujišťují, že věří v reálnou přítomnost Krista v Eucharistii, ale když se s nimi dáte do debaty, tak zjistíte, že nerozlišují dostatečně mezi Jeho přítomností ve sv. hostii, v Písmu sv. a v bližním. Ano, katolická nauka hovoří i o přítomnosti Spasitele v bibli a v člověku potřebujícím moji pomoc, existuje tady však zásadní rozdíl.

V Písmu sv. je Pán přítomen pouze duchovně. Bible byla sepsána z inspirace, tj. pod přímým vlivem Ducha Svatého, Boží Syn Jeho prostřednictvím promlouvá k lidem. Je zde přítomen svým slovem, nikoli fyzicky svým tělem.

Bližního máme mít rádi a prokazovat mu, když trpí a je v nesnázích, skutky lásky tak, jako by šlo o samotného Spasitele. On sám se s trpícím a potřebným ztotožňuje, když říká, že dobro, které jsme prokázali bližnímu, jsme prokázali Jemu. Tady jde o přítomnost zástupnou, symbolickou, nikoli fyzickou.

V Eucharistii se ale jedná o fyzickou přítomnost Těla a Krve Páně, což vyjadřuje precizně výše uvedená definice tridentského koncilu. Při konsekračních slovech přichází na oltář tentýž fyzický Ježíš, který procházel Palestinou, učil a uzdravoval, byl ukřižován a vstal z mrtvých. Tentýž fyzický Ježíš ke mně přichází při sv. přijímání, tentýž fyzický Ježíš se přede mnou ocitá při požehnání velebnou Svátostí. Navenek je tady podoba (způsoba) oplatkové hostie, ale pravdivě, skutečně a podstatně je to Ježíš Kristus, kdo fyzicky stojí tady přede mnou. Je to úžasné, nevysvětlitelné tajemství, nicméně On sám nám to zjevil jako pravdivou realitu, a Boží slovo nemůže klamat.

Věří ti, co přijímají na ruku, takto skutečně katolicky? Silně o tom pochybuji, protože kdyby ano, musela by se celá jejich přirozenost vzepřít tomuto způsobu přijímání. Pokud se však spokojí pouze s vírou, že Kristus je „nějak tajemně a duchovně“ ve sv. hostii přítomen, potom nemají problém. Nešlapou přece po fyzickém Ježíši, nemají Ho na ruce, kterou si poté, co si vloží sv. hostii do úst, klidně otřou o oděv. Oni věří, že Jeho přítomnost v Eucharistii je zvláštní, tajemná, duchovní, nepřemýšlí vůbec o tom, že jde o konkrétní osobu Spasitele, to je na ně příliš. Věrouku podle tridentského koncilu buď neznají, nebo ji prostě ignorují.

Dnes se také již tato definice příliš neučí ani v hodinách náboženství, ani na církevních učilištích. Již v 60. letech minulého století, krátce po II. vatikánském koncilu, holandští teologové Edward Schillebeeckx a Piet Schoonenberg spolu s německým Hansem Kuengem začali prohlašovat uvedené tridentské dogma za „zastaralé“ a dnešnímu člověku prý „nic neříkající“. Pojem „transsubstanciace“ (předpodstatnění) nahrazovali termíny „transfinalizace“ nebo „transsignifikace“. Ten první, znamenající „změnu cíle“, je nesmyslný a nejasný, ten druhý, znamenající „změnu znamení“, je zcela heretický a tridentský koncil prohlašuje za exkomunikovaného (anathema sit!) každého, kdo by tvrdil, že Kristus je v Eucharistii přítomen pouze jako „znamení“.

Pravá nauka o Eucharistii se tudíž v současné novocírkvi již nehlásá, věřící ji neznají – a proto nemají s přijímáním na ruku problém. Biskup mons. Athanasius Schneider z Kazachstánu, velký obránce pravověrnosti, ve svých knihách (nejnovější vyšla na Slovensku pod titulem „Katolická omša“), považuje právem přijímání na ruku za jednu z těžkých ran na těle Spasitele.

To potvrzuje i samo nebe svými eucharistickými zázraky. Je jich – církevně uznaných – ve světě více než stovka. První se udál v italském Lancianu v 7. stol., kdy při konsekračních slovech kněze se na sv. hostii objevily krev a srdeční svalová tkáň. To tam zůstalo až dodnes včetně hrudek zaschlé krve, každý se o tom může na vlastní oči přesvědčit. Přitom učenci k velkému překvapení zjistili, že i nejmenší hrudka zaschlé krve váží stejně jako všechny dohromady. Co to znamená? Nic více a nic méně než potvrzení katolické víry, že Pán je přítomen v nepatrné částečce vína a sv. hostie stejnou měrou jako v plném kalichu a v celé hostii. Pravá katolická víra je tak potvrzena zázrakem.

Tím více nás proto musí znepokojovat urážky, jimž je nás Pán vystaven – a přijímání na ruku je jednou z nich. Konejme proto skutky pokání za tato rouhání a zahrňme smírné modlitby do svého modlitebního programu, ať už se jedná o pompejskou novénu nebo cokoliv jiného. A přilněme tím více k tradiční mši sv. a k byzantské sv. liturgii, kde se hlásá pravá nauka a k excesům á la podávání na ruku nedochází.